Príspevky užívateľa

Jen tak si pro radost zkoumala močály. Přecházela mezi tůňkami, sledovala bubliny na vodě, sem tam lovila žáby. V močálech nehledá potravu, ale zábava tady rozhodně je. Alespoň pro ni. Bahna se nebojí, i když samozřejmě pečlivě sleduje terén kolem, aby nevběhla kam nemá. Baví se velmi dobře, když v tom se bažinami rozlehl nářek. Co je horší, zní to jako nářek vlčete. Zarazila se, napřímila a pozorně naslouchá, aby co nejpřesněji určila směr. To vůbec nezní dobře. Prohlédla si půdu a jezírka tím směrem a vyrazila tak rychle, jak jen může aby to bylo bezpečné, směrem k tomu volání. Netrvalo jí to moc dlouho, než doběhla k místu, kde někdo mladičký udělal dost zásadní chybu. "Klid, klid, už jsem tady. Jen klid, ano?" Volá na vlčka, uvízlého v bahně. "Zkus zůstat co nejvíc v klidu a nehýbej se. Najdu něco, čeho by ses mohl chytit."
Rozhlédne se, a pokud ji vlček neposlechne, dál na něj bude mluvit a snažit se ho přesvědčit, aby se uklidnil. Netrvalo jí dlouho, než našla delší, ale zdá se, že docela pevnou větev, ležící na zemi. Chytila ji do tlamy, bez ohledu na bahno a táhne ji směrem k vlčeti. Našla si místo, kde je země ještě pevná a jen těsně vedle mokřadu, kde se mladičký propadá. Pevně se zapřela a s funěním a s trochou cákání strká jeden konec větve k vlčeti. Vlče není daleko od pevné země, takže by se mělo být schopné větve chytit. Sari pak začne opatrně couvat a tahat mladého vlka z bahna ven na pevnou zem.

Koukne na mladou vlčku před sebou a její výraz. Trošku přiklopí uši. "To nic maličká," promluvila na ni něžně. Došla k ní a jemně do ní strčila čenichem, v gestu, které by mělo být gestem útěchy. "Někdy si magie dává načas. U mě to taky trvalo a byla jiná, než u ostatních. A i pokud žádnou nemáš, i tak se dá žít. Jsi krásná mladá vlčí slečna a určitě z tebe vyroste krásná a silná vlčice. Já bez magie rodiny taky vyčnívala a taky mě měli rádi. A rostlinky se dají naučit i bez magie. V mém léčení ostatních žádná magie není. Taky se můžeš ledacos naučit a kdo ví? Třeba pak budeš lepší než ti, co magii mají. " Usmála se na ni a pak na ni spiklenecky mrkla.
Zájem o ryby ji rozhodně potěšil, zamávala nadšeně ohonem. "Ryby jsou takový malý, štíhlý potvůrky. Mají po sobě šupiny, ty v řekách často stříbrné, tam kde je víc vody jsou většinou spíš zelené, hnědé nebo nažloutlé. To bys musela vidět. A jo, žijí fakt ve vodě. Dokonce neumí žít mimo vodu a když je z ní vyhodíš na zem, legračně se plácají na suchu. Ale to je pak lepší je zakousnout, není správný si s jídlem hrát a trápit ho. " Považuje za lepší to vlčeti říct takhle, přece jen, je to ještě vlče. "Ale je legrace je chytat. Sice jsi u toho celá mokrá, ale i tak je to legrace. Ale tady ti to nemám kde ukázat."

Ve světle květin si prohlíží místo, které předtím Coreymu označila. "Vidíš? Tohle jsem myslela. Nevím, jak tomu lidi říkají, ale prostě, jde to otevřít, na tomhle to pak bude držet. Takže pokud to chceme otevřít, musíme z opačné strany. " Hrábla packou po pantu, a pak truhlu oběhla na opačnou stranu. Pro jistotu kontroluje, jestli tam je petlice a nebo zámek. Za petlici by se to navíc dalo asi i lépe zvednout. Zdá se, že jim štěstí přeje a bude na otevření slušná šance. Pak zkouší hrabat packou po dřevu, hledá spáru, kde se onen dřevěný předmět otevírá. Zarazila na chvíli, když se jí zeptal na účel. "Náhodou vím. Lidi do takových věcí ukládali jiné věci. Všelijaký, uvnitř může něco být. Myslím, že tomu říkají truhla. Nebo truhlice. Nevím přesně. Půjdeš mi pomoct? Pro vlčí tlapy to není moc snadná práce. Lidi to někdy umí zavřít takovou malou věcí, pak bysme se tam nedostali, museli bysme to leda rozbít. Jenže to není tenhle případ a nebo to nechali otevřený. Přece jen se to trochu pohlo když jsi do toho strčil. Takže to otevřít půjde, jen pozor ať tě to nepraští do packy," a dál se s nadšením dobývá dovnitř. Víko na truhle už trochu nadskakuje. Jen staré dřevo ve vlhku je pro vlčí tlapy opravdu trochu problém a Sari není z fyzicky nejšikovnějších.

Zvědavě natahuje krk, co to Hektor chce ukázat. Když vytáhl dlouhou lesklou čepel, prostě si překvapením kecla na zadek. Doslova. Sedí a chvíli jen zírá. Páááni. "No, to je... fakt docela síla," vysoukala ze sebe pořád ještě zaraženě. Není zrovna obvyklé, že by jí někdo vzal řeč, byť i jen na chvíli. Vlk před ní ale rozhodně udělal dojem. "Hele, zvládl bys udělat něco, v čem by šly přenášet bylinky na cestách? Abych je nemusela nosit v tlamě? Aby se nevyspaly ani za běhu a šly v tom aspoň na čas uložit? Já jen... někdy prostě není všechno k sehnání všude a spousta bylinek je tak užitečná... a nejde je jen tak vzít sebou. " Hned ji napadlo, že by tohle mohla být velmi dobrá příležitost. Jenže, má to háček. Trochu svěsila uši. "Nemám ti co dát na oplátku. Můžu ti nabídnout leda pomoc léčitelky, kdybys ji někdy potřeboval. Ale to se nedá počítat, pomohla bych totiž tak jako tak, " přiznala otevřeně.

Když byla s důkladnou prohlídkou jeho šperků spokojená, kousek ustoupila. Napětí na jeho těle bylo příliš zřetelné, než aby ho mohla přehlédnout. Obzvláště s tím, co umí. Tak tedy odcouvala. I tak z něj nespouští oči. Usmála se a poskočila lehce na místě, už v takové vzdálenosti, že by mu to snad nemuselo vadit. "To je vážně paráda. Umíš vyrobit i větší věci než šperky? " Přešlapuje na místě, rozhodně velmi zaujatá jeho dovednostmi. Praktičtější část jejího já si dovede představit opravdu hodně věcí, které by se mohly hodit, kdyby je někdo vyrobil. "Já bych to asi nosit nemohla. Ve vodě jsem často," zamávala zvesela ohonem. "Ale i tak jsou krásné."

Při zmínce o poušti se Sari otřese. "Brrr... nesnáším pouště. Nikdy bych tam jen tak nevlezla, takže se ti vůbec nedivím, že tam taky nechceš." Otřese se ještě jednou, pěkně od čumáku až po špičku ocasu. S její přiléhavou srstí to ale nevypadá nijak efektně. Pak se protáhla a koukla na Jess, hlavně na dlouhou srst na krku a plecích. "A neumažeš si srst u toho? Jestli ne, tak asi musíš být mnohem šikovnější než já. Ta moje jde aspoň snadno umýt." Nevím, jak to ostatní dělají. Mě na souši všechno pokope nebo umaže. S rybama je větší sranda. Pořád ještě druhou vlčici okukuje. Vypadá to, že ani koupel srsti nijak neublížila a i mokrá je pořád krásná. Navíc tak je o to víc znát její délka. "Hele, co se kousek projít, aby ti to líp uschlo?"

"Vlastně jo," potvrdí mu jeho domněnku ohledně léčitelství. "Celá moje rodina byli léčitelé, takže jsem v tom tak nějak vyrostla a naučila se ledacos taky." Potřásla hlavou. Podle ní samé neumí zase tolik. Přece jen, nemá magii svých rodičů. Přesto ví dost. "A vlastně ani ne. Nepřemýšlela. Asi by bylo fajn mít nějaký stálý místo, kde bych taky něco mohla mít, ale prostě, nevím. Většinou ze mě každej po chvíli šílí. A to mě moc nebaví. Asi si prostě zkusím najít někde kout, kde bych si mohla uložit pár věcí. " Nevypadá, že by ji celá ta situace přišla zase tak důležitá. Ona sama sobě nepřijde nějak cenná.

Rybolov je pro ni zajímavější. Když Ray pohotově využil situace a rybu chytil, nadšeně ve vodě poskočila. Ryba, kterou ona sama drží za ocas, jí uštědřila další pěkný pleskanec po tváři. "Hmrpf!" Zavolala nesrozumitelně na Raye, nemůže povolit sevření, aby jí kořist neutekla. Vyrazila rovnou ke břehu, vyskočila nahoru a praštila svou rybou o kámen, aby se jí přestala mlít. Pak si ji uložila stranou a otočila se k Rayovi, znova nadšeně poskočila. "No vidíš, i bez magie to jde," zubí se na něj, očividně v dobré náladě.

Toulala se jen tak podél vody. Řeka ji dovedla k mořské pláži. Tam se jí vlastně docela líbilo. Ale nezůstala tam a vydala se dál. Zem se tu zvedá do podoby útesů, vysokých. Výhled na moře je skvělý. Pobřežní vítr jí fouká kolem těla a Sari vesele nastavuje tvář větru na okraji útesu. Pak se ale vydala od skal dál. Ví už, že tam někde je taky poušť. A tak prostě chtěla zjistit, kam až sahá. Až těsně k útesům totiž očividně ne. Je tu pořád spousta prostoru s trávou a vůbec životem. Na Sari je tu i tak trochu méně vody, než by jí vyhovovalo, ale tak, na průzkum, však proč ne. Krásný den. Až to té doby, než ji praštil do nosu povědomý pach.

Zamračila se, zastavil a rozhlédla se. Tam. Tam, v trávě, je zcela jasná stopa a táhne se do dálky. Zamračila se ještě o něco víc a jde blíž. Očichala krev. Vlčí. Rozhodně. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Přiklopila uši těsně k hlavě. Mírně ohrnula pysky. Hodně krve. Až příliš. Nemůže být daleko. A já nemám vůbec nic u sebe. Rychle se rozhlédla a prohlédla si rostliny okolo. Podvědomě si vždy hlídá, kde co roste, tak to je jen chvilička. Nezaváhala a utrhla pár rostlin v okolí. krvavec, řebříček a pár dalších, co by se jí mohlo hodit. Naházela si je na hromádku, pak si je opatrně chytila do tlamy. Má v tom už praxi a tak to umí udělat tak, aby mohla za běhu dýchat. A
rozběhla se po stopách v trávě. Tak rychle, jak jen dokázala. Dobře ví, že musí spěchat. Ať už to tady krvácel kdokoliv, bez pomoci mu nezbývá mnoho času. Vydrž. Ať jsi kdokoliv, vydrž. Prosí v duchu neznámého zraněného.

Netrvalo dlouho, když před sebou zahlédla siluetu. Stojícího vlka s křídly a u jeho nohou někoho dalšího. Stopa vede přímo k nim. Mírně sklonila hlavu a ještě přidala. Snad nejdu pozdě.

"A ty ho umíš dostat ze země?" Natáhne zvědavě krk s nakloněnou hlavou. Pak ho zase napřímí. "No jo, máš vlastně pravdu. Myslím, že mi táta něco říkal o železe v krvi. Úplně jsem nepochopila, jak to léčitelé zjistili. I když mi to vysvětloval. Ale prý to tak je. A je i v některých rostlinách. Mají se jíst, když má vlk slabou krev." Nebo taky něčí játra. Třeba z jelena. Ale to bych ho asi vyděsila. Vytáhla svoje vlastní vzpomínky. Přešlápla a zamávala ohonem.
Když jí dovolil, že se může podívat na jeho šperky, jen tak tak krotila nadšení, aby nahlas nezavýskla a nevyskočila všema čtyřma do vzduchu. Div se celá netřese nadšením. Ale přiblížila se k němu pomalu, až překvapivě jemně, na to, jak moc aktivně jinak působí. Pozorně zkoumá jeho šperky. Naklání hlavu ze strany na stranu, kousek popochází, aby viděla různé úhly. Zůstává ale tak, aby na ni Hector viděl. "Krásně se třpytí na slunci. Je to vážně úžasný. Zůstanou takové pořád, nebo se o ně musíš nějak starat?

"No a.. jak to funguje? A kde na to bereš suroviny? To je kov ne? Ten se nikde moc nepovaluje... Aspoň myslím." Olízla si čenich. Už zase jsou tu ty otázky. Leda možná někde po lidech, ti to používají. Kovový věci. Ale kov se vodou ničí, ne? A lidi odsud odešli už dávno. Stříhá ušima sem a tam, jak jí hlavou letí víc otázek, než které vyslovila. Netrpělivě poposedává na místě. Nakonec to nevydržela a přece jen vstala a stále s vířícím ohonem jde kousek blíž. "Můžu se podívat pořádně? Vážně jsem takový ještě neviděla," snaží se druhému vlkovi zdůvodnit svoje chování. Nechce ovšem na druhého vlka tlačit příliš. Ještě by jí mohl utéct. I to se jí už stalo. A zrovna v tomhle případě by jí to přišlo dost škoda. Koneckonců, má možnost si prohlédnout něco nového.

Jak se postupně přibližovala, nebylo těžké poznat, že je z ní druhý vlk opravdu nějak nesvý. Tak si tedy nakonec raději sedla, tam kde byla. Ale natahuje krk a čenich dopředu, jak se snaží líp vidět na jeho šperky. Zvědavost je vážně hrozná věc. Její ocas zametá podlahu, až víří pobřežní prach a traviny. Pořád jsou přece jen na říčním břehu. Ráda by došla až k vlkovi a ty jeho šperky si pořádně prohlédla a taky očichala, ale nechce Hektora vyplašit. Když v tom jí přiznal, že to všechno sám vyrobil. Údivem se jí rozšířily oči. Jůůůůů! "Páni, to jsi vážně dobrej. Jak to děláš? Je to magie? Já nic takovýho teda neumím. Ani jsem neviděla nikoho nic takovýho dělat. "

Neuniknul jí poněkud nedůvěřivý výraz Jess, když jí donesla svůj výrobek. Ale přece jen to zkusila a výsledek je rozhodně uspokojivý. Sari se na druhou vlčici vesele usmála. "Vypadá to, že je i tvoje srst v pořádku a nic se nestalo. Co myslíš?" Obejde ji zase kolem dokola a okukuje dlouhou hebkou srst, a to i když je teď mokrá. "Tý jo, jaký to vůbec je, když plaveš? Nezpomaluje tě to? Ale asi to máš zase pohodlný když je zima, ne?" Vesele mává ohonem ve vzduchu a očividně už to, co prve spískala, docela pustila z hlavy. A raději znovu zkoumá kožich vlčice před sebou. "A jak to vůbec děláš na lovu? Já teda lovím hlavně ryby," nic jinýho stejně pořádně neumím. "Ale hádám, že to ty asi ne, co?" Pořád popochází kolem Jess.

Mírně se zarazila, když před ní couvnul. Copak vypadám jak strašidlo? A když jí odpověděl z pauzami, postupně se napřímila, trochu v údivu. Přešlápla. Trochu si není jistá co teď dělat, aby vlka před sebou, pokrytého kde čím, nevyplašila. Olízla si čenich a trochu povolila postoj. Párkrát zamávala ohonem a snaží se vypadat přátelsky. "šperky? A... na co jsou? A tolik? A odkud je vlastně máš?" Nemůže si pomoct. Ona prostě nedovede se zeptat jen na jednu věc. Jen tak tak spolkne další otázky, aby vlka ještě nevyplašila. Opatrně zkusí jít blíž. Velmi ráda by si jeho šperky prohlédla víc zblízka. Kdyby ale začal zase couvat, tak zastaví. Pořád přátelsky mává ohonem. Její srst už mezitím na sluníčku doschla, o dost rychleji, než by tomu tak bylo u normální vlčí srsti.

Prvně si vůbec nevšimla, že tam není sama. Sluníčko jí vypékalo z kožichu rychle všechny zbytky vody. A trvalo notnou chvíli, než jí došlo, že na ni někdo kouká... Postihl ji urputný pocit déjà vu. Ale ne, už zase. Vstala a rozhlíží se. ano, opravdu je tady další vlk. Zamrkala, nemohla si nevšimnout, že na sobě má kde co. Zastříhala ušima a mírně natáhla čenich před sebe, prostě vtělená zvědavost. Po posledním setkání se jí.... tak úplně nechce lézt k někomu jen tak. Ale co. Kašlu na to. Zvědavost byla nakonec silnější a ona se s přátelským máváním ohonem a s úsměvem na tváři vydá blíž. "Ahoj, já jsem Sari. A ty? A co to máš na sobě?" Natáčí hlavu ze strany na stranu a prohlíží si vlka před sebou.

Kdokoliv by byl teď u řeky a sledoval hladinu, nemohl by si nevšimnout šedé 'skvrny' na hladině, rozrážející vodní proud. Šedavá vlčice prostě připlavala po říčním proudu, směrem od soutoku řeky Cony s Caynou. Kus od soutoku ale zamířila přece jen ke břehu. Vylezla na břeh a otřepala se. Teda, to zase bylo něco. Zvedla hlavu a koukla na oblohu. Nakonec se prostě natáhla na říční břeh a vystavila se slunci. Není jí sice zima, ale tentokrát plavala docela dlouho a tak trochu sluníčka neuškodí. Svého okolí si nijak moc nevšímá. I když se jí hlavou mihla myšlenka, že by vlastně možná tak nedbalá být neměla. Ale co. Takovej pech nemůžu snad mít dvakrát po sobě. Pousmála se a dál se sluní.