Príspevky užívateľa

Vesele si to poklusává kolem Jess a vrtí nadšeně chvostem. Jen krátce koukla za zajícem. "Teď už ho stejně chytit nejde. Většinou moc nelovím, když jsem najedená dost, protože to stejně nemám kam dát. Tohle mají dost jiný vlci ve smečce. A dokud je poblíž voda, tak se hladu nebojím. Ryby jsou všude," zazubila se zvesela.
Znovu se zadívala na Jess, když ta se zeptala na její oblíbená místa. "Jakékoliv místo, kde se potkávají dva typy vody. Jezero a řeka, řeka a oceán, dvě řeky... nebo vodopády. Vždycky jsou na takových místech zajímavý proudy a většinou dobrá voda. Jo a taky dost ryb," nemohla si odpustit poslední poznámku. Zvesela se uculila. "Aspoň pak nehrozí žízeň. Hlavně v létě je voda fajn." Zadívala se zase na jezero. Docela by neváhala si zaplavat, ale Jess by asi o vodu další zájem nejevila."

Pořád ještě kluše s úsměvem k vlčici v potoce, když ta parádně nadskočila. A to ji Sari jen oslovila a ještě celkem zdálky. Sari to trochu zarazilo, ale přesto pokračuje klusem k potoku, nezměněným tempem a pořád nadšeně vrtí chvostem. "Eh... ani nevím, jak bych tě pozorovat mohla," naprosto ignoruje vykání druhé vlčice. "Tady není moc odkud. Prostě jsem šla, slyšela cákat vodu, tak jsem vyrazila za zvukem," pořád se tak nadšeně usmívá. Došla k potoku a s výskokem a rovně nataženýma nohama skočila všemi čtyřmi rovnou do vody, až to cáklo. Naštěstí ne na její novou společnici, skočila do vody docela brzo, ještě dost daleko od ní. Pokračovala pak prostě vodou, s pořádným cákáním. "Mám fakt ráda vodu. Ty taky?" Sleduje vlčici před sebou se zájmem. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by mohla jít nevhod nebo tak něco.

Vesele se na něj usmála. Snad tam najdu nějaký pěkný úkryt nebo místo pro vyhrabání nory.
"No jasně, však smečka potřebuje dost jídla. Navíc, smečky většinou mají i vlky, co společně loví pro všechny, ne?" Aspoň u ní doma vždycky vyrazila skupinka. Teda, když náhodou nebylo jídlo. Ono obvykle bylo, vyléčení pacienti se chtěli odvděčit a smečku často zásobovali.
"Pro mě by to ale asi nemělo moc cenu. I kdybych dokázala velký zvíře chytit, co s ním," potřásla hlavou.
"Navíc, tohle je i zábava," mrkla na něj spiklenecky. Pak se pustila do svojí svačinky. Když dojedla, zůstala ležet a koukla na něj. "Hele, s který že to vlastně jsi smečky? Řekl jsi mi jen svoje jméno Rayii."

Párkrát udeřila ohonem do země a cukla uchem. Tohle už je vážně divný. Něco se světem asi není v pořádku. Ale co a proč? Potřásla hlavou a koukla na ty tři okolo.
Povzdechla si. "Takže to vypadá, že fakt maj problémy všichni. Na mojí magii to není moc poznat, používám ji málo, většinou nemám proč. Takže jsem ji asi ještě nepoužila, co se to začalo dít. A tady to nevyzkouším," rozhlédla se. Ne, nikde žádný potok nebo studánka. "Moje magie je vázaná na vodu, nejlíp tekoucí. " No, abych s tím radši počítala, že problémy budou. "Ale už jsem slyšela od někoho jiného, že se magie chová divně, je slabší a hůř se ovládá. U toho jsme přišli na to s těmi zvířaty."
Maličko zrozpačitěla, je to vidět na jejím výrazu, postavení uších a jak si olízla čenich. "Já.. nejsem zrovna dobrý lovec, takže teď jím tak leda ryby. Ty chytit ještě zvládnu, ale všechno ostatní mi zdrhne. Jsou nějak nervní, takže zdrhají dřív a já no... prostě fakt nejsem dobrý lovec." Koukla pak na ostatní zpříma. "Asi se vážně něco děje. Jenže, i kdyby, tak vážně nevím, co by s tím kdokoliv z nás mohl udělat." Copak já, mě se houby stane ale... Rozhlédla se po ostatních. Nápadně zbarvený Shaari vypadá, že si asi umí poradit. Ale ty dvě vlčice vypadají dost plaché. Ta jedna má aspoň smečku.
Zadívala se na Silhouette. "Jsi si jistá, že žádnou nemáš? Já jen, že pokud tě to takhle ovlivňuje a je to magií, tak by to bylo divný. Protože na mě to třeba vliv nemá a to proto, že svou magii používám jen jako výhodu v nouzi, ale jinak vůbec. Tohle vypadá spíš jako bys ji fakt měla. "

Pečlivě zkontrolovala provizorní obvazy, jestli drží a jestli se krvácení přece jen zastavilo. Ale vypadá to dobře. Pousmála se, když promluvil. Zase mu strčila čenich až k uchu, když mu odpovídala. "Celá moje rodina byli léčitelé, vyrostla jsem v tom. A jsem docela rychlá." Pečlivě si ho naposled zkontrolovala. "Vrátím se co nejrychleji. Mák jsem tady v okolí neviděla, ale na řece vrby budou." Jemně mu v útěšném gestu přejela čenichem po srsti na boku a vyrazila jako střela k potoku a podél břehu.

Brzo se mu ztratila z dohledu, ale nezpomalovala. Zamířila zpátky po proudu, k hranici vlčí smečky. Tam u lesa, je stromů dost a má dojem, že vrby tam viděla taky. Když nebudou tam, budou na jezeře na jejich území. Co zatím slyšela, tahle smečka není nějak nepřátelská, takže věří, že i kdyby někoho potkala, tak jí spíš řekne, kde vrby najde. I když prý teď poslední dobou jsou na to přísnější. Ale nebylo to nutné. Stromy našla ještě před hranicí území Přízračných. Rychle sloupla pár pruhů kůry, pořádně dlouhých. Opatrně je chytila do tlamy a rovnou uhání podél potoka zpátky. Netroufá si zkoušet jakékoliv zkratky, aby odpočívajícího zraněného vlka neminula. Takže jí návrat přece jen chvíli trval. Dlouhý běh stojí dost síly, takže nakonec, když už opravdu dost funěla, seběhla jen na chviličku do vody a použila svoji magii. Lehce se zamračila. Hm... mělo by to dopadnout o něco líp než dopadlo. Takže, asi to s magií má vliv i na mě... Achjo. To abych radši nikde tolik neprovokovala. Ale neřeší to a s obnovenou silou peláší zpátky ke zraněnému. Doběhla k němu ve velmi dobrém čase, na tu vzdálenost. Přece jen, díky svojí magii nemusela tak moc šetřit síly při dlouhém běhu.

Když k němu doběhla, utrhla pečlivě odměřený kus kůry a podala mu ho až k tlamce. Znova mu strčila čenich až k uchu, když na něj promluvila. "Tak a pořádně žvýkej, ano? Já zkusím nachytat ryby," ještě je trochu udýchaná, ale i tak mluvila zřetelně. Znovu zkontrolovala, jestli neprosakují provizorní obvazy, a zamířila si to na břeh, jen maličký kousek od něj. Znehybněla a sleduje dění ve vodě. Hodlá si hezky vyčíhat nějakou pěknou rybu a skočit po ní.

Dobře. takže nic špatného nesnědl. Tudíž to není otrava. No, v tuhle chvíli není ani to dobrá zpráva.
Nechala mu rybu a rovnou se dala do sběru rostlin. Tady okolo jich je dost. Podle toho, jak vypadal, asi sotva vnímal, co kolem dělá.
To se ostatně ukázalo vzápětí když po ní koukl a řekl jí, že je léčitel a pak jí začal vyjmenovávat bylinky. Nepatrně si povzdechla. Asi by ho mohlo napadnout, že nejspíš budu vědět o co jde ne? S jeho návrhy ale víceméně souhlasí, jen nevidí důvod, proč by měla plýtvat již nasušenými rostlinami teď v létě, a navíc, je tu i dost jiných možností. V tlamě zrovna intenzivně rozžvýkávala řebříček s pár listy jitrocele. Odběhla pár kroků i pro kostival, viděla ho cestou vyrůstat v trávě. Jen si dala pozor, aby vzala do tlamy mladší listy. Dobře ví, co dovedou v tlamě udělat ty staré.
Slušný výluh by byl samozřejmě mnohem lepší než sliny, ale tohle bude mnohem rychlejší a účinné taky. Navíc, je nepravděpodobné, že by mu do ran zanesla něco, co už tam dávno nemá a nebude muset tak jako tak řešit. Kor když viděla, jak vypadá jeho tlapa. Nemohl zkusit cestou aspoň nějaké byliny prostě sníst? Když je léčitel? Vždyť musel mezi některými normálně procházet... Nemůže mu u toho ale odpovědět, takže, co se vlastně stalo, se dozvěděl až ve chvíli, kdy mu na prvních ranách přistála chladivá mokrá pasta z bylin. Pracovala pečlivě a roztírala vše jak jen to šlo. Hodil by se bělomech, přikrýt to tím, ale co nadělám. Natrhala další listy jitrocele, vybírala ty větší a opatrně do nich balí poraněná místa, přes tu pastu. Pak natrhala dlouhé traviny a opatrně s jejich pomocí připevnila provizorní obvaz. Ví ale, že tohle nebude stačit, ne bez dalšího léčení.
Přistrčila čenich k jeho uchu. "Omlouvám se, že jsem ti hned neodpověděla, ale už jsem v té době sbírala rostliny a to se špatně mluví. Nemusíš plýtvat zásobami, stejně tu není pořádně v čem udělat výluh a bylin je tu kolem dost. Aspoň na první pomoc. Ale bude potřeba sehnat další. Na tavolník je to tady příliš otevřené, ale mohla by tu někde růst vrba a nebo osika. Hodila by se i levandule. A každopádně, ti budu muset sehnat další jídlo," povzdechla si.
Jen kdybych byla lepší lovec. Opatrně se dotkla čenichem jeho ucha, kontroluje mu tak teplotu. Jeho celkový stav se mu moc nelíbí, až moc dobře ví, že to je docela vážné.
"Zvládneš to tady, když zkusím sehnat vrbovou kůru? Potřeboval bys něco na bolest. Pak můžu tady v řece zkusit nachytat ryby." Za to, že sis nenasbíral nějaké byliny kolem sebe, ti můžu vynadat až když to přežiješ.

Pořád se tváří přátelsky, ale když Shaari rozvedl ten problém s magií, došlo jí, o co asi jde. Přece jen, není to vlastně tak úplně poprvé, co tohle s někým řeší. Takže to asi opravdu má vliv všude, takže to jsem jí tam u propasti řekla správně. Přešlápla a než stihla Shaarimu s Aishilou odpovědět, vkročila do situace ta další vlčice.
Jí samotné nevadí ani v nejmenším, spíš naopak, má ráda společnost. Ale co to udělá s Aishilou? Kdyby tu nebyl Shaari, který ji očividně zná a který ji brání, sama by si stoupla mezi ni a novou příchozí. Ne že by uměla někoho ubránit. Ale stejně by to udělala. Nemohla by nechat takhle vyplašenou vlčici jen tak, bez opory. To by jí její vlastní duše a památka její rodiny nedovolily.

Posadila se a zadívala se z nově příchozí na své dva společníky a pak zase zpátky na ni. Neunikl jí ani plachý dotaz černé vlčice.
Párkrát zamyšleně uhodila ohonem o zem. "Vlastně... mám pocit, že jsme tady zrovna o něčem podobným začínali rozhovor. A kolem a kolem, mě se možná nic zvláštního neděje," odpověděla mimoděk na Shaariho předchozí otázku. "Ale mám pocit, že jinak kde komu jo a vlastně, když jsem to nedávno s někým probírala, tak jsme se shodli, že i zvířata se chovají nějak divně. Víc zdrhaj a víc se lekaj, je těžší lovit." Zase se chvíli zamyslela a v zamyšlení se podrbala zadní packou za uchem. "Můžu se zeptat? Vy všichni máte nějakou magii?" Zkusila se ubezpečit. Vážně to vypadá, jak když se něco děje s magií. Budu muset někdy vyzkoušet tu svou. Aby mě nezradila když se dostanu do maléru.

Koukala na něj s nadějí. Ale když jí vlastně potvrdil, že vlezla zase na něčí území a nemá tam co dělat, svěsila ouška a přestala tak natahovat krk. Aha... No to jsem tomu zase dala. Kult... to zní zvláštně.
"No já... vlastně nevím, kdo to Hati je. Abych pravdu řekla," přiznala se trochu rozpačitě a olízla si čenich. "Řekl bys mi prosím víc? Teda, jestli smíš, no," hrábla rozpačitě packou. Už se setkala s tím, že jí někdo něco říct nemohl, to zase dovede respektovat. Koneckonců, ona sama by také některé věci nikomu neřekla. Třeba to, co jí svěřili ti, které léčila.

Zaznamenala i ostatní odpovědi, velmi pozorně. Takže je tady novej, takže zase tak moc uzavřený nebudou. Jen asi nestojí o návštěvy.
Vážně přikývla. "Dobře, takže kdo nechce k vám, nemá tady co dělat... chápu," zamručela. Ne že by z toho byla nadšená. Oči jí zajely k siluetě města. Jak ráda by ho prozkoumala. "Jen pro jistotu... těm, co neposlechnou.. asi něco provedete, co?" Nedalo jí to, se nezeptat. Ale celkem tuší, co se asi dozví a na jejím tónu je to znát. Přece jen, na území Ignisu se taky dozvěděla něco, co by vážně nechtěla zažít. Nijak to neodsuzuje. Koneckonců, proč by měla někoho soudit.
Pořád se ovšem tváří přátelsky, i když mávání jejího ohonu trochu zpomalilo. Vlk před ní jí vlastně připadá jako dobrák, někdo, s kým by si mohla snadno rozumět, ale ten podtón v jeho slovech teď... To do toho tak úplně nesedělo. Ale možná nemá na výběr. Dobře si všimla, že se jí nepředstavil, i když ona jemu ano.
Povzdechla si.

"Tak jako tak, já fakt nikdy nedělám úmyslně potíže. Ale kdybys někdy potřeboval léčitelku, nebo někdo z tvých, tak mě najdeš nejspíš někde na těch řekách, tady kolem. Na jedné z těch tří velkých co tu jsou a nejčastěji asi někde poblíž těch vřesovišť. Já nedělám rozdíly, takže když někdo potřebuje léčitele, tak mi je jedno, kdo to je a odkud."
Smutně koukla ještě na město a pak na vlka. Přešla na kraj nábřeží a ještě čeká, co jí řekne. Ale na druhého vlka se přátelsky usmála a znovu zamávala ohonem. "Třeba se ještě někdy potkáme a budeme si moct popovídat v klidu, někde, kde nebudu vadit, vypadáš docela milý. " A to mě někteří strašili, jak jsou ti ve městě zlí. Až jejich rozhovor skončí, tak se jen odrazí a dlouhým skokem skočí do proudu řeky. Na chvíli se ponoří, jen aby se zvesela vynořila ven a potřásla hlavou, aby dostala vodu z očí. Otočí se tak, aby na šedého vlka na břehu viděla. Koneckonců, proud ji odnese pryč tak jako tak, když mu nebude bránit.

Zrovna zaujatě zkoumala vyvazovací pachole pro lodě, když za ní někdo promluvil. Vůbec o něm předem nevěděla, takže pěkně nadskočila, všemi čtyřmi do vzduchu a pak sebou málem švihla. Ono by se zase tolik nestalo, by stejně letěla tak leda do vody.
"Um... ahoj, neviděla jsem tě.... Ani jsem nevěděla, že tady někdo je." Otřepala se a pak na příchozího vlka se zájmem koukla. Pousmála se, nad trochu podobnými barvami jejich kožichů a přátelsky začala vrtět ohonem. "No, vlastně ne... teda, slyšela jsem, že tady prý někdo žije, ale... vlastně jsem nevěděla, že je to vyloženě něčí území, nebo smečky. Ono je? A ty jsi od nich? A jací vlastně jste? Většina vlků je tady milá, ale taky mě už odněkud vyhodili, když jsem tam omylem vlezla. Ale i tam mi prostě jen řekli, o co jde a ať tam příště nelezu."
Naklonila hlavu na stranu a trošku natahuje se zájmem čenich dopředu. "Víš, zatím jsem potkala vlky odevšad, ale ještě nikoho, kdo by měl být odsud, apsoň o tom nevím... Hrozně velká záhada, jeden pak vůbec neví, čemu věřit, víš? Navíc, nikdy jsem neviděla lidské město takhle zblízka. Jaký to je, žít v něm? A žiješ tady už dlouho?" Palba otázek nějak neustává...
"Tak jako tak, vážně, nechci nikomu dělat potíže. Vlastně, občas se do nich dostanu, ale vždycky tak nějak... omylem. Ale většinou se spíš snažím být k něčemu. Jsem léčitelka, víš? Jmenuju se Sariane. Jen tak se toulám, a kdykoliv někdo potřebuje léčitele, tak udělám, co jen jde. Proč taky ne, když už to jednou umím. Nejsem sice tak dobrá, jako byl táta, ale to byl málokdo. V mojí smečce byli vlastně samí léčitelé, škoda jen, že už ta smečka není. No, a tak se toulám a teď jsem tady, no... Vadí to?"
Upírá na vlka pomalu až štěněcí pohled, naprosto nevinný a plný zvědavosti. Pořád přátelsky vrtí ohonem.

"Malej jsi teď, nebudeš ale malej pořád," odpověděla mu pobaveně. "A prozradím ti malý tajemství jo? Já neumím ani pořádně lovit, protože si zakopnu i o vlastní nohy. Nemusíš být šikovnej, abys ses naučil léčit a mohl vlkům pomáhat. Stačí, když budeš trpělivý a budeš se učit," řekla mu spikleneckým tónem. Je pravda, že ona opravdu má sklony být nešikovná. A stejně to u léčení nevadí. Třeba ti to trochu zvedne náladu, maličký. "On totiž každý může být dobrý v něčem jiném. I u vás ve smečce nedělají všichni všechno, že ne?" Usmívá se na něj.
Lehce načechrala čenichem kožíšek vlčete na jeho hřbetě. "To nic. Však se naučíš chodit tak, abys trefil, uvidíš. Není to tak těžký, jen se nesmíš zapomenout a hlídat si směr," zkusila mu říct, i když dobře ví, že to pro vlče není tak snadné. Sama se jako vlče taky párkrát ztratila, takže ví, jaké to je.

Na oblohu a první kapky koukla. Místo, aby to komentovala a tak, tak vlčkovi před očima vesele vyskočila a chňapla po padající kapce (nebo spíš několika naráz) tlamkou až cvakly zuby. A pak ještě jednou. A potřetí. Pak se zastavila a zazubila se na vlčka. "Náhodou, déšť je legrace! A navíc, když tobě vadí sluníčko, tak je pro tebe dobrý. Když prší, nesvítí. nemusíš se bát, jo?" Je fakt že ta obloha je poslední dobou divná. Ale on je malý na to, aby se tím trápil.

Při představení se, se na něj usmála a pokusila se o cosi jako úklonu. A u toho jí podjela noha a musela poskočit, aby nepřistála v bahně. Uculila se. No vidíš, aspoň jsi viděl, že jsem fakt nemehlo. Ale nahlas nic neřekla.
Její výraz zase trochu zněžněl. "Jasně, půjdu s tebou. Přes močály k lesu a tam pak půjdeme k tobě domů, jo?"
Namířila si to k lesu, ale hlídá si, kudy Amir jde.

Už dlouho jí vrtalo hlavou tohle místo. Město, které kdysi patřilo lidem, a teď patří vlkům. Slyšela o něm už hodně. Včetně toho, že by sem vážně neměla lézt. Jenže, zvědavost už zabila i kočku, že ano. Prostě jí to nakonec nedalo.
Ale, protože přece jen má aspoň nějaký rozum, rozhodla se postupovat opatrně. Aspoň na její obvyklé metody.
Nevyrazila tudíž jen tak mezi budovy, ale vydala se na průzkum vodní cestou.

Potichoučku, polehoučku si do města doplavala řekou, hezky proti proudu. Aby při ústupu mohla využít i sílu proudu a byla rychlá. Prohlížela si z vody co jen mohla. Ale zvědavost byla nakonec silnější a Sari opatrně vyšplhala na zvláštně upravený břeh. I tohle museli lidi změnit. Se zájmem očichává kameny nábřeží a všechno možné, co tu zůstalo po lidech. Ano, opravdu tu je dost vlčích pachů, ale zatím si nikoho nevšimla. A pak, kdyby se na ni někdo vyřítil, tak prostě skočí do vody. A tam si docela věří, že dokáže zdrhnout. Tak jaképak obavy.

Pro tentokrát se toulala planinou. Okukovala bylinky, pomaličku přemýšlela, kde a jak je bude uchovávat. Tam, kde má vyhlédnuté místo, toho v okolí roste dost. Copak teď, teď je to snadné, všude něco roste. Ale co až přijde zima. Do té doby se bude muset nějak zařídit.
Tahle velká planina je vlastně docela příjemná. Ráno tu prohnala pár koroptví a vyplašila pár zajíců. Až asi na třetí pokus se jí povedlo chytit bažanta, ale to jí stačilo, aby byla spokojená.
Posledních pár dní je zvěř neklidná a jí se loví o dost hůř než normálně. Ale co. Vždycky to jistí řeky a potoky a ryby v nich. Spokojeně se uculila při pár vzpomínkách z rybolovu.
Jak se tak toulala planinou, zaslechla cákání vody. Zajímavý. Takový zvuky se spíš většinou ozývají ode mě. Uculila se a zlehka si poskočila. Vyrazila rovnou za zvuky.
Netrvalo dlouho, než objevila vlčici s úžasnou dlouhou srstí na hrudi a ohonu, jak si hraje ve vodě. Ani nedbá o to, že si máčí... no to co má na sobě. Sariin úsměv se rozšířil. Jé, s tou bude určitě legrace! A klusem se vydala k ní. Už zdálky ji nadšeně pozdravila veselým tónem. "Ahoj!" Její vlastní ohon nadšením víří jako vrtule. Vlčice, která si takhle hraje, bude přece určitě přátelská!

Jen potřásla hlavou." Aby ses jednou nedivil. Někdy stačí málo a pak je to rozdíl mezi tím, jestli přežije a nebo ne. Ale jo, někdo prožije celej život a léčitele nepotká." Nijak to nepopírá. Ale koukla po očku znovu na modráska. Tak hrdá smečka, a že by se tam nikdy nikomu nic nestalo? Ale nejspíš mají vlastního léčitele.
Párkrát mávla ocasem, ale víc to nekomentuje.
Když jí označil kde, otočila hlavu taky a podívala se tam. "Dobře, budu si to pamatovat."
Překvapila ji jeho otázka. "Vlastně, mám o dost víc práce, než když jsem byla se svou smečkou. Tam totiž uměl léčit každej, chodili k nám pro pomoc zdálky. " Povzdechla si. "Já neřeším, jestli je někdo ze smečky, nebo není, nebo koho má rád a koho ne. Je zraněný nebo nemocný, a potřebuje léčitele? No, tak jsem tady. Proto jsem říkala, že když něco, najdeš mě někde u řek. To říkávám kde komu. Ale většinou se prostě jen k něčemu nachomýtnu. Smečky většinou mají svýho léčitele, ale tuláci nemají za kým jít. Takže jo, práce mám dost."

"No tak vidíš," usmála se na něj vesele. Pěkně pulzující bolesti v ocasu si nevšímá. Ošetří si to později, teď je důležitější vlče. "Jé, tak ty máš maminku léčitelku? To je dobře, třeba se taky něco od ní naučíš. Umět léčit je dobré, můžeš někomu pomoct, když má potíže," spiklenecky na vlčka mrkla. O svém problému se sluncem už očividně věděl. Aspoň si snad příště dá víc pozor. "Dobře, zatím půjdeme pomalu támhle, kde jsou stromy, ano?" Směruje ho jemně směrem k lesu za močály. Klidně i občasným postrčením čenichem. Rozhodně chce dostat vlčího mladíka z bažin.
Na rozdíl od vlčete změnu počasí vlastně ani neřeší. Mlhu totiž spíš vítá. Zastíní trochu slunce a vlčeti před ní se trochu uleví.
Maličký to ale celé očividně tak dobře nenese. Sariin výraz zněžněl. "Ty ses trochu ztratil, viď? Poslyš, sice tady nejsem v okolí moc dlouho, ale zhruba vím, kde mají místní smečky území." Teď už jo. "A tady jen kousek je docela velká smečka, hádám, že to asi bude ta tvoje. Vlastně, stačí dojít támhle k lesu a držet se jeho okraje, pořád dolů po proudu vody. A na to území bys měl dojít. Mám jít s tebou? Minimálně tě určitě doprovodím k lesu, přece jen, co umí močál jsi už zjistil." Koukla po něm. "Hele, nějak jsme ani neměli čas se představit. Já jsem Sari, a ty?"

"To je pravda. i tak je to na nic, že to nezvládli. Naše smečka mívala okolo docela velký věhlas. Ale to už je teď jedno." Není to zrovna veselé téma. Sari i tak mluví klidně. Párkrát koukla po modráskovi. Chová se trochu zvláštně. Na druhou stranu, asi je vlastně docela hodný a jen to tak dělá.
Když se jí zeptal na to, jestli přemýšlela o nějaké smečce, pousmála se a lehce poskočila. "To je legrační, jsi vlastně druhý za krátkou dobu, kdo se mě na tohle ptá. Jeden tmavý vlk s různobarevnýma očima se mě ptal přesně na totéž. " Tváří se opravdu docela vesele. Hlavou se jí mihla vzpomínka na společný rybolov na lesní říčce. Také si zase prohlíží se zájmem okolí. "Asi ti řeknu, to co jemu. Ani neuvažovala. Ne že by nebylo fajn, mít zázemí a někam patřit, ale většinou ze mě každej po chvíli šílí, tak to nemá moc cenu. Ale kdybys někdy potřeboval léčitelku, tak nejspíš mě najdeš někde u řeky." Koneckonců, voda je fajn.
"Hele, kdeže je ta hranice? To jsem zašla tak hluboko na vaše území?"