Príspevky užívateľa

Zase se jednou motala v okolí města. Dobře ví, že nemá překračovat hranice. I tak ji někdy město trochu láká. V lese tentokrát na jeho okraji našla koleje. Šla po nich, když jí došlo, že už je blízko hranice. Opatrně, pomalu došla až k ní a očichala hraniční značky. Nespokojeně zabručela. Achjo. Fakt tam nesmím? Hm.... řekla bych se na to vykašlat, třeba mě nechytí, jenže po pachu by mě asi poznali. A asi občas chodí ven, co?
Zadívala se do porostu, pak odstoupila kousek od hranice, napůl se k ni otočila zády a zkoumá koleje. Postupně podél kolejnice odešla o několik metrů dál od hranice. Stojí a její drápky lehce škrábou a ťukají do kolejnice. Sari ten kus kovu fascinuje. Navíc, když si položí druhou tlapu taky na kolejnici, tak cítí, jak se jím ťukání nese. Tý jo, to je parádní. Jak daleko to asi může být slyšet? Co kdybych položila ucho na ten kov?
Kdokoliv z území kultu by ji snadno mohl vidět, jak to tam zkoumá jak zvědavé štěně.

Vesele se zazubila, jak tak obě dvě leží tady vedle sebe, najedené a spokojené. Její ohon buší do země. Až je s podivem, že ho nemá otlučený, vzhledem k tomu, jak často se jí to stává. Dost možná už ho má trénovaný.
Ale opravdu nevydržela ležet dlouho. Jen chvíli odpočívala na sluníčku a pak zase vstala. "Měla bych se vrátit víc na sever, pomalu se chystám, že si tam zařídím někde jakous takous noru. Tak bych na tom měla zapracovat. " vysvětlila Artemis. Vlastně jí je docela jedno, jestli vlčka vyrazí s ní, nebo zůstane tady. Ale pro Sari nastal čas vyrazit zase podél řeky vzhůru a hledat vhodné místo. Čím dál víc to vypadá, že to nakonec bude na řece Igně, na okraji vřesoviště. Takové dobré místo na všechno možné.

"To bude docela bezva," lehce si poskočila nadšením. Už jen při té představě.
"Díky, třeba se to povede, přece jen, plavat umím dost dobře," zamávala oháňkou s širokým úsměvem. O to větším, že po jejím varování vlček vlastně vypadá o něco veselejší. Třeba se mu to bude přece jen hodit, no proč ne. "Vlastně víc. Ještě jsou tu Nihilští, dole u moře mezi horami, ale jsou v pohodě. Už jsem jich pár potkala, jsou přátelští. A někde tady asi bude ještě nějaká skupina, bejvá tu fakt hodně stop, ale nic o nich nevím. Jen vím, že se to tak šušká, že tu někdo taky žije. Nedivila bych se, vypadá to jako dost dobrý místo, co myslíš?" Zadívala se dál do kotliny. Třeba si to tady zkusí trochu víc prozkoumat. Podívala se taky zase po havranovi černého vlka. Stejně je super, že má takovýho společníka, zase se pousmála, i když nahlas neřekla nic. Popochází sem a tam a sem tam něco očichá. Přece jen, obvykle nebývá z těch, co by postávali na jednom místě.

Neudržela se a nadšeně si oběhla kolečko kolem hromádky ryb i Artemis. "Já v tom mám praxi, ale tys lovila ryby prvně a vidíš, jak ti to šlo!" Nadšeně si ještě poskočila. A rovnou si oběhla druhé kolečko. Pak si vzala svoje dva úlovky a plácla sebou do trávy u břehu a koukla na Artemis. "Tak ti přeji dobrou chuť, koukej si svůj úlovek pořádně užít." Z toho všeho dovádění už jí trochu vyhládlo. O to víc, že předtím dost dlouho plavala a zkoumala pobřeží. Takže se nadšeně pustila do svojí porce. Hezky odhryzla ocasní ploutev a pustila se pak do ryb od ocasu. Vypadá u toho nadmíru spokojeně a pro jednou je zticha. Má totiž plnou tlamku oběda.
Po jídle vstala, došla se k vodě napít, pak se vrátila do trávy a plácla sebou na bok. "Tak... a teď to chce v klidu strávit!" Ne že by hrozilo, že vydrží dlouho ležet.

Zvědavě sleduje vlče před sebou. Není těžké přijít na to, že zpracovává nové slovo. To je docela legrační. Zazubila se na něj.
Pak naklonila hlavu na stranu. "Bejt divnej není nic tak výjimečnýho," spiklenecky na něj mrkla. "Byla jsem jediná bez léčitelské magie v rodině, divnější už jsem být nemohla." Vesele se zazubila a zamávala oháňkou. ""A proč se s nimi vlastně neumíš bavit? Dělají něco, co tebe nezajímá? A co zajímá třeba tebe?"
Mává lehce oháňkou, soustředěná na vlčka před sebou.
Trochu zamrkala, když označil zajíce jako nahajpeného. Nakonec to pochopila, ale musela si větu v hlavě dvakrát zopakovat. "I kdyby ne, stejně bych ho nechytila. Nebylo to poprvý, co mi nějakej utekl." Zamávala oháňkou ještě intenzivněji. A určitě ani naposled.
"Jen tak. Moc vlků ryby neloví, většinou. Ale já si s vodou vždycky rozuměla dobře, takže to byl jedinej lov, co mi šel."

Napjatě sledovala postup ryb a jak si vede Artemis. Snad si je nevyplaší... vypadá to nadějně. Sama byla jak na pružinkách, připravena zaútočit na prchající ryby.
Když se Artemis vrhla na přilákané ryby, zbytek rybího hejna se rozprchl. Skvělá příležitost pro Sari, která se po hlavě vrhla do vody bez sebemenšího zaváhání. A chvíli na to se vynořila a taky s plácající se rybou. Chytila ji dobře, u hřbetní ploutve a pevně zaryla zuby do šupinatého těla. Dere se s úlovkem na břeh a kouká, jak vlastně dopadla Artemis. A co nevidí? Hned dvě krásné ryby! "Hmchfr!" Vybafla nadšeně, ne že by jí s rybou v tlamě bylo rozumět. Hodila svůj úlovek na hromadu, přechytila si ho za ocas a pro jistotu taky s rybou ještě pleskla. I když tentokrát nebylo úplně proč, kousla si do ní důkladně. "Hurá! " Zopakovala svoje předchozí nadšení a vesele se zubí na Artemis. "Teda, hned dvě! Dobrá práce. No, myslím, že máme docela slušnej oběd, co ty na to?" Každá má teď koneckonců dvě ryby k jídlu a ani jedna není až tak malá. Sari nadšeně vrtí oháňkou, div to nemává i s ní samotnou. Má radost, že se lov podařil.

"Potomky," opravila ho jemně s úsměvem. "To znamená její vlčata. Ale můžeš to slovo použít stejně tak dobře pro jakákoliv mláďata jakéhokoliv tvora. Třeba srnče je potomek srny."
Ale pak zase zvážněla. "Myslím, že se vážně hlavně lekla. Víš, tohle je složitá věc, naše vlastní hlava si s námi někdy umí dost zahrávat. Někdy je to i nemoc. A dá se léčit, nebo apsoň mírnit. Ale zrovna tohle moc dobře neumím," povzdechla si. "A neboj. Má tě ráda určitě. Proč si vůbec myslíš, že se za tebe stydí?" Natáčí hlavu ze strany na stranu a špicuje uši.
Jeho rozjívenost jí ani trochu nevadí, i když v kombinaci s těmi depresivními stavy... i to je trochu k zamyšlení. Obzvláště jeslti se to stává pravidelně po tom, co bývá smutný. Potřebovala bych asi mluvit s jeho mámou... Může to být jen reakce na mě a může to být cokoliv. Achjo. Kdyby tady tak byla moje máma.
Ale pak se na něj vesele zazubila. "No to teda srandovní bylo. Letěla jsem docela parádně. :D no, a zajíc mi stejně zdrhnul. " Zazubila se na něj. "Asi si budu muset zase zajít na ryby. Ty docela chytat umím." Mrkla na něj. "Chytal jsi už někdy ryby?"

Dívala se na ni a vážně přikývla. "Fajn. Tak teď ještě sehnat něco dost pevnýho, aby v tom šel nést... asi nemáš někde schovanou třeba kůži z jelena nebo třeba ze srnce?" Nebo několik. Fakt by se hodily. Z travin nikdy neupletu dost pevný dost rychle. A vrby tady taky nerostou. "Musíme ho dostat k vodě. K pitné vodě." Zdůraznila pro jistotu. Moře je koneckonců také voda, ale ta se pít opravdu nedá.
"Nikdo z nás nemá smečku co? Teď by se zázemí hodio." Povzdechla si. Ne poprvé.
Krátce koukla směrem k území Nihilu. Možná by pomohli oni? Ale nevím... netuším jak se s nimi Icee snáší.
"Nemáš někde přátele, co by mohli mít jelení kůži? Dost velkou aby se na ni dal položit a nést? Nebo třeba on, jestli o něčem víš?" Neustále kontroluje a hlídá rány bezvědomého vlka. Nemohou si dovolit další krvácení.

Zadívala se na něj a zvolna přikývla. "Asi jsi ji hodně vylekal. Víš, určitě tě má moc ráda. Každá máma miluje svoje potomky," řekla mu vlídně. "To tys mi říkal, že máš v rodině léčitele? Smečka má tak jako tak určitě. Mluvil o tom s tebou?" Zeptala se ho. Není si jistá, potkala krátce po sobě dvě vlčata a obě z Nihilu. Ten vlček rozhodně má dost vážný problém, který by se měl řešit a ne potlačovat. Ona sama se moc v psychologii nevyzná, ale moc dobře ví, jak vážně brala podobné záležitosti její rodina. Stejně jako měla základní povědomí o léčbě a o bylinkách, které mohou takové stavy zlepšit. Jenže, ne tak dobře, jak by si přála, kdyby na ní mělo záviset duševní zdraví mladého vlka. Tak jako tak, je poznat, že ji vlček nijak nevyplašil, ale že to současně bere vážně.

"Tak vidíš," zamávala na to s tím bahnem a tykáním vesele ocáskem.
Na jeho prohlášení, že ona loví určitě lépe, se rozesmála. "Viděl jsi mě před chvílí? To byl můj pokus o lov na souši.. Málem jsem přerazila nejen sebe, ale ještě i tebe. Takže, ne, nemyslím si že jsem lepší než ty." Očividně si z vlastní nešikovnosti nedělá vůbec ale vůbec nic. Tak nejvýš legraci. Navíc, nevypadá že by trpěla hladem. Co na tom, že její strava je skoro úplně složená z ryb. I ty se dají jíst.

Sari si našla vhodné místo na číhání nahoře na břehu. Schválně kousek dál a sleduje proud. Předtím ulovená ryba leží bezpečně ulovená na břehu, Artemis číhá u návnady. A Sari začala opatrně popocházet po břehu. "Támhle jsou, kousek výš. Prostě čekej, brzo by ti nějaké měly dorazit na dosah a zajímat se o žížaly. Počkej si. Někdy i vyloženě víří voda, když se pustí do návnady. Navíc pak nebudou tak dávat pozor." Vesele vrtí chvostem. Mluví potichu, ale normálně. Ryby to nevyplaší, když nebude křičet. To je jen pověra. Popošla kousek dál nad ryby a pozorně je sleduje. Její pozice a postup mohou napovědět Artemis, jak rychle ryby postupují proudem a kdy tak bude šance na úspěšný lov. Sari se navíc připravuje, že skočí po prchajících rybách a zkusí chytit ještě nějakou další.

"Jasně, je to fajn." Zamávala zase vesele s oháňkou." I když tohle je dost teplý," zamyslela se. "V zimě to asi bude o to větší legrace, třeba nebude led až kdoví kam, jak bejvalo u nás. " Zazubila se a dokonce si i lehce poskočila, po čemž se zadívala směrem na jihovýchod, k moři. "Možná i prozkoumám, jestli nejsou kousek dál nějaký ostrovy." Ta představa ji přímo nadchla. Miluje ostrovy! Oběhla si kolem vlka kolečko. Prostě už je dlouho na jednom místě a protože nepracuje, tak... se chová tak jak se chová. Její zásoba energie jako by byla nevyčerpatelná.
"Vlastně ne zase tak dlouho. Teda, záleží co komu jako dlouho přijde. Abych pravdu řekla, čas většinou zase tak moc neřeším. Stejně uplyne, ať ho budu řešit a nebo ne. Ale je to tady fajn. Spousta milých vlků, hodně zvěře, hodně rostlin... Ale i práce tu mám docela dost." To ale asi není úplně dobře. Lepší by bylo, kdyby vlci léčitele nepotřebovali. "Ty jsi tu nový, viď? To bych tě možná měla varovat. Jsou tu dvě smečky, které zabijí každého, kdo vleze na jejich území. Jedna je Ignis, ti sídlí víc na sever za řekou, vedle další smečky, Přízračných. A pak je tady Kult. Smečka, co osídlila zaniklé lidské město. Ti po tobě půjdou i jen za to, že zjistili že jsi na jejich území byl. Tak tam radši bacha. Dokonce ani já tam radši nelezu." A to je co říct. Sari prostě má sklony nerespektovat hranice a zákazy. Ne z neúcty, jen se prostě nedokáže bát následků a zvědavost... už zabila nejen kočku.

"To musí být fakt zajímavý!" Okomentovala nalezení havrana. A trochu zklamaně si povzdechla, když to dál nerozváděl. Fakt škoda, že o tom nechce mluvit. Nepochopila skrytou hrozbu, ale to, že se o tom dál bavit nebudou, to ano.
"Ále, prosímtě. Na hlubokém moři ani moc ne. Žil jsi někdy u moře delší dobu? Někde, kde jsou zrádnější proudy? Pokud fakt nevíš co děláš, máš problém tak rychle, že si to sotva stačíš uvědomit. A pak se z toho dostaneš jen se štěstím." Potřásla hlavou. Ne že by ona takové problémy v moři mívala. To spíš může být tím pomocným štěstím, které někoho zachrání. Ale to samozřejmě vlk před ní nemůže vědět. "Já se u moře narodila, u studeného moře dost na severu." Nadšeně se usmála.
Když se pustil do vyprávění o magii, hltala každé slovo. Opravdu miluje podobné příběhy. "Takže taky, každý jinak. A já?" Na chvíli se zamyslela. "Podle mě je to prostě přírodní síla. Jako život sám. A projevuje se různě. Koneckonců, kolik je odlišných projevů života." Usmála se. Miluje život a vše, co nabízí. Nezměrně. Úplně klidně se mu dívala do očí, pořád tak veselá a nevypadalo, že by ji to jakkoliv trápilo nebo zneklidňovalo. Natož aby si uvědomila, že to není normální reakce. Pořád je stejně veselá a v pohodě.

"To jo. Jen na ně moc nemám štěstí. Ale slyšela jsem o nich. A někteří tady mají křídla i bez toho. Prý se to dědí. Potkala jsem i vlčici, co je neměla a její bráškové prý ano," zavrtěla ohonem, ale tentokrát spíš v zamyšlení nad genetikou.
"Zajímavá tradice?" Zajímá ji očividně i to, uši našponované. "To většinou mívá nějaký původ. To máte chov a nebo si je chytáte a ochočujete v přírodě? Takový úkol pro mladé... ochočit havrana... "rozpovídala se, napůl zasněná, jak si asi představuje kde jakou scénu z takového ochočování. Jestli si vlk myslel, že tímto se to zamluví, tak to má rozhodně smůlu.

Nad realističností některých legend se uculila. "No jooo, ale tohle říkal snad každej jinak. Někdo tvrdil, že chytají a topí vlky, co se odváží moc daleko na moře, někdo zase že vystoupili z vln a dali léčitelům jejich magii a že to prý je důvod, proč je moje jiná než rodiny... a tak dále. Snůška báchorek. Vlka utopí spíš jeho vlastní přecenění schopností a léčitelská magie... kdoví kde se vzala. Asi jako všechny. Hele, znáš taky nějaký legendy o tom, jak měla vzniknout nějaká magie?" Zase už vrtí ocáskem a neklidně poposedává. Celá natěšená na nové příběhy.

Dooběhla si kolečko a posadila se před vlkem, docela způsobně. Znova se zadívala na havrana. "Je parádní, fakt," pořád je tak veselá a usměvavá. Jen si opět chvíli div nevykroutila hlavu, jak sledovala havrana. Až z toho málem bolí za krkem jen se na to dívat, ale vůbec nevypadá, že by jí to jakkoliv vadilo.
Naklonila hlavu na stranu, když se zeptal na havrany. "Nevím tu o žádném. Jsou tu vlci s křídly a je tu pár vlků, co jsou něco jako napůl ptáci. Ale fakt ne nikdo s havranem. Mají ho u tebe v rodině všichni?" Vyzvídá hned vlčice. "Je za tím nějaká zajímavá historie?" Její ohon se zase rozkmital. Miluju příběhy. Třeba mi nějaký poví. Je vyloženě jedno ucho a je to na ní vidět. Chová se spíš jako štěně než jako dospělá vlčice a její vážnější a zodpovědnější stránka v této situaci není nijak vidět. Natož její vědomosti. "U nás byly tak leda legendy o vodních vlcích," pousmála se při té myšlence. Nikdy tomu tak úplně nevěřila a to i když si z ní kvůli tomu a její magii občas někdo dělal legraci.

Vlk na její pozdrav reagoval tím, že zamířil k ním. Její oháňka se rozkmitala ještě víc a pořád se vesele usmívá. Ale všimla si letícího havrana. To ji zastavilo v chůzi. Zvedla hlavu a sleduje černého opeřence, div si nevykroutí hlavu. Přece jen, moc často se nevidí, že by vlka doprovázel havran. Tý jo, to si ochočil divokého?
Ale po chvíli přece jen sklonila hlavu a vesele se usmívá na vlka před ní. Naprosto ignoruje jeho kamenný výraz i nebezpečnou jiskru v očích. Jako by si toho snad ani nevšimla a nebo nevěděla, co to znamená. "Jakpak se daří? Páni, ty jsi ale obrovský," zazubila se na vlka a zvesela si začala poklusávat kolem něj. U většinu vlků by podobné kolečko působilo trochu jako hrozba, obhlížení si soupeře. Ale u ní ani náhodou ne. Prostě jen má radost, že někoho potkala. "Máš nádhernýho havrana. Fakt. Ještě jsem neviděla vlka s ochočeným havranem." Nepoznala vůbec, že to není obyčejný pták. Koukla krátce po opeřenci. "Je to tvůj ochočený havran, ne?" Zarazila se trochu, jeslti prostě náhodou neidentifikovala blbě situaci. Jenže pták nevypadal, že by od černého vlka prchal.