Príspevky užívateľa

Kouká na to velké nadšení mladého vlka před sebou a nemohla jinak, než se široce usmát. "No, tak bysme asi měli najít nějakou řeku, co?" mrkla za vlčka zvesela a zamávala ohonem. "Znáš to u některé, nebo nějaké místo u vody, co bys měl v oblibě?" Zkusila se zeptat. "Já chytám ráda mezi balvany na divoký řece, ale to fakt není pro začátečníky. Na začátek to chce něco klidnějšího. Třeba jezero nebo zátočinu větší řeky. " kouká na něj se zájmem, ohonem neseným vysoko lehce mává. Ona sama je rozhodně připravena.

Je to na přesun, mě je celkem jedno kam, si vyber.

Zarazila se. Jak to vysvětlit? "Vodní proudy... to je prostě... voda se pohybuje určitým způsobem. Viděl jsi třeba za deště, jak tečou pramínky někde po něčem? Ono se totéž děje i v řekách a potocích a tak. A když víš, jak se chovají, tak i odhadneš, kde budou ryby. Ty na ně reagují. Navíc, vodní proudy nesou sebou spoustu věcí a ryby to ví. Prát se s proudem je navíc dřina. "
Netuší, jeslti to vůbec vysvětluje srozumitelně. Ona sama o tom prostě nikdy nemusela moc přemýšlet, šlo to vlastně samo.

"Promiň, nebudu asi nejlepší učitelka. Nikdy jsem neměla moc komu a jak něco vysvětlovat. Ale klidně to můžeme prostě zkusit, někde na řece nebo na potoce, jestli chceš." Zastříhala ušima a kouká, co vlček na to.

Zvláštní chvíle to mezi nimi nastala. Skoro až magická. Sari se dlouho dívala rudočerné jen tak do očí. Sama úplně neví, co si o té celé situaci myslet.
Nakonec znovu jemně dloubla Mal do plece a ustoupila. "To asi víš. U nás to asi nebylo tak zlé, ale taky jsem nezapadala." řekla to klidně, bez větších emocí.
Ale pousmála se, když Malin ocas se začal jevit trochu neposlušným. Jenže ouha, ono je to asi nakažlivé, Sariin ocas se nějak rozhýbal taky.
Vlčice se začala uculovat o to víc. Koneckonců, ono to vtipné docela je.
"Hele, já vím. Jsi hrdá a nezávislá a silná a tak, ale prostě, zkus na sebe i trochu dávat pozor a občas se ukaž. Jen chci vědět, že fakt jsi v pořádku. " A je mi jedno, že se opakuju.
Je na ní vidět, že to myslí vážně. Jistě, léčila by kohokoliv. Ale Mal, si prostě našla u ní svoje místo.
Znovu k ní zvedla pohled. "Přijdeš zase někdy? Budu mít asi fakt noru někde na kraji vřesoviště u řeky, to nemáš tak daleko."
Zkusila to opatrně.

Kouká na Mal docela vesele. Je fajn, že tu zase takhle jsou spolu a pro změnu v klidu. Aniž by někdo krvácel nebo jinak trpěl. Tedy, v rámci možností. Psychiku nechme stranou.
Sledovala pomalu každé Malino slovo. O tom nepochybuju. Jsi silná a neměla jsi to v životě lehké. Dokázala by ses asi postavit celé smečce. Ale otázka je, co by ti to udělalo. Podívala se na ni až téměř něžně. "Dobře. Hlavně se zase pak někdy ukaž, ať vím, jak se ti daří, jo?" Nedá se přeslechnout upřímná starost, a snad i malinko zranitelnost, jak jde o tohle. A o stav rudočerné vlčice před ní.
Vzhledem k tomu, že Mal koukala leda na její tlapy, tak vstala a přešla zase blíž k ní. Velmi jemně se jí otřela čenichem o plece a pak se zazubila. "Léčitelka jo, ale velká těžko," Zvedla malinko hlavu, aby viděla Mal do očí. "To bys byla musela znát moji rodinu, já z nich byla ta nejhorší léčitelka." Kupodivu to říká pobaveně a s pěknou poťouchlou jiskřičkou v zelených očích. nejbarevnější části jejího těla.
"A jsem ráda, že žiješ. Fakt. To je celé." Usmála se na ni, zase dost něžně. Je to mezi nimi trochu zvláštní. Ale přesto. Mal, hrdá a silná, si už v životě Sari získala svoje místo. A tato nenápadná vlčice rozhodně chce svou kamarádku potkávat i nadále.

Zavládlo mezi nimi přátelské porozumění. Sari se zase jen usmála a její ohon maličko zrychlil. Získat si důvěru někoho tak hrdého jako je černorudá vlčice před ní, to rozhodně není jednoduché. Ale nějak se jí to přece jen povedlo. A to ji zahřálo na duši. Je pravda, co říkala o smečce. Nikde by to nefungovalo. Ale i tak není Sari vlčice, která by stála o samotu. Ale o to jde. Není sama. I když nepatří do smečky.

Ale i její starost o následky je upřímná.
"Ray opravdu nevypadal na hlupáka, když jsem ho potkala. Ale kvůli mě nemá důvod dělat jakékoliv úlevy, víš?" Odpověděla jí jemně. Legrační je, že se potkala s jejich alfou právě tady. Na říčce v lese.
Ale i tak se na ni usmívá, i když v očích má nepatrně vážnější výraz.
"Tvoje smečka je pro tebe důležitá a já to vím. Je to na tobě vidět. A víš dobře, že bych to udělala kdykoliv a nejen vůči tobě." Nijak nepopírá, jak se chová. Není to ostatně poprvé, co to černorudé vlčici říkala. "Hlavní odměnou je to, že jsi naživu, víš?" A i toto myslí velice vážně.

Zvedla jeden koutek v typickém uculení se. "To si teda piš, že nemáš. Ale moc dobře víš, že to taky nikomu neřeknu." Zvedla se a otřepala se. Trochu to cákalo, ale to je celkem jedno. Černorudá přece není nějaká citlivka, aby vyváděla, no ne?
Už ve své obvyklé veselé náladě si ještě Mal naposled obklusala kolem dokola v poslední kontrole a pak zůstala stát před ní, s úsměvem a lehce mávající oháňkou.
"ne, o nic se ani nepokusila. Vystřelila odsud tak rychle, že se divím, že za ní není rýha," zazubila se na ni.
Ale pak malinko zvážněla.
"Nebudeš... mít kvůli tomu potíže? Většina smeček je co se kořisti týká opravdu hodně... háklivá. Nešlo v tu chvíli zajíce odmítnout, ale nechci abys měla zbytečně problémy." Je vidět, že to myslí dost vážně. Je jedno jak moc je hrdá černorudá vlčice silná. Nemůže jít sama proti celé smečce.

Velmi pečlivě překontrolovala každý kousek z míst, které předtím měla černorudá zraněné. A nemůže než konstatovat, že má ta vlčice tělo nejspíš ze železa. Zahojilo se všechno o dost líp, než doufala. Dokonce i srst se vrátila zpět na spálená místa. Asi za to může její odolnost na oheň a ohnivá magie. Energie ohně pomohla dorůst i tomu, co by u jiného vlka zůstalo holé.
To si samozřejmě nemůže ověřit, ale myslí si to. Přesto nepolevila, dokud nezkontrolovala poslední centimetr čtvereční černorudé srsti.
Nepochybně to musí dost slušně lechtat, ale Sari to ignoruje. Nebo že by to dost možná dělala maličko schválně?
Celou dobu je tiše. Je ráda, že ji Mal nechala vůbec pracovat.
Ale nečekala, co pak z hrdé vlčice vypadne.
Zarazila se a koukla na ni. Usmála se, a šedý ohon párkrát plácl do země. Nebo spíš do vody, vzhledem k tomu, kde jsou. Pěkně to cáklo.
"Ale můžeš si být jistá, že si to pořádně zapíšu do paměti," mrkla na ni. Trochu pookřála, vypadá to, že tahle upřímná slova mezi nimi přece jen prolomila ten led, co vypadal, že se u nich začal tvořit.

Sledovala Mal pohledem. Jak tam černorudá chodím tam a zpět, tam a zpět. A nakonec si sedla... přesně do vody. Kupodivu to Sari nijak moc nevyvedlo z míry. Ví o Malině ohni, mohla to udělat i úmyslně, aby se ochladila.
Sleduje ji a její pohled, upřený kamsi do prázdna.
Sotva znatelně schlípla a zvážněla. Obzvláště po té poslední větě.
"Ale ano, Mal. Urážel. Možná ne vulgárními slovy, ale víš, ignorace bolí taky."
Bylo to řečené dost potichu. Šedá na chvíli zavřela oči a povzdechla si. Pak vstala a oklepala se.
A zaváhala. Má jít k Mal a pro jistotu stejně překontrolovat její zdravotní stav? Měla by. Ale poprvé v životě si není jistá, jestli na to vůbec má sílu. Ale pak jen zabručela a se skloněnou hlavou zamířila blíž k ní, aby prověřila všechny předchozí rány, nakolik se zahojily. I staré jizvy, které viděla. "Necháš se aspoň zkontrolovat? Minule jsi odešla dost brzo. Prosím." řekla jí tiše. Nedívá se Mal do očí, ale někam k tlapám. A jde zvolna k ní.

Zamrkala a koukala na Mal. Aha. Černorudá nemusela ani větu doříct, došlo jí to. A projela jí celá vlna pocitů. Od pobavení, po trošičku zlosti, že si Mal myslí, že se o sebe neumí postarat i po tom, co čelila i jí přes radost a vděčnost, že se o ni Mal stará.
Sedla si, hezky pomalu.
"Ale no tak. Urážím kde koho a ještě jak vidíš, tak mě nikdo nezakousl. Jsem docela rychlá," ale nepochybuje, že tohle Mal asi neuklidní.
"Navíc, možná jsem jen léčitelka, ale taky to neznamená, že se nechám urážet já, víš?" Naklonila hlavu lehce na stranu a kouká na Mal svýma zelenýma očima. A to, co se tu prve dělo, to vůči Sari opravdu moc slušné nebylo. To by asi uznal každý, kdo to tady musel poslouchat.

"Navíc, nečekala jsem, že se vrátíš.." U toho lehce sklonila hlavu. V tomto zazněl osten smutku. Není zvyklá, že by se totiž někdo staral o ni a nečekala to ani teď. To neznamená, že by ji to někdy nemrzelo.

Sari po tom vypětí málem na místě usnula. Opravdu to pro ni byla hodně neobvyklá situace a navíc, plné břicho po jídle si k tomu taky říká svoje. Jenže v tu chvíli dusot a přeskočilo ji elegantní a silné černorudé tělo.
Sari zvedla prudce hlavu a vyskočila na nohy, aby se mohla pořádně podívat, co se to zase děje. A upřela oči rovnou do tváře Mal, která se kdoví proč vlastně tváří, jako by viděla ducha.
"Hele.. jsi v pořádku?" Zeptala se jí, svým docela normálním tónem. Šedivé tlapy automaticky vykročily směrem k Mal, aby si zkontrolovala, jeslti se přece jen někde v lese něco nestalo.
"Neporvaly jste se přece jen tam v lese, že? Nevypadlo to na to, ale... "potřásla hlavou. Kdo ví? Stát se to mohlo. Jen se jí nezdá, že by to ty dvě vyřešily tak rychle. Ovšem, Mal taky mohla tu druhou vlčici dost rychle zabít a to by byl určitě problém. Hlavně vůči Ignisu. Tolik zase o této smečce věděla.

Obě vlčice reagovaly překvapivě svorně. Útěkem. A jen jedna z nich s poznámkami. Jenže, milá zlatá, se dá použít to, že pokud je to splátka za něco předtím, tak Mal vlastně toho zajíce nikdy neměla. A to ti nedošlo, co? Jenže ono je to jedno. Tou dobou už Mal ve smečce byla. Ani nevzdechla na první incident, jejich první setkání, kdy by se Mal bez jejího zásahu byla utopila.

Povzdechla si. A pomalu si lehla na břeh říčky. Nemá proč odcházet. Ta tam je podivná síla v ní ukrytá a je to zase jen nenápadná šedá vlčka, ležící na břehu říčky. Nemá z té situace radost. Navíc, s Mal by si docela ráda promluvila i jen tak. Jenže tahle situace, to bylo prostě na nic.
Položila si hlavu na tlapy, působí nezvykle sklesle. A jak se zamyslela, ani si nevšimla hned, že se Mal vrací a tak ji Mal viděla v této nehybné pozici při příchodu.

Napřímila se a koukla z jedné na druhou.
"Tak pardon, dámy." Tón byl překvapivě ostrý. Až nečekaně.
"Pokud se tu řeší něco, co se mě týká, tak to JE moje věc, smečka nesmečka." Upozornila je dost důrazně.
Je si naprosto jasně a úplně vědomá toho, že riskuje. Sice jsou u vody, ale ne u hluboké a nemohla by tedy naštvaným vlčicím uplavat. Ale apsoň by mohla prchat říčním korytem, kdyby se na ni svorně vrhly. A měla by dost slušné šance to zvládnout. Přece jen, je rychlá. Ale teď na to vsází vlastní krk. Fyzicky se nemůže silou rovnat ani jedné z těch vlčic a dobře to ví.

"Jo, máte pravdu, že neznám pravidla vaší smečky. Obě dvě. A že interní záležitosti smečky jsou vaše věc a ne moje. Ale MOJE věc je to, že tady dochází k incidentu KVŮLI mě a něčemu, co se mě týká. Takže si dejte pohov. Ty Mal si uvědom, že když už mě do toho zatáhneš před někým, tak mlčet nebudu. a Ty Roo si uvědom, že pokud to o co jde nastalo před vstupem do Ignisu, tak je celému Ignisu včetně tebe po tom houby." Usadila je pěkně rovným dílem obě dvě.

Věčně veselá a mírná Sari působí najednou úplně jinak. V nenápadné šedé vlčce ale koluje krev alfa páru a vůle, která jí umožnila přežít. A také vůle léčitele, který musí zvládnout i panikařící pacienty.
I její normálně veselý a mírný hlas očividně umí prásknout jako bič.

Stihla ten proslov ještě dřív, než se Mal sebrala, že vypadne.

Pak sama Sari vstala.
"Jestli se chcete porvat, pro mě za mě. Vaše věc, já se pak jen postarám o rány. Ale nepoužívejte mě jako záminku, děkuji."
Přeměřila si je pohledem. A ustoupila, s hlavou zvednutou, ke břehu říčky. Teď je to na nich, jeslti odejdou, pustí se do sebe a nebo do ní. Sari se už zařídí podle okolností. Situace ji nijak neděsí. Koneckonců, ji neděsí nikdy nic. Jednou ji to možná zabije, ale ve vyhrocených situacích jí to dává také výhodu. Neztrácí hlavu.

Pořád ho sleduje pozorně. Natáčí hlavu ze strany na stranu, a vůbec mu dává jasně najevo, že ji to opravdu zajímá. Když se koukl tak provinile, koukla na něj vyloženě něžně. "Ale no tak. Nebuď smutný. Tak jsi možná trošku jiný. To ale není tvoje vina, víš? To se tak někdy stane." Zamávala zlehka, zamyšleně ohonem. "Ale třeba bys to někdy mohl zkusit, když něco začnou. Ale nenuť se jo? Oni to taky asi nebudou čekat a můžou z toho být trochu rozhození. I to je v pohodě, prostě by to nečekali."
Zkouší mu to vysvětlit co nejlépe. Vážně, asi někde budu muset najít jeho mámu.


Ale ryby, tam si je jistější. "Pro některý docela je, ale já si s vodou fakt rozuměla vždycky, víš?" Vesele zamávala ohonem. "Ryby jsou docela rychlé, ale když odhadneš, kam poplavou ve vodních proudech a prostě si tam na ně počkáš, tak to je docela lehký." A pak se zazubila. "Potíž je v tom, že jsem zjistila, že většina vlků vůbec nechápe, jak se pohybují vodní proudy." Jí to vždycky přišlo tak nějak samozřejmé.

Tiše a klidně se věnovala zajíci. Aspoň na pohled. Vypadalo to, že si jich snad ani nevšímá. Ale není to tak. Naopak, velmi bedlivě sledovala každé slovo.
Ale pokračovala v jídle. Takže jo. Opravdu tam bude problém. Hm... Většina smeček vyžaduje odevzdávání kořisti. A teď, co s tím.
"Vlastně, přísně vzato, nevím jaký máte v Ignisu pravidla, ale pokud vím, v žádné smečce se nevztahují pravidla na věci, které se staly před vstupem, ne? "
Prohodila nenápadně mezi ty dvě. Neřekla vlastně, že to, co jí Mal podle svých slov má dlužit, se stalo už před Maliným vstupem do smečky. Ale ani neřekla, že ne. "Znaly jsme se už v době, kdy i Mal byla tulačka. A třeba já taky svoje závazky plním i po čase, když je to třeba," řekla zase. Tiše, klidně. Ani se nezvedla. Prostě leží nad napůl sežraným zajícem. Koukla tentokrát na Roo. Jako by se na ni obracela, jako na autoritu ohledně pravidel smečky.
A pořád, i s oním corpus delicti, leží mezi nima. Jako dělící překážka nebo nárazník, kterému střet neublíží. Těžko říct, zda vlastně chrání kamarádku Mal, a nebo se zajímá o smečku a její pravidla u Roo. Dala ale nenápadně možnost oběma vybruslit z té situace po dobrém.

Koukala z jedné na druhou. Ty spolu asi fakt moc nevychází. Potřásla hlavou. A není si moc jistá, co zrovna teď s nimi. Roo neřekla vůbec nic a vypadá spíš, že by nejraději utekla. A Mal... ta jen tu druhou div neprobodává pohledem.
A tak jí vůbec nedošlo, že Mal zajíce vlastně donesla jí.
Když jí ušák přistál u nohou, navíc s dost jasnou pobídkou, zamrkala a koukla na Mal. Ani trochu nečekala, že by se o ni snad Mal měla snahu starat. Zrovna hrdá Mal, která uznává jen sílu. Zadívala se na ni. A pak jí to došlo. Jde právě o tu hrdost. A o to, co udělala Sari, když se naposled setkaly.
Šedá vlastně nemá zrovna ani hlad. Teda, brzo by asi měla, dost se naběhala. Ale o to teď nejde. Mal dobře ví, že se Sari o sebe postarat dokáže. Ale asi má pocit, že to Sari prostě dluží.
A tak, po pár chvílích, kdy prostě jen na Mal koukala, si lehla k ušákovi a prostě se dala do jídla. Beze slova. Tváří se u toho překvapivě hodně nenuceně. Protože by si raději ukousla vlastní jazyk, než aby urazila Malinu hrdost nebo řekla, o co tam jde. Natož když je tam někdo, koho Mal očividně nemusí. Ale po očku koukla i po Roo. Ve většině smeček je brána donáška jídla někomu docela vážně. Doufám, že nebude mít ve smečce kvůli tomu problémy. A je jedno jak moc je mi jasný, proč to udělala. Ta druhá to neví. A já jí to rozhodně říct nemůžu.