Príspevky užívateľa

<<

Tmavý vlk nesoucí kulturu dalekých krajů, přesněji výrazné rysy kultury říše Henobské, Společenstva Milagy, pobýval na území tohoto světa již několik dnů. Přišel ze severu a potkal pár osob, získal důležité informace o smečkách a rozlehlosti těchto končin a putoval dál. Když sám zjistil, kde tato země končí a začíná, už mu tyto kraje nepřipadaly tak rozlehlé. Vlastně byl Norest oproti jeho domovině malý a nemohl ho srovnávat ani s kraji, kterým prošel. Svým způsobem ho však fascinovalo, jak je i tento svět rozmanitý. Ke svému překvapení se domníval, že většina obyvatelů Norestu jsou právě cizinci. Cizinci, kteří si založili domovy v prvním kraji s dobrými podmínkami, na který narazili. Čím déle tu však S´Arik pobýval, tím více si uvědomoval důvody těchto vlků. Norest nebyl k zahození. I on by si dovedl najít své místo, ale z popisů, které dostal, si nebyl jistý, jestli by se mu zdejší smečky líbily.
Po území se pohyboval svižně. Neměl kam spěchat a neměl daný bod, do kterého chtěl dojít, a tak mohl jen čekat, kdy se objeví další dobrá duše. Chtěl společnost? Nějak o ni nestál, za to stál o informace, které mohla nezávazná komunikace přinést. Dlouhé uši poslouchaly ticho. Jen jeho kroky a občasné cinknutí řetězu o jeho zbraň se v kopcích ozvalo.

Chápal, že ostatní jí její řeči o hvězdách nevěřili. On měl také zprvu pochybnosti, díky své moci se však mohl přesvědčit o tom, že mluví pravdu. "Tvůj život ve vlčím těle musí být složitý. Má však i své výhody, věřím, že jsi potkala i příjemné vlky," Vinqinna, nebo jak se ten kultský mesiáš jmenoval, ale v jejích vzpomínkách neslyšel říkat něco o tom, že by jejímu původu věřil. Každopádně něco na Kultu také viděl, ti vlci měli svůj cíl. I přesto však izoloval ve své mysli svůj názor a nemohl s Hatim souhlasit. Posadil se a zvedl Iptar, který si opět připevnil na záda. "Nevěřím, že existuje posmrtný život," vysloví zcela upřímně, "logika drží svět pohromadě. Tvůj původ má smysl, je v něm logika, ale ve víře v bohy a v to, že po smrti je něco dalšího, není nic smysluplného. Každý má ovšem jiný názor." Ne, upřímností opravdu nešetří. Svůj názor Tay však nevnucuje. "Myslím, že je čas se rozloučit. Budu pokračovat v cestě. Těšilo mne, Tayiō de Fallen Star." S těmi slovy se zvedl, naposledy se uklonil a vydal se dál.

>> somewhere

A přece jen tohle štěně mohlo být užitečné. Tmavý byl otevřený jejím otázkám, a i když úplně nevěděl, jak se k tomuhle mláděti chovat, shledával její přítomnost užitečnou. "Děkuji," kývl hlavou. Takže den? Kdybych býval šel rovně, už bych tento kraj měl daleko za zády. To však nevadilo - vždyť času měl dost. Nějaké útočiště si na noc zatím vždycky našel.
Ve tváři štěněte zaznamenal jakýsi druh nelibosti. Nevěděl, co se odehrávalo uvnitř její malé hlavičky a neznal její vztahy s její adoptivní rodinou, neznal ani její přátele, a přesto ji tu nechtěl nechat samotnou. On vlastně nikdy neměl dceru a do ženské hlavy pro něj bylo těžší vidět bez použití jeho magie, než se zdálo. "Máš pravdu, možná by to bylo vhodné. Mohu tě doprovodit, budeš-li si přát mou přítomnost," nabídl jí, protože věděl, že vlčata jsou radši ve společnosti, ale také věděl, že je to pro dnešní vlčata jiné.
Své jméno pro ni zkrátil. Vynechal jejich plný význam, vynechal svůj původ a řeči o své vládě, ale přesto nečekal, že by pochopila významy těch slov. Nechal na ní, aby vybrala správné jméno a sám si poslechl to její. "Těší mne, Suzu. Jistě, můžeš, budu rád," odpověděl s náznakem vděku, ale na jeho tváři se stále neobjevila žádná emoce.

Netrvalo to dlouho a na neho tvář se vrátil ten starý dobrý ledový výraz bez emocí. I on, zkušený jedinec byl zmaten novými myšlenkami ve své hlavě, které neustále vyskakovaly do jeho vědomí. On se je snažil jen potlačit na jiný okamžik a přesunout do podvědomí. "Vypadá to, že Kult je zrádný... Smečku, která by nutila vlky se přidat jsem sice už viděl, ale náboženský kult ještě ne. Není to uctivé k zákonům svobody... Tobě to nevadí?" Položil otázku, i když tušil odpověď. Chtěl to slyšet od ní. Byl však i čas, aby začal odpovídat on, což hodlal udělat. "Je to... Fascinující. Je až neuvěřitelné, že obrovská energie, která stojí v nekonečnu nad námi vznikla již před miliardami miliardami let pouhou reakcí a následnou explozí." Ano, docela ho vesmír okouzlil. Ne natolik, aby tam klidně po těch pár milionů let zářil, ale dost na to, aby věděl, jak méněcenný je život jedinců na téhle maličké planetě. "Mí synové... Padli ve válce. S'Aruuna popravili Morokové hned na začátku, když ovládli náš tábor. Mělo to být varování. V háku měli i Sariela, který však utekl a dal mi tak příležitost k úderu. Jeho tělo, pokud to bylo jeho tělo, jsme našli třetí měsíc války kousek od hranic skomírající Milagy." Že by to bylo lehké vyprávět, to ne. Ale S'Arik kupodivu všechna ta slova o tom, že už nemá své potomky, odříkal bez jakékoli emoce v hlasu. Jako kdyby veškerá tato minulost byla pouhým faktem, který bere na vědomí, ale nikdy ho nechce vstřebávat znovu.

Když se na ni podíval, opravdu vypadala zmateně. Její myšlenky sice už s těmi jeho propojené nebyly, pár užitečných znalostí ale ve své mysli dokázal udržet. Díky tomuhle kontaktu ani nebyl překvapen, když se jala mu upravit srst. Položil se vedle ní a jen ji mlčky pozoroval a pokusil se ji napodobit, ale nějaký dobrý pečovatel v tomhle ohledu S´Arik nebyl. Navíc... Mu přišlo nehygienické se dotýkat toho druhého. "Ano. Děkuji ti. Snad jsem do tvé mysli nezasel příliš chaosu," potvrdil její slova a podíval se vzhůru. Začínalo se smrákat a on měl před sebou ještě cestu. Kam však měl jít? Vždyť měl čas. "Nevím, jestli je Kult správné místo pro život," vyjádřil svůj nepokoj. Byl teď po kontaktu s tolika otevřenými emocemi trošku rozhozený a pohled mu těkal na předměty v dálce, jak se snažil své i cizí emoce znovu potlačit.

Vypadala... Odevzdaně. Tmavý se divil, že ho nechala jeho magii použít, když nevěděla, co ji čeká, nevěděla, jak hluboko může se svou cvičenou a silnou myslí vidět. On by byl k cizincům ostražitější. Nechápal to. Ostatně... I tyto jeho pocity mohla vlčice o pár sekund později, když S´Arik vstoupil do její mysli, zachytit.
Jakmile dořekl, ucítil první náznak, že je ho magie se úspěšně spustila. To je až moc myšlenek... ucítil, jako kdyby si to myslel on sám. Myšlenky jsou nehmotné, je jich mnoho. Čím víc myslí, tím víc myšlenek, pomyslel si on, aby v tom všem šíleném zmatku informací, který musela Tayio pociťovat, slyšela jeho sdělení - aby aspoň něco slyšela jasně a nedělal jí tento kontakt v mysli takový zmatek. Nesnaž se to pochopit, zopakoval jí znovu, zatímco on útržkovitě pozoroval všechno, co zažila. Obrazy se míhaly před očima a on se dostal až k době, kdy tato vlčice byla hvězdou. Přesvědčil se, že je to pravda a viděl, jak vesmír vzniká, viděl hvězdy v souhvězdí Lupus, viděl rodící se hvězdy a planety, a cítil, jaké to bylo, když žhnoucí záře téhle hvězdy zhasínala. Byla to dlouhá doba. Prožíval, jaké to bylo, když si poprvé stoupla na vlastní tlapy ve hmotném těle. I to, jak na území Norestu potkala prvního vlka - Thora di Blackfire, i jeho jméno slyšel. Viděl tvář Mesiáše Kultu v mrtvém městě, a slyšel slova o bohu Hatim. Nyní však už měl to, co chtěl. Znalosti o vesmíru, ale její myšlenky, pocity a zážitky se hrnuly dál, stejně jako trocha těch jeho pomalu tvořila chaos v její mysli. Mohla vidět, čím si prošel u Thoraxe, mohla cítit, co pociťoval on, když ho učili logice, mohla vidět, že dostal partnerku a že vládl obrovské smečce, že vedl válku a že přišel o syny. Konkrétní obrazy a soubory informací, které se hrnuly rychlostí vyšší jak rychlostí světla, však nedokázala pochopit. Informací, které o něm získala ona, bylo značně méně, než ty, které zvládl za pětisekundový kontakt s její myslí získat on. I přesto, že se jí v realitě dotkl jen na tak krátký čas, ona to mohla cítit jako věčnost.
Když S´Arik oddálil tlapu, kontakt byl přerušen. Zhluboka se nadechl, aby tíhu nových informací ustál. Doufal, že neviděl něco, co by pro ni bylo příliš osobní. A co jí ukázal on? Teď mohla pochopit, proč je jeho chování tak chladné a odtažité. Byl tak vychován. Chvíli mlčel a snažil se vstřebat co nejvíc z toho, co viděl. Když to pochopil, posadil se a zvedl hlavu. Během kontaktu mohl poznat i její charakter. "Věřím ti, žes byla hvězdou," přesvědčený výraz to potvrzoval. Na chvíli se podíval do země a pak zrak opět zvedl. "Ale nevěděl jsem, že patříš do Kultu. Něco jsem o něm slyšel, ale nevěděl jsem, že Hati má takový vliv." Doufal, že to nebylo tajné. Zprvu totiž neměl v úmyslu hledat jinde než u hvězd, ale tok informací ve vlčí mysli byl nezastavitelný, a tak to nedokázal kontrolovat.

Byla cizinka, ostatně jako on. Její schopnosti posoudit objektivně situaci však nejspíš nebyly tak dobré, on v tom naopak uměl být dobrý. "Já jsem zde pouze pár dní. Byl jsem na severu, na západě a potkal několik osob. A ať potkáte cokoli, kohokoli... Každé bezpečí skrývá i svou zrádnou a nebezpečnou stránku. Je třeba se mít na pozoru," pronesl. Jakoby ji tím odrazoval od sebe samého, jakoby ji varoval. Byl vidět podstatný rozdíl mezi nimi a S´Arik věděl, že je rizikové se někomu takovému dívat do mysli, ale on to uměl ovládat. Dlouho však své schopnosti nepoužil, a tak se potřeboval chvíli soustředit. Na její odpověď pokýval. Ačkoli byl za tuhle odpověď rád, opět nehnul ani brvou. "Na chvíli uslyšíte mé vlastní myšlenky, jako i já ty vaše. Necvičená mysl bude zmatena, nesnažte se těm útržkům porozumět," informoval ji předem a obrátil se ke svému postroji, na které byl pořád připnut Iptar. Stiskl řetízky a kus kovu ozdobený kameny spadl do trávy. S´Arik ho nechal ležet na zemi a přistoupil k vlčici beze zbraně, aby ji ujistil, že není hrozbou. Pak k ní natáhl tlapu, položil ji na její krk a začal odříkával slova, která mu měla pomoci probudit jeho moc. "Moje mysl do tvé mysli, moje myšlenky tvým myšlenkám. Moje mysl do tvé mysli, moje myšlenky do tvých myšlenek..."

Vlčice se snažila odpovědět na jeho otázku a on jen čekal, jestli bude vědět i toto. Jak se sám přesvědčil, vypadalo to, že ani znalosti hvězdy, která musela žít mnoho mnoho let nejsou neomezené. Ovšem, každý svět má své hranice. A i když on se celý život snažil být lepším a lepším vlkem a dotáhnout to k dokonalosti, věděl, že dokonalost je dokonalá proto, protože je nedosažitelná. "Vaše znalosti o hvězdách jsou obdivuhodné," zhodnotí, když chvíli po tom, co dokončí svůj proslov, mlčí. Musí říct, že by to dávalo smysl, ale pro něj jakožto pozemského vlka to všechno bylo stále... jaksi nepřirozené. Stále nevěděl, jestli mu tady neříká jen skvěle promyslenou lež - to byl on, nikomu slepě nevěřil. "Je až zvláštní, že toho víte tolik." Střihne ušima. "V mém rodném kraji se říká, že znalosti jsou cennější než zlato. Nevím, jak to máte vy, ale... Rád bych se přesvědčil, že vše, co říkáte, je pravda. Jediným zcela jistým důkazem je vaše mysl," pomalu směřuje k otázce. Ví, že ne každý dovolí náhodnému poutníkovi, který se chová velice odtažitě, na zádech nosí železnou a nebezpečnou zbraň a za celé setkání se ani jednou neusměje, aby se díval hluboko do jeho duše.

Že by S´Arikovi byl vesmír zrovna něčím známým, to se říct nedalo. Možná proto nepochopil význam jejích slov, a to byla chyba, které se tenhle jedinec nedopouští často. Teď se musel potýkat s jejím vysvětlováním, a docela ho dopalovalo, že mu někdo znovu líčí koloběh života, kterému se učil porozumět už když mu byl rok. Zachoval však klid, nedal nic najevo a tiše poslouchal, co měla na srdci. Byla to jeho chyba a on si ji uměl přiznat.
Druhá část jejího vyprávění mu však opět nedávala smysl. Pootočil hlavu, když zmizela zář jejích křídel a byla tu opět jen ona. I přes všechno, co řekla, však měl stále pochybnosti. "Jak můžeme my ovlivnit hvězdy?" Položil další otázku, na kterou neznal odpověď. Vlastně si docela rád rozšířil znalosti o vesmíru. Ne každý den jeden potká padlou hvězdu. Sledoval, jak se k němu přiblížila a pak hleděl na kus hlíny s klíčícím životem. "...Ale život zůstává, ačkoli byl časem zapovězen." Dokončí za ni. "Tady na zemi mají vlci své magie. Tou tvou jsou tedy zbytky hvězdné záře v podobě křídel, já mám jako zbytek mého rodu možnost zjistit, zda-li je všechno, co říkáš, pravdivé." Jeho záměr byl jediný - dostat její svolení k tomu, aby si bez dalších řečí doplnil informace.

Představa, že by jednou mohla nastat úplná tma, byla děsivá i pro S´Arika, který se nebál bezdůvodně. Zvedl "obočí" a zamyšleně přesměroval pohled jinam, rychle se však vrátil k vlčici s otázkou. "Kolik času máme? Všechno tady zemře, jestli nebude světla hvězd, aspoň to legendy říkají," podotkne. Jestli tu byla možnost vrátit téhle vlčici její světlo a dostat ji zpět na oblohu, pomohl by. Stále si však nebyl jistý, jestli její teorii úplně věří. "Poslední hvězda? Na obloze jich stále jsou statisíce. I když to vypadá jako prekérní situace, S´Arikův klid všechny ty obavy tak nějak... přebíjí. Jako kdyby je ignoroval.

Tmavý vyjádřil, že nemá důvod nevěřit, i když je pochopitelné, že může pochybovat o něčem, co se zdá býti neuvěřitelné. I přes tento fakt nechal vlčici, aby pověděla, co má na srdci. On neměl co ztratit, mohl jen získat další zajímavé informace. Když mluvila, poslouchal, aniž by vyjádřil jakékoli překvapení - jeho výraz se vlastně vůbec neměnil. Nechal pískovou vlčici, aby mu odvyprávěla příběh vesmíru a i on sám přemýšlel, jak málo toho Milaga nejspíš o vesmíru věděla. Existovaly různé teorie, ale žádná nemohla popisovat vesmír tak dobře, aby byla představa přesná. Jediné, co jeho rodné Společenstvo dobře vědělo, bylo to, že hvězdy jsou velmi velmi vzdálené od jejich planety. "Fascinující," zamrkal.
Když dokončila vyprávění, přesměroval svou pozornost k jejím křídlům. Zamrkal, když dostal do očí dávku světla, ale její schopnost to světlo vyvolat její slova jen potvrzovala. "Mí předci věřili, že vesmír je tvořen čísly," řekl svou zkušenost, ale věděl, že o tom sám pochybuje. "Jestliže jste dávala život ostatním hvězdám... Proč nezemřely, když jste ukončila život mezi nimi?" Položil otázku. V jejím vyprávění byla jedna rovnice špatně, ale on nemohl přijít na řešení. Přesto věděl, že mu chybí jedna neznámá, aby příklad vypočítal a uvěřil.

Podle jejího chování to vypadalo, že není problémový jedinec, ale má svá tajemství. Tmavý mrkl, když se pokusila mu vysvětlit, že by ho mohl její příběh šokovat tak, že by jí nevěřil. Mohl by snad věřit, že bývala hvězdou? Pravděpodobně by nevěřil, protože logika, která uvnitř jeho já byla hluboce zakořeněna, to vyvrací. S´Arik ale mohl jen čekat na její odpověď. "Jak můžu soudit, jestli jste blázen? To je vaše pravomoc, aby jste rozhodla, jestli cítíte, že vaše představy jsou zkreslené. Jste-li si tím jistá, já vaše slova vyslechnu - logika říká, že můžete lhát, ale neznámá může být chybná až za předpokladu, že je pro její nesprávnost důkaz, který já dokážu rozpoznat," řekne vážně. Ačkoli uvnitř byl zvědavý, jeho výraz se nezměnil. Stále stejný vážný tón, stále ta samá ledová tvář bez jakéhokoli náznaku úsměvu... Mohlo to být matoucí, jeho úmysly však nebyly špatné.

Občas mu při pohledu na vlčata připadalo, že se dívá na sebe. Snaží se být lepší, jak ostatní, a přesto si život užívat s veselím vlastního myšlení. Kam se to podělo? S´Arik své veselé já, kterým jako vlče býval, dávno pohřbil. Nikdo, kdo by ho znal jako vlče, by ho teď už nepoznal. Byl starší, vysoký, sečtělý... A moudrost hledal s rozmyslem, i když se občas do problémů dostal. Naprostý opak toho, kým kdysi býval. A přesto se to něco uvnitř něho vzpínalo, když se na vlče díval. Ani on však nevěděl, jak z těmi emocemi naložit, a tak to všechno shrnul ze stolu a spoléhal se na to, čemu ho už dávno naučili.
Dle jejích slov poznal, že také není zdejší. Zvláštní, že i vlče stihlo prokráčet svět velikosti Norestu. "Opravdu? Jak je velké?" Položil otázku. Možná kontrolní, možná ho opravdu zajímalo, jestli mu vlče pomůže s velikostí této země. Očividně totiž v některém ohledu vzdělané bylo. A rozhodně o Norestu toho vědělo víc. Na její další slova jen přikývl. Seděl rovně, oči směřovaly jejím směrem, ale že by se jeho výraz nějak změnil? Ne-e. I přesto pozorně poslouchal její slova. "Možná je vhodný čas ho jít najít, mohu ti pomoci, pokud nemáš pro dnešek jiné plány," řekne tmavý a přehodí ocas na druhou stranu. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret- Taag a válečník K´gonlash. S´Arik. Jaké je tvé jméno?" Představí se, málem by zapomněl. Je vhodné znát jméno toho, s kým mluví, i když je to mládě.

Už jen její slova mu řekla dost. Začínal mít pocit, že tady nikdy nenarazí na původního obyvatele. Pravděpodobně potkal někoho, kdo je na tom podobně, jako on, akorát tu už nějakou dobu pobývá. "I domov nás často vlivem osudu pošle do problémů a na místa, která nás mají vystavit zkoušce života," řekne jedno staré moudro pocházející z jeho domoviny. Věřil on na osud? Ne. Věděl, že se může spoléhat pouze na logiku a vnímání reality, které mu poskytuje jeho hmotné tělo.
Když se představila, kývl a uctivě naznačil úklon. Její jméno mu něco říkalo - tento jazyk už někdy slyšel, ale momentálně si nevybavoval přesný význam těch slov. "Těší mne, Tayiō de Fallen Star," zopakuje její jméno. "Jak jsem dosud poznal, mnoho zdejších obyvatel, snad většina vlků není odsud. Já sám jsem z dalekých krajů na severu, z kraje jménem Henob. Jaký je váš původ?" Optá se, jeho výraz ani tón se však nemění.

K jeho překvapení to vypadalo, že tohle mládě není až tak zkažené ideály veselého a šťastného života bez boje. Možná se usmívalo, ale dle jeho odpovědi na jeho otázku mohl S´Arik soudit, že tato mladá vlčka si už něčím prošla, a tak měla i přes jeho neměnný výraz šanci poznat, že nemá špatné úmysly. Tyhle vlky musel i on vždycky obdivovat, obzvláště pak mladá nezkušená vlčata. Setkat se se samotou v tak nízkém věku není příjemné, to on dobře znal. Ona ne, vypadala... Smířeně. Nejspíš už tu situaci vnímala jako prostý fakt, jako by to bral on. Vlk se posadil. Zbraň na svých zádech nesundaval jako obvykle při přestávkách, aby mládě nevyděsil. "Neměla bys sama kráčet po pláních, tento svět není tak malý, jak se zdá," střihl ušima. "Takže je tvým cílem je najít? Kde žije tvůj adoptivní otec?" Položí další otázku. Uvažoval, že by mohl pomoci, avšak pokud bylo toto mládě opravdu sirotkem a jeho pečovatelé byli nedbalí, nemuselo se mu to vyplatit.