Príspevky užívateľa

Potřásla hlavou." Upřímně, nemám to jak posoudit, musela bych potkat někoho dalšího s úplně stejnou magií. A to asi není moc šance." řekla překvapivě rozumně. Na to, jak až přehnaně optimisticky se zatím projevovala. Takže v té nápadně pozitivní hlavince asi přece jen je i mozek.
A jak je vida, i ušpiněného vlka její 'přednáška' nakonec přece jen trochu zaujala. "Vlastně ano, jen i tak nechoď bez rozmyslu těsně ke kraji. Když je voda hodně rychlá, tak někdy vybere zem pod okrajem, který jen leží nad vodou a může být tenký. Pak nemusí unést tvou váhu. Ale to hrozí spíš v řekách a potocích, v bažinách tak silný proud moc nebývá."
Umsála se. Jak postupují, je slyšet čím dál hlasitější šum vody.
"Tak už jsme prakticky u říčky, tak už se toho bahna zbavíš," zmínila celkem soucitně. To bláto musí v té krásné dlouhé srsti hrozně tahat.
Koukla na něj a přidala do kroku.

>>> Divoká řeka. (Pokud tam nemáš hru, pokud jo, tak to dojedem tady. :D )

Sledovala vlčka před sebou, jak se mračí. Je asi dobře, že neví, co on na ni. Takhle prostě jen trpělivě sedí. Tedy, na ni trpělivě. Lehce klepe ohonem o zem a sem tam se zavrtí, poposedne si. Jako by prostě nedokázala úplně zůstat v klidu. Ale snaží se. Nechce vlčka vyplašit, když už mu nabídla rybku.
A jak to tak vypadá, lákadlo zabralo. Nakonec se odhodlal a ač hodně vlků ryby nemusí, tenhle po ochutnání reagoval dost výmluvně. Sari se usmála a úsměv jí na tváři zůstal. Pěkně veselý, až jí růžový jazýček visí z tlamy. Ale neřekla nic, jen se vrtěla na svém místě v sedě, dokud všechno nesnědl.
"Tak co? Chutnalo? "Naklonila hlavu na stranu a vstala, jako by už nemohla vydržet v sedě. "Ryby jsou docela fajn, ale hodně vlků je nemá rádo. Mě nikdy nevadily. A hlavně, umím je lovit, takže mám co jíst." Usmála se. Dobrá nálada jí drží dost vytrvale.

Vesele se na svého pacienta, a kolegu, usmála. Je to prostě tak a on to ví očividně také. Jsou zvyklí si poradit. Museli.
"Nihilští jsou přátelští, to se bát nemusíš. Už jsem na jejich území taky byla. A to taky nejsem členka smečky." Potřásla hlavou. Nato ji na chvíli musela vzdálit, aby pleskla uchem svého společníka, to by bylo trochu divné. Ale na mluvení poctivě vrací svou tlamku k jeho uchu, aby ji pohodlně slyšel.
"Dlahy jsou dobré na zranění. Ale hodně omezují pohyb, svaly pak slábnou a šlachy také, může to dlouhodobě nadělat potíže, musíš to pak cvičit. Návlek je něco jako souvislý obvaz, který se jen natáhne místo zavazování. Neshrnuje se tolik jako obvaz a nohu jen trochu zpevní a zároveň ji chrání. Neomezuje tolik pohyb jako dlaha nebo obvaz, který musí mít víc vrstev. Dobře se dělají třeba z kůže z nohy kopytníků, ale to já nechytím. Z ryby to bude složitější... a asi to nebude tak dobře vonět. Kdybych to měla pořádně jak vyčistit, bylo by to lepší. Dá se to udělat pomocí popela, ale ten taky nemám." Koukla na věci okolo. Za tu dobu jich pár nashromáždila. "Možná by to šlo udělat rohoží připevněnou jednou vrstvou obvazu, ale bude to méně pohodlné." Zkusila navrhnout. Tak jako tak, až dokončí tenhle pokus s návlekem, nejspíš se už rozloučí. Ale určitě se ještě někdy uvidí!

Vesele se uculila, párkrát mávla ohonem, a pak se teprve konečně oklepala. "Páni, ty jsi mi nějaký nedůvěřivý." Koukla na něj, pořád s úsměvem. "Ale ono to je asi správně, jsi mladý, určitě je to rozumnější přístup." Vážně pokývla. Ne že by jí ten vážný výraz dlouho vydržel, za chvíli se už zase culí. "Pěkné jméno. No a... dal by sis rybu? Já můžu chytit klidně další."
Nepřišla k němu blíž, respektuje jeho očividnou obavu, jen její oháňka pořád mává sem a tam. Čerstvě zakousnutá ryba leží jen tak na břehu. Srst vlčice vypadá mnohem sušší, než by jeden čekal, když byla před chvílí ve vodě. Nebo spíš, pod vodou.

Stojí tam a přátelsky kouká na mladého vlka a čeká, co on na to všechno. Očividně ho nehodlá nutit chodit blíž. Jen nabízí možnosti. Koneckonců, ona si opravdu může nachytat další ryby. Jediný lov, který jí jde.

Věrná své vlastní povaze, vlastně ani nemohla nesouhlasit. Stejně jako by ho tam nemohla nechat v tomto stavu bez pomoci. Je už taková.
"No jo, stane se. Ale přežil jsi a to je hlavní." řekla mu klidně, čenich zase až u jeho ucha. Opravdu si na to dává pozor, aby ji bez problémů slyšel.

A zůstala s ním po celou dobu jeho léčení. Starala se, čistila a ošetřovala mu rány, nosila mu jídlo. Byly to sice pořád jenom ryby, ale zase jich bylo dost, aby se mohl najíst do syta, stejně jako ona. A celou dobu kolem pobíhala a dováděla se stejnou energií. Kolem jejich dočasného útočiště se postupně zvětšovala zásoba bylinek, šedá léčitelka dělala zásoby na zimu. Vždycky se najde místo, kde se dají někam uložit. Třeba malá jeskyně v horách nebo tak něco. A teď měla apsoň čas je třídit a sušit.

Trochu jí ale dělala starosti jeho noha. Dobře si všimla, že s ní má pořád trochu potíže. "No jo, nejsi asi moc zvyklí. Léčitelé se o sebe většinou postarají sami." Uculila se. "Jen trochu nevím, co s tvou nožkou. Všechno se zdá být v pořádku, ale tohle pořád ne. Hm... vím, že dole v Nihilské smečce by měli mít horké prameny. Možná by to pomohlo. Nebo léčitel s léčitelskou magií. Jenže tu já nemám." Povzdechla si. Svou magii má ráda, ale ta její rodiny občas prostě chybí. "Můžu ti zkusit vyrobit podpůrný návlek, že by to nohu trochu zajistilo." Občas to v její domovské smečce dělali. Problém je, že takový návlek nevydrží věčně a musí se vyrábět pak nový.

"No právě." řekla a protáhla se.
Jeho zaváhání ohledně toho, že by se pak s nimi stavil, si snad ani nevšimla. Nadšeně poskočila. "To by bylo fajn! Aspoň bych poznala i je. No a kdybyste někdy potřebovali léčitelku, tak aspoň víš, že tu někde jsem." Usmála se na Jarumiho mile, s ohonem stále tak vesele rozmávaným. Tuhle vlčici chmury očividně jen tak nedostanou!
"Jo, to určitě. A mimochodem, občas bys takový věci měl jíst i ty, i když máš regeneraci. Dost to svýmu tělu usnadníš. Netvdím, že musíš každej den a po hrstech, ale aspoň sem tam trochu by to chtělo." A je jasné, že nejspíš tak činí i ona sama. Kdo ví? Možná proto je tak neutahatelná.

Téma, které jí připomnělo jistou vlčici, raději dál nerozebírala. Naštěstí mají dost o čem mluvit a téma vody je pro ni rozhodně zajímavější v tuhle chvíli. Zamávala nadšeně ohánkou. "Já nevím. Sice mám magii vázanou na vodu, ale... nemůžu s vodou nijak mainipulovat. Táta tvrdil, že to bych pak měla mít tu možnost, kdyby to bylo tím. Na tom asi něco bude. " Na chvíli se zastavila a prostě se podrbala v zamyšlení packou za uchem. ale pak si zase stoupla normálně a vykračoila dál. Pokud by Iris chtěl, nadšeně mu bude nejsíš vysvětlovat kde co, kolem proudů. Téma, které pro ni vždycky je zajímavé.
"Jo, rychlý jsou, ale co. I tak se dají chytit." Zazubila se a zase jí mává oháňka. Nějak se jí to stává často. "Já je mám docela ráda." Ale všimla si, že Iris asi úplně nevidí, co ona na té vodě vidí. Naklonila hlavu na stranu. "Podívej se na smítka na hladině, kam a jak putují. Když se podiváš, tak ty tady u té pevné části jsou rychlejší a víc zatáčí. Je to právě proto, že jim zem neuhne, tak se vyhýbají." Zkusila to jinak.

Vběhla dov vody a během chviličky už plave. Až na vodě se otočila a zjsitila, že se vlček zarazil a ztuhl. Maličko se zatvářila zmateně, vždy´t nic neudělala. ale pak jí to přece jen došlo. Aha. Asi se bojí czích... "Ahoj ty tam!" Zavolala na něj vesele. A pak... se nadechla a potopila se pod vodu. Šedý čukám hladce zaplul pod hladinu a vlčice za ním, až se nad ní voda zavřela. Jen pár vlnek prozrazuje, kde před chvílí byla.
Ale ne zase na tak dlouho. Po chvíli se vynořila zase nad vodu a v ltamě se jí mrská maličká rybka. Ne tak velká, aby doopravdy stála za kořist, ale určitě to i tak stojí za zájem. S pěkně vítězoslavným pohledem si to pěkně svižně namířila zase ke břehu. Ne přímo k vlkovi, ale trochu stranou. Vyklusala z vody na břeh, ani se neobtěžovala oklepat, a hodila vítězoslavně rybku na břeh.
"Mám ji!" Oznámila nadšeně vlčkovi. "Mimochodem, já jsem Sari, a ty?"

"Tak vidíš!" Odpověděla mu vesele, s tím svým typickým úsměvem na tváři a máváním ohonu. Naprosto jí nečiní problémy postarat se o zraněného vlka a je to na ní vidět. I ty doteky, pošimrání jejího čenichu v jeho srsti, jsou prostě tak nějak.. přirozené. Asi se tak chová prostě normálně a nic víc v tom není.

Ale pak už vyrazila na ten lov. A když se vrátila, Hari byl očividně dost překvapen. Sariin ocas nasadil při vrtění úctyhodnou rychlost, protože s plnou tlamkou nemohla hned odpovědět. Ne, dokud mu ty ryby nesložila u čenichu.
"Znám už dost slušně zdejší řeky a vím, kde pstruzi bývají. Šla jsem najisto. A chytat ryby fakt není těžký. Teda, apsoň pro mě. Ale nic jinýho chytit neumím." Potřásla hlavou. Jí samotné to očividně nevadí a netrápí jí to."Nemáš zač. A dobrou chuť." Popřála mu ještě.
Dál si dělá kolem svoje, nosí věci na výrobu obvazů a kdoví, na co všehcno je celá ta hromádka, která postupně narůstá v blízkosti Hariho. U jídla na něj nemluvila, nechala ho, a´t se pořádně nadlábne. Sama ale chvilku neposeděla. Jako by měla nekonečnou zásobu energie, pořád něco nosí, přináší, ukládá, třídí na té hromádce... Vypadá to, že šedá vlčice hodlá zůstat, dokud se její pacient neuzdraví.
Počkala až dojedl. "Tak asi chutnalo." mrkla na něj zvesela, když ryby hezky zmizely ve vlčím břiše. "Měl by ses trochu prospat. Budu pořád tady, jo?" Ubezpečila ho.

Krátce se zazubila. Rozhodně je to zajímavá rada. Jenže... pak zvážněla a přiklopila uši... hlavou jí proletěla série vzpomínek. Na jistý černorudý kožíšek. A na vlčici, jež ho nosila a sice ji na poprvé málem zakousla, ale později.. ji chtěla chránit... kde je jí jen konec.
Jen na chvíli svěsila hlavu, ale i tak to bylo znát. Ale oklepala se a potlačila vzpomínky kamsi do pozadí. Ostatně, má tu veselejší téma.

Zamávala ocasem a zkoumavě na Irise koukla. "To nejsi jediný. Vlastně, spíš mám občas pocit, že jsem snad jediná, kdo to vidí. Já vážně nevím proč. Je to stejný jako když sleduješ ryby v řece. Taky se chovají podle proudů, jaké tam jsou. Země v bažinách taky. " Koukla na tůňku hned vedle nich.
"Třeba tady. Ta tůňka. voda to tady vymlela, ale proud se tu otáčel a tenhle kousek je díky tomu pevný. Co nedrželo, voda odnesla, co drželo, tomu uhnula do strany. Ale támhle naproti to bude pěkné bahno." Ukázala čenichem. "Proud tam nemá sílu a tak tam spíš nanese ještě větší nepořádek. "

Klusala si to podél říčního břehu. Jen tak. Proč vlastně ne. Najedená je a zrovna teď nemusí vlastně nic. Je celkem hezký den. To že je zima, ji nijak netrápí. Její původ z dálek od severního moře jí dává výhodu, je na tohle zvyklá. A vůbec, řeka stejně zamrzlá není.
Přemýšlela, kam se vydá, když zdálky zaslechla nějaké nadšené štěkání. Zastavila, našpicovala uši. To zní zajímavě! Nezaváhala a vyrazila cvalem za zvukem. Tuhle vlčici ani nenapadlo, že by tam snad něco mohlo hrozit. Pokud něco hrozí, tak leda zábava. A i kdyby ne, tak co. Je tu řeka, nějak si poradí.
A co nenašla? Vlčka, který nadšeně řádí ve vodě a na břehu. Div že nezajásala nahlas. Jen si nadšeně poskočila a hurá za vlčkem do vody, vběhla do ní pěkně svižně, až se rozlétly kapky okolo. Tím na sebe také dost upozorní, a pokud se na ni vlček ohlédne, tak uvidí pěkně rozesmátou vlčici, jak si to míří pěkně do středu řeky.

Pořád se tak vesele usmívá. "Jo, na něco se to hodí, i když zase, nebudu nikdy tka hezky chundelatá." Potřásla hlavou. S tím ale tak jako tak nic nenadělá. Tak proč se tím trápit.
"Jo, vlče." Přikývla." A jo, byl z Nihilu. Trochu se ztratil. Říkal, že se jmenuje Amir. A hlavní je, že se mu nic nestalo, ne?" Zamávala ohonem. Ale je ráda, že tu tehdy byla. Pro to vlče by to asi nedopadlo moc dobře.

Klidně si to kličkuje močálem, ale při jeho otázce se zarazila, s jednou tlapkou ve vzduchu se na něj ohlédla. "Ani ti nevím. Prostě, přijde mi spíš divný, že to ostatní nevidí. To samý když v řece teče voda, taky vidíš kam jde proud. Tady to sice neteče tolik, ale pořád teče a dá se odhadnout co to udělá. " Sedla si a podrbala se zamyšleně za uchem, u čehož naprosto ignoruje bahno kolem. "Možná jsem prostě jako štěně byla jen moc ve vodě a naučila se to vidět, já nevím proč to ostatní tolik nevnímají. Nebo je to třeba tím tulením kožichem, co já vím." Zazubila se na něj, zamávala ohonem, který si u toho slušně omočila v blátě, a zase vstala. Vyrazila dál. Nevypadá, že by si cokoliv dělala z opožděného představování. Šlape si to rovnou směrem k divoké řece, jejíž hukot s už začíná zdálky ozývat.

Mírně se pousmála a zamávala ohonem, když se Sil dokonce i ozvala. A navíc, s poděkováním. Znovu ji jemně pohladila po srsti za ušima. "Není za co. Bude to dobré, ano? Jen to pár dní potrvá."
Opatrně dokončila práci na jejích ranách,. "Hlavně odpočívej. Seženu pak něco k jídlu a dostanu k tobě vodu a tak. Jen až za chvíli raději ano?" A taky mám ještě jeden úkol.
Ohlédla se po Aishile. Nastalo to, čeho se bála. Ne že by na tom byla tak zle, ale schází jí vůle se snažit. No nic, tak tou horší cestou. Potlačila povzdech a z hromádky přinesených rostlin sebrala polštář mechu. Došla k vodě a nacucala ho vodou.
Prvně s ním ale zamířila k Sil, lehce jí ovlažila tlamu. Jen lehce. Ještě chvíli by pít neměla, pro jistotu, aby zase nezvracela. Pak se vrátila k vodě, namočila mech znovu a zamířila pro změnu k Aishile. Stoupla si nad ni a nechala vodu z mechu odkapávat. Jí na hlavu, jen kousek od uší. Pomalu. Ale je to voda a je studená.

Vážně přikývla. "Jestli je tu jeho pach, tak to vypadá jako dobrá stopa. Nevím jak dobře zvládáte zimu, ale já bych te´d asi z takhle bohatýho kraje necestovala. Co já vím, možná jste vy létavci odolnější. Ale třeba i on najde někde tvůj pach a hledá tě taky." Zamávala ohonem. Doufá v to. Bylo by to krásný, kdyby se bráškové hledali vzájemně a tady se tu našli.
"Jeslti se najdete, přijdete se mi někdy ukázat?" Natočila hlavu na stranu a upřela na něj až štěněcí oči. "Většinou jsem někde poblíž větších řek. Nebývá moc těžký mě najít." Což dělá schválně. Koneckonců, co kdyby někdo potřeboval léčitelku. Pak nebude mít moc prostor a čas složitě hledat.

Usmála se, když projevil zájem o rostlinu, co přinesla. "To je kyčelnice cibulkonosná. Roste tam, kde rostou buky. Ale ty šípky poslouží stejně dobře a možná i líp. Vůbec jsou docela zdravý. Jen mě třeba moc nechutnaj, no." Uculila se. Proč to nepřiznat.

Uculila se jeho výrazu.
"Jo, Proto je lepší to moc nedělat před těma, co to neví." Koneckonců, i to mu řekla, i když není si jistá, že to v tom zděšení chudák zaznamenal.

Pak jen přikývla. "Stejně tu asi strávíš celou zimu, viď? V tomhle počasí se cestuje hůř a tady je aspoň dost jídla... No, dobře, pro někoho jako ty víc jak pro mě, ale mě ty ryby stačí." Potřásla hlavou. Opravdu si ze své nešikovnosti nic nedělá.

Nezůstala stát na místě, ale popochází sem a tam, občas hrábne do země. I tady roste kde co, ale spousta těch rostlin je jedovatá, když se použije špatně, to by mu raději ukazovat neměla.
Pak z pod buku utrhla jakýsi...stvol? Na kterém je cosi jako miniaturní tmavé cibulky donesla mu to. "Tohle se dá jíst, když tě v zimě bolí dásně. Ale stejně dobře poslouží třeba i šípky." Ukázala čenichem k červeným plodům na keři na kraji lesa. "A líp se hledají. Z lesa pro tebe je asi nejzajímavější ten mech. Nebo borový jehličí. Kromě léčitelů to vlci moc neví, ale i jen vůně borovic léčí plíce. "