Príspevky užívateľa

Seděla mezi nimi a koukla z jedné na druhé. Párkrát pleskla ohonem o zem, ale vypadá to tentokrát spíš zamyšleně. Potřásla hlavou. A odpověděla kupodivu zcela vážně. "Mal mám ráda. Jako kamarádku. Jasně, je někdy trochu prudší," pousmála se mile. "Ale je hrdá, odvážná, silná. Je fajn, že jsou takoví vlci. Ale nic víc v tom není. A pak, už jste mě potkaly obě. Víte, že jsem přátelská ke kde komu." Klidně se na ně usmála.
Pak koukla na Mal. "A spíš bych se divila, kdybys neměla vysoké nároky. S tím, co sama dokážeš. A co umím já, to víš. " Pousmála se, mírně. Není v tom žádné pochlebování. Jen uznání síly druhé vlčice.
Zase koukla na Roo. "Já nevydržím ani ve smečce, v žádné. Natož abych snad někdy měla partnera." usmála se vesele. Nevypadá, že by ji to trápilo. Možná je někdy v hloubi drobný osten, ale je hodně hluboko a vypadá to, že šedá vlčice se s tím, co je, smířila už velmi dávno.
"A víš co? Vlastně ani na tom nezáleží. Našla jsem si svoje místo ve světě. A práce mám taky dost. Tady je tolik vlků, že nikdy nebudu úplně sama. Co na tom, že vás všechny uvidím jen sem tam. " Potřásla hlavou. "I ve smečkách je to někdy trochu divoký a někteří se moc nesnesou." To řekla s nepatrným důrazem. Neuniklo jí samozřejmě napětí mezi oběma vlčicemi. Takže si dost možná opravdu mezi ně sedla schválně. "Já jsem v takových situacích pak spíš osina v zadku, takže bude lepší, když prostě zůstanu tam kde jsem." Byl to dvojsmysl na to sednutí si mezi ně nebo ne? Tak to ví jen Sari sama.

"Tak apsoň, že to jde," zavolala na ni na 'úprku' za černorudou kamarádkou, s kterou se tak zvesela přivítala. Mal jistě došlo, že si chtěla zkontrolovat její stará zranění, ale to jí bylo jedno.
Zůstala pak stát z ní a trochu zmateně kouká z jedné na druhou. Přátelskou a bezelstnou Sari rozhodně hned nenapadlo, co by snad s Mal mohli být. Zato Mal ano a dala to najevo dost jasně. Až potom to docvaklo i šedivé vlčce. A reagovala úplně jinak. Rozesmála se. Upřímně, a naplno, až si z toho na místě sedla na zadek. Chvíli to trvalo, než se uklidnila natolik, aby mohla mluvit. "Já a Mal.. jako... partneři? No to vážně ne," zazubila se, zamávala nadšeně ohonem. "To by asi nedopadlo kdoví jak dobře, já lezu po chvíli každýmu na nervy, víš? Nemyslím si, že by se mnou někdy nějakej vlk," nebo vlčice, "vůbec vydržel." Usmála se přátelsky s veselýma očima na Roo.
Znova se zazubila, pak se zadní packou podrbala za uchem, až vyletělo pár šedivých chlupů. "Prostě jen Mal už nějakou dobu znám, to je všechno. Vy jste ze stejný smečky, že jo? Předtím mi to nedošlo, ono s tebou jsem se potkala jen jednou," kývla na Roo. "Ale je fajn vás zase vidět, holky," pokračovala stejně zvesela, jako předtím. Vstala a proběhla mezi nimi, jako neřízená střela. Zatočila se u toho dokolečka, pak si zase sedla. Ne úplně náhodou tak, aby seděla mezi nimi, ale to by nepřiznala.

Sleduje vlčka trochu starostlivě. Opravdu bych si měla promluvit s jeho mámou... Achjo. škoda, že tady není ta moje. V tomhle se vyznala. Já moc ne. Tohle by taky mohla být bipolární porucha.Dává si ale dobrý pozor, aby se její starosti a myšlenky neprojevily na její tváři a výrazu. Ani si nepovzdechla. Pořád je to ta veselá přátelská vlčka. "Takže jak kdy. A hraješ si s nimi ve chvíli, kdy tě zrovna baví všechno? Co třeba děláte?" Naklonila hlavu ze strany na stranu. Prostě přátelská zvědavá vlčice a nic víc. Jenže v nitru pořád léčitelka. "Nebo co dělají oni a ty ne?" Uvidíme, co na to řekne.
Ale s vodou to bude asi trochu složitější. Aha. "No, a jak vodu zvládáš teď? Po něčem takovém občas někdo už nechce do vody lézt. Rybu jinak ve vodě neutopíš. Ona se vlastně topí když je na suchu," zamávala zase zvesela ohonem. "Ale když už je chytím, tak je fakt netrápím. Chci se najíst, ne někoho trápit. Takže s nima vždycky praštím o balvan, aby to bylo rychle."

Zvedla hlavu od řeky a chytání kapek vody, když se nedaleko od ní ozval pozdrav. A zadívala se přímo na přicházející Roo. "Ahoj," pozdravila ji vesele a zamávala zlehka ohonem. "Jak se vede, co bráchové?" Zeptala se. Někdo by možná tím myslel, že chce připomenout, že ví o koho jde. Ale tak to není. Sari se prostě ptá proto, že ví, že minule je Roo zmiňovala.

A pak se ozvalo zavrčení. To se zarazila a koukla se tam. Naklonila hlavu na stranu a koukla na Mal, se zajícem v tlamě. Její ocas se zvolna rozkmital a čím dál víc. Není těžké poznat, že na Mal reaguje mnohem výrazněji, než na druhou vlčici, že s ní zažila více a má ji ráda. Svým vlastním způsobem má Sari ráda vlastně všechny. Ale tohle je prostě jiné.
"Ahoj Mal," pozdravila i ji a vydala se k ní. Popravdě, Sari ani nenapadlo, že by snad zajíc měl být pro ni. Podle ní si Mal prostě náhodou zrovna chytila večeři, když ji potkala. "Ráda tě vidím," doběhla k ní a přátelsky jí strčila čenichem do plece. U toho si ji nenápadně očichala, jeslti neucítí něco podezřelého. Přece jen, Mal už potkala v minulosti zraněnou.

"Nechápu spoustu věcí," zazubila se vesele a párkrát zamávala ohonem. "ale to neznamená, že nemůžou být zajímavý. Aspoň mám pořád co zkoumat, no ne? Svět je tak moc zajímavé místo." Myslí upřímně každé slovo. Radost ze života z ní div neodkapává.
"Jmenoval se Hector. Snad ho ještě potkám, fakt to bylo zajímavý. Umět něco takovýho je něco," opět se zazubila. Svou magii má ráda, ale nepovažuje ji za zajímavou. Možná právě proto, že ji má pořád. Kdo ví?
"Doufám, že fakt jo. Třeba ho u toho uvidím. By bylo super!" Rozhodně ji netrápí myšlenky jako Tiama. Ji zajímá prostě všechno.

Jenže, pak Tiam zase vytáhl odchod. Svěsila uši, viditelně trochu schlípla. Koukla zase na koleje, na kameny, na něj. A to jsme se tu tak fajn bavili... "Vážně musím? " Upřela na něj štěněcí oči. Ano, je dávno dospělá, ale prostě, v tuhle chvíli na to ani nevypadá. Kámen by se nad ní ustrnul. "Nikomu přece neubližujeme. " Povzdechla si. Ale samozřejmě, nechce aby kvůli ní třeba mohl mít problémy Tiam. Takže koukla k lesu. "Stejně zase přijdu. Netvrdím že ne. Ale bez svolení přes hranice nevlezu, neboj." Pro jistotu ho ubezpečila.

"Zatmění se stává, když před Sluncem na nebi proputuje Měsíc. Je to prej dost vzácný, ale je to docela normální... jen... některý příběhy říkají, že to divně ovlivňuje některý věci. Asi proto ten blázinec s tou magií..."
Moc víc nestihla vysvětlit. Asi i na to by se vykašlala, kdyby se jí byli neptali.
Krátce, obdivně koukla na Aishilinu srst, zářící temnotou. Tý jo. To je super... a užitečný.
Ale větší obavy má teď spíš o poslední vlčici z jejich skupinky. Ta přece jen panikařila asi nejvíc. "Sil, pojď k Shaarimu, ano?" Zkouší ji pro jistotu dostat blíž k ostatním. Takový jasný pokyn by snad mohl pomoct. "A ne, zatmění fakt není trvalý, je to jen na chvíli," odpověděla ještě krátce Shaarimu. Opravdu souhlasí s jeho názorem, že by se raději měli držet u sebe. Ptáci se přece jen chovali vážně divně. A co víc, ta temnota je opravdu divná. Navíc, něco v ní je. Sari se zamračila.

Jenže pak se to celé zvrtlo... Prudce se otočila směrem po tom syčení. Je rychlá, ale na tohle nemohla být připravena. Navíc, podivný tvar z temnoty... nešel po ní. Aishilina tmou zářící srst nejspíš přilákala to divné cosi a nebohá vlčice s bioluminiscencí se stala cílem. To po ní se to cosi vrhlo. A co je horší, Aishilu to táhne ke kaňonu. Sari není bojovník. Opravdu ne. Ale její instinkty léčitelky jí velí chránit ostatní. A její rychlost je výhodou. Reagovala bleskově.
"Shaari!" Křikla na jediného samce ve skupině. A tudíž toho fyzicky nejsilnějšího. Jediného, kdo má šanci zaútočit na to, co je napadlo. Sama se nevrhla na útočníka, ale na nebohou Aishilu, pokouší se ji zachytit. Zabránit tomu, aby ji to divné cosi odvleklo. Skočila po ní, zachytila ji předními packami a zadní zaryla do země. Zoufale se snaží bránit tahu toho, co černou vlčici táhne pryč k propasti.

Vesele se na Mal zazubila a její ocas rozvířil vodu. Pod hladinou to samozřejmě ale není vidět. "Tak jaká je voda?" Houkla přes jezero a zamířila rovnou k Mal. Plave opravdu rychle. A přesto to vypadá, že se nemusí zase tak moc snažit. Jako by jí voda prostě nekladla zase takový odpor, jako by měla. Sari doplavala o kousek blíž, pak se zhluboka nadechla. Dost aby to přes klidnou hladinu bylo i slyšet. A ponořila se pod hladinu. Zmizela pod ní, jen zadní tlapy a ocas plácly do hladiny, než se ponořila. S otevřenýma přimhouřenýma očima míří trochu víc do hlubiny, aby Mal podplavala, pokud to bude možné. To dost záleží na tom, co udělá Mal. Pokud podlave dál k ní nebo zůstane na místě, Sari ji podplave snadno a vynoří se kousek za ní. Pokud by se Mal potopila také, Sari se na ni pod vodou vesele zazubí. Aniž by si dělala hlavu s vodou v tlamě. A pak zamíří teprve nad hladinu.

Nahoře na hladině potřese hlavou a zprudka vyfoukne, aby dostala vodu z míst, kam tak úplně nepatří. "Mě přijde skvělá!"

Dnes bylo dost horko. Sari si div tlapky neuběhala, sháněla nějaké zásoby co si schovává na zimní měsíce. Poslední dny měla vážně hodně práce. Přece jen, hodlá mít nějaké to zázemí. Dokonce má něco jako vak, spletený ze sítin a vrbového lýka. Není moc vzhledný, ale dovede v něm přenášet věci, když to potřebuje.
Teď ale vak nechala ležet na břehu říčky. Voní bylinami.
A sama prostě vlezla do vody. A padla tam, prostě na bok na mělčinu. Zchladit se.
Chvíli jen tak ležela. Nesáhla po svém daru, nemá důvod. Ale i tak, ve vodě jí vždycky bylo dobře.
Po pár minutách se vzpamatovala, zvedla se a začala si ve vodě tak trochu hrát. Prostě tam stojí mezi kameny a jen tak pro legraci chytá tlamou létající kapky vody, jak se rok říčky rozráží o velký kámen. Je vidět, že ji to opravdu baví. A jako se jí tak občas stává, okolí si moc nevšímá.

"Fakt je to zvláštní, co?" Zazubila se na něj. Znova zamířila podél kolejí a zkoumá je. Pak zase zastavila a koukla na Tiama. "No, já jen, že jen tím, že jsou pevnější než voda to být nemůže... To by to muselo být stejný s kamenem, ne? A to určitě není. To bych si všimla... " Teda, nejspíš. Neposlouchá se někdy uchem na zemi, jeslti po ní někdo nedupe? Vypadá opravdu zaujatě. "Minimálně skály to fakt asi moc nedělají, ne? A jsou ze zrníček, tohle tady, je prostě jeden kus." Klepla zase do koleje. "Jak to asi udělali?" Potřásla hlavou. "Jednou jsem potkala vlka, co říkal, že umí vyrobit něco z kovu. Měl takovou magii. Fakt zvláštní."
Je nadšená, že s ní někdo je ochoten probírat podobné divoké teorie. Sama netuší, jak to vlastně je. Ale to její zvědavosti vůbec nebrání to pořádně zkoumat!
"Hele, já prostě nechápu, jak se někdo může nudit. Takových zajímavých míst, úplně všude... " Zazubila se zase vesele na Tiama.

Zamyšleně tluče ohonem do země. "Je to možné, zvuk se rovně šíří vždycky líp... ale umí i zatočit. Znáš ozvěnu v horách? I se ti vrátí zpátky." Zadívala se na koleje. "Ve vodě se nesou dost daleko. Je nemá se tam moc o co zastavit, ale i tak.... prostě se nese dál než ve vzduchu." Pořád tak zamyšleně kouká na koleje. Pak sebou cukla a koukla na Tiama. "Hele, voda je hustší než vzduch. A tohle ještě mnohem hustší jak voda. Nemůže to být tím? co myslíš?" Její ohon zrychlil, nakonec vstala a přechází podél kolejí, občas si je očichá. Koukla i na materiály okolo. "Asi bych to měla zkusit se skálou, jenže to je jiný... ta je dost zrnitá, vždycky. Prohlížel sis někdy skály zblízka? jako by je někdo slepil ze spousty zrníček." Uculila se. Hrábla packou po jednom žulovém kameni, který kouká z kolejiště. "Tady na tomhle je to taky dobře vidět." Pak jí došlo, že na to je daleko. Natáhla krk. "Máš tam určitě taky takový šutry, tak se klidně mrkni tam. " Zase se vesele uculuje, ji očividně žádné větší starosti netrápí. Ale to jí nebrání sem tam starostlivě kouknout po Tiamovi. Sice jí nic neřekl, ale na jeho výraz na začátku rozhodně nezapomněla.

"Jo, s tím souhlasím." zvesela se usmála a zase zamávala ohonem. Akorát zastavila nad jednou rostlinou, kterou objevila v trávě. "Fakt dobrý místa. Proto jsem taky zůstala. I vlci jsou tady docela fajn," opatrně odhrnuje traviny kolem rostlinky. Pak se zarazila a rozhlédla okolo. Hm. Stejně to zase nemám v čem odnýst. Budu si muset uplést slušnou, pevnou rohož na vak. Možná bych měla i z lýka. Jo, to by šlo. Ale holt ne teď. Sedla si, podrbala se krátce za uchem a zase vstala.
Nechala rostlinku rostlinkou a zase se vydala zkoumat zdejší trávník. "Nikam konkrétně, jen prostě běhám kolem a koukám, co kde roste. A ty?" Zase upřela pozornost přímo na něj a obdivuje havrana. To je vážně paráda, takovej havran. Jestlipak spolu dovedou mluvit? A vůbec. Kdo se nezeptá... "Hele, ty a ten tvůj havran, můžete spolu mluvit? Sice jsem to ještě nikdy nepotkala, ale slyšela jsem o takových spojeních mezi vlkem a jeho doprovodem." Přece jen, tam odkud pochází, se vykládalo kde co.

"Ano!" Zajásala a zatočila se kolem dokola. Dvakrát.
I když pak zase zvážněla. "Doufám. Fakt jsi vypadal.. já nevím. Trochu rozhozeně. A věř mi, to se může stát každému. promluvit si někdy pomůže. Ale nemůžu tě nutit... A pravidla chápu, jen prostě, fakt jsem nepřekročila nic. To snad chápe i váš bůh. " Ne že by ona sama byla věřící, ale respektuje, když někdo víru má. Koneckonců, co ona ví. Na světě je spousta zvláštních věcí, proč by nemohla být nějaká mocná bytost, která něco umí. Ať si ji klidně někdo uctívá, když to nepožaduje po ní.

Pak se na něj usmála a koukla se na vzdálenost mezi nimi, která je pět vlčích délek. Jejích. "Dobře, vždycky popojdu dál o stejnou vzdálenost, dám tam ucho a ty ťukneš, jo?" Zamávala zvesela ohonem a rovnou odběhla zvesela o pět délek a přiložila ucho. "Můžeš!" Potom to takhle ještě několikrát zopakovala, dokud to cinknutí slyšela. Vzdálenost mezi nimi nakonec byla opravdu... hodně velká. Zamyšleně pak došla zpátky a posadila se tam, kde začínali. "Prostě fascinující. Čím to může být? Ve vodě se taky zvuk chová jinak, ale tohle..." Zavrtěla hlavou a koukla na něj.

Zasmála, se krátce a dost vesele. Očividně ji jeho ošklíbání pobavilo. "Věř mi, tohle ještě jde. Je spousta mnohem horších věcí, který se mi za život připletly před čumák." Léčitel musí občas strkat čenich k fakt nechutným věcem a nemůže se nad tím ošklíbat. Zanedbané rány opravdu stojí za to. A některé léčivé byliny taky. "Je to jen kus kovu... a čuchat k tomu nemusíš, stačí když mi do toho klepneš, šlo by to?" Její oči vyloženě žebrají. Prostě, nadšené štěně. "Třeba by bylo užitečný vědět, jak daleko se po tom zvuk nese. A nikdo na to nemusí překročit hranici ani z jedný strany." Opravdu jako štěně. Včetně těch očí. Ještě u toho vrtí řádně ohonem.

Jen když řeší jeho stav a výraz, je to jiné. To je překvapivě vážná. "Já to nikomu nepovím. Nikdy. Bez ohledu na to, co bys mi řekl. To je součást mojí práce. Nesmím mluvit o tom, co mi kdo svěří. " Léčitel musí umět i naslouchat, když je třeba. A neprozradit, co někoho trápí. To už k tomu patří. Jsou věci, co se neříkají ani rodině. Sari by takhle svou výchovu a rodinu nikdy nezradila.

Když ji peskuje, že by tam neměla být, svěsila smutně ouška a koukla na něj nechápavě. "Ale proč? Nikomu neubližuju a přes hranice nechodím. " Opravdu upřímně to nechápe. Nedivila by se, kdyby tu hranici překročila. Ale když to neudělala? A je to na ní navíc vidět, že to nechápe.

Sari se vesele usmála na svou společnici. "To bude fajn. Ráda tě zase uvidím, třeba si zas nachytáme pár ryb. Vždycky mě hledej blízko vody. Tam máš největší šanci." Mrkla na ni a pak už se otočila a lehce odklusala směrem k severu. Čas začít si dávat dokupy noru a domov a zázemí. Aby mohla léčit ostatní, musí taky mít v zásobě pár věcí. Provizoria stojí za houby. Potřásla hlavou, ale i tak si vesele poskočila. Pořád je co dělat. A její mávající oháňka pomalu zmizela z dohledu.

Nadskočila všemi čtyřmi do vzduchu, když Tiam blízko ní promluvil. Byla tak zabraná do zkoumání kolejnice, že si ho vůbec nevšimla a tak se parádně lekla. Jen co dopadla, ohlídla se po něm a pak se na něj zvesela usmála s mávající oháňkou. "Ahoj. Teda, vy asi fakt hlídáte hodně. A neboj, nevlezla jsem za hranice," ubezpečila ho pro jistotu rovnou. "Jen tady zkoumám tuhle věc... kolejnice tomu myslím lidi říkají, ale nejsem si jistá. Je to hrozně legrační, nese se po ní zvuk." Koukla na něj, se zájmem. "Hele, asi bys nebyl ochotnej mi po kouskách do ní ťukat z čím dál větší dálky, že bysme vyzkoušeli, jak moc je to slyšet když dám ucho na ni?" Nasadila nevinný výraz. Není těžké poznat, že div nehoří zvědavostí. Ale taky jí došlo, že se netváří úplně radostně. Minule, bylo něco jinak. Taky se sice tvářil přísně, ale vypadalo to že prostě... jako by to jen hrál. Teď jako by za tím bylo něco jiného. "Poslyš, stalo se ti něco? Vypadáš... jako by tě něco dost potrápilo," zeptala se překvapivě vážně a vlídně. S upřímným zájmem a starostí. "Ublížil ti někdo?" Ano, někomu by mohlo přijít zvláštní, že se na tohle ptá zrovna člena Kultu, ale pro ni je to samozřejmost, takový dotaz. Přece jen, Tiam opravdu nevypadá vesele.