Príspevky užívateľa

To ještě Wisa netušila, co způsobí. Sariane zajásala a oběhla ji několikrát dokola "Magie vody! Konečně někdo vázaný na vodu!" Je naprosto nepřehlédnutelné, jakou má radost.
Nakonec zastavila před Wisou, ale chvíli jí to trvalo. "Taky mám magii vázanou na vodu. Ne přímo manipulaci s vodou, ale z vody můžu získat sílu. A dát ji někomu dalšímu. Pro léčitele docela užitečné," zazubila se vesele s rozmávaným ohonem.

Ohledně krmení ptáčete, koukla po opeřenci. "Prostě jsem vyhrabala nějaký červy a žížaly, k nim přihodila bobule a ořechy a pak ho dala k tomu ať mi ukáže, co jí. No a pak pokračovala už jen s tím, co vybral. Držela ho v teple a hlídala, aby se mu nic nestalo. Jak je vidět, stačilo to." Mrkla na ni.

A jak padlo rozodnutí, že se jde na jezero, nezaváhala ani chviličku. "Jo, já vlastně taky," zazubila se. Voda jí nikdy nevadila. Zamířila rovnou směrem na střed jezera. Hezky svižně. Ale kdyby Wisa nestíhala, tak zpomalí. Opeřenec se usadil na hřbetě šedé vlčice.

"Ale jo, a hlavně, někteří z nás si docela umí poradit. Já sice nejsem moc lovec a nejsem ani bojovník, ale tak zase, léčitel se neztratí." Pořád se tváří tak vesele a jak si to kluše přes led, vysoko zvedá tlapy. Nejspíš jen pro zábavu. "Navíc mám nefér výhodu. Narodila jsem se do rodiny léčitelů a vyrůstala prostě mezi tím vším, pořád, takže jsem se naučila kde co hodně brzo. Akorát zas neumím nic moc jiného, ale ono je to jedno."
Na chvilku zastavila a koukla na ni. "Fakt se tak tvářil. Proč, to nevím. Ale třeba ho potkáš, zkus se ochomýtat na řece Igně, teče z jejich území." Zkusila jí poradit.

Napřímila uši a hlavu lehce naklonila na stranu. "Jakou máš magii?" zeptala se, zvědavost sama.
A vesele se zazubila, když Wisa začala obdivovat jejího létajícího kamaráda.
"Třeba někdy mít budeš. Tohodle jsem našla jako ptáče, asi vypadl z hnízda nebo nevím co. Prostě ležel na zemi a měl hlad a byl sám. Postarala jsem se o něj a on zůstal sám od sebe." Ale vlastně je ráda. Má společnost.

Zadívala se na jezero, do dálky. "Nezkoušela. Terpve jsem se na to chystala. Asi vyrazím. Jdeš taky? Ale jen jeslti umíš fakt dobře plavat. Probořit se do ledu není zase taková legrace. A hlavně, většině vlků může studená voda ublížit, já mám nefér výhodu," varovala ji radši. Sice by si ji ráda vzala sebou na jezero, ale riskovat její zdraví a život? To ne.

Přikývla. "I jsem zvažovala, že se tam dolů k moři stáhnu. Její území je na břehu, nejspíš bych to i přes led na březích zvládla. Jenže tady nedaleko mám úkryt a nakonec jsem to s pomocí dalších vlků zvládla. " Zazubila se. "Já je zase léčila, když byli nemocní." Její ohon se rozmával ještě víc, když viděla reakci na léčitele. Ale vrátila se k i vlkovi z azarynu. "Jo, děsivě. Vysokej, hubenej, samá noha, hříva na krku a výraz jak kdyby tě chtěl zabít. Fakt nevím, co mu kdo udělal, že se takhle tváří. Přitom když tam pracoval, tak se choval v pohodě." Otázka je, jakou míru tolerance má takhle hyperaktivní a veselé stvoření jako je Sari, že?

Pohodila hlavou. "Ale jo, ale ohnivou magii nemám. Můj okřídlený kamarád jo, ale na to, rozpustit něco většího, by nestačil. A natahávat sem větve a rozdělávat oheň na ledě, to mi nepřijde vhodné." Její opeřený společník při zmínce o něm začiřikal odněkud ze břehu jezera a pak přiletěl k oběma vlčicím. Nepřistál, poletuje nad nimi.

Nad lovem si jen povzdechla. "No právě, lov. Nejsem dobrý lovec, umím jen chytat ryby." s trochu bolestným výrazem se koukla na jezero.Te´d už aspoň i ty myši. "Zima jako taková mi nevadí, pocházím od ledového oceánu." Který přece jen díky neustálému pohybu vody zase tolik nezamrzal. Prostě si doběhla od větší řeky a nebo po ledu k volné vodě. To tady na jezeře nejde.

Přikývla. "Tak je to správně. I když já se někdy zapomenu, ale spíš jen tam, kde vím, že mi beztak projde. Třeba NIhil, smečka na jihu u moře, s tím moc nenadělají. Ale třeba Kult v troskách lidského města, ti mě vyhodili sotva jsem se ukázala jen u hranice. A Azarynští to tak dělají taky. I když mezi těmi mám i kamarády." Vlastně ještě ani neví, že s některými se již po zimě nesetká. Neměla kdy to zjistit.
"Jeho opravdu moc neznám. Působí trochu strašidelně, ne jak ty." Zazubila se a oběhla si na místě kolečko.
"Ale je léčitel, takže to nebude tak zlý. Taky jsem léčitelka," přiznala u té příležitosti. "A na workshopu on přednášel. Mluvil k věci a neměl problém ukázat pak vše do detailu."

Sariane

- zima ji potrápila, protože její způsob získávání jídla je vázaný na vodu. Zamrzlé řeky a jezera nemohla použít. Naštěstí ji v tom ostatní nenechali
- za pomoci Kiler se naučila lovit drobné hlodavce pod sněhem, první suchozemská kořist, jakou kdy v životě zvládá (Sariane se specializuje na rybolov, na souši je v lovu jinak dost nemehlo). Stále se dohrává.
- přidala se do sesterstva tuláků
- rozmlouvala sesterstvu útok na azaryn, s tím, že je to špatný nápad. Útoku se proto neúčastnila.
- léčila nemocné tuláky ze sesterstva, včetně využití svého úkrytu
- sama nakonec onemocněla, odehráno jako sólo hra v jejím úkrytu.
Postů celkově nebylo nijak mnoho. (Aspoň na mě. :D )

Teatrálně předstírala pád, při kterém skončila na boku na ledu. Ale zase pak velice svižně vyskočila na všechny čtyři tlapky. "To je škoda. Fakt bych konečně taky ráda viděla volnou vodu." Zazubila se zase přátelsky na vlčici.
Opravdu je poněkud (hyper)aktivní, jak to tak vypadá.
Její ohon se ani na chviličku nezastavil.

Ale koukla se zaujetím na vlčici před sebou. "Pak možná jinde, mimo území Norestu, nebyla zima tak zlá. Tady docela ano, navíc hodně vlků bylo nemocných... jsem léčitelka, tak si takových věcí všimnu."
A už už by jí rovnou vysypala informace o Azarynu, dřívějším Ignisu, když jí došlo, že možná by nemuselo být fajn lézt teď k hranicím....
"Eeehm.. no.. přes zimu sice tohle nabízeli, ale teď byhc k nim asi moc nechodila... skupina tuláků z hladu vymyslela hloupost, že k nim půjdou krást. Rozmlouvalaj sem jim to, že to je špatnej nápad, ale stejně šli. Asi ta smečka te´d nebude moc ochotná se s někým potkat. Já tam mám i přátele a radši tam taky nelezu. "
Potřásla hlavou.
"Zrovna jeho moc neznám. Ale je léčitel, byl na workshopu pro léčitele, co se tu pořádal na podzim a vím, že je tam dost vysoko v hierarchii smečky. Hodně vysoký, hodně hubený. Velký ušiska. Hnědý, na krku má mohutnější srst - to vlastně ty taky - a v ní červený skvrnky"

S viditelným nadšením vyrazila vlčici vstříc. Vypadá přátelsky. Ale Sari by k ní nejspíš šla i kdyby ne.
"To rozhodně měl," přikývla razantně a trochu ooskočila. Led je pořád pevný, takže neriskuje. Ale i kdyby, bylo by jí to jedno. Vody se nebojí a jistota, s jakou se pohybuje na ledu, to jasně ukazuje.
Pak jí došlo, že vlčice se asi po ledu pohybuje delší trasu, než sama Sari...
"Asi jsi neviděla někde na jezeře už volnou hladinu nebo pukliny, co?" Zeptala se jí s nadějí a s dychtivostí v hlase. Není těžké přijít na to, že ji to opravdu zajímá.
"Já jsem Sariane, většinou mi říkají prostě jen Sari. Tebe ještě neznám... Ani nevím, že bych tu někde cítila tvůj pach. Kde jsi vlastně strávila zimu? Nebylo moc počasí na cestování. Jedna smečka tu nabízela azyl za výpomoc smečce, ale ani jimi nejsi cítit. I když máš úplně stejnou figuru jako jeden z jejich vlků. Jen on má větší uši" Zazubila se vesele, ohon rozmávaný, že to vypadá spíš jako by ohon vrtěl se Sari, místo ona s ním.

Postrkuje vlčici opatrně dál.
"Ale no tak. Venku bys nemocná nedopadla dobře," domlouvá jí. Počasí je opravdu bídné.
A i když by asi mohla následnou apatičnost přičíst nemoci, něco se jí na chování vlčice uvnitř v úkrytu nezdá.
Podezřívavě si ji přeměřila.
Dostrkala náhle neodporující vlčici do pelíšku a pak došla pro bylinky.
Přiměla podivně poslušnou vlčici je sníst a pak ji nechala odpočívat. Zůstala u ní a zamyšleně na ni kouká.
Sari se sice nevyzná moc dobře v sociálním chování vlků, na to je to její vlastní trochu moc divné, ale taková změna a apatie, to je určitě něco špatně. Ještě tak, kdyby věděla co.

Každopádně se o vlčici hodlá postarat. Pravidelně jí bude podávat léky, podle příznaků nemoci. Aby ulevila jejím plicím od kašle a hlenů a aby se jí lépe dýchalo. I s horečkou se dá něco dělat. Dobré je, že vrbovou kůru sežene i v zimě, i když ne tak dobou jako jarní. A že funguje i na bolesti.
Horší to bude s jídlem. Sice ji Kiler naučila lovit aspoň myšky, ale není to moc jídla, natož nakrmit i nemocnou.
I pro celé sesterstvo bude drsné zvládnout zimu a mít dost jídla. Ale co se dá dělat. Nějak to musí přežít.
A tak nechává Majdalenku samotnou, když to jde a snaží se v okolí nachytat aspoň ty myšky.
Vrací se ale pravidelně do nory a hlídá stav nemocné vlčice.
Hodlá se o ni starat, dokud se Majdalenka neuzdraví a je jedno, kolik dní to potrvá.

Vylezla z Dormanu a sleduje jezero. I to skončilo v této zimě spoutané ledem.
Ale Sari doufá, že tomu tak dlouho nezůstane. Zima byla zlá. Léčení ostatních tuláků a její vlastní nemoc, z které se teprve zotavuje, moc nepomohly.
dala by teď hodně za vodu, prostě jezero nebo proudící vodu potoků a řek. Mohla by si s jejich pomocí vrátit sílu. A nalovit jídlo.
Vypadá hubenější. Její přiléhavá srst ani v zimě nemaskuje moc postavu a Sari rozhodně dost zhubla za zimu.
Přesto vypadá vesele a pořád se na jejím kožichu voda a sníh moc nedrží.
Vyšla na led u břehu a párkrát do něj hrábla packou. Opravdu se těší na jaro.
Rozhlédla se, jeslti nezahlédne první pukliny.
A místo toho uviděla vlčici, kterou nezná. Vysokou vlčici, štíhle stavěnou. Napřímila uši a zamířila k ní. "Jé, ahoj, ty máš krásnou ozdobu!" Nemohla si nevšimnout, co nosí vlčice na hlavě.

Zamyslela se. "Dobře. Pískání by šlo, to bude slyšet dobře. " Je to jiné než se řídit pohledem do vody, ale mohlo by to jít také. Rozhodně to stojí za pokus.

Po vylezení ze závěje se zazubila a olízla si z čenichu pár vloček sněhu. "Dobře, tak jdeme na to!" Odpověděla s nadšením a málem by rovnou vyrazila. Pak jí došlo, že stejně neví kam a jak. Koukla na druhou vlčici.
"Kam na to půjdeme?" Zastříhala ušima, jednu přední tlapku zvednutou. Připravenost sama, ohon rozmávaný.
Nemusela čekat na odpověď, když Kiler zamířila na louku.
Sari jde s ní a snaží se našlapovat opatrně a potichu, aby sníh nekřupal. Což vypadá docela komicky, s tím jak zvedá nohy zprudka a opatrně je pokládá. Pořád pokukuje po druhé vlčici, ale uši jí rejdí, jak se snaží zachytit nějaké písknutí.

***sólo hra - nemoc - časově po léčení Majdalenky***



Dneska venku udělala sotva pár kroků a raději se vrátila do svého úkrytu. Nohy se jí třesou, hlava bolí... je jí jasné, že má teplotu a navíc, plíce a průdušky se už ozývají také. Kašel.
Nemusí být génius, aby si spočítala, co se stalo. Starala se v poslední době o nemocné vlky ze sesterstva. Neví přesně, co je to za nemoc, ale tušila, že bude hodně nakažlivá.
Takže ji ani trochu nepřekvapilo, že onemocněla také.
S tím nemůže nic moc dělat. Jen to, co provedla s ostatními.
Bylinky jí ještě nějaké zbyly. Je ráda, že se pomalu blíží jaro, a že také prozíravě používala i některé druhy dostupné dobře i v zimě. Stromy přece jen sníh nezasype celé, takže naopak některé suroviny ze stromů jsou lépe v dosahu, nejsou tak vysoko.
Probrala se opatrně zásobami, vybrala pár vhodných bylin a prostě je sežrala jak byly.
Pak si šla lehnout. Čeká ji několik nepříjemných dní.

<<<vřesoviště

Lehce se zasmála, i když to znělo trochu zadýchaně, když táhla vlčici dál k dormanu a svému úkrytu. "To by samozřejmě bylo nejlepší. Ale prostě, když se stane, tak je vždycky lepší to řešit co nejdřív."
Pak už moc nemluvily ani jedna.
Bylo čím dál těžší dostat vlčici do cílové destinace. Jak já ji protáhnu vstupem...
Dovlekla ji až k noře.
"No tak. Uvnitř je teplo, nefouká tam vítr a měkký pelíšek," snaží se ji povzbudit a vláčí ji dovnitř všemi silami.
Prostě ji tam dostat musí.
Až se to povede, může si Majdalenka všimnout, že to tam voní bylinkami a také, pěkně pohodlného pelechu, dost velkého aby tam mohlo spát několik vlků. Vystlaného pěkně do měkka

Táhnle vlčici směrem k Dormanu. Není žádný obr, ani silák, takže to není zase tak snadné.
Pacientka naštěstí šlape víceméně sama.
Po tom dotazu na ni koukla. "Samozřejmě bych byla radši, kdybys to řekla hned. Ale je to docela běžný, že s tím vlci vyčkávají dokud jim není fakt zle. Takže ne, nezlobím se. Jen doufám, že se pro příště poučíš. " Rýpla si do ní. Jen maličko.
"Využij svůj strach proti sobě. Když půjdeš včas, budeš muset s léčitelem strávit kratší dobu." mrkla na ni, i když netuší, jestli to vlčice postřehla.

Před nimi se objevily stromy Dormanu. Sari je vede cílevědomě ke konkrétnímu místu.
Tam, hezky v zákrytu, je vstup do jejího úkrytu.

>>>úkryt Sariane (rozklikni si to v Dormanu)

Uši jí živě střihají a očima těká ze sněhu na Kiler a zpátky.
Potřásla hlavou a pořád tak dělí svou pozornost mezi krajinu a Kiler.
"Jde nějak poznat, kde by mohli být? U ryb taky vím, kde se v proudech zdržují, myši... možná mají taky nějaké zvyky, místa co prozradí jejich pěšinky...?" Koukla tázavě na Kiler. I to může být důležité.

A s tím skokem... Sari je prostě hyperaktivní. Koukla na vrstvu sněhu kousek od nich, odrazila se, hezky do výšky a zabořila se. Šedá hlava zmizela kdesi v závěji, a zadní nohy šedé léčitelky tam sebou podině máchají ve vzduchu. Začala se vrtět a zase se z té závěje vytáhla, celá od sněhu. Ale srovnala se a oklepala. Sníh z její srsti sjel podobně, jako to dělá voda. Zazubila se. Samozřejmě nic nechytila, na to jsou tam hlučné a závěj byla hluboká. Ale o to jí ani nešlo.
"Nějak takhle? A jasně že to chci rovnou zkusit!" Odpověděla s nadšením a rozmávaným ohonem.

Pečlivě provádí kontrolu vlčice a z jejího žbrblání si očividně nic nedělá. "Ale no jo..." odpověděla klidně na ty poznámky, že příště už ne. Však to se vyřeší, až to někdy bude třeba.
Navíc, vlčice přece jen spolupracuje. A že je toho tedy dost co k vidění.
I I ke slyšení. U toho kašle Sari rychle přitiskla ucho k hrudníku nemocné, aby odhadla, jak moc jsou zasaženy průdušky a plíce.
Pozorně si prohlédla i vykašlaný hlen a je jí jedno, jeslti to bude vlčici připadat divné a nebo nechutné. Ona ví moc dobře, co hledá. Podle barvy lze totiž poznat původce nemoci, zda jde o virus a nebo bakterii. Což dost změní použité léky.

"Dobře, tak jdeme do úkrytu," zavelela, připravená ji tam nějak dostat.
Horší je, cos tím dotazem. Nesmí si pacientku vyděsit. Očividně se už tak dost bojí.
"Poslyš, důležité je u nemocí taky to, jak brzo se zjistí a jeslti je u toho léčitel, nebo ne. U tebe se to zjistilo brzo a já jsem léčitelka. To máš docela výhodu, no ne? Většinu nemocí tělo porazí samo, jen potřebuje klid. Léky to ale můžou hodně usnadnit a podpořit, i u těch, co by jinak porazit tak lehce nešly. "
Mrkla na ni, zatímco se pomalu blíží k úkrytu.
"Už jen kousek. Támhle na kraji lesa za houštinou je vstup." Povzbuzuje ji.

Odfrkla si. "Jo, to vidím. Sotva vůbec mluvíš," řekla jí.
"Nevyváděj a nech se zkontrolovat," to už znělo mnohem jemněji, vlastně dost vlídně.
Každopádně, je jisté že má vlčice horečku a podle toho, jak mluví, tak krk taky moc v pořádku nebude.
"Otevři tlamu a vyplázni jazyk, a´t se podívám, ano?" Neopouští vlídný tón, ale bude na tom trvat.
"Vyspat se samozřejmě neuškodí, ale potřebuješ do úkrytu, do tepla. Vezmu tě do svého úkrytu, bude to lepší než tábor v lese. Je tam tepleji, vystláno na pohodlí a mám tam bylinky. Brzo ti bude líp," přesvědčuje klidně vlčici.
Hodlá ji do úkrytu k sobě dostat, i kdyby ji měla podpírat a napůl táhnout.