Príspevky užívateľa

Vypadalo to, že základy počtů zvládala. V jejím věku to stačilo, tohle nehodlal rozvádět. Nepřítomně přikývl a po chvíli se obrátil ke svým zádům. Odepnul svou zbraň z tmavého kovu z postroje a položil ji do trávy. "Dobře. Pravděpodobně v tomhle světě narazíš na různá nebezpečí, s něčím tě seznámím. Jaké formy nebezpečí mi můžeš vyjmenovat? Aspoň pět." Zkouší ji. Neví, jestli něco pochytí, ale třeba se jí jeho znalosti budou jednou hodit.

<< severo-západ

Vysoký tmavý vlk se zbraní na zádech a zlatým náhrdelníkem na hrudi opustil území Kotliny a vydal se podél řeky k jihu. Doufal, že bude konečně sám. Potřeboval si utřídit všechny nasbírané informace o území, na které narazil. Stále nechápal, proč ho neprošel hned na začátku - nezabralo by mu to dlouhou dobu. Teď už mohl být dávno někde na druhém břehu moře.
Sarik při cestě podél řeky narazil na další osůbku. První přemýšlel, že tentokrát setkání vynechá, bude pokračovat a někde se posadí a bude se věnovat meditaci, ale nechtěl prošvihnout další možný zdroj informací. Zamířil proto k černému mláděti. "Buď pozdraven, mladý muži," kývl vlkovi na pozdrav a přešel řece, ze které se několika doušky napil.

Tmavý vysoký vlk mohl jen doufat, že si jeho rady vzala k srdci. Jen kývl na její díky a zrak upřel jinam, kamsi do dáli. Vydechl, a pak se obrátil k malé vlčici. "Kdy jsi se narodila?" Položil otázku. Netipoval ji na víc jak půl roku, ale zdání ho mohlo klamat. Přemýšlel, nakolik by bylo toto mládě schopné obrany.

Její loveckou taktiku soustředěně sledoval. Vzpomínal, když se tohle učili jeho synové. Kdyby věděli, že přijde válka... Mohli se učit více bojovat, než taktizovat, přiznával si svoji chybu. Nyní však nebyl čas na výčitky svědomí. Smrt svých potomků bral po tolika letech už jen jako pouhý fakt. Když se Lou vrátila i s hrabošem, prohlédl si její úlovek. "Pro příště - obzvláště hrabavá zvířata je lehčí lovit nad zemí, v podzemí ti mohou uprchnout. Jinak dobrá práce, dobrou chuť," pochválil ji a pokýval uznale hlavou. A on? On by si taky mohl něco ulovit, když už měl možnost. Jeho oběd však mohl počkat, přednější byla tato mladá vlčice a její bezpečí.

I přes vzdálenost od jeho domova uctíval kulturu a zvyklosti, které byly v jeho rodné smečce na denním pořádku. Nebyl si jist, že má právo převychovávat cizí vlče, a tak mu chtěl poskytnout aspoň ochranu před dravci a vyčkat, jestli se nedostaví jeho rodiče. Zavětřil ve vzduchu. Srna, pár zajíců a menší zvířata. "Dobrá. Pak jistě zvládneš ulovit hraboše," zadal jí výzvu a nechal ji, ať se mu předvede.

Podle toho, co mu Lou pověděla, se Sarik mohl domnívat, že přišla o paměť při útoku. Nemohl si být z jedné věty, ale jednou tento popis už slyšel, ačkoli tu rasu sám nikdy nestřetl. Kývl. Jestliže neměla rodiče... Mohl jí býti otcem. "Strach je pouhá emoce vyvolaná pro naši mysl nevysvětlenými jevy. Nezatěžuj si hlavu nepotvrzenými fakty, čas přinese vysvětlení," pronesl a sehnul se k ní. Jeho tón... Už nebyl tak chladný. Sice nezměnil výraz, ale dal najevo vůli pomoci. Vzal malou vlčici za kůži na zátylku a vyzdvihl ji tak, aby se postavila na nohy. "Jistě budeš mít hlad. Umíš lovit?"

Pohled na vlče Sarika vracel zpět do doby, kdy byl otcem. Každé vlče mu připomínalo jeho selhání, každé žijící mládě mu připomínalo válku a cenu, kterou zaplatil za vítězství. Deptalo ho to, ale navenek to nikdy neřekl. Neprokázal by slabost. "Já jsem S´Arik. Mám mnoho jmen, ale říkej mi tímhle," zkrátil velmi své rody, nechtěl zatěžovat mládě informacemi, které nyní nebyly potřebné. "Tak dobře, Lou. Jak se jmenují tví rodiče či opatrovatelé? Kde naposledy jsi je viděla? Můžu ti je pomoci najít," rozhlédl se kolem.

To, co odpověděla, si domyslel už předem. Pro jeho mysl bylo však její zjevení zde nelogické. On přišel, jiní přišli... Ona se objevila. Zdejší magie ho nepřestávala udivovat. "Jsi na území Norestu. Já sám ti tvůj přírod nedokážu vysvětlit, avšak je zřejmé, že zdejší svět je vlky z ciziny, ke kterým patříš i ty, frekventovaný. Jak se jmenuješ? Mohu ti být nápomocný?" Vyvalil starší hromadu slov. Ačkoli byl jeho záměr dobrý, jeho tón ani výraz se nijak nezměnily, což mohlo obzvlášť pro vlče působit matouce.

Tmavá srst s odlesky modré a fialové, oči pronikavé. Sarik hlavu držel vysoko, ale ne zas tak vysoko, aby působil namyšleně. On byl... Jen hrdý, ale rozhodně nepřišel se špatnými úmysly. Jeho tvář však zůstala ledově klidná při každém slově. "Copak tu děláte tak sama, smím-li se ptát?" Otázka je položena. V určitém ohledu má o tu malou starost, ale jeho výraz se nemění. Byl to vlastně výraz? Spíše maska bez emocí.

<< severo-západ

Zdejší kraj nebyl pro znalce ničím novým, ale rozhodně si nemohl být v neznámu jistý každým svým krokem. Jeho tmavé tlapky vkročily na travnatou planinu, kterou už jednou viděl z hor, tentokrát po ní však kráčel osobně. Na zádech měl na koženém postroji upevněný zvláštně tvarovaný kus kovu a na krku se v denním světle leskl zlatý náhrdelník. Sarik byl opět sám. Nevadilo mu to, to ticho měl rád.
Ani tentokrát mu samota nebyla dopřána. Zaznamenal zde několik pachů, ale vydal se k tomu nejmladšímu. Brzy si mohl prohlédnout tělo vlčice, s kterou má čest tentokrát. "Zdravím, mladá slečno," upozornil samici na svou přítomnost a čekal, jestli na jeho maličkost zareaguje.

Ať už byl vlk malý, velký, mladý či starý, barevný či obyčejný, S´Arik stejně tělesné proporce shledával pouze matoucími. Cesty ho naučily, že i ta nejméně očekávaná osoba může být největším nepřítelem. Zbarvení či to, jestli je osoba vůbec vlk nebo produkt dlouholeté mutace mu už bylo jedno, pokud osoba měla inteligenci schopnou aspoň nekonfliktního rozhovoru. "Zajímavé," vypustil z tlamy. To byla jeho jediná reakce. Hlavou mu prolétaly různé podoby, ale pravděpodobně měl střetnout víc, než mu mysl dokázala ukázat. Obrazovou fantazii, jo, tu trochu postrádal. Místo toho měl však v hlavě místo pro myšlenky a užitečné zkušenosti tuctu dalších vlků. "Norest. Nemůžu si být jist z jednoho zdroje, ale byl jsem tak informován," potvrdil její slova. "Dovolím si nesouhlasit. Svět je malý. Můžeme se dostat kamkoli a jediným omezením je naše fyzické tělo. Pro něj je svět velký, ne pro nás... Ne pro mě, ačkoli i hledání domova, v tomto případě sídelního místa, se může zdát býti nekonečným, dokud toho není dosaženo." Snad pochopila, co chce naznačit. Znalosti jsou v této době důležitější. Mnozí se jim vyhýbali právě tím, že se motali furt na jednom místě. Co tím získali? Časem vyčerpali, co pramen dal, a stejně dál žili na stejném místě, které už nemohlo dál sloužit. Poslechl si její povídání a jen si potvrdil informace, které dostal od vlka v horách. Bylo dobré o téhle možnosti vědět, ale on neměl v plánu vyvolávat války tak, aby se chodil schovávat do smečky, která ho bez ohledu na původ svých členů přijme. Měl nepříjemný pocit, že by to nemuselo fungovat. Poděkoval vlčici kývnutím. Pak se opět zahleděl na věc na jejích zádech. "Nevěděl jsem, že i váš rod tak daleko od našich hranic dospěl ke kultuře kovových zbraní," nadhodil nové téma.

Ovšem, že emoce měl. Možná nebyly na povrchu vidět, ale i přes jeho chladné já tam byly. Byly, ale on byl naučen k tomu je potlačovat. Sám se během života několikrát přesvědčil, že emoce mohou být nežádoucí blokádou při plnění mise. Mohou mu zastínit zdravý rozum. Právě proto ho učili spoléhat se prioritně na logiku a reálie, které si pamatuje i teď, po pěti letech. Zpráva, že Brisa není zástupce Vódvórů ho nenadchla. Možná hledal domov až moc daleko. Uvědomoval si, že už to nikdy nebude jako v Milage. "Zajímavé. Myslím ona zbarvení. V tomto kraji je jich mnoho, v mé domovině se paleta srsti pohybuje převážně v tmavých a přírodních barvách," vyjádří slovy svůj údiv, tvář však už opět získala pod kontrolu ledová maska. "Je vaše rodina přítomna i na území Norestu?" Položil otázku. Dělat si spojence z větších rodů se mu už několikrát ukázalo býti užitečným. Nesměl však zapomenout na své vychování. "Několikrát jsem se na své pouti stavil, ale nikdy ne natolik, abych takový kraj nazval domovem." Jak to bude dál? I tady by se mohl na chvíli stavit. Nebyl však naivní, věděl, že kdyby mu zdejší prostředí nesedlo, stejně by se potřeboval vydat dál. Pořád věřil, že čím dál dojde, tím víc ho svět naučí. A to bylo jeho dlouhodobé poslaní - učit se. "Děkuji za informaci. Slyšel jsem o ní. Má nějaké vlastní zákony? Zdejší smečky jsou různorodé a ideologii některých jsem dosud nepochopil, proto se ptám," opravdu, taková myšlenka Kultu ho mírně vyváděla z míry.

Její poznámku přešel. Tušila, proč se tady mnoho tuláků staví? Možná byl Norest něčím kouzelný, a on chtěl přijít na to, proč. Co bylo tajemstvím? Věděla to snad tato vlčice? Čím déle s ní Sarik mluvil, tím více byl přesvědčený, že tu už nějakou dobu žije a její vědomosti o tomto místě by mohly být užitečné. Kdyby se mu podařilo získat její svolení, stačil by mu jeden dotek, a věděl by to samé. Nepotřeboval to však riskovat. Ne, dokud neměl plnou kontrolu nad cizími myšlenkami z posledního splynutí myslí. Nepořádek se uklidit dá... Chaos se jen tak pod koberec nezamete.
Jak tak snil o tom, co by mohl získat, málem by přeslechl její slova. "Ovšem. Mám mnoho jmen, jedno navíc je snesitelná daň za vaši přítomnost," konstatoval. Poté se představila. Daroval jí lehkou poklonu. Pandora, zopakoval si v mysli, Pandora od Přízračných. "Těší mne, Pandoro. Jste první od Přízračných, na koho jsem narazil." Ovšem, že si všiml, že narazil na členku další ze zdejších smeček. Tím se spektrum možných informací jen rozšiřovalo. Tmavý se pomalu posadil. Když zrovna nebylo třeba slov, otočil se ke svým zádům a odepnul svou zbraň z postroje. Dlouhý, tmavý a kovový předmět vzal za rukojeť a téměř až s ladností matky bojící se o své vlče jej položil do trávy. Celé dny a noci s tím pochodovat na zádech... To už i zkušeného a houževnatého cestovatele omrzí nosit takový kus kovu na zádech. Aniž by k tomu něco dodal, jeho pozornost opět plně zabrala vlčice.
Svůj původ již jmenoval, avšak pouhé názvy by nikomu neřekly konkrétně. V jeho případě však už i pouhý vzhled a předměty, které nesl, vypovídaly o mnohém. "Spíš kultura mé domoviny. Říše Henobu je odtud rok cesty na severo-východ. Rozlehlý kraj, tak šestkrát větší, jak Norest. Jsem pravděpodobně jediný, kdo sem z Henobu přišel, ale po válce, která v tam vypukla mi i logika občas klame," seznámil ji se svým původem. V jeho kraji nikdo neměl tak... Křiklavé barvy, jako někteří zdejší vlci. I s tím se zde musel vyrovnávat. Matka příroda je sice nemusela příliš vybavovat k lovu, protože pokrok byl jinde, ale pro hrdou odrůdu vlků se tmavší a nenápadnější zbarvení při nočních bitvách mohlo hodit. "Jmenovala jste smečku Přízračných? Mám otázky," v jeho hlasu byla určitá žádost, oči však zůstaly stejně ledové.

Nedalo se říci, že by byl za přítomnost další osoby rád. Když byl sám, měl prostor uspořádat své i cizí myšlenky - občas se mu v mysli samovolně tvořily problémy a hádanky, na které nevěděl nalézt odpověď, což pro jeho práci a poslání mohlo být rušivé. Problém byl, že jeho mysl opravdu nepatřila jen jemu. Za těch pět, skoro šest let jeho života potkal mnohé a občas jediná cesta porozumění vedla opravdu skrz mysl nevinných, kteří do jeho myšlenek nejednou zasely chaos. Co z toho měl? Informace. Informace, které sbíral od narození, které sbíral teď a které hodlal sbírat do konce svého života. Jeho duše byla jako knihovna mnoha kultur, a přesto se vyznačovala jen jednou - tou z jeho domoviny. Za život dostal mnoho darů, ale nejceněnější pro něj byly ty, které stále nosil na sobě - a právě těmi se pyšnil i dnes, při setkání s dalším obyvatelem Norestu.
Stál vzpřímeně, ocas klidně svěšený dole. Neměl v plánu nic zlého. Ačkoli v některých ohledech nevěděl a jeho vlastní myšlenky a obzvláště pak emoce ho mátly, první setkání s jinou nekonfliktní osobou pro něj většinou vypadalo stejně. "Jsem poutník. Aktuálně zkoumám území tohoto světa," odpověděl jednoduše. Jeho tělo vypovídalo o tom, že se na nějakou dobu už nezastavil. Srst na některých místech vlhla, tlapky měl z počasí panujícího na kopcích zablácené. To nebylo jako obvykle a zrovna před vlčicí si připadal trapně, i když by si toho jeden nevšiml. Jeho schopnost skrýt jakoukoli pochybnost tady však vítězila. Ať už si myslel cokoli, ať už nesouhlasil či dával najevo souhlas, ani v koutcích tlamy ho to nedonutilo se usmát. "Ovšem. Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, vítěz Morokské války, syn vojvody Arroka, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám." Ačkoli by to z tlamy jiných vyznělo vychloubačně, on všechny své tituly spíše odříkal jako fakta z dějepisu. Kdeco se k tomu vázalo, ale on o sobě nepřemýšlel jako o nadřazeném. Spíše si myslel, že vlčice si zaslouží vědět, s kým má tu čest. A její jméno? Zajímal se a čekal, až sama promluví, ale jako správný gentleman se nedoprošoval.

Modré oči mapovaly kraj. Nuda, nuda nuda. A ticho, se kterým i nuda stála za to. Po tolika letech dramatu byl Sarik vlastně rád za volný den. Mohl odpočívat, mohl se někam uklidit a spát... Ale on ne. On místo toho snad už ze zvyku cestoval dál, poznával neznámé a odhaloval roušku tajemství, která nepochopil. Vzdělanost a moudrost, to hledal. To hledal každý správně vychovaný člen Milagy.
Po nějaké době výzkumu jeho nos zaznamenal cizí přítomnost. To samé po chvíli tvrdily uši a k těm se brzy přidal i zrak. Opravdu, měl společnost. Uši se zvedly a oči si prohlížely vlčici, která se zatím odvážně přiblížila. Tmavý se zastavil. Díval se na mladší a nižší vlčici černé a bílé barvy. V její veselé tváři se leskly dva modré křišťály a zíraly přímo na něho. "Pozdrav i vám, madam," přikývl a zdvořile její přivítání opětoval. Její pach poukazoval na to, že patří do smečky. Které? Položil si v duchu otázku, na kterou mohla odpovědět jen ona. Na rozdíl od ní však přílišnou radostí nehořel. Vlastně... Jeho tvář byla ledová, bez emocí. Pečlivě vyšlechtěná maska, která kryje vše, co řekne. "Co přivádí vás do těchto končin?" Optá se. Jeho tón se však nemění.