Príspevky užívateľa

Lehce zaraženě sleduje, jak modrofialový tvoří hotovou hráz, mezi ní a druhou vlčicí. Nemusí být génius, aby jí došlo, že se asi té vlčici opravdu něco stalo. Někdy. No, je fajn, že se o ni někdo stará. Zůstala sedět a uculila se na Shaariho. "Proč tak formálně. Většinou mi všichni říkají prostě Sari. Těsí mě, vy dva." Zastříhala ušima. Tak úplně nečekala otázku ohledně vlků z Nihilu, co potkala. Jé, copak o většině vím, odkud jsou? Ale jo, někteří to zmínili. Hm... "Jo, jasně. Jeden se jmenoval Corey. Má na sobě fakt úžasný kytičky a ve tmě svítí. Cestovat s ním byla legrace. Taky jsem natrefila na mladýho Amira, v močálech. A tady kousek odsud jsem potkala vážně roztomilý vlče, jmenuje se Rio a má i nějaké brášky. Musela být ze zdejší smečky, byla malá na to, aby se toulala sama daleko." Až teď jí vlastně došlo, že všichni ti vlci byli dost mladí. "Smečce se asi docela daří, hodně mláďat, to je fajn," znova se uculila a párkrát bouchla ohonem o zem.

Zaměřuje se teď sice víc na Shaariho, ale i tak si všimla, že plachá vlčice už trochu vykukuje zpoza svého ochránce. No vidíš. Já nekoušu, fakt.

Pořád tak sleduje Mal. I její pohled do krajiny. Nechává ji, je jí jasné, že pro rudočernou je to tak nejspíš snazší. Zaznamenala proto i to slabé cuknutí jejích uší, když ji oslovila. Nečekala, že jí řeknu jménem? Sama lehce zastříhala ušima. To by mohlo znamenat taky docela dost věcí. Uvidíme.

Každopádně, její slova rozhodně u ohnivé vlčice něco změnily. To bylo docela dobře poznat na postupné změně v držení jejího těla a tak vůbec. Velmi přísně sama sebe hlídala, aby se neusmála, aby nedala najevo, že to všechno vidí. Hrdá Mal by to nemusela vzít úplně dobře. Teď nesmím udělat chybu.
Proto stále byla tak klidná a jen pevným pohledem oplácela Mal její vlastní přímý pohled. Až teď se lehce pousmála a mírně kývla hlavou. "Vypadáš líp. Ale já o tobě nepochybovala." Někdo s takovou silou vůle se jen tak nevzdává. Kritický moment pominul a ona znovu pokývla hlavou. "I kdybych to měla komu vykládat, tak proč bych to dělala? To je jen mezi námi a nikomu do toho nic není. " A to myslí naprosto vážně. Možná nemá magii svojí rodiny, ale nezradila by schopnosti léčitelů prozrazením něčeho podobného. "A mimochodem, Mal, pokusit se napravit problém, který vznikl tím, že jsi svou magii úplně neměla pod kontrolou, to není slabost. To je hrdost. A síla prosadit si svou i když se něco otočilo proti tobě," předvedla jí, že rozhodně nezapomněla ani na ten zbytek. A guláš v hlavě, o tom vím na vlastní kožich tolik, že by ses asi divila. Ale to by tě asi nezajímalo. Zůstává na místě a nechává na rudočerné, aby se rozhodla, jestli tam ještě zůstane a nebo prostě odejde.

Pozorně vnímá každé slovo. Kývla, když Mal řekla, že se tak magie chová divně pokaždé. Lehce cukla uchem, při zmínce o výbuchu. "Takže to je prostě pořád a magie a kontrola nad ní slábne. Dobře. Je možné, že to skutečně není ničím v tobě, ale prostě se to děje všude. Nespíš to má stejný důvod, proč se chovají divně zvířata." Hm... kdyby zmizela magie ze světa.. přežil by to svět vůbec? Každopádně by byl nudnej... A každopádně s tím nemůžu nic dělat. "A máš pravdu, ten výbuch je vážně dost podivná věc. "povzdechla si, ale víc to nerozebírala. Tiše, trpělivě sledovala Mal. Dávala jí prostor, aby nakonec přece jen dokázala mluvit.
Opět pozorně sledovala každé její slovo. Naklonila se zájmem hlavu na stranu. "A uvědomuješ si, co jsi řekla důležitého? Sice se ti vysmál, ale sama jsi teď řekla , že měl možná pravdu. Takže bych řekla, že tě dost možná nezastavilo nějaké zaváhání nebo kiks, ale to, že sis uvědomila, že jsi mohla něco udělat líp. To není problém, to je spíš výhoda. Vysmál se ti? To má jednoduchý řešení. Uvědom si, v čem byla jeho síla a předveď mu, že to umíš taky. " Třeba vážně udělala dost pokrok. Jo, je silná, ale opravdu byla až moc zbrklá, za každou cenu ta silná a nezlomná... To je fakt jak kdyby si něco musela dokazovat nebo to dřív prostě musela dokazovat někomu. Třeba se to teď zlepší.
"To, že bys to dřív řešila jinak, na tom až tak nezáleží, Mal. Důležité je, že to klidně jde zvládnout. Co myslíš. Co by ho přesvědčilo, že se v tobě parádně spletl a jsi silnější než myslel? Nemusíš mi to říkat. Ale zkus se nad tím zamyslet. Třeba překvapíš sama sebe a jeho ten smích docela rychle přejde." Mrkla na ni.
Pak dala Mal chvíli možnost, aby se zamyslela a nebo třeba jí k tomu řekla svoje. Až po té, znovu naklonila hlavu na stranu. "No a, co je podle tebe vlastně podlézání ostatním? A v jaké situaci se to stalo, že jsi to udělala?" Pokročila k dalšímu bodu Maliných starostí.

Zastavila se, jen ohonem pořád mává mírně ze strany na stranu v přátelském gestu. Zadívala se na velmi vyplašenou černou vlčici. Trochu ji zarazilo, jak se schovává za druhého vlka. Copak vypadám tak hrozně? Nebo se jí něco stalo?
Ale slova se ujal druhý modrofialový. "I vám dvěma dobrý den... Nihilská monarchie...? Aha, to bude asi ta smečka, co žije tady kousek, co? Ne, nejsem, ale potkala jsem už pár vlků" a vlčat "kteří k nim patří. Milí vlci. " Usmála se vesele a sedla si. Ne jak ta zjizvená u řeky. Ani vzpomínka na agresivní vlčici nijak nezmírnila její přátelský úsměv. "Jsem Sariane Noreskia a už nějakou dobu nemám smečku. " Doufám, že neznají rodový jméno. Tady ho zatím neznal nikdo, ale kdo ví. "Tak prostě chodím krajinou a seznamuju se s kde kým koho potkám. Většinou jsou všude milí."
Pak natáhla trochu krk a zadívala se na vyplašenou vlčici. "Poslyš, stalo se ti něco?" Tep temně zbarvené vlčice je hodně vysoký a ani nemusí být léčitelka, aby poznala, že je za tím pěkná panika. "Já jen, že vypadáš trošku vystrašeně." Trošku víc. "Doufám, že ne kvůli mě. Omlouvám se, nechtěla jsem nikoho vylekat." Mluví mírně.

Sari se snaží sedět klidně, když ji Mal div nepropaluje pohledem. Jak zoufalá musí být. Když zrovna ona... reaguje takhle. To naprosto stačí aby u Sari a její povahy převládla léčitelka. Sleduje Mal velice pozorně. "Sama svou magii používám málo, takže ti nedokážu říct, jestli se to stalo i u mě. Ale hádám, že se to asi děje všem, pokud se takhle chovají zvířata. Musejí to cítit. Jen zatažená obloha by to nezpůsobila. Je to vážně jen pár dní, takže jen tím to být nemůže. Jak se to projevuje u tebe? Samovolně z tebe vyjde magie, ale nevydrží dlouho? Nebo, když se to stane samo, tak to vydrží normálně, ale ne když to chceš ty? " Zkouší se vyptat na detaily. Vůbec jí nevadí, že tím Mal vyzradila, že taktéž má magii.
Lehce kývla, když černorudá, na své nešťastné cestě dokolečka, vlastně mimoděk přiznala, že to s tou magií stěží mohl způsobit její psychický stav. Takže s tím omezením magie se vyrovnat zvládla. Dobře. To je důležitý.
Na to další ale překvapeně zastříhala ušima. Ale, ale. To spíš zní jako by někdo vylejzal z ulity a teď nevěděl co s tím. Nechala Mal vymluvit. Pozorně si jednotlivé náznaky ukládala do paměti.
"Dobře, tak si to zkusíme projít jedno po druhém, jo? A zkusíme zjistit, proč jsi udělala něco cos udělala. Tak třeba. U koho jsi podle tebe ztratila respekt a proč?" Ostatní probereme jedno po druhém. Ale naráz, to by se v tom ztratila. A kdoví, jeslti ne i já. Ale na mě to přijde, že spíš trochu dostala rozum. Třeba trochu psychicky vyspěla, uvidíme. Zachovává naprosto vážnou tvář. Neukazuje žádné stopy lítosti, ani radosti. I když se v duchu trochu pousmála. Ne, vážně si nemyslí, že v tom posledním by se dělo něco opravdu zlého. Možná by mohlo stačit, když si to Mal trochu víc projde. A to je ve dvou někdy snazší.
"No, jestli tě to uklidní, tak já to nepovažuju za slabost, ale za projev odvahy. Není totiž zrovna sranda mluvit s někým o svých obavách. A hlavně, nikomu to neřeknu."

Jen tak tak se udržela, aby překvapením nezamrkala a byla opravdu ráda, že sedí. Jinak by si asi právě kecla na zadek. Už podruhé. Mal a řekne tohle? Ano, znají se krátce, ale Malin názor na slabost byl víc než jasný hned od začátku. Sari udržuje velmi přísně neutrální výraz, ale ve skutečnosti ji toto prohlášení černorudé dost znepokojilo. Ne, nebojí se o sebe, ale rozhodně má obavy, jestli se něco nestalo jí. Na skutečnou definici se znají málo, ale... prostě nějak nemůže uvěřit, že tohle by jen tak řekla. Paradoxně, Malino postávání těsně u propasti ji zase tolik nevadí. U některých vlků by jí to vadilo a hodně. Přece jen, to by po takových slovech zavánělo nebezpečím skoku do propasti. Ale ne u Mal. Sari nevěří, že by se tak rychle změnila tak moc, že by udělala něco takového. Ale riskovat vědomě? Jo. Tomu by pro změnu věřila. Ohniví vlci.

Sledovala černorudou po celou dobu toho jejího manévru. Teda, na to jak je přešlá to vypadá skoro děsivě. Ne že by se bála. Koneckonců, teď se ji Mal ane nepokouší zakousnout, no ne?
Něco je jinak... Už už chtěla něco říct, když Mal dořekla větu. Sari se zamračila. Koukla na oblohu, pak k propasti. "Hm. No, vlastně ani ne. Ale," trochu se zamyslela. "Už pár dní se neukázalo slunce. " Znovu koukla na oblohu, pak do krajiny kolem nich. "A zvěř je nějaká neklidná a přeplašená." A vlastně se mi nějak přestalo dařit vyplašit zajíce na poslechni chvíli abych ho mohla chytit. Zdrhají nějak dřív. "Vlastně i ty ryby ve vodě lítají nějak víc jak normálně." Pořád je v pohodě chytím, ale jo, je to jiný. "Takže, ať se to děje cokoliv, nejspíš to má větší rozsah. " Trochu zaváhala. "Proto vypadáš tak... " přešle? Raději to úplně nedořekla. "Kvůli těm změnám?"

Po odchodu vlčete se šla sama trochu prospat. Hlad neměla, ale přece jen, hlídala tu maličkou a její klidný spánek. Teď už je se svými brášky a určitě je veselá a hraje si. Pousmála se. Vstala, protáhla se, zívla. Co teď. No, asi prostě vyrazit. Třeba vyplaším dalšího zajíce. Přece jen, i když to nespěchá, možná by neškodilo chytit si něco. V nejhorším prostě vyrazím někam k vodě. Pomyslela si trochu pobaveně a chystala se vykročit pryč. Když docela nedaleko zazněly dvě slova. Zarazila se a koukla tím směrem. Vítr pod zataženou oblohou fouká tak, že nemůže podle pachu poznat, kdo tam je. To ale platí i pro příchozí, vítr jde z boku. Jsme, takže jsou nejmíň dva. Potřásla hlavou a vydala se lesem za hlasy. Nepokouší se jít nějak potichu, takže sem tam trochu šramotí. Takhle aspoň nebudou překvapení. Vynořila se zpoza keře a před ní stojí dva vlci. Trochu užasle zamrkala na tu dvojici před sebou. Půvabná černá vlčice a vedle ní... Vlk s naprosto úžasnou modrofialovou barvou kožichu. Tedy až na špičku ocasu, ale to je docela nepatrný detail. Páni! Jsou krásní. Usmála se na příchozí a začala lehce přátelsky mávat ohonem, aby dala najevo, že nehodlá dělat potíže "Ehm... Ahoj."

Potřásla hlavou, zamrkala a začala se hrabat na všechny čtyři. Vzhledem k tomu, že se u toho na ni dívala zrovna Mal, pokusila se to provést co nejvíc důstojně. Naprosto marně. Na čenichu jí zůstalo stéblo trávy, bok má plný stébel a prachu. Přesto vstala, posadila se. Packou si sundala stéblo trávy z čenich. Pořád je zataženo, taky by mohlo trochu sprchout. Koukla na Mal. "Ahoj, celkem nic důležitýho. Jen se tak courám krajinou a poznávám to tady. Koneckonců, je užitečný znát terén, ne?" Aspoň tak zjistím, kde tady co roste za byliny. To se může vždycky hodit. Pořád pokukuje po Mal. Tak nějak jí došlo, že rudočerná působí trochu zasmušile. To mírně nastražila uši. Nestalo se jí něco? Potkala ji sice jen jednou, ale to Mal vážně nepůsobila jako typ, co by se poddával chmurám. "Jak se máš?" zeptala se jí přísně neutrálním tónem. Třeba se něco dozví. Snaží se sedět, co nejvíc důstojně, i když by nejraději alespoň popocházela.

Zase jednou zkoumá zdejší krajinu. Zkusila vyrazit do hor. Podél údolí, do kterého se nepouštěla. Je tam až příliš mnoho vlčích pachů. Ne že by jí dělalo nějaké starosti, že by narušila něčí území. Vždyť by přece nešla ve zlém, to by se vysvětlilo. Ale přece jen, nezná to tam. A hory, ty jsou často dobrá možnost, jak nějakou krajinu poznat. Třeba bude z nějakého místa pěkný výhled. Natrefila tu na místo, které tak trochu nečekala. Naprosto úžasnou průrvu v zemi. Něco takového se nevidí často. Postupuje podél srázu a fascinovaně si prohlíží výhled. Tak moc zaujatá, že až na poslední chvíli jí došlo, že na okraji leží jiný vlk a že chybí jen velmi málo, aby o něj zakopla a ohrozila tak je oba. Zabrzdila tak prudce, až si z toho kecla na zadek a ve snaze neletět přes okraj spadla na bok, jen to zadunělo. Až když padala, došlo jí, co za vlka tady leží. Mal? No tě pic a nikde žádná voda. Drží si v duchu drápy, že Mal nezpůsobila nějaké větší leknutí, protože tahle výbušná vlčice by jí mohla pěkně připálit kožich.

"Krásná rodinka. To je dobře, že máš brášky. Aspoň máš doma veselo," usmála se na ni.
Když se Rio u ní uložila, jen se usmála a jemně ji znovu pohladila. "Nemáš zač, hezké sny," popřála jí tiše. Pak už se nehýbala a jen mlčky strážila okolí, aby mělo vlče klid na spánek.
Sama nespala. Jen prostě ležela a natáčela uši kolem dokola. Víc pohybu si nedovolila, aby maličkou nerušila. Až se Rio vzbudila, nechala ji pak odejít domů. I když za ní koukala s trošku posmutnělým, něžným úsměvem. To mládě snadno pohnulo jejím dobráckým srdcem. Ale jí nepatří a ona ani nepatří ke smečce té maličké. A stěží kdy patřit bude.

Jemně párkrát pohladí čenichem kožíšek vlčete. Vypadá to, že její slova celkem pomohly. To je dobře. Je to krásný vlčátko. Bylo by škoda, kdyby se tím trápila.
Vesele se na ni culí, při přiznání maličké, že voda je fajn. "I v blátě může být legrace, ale pak potřebuješ tu vodu, abys ho ze sebe dostala," mrkla na ni spiklenecky. "Sage to určitě taky pochopí. To je tvůj bráška nebo sestřička?"
Vlče je očividně už unavené. Sari se rozhlédla kolem. Očividně jí dovolili se trochu toulat, ale i tak. Je vážně ještě docela mladá. Koukla na ni. Vlčinka očividně nechce zůstat o samotě. Sari zamrkala a její úsměv zněžněl. "Jasně maličká, klidně si lehni a odpočiň si." Našla si místečko pěkně u keře, kde nebudou tak nápadné, kdyby se něco dělo a kde budou mít pohodlí. Lehla si, a udělala to tak, aby si mladičká vlčice mohla pohodlně lehnout k ní a Sari ji tak mohla tiše hlídat při odpočinku.

"Jasně, klidně. Koneckonců, je to moje práce, ne?" Zvesela se na něj usmála. Pak se zamyslela. "Nejspíš někde, kde je i voda i blízko les a ne zase moc daleko do kopců. Asi by bylo dobré místo blízko té bývalé lidské pevnosti na břehu řeky. Nad ní je soutok. Asi se tam pak zkusím podívat. " Jo, takový místo je docela dobrý. Roste tam dost bylin.

Vesele si poskočila ve vodě, když se její společník zasmál té ráně, co schytala od té šupinaté potvory. Taky bych se zasmála, ale to by mi utekla. Mrkla na Raye.
Po omráčení svojí ryby si ji ještě očichala a zkontrolovala, zda odvedla dobrou práci. "Není to tak těžký. " Zasmála se. "já jím ryby skoro pořád. Nic jinýho neumím dobře lovit. Sem tam chytím zajíce nebo koroptev, ale srnka by mi určitě pořádně nakopala, to ani nezkouším," vyplázla jazyk, jak se baví vlastní nešikovností. Když jí poděkoval, trochu překvapeně zamrkala, ale pak se pokusila o cosi jako úklonu. "Rádo se stalo." Jen, v jejím podání si jen tak tak nezauzlovala vlastní tlapky, takže toho pak raději nechala a jen se vesele zubí. "No, co teď? Čas na svačinku?" Kývla čenichem k rybám.

V poklidu si putovala podél řeky. Zkoumala území Norestu a tak chtěla najít všechna místa, co k němu patří. Tady, tak vysoko proti proudu řeky, ještě nikdy nebyla. Ale tak, podél řeky bude ochotná cestovat kdykoliv. Sem tam si chytí k jídlu nějakou rybku, sem tam si jen tak dovádí ve vodě. Je zataženo, už vlastně několik dní. Ji to ale netrápí. Koneckonců, pořád je tráva zelená a v řekách ryby, tak jaképak chmury!
Zrovna skočila po rybě a zvedla mrskající se šupinaté tělo co vzduchu, když se změnil směr větru a ona ucítila jiného vlka. Ale... nejen vlka. Vzduchem se spolu s vlčím pachem nese také pach krve. Slabý. Ale pro její čenich léčitelky nepřehlédnutelný. Zamračila se a potočila se proti větru. Jde to někde výš, od břehu. Vystoupila z vody, aby byla rychlejší a vyrazila proti proudu ve směru, odkud vycházel ten pach. Netrvala dlouho, než našla v trávě ležet vlka, který se zoufale pokoušel chytit lučního koníka a vypadal, že se ani nemůže zvednout. Vyhublý, zraněný. Hladový.
Zpomalila až když byla blízko něj, nechtěla, aby to vypadalo jako útok. Teď se ta ryba asi bude hodit. Už dřív, než vůbec zastavila, hodnotily její oči jeho tělo a stav. Ani trochu se jí nelíbí jeho krvácení. Ty rány nejsou zase tak čerstvé. Dávno měly přestat krvácet. Něco je špatně. Upřela pohled na jeho zraněnou tlapu a ani to se jí nelíbí. Zánět.

Došla až k němu, přátelsky vrtí ohonem ve snaze dát najevo svoje úmysly. Nechce, aby se bál, ale s rybou v tlamě nemůže mluvit. Sotva došla k němu, upustila rybu před kousek před jeho čenich. Dosáhl by na ni, docela snadno. Jen se natáhnout kupředu. "Ahoj, já jsem Sariane, jsem léčitelka. Dovolíš mi prohlédnout tvoje rány?" Až příliš dobře si uvědomuje, že její příchod beze slova, díky té rybě v tlamě, by ho mohl vyplašit, jinak by se ani neptala a začala jednat. Ale očima už dávno rejdí v okolní trávě a v duchu si vytváří seznam potřebných bylin. Silou vůle se drží na místě, aby nepřešlapovala a nevylekala ho.

Jde s ním a nemá v povaze jen tak mlčet, takže když projevil zájem, byla to pro ni jasná pobídka. "Žili jsme u moře, daleko na západ a trochu na sever odtud. Bylo tam docela hezky, jenže, pak prostě jednoho dne moře ustoupilo daleko. Pochopili jsme, že to znamená malér, a začali se i se smečkou stahovat dál od pobřeží, jenže přesunout i všechny nemocné a zraněné, co u nás byli, nebylo zase tak rychlé. Nestihli jsme to. Asi bysme to byli nestihli ani bez nich, ono to byla jen chvíle. Ta vlna byla obrovská. Vím, že je tady zbytek lidského města, takže asi víš, co je to dům a jak je velký. Byla jako hodně velký dům. Zavalila nás a strhla všechno a všechny pryč, do moře. Nedalo se tomu zabránit. Nemohli jsme se ve vířící vodě plné trosek dostat ani jeden k druhému. Voda si s námi pohazovala jako se smetím. Nevím, jak dlouho jsem plavala. Moje srst je trochu jiná, než ostatních a ve vodě vydržím dlouho. Ale nemohla jsem dosáhnout na ostatní a zachránit nikoho dalšího... když se vody uklidnily, prostě jsem plavala dál. Nakonec jsem se dostala na břeh. Našla jsem jen pár mrtvých těl, ale živého nikoho. " Vypráví to překvapivě klidným tónem. Jen nepatrně se jí zachvěl hlas, když říkala, že nemohla zachránit nikoho. Ale to se sotva dalo postřehnout. Její hlas naznačuje, že se s tím prostě smířila, a šla dál. Přežila.
"Považovala jsem za lepší tam nezůstávat. Nikdo nikdy nevyprávěl, že by se tam tohle stalo. Ale když se to stalo jednou, tak by se to mohlo stát někdy v budoucnu znova. No, tak jsem se nakonec nějak dotoulala až sem. Zatím nikde nebylo proč zůstávat, nic víc." Prohlíží si za chůze okolní krajinu, se zájmem. Občas koukne i po modráskovi vedle sebe. Přece jen, i on je zajímavý.

Když ji vlček pustil, oklepala se, aby ze sebe setřepala nepořádek. S její srstí to jde naštěstí snadno. Hned se ale otočila k vlčeti "Nic se neděje. Sama jsem ti přece řekla, ať to uděláš, ano?" Uklidňuje ho. Dělá jí starosti jeho pasivita a vůbec jak vypadá. Očividně mu není zrovna nejlépe. Pečlivě ho začala očichávat a kontrolovat, než ale stihla ověřit vše co chtěla, zatáhlo se a vlček se rychle začal vzpamatovávat, což se projevilo i na jeho srdečním tepu. Koukla na vlče, pak na oblohu, pak zase na něj. Hm... šok a nebo sluníčko? Na to jí vzápětí mimoděk odpověděl. "Ne, nejsem. Ale jsem léčitelka a ti obvykle ostatním pomáhají," velmi jemně do něj strčila čenichem v přátelském gestu. "A tobě se dělá na sluníčku špatně pokaždé že? Prvně jsem se bála, že sis ublížil v té vodě, ale podle toho cos řekl a jak rychle to přešlo, když se zatáhlo, máš spíš alergii na slunce. Takže, pokud to zvládneš, bylo by asi lepší, kdybychom šli někam, kde jsou stromy. Ty mraky vypadají velké, ale i tak, ano? Vypadá to, že sis jinak neublížil, takže by to bylo určitě lepší. " Mluví na něj mírně, přece jen, podle ní si teď v těch posledních minutách prožil víc než dost a je celkem malý.