Príspevky užívateľa

"Díky za důvěru," zavolala na ni lehce, i když ona sebe sama za učitele opravdu nepovažuje. Ale je tu veselá nálada a netrápí se tím nijak.
S úlovkem se vyškrábala na břeh a odhodila rybu do trávy pěkný kus od břehu. Pak ji chytila za ocásek. Ne že by to bylo až tak snadné, dvakrát dostala plesknutí přes čenich, než se jí plácající se rybu povedlo chytit. A pak s ní švihla pevně a rychle o zem, až ryba znehybněl. A pak raději ještě jednou. "Tak. První svačinka. " Zazubila se. "V mělký vodě je to mnohem snazší. Prostě si vyčíhneš místo, kde by se mohly objevit, stoupneš si do proudu a čekáš... Připlavou samy. Nebo slepý ramena řeky, potoka, zátoka na jezeře.. tam jsou kapři. Vysoký, tlustý a mnohem línější. Nebo cejni líni, amurové... kde co." Vesele se zubí. "Někdy se dají používat i návnady... Vyhrabeš na břehu pár žížal a hodíš do zátoky, to máš vidět tu srandu. Zkusíme to?" Mává nadšeně ohonem, jak stojí nad uloveným pstruhem.

Zůstala chvíli udýchaně ležet, než se jí přestane točit hlava. Do háje... Ale ne dlouho, přece jen, všimla si, že málem někoho srazila. Opatrně vstala a koukla se na... ležícího vlčka, kterého vlastně zná. "Amire? Jsi celej? Promiň já... podjela mi noha v zatáčce... honila jsem zajíce. Srazila jsem tě?" Olizuje si omluvně čenich a rovnou vyrazila k němu aby ho zkontrolovala, jestli ho nezranila. Opatrně ho očichává. No, to jsem tomu teda dala... Si rozmyslím příště než zase zkusím lovit zajíce. Zůstanu u ryb a bude klid. Vlček ale nevypadá zraněný. Opatrně mu olízla čenich, jak o něj má starost. "Bolí tě něco?" Mírně se zarazila. Zdálo se jí, že ucítila něco trochu divného, když ho olízla, ale tak, kdoví do čeho tady spadl a kde předtím byl. Tak to zatím neřeší. To, že ho dost možná srazila, to je v tuhle chvíli větší problém. Samozřejmě neviděla, že zakopl o vlastní nohy.

Na společného, no řekněme že známého, jen kývla. Zato ohledně medúz se prostě jen smála. A vesele mávala ohonem, když se smála i Artemis. Tohle se jí zamlouvá, takhle veselá společnice.
"No jo... taky to chápu, ale bylo to náročný," vyplázla jazyk a schválně zašilhala očima.

Nad ohnivou magií zbystřila. "To se určitě hodí, když se něco stane. Já prostě zdrhám, když to jde, tak do vody." zase se tak vesele zubí.
U řeky se ale chová mnohem klidněji. Jen zvesela zamávala ohonem. "Když myslíš, že tě zvládnu něco naučit... "Zazubila se, ale upřeně kouká do vody. Mluví dost potichu. "Vidíš pod hladinu? Když se dobře podíváš, tak támhle ve stínu pod břehem jsou rybky. Všimla sis?" Ukázala čenichem na sotva viditelné šmouhy pod hladinou v řece. "Drží se v proudu a občas vyplavou na hladinu, něco sezobnout. Jsou to pstruzi a chytají hmyz. Nejlíp se hledají. Ale jsou to fakt rychlý mršky. Musíš po nich skočit fakt rychle a neminout. A nezapomeň, že voda zkresluje a tak jsou trošku někde jinde, než je vidíš odsud. Koukej."
Sari zvedla jednu tlapku, přešlápla. Popošla opatrně a tiše těsně k břehu a přikrčila se, napnutá jak pružina. Dala si dobrý pozor, aby její stín nedopadl na hladinu nad rybami. Vyčíhla si podle ní vhodný moment a pak se prudce vrhla dolů do vody a zmizela pod hladinou. Jen aby se za chvíli vynořila s mrskající se rybou v tlamě a zamířila s ní ke břehu. S řádně vítězoslavným výrazem.

No tak... Sari, přece se to aspoň občas musí povést i tobě... říká si sama pro sebe, když se opatrně blíží k nedaleko se pasoucímu zajíci. Snaží se být trpělivá. A nenápadná. A opatrně se za ním plížit aby po něm mohla vystartovat. Opravdu se snaží. I když, kdokoliv by ji sledoval, zjistil by, že jí to stejně moc nejde. Je příliš vidět, příliš jí trčí zadek z trávy a vůbec je u toho příliš neklidná.

A co se nakonec nestalo? Přehlédla v trávě malou větvičku, šlápla na ni a ta praskla! Zrádná větvička v tom tichu vydala zvuk, jak když vystřelí. A zajíc zpozorněl... a uviděl ji. Vyrazil pryč. Sari, celá napnutá, vystřelila za ním a chvíli společně kličkovali pastvinou, když jí v zatáčce podjela tlapka... A už v kotrmelcích letí... přímo pod nohy mladému vlčkovi, který tu čirou náhodou zrovna je.

Vesele se zazubila. "Jestli jsme náhodou nepotkali toho samýho, ten můj byl taky naprosto v pohodě. Byl v odstínech od černé přes všechny možné šedé po bílou, přední tlapky černé, zadní bílé a měl bílou náprsenku. Byl docela milej i když se snažil tvářit, že není." Byl to Tiam, kdyžtak.
Zato se upřímně rozesmála, když Artemis začala vyhrožovat medúzám. "To by se ti asi nepovedlo, většina žije v hloubkách. Takhle na pláž když se dostanou, jsou už v podstatě mrtvý, to jsou už jen nemocný nebo slabí jedinci, nebo tak mě to aspoň učili. By ses asi divila, co všechno ti nacpou do hlavy když tě učí léčit, protože máš prý znát i o tom, co může zranění způsobit, jak se to stává a jak to vypadá, abys dokázala poznat co se stalo a tím co léčit... " zatřepala hlavou. Aspoň u ní doma to tak chodilo. Neví, jestli to tak berou léčitelé i jinde, ale její rodina to tak brala.

"Ty máš ohnivou magii?" zadívala se na ni se zájem. "Už znám nějaký vlky, co oheň mají, ale nejsou tak hezky hravý jako ty." Ale přesto se tváří vesele. Paličatou a hrdou Mal má docela ráda, i když je s ní někdy těžké pořízení. Ale také je fakt, že Sari má ráda každého a zbytek? Ten tak maximálně nechápe. Ale někoho nesnášet prostě nemá v povaze.

Svůj kožíšek s úsměvem vystavila na odiv. Ne že by byl kdoví jak krásný, normální chundelatá srst je podle ní hezčí. Ale je užitečný a to se počítá. "Já? Nic extra. Prostě nějaký druh vodní. Ale neumím ovládat vodu nebo tak, jen když jsem unavená, tak mi stačí strčit do vody třeba tlapku a můžu si dobít energii jako bych hodiny spala. Může to dost pomoct, ale není to nic nápadnýho, zajímavýho nebo tak. Ne jak magie mojí rodiny. Ti uměli magií léčit. Mohli ti změnit rytmus srdce, donutit tvoje rány aby se zacelily, změnit funkci orgánů v těle. Nic takového já neumím. " říká to docela klidně. Jako něco, co už dávno přijala a naučila se s tím žít.

Ale pak napřímila ouška a zadívala se k řece. "Jdeme na ryby!" Vyštěkla a vyrazila jako střela tryskem k břehu řeky. Vyběhla kus podél břehu a zastavila na vyvýšeném místě nad vodou. Tam strnula a zadívala se do vody. Natáčí hlavu ze strany na stranu, jak prozkoumává dění pod hladinou. Hledá ryby. "Mimochodem, kromě ryb neumím lovit vůbec nic," zazubila se. Ale nespustila oči z řeky.

"Jo, přesně tak." Potvrdila jí to, co říkala o Ignisu. Když zmínila kult, zarazila se, sedla si a podrbala se za uchem. "Vlastně jo, Hati, tak nějak to říkal ten vlk na nábřeží města. Byl celkem v pohodě, ale vypadá to, že kdo není s nima, tak tomu jdou po krku jen co překročí hranice a bez výjimek. Ještě přísnější jak Ignis, tam spíš s doprovodem, když to předtím povolí alfa. Ale ještě jsem tam nebyla. " Zase vstala a pokračuje. "O těch posledních nic nevím, ale fakt je tam těch stop nějak moc. Takže minimálně nějaká skupina tam fakt bude."

Neuniklo jí, jak se zatvářila na medúzu. Koukla po Artemis. "Neboj, když se nedotkneš těch chapadel nebo co to je, tak jsi v pohodě. Ten vršek nic nedělá. Nejhorší je, že ve vodě moc nejsou vidět, takže je celkem lehko nabereš. Ale zase, nebejvají u hladiny nebo břehu moc často, tak se to dá. " Potřásla hlavou a nechala medúzu být. "A jo, naše smečka tam měla sídlo, takže jsem se u moře narodila. U studenýho moře, víc na severu. Táta říkal, že jsem spíš jak tuleň, i kožichem," uculila se. "Nejspíš za to může moje magie. Nikdo neví, proč je jiná než byla u mojí rodiny. Ale co. Stejně je to jen drobnost." Lehce přidala do kroku. Nedaleko před nimi se objevilo ústí řeky. "Hele, támhle už to bude. Bude sranda, aspoň si nacvičíš zas něco jinýho." Nadšeně vrtí ohonem v předtuše zábavy u chytání ryb.

Když se její společnice rozhodla jít po břehu, jen kývla. Půjde s ní po břehu taky.
"Tak vidíš. Nihilčani jsou v klidu. Ale třeba Přízrační taky, i když jsou odtažitější. Ti, stejně jako Ignis, sídlí mnohem dál na severu, v horách za řekama. Na území ignisu fakt nelez jo? Je to o kůži. Cizince zabíjejí. Ale když je potkáš jinde, jsou vlastně docela fajn. Někteří trochu divoký, ale v pohodě. Neboj, maj území označený, takže omylem tam nevlezeš. No a pak jsou ti ve městě, věří v nějakýho boha... a berou to asi fakt dost vážně. Tam už nestrčím ani čenich." Teda, nejspíš. "Vlasntě, je možný, že tady je ještě jedna smečka. V údolí za městem je fakt hodně stop. Nebyla jsem tam, ale vede tam kde co a něco jsem už zaslechla, že tam snad taky někdo žije. Nejsem sice žádnej mistr stopař, ale fakt je to tam moc nápadný. Ale neměla jsem čas to prohlídnout pořádně. "
Zastavila u medúzy a prohlíží si ji. "Vždycky mi přišly legrační. Ale vím, že jsou ve vodě docela nebezpečný.." Zvedla tlapku a špičkami drápků se dotkla průsvitného talíře. Opatrně. "Maj za sebou jakýsi dlouhý žahavý cosi. Srst to většinou zastaví, ale už jsem viděla vlka, kterej měl zrovna holinu na kůži a co to s ním udělalo. To docela nechceš. Víš, kdysi jsem žila u moře." Usmála se a zamávala zase ohonem. Ale nechala medúzu medúzou a zvesela si vykračuje po břehu. Nohy zvedá vysoko, jen tak, že může a že má dobrou náladu. Po očku sleduje Artemis. "Bude sranda nachytat pár ryb. Jak dobrej jsi lovec?"

"Ryby v moři jsou potvory," zazubila se. I tak by zvládla asi nějakou ulovit kdyby opravdu chtěla, ale je to dost dřina. V řece je to snazší.
"Tak k řece." Otočila se ve vodě a zamířila podél pobřeží na východ, k ústí. je to ještě kousek cesty, ale to jí nevadí. "Chceš plavat nebo jdem na břeh?" Sari samotné je to jedno. ona vydrží plavat dlouho.
"Je to území Nihilu. A patří jim i kus zátoky, a velký údolí mezi horama a ty hory okolo. Je to velký území. A velká smečka. Ale jsou v pohodě, pár z nich jsem už potkala. " Zamávala ohonem, až rozstříkla trochu vody. "S jedním z jejich mladších jsem prozkoumávala trosky jedný lidský stavby na řece. To byla zábava... hele, ty to asi tady kolem zase tak moc neznáš co? Žes o nich nevěděla. Víš, že jsou tu čtyři smečky? " Koukla po ní. "Jé, hele, medúza!" Ukázala čenichem blíž ke břehu, kde moře zrovna vyvrhlo na písek průhledné cosi. Sari zamířila k ní, ale dává si dobrý pozor, aby vyběhla z vody kus od ní a přiblížila se od pláže. "Medúzy jsou ještě větší potvory než mořský ryby," zazubila se zase na Artemis.

Vlk se i přes snahu léčitelky neprobouzí. To není nejlepší. Sleduje jeho rány a jeho tep. Velká ztráta krve a šok. Achjo... Má dost velké obavy o Iceeho život a bohužel oprávněně. Ale udělá co jen bude v jejich silách.
Koukla na okřídlenou. "Lana, popruhy, může to být i kůže, když bude dost pevná a dost velká. Nebo aspoň pruhy kůže. Cokoliv co by ho uneslo a šlo ho na to položit a nést. Opravdu by potřeboval někam do stínu a vodu. Jeho zranění jsou dost vážná a přímé slunce mu rozhodně nepomáhá. " Což je fakt. V horku bude ztráta krve pro něj ještě horší.
Znovu se podívala na křídla druhé vlčice. "Ještě že umíš lítat... jsi rychlejší. Jak velkou váhu uneseš?" Letecká přeprava by aspoň tak neházela, pro pacienta je to šetrnější. V nejhorším by stálo za to zkusit ji poslat ulovit větší zvíře a stáhnout z něj kůži.

Vesele se na ni zubí, když se rozmotaly a vynořily se obě na hladinu. Ale pak už jsou obě mnohem klidnější. Přece jen, energii si tu vybily obě vlčice pěkně. Nakonec ji doplavala a plave vedle ní.
"V moři, to bych musela fakt docela daleko. Ne všude plavou ke břehu. Možná u útesů, ale tam tě vlny někdy můžou pěkně otlouct o skály." Zazubila se. I tak někdy na taková místa plave. Ona ano. Ale nevzala by tam dalšího vlka. "Co to vzít k řece? Nedaleko sem jedna ústí. Jen se musíme držet na správným břehu, na druhým je území smečky. Ale ti jsou zrovna v pohodě, by nás nesežrali za projití krajem území. " Pořád se tváří docela vesele a udržuje hezky pravidelné tempo. I když by uměla plavat o dost rychleji, zrovna teď nemá důvod.

Prchala, když na ni dopadla neřízená střela... zmizela pod vodou, jen se zavířily bublinky. Ne že by to Sari vadilo, samozřejmě včas zadržela dech a po chvíli se vynořila s mohutným cákáním. "Díky za ochlazení, už jsem byla trochu přehřátá!" Culí se a vyrazila rovnou za ní s úmyslem ji ve vodě trošku prohnat. "Myslím, že potřebuješ taky ochladit!" Zavolala na ni rozjařeně a s výmluvným výrazem začala plavat za ní, s úmyslem jí oplatit stržení pod vodu. Přidává zvolna na tempu. Ale zvolna, aby měla Artemis šanci utéct na mělčinu, kdyby o to opravdu nestála. Ale pokud se nechá dostihnout, Sari po ní bez váhání skočí a obě skončí na chvíli pod hladinou. Než se ten společný chumel chlupů ve vodě rozmotá a oddělí se. Sari pak ale pro jistotu koukne, jak na tom druhá vlčice je. Přece jen, dobře ví, že ne každý vlk je plavec jako ona.
Pokud by Artemis utekla na mělčinu, začne na ni vítězoslavně ňafat z vody.
Tak jako tak, nakonec si obeplave (případně oběhne) kolečko kolem ní, pořádně zvesela. "škoda, že takhle na kraji moře se nedaj chytat ryby! Řekla bych, že by to jinak byla fajn svačinka." Už trochu zpomaluje tempo. Přece jen, řádily tu ty dvě opravdu pořádně. A Sari předtím delší dobu plavala.

"Ale pořád počkání!" Zavolala na ni zvesela, připravená rozhodně pokračovat, úsměv od ucha k uchu.
Počkala, než byla její společnice připravená a klidně ji nechala přiblížit se blíž. Takže ty ses málo najedla písku? No počkej!
Nechala na sebe chvíli cákat, naopak se elegantně vystavila a tváří se, jako že si užívá sprchu. Vyčíhala si ale vhodný moment a pak prudce odhrábla zadníma, zapřená o přední a ohodila Artemis pořádnou dávkou vody. "I tak to musíš zapít!" Zahulákala na ni a vzápětí vyrazila prudce po čáře vody po pláži pryč. Schválně u toho pořádně cáká a postupně míří trochu víc do vody. I když ji to zpomalí, třeba přenese hru vyloženě do vln. To by zkusila ráda.

"No, aspoň že to zvládáš.." šedý zákal by se možná dal zastavit... táta by ho i vyléčil, ale to já nezvládnu. Ani na to zastavení tu nemám vhodný věci... A pak se musela začít smát, když se vlčice překulila a řádně vyráchala v písku. Vyplázla na ni jazyk, bez ohledu na to, že to asi nevidí. Napůl se směje a na půl na ni poštěkává výzvu. Doběhla k ní a šťouchla do ní čenichem. "Tak jsi přece počkala!" Zajásala rozjařeně a zase odskotačila pryč, zatočila se dokola. "Pokračujem, nebo jsi snědla už dost písku?" Zamávala ohonem v trochu drzé výzvě k další hře. Sama je připravená na cokoliv, stojí tak, že jí vlny omývají packy. Jednu zvedla a naklonila hlavu na stranu, připravená vyrazit.

Stála na místě a sledovala, jak Mal odchází. Vnitřně se celá ježí, moc dobře ví, jak moc musí bolet chůze po takhle spálených tlapkách. No vážně, její smečka by si měla sehnat léčitele... Jestli ji potkám takhle ještě jednou, tak si snad zkusím dojít za Rayem vyžádat volný vstup na jejich území. Koneckonců, já o nich nikomu nikde nic vykládat nebudu.
Tiše si povzdechla. Mal to možná slyšela, ale možná už ne, bylo to vážně potichu a je už mezi nimi určitá vzdálenost. Počkala, až rudočerná zmizela z dohledu. Pak se vydala svou cestou. Začít si hledat místo, kde by si vyhrabala stálejší noru. Vážně si musím nachystat nějaké věci předem. Sice nevím jak to budu nosit sebou, ale prostě musím. Třeba zkusím něco uplést ze sítin, nějaký vak nebo něco.

Nehnula se ani o píď. Ani když na ni Mal upřeně zírala. Ani když konečně vzala správnou rostlinu a dala se do péče o vlastní zranění, jako by na ni upřený pohled Mal neměl sebemenší vliv. Jen černorudou sledovala přísným pohledem, dokud nebylo hotovo.
"No vidíš. Bylo to tak zlé?"
Naklonila mírně hlavu na stranu a led z očí se zvolna vytrácí. Nakonec... je to zase jen jedna šedá vlčka a nic víc... Oklepala se a povzdechla si. "Mal, já vím, že jsi hrdá a paličatá a všechno... ale je jistá hranice mezi hrdostí a něčím mnohem horším." Asi by nebylo dobrý říkat, blbostí, co?
"Jak jsem ti říkala už když jsme se potkali prvně, když ti něco říká kvalifikovaný léčitel, tak k tomu má důvod, jak jde o zdraví. Nikdo tady přece nepochybuje, že jsi silná a schopná vlčice. Ale hádám že i ty máš ve smečce nějakou práci. Já možná nemám smečku, ale taky mám práci. A beru ji dost vážně. Jasné?"
její tón už je docela normální. "Dávej na sebe trochu pozor, jo?"
Už jí neblokuje cestu. I když je vidět, že z toho závěru a jak se Mal chovala, nemá zrovna radost. "A když ti fakt bude zle, tak si zkus vzpomenout, že je lepší nechat pro mě poslat, než někde umřít." Snad bude mít přece jen trochu rozumu. Mrtvole je hrdost na nic.