Príspevky užívateľa

Napřímila uši. "A tlapky máš v pořádku?" Natáhla zvědavě čenich, instinkt jí velí mu je zkontrolovat. Proč by taky ne, že jo. Rovnou se nahrnula až k němu a rozhodně nevypadá, že by si z toho všeho cokoliv dělala, třeba z toho, že je blízko u většího a očividně o dost silnějšího a zdatnějšího vlka. Prostě takové přátelské šedé trdlo.

Pak se ale zarazila, když jak to tak vypadá, dostala toho zajíce jen tak. Zamrkala a koukla na něj. "Počkej, to mi ho jen tak dáš? Já myslela, že to je tvoje jídlo." Jo, lovit očividně moc dobře neumí. Aspoň ne zajíce. Ale není hubená, takže je jasné, že nehladoví.

Ještě docela rozesmátá se válela v závěji, když uviděla naprosto parádní ukázku loveckého letu. Kdyby na to měla uzpůsobené hlasivky, uznale by hvízdla.
Vstala, oklepala se. Sníh z její krátké a přiléhavé srsti snadno opadal. Usmála se na létavce a s vysoko nesenou hlavou a vesele rozmávanou oháňkou vyrazila za ním. "Dobrý lov. Nemáš rád sníh?" Neskrývá pobavení nad tím, jak třepal tlapami, aby setřásl sníh. Jí očividně nevadí ani trochu. I když asi není moc fér, že na ní tolik neulpívá.

S nadšením proháněla zajíce na okraji lesa, jen kousek od jarní pastviny. Ne že by se jí dařilo nějakého chytit. Sice by tedy zajícem k jídlu nepohrdla, ale prostě, opravdu umí dobře lovit jen ryby. Ale co už. Prohánět ty ušáky je docela zábava a ve sněhu se dá taky řádit pěkně.
Co na tom, že občas nevybere zatáčku a pěkně se v kotrmelcích proletí sněhem. Zrovna teď málem zahučela do křoví mezi stromy, v pěkné naváté závěji na kraji lesa. Zůstala ležet a vydýchává se.

Pokračovala v práci, když se rozhodl jí říct, co se mu stalo. Jen krátce zvedla pohled a zadívala se na něj. Pak pokračovala v práci. Ale poslouchala pozorně. Malá vlčice co vypadá jako můra. Zastříhala ušima. Ne, nikoho takového nezná. "Dobře, dám si pozor." Odpověděla mu jemně. Ale na ni obvykle vlci neútočí. Nemívají proč. Ale pokud by útočila na kohokoliv, tak se to může stát i Sari. Koukla znovu na něj. "Naštěstí mám celkem rychlé tlapky." Mrkla na vlka. Ale můry mají křídla. Pokud má i ona, je to problém.
A dál se věnovala svazování travin. Když měla pořádný kus, začala mu s ním připevňovat obklady na rány. Chudák Hari bude brzo pořádně zabalený. Ale to se nedá nic dělat.

Usmála se na něj, když projevil překvapivě starost. "To víš, i to se může stát. Ale pokud pomůžu zraněnému, tak je otázka, jeslti by to opravdu bylo zneužití, víš? Já to tak pak neberu."
Trvalo dost dlouho, než skončila s obvazováním. výroba obvazů vážně není tak moc snadná.
Zhodnotila pak pohledem jak to vypadá. "Dobře. Snaž se odpočívat. Zkusím sehnat něco k jídlu. Jen... budou to ryby, promiň. Vím, že je většina vlků nemá ráda, ale já nic jinýho neumím chytit. Aspoň ne dost rychle. Vydržíš tu chvíli? K říčce není daleko."
Pokud jí to vlk odsouhlasí, vyběhne jako střela směrem k říčce, nachytat nějaké ty ryby.

S klackem v tlamě mu neměla jak odpovědět. Jen držela a táhla ze všech sil. Kdyby se sám dost nesnažil, těžko by ho vyprostila. Ale společnými silami to zvládli docela dobře.
Vyplivla klacek a párkrát vyplázla jazyk ve snaze zbavit se nepořádku v tlamě. Koukla pak na něj, párkrát mírně mávla ohonem. "No to víš, no. Kratší kožich. Navíc, celkem moc nedrží vodu, nevím proč, už jsem se tak narodila. Vypadá vlastně tak trochu jako to co mají tuleni, je to legrační." Oproti vlkovi, který je doslova koule bahna, je její kožíšek ještě nápadnější. Vlčice jen vesele mává ohonem.
"A nemáš za co." Dodala ještě a pustila se do pečlivého očichávání vlka, kontroluje, jestli se nezranil. Přesto, může to působit maličko drze. Občas po očku koukne po jeho hlavě. Ví, že to není zranění, teď už ano. To by těžko přežil. Ale zvláštní to je.
"Vypadá to, že sis tam apsoň neublížil. Nebo tě někde něco bolí?" Zeptala se rovnou.

Usmála se na něj a opatrně mu obložila další ránu tou podivnou směsí. "Víš, i léčitelé, které to nikdo neučil, na to hodně rychle přijdou i sami. Přece jen, těch ran vidíme dost a většinou se dozvíme, od čeho jsou." Maličko se odmlčela. To kdyby jí chtěl přece jen říct, pod čeho jsou tyhle. Je ale jen na něm, jestli něco řekne nebo ne. Nebude ho nutit.
Dál se věnuje ošetření ran. A když jí zase začal děkovat, jen se zazubila. "Hodně léčitelů má takový sklony. Prostě nám to nedá. Jsme trochu zvláštní. Na jednu stranu si v hlavě nosíme spoustu znalostí, a na druhou, někdy jsme taky pěkně pitomí." Mrkla na něj. "Ale to je v pohodě, on každej má něco." To řekla vlídně. Obložila poslední ránu a pak si, v zorném poli zraněného vlka, vzal dlouhé traviny co donesla a začala z nich splétat provizorní obvazy. Vypadá to jako docela složitá činnost. Vždycky vezme hrst dlouhých travin a rlně od nich strká a válí je po zemi, až z nich udělá coji jako hodně dlouhý volný smotek. A když má smotku víc, začne je různě překládat přes sebe, jednou packou stojí na hotovém, druhou packou a čenichem si to postrkuje. Div že si ty tlapy u toho nepoláme. Ale postupně pod jejími tlapami roste ne zrovna moc úhledný měkký dlouhý popruh z travin. Sem tam si v těsném okolí naškube další. Vypadá to, že tahle práce jí vystačí na pěkně dlouhou dobu.

Měla pěkně přímý pohled na to, jak skončil podivný vlk znovu ve vodě. Trochu ji zamrazilo, když viděla jeho hlavu. To je.. zranění? To je blbost... muselo by být staré, není tu krev. Ale neublíží mu na to ta bažina?
Když prohlásil, že to není fér, zatvářila se zmateně a koukla na něj." uh.. co není fér?" Nepochopila očividně jeho trápení.
Ale, místo aby čekala na odpověď a řešila kde co, prostě sebrala tu dlouhou pevnou větev, kterou sebou schválně táhla. Okoukla břeh, našla si opravdu dobře zpevněné místo a natáhla konec klacku k vlkovi. Dosáhne jen tak tak. Šedá vlčice se co nejpevněji zapřela drápy v terénu a mírně se nahrbila a zadkem skoro dosedla na zem, připravená na nápor, až se vlk chytne. Rozhodně ho tam nenechá se tak plácat, ale vynasnaží se mu pomoct ven.

Jen tak se courala močálem.. a chytala žáby a ještěrky. Ne že by je hodlala jíst. Ale byla to prostě docela legrace. Nelovila je doopravdy, jen ej trochu prohnala a nechala je zmizet někde v bažině. Jim se nic nestane. A i vlčice se nějak bavit musí.
Když v tom se odkudsi ozvalo mohutné žblunknutí a dost hlasité vyjeknutí. A jéje. Někdo zase nepoznal, kam šlape. Většinou o nic nejde. Navíc, neozývá se žádné volání, jak už tak jednou zažila.
Přesto. Raději zamířila za zdrojem zvuku a cestou se rozhlížela. Sebrala první dostatečně pevný a dlouhý klacek, který našla. S trochou funění ho táhne směrem, kde se někdo nedobrovolně vykoupal.
Její srst se tu nešpiní tolik, jako srst jiných vlků, ale i tak je slušně zacákaná bahnem, obzvláště od té větve.
Ale nepustila a dotáhla ji až na místo. Tam ji pustila na pevném kousku půdy a kouká na těžko identifikovatelnou hroudu bahna ve vodě.

Neznámý, původně asi bílý, je pěkně zřízený. A jeho křehce vypadající křídla schytala také pěknou nálož. "Hele, jsi v pohodě?" Zkusila se zeptat. Nebyla daleko a na rozdíl od kde koho se ve vodním prostředí pohybuje celkem tiše, tak vlastně ani neví, jestli věděl že se blíží. I když to funění ji nejspíš prozradilo včas.

Velice dobře ví, jak náročné časy ji teď čekají- Sil je zřízená dost, a Ashila taky. I když druhá jmenovaná se má slušnou šanci fyzicky sebrat rychle. Psychicky je to horší.
Sil se asi nějakou dobu prakticky nebude schopná hýbat.

Probral se ale dost na to, aby se pokusila sníst léky. První pokus dopadl... no vlastně jak Sari očekávala. Proto měla hromádku trochu bokem, aby ji nadělení od zraněné vlčice neohrozilo. "To nic. Už by to mělo být lepší, ano?" Jemně ji polechtala čenichem za uchem, v jisté formě pohlazení. "V těch bylinkách je i něco ,co to trochu zmírní, jo? Prostě jen chvíli vydrž." Mluví na ni jemně. Dobře ví, že to pro ni nebude jednoduché. Navíc, práce je dost. Dala se do výroby obkladů na její rány. Nekrvácí už nic, ale je třeba zabránit infekci tam, kde by se mohla nějaká uchytit. A pomoct otokům na tom zbytku.

Občas se ohlédne po Aishile. Jednu chvíli odběhla s hotovým obkladem na listu k ní a jemně jí uložila směs bylin k uším. Umatlá ji to, ale trochu to přece pomůže. A nepořádek se dá snadno odstranit, je tu voda. Měla by se brzo probrat.
Pokud dost brzo nezabere tohle, bude muset zvolit výraznější metodu. Už s ohledem na psychický stav vlčice, by to volila jen nerada.

Vrátila se k Sil a postupně jí obložila všechny rány. Pozorně sleduje její stav. "Už by ti měly začínat zabírat léky. Bude to brzo lepší, ano?"

Pečlivě pracovala a rozhodně působila dostatečně kompetentně, že ví co dělá. Nevadilo jí, že ji on u práce sleduje. Pro ni je to samozřejmé, jde přece o jeho zdraví.
Ale když jí dokonce poděkoval, a pracně se snažil poctivě spolknout všechny byliny, co mu dala, mile se na něj usmála a zavrtěla ohonem. Dokonce se zlehka dotkla jeho tlapy čenichem v přátelském gestu. "Přece bych tě takhle nenechala. A navíc, docela se snažíš. Vím, že ty rostliny nechutnají moc dobře. Ale pomůžou."
Pracuje pak dál, rychle a zručně. Pomalu dostala z ran všechen nepořádek. Při jeho otázce se na něj vážně zadívala. "Vím, že to nebyl vlk. Rány vypadají různě podle toho, co je způsobí. To jsi asi nevěděl. Poznáš dokonce i velikost zubů a uspořádání, když jde o kousnutí. Nebo tvar toho, co je způsobilo. Ale nejsou divně cítit ani nic jiného, takže by to mělo být v pořádku. Jestli to byl předmět, tak vlastně možná i o maličko snazší. Víš, vlci mají na zubech spoustu věcí, co pak můžou vyvolat záněty. Jiné ale mohou být magické rány. " Pro jistotu to zmínila také. Magie si někdy pěkně zahrává. Aspoň že to zřejmě nebyl jed. To by bylo cítit.
Na břehu si pak vyhrabala dva kameny. Pečlivě je opláchla ve vodě a pak uložila větší placatější na velký list a na něj umístila nějaké byliny. Na ně pak druhý kámen. Pomocí kamenů je rozdrtila. Ono by stačilo je rozkousat. Ale po tom, co se zmínila o tom, co je na vlčích zubech, to nepovažuje za vhodné. Podivnou, zvláštně zapáchající pastu, pak začala nanášet na jeho rány. Pasta naštěstí neštípe, spíš chladí a není to nic strašného. Napatlané rány překrývá listy lopuchu. Připravuje si je k obvázání. Což bude na déle. Bude muset vyrobit alespoň provizorní obvazy. Ale v lese je materiál, z kterého je to možné.

S tlamkou plnou kraba, který mává klepety čím dál divočeji, si vesele poskočila, oči rozzářené. Ohonem mává pěkěn divoce a vůbec, pokouší se tvářit vítězoslavně. To jde s tím krabem poměrně těžko, jen co je pravda.

Ale když se rovnou vyrazil na lov, pochopila, že asi bude problém. Než ale našla místo, kde mohla bezpečně pustit svého kraba a Vincenta varovat, bylo pozdě. Krabí klepítka udělala své!
"Hmpf!" Ozvala se s plnou tlamkou a pak kraba pustila. Rozběhla se k Vincentovi. Sice se smíchem, ale i tak trošku se starostí v očích. "Musíš dávat pozor, ty klepeta jsou docela nebezpečný. Měl jsi ještě docela štěstí že jen takhle. Už jsem viděla utíkat vlka, kterému visel krab za klepeto na pysku. Fakt to není nic příjemnýho. "
Kontroluje jeho čenich. "Ty to máš naštěstí bez následků." Uculila se na něj.
"Viděl jsi, jak jsem chytala já? Hezky beze spěchu, pomalu, a odzadu. Vyhnout se klepetům. Chce to správný načasování. Mimochodem, ty potvůrky se dají jíst, když rozbiješ krunýř."

Jen co jí schválil, že může hledat byliny, div se za ní nezaprášilo, a to i když je mokro. Vyrazila po lese. Nijak daleko. Slyšela by, kdyby volal, nejspíš. Záleží jak moc hlasitý by byl,. Navíc, vybíhá spíš paprskovitě od něj a vrací se. Pomalu začala hromadit v prostoru u něj různé stvoly, listy, dokonce i kůru a jehličí. Kdoví, na co vše to vlastně je. Objevily se i dlouhé traviny a kapradí, dokonce zdá se přeslička.
Rozrovnává to vše na listy lopuchů, které natrhala přímo na břehu, přes vodu jich je dost a malý potůček se dá snadno překročit.
Nakonec zastavila před ním a několik kusů jakési kůry doplněnou čímsi co vypadá jako to ,co roste obvykle na jasanech, mu položila k čenichu.
"Rozžvýkej to a polkni ano? Nebudou tě ty rány pak tak bolet." mluví na něj mírně a starostlivě. Samozřejmě, nejde jen o vliv na bolest, ale také na případnou horečku a zánět. Ale to je teď zbytečné vysvětlovat. Vzápětí pokračuje na svém lovu bylin, ale vrací se pořád, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Hromádky na listech docela překvapivě narostly. Kdo by byl čekal, že i v tomto počasí toho vlčice najde tolik a tak rychle.
Pak se chopila mechu a dala se do dalšího umývání zranění. Teď o něco důkladněji, ale snaží se, aby to bylo co nejjemnější. Musí z ran dostat všechen nepořádek, aby nedošlo k infekci. ani byliny nejsou všemocné a je potřeba jim usnadnit cestu.

No ty vypadáš... Nahlas by ale něco takového neřekla.
"To půjde, jdeme." mluví na něj klidně a pokračuje v tom i cestou, povzbuzuje ho, aby vydržel. Naštěstí to opravdu není daleko, než došli k opravdu malému potůčku. Hariuha by se tam ani nevešel celý. Ale napít se tam může a hlavně, jde ležet i na břehu. Tou dobou už je i Sariane celá udýchaná. Vlk je přece jen o dost těžší i ona. Ještě že se fakt snažil, jeho bych tam fakt nedotáhla.

"Dobrý, lehni si. na vodu dosáhneš, zkus se napít, jo?" Kdyby to nešlo, tak utrhne list lopuchu a vodu mu nabere. Ale bylo by lepší, kdyby to zvládl sám.
Sama nezaváhala, utrhla jen kousek od něj polštářek lesního mechu a vymáchala ho pořádně ve vodě, po proudu od Hariho hlavy. Pak mu mokrým mechem začala jemně čistit okraje ran, aby viděla situaci. Rány už přestaly krvácet samy, ale infekce a nečistoty jsou nebezpečné.
Položila na chvíli mech zase do vody, aby se vypláchl. "Vydržíš tu chviličku? Seženu byliny co ti pomůžou. Vlci to moc neví, ale je spousta věcí, co se dá najít i na podzim a v zimě a spousta z nich je v lese." Neodešla by aniž by věděl, kam jde.

Zase jednou čekala v lese. Na stejném místě, kde tenkrát potkala toho vlka. Je to už nějaký čas, ale jak mu slíbila, každý týden tu na něj čeká. Zatím nikdy nepřišel. Ale slíbila to, tak tu prostě bude a tečka.
I tentokrát to vypadalo, že nedorazí. Povzdechla si a chystala se k odchodu, když se otočil vítr a ucítila pach krve. Zarazila se a zvedla čenich.
Ten pach je až moc silný.
Potřásl hlavou a vykročila směrem, odkud vane vítr. Musí postupovat poměrně opatrně, aby nevpadla do čeho nemá. Taky tam prostě někdo může mít svou kořist. A pokud je to opravdu vlčí krev, tak tam může ještě být útočník.

Ale nemusela být až tak opatrná. Našla jen jednoho vlka, celého od krve a potácejícího se, jako by ani nevěděl, kam jde. Navíc, ihned ho poznala. Je to právě ten, na kterého tu čeká. Trochu ji zamrazilo. Možná sem šel cíleně, věděl že tu budu... a kdybych tu nebyla, možná bylo zle.
Neváhala a rozběhla se k němu. "Hari!" zkrátila si jeho jméno a naprosto nedbajíc o to, jestli se umaže od krve a nebo ne, ho podepřela. Rychle zkoumá jeho zranění pohledem. Nejhůře dopadly jeho nohy, ale nelíbí se jí ani jeho slabost.
"Pojď, potřebuješ se napít, odvedu tě k potoku. Jeden menší není daleko, jo?" Hodlá ho tam dostat i kdyby ho měla napůl táhnout. Ne že by to byla zrovna legrace, při jejich váhovém rozdílu.
"Opatrně ano?" Nehodlá ho táhnout až k říčce. V takovémto lese naštěstí bývají malé potůčky a na podzim je vody dost.

I přes celkem závažné vyčerpání se Aishila přece jen dostala na nohy a s podporou dokázala jít po stopě volání. Sari ji podepírala trpělivě a pečlivě. Věděla, že by bylo lepší spěchat, ale také to, že kdyby spěchala příliš, Aishila by nedošla a to by mohlo být ještě horší.
Takto vlčice nakonec došlo až skoro do cíle, než se složila. Sari moc dobře ví, že to není dobré. Ale ani není v akutním ohrožení života, kor když je tu jistá šedá vlčice. Opatrně ji srovnala, aby ležela pohodlně a vyrazila k druhé zhroucené hromádce opodál.
Dost si oddechla, když vlčice zvedla aspoň hlavu a odpověděla alespoň nějak. "Dobrý Sil. Jsem tady, ano? Lehni si a klid. To zvládneme." Tmavošedý čenich už pečlivě, ale jemně rejdí v umolousaném kožichu a hledá zranění.
Nachází dost pohmožděnin, zlámaná dvě žebra, zřejmě naštíplá další a pořádnou bouli na hlavě. I tlapy vypadají, že dostaly dost zabrat, ale Sari ví, že to není nic nezvratného. Tak jako tak je jasné, že má vlčice bolesti.
Sari jí v rychlosti očistila krev z okolí očí vlastním jazykem, nejrychlejší možností, co má při sobě.
"Zůstaň ležet, jen prostě dýchej a buď v klidu ano? Budu jen taky kolem, donesu trochu vody a pár bylin. V kaňonu se hůř hledá, ale rostliny tu jsou. Budou už ovadlé, ale pořád poslouží. "
Ubezpečila se, že vlčice leží co možná pohodlně a jako střela vyrazila ke stěně kaňonu. Málo vlků to ví, ale ve stínu stěn roste často spousta velmi užitečných rostlin. Hodila by se i vrba, ale stromy tu nikde nevidí a netroufne si teď vzdálit se od obou vlčic.
Přesto během asi půl hodiny dala dokupy solidní hromádku. I ona, zvyká na pohyb, už ale sotva plete nohama. Zamířila rovnou k řece na dně kaňonu a vlezla do vody. Nerozpakovala se sáhnout po vlastní magii a doplnit si síly. Oklepala se a s bylinami zamířila k vlčicím.
Uložila tam hromádky. Aishila položila k čenichu malý, celkem silně vonící svazeček a nechala ji odpočívat, pak vyrazila k Sil.
"Potřebuju, abys tohle snědla ano?" Strčila jí těsně k čenichu několik rostlinek. A pečlivě hodlá dohlédnout, aby je vlčice opravdu snědla. Jen co se tak stane, Sari vybíhá na další cestu. Tentokrát nabrala do velkého listu jakési rostliny vodu. Z listu udělala provizorní kornout a nese vodu Sil, aby se mohla vlčice napít.