Príspevky užívateľa

"Jasně, klidně. Koneckonců, je to moje práce, ne?" Zvesela se na něj usmála. Pak se zamyslela. "Nejspíš někde, kde je i voda i blízko les a ne zase moc daleko do kopců. Asi by bylo dobré místo blízko té bývalé lidské pevnosti na břehu řeky. Nad ní je soutok. Asi se tam pak zkusím podívat. " Jo, takový místo je docela dobrý. Roste tam dost bylin.

Vesele si poskočila ve vodě, když se její společník zasmál té ráně, co schytala od té šupinaté potvory. Taky bych se zasmála, ale to by mi utekla. Mrkla na Raye.
Po omráčení svojí ryby si ji ještě očichala a zkontrolovala, zda odvedla dobrou práci. "Není to tak těžký. " Zasmála se. "já jím ryby skoro pořád. Nic jinýho neumím dobře lovit. Sem tam chytím zajíce nebo koroptev, ale srnka by mi určitě pořádně nakopala, to ani nezkouším," vyplázla jazyk, jak se baví vlastní nešikovností. Když jí poděkoval, trochu překvapeně zamrkala, ale pak se pokusila o cosi jako úklonu. "Rádo se stalo." Jen, v jejím podání si jen tak tak nezauzlovala vlastní tlapky, takže toho pak raději nechala a jen se vesele zubí. "No, co teď? Čas na svačinku?" Kývla čenichem k rybám.

V poklidu si putovala podél řeky. Zkoumala území Norestu a tak chtěla najít všechna místa, co k němu patří. Tady, tak vysoko proti proudu řeky, ještě nikdy nebyla. Ale tak, podél řeky bude ochotná cestovat kdykoliv. Sem tam si chytí k jídlu nějakou rybku, sem tam si jen tak dovádí ve vodě. Je zataženo, už vlastně několik dní. Ji to ale netrápí. Koneckonců, pořád je tráva zelená a v řekách ryby, tak jaképak chmury!
Zrovna skočila po rybě a zvedla mrskající se šupinaté tělo co vzduchu, když se změnil směr větru a ona ucítila jiného vlka. Ale... nejen vlka. Vzduchem se spolu s vlčím pachem nese také pach krve. Slabý. Ale pro její čenich léčitelky nepřehlédnutelný. Zamračila se a potočila se proti větru. Jde to někde výš, od břehu. Vystoupila z vody, aby byla rychlejší a vyrazila proti proudu ve směru, odkud vycházel ten pach. Netrvala dlouho, než našla v trávě ležet vlka, který se zoufale pokoušel chytit lučního koníka a vypadal, že se ani nemůže zvednout. Vyhublý, zraněný. Hladový.
Zpomalila až když byla blízko něj, nechtěla, aby to vypadalo jako útok. Teď se ta ryba asi bude hodit. Už dřív, než vůbec zastavila, hodnotily její oči jeho tělo a stav. Ani trochu se jí nelíbí jeho krvácení. Ty rány nejsou zase tak čerstvé. Dávno měly přestat krvácet. Něco je špatně. Upřela pohled na jeho zraněnou tlapu a ani to se jí nelíbí. Zánět.

Došla až k němu, přátelsky vrtí ohonem ve snaze dát najevo svoje úmysly. Nechce, aby se bál, ale s rybou v tlamě nemůže mluvit. Sotva došla k němu, upustila rybu před kousek před jeho čenich. Dosáhl by na ni, docela snadno. Jen se natáhnout kupředu. "Ahoj, já jsem Sariane, jsem léčitelka. Dovolíš mi prohlédnout tvoje rány?" Až příliš dobře si uvědomuje, že její příchod beze slova, díky té rybě v tlamě, by ho mohl vyplašit, jinak by se ani neptala a začala jednat. Ale očima už dávno rejdí v okolní trávě a v duchu si vytváří seznam potřebných bylin. Silou vůle se drží na místě, aby nepřešlapovala a nevylekala ho.

Jde s ním a nemá v povaze jen tak mlčet, takže když projevil zájem, byla to pro ni jasná pobídka. "Žili jsme u moře, daleko na západ a trochu na sever odtud. Bylo tam docela hezky, jenže, pak prostě jednoho dne moře ustoupilo daleko. Pochopili jsme, že to znamená malér, a začali se i se smečkou stahovat dál od pobřeží, jenže přesunout i všechny nemocné a zraněné, co u nás byli, nebylo zase tak rychlé. Nestihli jsme to. Asi bysme to byli nestihli ani bez nich, ono to byla jen chvíle. Ta vlna byla obrovská. Vím, že je tady zbytek lidského města, takže asi víš, co je to dům a jak je velký. Byla jako hodně velký dům. Zavalila nás a strhla všechno a všechny pryč, do moře. Nedalo se tomu zabránit. Nemohli jsme se ve vířící vodě plné trosek dostat ani jeden k druhému. Voda si s námi pohazovala jako se smetím. Nevím, jak dlouho jsem plavala. Moje srst je trochu jiná, než ostatních a ve vodě vydržím dlouho. Ale nemohla jsem dosáhnout na ostatní a zachránit nikoho dalšího... když se vody uklidnily, prostě jsem plavala dál. Nakonec jsem se dostala na břeh. Našla jsem jen pár mrtvých těl, ale živého nikoho. " Vypráví to překvapivě klidným tónem. Jen nepatrně se jí zachvěl hlas, když říkala, že nemohla zachránit nikoho. Ale to se sotva dalo postřehnout. Její hlas naznačuje, že se s tím prostě smířila, a šla dál. Přežila.
"Považovala jsem za lepší tam nezůstávat. Nikdo nikdy nevyprávěl, že by se tam tohle stalo. Ale když se to stalo jednou, tak by se to mohlo stát někdy v budoucnu znova. No, tak jsem se nakonec nějak dotoulala až sem. Zatím nikde nebylo proč zůstávat, nic víc." Prohlíží si za chůze okolní krajinu, se zájmem. Občas koukne i po modráskovi vedle sebe. Přece jen, i on je zajímavý.

Když ji vlček pustil, oklepala se, aby ze sebe setřepala nepořádek. S její srstí to jde naštěstí snadno. Hned se ale otočila k vlčeti "Nic se neděje. Sama jsem ti přece řekla, ať to uděláš, ano?" Uklidňuje ho. Dělá jí starosti jeho pasivita a vůbec jak vypadá. Očividně mu není zrovna nejlépe. Pečlivě ho začala očichávat a kontrolovat, než ale stihla ověřit vše co chtěla, zatáhlo se a vlček se rychle začal vzpamatovávat, což se projevilo i na jeho srdečním tepu. Koukla na vlče, pak na oblohu, pak zase na něj. Hm... šok a nebo sluníčko? Na to jí vzápětí mimoděk odpověděl. "Ne, nejsem. Ale jsem léčitelka a ti obvykle ostatním pomáhají," velmi jemně do něj strčila čenichem v přátelském gestu. "A tobě se dělá na sluníčku špatně pokaždé že? Prvně jsem se bála, že sis ublížil v té vodě, ale podle toho cos řekl a jak rychle to přešlo, když se zatáhlo, máš spíš alergii na slunce. Takže, pokud to zvládneš, bylo by asi lepší, kdybychom šli někam, kde jsou stromy. Ty mraky vypadají velké, ale i tak, ano? Vypadá to, že sis jinak neublížil, takže by to bylo určitě lepší. " Mluví na něj mírně, přece jen, podle ní si teď v těch posledních minutách prožil víc než dost a je celkem malý.

"Jistě že ne. Ale i tak, bývají okraje označené. I pachová značka je značka... Ničeho jsem si nevšimla," přiznala trochu zaraženě. Jo, mohla jsem to taky přehlídnout, nedávala jsem pozor... "Běžných vlčích pachů je tady dost po celým kraji. " Sleduje ho trochu nejistě. Ne že by se bála, prostě jen neví, co si o tom myslet a situaci moc nechápe.
Když jí ale řekl, že je slabá, uculila se. "Nějak nejsi první, kdo si myslí, že léčitel je slabý. To, že se neumím rvát, nic neznamená. Většina vás bojovníků by nevydržela bdít několik nosí nad zraněným nebo nemocným, aby ho zachránila. Snesete dost, jak jde o vás, ale jak jde o jiné, tak to moc ne," pokrčila rameny, celé to prohlásila dost veselým tónem. Ji jeho poznámka nijak neurazila a ani ve snu by ji nenapadlo, že její prohlášení by mohlo urazit jeho. Podle ní je to jen konstatování skutečnosti. "Smečku nemám. Jediná jsem přežila, když mou smečku spláchla velká vlna." Přiznala mu klidně a otevřeně. Stále se vlka před sebou absolutně nebojí, bez ohledu na to, zda by měla a nebo ne.

Ale když se ji rozhodně odvést z území, prostě vstane a zařadí se vedle něj, ne za něj.

"Tos řekla moc hezky," pochválila Jess její prohlášení o způsobech upřímně, a vesele zamávala ve vzduchu oháňkou.
Věnovala pak Jess ještě jeden obdivný pohled, když ta jen tak naprosto klidně konstatovala, že lov může jít, když se ví jak na to. No, já to nevím.

Vyplašení zajíce ale bylo docela legrační. Sari sebou ani netrhla. Ano, tohle se jí občas stává, že podobným způsobem zvíře vyplaší, tedy je na to zvyklá. Koukla po Jess. "No, tak vidíš, takhle to se mnou většinou funguje. Akorát že nemám hlad, tak nevidím důvod, proč po něm skočit. Ty asi taky ne, co?" Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by Jess mohla snad zameškat neúmyslně příležitost. To by přece u tak dobré lovkyně nemohlo být! "Ale jinak by nebylo nijak těžký ho chytit, když už se takhle nabídnul," zazubila se zase. "Hele, máš nějaký oblíbený místa a tak? Teda, jestli se můžu zeptat."

Vesele se na ni usmála. "Zvláštní, většinou to všem přijde tak trochu pitomý. Ale mě to nevadí. Prostě nejsem kdoví jakej lovec. Ale stačí to na to, abych se najedla," mrkla na ni. Vlastní chabé dovednosti ji rozhodně netrápí. Ji ostatně málokdy něco trápí. "Každej nemůže umět všechno. To už jsem pochopila dávno." Hlavně, když všichni ostatní měli léčitelskou magii, jen já ne.

Ale když jí Jess přiznala, že dokáže ulovit i laň, věnuje jí obdivný pohled. "Páni, to jsi dobrá. Laně jsou obrovský, to není zrovna snadný." Koneckonců, hezkých pár jich už viděla. "A jo, jasně, naprosto chápu. To určitě nemá smysl lovit pokaždý, to bys ani nesnědla," pokývla hlavou. Dál pokračuje v chůzi. Zvedá tlapy až skoro moc vysoko, jde téměř tanečním krokem. Nemusí. Ale tak, proč to neudělat. A Jess vyrazila podél jezera docela pomalu. Občas i maličko odbočí a vůbec tak nějak vymetá okolí, ve výsledku se ale drží pořád relativně blízko Jess. Přesto její manévry stačily na to, aby vyplašila zpod keře zajíce, co vyrazil před ně.

Jak tam tak leží v mělké vodě, s jednou přední packou položenou na kraji břehu a snaží se klidně držet, než si nebohé panikařící vlče najde způsob, jak se jí chytit, ucítí pěkně ostré zoubky na svém ocase. Jen pevně zavřela oči a stiskla čelisti, aby nevykvikla. To by totiž vlče mohlo vyděsit a mohlo by se pustit. Hladká Sariina srst rozhodně nestačila na to, aby utlumila takové razantní zakousnutí se. Uh. Ten má ale stisk. Ale aspoň se asi drží pevně. Počkala pár vteřin, než se srovnala s bolestí a kývla. "Tak, a pevně drž, nepouštěj se, ano? Neboj, já to zvládnu," řekla vlčeti klidně. Na jejím hlase není vůbec znát, jak moc jeho kousnutí bolí. Vlčice se ve vodě odrazila mohutně zadními tlapami tak, aby nekopla ani vlče ani nezabořila nohy do bahna. S prsty široce roztaženými zabírá do vody a švihla předními packami na břeh. Zatnula drápy jak to jen jde a táhne sebe i vlče ven z vody a bahna na pevnější půdu. Zakousla se nakonec do travin i zuby a táhne. Sama sebe by dostala ven snadno, ale vlčeti přece jen ještě držely zadní nohy trochu v bahně. Ale ne tak, aby je to zastavilo. Opatrně, aby neuvolnila stisk vlčích zoubků na svém ohonu, je vytahuje na břeh. Po notné chvíli se to nakonec i povedlo. Vytáhla mokrý a zabahněný uzlíček neštěstí na pevné traviny. "Tak... už můžeš.. pustit," řekla vlčeti trochu udýchaně. Hned jak se vlče pustí, tak se otočí a půjde ho opatrně očichat a zkontrolovat. Výcvik léčitelky se v tomto nezapře a kontrola stavu vlčete má přednost před její oháňkou. Koneckonců, je to mládě. "No vidíš. Už jsi venku, už je to dobré, ano?" Pokud by se vlče nepustilo, prostě ho jen bude uklidňovat a pak mu pobídku k puštění její oháňky znovu zopakuje.

Třeba modrásek? nebo plamínek? Napadlo ji, když jí řekl, ať mu říká jak chce a prostorem zazářila jeho oranžová hříva. Ale naštěstí má dost rozumu, aby to neřekla nahlas. Aspoň zatím. Když jí oznámil, že je na území smečky, sklopila uši k hlavě. Aha. "Eh... vůbec jsem si nevšimla žádných značek, omlouvám se. Já to nevěděla, že jsem na něčím území. " řekla hned, když ji upozornil, kde je. Tváří se lítostivě a i to je upřímné. Nemá v úmyslu dělat potíže, i když někdy se jí prostě potíže stávají... tak nějak samy od sebe. Při novém zaznění jména smečky krátce zvedla uši a pak je zase přiklopila, ještě níž. A jeje. "A já asi prve řekla blbě jméno smečky, co? Promiň, to jsem taky nechtěla. A ne, do boje opravdu nechci. Neumím se rvát. Jsem léčitelka, jsem ráda, že si vůbec zvládnu nalovit jídlo. Natož bojovat. " Potřásla hlavou.
Když komentoval její srst, jen se uculila. "Jo, já vím, nic moc. Ale co, mě to nevadí. Nepotřebuju být vidět ani být důležitá," zazubila se ještě víc. "Léčitelé koneckonců nemají být vidět, mají se starat." Očividně svůj úděl bere z vesela a nijak se jím netrápí. Natož, aby jí došlo, že léčitelé ve skutečnosti jsou cenní. Pro každou smečku. Mohou pomoci smečce přežít tam, kde smečka bez léčitele nedopadne dobře. Ale ona se tak nikdy nevnímala.
Když ji slušně zakázal pokračovat, jen poslušně kývla. "Samozřejmě to chápu. Tak to prostě budu muset obejít. Ukázal bys mi, prosím, kde je hranice? Vážně jsem si jí nevšimla a raději bych si ji prohlídla, abych ji třeba nepřehlídla i jinde." Nenápadnou výhružku na konci vůbec nepostřehla.

Zarazila se a zatvářila se upřímně zmateně. Zamrkala. Nakonec si pomalu sedla. "no dobře, tak mi ho neříkej. Jen nevím, jak tě mám oslovovat... " Potřásla hlavou. Nějakej nedůtklivej. "Jo a co je to... ten... ignoský ceremoniál?" Zkomolila trochu jméno smečky, ane ne úmyslně. Prostě o ničem takovém nikdy neslyšela a z jejího zmateného výrazu a postoje je docela jasně zřejmé, že tomu tak je. "Přiznávám, že jsem o ničem takovém nikdy neslyšela. Jo a... nevíš kudy se dostanu do údolí k řece Cayně?" Nebo ke Coně, ale to je jedno. "Prostě jsem šla zkoumat terén, došla k ledovci a od něj došla teď. Hádám že tady přes ty hory to už bude rychlejší prostě sejít dolů, ale neznám to tady. " Povzdechla si. Pořád se chová přátelsky. Druhý vlk je sice podle ní asi trochu netýkavka, ale ani z něj nemá dojem, že by byl jakoukoliv hrozbou. "Mimochodem, máš fakt zajímavou barvu kožichu," znovu se na něj usmála.

Opatrně táhne a táhne. Starostlivě u toho sleduje vlče, které se očividně hodně bojí. A ani se mu nediví. Snaží se ho vyprostit z bahna a chvíli se to i daří. Až do chvíle, kdy zrádná větev praskla! Sari, která se pevně zapírala a couvala, to málem posadilo na zadek. Otřepala se a znechuceně vyplivla zbytek větve, ale hned se napřímila a sleduje vlče před sebou. "To nic, to nic, ano? To zvládneme. Už nejsi tak hluboko a neboříš se. Vydrž chvíli." Po očku sleduje vlče, ale teď zkoumá terén bažiny. Pozorně sleduje vodu a bláto a odhaduje jeho pevnost. Místo, kde stojí, je natolik prorostlé hustými travinami a sítinou, že je velmi pevné. Nemělo by se utrhnout ani kdyby se za něj pověsila a vlezla do vody k vlčeti. To je dost blízko, abych na něj dosáhla.
Vzala znovu do tlamy zkrácené zbytky větve, nadechla se a strčila hlavu pod vodu. Dloubá do bahna a terénu pod břehem, aby ověřila pevnost, nakonec větev zabořila do bahna a nechala ji tam. Vynořila se a zprudka vydechla, aby si čumák očistila od nepořádku, pak se otočila trochu stranou a oklepala se. Na její srsti voda a bahno moc neulpívají, takže to pro ni není problém. Koukla na vlče. "Břeh mě udrží, když se ho chytím a vlezu k tobě. Takže to uděláme tak, že tam vlezu a ty se chytíš mě, vytáhnu nás pak oba, ano?" řekla vlčeti, ale vlastně na souhlas ani nečeká. Otočila se a couvá do vody, tak, aby na ni vlče pak dosáhlo. Ve vodě si dává pozor aby si žádnou tlapu nezabořila tam, kde by jí uvízla, snaží se ležet co nejvíc na plocho a tak, aby předními dosáhla na okraj břehu. V nouzi trochu pomůže i ta větev, co zabodla do dna. Navíc, když se natáhne, může se prostě zakousnout do kořenů a stvolů sítin a udržet je. Asi není moc vlků, kteří by to zkoušeli udělat takhle, ale Sari zná vodu a jak se chová a nebojí se toho. Opatrně se dostala tak, že jí vlče předními dostane na zadek. "Pro mě za mě se mi klidně třeba zakousni do ocasu, hlavně když se pevně chytíš, ano?" Čeká, až se vlček bude pevně držet, aby je mohla oba dostat ven.

Párkrát si poskočila na místě, jen tak, že mohla. Pranic ji netrápí zatažené a zamračené počasí. Jí by nevadil ani lijavec. Navíc, v horách se takové počasí čeká. Co na tom, že teď nebylo zataženo jen v horách. Ještě chvíli se tam vystavovala a pak se koukla dolů. No dobře, tudy to nepůjde, to je moc vysoko. Došlo jí, že z místa, kde stojí, by opravdu nebyl dobrý nápad skákat. Tak se otočila a začala slézat ze skály. Vůbec si neuvědomuje, že na ni někdo kouká. Slezla opatrně dolů a tam se jen tak zatočila dokolečka, z radosti, že ten krkolomný kousek zvládla bez úrazu. Přece jen, nahoru to šlo o dost lépe než dolů. Ale zvládla to. Zase se narovnala a nakročila, že půjde dál, když jí teprve došlo, že tam není sama. Její pohled padl na výrazně zbarveného vlka nedaleko od ní. Zarazila se, s nohou stále ještě ve vzduchu, až pak ji položila. Jé, ten má krásnou barvu! Vesele se na příchozího usmála a zamířila k němu, klidně a uvolněně. Nevidí důvod, proč by se měla bát. Ona přece nikomu neškodí. "Ahoj, já jsem Sari, a ty?" Zkouší se hned seznámit. Sleduje ho se zájmem.

Courá se pomalu horami. Vlastně si není jistá, kde přesně je. Prozkoumávala území, došla k ledovci. Tam sice bylo hezky, ale přece jen, nakonec se obrátila od něj a vyrazila dál. Terén od ledovce spíše stoupal a teď? Pane jo. Pořádný hory. Neodolala, aby nešla ještě o kus dál a pak zase o další. Navíc, ušla docela slušnou vzdálenost a aby se dostala do teplejších oblastí a k velkým řekám, kde si nedávno zařídila provizorní pelech, bude to mít určitě kratší přes ty hory. Tak na co by se vracela.
Teď, posledních pár kilometrů, natrefila na celkem dost vlčích pachů. Ale to občas i jinde, tak ji to moc neznepokojuje. Navíc, ty vyhlídky a hory! To je něco.
Vydrápala se na skalisko a nastavila tvář větru, který tu vane. Se zavřenýma očima. Jistě ji je vidět z dálky, ale jí je to jedno.

Zaujatě ho sledovala, když uklízel meč. A když jí začal odpovídat, její nedočkavá povaha se plně projevila. Když začal větu slovy rozhodně ne, začala sklápět ouška, i když ještě ani nedořekl. A když jí dořekl, prudce je zase napřímila, přešlápla a olízla si čenich. To by... mohlo znamenat že někdy jo?
Očividně se začal zamýšlet a to bylo pro ni v tu chvíli těžké. Až moc dobře si uvědomovala, že takový předmět by mohl být pro ni opravdu cenný a že by neměla rušit jeho myšlenky. Celá se chvěje, jak se snaží stát klidně, nepřešlapovat, nerušit ho. Pro ni to není snadné.
Pár týdnů... Neudržela a vyskočila všemi čtyřmi do vzduchu v nadšení. "Jasně, to není problém. Stačí říct kdy a kam a budu tam!" To teda rozhodně jo. Její ohon samým nadšením víří vzduch.
Pak ji ale nadšení přešlo. "Ale... jak ti to oplatím? Já... nic zvláštního nemám. Kdybys někdy potřeboval léčitelku, budu nejspíš někde podél řek. A budu se vracet na jedno místo na řece kousek nad těmi troskami lidské stavby u řeky támhletím směrem." Ukázala čenichem směrem k troskám Othamu. Znovu přešlápla. "Jinak fakt nic neumím... můžu ti ale nachytat v řece ryby, jestli je máš rád." Pokukuje po Hectorovi s nadějí. Neuvědomuje si, že ji dost možná ani moc neposlouchal.

Nadšeně přikyvuje, když s ní Jess souhlasí, ohledně pouští. Ani ona si o nich nemyslí nic moc dobrého. Ale stále zaujatě sleduje svou společnici. "Ale jo, lovím i na souši. Jen v tom... nejsem moc dobrá. Většinou prostě jdu tam, kde je hodně křoví a vysoká tráva a dělám kravál tak dlouho, až schovanej zajíc nebo bažant ztratí nervy, zkusí utýct a pak po něm skočím. Jsem docela rychlá, tak mi to většinou projde. Do ničeho většího se radši nepouštím. To jdu radši lovit do řeky nebo jezera. Tam to jde dobře. Jen... náhodou už vím, že to tak ale ostatním nepřijde." Potřásla hlavou. "Já vážně nevím proč to tak mají."
Vyrazila s vlčicí dál, kam je jen tlapky nesly. Zařadila se hezky vedle ní. "Ty jsi dobrý lovec?" Nedá jí její zvědavost pokoj a už se zase vyptává.