Príspevky užívateľa

Jen co jí schválil, že může hledat byliny, div se za ní nezaprášilo, a to i když je mokro. Vyrazila po lese. Nijak daleko. Slyšela by, kdyby volal, nejspíš. Záleží jak moc hlasitý by byl,. Navíc, vybíhá spíš paprskovitě od něj a vrací se. Pomalu začala hromadit v prostoru u něj různé stvoly, listy, dokonce i kůru a jehličí. Kdoví, na co vše to vlastně je. Objevily se i dlouhé traviny a kapradí, dokonce zdá se přeslička.
Rozrovnává to vše na listy lopuchů, které natrhala přímo na břehu, přes vodu jich je dost a malý potůček se dá snadno překročit.
Nakonec zastavila před ním a několik kusů jakési kůry doplněnou čímsi co vypadá jako to ,co roste obvykle na jasanech, mu položila k čenichu.
"Rozžvýkej to a polkni ano? Nebudou tě ty rány pak tak bolet." mluví na něj mírně a starostlivě. Samozřejmě, nejde jen o vliv na bolest, ale také na případnou horečku a zánět. Ale to je teď zbytečné vysvětlovat. Vzápětí pokračuje na svém lovu bylin, ale vrací se pořád, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Hromádky na listech docela překvapivě narostly. Kdo by byl čekal, že i v tomto počasí toho vlčice najde tolik a tak rychle.
Pak se chopila mechu a dala se do dalšího umývání zranění. Teď o něco důkladněji, ale snaží se, aby to bylo co nejjemnější. Musí z ran dostat všechen nepořádek, aby nedošlo k infekci. ani byliny nejsou všemocné a je potřeba jim usnadnit cestu.

No ty vypadáš... Nahlas by ale něco takového neřekla.
"To půjde, jdeme." mluví na něj klidně a pokračuje v tom i cestou, povzbuzuje ho, aby vydržel. Naštěstí to opravdu není daleko, než došli k opravdu malému potůčku. Hariuha by se tam ani nevešel celý. Ale napít se tam může a hlavně, jde ležet i na břehu. Tou dobou už je i Sariane celá udýchaná. Vlk je přece jen o dost těžší i ona. Ještě že se fakt snažil, jeho bych tam fakt nedotáhla.

"Dobrý, lehni si. na vodu dosáhneš, zkus se napít, jo?" Kdyby to nešlo, tak utrhne list lopuchu a vodu mu nabere. Ale bylo by lepší, kdyby to zvládl sám.
Sama nezaváhala, utrhla jen kousek od něj polštářek lesního mechu a vymáchala ho pořádně ve vodě, po proudu od Hariho hlavy. Pak mu mokrým mechem začala jemně čistit okraje ran, aby viděla situaci. Rány už přestaly krvácet samy, ale infekce a nečistoty jsou nebezpečné.
Položila na chvíli mech zase do vody, aby se vypláchl. "Vydržíš tu chviličku? Seženu byliny co ti pomůžou. Vlci to moc neví, ale je spousta věcí, co se dá najít i na podzim a v zimě a spousta z nich je v lese." Neodešla by aniž by věděl, kam jde.

Zase jednou čekala v lese. Na stejném místě, kde tenkrát potkala toho vlka. Je to už nějaký čas, ale jak mu slíbila, každý týden tu na něj čeká. Zatím nikdy nepřišel. Ale slíbila to, tak tu prostě bude a tečka.
I tentokrát to vypadalo, že nedorazí. Povzdechla si a chystala se k odchodu, když se otočil vítr a ucítila pach krve. Zarazila se a zvedla čenich.
Ten pach je až moc silný.
Potřásl hlavou a vykročila směrem, odkud vane vítr. Musí postupovat poměrně opatrně, aby nevpadla do čeho nemá. Taky tam prostě někdo může mít svou kořist. A pokud je to opravdu vlčí krev, tak tam může ještě být útočník.

Ale nemusela být až tak opatrná. Našla jen jednoho vlka, celého od krve a potácejícího se, jako by ani nevěděl, kam jde. Navíc, ihned ho poznala. Je to právě ten, na kterého tu čeká. Trochu ji zamrazilo. Možná sem šel cíleně, věděl že tu budu... a kdybych tu nebyla, možná bylo zle.
Neváhala a rozběhla se k němu. "Hari!" zkrátila si jeho jméno a naprosto nedbajíc o to, jestli se umaže od krve a nebo ne, ho podepřela. Rychle zkoumá jeho zranění pohledem. Nejhůře dopadly jeho nohy, ale nelíbí se jí ani jeho slabost.
"Pojď, potřebuješ se napít, odvedu tě k potoku. Jeden menší není daleko, jo?" Hodlá ho tam dostat i kdyby ho měla napůl táhnout. Ne že by to byla zrovna legrace, při jejich váhovém rozdílu.
"Opatrně ano?" Nehodlá ho táhnout až k říčce. V takovémto lese naštěstí bývají malé potůčky a na podzim je vody dost.

I přes celkem závažné vyčerpání se Aishila přece jen dostala na nohy a s podporou dokázala jít po stopě volání. Sari ji podepírala trpělivě a pečlivě. Věděla, že by bylo lepší spěchat, ale také to, že kdyby spěchala příliš, Aishila by nedošla a to by mohlo být ještě horší.
Takto vlčice nakonec došlo až skoro do cíle, než se složila. Sari moc dobře ví, že to není dobré. Ale ani není v akutním ohrožení života, kor když je tu jistá šedá vlčice. Opatrně ji srovnala, aby ležela pohodlně a vyrazila k druhé zhroucené hromádce opodál.
Dost si oddechla, když vlčice zvedla aspoň hlavu a odpověděla alespoň nějak. "Dobrý Sil. Jsem tady, ano? Lehni si a klid. To zvládneme." Tmavošedý čenich už pečlivě, ale jemně rejdí v umolousaném kožichu a hledá zranění.
Nachází dost pohmožděnin, zlámaná dvě žebra, zřejmě naštíplá další a pořádnou bouli na hlavě. I tlapy vypadají, že dostaly dost zabrat, ale Sari ví, že to není nic nezvratného. Tak jako tak je jasné, že má vlčice bolesti.
Sari jí v rychlosti očistila krev z okolí očí vlastním jazykem, nejrychlejší možností, co má při sobě.
"Zůstaň ležet, jen prostě dýchej a buď v klidu ano? Budu jen taky kolem, donesu trochu vody a pár bylin. V kaňonu se hůř hledá, ale rostliny tu jsou. Budou už ovadlé, ale pořád poslouží. "
Ubezpečila se, že vlčice leží co možná pohodlně a jako střela vyrazila ke stěně kaňonu. Málo vlků to ví, ale ve stínu stěn roste často spousta velmi užitečných rostlin. Hodila by se i vrba, ale stromy tu nikde nevidí a netroufne si teď vzdálit se od obou vlčic.
Přesto během asi půl hodiny dala dokupy solidní hromádku. I ona, zvyká na pohyb, už ale sotva plete nohama. Zamířila rovnou k řece na dně kaňonu a vlezla do vody. Nerozpakovala se sáhnout po vlastní magii a doplnit si síly. Oklepala se a s bylinami zamířila k vlčicím.
Uložila tam hromádky. Aishila položila k čenichu malý, celkem silně vonící svazeček a nechala ji odpočívat, pak vyrazila k Sil.
"Potřebuju, abys tohle snědla ano?" Strčila jí těsně k čenichu několik rostlinek. A pečlivě hodlá dohlédnout, aby je vlčice opravdu snědla. Jen co se tak stane, Sari vybíhá na další cestu. Tentokrát nabrala do velkého listu jakési rostliny vodu. Z listu udělala provizorní kornout a nese vodu Sil, aby se mohla vlčice napít.

Vyběhla jako střela. Jenže, Aishila sebou očividně švihla při pokusu vstát. Sari nestihla odběhnout tak daleko, aby to nevěděla. Zamračila se, zastavila a koukla na ni. Do háje, to aby si jeden tlapy uběhal! Přiklopila uši, ale nakonec se vrátila k Aishile.
"Teď prostě musíš... Aspoň vás musím dostat na jedno místo." Strčila čenichem do vlčice, pak hlavu pod ni a pomáhá jí se zvedat. Léčitelé jsou i školeni, jak zvedat někoho na nohy a jak ho podepřít... "Snaž se. Pěkně se zapři. Musíme se tam zvládnout dostat, ano?"Aishila vypadá hodně mimo, ale přece jen se Sari pokusí ji dostat za hlasem dál v kaňonu. Netuší zatím, v jakém stavu tam najde kolik vlků, ale vracet se by taky byl problém. Takže udělá všechno proto, aby tam dostala i Aishilu.
Až kdyby to opravdu nešlo, tak ji uloží někde, odkud by se vlčice mohla napít a řekne jí, že se k ní vrátí hned jak to půjde. A vyrazí do dáli za Sl.

Až se tam dostane, ať s Aishilou nebo bez ní, trochu ji zamrazí.
"Hej, Sil.. jak ti je..." starostlivě sleduje vlčici a začala kontrolvoat, jak na tom je.Pečlivě. Čichem, ušima i občasným prohmatáním vlastním čenichem. "Dokážeš mi říct, co všechno tě bolí?"

Žulí se ještě víc, až to vypadá, že to snad skoro ani není možné. No, jenže očividně je. Pak se nakonec rozesmála. "Ta představa! Ignis, se svou pověstí... a všechny protání banda maličkatých chlupatých kuliček!!!" Neudržela se šedá vlčice. Před očima má scénu, jak vlci lítají sem a tam a mezi nima malé hnědé či hnědomodré kuličky... Prostě si nemůže pomoct. "Vlčátka vládnou světu, jen alfové si myslí, že jsou nad nima. " Mrkla na ni.
Ale nakonec se přece trochu zklidnila. "Ale dávej na sebe taky pozor, jo? Přece jen, máš pár velmi dobrých důvodů." Mrkla na ni. Jedno vlče, jeden důvod. Obvykle nebývá zrovna jedno.

Nadšeně zase obtančila Artemis kolem dokola. Protože prostě, vlčátka si to zaslouží! Zastavila pak zase před Artemis. "Bude to, než se naděješ. A ty hlásky, jak budou volat!" Culí se od ucha k uchu. Zřejmě se už někdy o vlčátka starala. Sedla si, ale nevydrží v klidu, zase vyskočila na nohy a otočila se dokolečka. Pak se zase zadívala na Artemis. "To budu moc ráda. A nezapomeň všechny kolem pěkně prohnat, jen ať se taky starají, jo?" Znovu začala mávat ohonem. "Koneckonců, musí si je taky užít, no ne?" Spiklenecky na ni mrkla.

Nemohla si nevšimnout smutku Artemis, jak došlo na otce jejích vlčátek. Zarazila se. Asi s ní vážně moc není.
Lehce do ní strčila čumákem, v čemsi blížící se pohlazení. "To bude dobrý, jo?" řekla jí mírně.
A raději se dál věnuje hlavně tématu, které je mnohem veselejší. Vlčátka!
"No a vidíš. Nemůžeš tomu uvěřit a ani se nenaděješ a budou se kolem tebe motat malé chlupaté kuličky. " Její ocas už víří tak, že je s podivem, že ji nezvedne do vzduchu. "Jé, fakt škoda, že je neuvidím hned. Ale tak, časem... a pak mi hezky poreferuj, jeslti z něj je ta chůva." Oči jí vesele jiskří.

"Tak to jo... Byl v pohodě, přisnej, ale ne zlej. Ale ty by sis nevybrala špatně," mrkal na ni. Jistě, ten poslední názor je poněkud naivní, vybrat špatně si může kdokoliv, ale Sari už je taková.
Ael trochu se zarazila u té druhé poznámky. "Má dost práce, co?" Není se co divit. Přece jen, asi dost hlídá území.
a už azse Arty kouká na břicho a ohon se jí rozmával o sto šest. "To je stejěn paráda.. prťata maličký." Nemůže si pomcot a prostě se žulí od ucha k uchu.
"Víc než normálně?" Naklonila hlavu na stranu, když došlo na reakci léčitele. "Tak to je dobrý, třeba má rád vlčátka a má taky radost. " To by samozřejmě bylo dobře.

Pozorně sleduje vlčici před sebou. Ani trochu se jí nelíbí, v jakém je stavu. Vypadá jak když se má každou chvíli sesypat... No málem si to nestihla ani pomyslet, když šla černá vlčice k zemi. Sari vyjekla a vrhla se k ní, aby zmírnila dopad, i když to valstěn ani nebylo potřeba. Navíc by to stejně nestihla. Ale i tak je teď u ní a pečlivě ji očichává. Má o ni dost starost. "Dobře... zůstaň ležet, ano? Seženu něco k jídlu. Nebudu daleko, jen tady v řece vedle nás."

Tedy, tak si to apsoň plánovala.. kaňonem se rozlehlo vytí... "Hej, slyšela jsi to?" Zeptala se Aishily. Dost zbytečně, to se nedalo přeslechnout. Vytí se odráželo o kamenné stěny.
"Tady mohl volat jen někdo z nich! Vydržíš tady, nebo jdeš se mnou?" Tak jako tak, zvedla hlavu k obloze a zavyla v odpověď. Už jdu!

Ať už s Aishilou nebo bez ní, vyrazí za vytím. Vypadá to, že vychází od řeky, proti proudu výš.

Dlouho jsem přemýšlela, který se mi líbil nejvíc... Corey nebo převlek na mé maličkosti, tj Sariane? Ten na mě byl fakt krásný, ladil s postavou, vypadal přirozeně... Ale i ten Coreyho má dost co do sebe. Fakt krásný dračí křidýlka a tak.

Nakonec to velmi těsně vyhrál u mě Corey a jeho dračí démon.

"Nejsou tak neschopní. Vydrží než doběhneme. Důležitý je, že tam vidíme." Odpověděla jí na to pevně. "Tady si nás nevšimnou. Takže nebudou počítat, že tam pak naběhneme na pomoc. To může být hodně důležité." Potřásla hlavou. "Odsud je vidět na celý prostor kaňonu. Doběhneme kamkoliv. Tady je navíc zázemí. Je tu voda. Dá se sehnat jídlo. Můžeme nabrat sílu. Slabá nepomůžeš nikomu." To je sice trochu tvrdé a nemilosrdné, ale je to asi jediný způsob, jak by te´d mohla s Aishilou hnout. Oppravdu je potřeba aby se tahle vlčice najedla.

Vypadá to, že slova přece jen padla na úrodnou půdu a pronikla Aishile k duši. Akorát že vyrazila nahoru.
"Hej, počkej. Zůstaneme tady dole... kdyby se objevil ten mrak, zjistíme to i tady. Nahoře bychom leda mohly skončit v pasti a mohly spíš překážet místo pomoci. " Pokouší se dosáhnout toho aby aspoń zůstaly u řeky.
"Navíc, moje magie je vázaná na vodu." Upozornila vlčici. "To přece víš, říkala jsem to." Zkusila to jemně. Jo, to bylo ještě tam v lese. Před tím vším. "A můžu tady sehnat jídlo, musíme se držet při síle.. jak by sis připadala, kdyby se vrátil a ty sotva stála?"

"To, že tu z nich nezbylo znamená to, že jsou celí. A pokud jsou celí, tak mohou být naživu, bojovat, hledat cestu." Nepolevila ze svého přesvědčení ani na chvíli. "sil se nebála na ně použít zuby. Shaari... moc ho neznám, ale nevypadal, že by se vzdával. Když to šlo odtud tam, tak musí být i cesta zpátky. To je jasné."
Pro ni opravdu ano. Ale moc dobře ví, že zase tak jednoduché to není a cesta se někdy může uzavřít. Ale teď jde o to aby se nesesypala Aishila úplně.
"A my tu budeme pokud bude šance pomoct. Ale zkusím ti nachytat apsoň ryby, k jídlu. Musíš jíst, mít sílu."

"Zmizeli. Ale pořád mohou být naživu. Kdyby tam byla krev, bylo by to zranění nebo smrt. Takhle můžou být živí, jen skončili někde daleko a můžou se jéště vrátit." řekla to pevným hlasem. Myslí to vážně. Sari je už taková, nebyla to milosrdná lež nebo útěcha. Ona sama to tak vnímá. Ostrý tón ji ani trochu nerozhodil. Ale také ji nenutí ke kontaktu, sedla si prostě před ní a bedlivě ji sleduje. Stav Aishily je pro ni důležitý.