Príspevky užívateľa

Ne, tahle vlčice nevypadala, že by ublížila - ba naopak, spatřil v ní určitou něhu. Možná to bylo jejím úsměvem, to netušil. A on? On stál, narovnaný, klidný, a na jeho tváři se neobjevila ani známka úsměvu. Nebylo to proto, že by nebyl rád za společnost, to ne - bylo to kvůli jeho vychování. Už na pohled mohl působit jako vážná muž. "Jsou tyto louky málo frekventované, že jsem nebyla má přítomnost očekávaná?" Položil otázku ze zvědavosti, i když jeho tón se neměnil. Své pronikavé modré oči zaměřil do těch jejích a soustředěně si prohlížel její kostým. Vypadala jako šlechtična, ale její slova říkala opak. S´Arik předpokládal, že to byla prostá vlčice bez urozené rodiny, když se rozhodla staršímu jedinci tykat namísto slušnějšího vykání. "Zkoumám tento svět, procházím územím Norestu. Jsem poutník hledající místo, kde se usadit," seznámí vlčici se svými záměry."Dle vašeho pobavení předpokládám, že ani vy nebudete zdejší," konstatuje. Vypadalo to, že většina zdejších vlků budou cizinci, nemohl však soudit dle třech osob, které zatím potkal. "Málem bych se zapomněl představit, promiňte mi. S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám," odříkal celé své jméno i se jmény, na která byl pyšný.

Nijak nereagoval, že vlče pravděpodobně překvapil - vždyť to bylo vlče, to se všemi možnostmi svých smyslů pravděpodobně ještě není obeznámeno. Ačkoli starší vlk zaznamenal jakési veselí ze strany toho mláděte, jeho tvář se ani nehnula. Žádný úsměv, žádná výhrůžka, žádná emoce ani překvapení, ba dokonce ani žádný konkrétní výraz, kromě přátelského klidu se v jeho tváři neobjevila. Uvnitř musel však obdivovat chování toho mláděte - pamatoval si, že sám býval veselý, ačkoli teď na ty časy díky svému vychování nahlížel s jakousi nechutí.
Jeho zkušenosti s vlčaty nebyly tak rozsáhlé. Na cestě sice pár jedinců potkal, ale nikdy se mu neukázaly jako příliš dobré zdroje informací. Vlčata, která vychovával, byla po smrti a ta, která v jeho rodné zemi válku přežila, byla vychována v přísných zákonech Milagy, kde úsměv nebyl součástí tréninku - naopak, jakákoli emoce překážela. Mělo cenu tu vůbec zůstávat? Ne, S´Arika sem táhly jiné důvody. Možná vzpomínal na své syny a něco z obětavého otce z něj zůstalo, když byl neklidný, že našel vlče samotné uprostřed planiny. "Není časté potkat vlče, jako jsi ty, samotné. Omluv mou zvědavost, ale jsi pouze na procházce? Kde máš rodiče?" Položil otázku stále stejným tónem. Jeho výraz mohl být matoucí, jediné, co vypovídalo o jeho starosti, byla právě slova.

Tmavý vlk s fialovými a modrými odlesky v srsti se po setkání s bílou vlčicí vydal severním směrem. Překročil hory a opět klesl pod hory, když se před ním rozprostřela další pláň. Stálým tempem se vydal vpřed, přemýšlíc nad tím, jak je tento svět opravdu veliký. Už kdeco prošel, zatím se mu území Norestu zdálo docela malé, ale to ještě nevěděl, že by měl své kroky směřovat i k jižní hranici.
Na planině nebylo příliš, co dělat. Mohl by lovit, ale hlad neměl, mohl by běžet, na zátěž zbraně na jeho zádech byl zvyklý, ale neměl důvod. Nemusel spěchat, celý svět měl před sebou a jeho cíle mohly být zanedbány, když byl na průzkumné misi. Poslouchal ticho a nechal větřík čechrat jeho srst. Netrvalo to však příliš dlouho, když znovu ucítil cizí pach. Zavětřil a spatřil osobu. S nadějí vztyčil své dlouhé uši a vydal se směrem k vlčeti, které sem přišlo samo. Proč? To nevěděl. Možná to byla zanedbatená informace, ale to mohl zjistit. Urostlý S´Arik se vydal přímo k němu a zastavil se až když byl dostatečně blízko. "Zdravím tě, mládě," pozdravil a kývl hlavou. Jeho tvář byla ledová, bez emocí, ale i přesto by jeden poznal, že jeho úmysly nejsou zlé.

Srst tmavého vlka se v raním Slunci v některých místech leskla odstíny modré a fialové. Jeho zbraň se na místě ani nepohnula, jen občas házela prasátky a jeho ledově klidný výraz se nezměnil ani když modrými zraky skenoval vlčici, na kterou narazil tentokrát. Vypadalo to, že světlá vlčice jeho přítomnost nečekala. Na to však S´Arik nedbal, protože nevypadala, že by mu hodlala ublížit. "Zdravím vás, madam. Neruším?" Pozdravil zdvořile a pokýval hlavou. Kdyby rušil, už ze svých zásad by se radši vydal dál.

<< západ

Tmavý vlk se zbraní na zádech a zlatým náhrdelníkem na hrudi kráčel krajinou dál a dál. Pozoroval, jak se okolí mění a směřoval svou stopu tak, aby nevkročil na území, kde by nebyl vítán. Poslouchal jen vítr, své vlastní kroky a občasné zachřestění řetízku, který jeho zbraň připevňoval ke koženému postroji. Byly to další hodiny cesty, co měly zkušené tlapky nachozené a vypadalo to, že S´Arik je připraven dále putovat územím Norestu, aby si o něm něco zjistil.
Na jedné z luk, kterými prošel, se rozhodl pro krátkou přestávku. Vyhledal malý vodní tok, napil se a posadil se. Po chvíli zaznamenal společnost, a tak se vydal jejím směrem.

Na jeho tváři se objevil určit zájem, i když jen malý náznak. Vypadalo to, že mají něco společného - on domov hledá dlouho a ne a ne ho dohnat, i když by v té roční cestě už rád přestal. Už to byla dlouhá doba, kdy naposledy viděl známé kraje, a přesto si stále pamatoval všechno, čemu ho učili a co si zažil. Pořád pamatoval na rodinu, o kterou přišel, a stále před očima viděl svou zbraň potříštěnou krví nepřátel. "To vaše zbarvení. Mí přátelé ze smečky, kterou se podařilo sjednotit s mým rodným Společenstvem mívali podobné zbarvení. Ale vím, že je nelogické tak daleko od toho území hledat známé tváře. Avšak - není to nemožné, omluvte mou zvědavost," vysvětlil své dotazy. Možná trochu posmutněl, že Brisa není jedna z přeživších Morokské války, ale na jeho výrazu se to stejně příliš neodrazilo. Vážný a zdvořilý, jako vždycky. "Mým cílem bylo také najít domov," srovnal svou cestu s tou její, i když předpokládal, že podmínky její cesty byly jiné. Kývl, když se mu představila. Snažil se zapamatovat se její jména. "Potěšení na mé straně, Briso. Dle pachu soudím, že patříte do jedné ze zdejších smeček, není tomu tak?" Položil otázku a své zářivé ledové oči nespouštěl z těch jejích.

Co se zatím jeho zkušeností s tímto krajem týkalo, potkával tu zatím docela přátelské tváře. Aigir, takhle... Jak se vlastně jmenuje? Uvědomil si, že ji nezná jménem. Třeba mu jméno napoví, odkud tahle kráska pochází. Třeba ji zná... A ani o tom neví. Ten vlk v horách mu přece řekl, že zbraně typu Wara v téhle zemi nenašel, a to tu žil roky. Ale ona tu nová nebyla - něco nesedělo. "Přijdou lepší dny pro lov," řekl jen. Věděl, že možná mají šanci něco ulovit spolu a pak se podělit - získat více pro oba - ale jeho zajímaly jiné věci. Jídlo mohlo počkat, to nebylo to, proč sem přišel. Poslechl si její slova o tom, jak se sem dostala ona. Vypadalo to, že tahle země bude mít obyvatelstvo složené z větší části z cizinců. Jeho zajímalo jediné - jestli tu i on najde místo, nebo bude lepší pokračovat dál v té nekonečné cestě. "Našla jste domov," vyvodil černý a pokýval hlavou. "Jste z daleka? Znáte kraj s jménem Henob? Říká vám něco Svatyně Vódvóru a Morokská válka?" Položil otázku. V jeho hlase byl pouhý klid. Nespěchal. On měl času dost. "Správně. Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám," představil se konečně, věnoval vlčici mírnou poklonu a posadil se. Iptar ze svých zad nesundaval.

Že by tmavý vlk se srstí v odlescích modré a fialkové zrovna oplýval schopností vést živou ukecanou diskusi, to se říct nedalo. On měl radši diskusi, která někam vedla. Nezajímaly ho nudné kecy o počasí, pokud to nepomohlo dokázat jeho nestrannost. Když vlčice přišla blíže, měl možnost si ji lépe prohlédnout. Zbarvení bylo jednoduché, ale zaujal ho její pach. "Nikoli. Jsem poutník. Avšak vy jste na lovecké výpravě, nemám pravdu?" S´Arik znovu promluvil, ale jeho výraz ani tón se nezměnil. Vypadalo to, že jestli nějaké emoce má, tak se mu daří je všechny držet na řetězu. Na zádech samice zpozoroval jakýsi předmět. Vypadalo to jako hůl, nejspíš kovová. To mohlo znamenat, že také není zdejší - byla snad z rodu Vódvórů? Potom by poznala Wara a poklonila se vládci, to nemůže být... Její srst vypadala podobně, ale S´Arik si nemohl být jistý jen podle pohledu. "Vy jste zdejší?" Zeptal se zdvořile.

Starší jedinec chvíli sledoval počínání převážně bílé vlčice. Znovu zavětřil, aby se přesvědčil, že je tu sama, a zjistil, že zde je pár kusů potencionální kořisti. Tohle tady vlčice hledala? Nevěděl přesně. Pro něj to však byla nepodstatná informace, on stál jen o jednu věc. O informace. Zastřihal ušima, když si získal její pozornost, a narovnal se. Na první pohled vypadala, že je buď jedna z těch milých, nebo že má dobrou náladu. "Zdravím vás, slečno," pozdravil. Běžný vlk snažící se udělat dobrý dojem by zřejmě pohl koutky k úsměvu, ale on nic. Jeho tvář emoce nenesla. Pouze ledový klid. Jeho uvolněný postoj však prozrazoval, že nepřišel škodit.

<< odkudkoli

Tmavého vlka nyní nehnala vpřed žádná potřeba. Nechal své instinkty, aby vybraly cestu, a tak se vydal vstříc nové zemi, aby objevil i její zákoutí. Tiše - jako vždycky - sledoval kraj, jak se mění a pozoroval orientační body, aby nezačal chodit v kruhu. Před ním se nyní v dálce rýsovaly hory. Mířil k nim, ale nijak nespěchal. Ba naopak - zpomalil, když si uvědomil, že dlouho nepotkal živou duši.
I samotářskému vlkovi, který si cení klidu, se na chvíli zachtělo po společnosti. Nemohl však stavit své potřeby před potřeby vyšší, a tak jen mlčky pokračoval a čekal, jestli mu někdo nezkřížil cestu. Brzy si uvědomil, že ani na téhle pláni není sám a zamířil ke zdroji pachu.

Z jeho tónu Arik usoudil, že mladému se jen nedaří hledat. Možná tuto radu už slyšel. Pomalu přikývl. "Čas je nemilosrdný protivník," poznamenal jen. Uvědomoval si, že mladý bude nejspíše citlivější na toto téma. A on? On už neměl příliš, o kom mluvit, co se týkalo jeho rodiny. Možná proto nejevil po celou dobu hovoru známky emocí - to ho učili doma a to ho naučil život, který byl mnohokrát nemilosrdný. Pro něj to už byla jen pouhá fakta ze života, že kdysi někým býval, a teď se snažil si zachovat svou důstojnost. "Má partnerka zemřela, když byla válka. Nwod´reoka byla ideální vlčice. Moudrá, spravedlivá... A dobrá matka svým synům, kteří padli s ní. Iptar pomstil jejich smrt, tak jak bylo psáno v proroctví," odpověděl na jeho dotaz. Díky Iptaru a svému vychování nalezl i po smrti vlastní krve klid a nový směr, kudy se vydat. I přesto, že měl možnost se od tohoto mladého ještě dovědět pár věcí, chtěl v té cestě pokračovat a získat i jiné zdroje. "Možná je čas, abych tu kulturu šel poznat zblízka. Děkuji ti za tvoje odpovědi, Aigire. Snad najdeš brzy svou družku," rozhodl se pro rozloučení a děkovně kývl hlavou. Než se vydal dál, utáhl řemen, který poutal jeho postroj, a zamířil směrem k jihu.

>> kamsi

Narozdíl od mladého byl S´Arik v boji slušně zkušený. Věděl mnoho věcí i o historii Wara, ale jak se mohl přesvědčit, nejspíše se dostal do nevyvinuté oblasti světa, kde ještě zbraně neznají. I přes to starší sledoval zvědavost svého společníka s určitým potěšením. Možná sem jednou zbraně také přijdou. Pokud s nimi však nebudou umět vlci manipulovat, z jeho vlastních zkušeností věděl, že to může skončit špatně. Iptar nebyl ledajaká zbraň. Tmavý to věděl a znal jeho minulost, znal historii, kterou si s sebou tenhle jedinečný kus kovu nesl, a nechtěl, aby se dostal do nesprávných tlapek. "Dám ti jednu radu, jestli o ni stojíš. Tvou milou, Amaru, najdi. Trav s ní čas, ukaž jí, že ji miluješ. I láska tě může mnohému naučit. Žádná láska však není nekonečná... Musí se zalévat, aby mohla růst, jako stromy a keře," promluvil starší a natáhl se po Iptaru. Uchopil rukojeť do zubů a trhl jím, čímž ji z pařezu vyprostil. Sedl si, když ji upevňoval zpět na postroj na svých zádech. Řetízek zacvakl a on se obrátil zpět k Airigovi. Na jeho známka pokýval hlavou. Získat od tohoto mladého informace bylo kupodivu snadné a za to mohl být jen rád. "Známka toho, že jsem daleko od mé domoviny. Jistě však nebudu jediným poutníkem, který na toto území zbloudil. Máš před sebou ještě dost času, abys poznal i zvyky krajů, které jsou odtud velmi vzdáleny. Já budu zatím i nadále zkoumat vaši... Kulturu," poznamenal.

Za mě získávají hlas Askary a Athalia :)

Že tu mezi sebou vlci neválčí o území, to pokládal cizinec za klad. Nepředpokládal, že někdy přijde do kraje, kde panuje mír, i když mír byl vždycky křehký a nikdy nevydržel věčně. Válka v Henobu byla dlouhá. Vzala mu mnoho, ale také ho mnoho naučila a svým způsobem ho připravila na cestu, na kterou se vydal. "Nikdy nepodceňuj vlčí nenávistischopnost... Je jen otázkou času, kdy mír zklame a nastane chaos, to mě cesty naučily," komentoval jeho slova a neubíral na vážném tónu. Vlastně to vypadalo, že S´Arik se ani neumí tvářit jinak. Neznal humor, nerozuměl mu a už vůbec ho neuměl používat. Jeho sociální schopnosti se omezovaly na slušnost a ochotu pomoci, o zbytek už se nikdy nestaral on. On byl jiný než zdejší vlci. Ctil vlastní pravidla, podporoval morálku a i když byl daleko od domova, stále byl oddaný kultuře a způsobům své smečky. Mnozí by to vzdali a přizpůsobili se prostředí... S´Arik si podroboval prostředí sobě. "Jsi mladý na to mít družku. Jak dlouho?" Položil otázku a předstíral mírné překvapení. Přišlo mu zajímavé, že se Aigir zajímá o cizokrajnou zbraň. Pak si ho znovu přeměřil a rozhodl se vycházet z předpokladu, že mladý vlastně nikdy nemusel viděl kov, natož nebezpečnou zbraň. Možná tu bojují jen zuby drápy, vzpomněl si na pohádku, kterou mu povídala matka, když byl malý. Byla o světě, ve kterém nejsou zbraně. S´Arik nechal svého společníka, aby si zbraň očichal, a pak ji opět vzal do tlamy za obloukovou rukojeť. "V naší smečce sloužil k rituálním změnám v postavení. Chtěl-li si vyšší postavení, musel jsi vyhrát v boji čepel na čepel s tím, který byl výše postavený. Byl ještě druhý, důležitější význam. Obrana území, když přišel nepřítel. Obzvláště při válce byly důležité k zneškodnění protivníka. Je snadnější zabít kořist, když to s Wara umíš," vysvětlí mladému a švihne čepelí o pařez, do kterého se jednou stranou čepele Iptar křivě zarazí. Drží pevně. I k zabíjení Iptar sloužil.

Smečky si bude muset ještě promyslet. Sice se chtěl usadit a přestat s cestováním, nejmladší už nebyl, ale taky se obával, že by si tu nenašel místo, kde by se mu líbilo. Zdejší vlci... Byli jiní, to bylo cítit už na dálku. Nedodržovali zákony Milaga a už vůbec neznali logiku, která jeho vychovala. Tmavý si poslechl o rodině Aigira, který před ním stál. Vypadalo to, že tento mladý muž byl sirotek. "Já tento svět vidím prvně. Zřejmě máte jiné zvyky, než my z Henobu. Mí rodiče zemřeli za války," podělil se na oplátku i on o informaci o rodině. Sice to byla informace irelevantní, ale S´Arik byl slušný muž a nechtěl se stále ptát, aniž by neřekl něco na oplátku. "Žiješ tu sám? Nezníš, jako bys s otcem trávil mnoho času," poznamenal. Sám vzpomínal na své syny. Kdyby se byli vydali s ním na cestu... Nemuseli zemřít. To však už stejně nezvrátí. Přenechal prostor na otázky mladému. Vypadalo to, že je docela zvědavý na artefakty, které S´Arik přinesl. Ani netušil, z jaké dálky pocházejí. Tmavý natáhl tlapku a posunul širokou čepel před sebe. Hladký tmavý kov, dokonale ostré hrany a zvláštní design ostří mohl být zavádějící. "Toto je Iptar, stín Henobu. Jeho čepel je skuta ze zbraní Wara, které se nejvíce vyznamenaly. Je to posvátná a rituální zbraň z našeho kraje. Iptar mi byl na oslavu vítězství darován po válce," vysvětlil mladému a zvedl zbraň za rukojeť. Otočil hlavu ze strany na stranu, aby si ji mohl Aigir prohlédnout, a pak ji zase položil na zem před své tlapky.