Príspevky užívateľa

<<< Ohnivá louka

Vesele poklusávala vedle ní a pranic si nedělala z mlčení druhé vlčice.
Když dorazili k potoku, strčila tlamku k vodě a začala pít. Ale pořád držela jedno ucho natočené ke své společnici.
Nehodlá ji opustit. Podle Sariane musí mít ta vlčice nějaké problémy, že je až tk moc tichá a zřejmě i lekavá. Všimla si toho cuknutí prve, jak proletěl její opeřený společník.
Ten je stále následuje, popolétává ze stromu na strom, občas je vidět, že si shání během cesty nějaké to jídlo. Ale pořád je někde blízko.

Sariane zvedla hlavu z vody. "Jestli chceme apsoň ty ryby, tak by to chtělo apsoň púřádnou tůň. V potoce jsou pstruzi, na jídlo jsou fajn."
Protáhla se a se zájmem se podívala na vodu.

Nic si nedělá z trvajícího mlčení. Když Regi zamířila k prameni, vyrazila s ní, ale sleduje vodu. Pak se zarazila. "Hele, támhle, tůň a ryby." Ukázala na velký zákrut za jedním stromem. Je tam celkem hluboko a je vidět jak se pod hladinou míhají hřbety.

Zvesela si to šplhá do příkrých svahů Ostrých vrchů. Je zvláštní, jak může být někdo tak rychlý a obratný tak nešikovný při běžném lovu.
Strmé horské cestičky tady na horách jí problémy nedělají.
Na zádech má velmi neumělý vak, který se vyráběl na léčitelském workshopu a hodlá si nasbírat nějaké horské bylinky, jaké se najdou jen tady, vysoko nad rovnější krajinou dole.
Jejího opeřeného společníka už asi unavilo natřásání na jejím hřbetě, tak vyletěl kamsi na oblohu.
Sari si okolí všímá pozorně, ale jen rostlin. Jak je tím zaujatá, nejspíš by kohokoliv z vlků snadno přehlédla.

Vůbec na její mračení nereaguje, jako by ho snad ani nevnímalo. Nebo jí to prostě nevadilo. Kdo ví?
Jednu packu zvednutou, připravená ochotně vyrazit, čekala, jeslti vlčice před ní nějak zareaguje na navrženou trasu.
Prvně to vypadalo že ne, ale nakonec kamsi vyrazila. A úplně jinam.
"No dobře, tak sucho asi vadí. Nevadí, já ho taky nemusím." Zazubila se a veselým krokem rychle doběhla Regi a zařadila se vedle ní. Uši se jí živě pohybují na všechny strany, čenich vlastně také a její opeřený společník vyletěl kamsi nad ně, vysoko na oblohu.
"Tamtudy to stejně jde taky. Už to tady trochu znáš?" Zkusila se zeptat. Ztichnout zdá se nehodlá.

>>> Mladý les

Zazubila se nad tou ostýchavostí nad jejím úkrytem. "Když tam nic nezničíš, tak tam klidně můžeš, mě to nevadí. Jsem tam jen já a moje bylinky." mrkla na ni.
Sari má společnost docela ráda a Wisa je navíc vlčice s vodní magií! Jak by jí tam mohla vadit.

Sari se nebrání ani rozhovoru o magii, i pro ni je to zajímavé. "Jasně, proudy vody ovlivňují to, kde se jim jak plave a kde můžou získat I to kudy budou plavat pryč, když je vyrušíš. Takže to jde odhadnout docela dobře." Její ocásek vesele mává a vůbec jí nevadí to vše vysvětlovat. Naopak, konečně má někdo pořádný zájem!

"Tak jdeme!" vyhlásila nadšeně a vyskočila všemi čtyřmi do vzduchu. I ona se při dopadu na ledu opřela o drápky a neupadla. S vysoko nesenm ohonem a skéré tanečním krokem se otočila a vyrazila zpátky ke břehu.
Hodlá vést Wisu k Dormanu a své noře.

>>>>Dorman

Zastříhala ušima, ale nechala tu vzdálenost být. Opravdu to nepovažuje za důležité.
Co za důležité považuje je to, že jí vlčice zdá se odsouhlasila rybolov. Pokud to pochopila správně.
"Fajn, tak vyrazíme k řece. Mám už vytipovaných pár míst, kde ryby bývají." usmála se na vlčici před sebou s mávajícím ohonem a otočila svůj zvědavý čenich směrem k řece.
"Musíme trochu obloukem, těsně u města je lepší moc nelovit. Lidi tam sice nejsou, ale tamní vlci jsou na svoje území dost hákliví," sice míní varávní vážně, ale i tak zůstává její tón veselý a přátelský.
Kouzkla na vlčici a zvedla jetnu tlapu, připravená vyrazit k řece Coně.
"Jestli ti nevadí suchý terén, tak to můžem vzít kolem vyschlýho jezera a kolem okraje pouště." Ono by se to samozřejmě dalo i přímo přes poušť, ale tam Sari prostě nechodí.

Maličko si povzdechla a popochází mírně sem a tam, ale pořád u toho kouká na vlčici. "Ono je vlastně jedno odkud jsi. Ale dlouhá cesta jednoho zřídí," konstatovala klidně.

Zavrtění hlavou si všimla a prudce napřímila uši, když vlastní tělo té vlčice ji královsky usvědčilo ze lži. Naklonila hlavu na stranu a teď je v jejím pohledu rozhodně lítost.
"Na tobě se někdo parádně vyřádil..." řekla skoro až smutně, na ni dost neobvyklé.

"Poslyš, jsem sice mizerný lovec, ale umím dobře chytat ryby. Můžu ti nějaký ryby nachytat," naklonila hlavu na stranu.
Rozhodně se ani v nejmenším nechystá odejít a je to na ní vidět. Jednu tlapku zvedla do vzduchu, připravená odvést vlčici k řece. A stále si pranic nedělá z poněkud jednostranné konverzace.

Potřásla hlavou a vesele se zazubila. "No jo.. promiň." Ale nic si z toho nedělá, to je vidět.
Hravě strčila čenichem Wise do boku, v potvrzení toho, že to nakonec vyzkouší.

Na společné plavání se vyloženě těší. "Dohodnuto. Taky ti ukážu, kde mám úkryt, abys věděla, kde mě najít, jo?" Navrhla hned. Jasně, měla byh o udržovat v bezpečí, ale Wisa podle ní je v pohodě a navíc, stejně už kde kdo z tuláků ví, kde ho má. V zimě se její nora dost hodila.

Se zájmem na ni kouká, když popisuje jak to má s vodou. "Páni.. to já neumím. Jen prostě vidím, jak se voda hýbe nebo nehýbe a poznám z toho, co to udělá a kde to jak vymele zem. "potřásla hlavou. Asi to opravdu má jen odpozorované. "Ale je dobře ,že tam někdo byl. Bylo by tě škoda," plácla zvesela. Ale i přes ten veselý tón to myslí vážně.

I Sari zkusila poskočit, ale prostě zatím nic.
"Tak na to kašlem a jdeme zpátky. Zavedu tě ke svojí noře, jo? " Zastříhala ušima. Navíc si tam Wisa klidně může odpočinout, pokud bude chtít.
"Je to odmatud blíž k řekám," dodala ještě. I když to není úplně u řeky. Původně se chtěla usadit blíž, ale noru zdědila po kamarádce a ta měla raději ústranní lesa. Nezáleží na tom, les je taky dobrý, hlavně na bylinky.

Pozornosti šedé léčitelky drobné kývnutí neuniklo.
Přikývla, ona ovšem dost výrazně. "Dobře. Takže jen jizva... Možná je to tak lepší, to na ní nechat, kvůli zimě nebo slunci," nenutí ji odhalovat starou ránu, když to není nutné.
Ale pořád ji sleduje trochu starostlivě.
"Přišla jsi zdaleka?" Další otázka, na kterou stačí prostě jen gesto.
Sari popochází na místě, obhlíží vlčici, hledá, jestli neuvidí stopy jednostranného zatížení nebo nějakou čerstvější ránu, či jiné známky potíží, nebo přílišného hladovění.
"Nemáš hlad?"
Zkusí to nakonec. Sari je sice mizerný lovec, ale ryby jsou taky jídlo. Řeky už dávno nejsou zamrzlé, tak už není odkázaná na myši a jinou drobnou havěť.
Dosavadní víceméně jednostranná konverzace ji ani trochu netrápí.

Zazubila se a poskočila. "Vlastně jsou docela roztomilí."
Koukla na led a zkusila do něj rýpnout drápkem, celkem marně. "Někdy ti je zkusím nakreslit, ale nevím, jeslti se mi to povede." Do ledu určitě ne.
Potřásla hlavou, až se vlastně otřásla skoro celá.
Navíc ji stejně víc zajímá to, že třeba najdou volnou vodu.
"Ráda si s tebou zaplavu," usmála se mile. "Takže to určitě i ráda uvidím." Zamávala pořádně ohonem. Sari se jakékoliv plavecké výzvy opravdu nebojí. Ve vodě je, až na poslední zimu, pomalu častěji než na břehu.

Na zapadnutí do bažin se ale zarazila a koukla na ni s vykulenýma očima. "Fakt? Ty nevnímáš kudy jsou vodní proudy a kde to hrozí propadnutím? Já teda... táta říkal, že to není magií, že jen jsem ve vodě tak často, že jsem se to naučila. Ale jde to tak nějak samo." Zazubila se.

Na řeky nadšeně přikývla a jen tak si na místě poskočila. Div že jí to nepodklouzlo na hladkém ledě, ale ustála to bez potíží. "Ráda tě tam zavedu. Asi stejně žádnou volnou vodu zatím na jezeře nenajdem." Zazubila se.

Stála tam a div nehypnotizovala vlčici před sebou pohledem zelených očí. Lehce natáčí hlavu ze strany na stranu, živě stříhá ušima, pozorně sleduje postoj vlčice před sebou.
Její pohled opakovaně zajíždí i k obvazu, i k ohrnutým pyskům.
"Páni, ty jsi tedy pěkná netýkavka." Potřásl hlavou a přešlápla si.
Ale opravdu necítila žádnou krev a hnis je cítit ještě o dost víc, vycvičené léčitelce jsou takové pachy navíc dobře známé a chvíli ten čenich měla blízko.
"Žádnou krev ani hnis jsem necítila. Je pod tím jen jizva?" Zkusila to. Nemůže si být zcela jistá dokud to neprohlédne, ale třeba přece jen z vlčice nějaké informace dostane. Schválně položila otázku tak, aby šlo odpovědět kývnutím nebo zavrtěním hlavy.

Nejde k ní zatím blíž, i když úplně klidně nestojí. Ale to je prostě tím, že ona málokdy stojí klidně.
To opeřenec, který vlčici doprovází, je o dost opatrnější a krouží nad nimi, z dosahu obou vlčic na zemi.
Sari se sice pořád pohybuje, aspoň se vrtí, ale jinak zachovává klid. Nejvýš se jí do duše vloudila trochu lítosti, pro vlčici, která si asi zažila dost zlého, že je tak odtažitá.

Její výraz jako by na šedivou vlčici vůbec nezabíral. Naprosto a dokonale ho ignorovala a dál se k ní hrnula.
"Ale no tak, neplaš se, já přece nekoušu." I když je vlčice.
A dál se natahovala k tomu obvazu.
Až na silné vrčení a chňapnutí zareagovala a prostě uhnula, s rychlostí danou neustálou hyperaktivitou po celý život. Koukla maličko přísně na Regi. Což v podání šedé vlčice vypadá skoro až směšně.
"Ale ty toho naděláš. Jsem léčitelka, chci ti pomoct. " Zní to skoro, jako by něčí máma kárala neposlušnou dceru.
Zatím čeká na reakce a kouká na ni, pořád rádoby přísně. Ale zatím se nezkusila přiblížit. Vlčice na nohu došlapuje a necítila krev, tudíž to může chvíli počkat.

Doklusala až k ní, pořád tak zvesela a ani za mák si nic nedělala z toho, že jí vlčice neodpověděla.
Zvědavě si ji prohlíží a samozřejmě, její oči rychle přitáhl obvaz na noze.
To ihned přestala téměř tančit na místě a zarazila se.
"Jsi zraněná? Necítím krev, takže by to nemělo být nic čerstvého.... Co se ti stalo?"
Naprosto bez rozpaků natáhla čenich, že si obvaz a tak i případné zranění prostě očichá. Krev i hnis by bez problémů cítila i přes materiál obinadla. Obzvláště zanícené rány opravdu hodně páchnou a navíc způsobují otoky kolem obvazu.
"Ještě jsem tady nikdy na tvůj pach nenarazila. P5es zimu jsem se moc netoulala, ale to asi nikdo. Jsi tu nová?"
Zkouší to zase a ani se neobtěžuje zvednout hlavu od zkoumání rány. Kdyby na ni tak vlčice chtěla zaútočit, měla by to vlastně celkem snadné. Sari by sice mohla uhnout, ale z této pozice by šedivá vlčice sama nemohla zaútočít.

Zarazila se, asi tak na půl vteřiny, aby vymyslela, jak někomu připodobnit tuleně. "no.. takový něco mezi medvědem a rybou... Nebo jako já s rybím ocasem"Zkusila to. "Prostě, mají přední a ocasní ploutve, tlustý tělo, kulatou hlavu, miniaturní ouška. Nemají nohy. Hladkou srst, něco jako je ta moje. Taky šedivou, ale jinak. Dýchají vzduch a odpočívají na břehu, kde chodí po předních ploutvích a ocasem se odstrkují. Fakt dobře plavou a loví ryby. " Uculila se a zase už si poskakuje.
Na promáčený kožíšek kývla. "To asi jo. Ale ve vodě tě to bude trochu brzdit, ta vlající srst. I když je krásná, to zase jo." Usmála se a lehce, lehoulince strčila čenichem do strakatého kožíšku své nové kamarádky.

Krmení opeřenců a jiných tvorů už nekomentovala, raději vyhlíží, jestli skutečně někde neuvidí volnou vodu.
Vesele se zazubila nad plaváním. "Určitě si někdy dáme závod!" Zamávala nadšeně ohonem. Je ráda, že našla dalšího dobrého plavce.

Poklusává dál po ledu, koukla ale ukázaným směrem. "Aha, močály. Jo, tobě tam asi nic hrozit nebude. Už se mi stalo, že jsem tam někoho tahala z maléru, neumějí se tam někteří moc vyznat. Kousek dál na západ jsou další řeky, větší jsou tu tři. Největší je Cona, ta nakonec ústí do moře. Do ní se vlévá Cayna a do Cayn zase Igna." Vzala řeky trošku v opačném pořadí, než se obvykle uvádí.

Poskočila na místě. "No jasně, spřzněná magie, spřízněná duše." Mrkla na ni. "Neumím sice manipulaci, ale vodní magie to je. Navíc mi ve vodě nebývá zima. Narodila jsem se s jinou srstí. Je spíš jako tulení..." zarazila se. "Nevím, jeslti víš, co jsou to tuleni. Tam u nás, odkud pocházím, jich bylo hodně. Jsou to takový vodní zvířata, na souši jsou jen když spí nebo odpočívají, jinak žijí ve vodě."
Pusila se hned do vysvětlování.
"Voda na jejich srsti skoro nedrží, na mojí taky ne." Zazubila se. "Je to nefér výhoda, když plavu s jinými vlky, ale mě se to líbí." A už je zase v pohybu, popochází sem a tam, ocásek rozmávaný, tvář rozesmátá.

Na poděkování jen přikývla. "Však třeba se ti to někdy bude hodit a třeba taky zachráníš něčí život. I když jde jen o opeřence." Zazubila se a koukla po tom svém. Který je navíc dost vzácný.

Za chůze vesele mává oháňkou, zatímco opeřenec se na jejím hřebetě usadil zdá se dost pohodlně. Jako by takhle cestoval často - a on asi ano.
"Že váháš!" Potvrdila jí to nadšeně. "Navíc, jak jsem říkala, mám nefér výhodu, ve vodě mi není zima a hladší srst neklade odpor. Jsem fakt dobrá plavkyně. " Zazubila se vesele. Plavání a léčení. Dvě jediné jistoty jejího života, jediné, co opravdu umí.

Maličko se zamyslela, aniž by zpomalila. "Víš, když v tom vyrosteš, ani ti to nepřijde že je toho hodně. Každopádně víš, za kým přijít, kdybys potřebovala." Mrkla na ni. "Igna, no... viděla jsi tu takové menší trosky lidský stavby u řeky? Nemyslím město, jen jedna velká stavba. Ta řeka, co teče kolem ní, to je Igna." Zkusila to. Neví nakolik to tady vlčice zná.

Využívala toho, že je konečně jaro a hezky, a vydala se na větší toulku po Norestu. Navštívit místa, kde dlouho nebyla. Navíc, bylinky by se mohly hodit. Na workshopu se naučila vyrábět jakési vaky. Ty její nejsou ani úhledné, ani pořádné, ale přece jen se v nich něco přenést dá. Te´d, když má pořádnou noru, si tam chce udělat i nějaké zásoby. A tady dole, na jihu, rostou i rostliny, co na severu ne.

Jak tak šmejdí krajinou a pomalu ji začíná provázet vůně rostlin, které si uložila do rozdrbaného vaku, z kterého trčí kusy lýkových vláken, všimla si, že tu není sama. O kus dál běží vlčice.

Sari, vždy spíše společenská, nezaváhala a stočila svůj směr k ní.
Kluše zlehka, hlavu i ohon vysoko nesené a už zdálky na neznámou zaválala.
"Ahoj ty tam!" její hlas zní vesele a ohon se samovolně rozmával.
Dál míří k vlčici a brzo jí došlo, že ji nezná.
"Já jsem Sari, a ty?" začala hned přátelsky.