Príspevky užívateľa

Dneska byla na další procházce. Tenhle lesík už znala podle ní nazpaměť. Chodila ním poslední dobu pořád. Chtěla se dostat z této komfortní zony. Takže vykročila z lesa ven. Ocitla se mezi horami. Hory byly hodně vysoké. A ona byla přímo mezi nimi. Jako kdyby jí připravily past. Následně ji chtěli zmáčknout mezi sebe. Jenže zatím žádný pohyb hor směrem k ní nezaznamenala. Takže pokračovala po jedné z vyšlapaných cestiček dál. Nasávala do čumáčku všechny pachy. Necítila nic podezřelého. Jenže zatím si nemohla vzhledem ke svému věku být jistá. Všemi těmi pachy. Klidně se tady mohlo něco schovávat. A číhat na ni. Ale na to nemyslela. Byla jenom na procházce po území smečky. Ani by ji zrovna nenapadlo. Že by jí hrozilo jakékoli nebezpečí. Takže se jenom rozhlížela. Pozorovala rozhlehlou krajinu se zájmem. Tady se jí líbilo. Měla velký rozhled. Mohla vidět hodně daleko. Byla velká škoda. Že zůstala jako sirotek. A nemohla tohle vidět například její sestra. Určitě by se jí to líbilo taky. Trochu asi měla právo smutnit. Ani nevěděla. Co se její rodině stalo. Jak se to stalo. Že tady žila jako jediná. Nemohli být přeci ani naživu. Když tu nebyli. Ze svých raných dob si vybavovala nějaké město. Tam se jim něco určitě stalo. A vyvázla jenom ona.

Malá vlčice už měla od Tima a Hariho jméno. Jmenovala se Meduňka. Byla ve smečce přízračných. Zatím tu nikoho neznala. Trávila většinu času v doupěti vlků. Kteří se o ní teď starali. Případně jenom v její bezprostřední blízkosti. Ale brzy ji zvědavost začínala přemáhat. Začínala se pohybovat v místním hvozdu. Území této smečky bylo určitě mnohem větší. Jen nemohla chodit přeci tolik daleko. Musela být hodná holčička. Musela se umět tvářit jako hodná holčička. na území smečky by si těžko vymýšlela nějakou lež. Například o jejím únosu. Jednou už unešená byla. Sem. To si jenom vůbec neuvědomovala. Ani by ji nenapadlo. Že unešená byla. Podle ní měla žít tady. Možná se taky něco stalo. Proto byla nějakou dobu ve městě. Jenže jí nešlo do hlavy. Co se stalo s jejími sourozenci. Měla sestru a bratra. Aspoň tak jí to mysl říkala. A maminku. Tady neměla nikoho z nich. Asi jim se muselo něco stát. Proto je Meduňka tady. Jediná přeživší z rodiny. Už ani táta Cielo se nevrátil. Dneska se procházela hvozdem. Dokud nenarazila na díru ve skále. Hned vlezla dovnitř. Bylo tady nějaké jezírko. Voda. U vody seděl vlk. Už velký vlk. Skláněl hlavu k té vodě. Ale nevypadal. Že by pil. „Halo?“ zavolala na něj. Aby na sebe upoutala pozornost. Dále jen stála a koukala. Vlka neznala. Necítila se na to. Vrhnout se mu kolem krku.

„Kžídla,“ opakovala i tohle slovo. Už více tiše. Hari měl na hlavě parohy. Ona křídla. I Tim měl na hlavě parohy. Jen byly menší. Možná byly useknuté. Mohlo být více druhů parohů. To nemohla malá vlčice vědět. Chtěli jí dát také nové jméno. Ano. Chtěla se nějak oslovovat. „Jaké?“ zeptala se. Jenže únava byla silnější. Takže se nechala vést Harim až do měkkého pelechu. Ten byl hodně velký. Takže měla místa dost. Naposled se na dva vlky podívala. Než si lehla. A zavřela oči. Zanedlouho už spala. Nenapadlo ji, že by třeba odešli a nechali ji tu. Jako mamka. Právě proto se dostala sem. Byla se sourozenci v jeskyni sama. Ale dostala se sem jenom ona. Ne její sestra a bratr. Taky nevěděla, zda-li mamka byla vůbec v pořádku. Když byli v té jeskyni sami. Ani nevěděla nic o Cielovi. Ten někam odešel. Zatím se nevracel. Jen až se zase probudí. Bude mít jméno. To bylo fajn. Aniž by si ale pořádně uvědomovala. Že už měla jméno předtím. Bohužel nevěděla, jaké. Takže to brala, jako že neměla.

Vlci spolu mluvili. O ní. Jinak to asi nešlo. Zdálo se jí. Od doby, co jí Cielo dostal z města. Připadala si jako středem pozornosti. Zda-li se jí to líbilo, nebo ne. To jistě nevěděla. Druhý vlk jí objasnil, že to na jeho hlavě bylo paroží. „Paloží,“ zopakovala to slovo. Sáhla by si na ně. Jenže vlk byl tolik velký. Nedosáhla by na ně. „Já mám taky něčo ...na hlavě,“ řekla. Tentokrát se jednoho ze svých křídel za hlavou dotknout mohla. Samozřejmě nevěděla, že to byla křídla. V jejím případě spíše minikřidélka. Jednoho dne bude asi závidět, až uvidí jiné vlky s křídly. Kteří s nimi létali. Plně je využívali. Jí budou navždycky vlát za ušima. Ale teď nemohla vědět nic. Znovu zívla. „Chči špát,“ řekla unaveně. Už doopravdy trpěla nedostatkem spánku. Aspoň to tak cítila. Ale nevěděla, kam si tady lehnout. Kam si tady lze lehnout. Zda-li mít jistotu bezpečného spánku. Jenže něco věděla. Tihle vlci se jí ujali, když jí táta z neznámého důvodu odtrhl od sestry a bratra, následně ji opustil. Takže byli hodní, bát se podle všeho nemusela. Jedinou vzpomínkou na něj byl ten modrý had. Který se nadále držel nablízku ní. Ale naplno nemohla o slovu ztráta, případně návrat, moc vědět.

Tim ji vedl zase jinam. Prostředí se postupně zlepšovalo. Už nebyli v močálech. V tomhle lesíku se jí líbilo mnohem více. I přes hodně pachů vlků tady nebylo nic, co by se jí nelíbilo. Donesl ji do nějaké jeskyně. Připomnělo jí to její pobyt se sourozenci ve městě. Jenže tady viděla a cítila jenom přírodu. A bylo to tu útulnější. To možná proto, že se jich tu nemačkalo kolikrát tolik. „Tohle je ňový domov?“ zeptala se vlastně na tu stejnou otázku. Jako v těch močálech. Jen s tím rozdílem, že tady se jí líbilo. Až když Timothee promluvil na druhého vlka, došlo jí, že tu nebyli sami. Setkávala se tu v dalšími vlky. S největší pravděpodobností byla ve smečce. Jen v té jiné, než se narodila. „Ty máš...něčo na hlavě.“ ukázala tlapičkou na jeho hlavu. Mohla jen ukázat, přiblížit ne. Tim ji držel. Ale ona měla na hlavě zase minikřidélka. Nedokázala určit, zda-li ji někdy na něco budou. Mírně nimi máchla. Nakonec zívla. Byla celkem hodně unavená. Od doby, co jí Cielo odnesl z města, pravděpodobně pořádně nespala. Na pohybujících se zádech jiného vlka, ještě k tomu v obklopení toho beznohého tvora, se moc dobře spát nedalo. A pak začala pociťovat ty změny prostředí, které se okolo ní děly. Také noví vlci. Jen teď, jak tady v jeskyni byl klid. Už začala pociťovat únavu. Zavíraly se jí očka.

Vlčice na ni chvíli koukala nepěkně. Nelíbilo se jí to. Ale nechystala se tady strachem třást. Necítila zase takový strach. Jaký by jinak vlče cítilo. Jenže instinkty jí přinutily se trochu stáhnout. Dát si pozor. Mohlo se stát cokoli. I když se možná ani nic nestane. Podrbala se za ouškem. Vlčice něco Timovi vyprávěla. Nebyla ještě příliš schopná pobrat každé jedno slovo. Které řekla. To asi i náhlými změnami prostředí. Rozhlížela se všude kolem. „Vydať?“ zopakovala po vlčici. Mluvili o ní. Určitě. Mohla být ještě ráda, že nebyla už větší. Těžko by se jí to líbilo. Že si ji tu chystali přehazovat jako bramboru. Zvedla se na tlapky. Měla je ještě trochu nemotorné. Jen že by nemohla chodit, to se taky říci nedalo. Udělala jeden krůček, dva krůčky, blíže k druhé vlčici. Zadívala se na ni, stejně jako se předtím u vody dívala na Tima. To ona z části rozhodne o jejím dalším osudu. Ale to si uvědomí pravděpodobně až déle.

Vlk, kterého Cielo oslovil jako Timothee, ji nesl pro ni neznámo kam. Cítila tady plno pachů. A to nejen těch vlčích. Jenže si zatím nespojila, že byla v jiné smečce. Ve smečce, jakou byl i kult, jen s jinými zvyky a pravidly. Dostali se tak až k močálům. Musela nakrčit mírně čumáček. Smrad, který cítila, byl hodně nepříjemný. Pocházel z těch vod a to se nejspíše jednoho dne dozví. Prvně se podívala na modrého hada, který ji hlídal. A nehodlal asi opouštět. Následně stočila zrak na Tima, který na ni zrovna promlouval. „T-tady buděme bydleť?“ zeptala se. Tohle místo se jí nelíbilo. Bylo to tu špinavé a smradlavé. Nevěděla, že tohle byl jenom jeden malý kousek z celého území smečky přízračných. Na jeho otázky mu neodpověděla. Vlastně na ně neznala odpověď. Určitě ji museli nějak pojmenovat. Nemohla být bezzejmenná. Jenom bylo těžké si pro ni zatím to jméno zapamatovat. A tak si ho momentálně nepamatovala. Kdo ví, zda-li někdy vůbec bude. Pak k nim přišla další vlčice. Prvně se usmívala, při pohledu na ni se zamračila. Nelíbila se vlčici její přítomnost. Jen netušila, jakto. Trochu se stáhla, blíže k Timotheemu. Ten na ni byl hodný a nemračil se na ni. Sama by byla úplně bezbranná, kdyby se měla dostat do nějakého ohrožení.

Určitě. To denní světlo. Slunce. Tráva, stromy. Byl to pro ni hrozný nezvyk. Byla dva měsíce zavřena ve městě. V úplně jiném prostředí. Jen si na to asi zvykne. Nezdálo se. Že by se měla vrátit do města za sourozenci. Očividně jí začne nový život. Jen byla hodně mladá, tím pádem hodně přizpůsobivá. Ani ne za měsíc se nebude ničemu z toho tady vůbec divit. Druhý vlk, kterého táta oslovil jako strýčka, si ji nakonec vzal k sobě. Zůstalo u nich i to stvoření. Až teď si všimla, že vlastně nemělo ani nohy. Bylo to pro ni taky hrozně zvláštní. Přitom se pohybovalo úplně normálně. Po břiše. Nakonec se její táta rozešel zase pryč. Jindy by se za ním rozešla. Jenže byla jí zima. Její tlapky byly ještě trochu nemotorné. A druhý vlk ji držel, očividně by ji nepustil. Vlastně po tom, co mrzla. Jí bylo teplo sálající z někoho druhého až příjemné. Kdyby věděla, že se Cielo, jediný vlk mimo město, kterého znala, už nevrátí. Tak by se možná snažila víc.

Byla zmatená. Už necítila teplo své maminky. Svých sourozenců. Necítila pachy nory, kam se narodila. Necítila pachy města. Nebyla už ve městě, to věděla. Byla úplně jinde, kde bylo dalších plno pachů. Které neznala. Cítila taky zimu. i když jí zahřívalo to divné stvoření bez srsti. Stejně ji cítila. Musela se otřásnout. Ať už zimou, případně také nejistotou. „Čo to...je?“ odvážila se nakonec zeptat vlka, který ji odnesl z nory. Který měl být jejím tátou. Pak tu byl další vlk. Táta s ním mluvil Ona by pravděpodobně rozuměla, co si říkali. Jen je nevnímala. Byla pořád roztěkaná z těch všech neznámých vlivů. Svýma modrýma očima se nakonec na druhého vlka podívala. „K-do jši ty?“ zeptala se ho. Tišším hlasem. Toho neznala. Hlavně měl také úplně jiný pach. Cizí. Mohla býti nakonec ráda. Že byla ještě tolik maličká, že nerozuměla tomu skutečnému rozsahu. Toho, co se tady doopravdy dělo. Momentálně nevěděla vůbec nic. Jenže se nezdálo. Že by pociťovala strach. Spíše jen nejistotu.

Její sourozenci spali. Ona ne. Toulala se takhle po doupěti. Trochu frustrovaná, že nemohla ven. Zároveň znuděná. Nebylo tu co dělat. Hlavně, když spali její sestra a bratr. Když i mamka byla neznámo kde. Ale nebyla tu. Klidně by mohla vylézt. Podívat se ven. Nikdo by ji neviděl. Z jejích myšlenek ji vytrhl hluk z venku. Mamka se vracela. To byla škoda. Jenže vlk, který vešel dovnitř, nebyl mamka. Byl to vlk, kterého neznala. Olízl jí hlavičku, nazýval se tátou. „Tá-ta?“ naklonila hlavičku na stranu. Tohle nemohl být táta. Táta musel být ten okřídlený vlk. Který sem za nimi také pravidelně chodil. Tento vlk tady byl poprvý. Jen už nemohla dále zareagovat. Vlk si ji vzal v rychlosti na záda. Chvilku váhal. Když uslyšela další hluk, vlk vyběhl i s ní z úkrytu. Pryč. „Čo?“ pískla, když ji začalo držet něco zvláštního. Co neznala. Vypadalo to trochu jako žížala. Jen větší. Vlk utíkal pryč. Z jejího úkrytu. Od jejích sourozenců. Od její mamky. Pak se začaly vzdalovat i koleje, vysoké budovy. Všechno, co vlastně viděla poprvé v životě.

Poprosím za dva splněné úkoly řetízky se světýlkami pro Sapphire.<33 Děkuji.

Něco je zastavilo. Obě. Byl to další velký vlk. Nesl něco v tlamě. Jen nevěděla, co to bylo. Zakryl jim východ ven z jeskyně. Sestry nemohly projít ven. „Veň,“ pískla. Chtěla ven. Tady už strávila moc času. Víc času, než se jí líbilo. Byla odhodlaná svůj prostor zvětšit. To znamenalo vyjít ven. Ale nejspíše jí to nebylo dovoleno. Jakmile velký vlk sklonil hlavu na jejich úroveň. Chňapla ho do čumáku. Ještě ho to nemohlo moc bolet. Zoubky neměla. Případně jen nějaké malé jehličky. Cítit to musel. Jen se maximálně odvrátí pryč a rychle se z toho vzpamatuje. Ona se nad tím musela zahihňat. Bylo to pro ni vtipné. Klidně by to udělala zase. To měl za to. Že ji a její sestru nepustil za ty zvláštní liány. Kecla si na zadek. „Ma-ma, neče puš-it tam,“ postěžovala si mamince. Otočila k ní hlavu. Ta se jí určitě zastane.

Zrovna pochrupávala. Probudilo jí až volání poblíž jí. Zívla, pak otevřela svá očka. Mrkala do tmy. Byl tu klid. Její maminka spala, její bratr také. Otočila se na druhou stranu, že tam uvidí i svoji sestru. Ta tam nebyla. Zbystřila. To uslyšela tiché kroky. Hodně tiché. Byla to její sestra. Vydala se směrem k východu. I ona se zvedla na tlapky. Byly pořád nemotorné, nestála dvakrát pevně. I tak se také rozešla směrem k tomu světlu. Které ji sice pálilo do očí. Jenže pokud tam mohla jít sestra, mohla i ona. „Če-eej,“ zavolala na ni. Zrovna, když se rozplácla na zemi. Jen to nevzdala. Znova se vydrápala na tlapky. Ještě chvilku. A bude běhat bez problémů. Snad. Momentálně se ale pořád nemotorně vydala blíž k těm popínavým rostlinkám. Cosi ji za ně táhlo. Asi zvědavost. V této tmavé noře strávila až doteď. Bylo na čase zvětšit si rádius.

Jméno: Sapphire
Přezdívka: Saf, Bouře
Věk: štěně (narozena 15.11.2024)
Pohlaví: samice
Matka: Omara
Otec: Cielo
Sourozenci: Lumine, Exlips
Další rodina: —

Charakteristika:
Sapphire je chytré, i když namyšlené vlče. Pokud někdo nesouhlasí s tím, co chce, snaží se prosadit si svou. Ale jinak. Sladkými slůvky, falešným roztomilým úsměvem a slušným argumentováním určitě dosáhne lepšího, než aby křičela a vztekala se. Před dospělými vlky hraje přetvářku hodné holčičky skvěle. Jenže jiní mladí vlci, ne-li dokonce její vrstevníci, poznají její pravou tvář. Doopravdy to umí být pěkná průšvihářka, dokáže dostat do problémů sebe i jiného vlka. Když je někdo nachytá, nasadí svoji nevinnou tvářičku, pár slziček, a pak všechnu vinu svede na druhého vlka.
Může být dost přesvědčivá. Ví, jak si pravdu překroutit, aby jí každý věřil. Když je to tím pádem potřeba, lež jí na jazyku nebolí. Lže podle potřeby, nezáleží jí na tom, jak často, hlavně chce vyváznout bez úhony. Ale není úplně zlá. Pokud se s druhým vlkem shodnou, nebo si najdou podobné záliby, chová se k němu až hezky, přátelsky. Nejlepší je si najít společnou řeč. I tak je tu riziko, že by dokázala svého kamaráda nebo kamarádku zradit, kdyby přišlo na nejhorší. Není ani tou, která by udržela tajemství, naopak si také tajemství cizích často pro jiné překroutí podle svého. Dokáže vlastně nabonzovat cizí vlky při nevyžádané činnosti, jen aby dostala ona chválu. Možná se to nezdá, jen Saf je spíše nedůvěřivá vlčice. Jak ona dokáže někoho zradit, kdykoli může někdo zradit i ji. Toho by se ráda vyvarovala. Musí si být stoprocentně jistá, že může druhému vlkovi důvěřovat. Je docela možné, že se najdou vlci, kterých se bude dokonce až bát. Ať už pro jejich vychytralost, případně nebezpečnost. Takových se bude snažit vyhýbat a moc se s nimi nesetkávat, chce vypadat furt sebejistě, přičemž ne pořád je taková.
Je většinou statečná, i když nerada bojuje a nemá ani ráda krev. Při pohledu na víc krve se jí dělají až mdloby. Ne vždy dokáže působit nepřemožitelně. Tohle jsou jedny z těch situací, kdy je její divoká povaha potlačená a ze Sapphire se stane klubko neštěstí. Stejně není pro boj kvůli své postavě moc stvořená. Spíše je lepší spoléhat na svou magii, kterou bude mít. Taky je nerada špinavá, do bláta ji dobrovolně nikdo nedostane. Je ale jinak schopná a pracovitá, i když se jí pro ni zvolený úkol nelíbí, pro uznání si dojde kamkoli. Samozřejmě záleží na tom, kdo Saf úkol zadá. Učí se rychle, má perfektní vnímání na slova ostatních i dění okolo. Nedá se jen tak zlomit, ani nemůže, pokud chce vždycky dosáhnout svého. Její neoblomnost nemá jen tak ledajakou konkurenci. Nakonec je i zvědavá, ráda poznává nová místa a je ráda za nové příležitosti k různým účelům.

Minulost:
—
Zajímavosti:
V dospělosti bude měřit až 81 cm v kohoutku. Je spíše štíhlejší postavy.
Má bílou čočku a černé bělmo.
Její malá křídla u krku neslouží k létání.
Její magie se projeví předčasně. Zezačátku ji nebude umět moc ovládat, bude se vyvolávat samovolně při Safininým rozrušení. Taky se bude muset naučit namířit blesk na konkrétní cíl.
Její přezdívka Bouře vznikne v souvislosti s její magií.

Magie:
Vládkyně blesků
Sapphire dokáže vyvolat blesky. V jednu chvíli dokáže vyvolat až sedm blesků, více by ji pravděpodobně úplně vyčerpalo a mohla by upadnout až do několikadenního komatu. Saf může vyvolat blesky různé intenzity. Tou nejslabší vlkovi projede výboj, ale kromě menšího chvilkového šoku mu nic nehrozí. Myš nebo jiné malé tvory by ale zranit dokázala. Střední intenzita většinou způsobí vlkovi popáleniny, jiné menší tvory zabije. Nejvyšší intenzita je nejvíc nebezpečná. Popáleniny mohou být hodně vážné, a kdyby někoho trefila například do obličeje, je tu větší možnost, že přijde dokonce o zrak. Hrozí tu až trvalé následky, přinejhorším smrt. Jenže vyvolat nejvyšší intenzitu ji stojí mnoho energie a i když je při plné síle, většinou se jí to stejně vyvolat nepovede. Těsně před vyvoláním blesku ucítí v končetinách výrazné brnění, taky se rozsvítí její znamení blesku na levé přední tlapě.
Obrázek:
Doplňky: —
Další vaše postavy na brlohu: třetí postava Fäoline
Discord jméno: myska2023

A využívám slot na postavu z adventu 2023.:)

Jméno: Sapphire
Přezdívka: Saf, Bouře
Věk: štěně (narozena 15.11.2024)
Pohlaví: samice
Matka: Omara
Otec: Cielo
Sourozenci: Lumine, Exlips
Další rodina: —

Charakteristika:
Sapphire je chytré, i když namyšlené vlče. Pokud někdo nesouhlasí s tím, co chce, snaží se prosadit si svou. Ale jinak. Sladkými slůvky, falešným roztomilým úsměvem a slušným argumentováním určitě dosáhne lepšího, než aby křičela a vztekala se. Před dospělými vlky hraje přetvářku hodné holčičky skvěle. Jenže jiní mladí vlci, ne-li dokonce její vrstevníci, poznají její pravou tvář. Doopravdy to umí být pěkná průšvihářka, dokáže dostat do problémů sebe i jiného vlka. Když je někdo nachytá, nasadí svoji nevinnou tvářičku, pár slziček, a pak všechnu vinu svede na druhého vlka.
Může být dost přesvědčivá. Ví, jak si pravdu překroutit, aby jí každý věřil. Když je to tím pádem potřeba, lež jí na jazyku nebolí. Lže podle potřeby, nezáleží jí na tom, jak často, hlavně chce vyváznout bez úhony. Ale není úplně zlá. Pokud se s druhým vlkem shodnou, nebo si najdou podobné záliby, chová se k němu až hezky, přátelsky. Nejlepší je si najít společnou řeč. I tak je tu riziko, že by dokázala svého kamaráda nebo kamarádku zradit, kdyby přišlo na nejhorší. Není ani tou, která by udržela tajemství, naopak si také tajemství cizích často pro jiné překroutí podle svého. Dokáže vlastně nabonzovat cizí vlky při nevyžádané činnosti, jen aby dostala ona chválu.
Jinak je statečná, jen tak se něčeho nezalekne. Maximálně tak bláta. Je nerada špinavá, o svůj zevnějšek pečuje. Je schopná a pracovitá, i když se jí pro ni zvolený úkol nelíbí, pro uznání si dojde kamkoli. Samozřejmě záleží na tom, kdo Saf úkol zadá. Učí se rychle, má perfektní vnímání na slova ostatních i dění okolo. Nedá se jen tak zlomit, ani nemůže, pokud chce vždycky dosáhnout svého. Její neoblomnost nemá jen tak ledajakou konkurenci. Nakonec je i zvědavá, ráda poznává nová místa a je ráda za nové příležitosti k různým účelům.
Minulost:
—
Zajímavosti:
V dospělosti bude měřit až 81 cm v kohoutku. Je spíše štíhlejší postavy.
Má bílou čočku a černé bělmo.
Její malá křídla u krku neslouží k létání.
Její magie se projeví předčasně. Zezačátku ji nebude umět moc ovládat, bude se vyvolávat samovolně při Safininým rozrušení. Taky se bude muset naučit namířit blesk na konkrétní cíl.
Její přezdívka Bouře vznikne v souvislosti s její magií.

Magie:
Vládkyně blesků
Sapphire dokáže vyvolat blesky. Těmi může jen pročísnout oblohu nebo blesk naměřit na jiného vlka, čímž ho popálí. Intenzita popálení druhého vlka, nebo jiného zvířete, závisí na intenzitě vytvořeného blesku. Malé zvířata zabije i nejslabší intenzitou. Počasí použití její magie nijak neovlivní. Čím víckrát za sebou blesk vyvolá, tím vyčerpaněji se následně cítí. To stejné platí, pokud by svoji magii používala hodně často. Vyvolání blesku víckrát než 7 krát za sebou může vést k totálnímu vyčerpání, až několikadennímu komatu. Těsně před vyvoláním blesku ucítí v končetinách výrazné brnění, taky se rozsvítí její znamení blesku na levé přední tlapě.
Obrázek:
Doplňky: —
Další vaše postavy na brlohu: třetí postava Fäoline
Discord jméno: myska2023