Príspevky užívateľa

Když byla s důkladnou prohlídkou jeho šperků spokojená, kousek ustoupila. Napětí na jeho těle bylo příliš zřetelné, než aby ho mohla přehlédnout. Obzvláště s tím, co umí. Tak tedy odcouvala. I tak z něj nespouští oči. Usmála se a poskočila lehce na místě, už v takové vzdálenosti, že by mu to snad nemuselo vadit. "To je vážně paráda. Umíš vyrobit i větší věci než šperky? " Přešlapuje na místě, rozhodně velmi zaujatá jeho dovednostmi. Praktičtější část jejího já si dovede představit opravdu hodně věcí, které by se mohly hodit, kdyby je někdo vyrobil. "Já bych to asi nosit nemohla. Ve vodě jsem často," zamávala zvesela ohonem. "Ale i tak jsou krásné."

Při zmínce o poušti se Sari otřese. "Brrr... nesnáším pouště. Nikdy bych tam jen tak nevlezla, takže se ti vůbec nedivím, že tam taky nechceš." Otřese se ještě jednou, pěkně od čumáku až po špičku ocasu. S její přiléhavou srstí to ale nevypadá nijak efektně. Pak se protáhla a koukla na Jess, hlavně na dlouhou srst na krku a plecích. "A neumažeš si srst u toho? Jestli ne, tak asi musíš být mnohem šikovnější než já. Ta moje jde aspoň snadno umýt." Nevím, jak to ostatní dělají. Mě na souši všechno pokope nebo umaže. S rybama je větší sranda. Pořád ještě druhou vlčici okukuje. Vypadá to, že ani koupel srsti nijak neublížila a i mokrá je pořád krásná. Navíc tak je o to víc znát její délka. "Hele, co se kousek projít, aby ti to líp uschlo?"

"Vlastně jo," potvrdí mu jeho domněnku ohledně léčitelství. "Celá moje rodina byli léčitelé, takže jsem v tom tak nějak vyrostla a naučila se ledacos taky." Potřásla hlavou. Podle ní samé neumí zase tolik. Přece jen, nemá magii svých rodičů. Přesto ví dost. "A vlastně ani ne. Nepřemýšlela. Asi by bylo fajn mít nějaký stálý místo, kde bych taky něco mohla mít, ale prostě, nevím. Většinou ze mě každej po chvíli šílí. A to mě moc nebaví. Asi si prostě zkusím najít někde kout, kde bych si mohla uložit pár věcí. " Nevypadá, že by ji celá ta situace přišla zase tak důležitá. Ona sama sobě nepřijde nějak cenná.

Rybolov je pro ni zajímavější. Když Ray pohotově využil situace a rybu chytil, nadšeně ve vodě poskočila. Ryba, kterou ona sama drží za ocas, jí uštědřila další pěkný pleskanec po tváři. "Hmrpf!" Zavolala nesrozumitelně na Raye, nemůže povolit sevření, aby jí kořist neutekla. Vyrazila rovnou ke břehu, vyskočila nahoru a praštila svou rybou o kámen, aby se jí přestala mlít. Pak si ji uložila stranou a otočila se k Rayovi, znova nadšeně poskočila. "No vidíš, i bez magie to jde," zubí se na něj, očividně v dobré náladě.

Toulala se jen tak podél vody. Řeka ji dovedla k mořské pláži. Tam se jí vlastně docela líbilo. Ale nezůstala tam a vydala se dál. Zem se tu zvedá do podoby útesů, vysokých. Výhled na moře je skvělý. Pobřežní vítr jí fouká kolem těla a Sari vesele nastavuje tvář větru na okraji útesu. Pak se ale vydala od skal dál. Ví už, že tam někde je taky poušť. A tak prostě chtěla zjistit, kam až sahá. Až těsně k útesům totiž očividně ne. Je tu pořád spousta prostoru s trávou a vůbec životem. Na Sari je tu i tak trochu méně vody, než by jí vyhovovalo, ale tak, na průzkum, však proč ne. Krásný den. Až to té doby, než ji praštil do nosu povědomý pach.

Zamračila se, zastavil a rozhlédla se. Tam. Tam, v trávě, je zcela jasná stopa a táhne se do dálky. Zamračila se ještě o něco víc a jde blíž. Očichala krev. Vlčí. Rozhodně. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Přiklopila uši těsně k hlavě. Mírně ohrnula pysky. Hodně krve. Až příliš. Nemůže být daleko. A já nemám vůbec nic u sebe. Rychle se rozhlédla a prohlédla si rostliny okolo. Podvědomě si vždy hlídá, kde co roste, tak to je jen chvilička. Nezaváhala a utrhla pár rostlin v okolí. krvavec, řebříček a pár dalších, co by se jí mohlo hodit. Naházela si je na hromádku, pak si je opatrně chytila do tlamy. Má v tom už praxi a tak to umí udělat tak, aby mohla za běhu dýchat. A
rozběhla se po stopách v trávě. Tak rychle, jak jen dokázala. Dobře ví, že musí spěchat. Ať už to tady krvácel kdokoliv, bez pomoci mu nezbývá mnoho času. Vydrž. Ať jsi kdokoliv, vydrž. Prosí v duchu neznámého zraněného.

Netrvalo dlouho, když před sebou zahlédla siluetu. Stojícího vlka s křídly a u jeho nohou někoho dalšího. Stopa vede přímo k nim. Mírně sklonila hlavu a ještě přidala. Snad nejdu pozdě.

"A ty ho umíš dostat ze země?" Natáhne zvědavě krk s nakloněnou hlavou. Pak ho zase napřímí. "No jo, máš vlastně pravdu. Myslím, že mi táta něco říkal o železe v krvi. Úplně jsem nepochopila, jak to léčitelé zjistili. I když mi to vysvětloval. Ale prý to tak je. A je i v některých rostlinách. Mají se jíst, když má vlk slabou krev." Nebo taky něčí játra. Třeba z jelena. Ale to bych ho asi vyděsila. Vytáhla svoje vlastní vzpomínky. Přešlápla a zamávala ohonem.
Když jí dovolil, že se může podívat na jeho šperky, jen tak tak krotila nadšení, aby nahlas nezavýskla a nevyskočila všema čtyřma do vzduchu. Div se celá netřese nadšením. Ale přiblížila se k němu pomalu, až překvapivě jemně, na to, jak moc aktivně jinak působí. Pozorně zkoumá jeho šperky. Naklání hlavu ze strany na stranu, kousek popochází, aby viděla různé úhly. Zůstává ale tak, aby na ni Hector viděl. "Krásně se třpytí na slunci. Je to vážně úžasný. Zůstanou takové pořád, nebo se o ně musíš nějak starat?

"No a.. jak to funguje? A kde na to bereš suroviny? To je kov ne? Ten se nikde moc nepovaluje... Aspoň myslím." Olízla si čenich. Už zase jsou tu ty otázky. Leda možná někde po lidech, ti to používají. Kovový věci. Ale kov se vodou ničí, ne? A lidi odsud odešli už dávno. Stříhá ušima sem a tam, jak jí hlavou letí víc otázek, než které vyslovila. Netrpělivě poposedává na místě. Nakonec to nevydržela a přece jen vstala a stále s vířícím ohonem jde kousek blíž. "Můžu se podívat pořádně? Vážně jsem takový ještě neviděla," snaží se druhému vlkovi zdůvodnit svoje chování. Nechce ovšem na druhého vlka tlačit příliš. Ještě by jí mohl utéct. I to se jí už stalo. A zrovna v tomhle případě by jí to přišlo dost škoda. Koneckonců, má možnost si prohlédnout něco nového.

Jak se postupně přibližovala, nebylo těžké poznat, že je z ní druhý vlk opravdu nějak nesvý. Tak si tedy nakonec raději sedla, tam kde byla. Ale natahuje krk a čenich dopředu, jak se snaží líp vidět na jeho šperky. Zvědavost je vážně hrozná věc. Její ocas zametá podlahu, až víří pobřežní prach a traviny. Pořád jsou přece jen na říčním břehu. Ráda by došla až k vlkovi a ty jeho šperky si pořádně prohlédla a taky očichala, ale nechce Hektora vyplašit. Když v tom jí přiznal, že to všechno sám vyrobil. Údivem se jí rozšířily oči. Jůůůůů! "Páni, to jsi vážně dobrej. Jak to děláš? Je to magie? Já nic takovýho teda neumím. Ani jsem neviděla nikoho nic takovýho dělat. "

Neuniknul jí poněkud nedůvěřivý výraz Jess, když jí donesla svůj výrobek. Ale přece jen to zkusila a výsledek je rozhodně uspokojivý. Sari se na druhou vlčici vesele usmála. "Vypadá to, že je i tvoje srst v pořádku a nic se nestalo. Co myslíš?" Obejde ji zase kolem dokola a okukuje dlouhou hebkou srst, a to i když je teď mokrá. "Tý jo, jaký to vůbec je, když plaveš? Nezpomaluje tě to? Ale asi to máš zase pohodlný když je zima, ne?" Vesele mává ohonem ve vzduchu a očividně už to, co prve spískala, docela pustila z hlavy. A raději znovu zkoumá kožich vlčice před sebou. "A jak to vůbec děláš na lovu? Já teda lovím hlavně ryby," nic jinýho stejně pořádně neumím. "Ale hádám, že to ty asi ne, co?" Pořád popochází kolem Jess.

Mírně se zarazila, když před ní couvnul. Copak vypadám jak strašidlo? A když jí odpověděl z pauzami, postupně se napřímila, trochu v údivu. Přešlápla. Trochu si není jistá co teď dělat, aby vlka před sebou, pokrytého kde čím, nevyplašila. Olízla si čenich a trochu povolila postoj. Párkrát zamávala ohonem a snaží se vypadat přátelsky. "šperky? A... na co jsou? A tolik? A odkud je vlastně máš?" Nemůže si pomoct. Ona prostě nedovede se zeptat jen na jednu věc. Jen tak tak spolkne další otázky, aby vlka ještě nevyplašila. Opatrně zkusí jít blíž. Velmi ráda by si jeho šperky prohlédla víc zblízka. Kdyby ale začal zase couvat, tak zastaví. Pořád přátelsky mává ohonem. Její srst už mezitím na sluníčku doschla, o dost rychleji, než by tomu tak bylo u normální vlčí srsti.

Prvně si vůbec nevšimla, že tam není sama. Sluníčko jí vypékalo z kožichu rychle všechny zbytky vody. A trvalo notnou chvíli, než jí došlo, že na ni někdo kouká... Postihl ji urputný pocit déjà vu. Ale ne, už zase. Vstala a rozhlíží se. ano, opravdu je tady další vlk. Zamrkala, nemohla si nevšimnout, že na sobě má kde co. Zastříhala ušima a mírně natáhla čenich před sebe, prostě vtělená zvědavost. Po posledním setkání se jí.... tak úplně nechce lézt k někomu jen tak. Ale co. Kašlu na to. Zvědavost byla nakonec silnější a ona se s přátelským máváním ohonem a s úsměvem na tváři vydá blíž. "Ahoj, já jsem Sari. A ty? A co to máš na sobě?" Natáčí hlavu ze strany na stranu a prohlíží si vlka před sebou.

Kdokoliv by byl teď u řeky a sledoval hladinu, nemohl by si nevšimnout šedé 'skvrny' na hladině, rozrážející vodní proud. Šedavá vlčice prostě připlavala po říčním proudu, směrem od soutoku řeky Cony s Caynou. Kus od soutoku ale zamířila přece jen ke břehu. Vylezla na břeh a otřepala se. Teda, to zase bylo něco. Zvedla hlavu a koukla na oblohu. Nakonec se prostě natáhla na říční břeh a vystavila se slunci. Není jí sice zima, ale tentokrát plavala docela dlouho a tak trochu sluníčka neuškodí. Svého okolí si nijak moc nevšímá. I když se jí hlavou mihla myšlenka, že by vlastně možná tak nedbalá být neměla. Ale co. Takovej pech nemůžu snad mít dvakrát po sobě. Pousmála se a dál se sluní.

Sari, pořád trochu ne úplně nadšená z toho, že svou nešikovností druhou vlčici takhle ohodila, se začala rozhlížet. Nakonec došla k místu, kde rostou rákosiny a vysoká tráva. Zatímco se její společnice pokoušela umýt, opatrně, aby si nepořezala tlamu od ostrých okrajů listů, ale přesto rychle a překvapivě obratně, začala trhat rákosiny a trávu a skládá si je na břehu, určitým způsobem. Střídá stonky rákosu s trávou, občas do toho strčí čenichem aby to srovnala tak, jak chce. Pak si přišlápne vždy jedno místo na travinách a druhou packou a čenichem kus rákosu přehne, přešlápne a takhle postupuje. Nakonec upletla cosi jako malou hrubou rohož. Není kdoví jak krásná a sem tam z ní trčí kusy trávy. Ale pořád je to rohož a drží to pohromadě. Konec jakžtakž zamotá za pomocí zubů a tlap do sebe aby se to hned nerozvázalo a dojde s tím k vodě. vymáchá rohož v čisté vodě, mimo bahno a mokrou vynese ven. Položí jí před Jess.
"Zkus se otřít o tohle. Mělo by to fungovat docela dobře. Voda v ní je čistá a je to dost pružný aby to s tím mělo jít. "

"Klidně můžu vypadnout. Ale příště, prostě stačilo normálně, slušně říct a ne hned vyvádět. " Odfrkla si ve vodě, dál ale zůstává v proudu.
Mračí se. Nemůže si pomoct, ale ty jizvy jsou staré. Musela být vlče. Malé vlče. "Kdo ti to udělal. Otec? Matka?" je naprosto jasné, o čem mluví. Dívá se u toho na jizvu přes její oko. Sari nikdy nepochopila, jak může někdo, kdokoliv, zaútočit na vlče. Natož na vlastní vlče. Jenže, ve smečce, kde se narodila a kde vyrůstala, nebyli jen léčitelé. Ale také oběti, které neměly kam jít. Mimoděk si vzpomněla na jinou vlčici. Tu, které řekla, že léčitel zná bolest tak, jako málokdo. Ano, zná. I takovouto. Potřásla hlavou.
"Rozmysli si, jestli chceš být jako ten, co ti to udělal. A provádět jiným totéž. Útočit na ostatní, i když to není nutné." Váhá, jeslti se jí má zeptat, jak naložila s tyranem. Sari nesnáší násilí a útoky na jiné vlky. S jedinou výjimkou. Kdo tohle provede vlčeti, nemá právo existovat. Nakonec se nezeptala. Přestala udržovat svou pozici v proudu a nechává se jím unášet zvolna pryč. Je tak na okřídlené, jeslti půjde podél proudu s ní a bude s ní chtít nadále mluvit, a nebo jestli ji nechá odplout pryč. Sari si podle chování proudů dovede i takto, v této pozici ohlídat, že ji proud nezanese na břeh na snadný dosah.

Klidně kouká na rudočernou před sebou. "Není to ztráta času. A funguje to. Je to prostě způsob kontroly. Nikdo netvrdí, že to je zase tak snadný. "
Zadívala se na ni přísně. "Divila by ses, co všechno může o bolesti vědět léčitel. Protože ji viděl víckrát, než si umíš představit. " A myslí vážně každé svoje slovo. Jistě že nemohla zažít podobnou ztrátu kontroly nad magií osobně. Její magie taková není, aby to vůbec bylo možné. Ale pořád viděla ledacos, aby dobře věděla, jak to chodí. A ano, samozřejmě si párkrát natloukla dost, aby měla dost slušnou představu. "Otázka je spíš, jeslti ty máš tu sílu a vůli to zkoušet a zvládnout to. Nejtěžší je totiž porazit sebe sama." To slyšela mnohokrát. A navíc, moc dobře ví, jaká je to pravda. I z vlastní zkušenosti. I to, že toto od ní byla pro tu vlčici tak trochu... vlastně výzva.

Ustoupila trochu, když se Mal začala zvedat. Jednak aby jí dala prostor a jednak, aby měla sama jak uhnout. Kdyby přece jen náhodou. I když už potíže nečeká. "A to nikdy nespíš u vody? Břehy nabízí hodně úkrytů, kde se dá spát. Co myslíš, že jsem tady dělala já, když ses tady objevila. Dokázala jsi dojít asi pěkný kus, to znamená, že pár minut vždycky máš. Jo, dost nepříjemných. Ale pořád tam jsou."
Dál to nerozebírá a nechá rudočernou odejít. Snad se nad tím trochu zamyslí a zkusí to. Potřese hlavou, povzdechne si a vydá se také pryč, podél řeky.

"vážně promiň!" Omlouvá se znovu a rozpačitě si olízla čenich. Uhnula z místa, aby umožnila Jess se umýt. "Nechceš s tím radši jít k té řece? Nebo k místu, kde z jezera vytíká? Tam to asi bude čistší. To jsem tomu dala... Taková krásná srst a já tě takhle ohodím.. " Opravdu vypadá, že ji to mrzí. A tak hledá nějaké řešení. K jejímu údivu ale Jess normálně vlezla do tmavé vody jezera a nevypadá, že by si o svůj kožich dělala starosti. Zarazila se a zastříhala ušima. Kouká na ni. Sama pak opatrně zamířila zase do vody a sleduje hezky zbarvenou srst druhé vlčice, jak bude vypadat v tmavých vodách jezera.