Príspevky užívateľa

Vesele se culí na rudočernou vlčici. Běh si opravdu užila se vším všudy. Uznale kývla na Mal. "Je to znát. A jo, trénink funguje. To ví i léčitelé." Spiklenecky na ni mrkla.
Když vychladla, zastavila se na břehu jezera. Až teď se napila. Stoupla předními tlapami do studené vody. Její teplota jí ani v nejmenším nevadí. Mal se nedaleko od ní napila. A pak Sari trochu překvapila. Ta potěšeně zamávala ohonem. "Co se mě týká, já bych si i docela ráda zaplavala, co ty?" Ukázala čenichem ke spoustě vody před nimi.

Trochu zamyšlená si poklusávala jen tak po pláni. Oháňku vysoko nesenou, přemýšlela nad tím, co všechno ji v Norestu potkalo. Vlastně si tady připadá docela vítaná. Práce má rozhodně dost. A vůbec je to tady docela v pohodě. Když tu k ní vítr donesl pach spáleniny. Zarazila se. Někde hoří? Nebo hořelo? To by bylo lepší zjistit, aby ji někde nezavřel oheň. Tak se opatrně vydala směrem k pachu spáleniny a rozhlíží se, jeslti neuvidí kouř nebo plameny. Jenže místo toho se do kouře vmísil pach krve. Sari trochu zrychlila.
Netrvalo dlouho a natrefila opravdu na spáleniště. V pruzích a v kruhu vypálené trávy tam leží tmavá hromádka a nehýbe se. Sari trochu zatrhnulo. Tyhle barvy kožichu rozhodně zná. Mal?
Vlčice se nehýbe a Sari vyrazila sprintem k ní. Oheň by jí takové starosti nedělal. Ne u téhle vlčice. Ale pach krve ano. I slepý by si rychle spočítal, že tady došlo k boji. A protože ten druhý tu neleží, tak je jasné, kdo vyhrál. Ohlédla se po druhé stopě. Nemůže vyřešit oba naráz a ať je na tom ten druhý jakkoliv, Mal leží tady a je v bezvědomí. Vrhla se k vlčici a rychle kontroluje co může. Našlapovat ale musí opatrně. Spáleniště není úplně dobré pro její vlastní tlapky. Mal je navíc očividně dost přehřátá, i když oheň její srsti neublíží. Horší je ta krev a rány. Netrvalo ale dlouho, než Sari zjistila, že rány nejsou zase tak vážné aby Mal zkolabovala. Navíc už nekrvácí, oheň je uzavřel. To sice bude muset Sari pak řešit, ale není to tak akutní a bude k tomu potřeba voda. Ale rány jsou divně cítit. Jed? To je horší. Potřebovala by zjistit, co je to za toxin a jak moc je závažný. Malin dech a tep je ale stabilní i když mírně pomalejší než by měl být. Zkontrolovala pár dalších věcí, co jen mohla. To vypadá spíš na uspávací jed, teda pro dost velké tvory. Dobře. Ale pořád je vlčice dost přehřátá. Sari se rozhlédla. Tady vlčici neochladí. Koukla směrem k řece, kam mířil i ten druhý. Povzdechla si. No, snad z toho nebude průšvih.
A začala strkat a dloubat do Mal. Vlčice asi není v stavu, aby se tím probudila. Je možné že cestu a manipulaci bude vnímat, ale jed jí stěží dovolí jednat. Ale o to teď nejde. Sari ji opatrně postrkuje tak aby Mal dostala na vlastní hřbet. Nejde to úplně nejlépe, ale nakonec se dovedla nasoukat pod druhou vlčici tak, aby ji zvedla a mohla ji víceméně odnést. Uf. No, tohle bude drsný. Ne že by bylo pro Sari zrovna snadné zvládnout takový úkol. Tak se plouží opatrně s Mal na hřbetě k vodě, vláčí jí jak jen to jde. Div se pod ní nepodlamují nohy. Jazyk až na vestě, kapou z něj sliny.
Odtáhla vlčici k řece a i s ní se prostě skulila ze břehu do vody na mělčinu. Sama se ale zvedla a hned šla zkontrolovat, jak má Mal hlavu. A opatrně kdyžtak vlčici přerovnat, aby se jí tam ještě neutopila. "Mal, doufám, že po mě pak nevyjedeš, jak tenkrát prvně." Povzdechla si nahlas a začala kontrolovat znovu rány a kousance. Druhého vlka naštěstí cestou nepotkali. Asi byl v dost dobrém stavu aby odešel.
Sari ji nechala ležet na mělčině, s hlavou položenou na břehu a začala sbírat rostliny v těsném okolí vlčice.

"Ále, to si zvykneš. Ono ti to pak ani nepřijde. Horší je poznat to správně na ostatních. To chce i trochu pro to potenciál. S tím ti jen paměť nepomůže," přiznala zvesela Mal za běhu. Trochu u toho funí, přece jen, běžet a mluvit není ideální kombinace. A Sari odpovídala už za běhu. Mal její náskok stáhla opravdu snadno. Páni, to byl fofr. Ale vesele se na svou společnici zazubila a běží dál.
U jezera se ale zarazila, trochu překvapeně. Jasně, ví že jsou v horách jezera, ale tohle je prostě.. krásný a čistý.
Rychle si ale vzpomněla, proč by neměla po delším běhu hned zůstat stát, a začala popocházet po břehu. "Páni. Fakt super jezero. Mimochodem, seš pekelně rychlá," zazubila se vesele na Mal. "Bys mě rozmázla jak malinu, kdybys chtěla. A to jsem si myslela, že umím běžet rychle." Mává nadšeně ohonem a vůbec ji netrápí, že by běh s Mal prohrála. Koneckonců, ona není bojovník. Ani lovec.

"Taky bych řekla. A hlavně, když nebudu vědět kde co roste, mám polovinu možností." Potřásla hlavou a protáhla se. Usmála se na ni.
"Ne, prostě jsem se toulala jen tak. Co to prostě vzít kam nás tlapy ponesou?" Zamávala zvesela ohonem a nečeká na souhlas. Vyrazila, prudce odhrábla až se za ní zvedly prach a kamínky a míří kamsi od propasti na sever.
Očividně není nejhorší běžec. Mal by dokázala běžet o dost rychleji, kdyby chtěla, ale Sari vypadá, že se nedá tak honem utahat. Ani se nesnaží běžet nějak před Mal, spíš za ní nebo vedle. Před ní radši ne... připadala bych si jak zajíc.. na útěku...
Běh a vítr kolem nich je ale fajn. Běží běží... Sari netuší ani jak a před nimi se objevilo horské jezero...

>>> modré pleso

Sari se zařadila vedle vlčete s dlahou a povzbudivě se na něj usmála.
"Hlavu vzhůru, za pár dní budeš i po třech běhat docela rychle. Věř mi. Už jsem to párkrát viděla. A navíc, až se ti noha uzdraví, tak to bude zase dobrý." Viděla jako vlče hodně vlků poskakovat s podobně znehybněnou nohou. Normálně by kolem asi pobíhala jako neřízená střela, ale v tuhle chvíli je pořád léčitelkou, co se stará o pacienta. Takže prostě šlape vedle vlčete a dělá mu tichou podporu. Odvedla tak vlčka až k hranicím Ignisu. Tam musela zastavit. Hranice je jasně zřetelná a Sari už ví, že tady ji raději respektovat má. Nechce si Raye, který je fakt milý, znepřátelit. A jiný vlk, který jí neřekl ani svoje jméno, jí už taky dal najevo svoje.
"Za pár dní se uvidíme, jo?" Usmála se na vlčka a zamávala zvesela ohonem. Hodlá zůstat u hranice, dokud jí vlče nezmizí z dohledu, ve své domovině.

Mírně si povzdechla, když zmínil Ignis. Trochu doufala, že je od Přízračných vedle, obě smečky mají území blízko. Že Ignis léčitele nemá, to ví. "Naučili mě to rodiče. Oba byli léčitelé. Učila jsem se léčit od malička. Proto to umím." Jemně pohladila čenichem jeho kožíšek na pleci. "Nedá se nic dělat, budu to muset udělat já. Doprovodím tě k hranicím. Dál nesmím. Ale vyřiď prosím Rayovi, vašemu alfovi, aby pro mě pak někoho poslal. Tady sem, na tohle místo, za dva dny. Vyměním ti obvazy a řeknu pak někomu co a jak dál ano? Už jsem s ním dřív mluvila a říkal, že vstoupit bych mohla jen kdyby pro mě poslal doprovod." Ano, alfu Ignisu už před časem potkala. Věří, že pro zdraví vlčete jí vstup výjimečně povolí. "Nemusíš se bát, že bys kvůli tomu vzkazu měl průšvih. Váš alfa mě zná. " Ubezpečila vlče.

Stojí u vlčka a opatrně mu čenichem čechrá kožich. Dává mu najevo, že na to není sám. Ne že by to asi bylo něco platné. Nedalo se nic dělat. Zlomené kosti prostě srovnat musí a nic účinnějšího si takhle v terénu nemohla dovolit, na bolest. Opatrně pak odkulila kameny od jeho tlapy a dokončila připravenou pastu na tlapu. Opatrně mu směsí kostivalu, jitrocele a pár dalších bylin obložila zraněnou nohu a začala ji balit do připraveného provizorního obvazu. Stahuje packu pevně, ale jemně. Obklad z bylin podpoří hojení a přece jen trochu pomůže i na bolest. Pak k pacce přiložila pečlivě rozmístěné dlahy a opatrně je lýkovými pásy a provizorními obvazy začala upevňovat na místě.
Nakonec je z toho úhledně zabalená noha, která se nemůže pohnout kam by neměla.
"Tak. Bude ti to trochu překážet, ale to se nedá nic dělat. Zato už to nebude tak bolet. Budeš muset chodit trochu nešikovně, s packou zvednutou, nesmíš na ni šlapat. Ale za pár týdnů ti kosti srostou a bude všechno naprosto v pořádku Chtělo by to aby ti někdo za dva dny sundal obvazy a odstranil tu pastu z bylin a znovu to ovázal. Z které jsi smečky? " Doufám, že ne z Ignisu, ti nemají léčitele... [/i[b]]"Jestli nikoho nemáte, kdo by to uměl, můžeme se domluvit, že přijdu za tebou a udělám to já. Dlahu pak budeš mít minimálně celý měsíc. Ale noha se zahojí. "[/b]

"Bude to dobré, ano?" Jemně počechrala čenichem kožíšek mladého vlka na pleci, ve snaze ho trochu utěšit. Pak přivalila dva velké kameny a nachystala je tak, aby mezi nimi byla mezera jen tak akorát na tlapu. "Opatrně polož tu nohu mezi ně." Hlídá si ho a případně packou nebo vlastním čenichem podepře jeho nožku aby ji dostala tam, kam je potřeba. Tlapa mezi kameny leží tak, že nemůže uhnout do stran a současně kameny nepustí příliš dobře dál vlkovo tělo. "Musím ti za ni zatáhnout a srovnat kosti. Normálně by to dělali dva vlci, kdyby bylo jak, ale není, tak jednoho zastoupí ty kameny. Snaž se tělem zůstat na místě a moc se necukat. Bude to bolet, tomu se nedá zabránit. Ale když ti nožku nesrovnáme, bude to každým dnem horší a možná bys po ní už nikdy nemohl chodit, ano?" Vysvětlila vlčkovi pečlivě. Nemá radost že mu musí způsobit bolest, ale ví, že to nejde jinak. "Zhluboka se nadechni." Až tak udělal, tak chytila pevně, ale jemně do tlamy jeho tlapu a zatáhla. V přesném směru vůči jeho tělu. Bylo slyšet, jak něco luplo, jak kosti zapadly do správného tvaru. Sari pak zvolna povolila, dává si pozor aby packa zůstala v klidu a nic se nepokazilo. "Už je po všem, už je to dobré," snaží se utěšovat vlčka, přece jen, i přes docela silný efekt vrbové kůry to určitě muselo bolet hodně. "Dýchej, pomalu, zhluboka. " Pozorně sleduje pacienta.

Dobře. Tak už se uklidnil. Pozorně ho sleduje. "Asi hodně oškllivý pád. Podstatné je, že to vypadá, že by se ti to mělo zahojit. Když dodržíš co ti řeknu, tak i bez následků, ano?" Zkusila mu říct jednu lepší zprávu. "Klidně lež."
Zamířila ke stromům a zuby a drápy začala z tenčích rvát kůru. Sloupává ji v dlouhých pásech. Pak vzala pásy kůry do tlamy a vrátila se. Přebrala to a nejdelší, pružné pásy, nechala ležet. Ty jsou i s lýkem. Pár malých kusů ale položila Alaricovi před tlamu. "Žvýkej je. Nepolykej to, jen žvýkej a polykej sliny s tím. Tlumí bolest. Trochu to pomůže, až ti budu muset srovnat kosti. Zatím nachystám další věci." Šmejdí v trávě okolo a u řeky. Našla si pár plochých kamenů a opatrně si je nanosila k vlčeti. Pak natrhala u řeky rákosiny a přinesla je také. A postupně vrší další rostliny a byliny. Kostival, jitrocel, a pár dalších. Dlouhé pružné stvoly travin. Také několik suchých větví, dost tenkých, ale současně pevných, aby z nich později vyrobila dlahu. Srovnala si to vše do hromádek a z rákosí a travin začala vyrábět cosi jako provizorní obvazy. Překvapivě pevné. Nic lepšího takhle na rychlo nemá. Po očku kouká po vlčeti, jestli už zabrala vrbová kůra. Jeden z větších plochých kamenů si položila a navrstvila na něm bylinky. Pak přes ně položila malý kulatý. Použije je pak na výrobu bylinkové pasty. Přejela pohledem všechny ty věci a koukla na Alarica. "Tak co? Jsi připraven?"

"Hej, hej, klid.. no tak..." snaží se ho uklidnit, když se jí lekl, splašil se a překulil se kvůli tomu. Dál míří k němu, že mu kdyžtak pomůže srovnat křídla, aby se mohl srovnat pak on sám, ale stihl to i bez ní. "Opatrně, ano? co se ti stalo?" Teď je už rozhodně jasné, že má něco s nohou. Bez okolků strčila čenich k poraněné tlapě. Zlomenina. No, to není moc dobré. "Hlavně zůstaň v klidu ležet, ano? Musím ti tu nohu prohlédnout." Horší je, že mu to asi budu muset srovnat. To nebude moc přííjemný. Koukla po stromech u řeky. No aspoň nemusím shánět vrbovou kůru. Tady jí je dost. "Jak moc to bolí?" Opatrně prohlíží úhly na kostech a stav otoků, stejně jako natahuje uši aby slyšela, jak vlček před ní dýchá. Noha je lehce oteklá, očividně si to neudělal až tady ale odněkud s tím přišel. Ale pořád to vypadá jako dost čerstvé zranění, aby se dalo bez problémů vyléčit. U zlomenin je čas důležitý. "Zlomené kosti se musí srovnat a pak tak zůstat. To se dá udělat, jen to není úplně příjemný. Ale zvládneme to ano?" Zadívala se Alaricovi do očí.

Zase se jednou cachtala v řece. Plavala ze strany na stranu a obhlížela břehy. Vážně bych si měla najít nějaké stálejší místo kde bych si udělala aspoň nějaký zázemí. Jenže to není jen tak.
Tahle řeka, poměrně velká, se jí vlastně dost líbí. Jenže tak, co teče směrem od Ignisu přes kraj vřesoviště... je prostě výhodnější, pokud jde o léčivé byliny. A to asi nakonec převáží.
Jak tak zkoumá tok, vylezla zrovna na břeh u skupinky vrb a zarazila se. Vzduchem se nese vlčí pach. Zvedla hlavu, ohon nese vysoko a vyrazila ve směru, odkud to přichází, zvědavá, kdo je poblíž. A našla v trávě ležet mladého vlčka. Jenže, co to? Nevypadá úplně dobře. Sari automaticky zrychlila, když viděla, jak zmoženě to mladé stvoření vypadá. Navíc, drží divně jednu tlapku. V trávě ji nevidí jasně, ale něco tu určitě není v pořádku.
"Ahoj ty tam. Já jsem Sari, léčitelka. Můžu blíž?" Ne že by čekala na svolení, jde prostě rovnou k němu.

Než okřídlená sehnala aspoň ty byliny z plání okolo, Sari měla upletený pořádný kus rohože. Ale jen co dorazila dodávka bylin, nechala rohož rohoží a hned se vrhla na byliny. Nejrychlejší je je rozžvýkat, když nemá jinou možnost, takže si nabrala plnou tlamu a žvýká. Rozžvýkané byliny rychle umisťuje na rány. Velmi rychle jde poznat, že vlčice ví co dělá. Rostliny udělaly co měly a rány vyplněné rozkousanou směsí rychle přestávají krvácet. Navíc, na to nejhorší vlčice připlácla provizorní rohož, kterou vyrobila. Přitáhla ji k ráně, aby ji tak víc zablokovala. Okoukla si přesně, kde je nejhorší zranění a opatrně, ale pevně opřela packu o jeden bod na těle zraněného a stiskla. Dobře ví, že tam se nachází tlakový bod, kterým může dočasně snížit tlak krve v nejhůře poraněné části vlkova těla a tím rychleji omezit krvácení. Nemůže to dělat dlouho, ale bude to stačit aby byliny udělaly svoje. Přesně tak, se soustředěným výrazem, stála když se vrátila okřídlená s chaluhami. Ani se po ní neohlédla, uši našponované, sleduje tep a dech zraněného. Opatrně začala uvolňovat tlak na bodu, a sleduje u toho reakci rány. Ale vypadá to dobře. Neprosakuje další krev. Pomalu sundala packu úplně a pak zkontrolovala mokré chaluhy, zda v nich není moc velký nepořádek. "Dobře. Vypadá to, že jsou čisté." Opatrně jimi pak překryla tělo zraněného. Je léto, horko, on ztratil dost krve. Mokré chaluhy od slané vody jednak samy o sobě jsou užitečné. Sůl ve vodě sníží riziko infekce. Navíc sníží riziko horečky. Až teď se podívala na okřídlenou. "Asi nemáš něco v čem bys dokázala donést čistou vodu? Bude potřebovat pít. Hodně. Ztratil spoustu krve. Odsud ho v tomhle stavu nemůžeme odnést. "
Ne že by stála na místě. S jedním uchem neustále natočeným ke zraněnému začala vybírat z travin kolem nich další byliny. Nejhoršímu zabránila, ale dobře ví, že nemají vyhráno. U tak velké rány a tak velkého oslabení je infekce prakticky jistá.
"A jestli si troufneš odletět tak daleko, tak tě poženu k řece. Potřebuju vrbovou kůru. Tlumí bolesti." Vysvětlí vlčici. Už se neobtěžuje s poznámkou, že takové zranění bude bolet rozhodně hodně. U řeky se vrba dá najít prakticky vždycky. Navíc, tenhle strom pozná každý. Potřebovala bych v něčem udělat výluh. Ale na to asi nebude moc čas. Sbírá byliny a snáší si je na hromádku k pacientovi. Budu muset některé do něj nějak dostat. Vážně by byla potřeba voda. Opatrně zraněnému začala olizovat tváře a čenich, doufá, že ho doteky proberou. Obvykle to funguje, ale je na tom zle. Možná bude vlk potřebovat víc času. Přestala jen na chvíli, koukal u toho na okřídlenou. "Víš jak se jmenuje? Někdy pomůže volat na zraněného jménem, snáz se probere."

Koukla na něj. "Tak ať ti to jde dobře, jo? Vypadáš rozumný, to je asi výhoda. Ale já se ve vedení vlků vážně nevyznám."
Na podmínky povolení vstupu si jen povzdechla. "Dobře. No. Tak kdyby náhodou, třeba se tam k vám někdy podivám." Udržet zvědavost na uzdě a nelézt tam asi nebude snadné, ale co jí zbývá.

"Jé, tak to je škoda že žádného nemáte. Přece jen, ono se to občas hodí. Kdyby někdy, tak mě nejspíš najdeš někde u řeky. Zvažuju že si asi udělám pelech někde na rozhraní vřesoviště a lesa na té řece, co myslím teče z vašeho území. Je to dobrý místo. Vřesoviště, kopce, les, louky i voda blízko. Hodně druhů rostlin. Tak bys mě třeba mohl najít tam, kdyby bylo potřeba. Nebo prostě někde u řek." Třeba se ti to někdy bude hodit.Potřásla hlavou. Zůstala sedět a kouká za ním, jak odchází. "Měj se hezky. A tvoje smečka taky. "
Je jí trochu smutno, že tak přátelský vlk odchází, ale dobře chápe, že musí mít spoustu práce. Tak ho nechává odejít. Sama pak zase zamíří k vodě.

Pořád ještě má pořádně vykulené oči, když kouká na Raye. Alfa. Sakra... Alfa. Ignisu. Do háje.... ale nakonec se začala usmívat a čím dál víc. Ale on je fakt v pohodě.
"Hele, jestli je pravda jen desetina toho, co jsem slyšela, tak kdyby tě za alfu nebrali, tak jím asi už nejseš. Ale i tak, no. Asi to není snadný. "
Potřásla hlavou.
Pak ji něco napadlo.
"Hele, k vám se prej nesmí, už mě jeden vlk i vyhodil, když jsem se motala u hranic." Vážně mu radši nebudu říkat, že jsem hranici přešla. I když je v pohodě. Ne po tom co jsem slyšela o rituálu. "Mohla bych tam někdy aspoň s doprovodem? Jsi alfa, asi bys to mohl dovolit, ne?" V tomhle je trošku rozpačitá. Přece jen, neví jak na to zareaguje.

Ale jeho prohlášení o návratu se nediví. Byli tu u říčky docela dlouho.
"Jasně, to chápu. Ale třeba se ještě někdy potkáme. A kdybyste někdy potřebovali léčitelku, tak o mě víš, no. Jen asi ne na stálo. Ale hádám, že nejspíš máte vlastního. Smečky mívají." Posadila se a sleduje Raye.

Shaari, Silhouette, Aishila a Sariane připraveni na setkání s Osudem. :)