Príspevky užívateľa

"Jistě že ne. Ale i tak, bývají okraje označené. I pachová značka je značka... Ničeho jsem si nevšimla," přiznala trochu zaraženě. Jo, mohla jsem to taky přehlídnout, nedávala jsem pozor... "Běžných vlčích pachů je tady dost po celým kraji. " Sleduje ho trochu nejistě. Ne že by se bála, prostě jen neví, co si o tom myslet a situaci moc nechápe.
Když jí ale řekl, že je slabá, uculila se. "Nějak nejsi první, kdo si myslí, že léčitel je slabý. To, že se neumím rvát, nic neznamená. Většina vás bojovníků by nevydržela bdít několik nosí nad zraněným nebo nemocným, aby ho zachránila. Snesete dost, jak jde o vás, ale jak jde o jiné, tak to moc ne," pokrčila rameny, celé to prohlásila dost veselým tónem. Ji jeho poznámka nijak neurazila a ani ve snu by ji nenapadlo, že její prohlášení by mohlo urazit jeho. Podle ní je to jen konstatování skutečnosti. "Smečku nemám. Jediná jsem přežila, když mou smečku spláchla velká vlna." Přiznala mu klidně a otevřeně. Stále se vlka před sebou absolutně nebojí, bez ohledu na to, zda by měla a nebo ne.

Ale když se ji rozhodně odvést z území, prostě vstane a zařadí se vedle něj, ne za něj.

"Tos řekla moc hezky," pochválila Jess její prohlášení o způsobech upřímně, a vesele zamávala ve vzduchu oháňkou.
Věnovala pak Jess ještě jeden obdivný pohled, když ta jen tak naprosto klidně konstatovala, že lov může jít, když se ví jak na to. No, já to nevím.

Vyplašení zajíce ale bylo docela legrační. Sari sebou ani netrhla. Ano, tohle se jí občas stává, že podobným způsobem zvíře vyplaší, tedy je na to zvyklá. Koukla po Jess. "No, tak vidíš, takhle to se mnou většinou funguje. Akorát že nemám hlad, tak nevidím důvod, proč po něm skočit. Ty asi taky ne, co?" Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by Jess mohla snad zameškat neúmyslně příležitost. To by přece u tak dobré lovkyně nemohlo být! "Ale jinak by nebylo nijak těžký ho chytit, když už se takhle nabídnul," zazubila se zase. "Hele, máš nějaký oblíbený místa a tak? Teda, jestli se můžu zeptat."

Vesele se na ni usmála. "Zvláštní, většinou to všem přijde tak trochu pitomý. Ale mě to nevadí. Prostě nejsem kdoví jakej lovec. Ale stačí to na to, abych se najedla," mrkla na ni. Vlastní chabé dovednosti ji rozhodně netrápí. Ji ostatně málokdy něco trápí. "Každej nemůže umět všechno. To už jsem pochopila dávno." Hlavně, když všichni ostatní měli léčitelskou magii, jen já ne.

Ale když jí Jess přiznala, že dokáže ulovit i laň, věnuje jí obdivný pohled. "Páni, to jsi dobrá. Laně jsou obrovský, to není zrovna snadný." Koneckonců, hezkých pár jich už viděla. "A jo, jasně, naprosto chápu. To určitě nemá smysl lovit pokaždý, to bys ani nesnědla," pokývla hlavou. Dál pokračuje v chůzi. Zvedá tlapy až skoro moc vysoko, jde téměř tanečním krokem. Nemusí. Ale tak, proč to neudělat. A Jess vyrazila podél jezera docela pomalu. Občas i maličko odbočí a vůbec tak nějak vymetá okolí, ve výsledku se ale drží pořád relativně blízko Jess. Přesto její manévry stačily na to, aby vyplašila zpod keře zajíce, co vyrazil před ně.

Jak tam tak leží v mělké vodě, s jednou přední packou položenou na kraji břehu a snaží se klidně držet, než si nebohé panikařící vlče najde způsob, jak se jí chytit, ucítí pěkně ostré zoubky na svém ocase. Jen pevně zavřela oči a stiskla čelisti, aby nevykvikla. To by totiž vlče mohlo vyděsit a mohlo by se pustit. Hladká Sariina srst rozhodně nestačila na to, aby utlumila takové razantní zakousnutí se. Uh. Ten má ale stisk. Ale aspoň se asi drží pevně. Počkala pár vteřin, než se srovnala s bolestí a kývla. "Tak, a pevně drž, nepouštěj se, ano? Neboj, já to zvládnu," řekla vlčeti klidně. Na jejím hlase není vůbec znát, jak moc jeho kousnutí bolí. Vlčice se ve vodě odrazila mohutně zadními tlapami tak, aby nekopla ani vlče ani nezabořila nohy do bahna. S prsty široce roztaženými zabírá do vody a švihla předními packami na břeh. Zatnula drápy jak to jen jde a táhne sebe i vlče ven z vody a bahna na pevnější půdu. Zakousla se nakonec do travin i zuby a táhne. Sama sebe by dostala ven snadno, ale vlčeti přece jen ještě držely zadní nohy trochu v bahně. Ale ne tak, aby je to zastavilo. Opatrně, aby neuvolnila stisk vlčích zoubků na svém ohonu, je vytahuje na břeh. Po notné chvíli se to nakonec i povedlo. Vytáhla mokrý a zabahněný uzlíček neštěstí na pevné traviny. "Tak... už můžeš.. pustit," řekla vlčeti trochu udýchaně. Hned jak se vlče pustí, tak se otočí a půjde ho opatrně očichat a zkontrolovat. Výcvik léčitelky se v tomto nezapře a kontrola stavu vlčete má přednost před její oháňkou. Koneckonců, je to mládě. "No vidíš. Už jsi venku, už je to dobré, ano?" Pokud by se vlče nepustilo, prostě ho jen bude uklidňovat a pak mu pobídku k puštění její oháňky znovu zopakuje.

Třeba modrásek? nebo plamínek? Napadlo ji, když jí řekl, ať mu říká jak chce a prostorem zazářila jeho oranžová hříva. Ale naštěstí má dost rozumu, aby to neřekla nahlas. Aspoň zatím. Když jí oznámil, že je na území smečky, sklopila uši k hlavě. Aha. "Eh... vůbec jsem si nevšimla žádných značek, omlouvám se. Já to nevěděla, že jsem na něčím území. " řekla hned, když ji upozornil, kde je. Tváří se lítostivě a i to je upřímné. Nemá v úmyslu dělat potíže, i když někdy se jí prostě potíže stávají... tak nějak samy od sebe. Při novém zaznění jména smečky krátce zvedla uši a pak je zase přiklopila, ještě níž. A jeje. "A já asi prve řekla blbě jméno smečky, co? Promiň, to jsem taky nechtěla. A ne, do boje opravdu nechci. Neumím se rvát. Jsem léčitelka, jsem ráda, že si vůbec zvládnu nalovit jídlo. Natož bojovat. " Potřásla hlavou.
Když komentoval její srst, jen se uculila. "Jo, já vím, nic moc. Ale co, mě to nevadí. Nepotřebuju být vidět ani být důležitá," zazubila se ještě víc. "Léčitelé koneckonců nemají být vidět, mají se starat." Očividně svůj úděl bere z vesela a nijak se jím netrápí. Natož, aby jí došlo, že léčitelé ve skutečnosti jsou cenní. Pro každou smečku. Mohou pomoci smečce přežít tam, kde smečka bez léčitele nedopadne dobře. Ale ona se tak nikdy nevnímala.
Když ji slušně zakázal pokračovat, jen poslušně kývla. "Samozřejmě to chápu. Tak to prostě budu muset obejít. Ukázal bys mi, prosím, kde je hranice? Vážně jsem si jí nevšimla a raději bych si ji prohlídla, abych ji třeba nepřehlídla i jinde." Nenápadnou výhružku na konci vůbec nepostřehla.

Zarazila se a zatvářila se upřímně zmateně. Zamrkala. Nakonec si pomalu sedla. "no dobře, tak mi ho neříkej. Jen nevím, jak tě mám oslovovat... " Potřásla hlavou. Nějakej nedůtklivej. "Jo a co je to... ten... ignoský ceremoniál?" Zkomolila trochu jméno smečky, ane ne úmyslně. Prostě o ničem takovém nikdy neslyšela a z jejího zmateného výrazu a postoje je docela jasně zřejmé, že tomu tak je. "Přiznávám, že jsem o ničem takovém nikdy neslyšela. Jo a... nevíš kudy se dostanu do údolí k řece Cayně?" Nebo ke Coně, ale to je jedno. "Prostě jsem šla zkoumat terén, došla k ledovci a od něj došla teď. Hádám že tady přes ty hory to už bude rychlejší prostě sejít dolů, ale neznám to tady. " Povzdechla si. Pořád se chová přátelsky. Druhý vlk je sice podle ní asi trochu netýkavka, ale ani z něj nemá dojem, že by byl jakoukoliv hrozbou. "Mimochodem, máš fakt zajímavou barvu kožichu," znovu se na něj usmála.

Opatrně táhne a táhne. Starostlivě u toho sleduje vlče, které se očividně hodně bojí. A ani se mu nediví. Snaží se ho vyprostit z bahna a chvíli se to i daří. Až do chvíle, kdy zrádná větev praskla! Sari, která se pevně zapírala a couvala, to málem posadilo na zadek. Otřepala se a znechuceně vyplivla zbytek větve, ale hned se napřímila a sleduje vlče před sebou. "To nic, to nic, ano? To zvládneme. Už nejsi tak hluboko a neboříš se. Vydrž chvíli." Po očku sleduje vlče, ale teď zkoumá terén bažiny. Pozorně sleduje vodu a bláto a odhaduje jeho pevnost. Místo, kde stojí, je natolik prorostlé hustými travinami a sítinou, že je velmi pevné. Nemělo by se utrhnout ani kdyby se za něj pověsila a vlezla do vody k vlčeti. To je dost blízko, abych na něj dosáhla.
Vzala znovu do tlamy zkrácené zbytky větve, nadechla se a strčila hlavu pod vodu. Dloubá do bahna a terénu pod břehem, aby ověřila pevnost, nakonec větev zabořila do bahna a nechala ji tam. Vynořila se a zprudka vydechla, aby si čumák očistila od nepořádku, pak se otočila trochu stranou a oklepala se. Na její srsti voda a bahno moc neulpívají, takže to pro ni není problém. Koukla na vlče. "Břeh mě udrží, když se ho chytím a vlezu k tobě. Takže to uděláme tak, že tam vlezu a ty se chytíš mě, vytáhnu nás pak oba, ano?" řekla vlčeti, ale vlastně na souhlas ani nečeká. Otočila se a couvá do vody, tak, aby na ni vlče pak dosáhlo. Ve vodě si dává pozor aby si žádnou tlapu nezabořila tam, kde by jí uvízla, snaží se ležet co nejvíc na plocho a tak, aby předními dosáhla na okraj břehu. V nouzi trochu pomůže i ta větev, co zabodla do dna. Navíc, když se natáhne, může se prostě zakousnout do kořenů a stvolů sítin a udržet je. Asi není moc vlků, kteří by to zkoušeli udělat takhle, ale Sari zná vodu a jak se chová a nebojí se toho. Opatrně se dostala tak, že jí vlče předními dostane na zadek. "Pro mě za mě se mi klidně třeba zakousni do ocasu, hlavně když se pevně chytíš, ano?" Čeká, až se vlček bude pevně držet, aby je mohla oba dostat ven.

Párkrát si poskočila na místě, jen tak, že mohla. Pranic ji netrápí zatažené a zamračené počasí. Jí by nevadil ani lijavec. Navíc, v horách se takové počasí čeká. Co na tom, že teď nebylo zataženo jen v horách. Ještě chvíli se tam vystavovala a pak se koukla dolů. No dobře, tudy to nepůjde, to je moc vysoko. Došlo jí, že z místa, kde stojí, by opravdu nebyl dobrý nápad skákat. Tak se otočila a začala slézat ze skály. Vůbec si neuvědomuje, že na ni někdo kouká. Slezla opatrně dolů a tam se jen tak zatočila dokolečka, z radosti, že ten krkolomný kousek zvládla bez úrazu. Přece jen, nahoru to šlo o dost lépe než dolů. Ale zvládla to. Zase se narovnala a nakročila, že půjde dál, když jí teprve došlo, že tam není sama. Její pohled padl na výrazně zbarveného vlka nedaleko od ní. Zarazila se, s nohou stále ještě ve vzduchu, až pak ji položila. Jé, ten má krásnou barvu! Vesele se na příchozího usmála a zamířila k němu, klidně a uvolněně. Nevidí důvod, proč by se měla bát. Ona přece nikomu neškodí. "Ahoj, já jsem Sari, a ty?" Zkouší se hned seznámit. Sleduje ho se zájmem.

Courá se pomalu horami. Vlastně si není jistá, kde přesně je. Prozkoumávala území, došla k ledovci. Tam sice bylo hezky, ale přece jen, nakonec se obrátila od něj a vyrazila dál. Terén od ledovce spíše stoupal a teď? Pane jo. Pořádný hory. Neodolala, aby nešla ještě o kus dál a pak zase o další. Navíc, ušla docela slušnou vzdálenost a aby se dostala do teplejších oblastí a k velkým řekám, kde si nedávno zařídila provizorní pelech, bude to mít určitě kratší přes ty hory. Tak na co by se vracela.
Teď, posledních pár kilometrů, natrefila na celkem dost vlčích pachů. Ale to občas i jinde, tak ji to moc neznepokojuje. Navíc, ty vyhlídky a hory! To je něco.
Vydrápala se na skalisko a nastavila tvář větru, který tu vane. Se zavřenýma očima. Jistě ji je vidět z dálky, ale jí je to jedno.

Zaujatě ho sledovala, když uklízel meč. A když jí začal odpovídat, její nedočkavá povaha se plně projevila. Když začal větu slovy rozhodně ne, začala sklápět ouška, i když ještě ani nedořekl. A když jí dořekl, prudce je zase napřímila, přešlápla a olízla si čenich. To by... mohlo znamenat že někdy jo?
Očividně se začal zamýšlet a to bylo pro ni v tu chvíli těžké. Až moc dobře si uvědomovala, že takový předmět by mohl být pro ni opravdu cenný a že by neměla rušit jeho myšlenky. Celá se chvěje, jak se snaží stát klidně, nepřešlapovat, nerušit ho. Pro ni to není snadné.
Pár týdnů... Neudržela a vyskočila všemi čtyřmi do vzduchu v nadšení. "Jasně, to není problém. Stačí říct kdy a kam a budu tam!" To teda rozhodně jo. Její ohon samým nadšením víří vzduch.
Pak ji ale nadšení přešlo. "Ale... jak ti to oplatím? Já... nic zvláštního nemám. Kdybys někdy potřeboval léčitelku, budu nejspíš někde podél řek. A budu se vracet na jedno místo na řece kousek nad těmi troskami lidské stavby u řeky támhletím směrem." Ukázala čenichem směrem k troskám Othamu. Znovu přešlápla. "Jinak fakt nic neumím... můžu ti ale nachytat v řece ryby, jestli je máš rád." Pokukuje po Hectorovi s nadějí. Neuvědomuje si, že ji dost možná ani moc neposlouchal.

Nadšeně přikyvuje, když s ní Jess souhlasí, ohledně pouští. Ani ona si o nich nemyslí nic moc dobrého. Ale stále zaujatě sleduje svou společnici. "Ale jo, lovím i na souši. Jen v tom... nejsem moc dobrá. Většinou prostě jdu tam, kde je hodně křoví a vysoká tráva a dělám kravál tak dlouho, až schovanej zajíc nebo bažant ztratí nervy, zkusí utýct a pak po něm skočím. Jsem docela rychlá, tak mi to většinou projde. Do ničeho většího se radši nepouštím. To jdu radši lovit do řeky nebo jezera. Tam to jde dobře. Jen... náhodou už vím, že to tak ale ostatním nepřijde." Potřásla hlavou. "Já vážně nevím proč to tak mají."
Vyrazila s vlčicí dál, kam je jen tlapky nesly. Zařadila se hezky vedle ní. "Ty jsi dobrý lovec?" Nedá jí její zvědavost pokoj a už se zase vyptává.

Jen tak si pro radost zkoumala močály. Přecházela mezi tůňkami, sledovala bubliny na vodě, sem tam lovila žáby. V močálech nehledá potravu, ale zábava tady rozhodně je. Alespoň pro ni. Bahna se nebojí, i když samozřejmě pečlivě sleduje terén kolem, aby nevběhla kam nemá. Baví se velmi dobře, když v tom se bažinami rozlehl nářek. Co je horší, zní to jako nářek vlčete. Zarazila se, napřímila a pozorně naslouchá, aby co nejpřesněji určila směr. To vůbec nezní dobře. Prohlédla si půdu a jezírka tím směrem a vyrazila tak rychle, jak jen může aby to bylo bezpečné, směrem k tomu volání. Netrvalo jí to moc dlouho, než doběhla k místu, kde někdo mladičký udělal dost zásadní chybu. "Klid, klid, už jsem tady. Jen klid, ano?" Volá na vlčka, uvízlého v bahně. "Zkus zůstat co nejvíc v klidu a nehýbej se. Najdu něco, čeho by ses mohl chytit."
Rozhlédne se, a pokud ji vlček neposlechne, dál na něj bude mluvit a snažit se ho přesvědčit, aby se uklidnil. Netrvalo jí dlouho, než našla delší, ale zdá se, že docela pevnou větev, ležící na zemi. Chytila ji do tlamy, bez ohledu na bahno a táhne ji směrem k vlčeti. Našla si místo, kde je země ještě pevná a jen těsně vedle mokřadu, kde se mladičký propadá. Pevně se zapřela a s funěním a s trochou cákání strká jeden konec větve k vlčeti. Vlče není daleko od pevné země, takže by se mělo být schopné větve chytit. Sari pak začne opatrně couvat a tahat mladého vlka z bahna ven na pevnou zem.

Koukne na mladou vlčku před sebou a její výraz. Trošku přiklopí uši. "To nic maličká," promluvila na ni něžně. Došla k ní a jemně do ní strčila čenichem, v gestu, které by mělo být gestem útěchy. "Někdy si magie dává načas. U mě to taky trvalo a byla jiná, než u ostatních. A i pokud žádnou nemáš, i tak se dá žít. Jsi krásná mladá vlčí slečna a určitě z tebe vyroste krásná a silná vlčice. Já bez magie rodiny taky vyčnívala a taky mě měli rádi. A rostlinky se dají naučit i bez magie. V mém léčení ostatních žádná magie není. Taky se můžeš ledacos naučit a kdo ví? Třeba pak budeš lepší než ti, co magii mají. " Usmála se na ni a pak na ni spiklenecky mrkla.
Zájem o ryby ji rozhodně potěšil, zamávala nadšeně ohonem. "Ryby jsou takový malý, štíhlý potvůrky. Mají po sobě šupiny, ty v řekách často stříbrné, tam kde je víc vody jsou většinou spíš zelené, hnědé nebo nažloutlé. To bys musela vidět. A jo, žijí fakt ve vodě. Dokonce neumí žít mimo vodu a když je z ní vyhodíš na zem, legračně se plácají na suchu. Ale to je pak lepší je zakousnout, není správný si s jídlem hrát a trápit ho. " Považuje za lepší to vlčeti říct takhle, přece jen, je to ještě vlče. "Ale je legrace je chytat. Sice jsi u toho celá mokrá, ale i tak je to legrace. Ale tady ti to nemám kde ukázat."

Ve světle květin si prohlíží místo, které předtím Coreymu označila. "Vidíš? Tohle jsem myslela. Nevím, jak tomu lidi říkají, ale prostě, jde to otevřít, na tomhle to pak bude držet. Takže pokud to chceme otevřít, musíme z opačné strany. " Hrábla packou po pantu, a pak truhlu oběhla na opačnou stranu. Pro jistotu kontroluje, jestli tam je petlice a nebo zámek. Za petlici by se to navíc dalo asi i lépe zvednout. Zdá se, že jim štěstí přeje a bude na otevření slušná šance. Pak zkouší hrabat packou po dřevu, hledá spáru, kde se onen dřevěný předmět otevírá. Zarazila na chvíli, když se jí zeptal na účel. "Náhodou vím. Lidi do takových věcí ukládali jiné věci. Všelijaký, uvnitř může něco být. Myslím, že tomu říkají truhla. Nebo truhlice. Nevím přesně. Půjdeš mi pomoct? Pro vlčí tlapy to není moc snadná práce. Lidi to někdy umí zavřít takovou malou věcí, pak bysme se tam nedostali, museli bysme to leda rozbít. Jenže to není tenhle případ a nebo to nechali otevřený. Přece jen se to trochu pohlo když jsi do toho strčil. Takže to otevřít půjde, jen pozor ať tě to nepraští do packy," a dál se s nadšením dobývá dovnitř. Víko na truhle už trochu nadskakuje. Jen staré dřevo ve vlhku je pro vlčí tlapy opravdu trochu problém a Sari není z fyzicky nejšikovnějších.

Zvědavě natahuje krk, co to Hektor chce ukázat. Když vytáhl dlouhou lesklou čepel, prostě si překvapením kecla na zadek. Doslova. Sedí a chvíli jen zírá. Páááni. "No, to je... fakt docela síla," vysoukala ze sebe pořád ještě zaraženě. Není zrovna obvyklé, že by jí někdo vzal řeč, byť i jen na chvíli. Vlk před ní ale rozhodně udělal dojem. "Hele, zvládl bys udělat něco, v čem by šly přenášet bylinky na cestách? Abych je nemusela nosit v tlamě? Aby se nevyspaly ani za běhu a šly v tom aspoň na čas uložit? Já jen... někdy prostě není všechno k sehnání všude a spousta bylinek je tak užitečná... a nejde je jen tak vzít sebou. " Hned ji napadlo, že by tohle mohla být velmi dobrá příležitost. Jenže, má to háček. Trochu svěsila uši. "Nemám ti co dát na oplátku. Můžu ti nabídnout leda pomoc léčitelky, kdybys ji někdy potřeboval. Ale to se nedá počítat, pomohla bych totiž tak jako tak, " přiznala otevřeně.