Príspevky užívateľa

Když Sari zjistila, že za ní druhá vlčice neplave, ve vodě se otočila a začala plavat tak, aby nebyla daleko. Ale má dost rozumu, aby rozhodně zůstala ve vodě a v hloubce a hlídala si chování okřídlené. Vyrovnává jen tlak proudu, aby ji neunášel pryč a kouká po Grace na břehu. Pořád jí buší srdce rychleji než by chtěla. "A nebylo by lepší tak nevyvádět, prostě a jednoduše? Nic zvláštního jsem ti neudělala," zkouší to ještě. Okřídlená vlčice na břehu nemůže vědět, co je Sari zač a ani co ji všechno učili. Ani to, že její jizvy v ní pořád spíš probouzí instinkt léčitele, než strach. A právě to že jí vlastně nedovolilo jen tak utéct. "No vážně. Co když natrefíš na někoho nebezpečnějšího než jsi ty? Víš že strach mnohý vyprovokuje k útoku?" Teda tak mě to učil táta. Hádám, že mě asi k útoku nevyprovokuje nic... Pak jí teprve došlo, že s tím počtem jizev už asi na někoho nebezpečnějšího vlčice natrefila. Ups.. Opatrně po ní pokukuje. Snaží se ve vodě spíš šetřit energii, ale nejen onen stále přetrvávající divný pocit strachu ji udržuje ve střehu. Doufám, že ji nikdy nepotkám tam, kde není voda.

"Vypadá vážně docela normálně. Asi to fakt bude spíš dnem a tak. Když jsem se potopila, bylo hodně tmavé. A voda neštípe do očí. "Sari zamířila k mělčině, aby vylezla zase z vody. Vypadá normálně, až na packy. Ty se jí cestou trochu bořily do bahna na dně jezera a to na nich ulpělo. A protože je černé, i konce jejích tlap nějak.. změnily barvu. Sari se na břehu instinktivně oklepala... a až příliš pozdě jí došlo že není zase tak daleko od Jess a tudíž tu voda z její srsti docela slušně ohodila. Ups... "jé, promiň, já.. já nechtěla," celá v rozpacích se jí omlouvá. "Ale ta voda vypadá normálně, tak by fakt neměla vadit. I ta řeka za jezerem je čistá, byla jsem tam. "

"Jo, to je vidět," řekla tiše, napůl pro sebe. Nemyslí to nijak urážlivě, ale určitě to situaci nepomohlo. Možná by si mohla myslet, že nebýt toho divného strachu, tak by to neřekla, ale popravdě, asi i řekla. "No, tak tím spíš ti to někdo říct musí," reagovala na to klidně.
Jenže, vlčka na ni přece jen skokem vyrazila Dopr..! Sari, neklidná povaha pořád v pohybu, je ale velice rychlá vlčice a podivný strach její reakce rozhodně nezpomalil, spíš naopak. Takže se odrazila k odskoku směrem do vody vlastně dřív, než si stačila pomyslet, že je v maléru. i tak ji tlapy Grace lehce vzaly přes zadek, ale to už Sari nezastavilo. Prudce zabrala a míří do vody. Dobře ví, že v otevřeném boji by stěží měla šanci. aspoň že si takhle namočila křídla. Moc si nezalítá. Pomyslela si, zatímco míří na hlubší vodu, kde by měla výhodu snazšího pohybu, díky svojí srsti. Snaží se mezi nimi vytvořit dost velkou vzdálenost aby se mohla po druhé vlčici obhlédnout. Křídla ve vodě přece jen asi moc výhodou nebudou, nasáklá vodou budou příliš těžká a neforemná. Teda, doufám! A na hlubině, kde je nutné plavat, bude Sari s hladkou srstí ve výhodě. "Hádám... že... to... bylo... přiznání." funí z vody, zatímco dál plave. Pokud se jí povede mezi ně dát větší vzdálenost, ohlédne se po Grace. Jinak prostě plave dál a naslouchá zvukům za sebou. Hodlá se ale držet v říčním proudu a nepřibližovat se k břehům. Bude-li tedy muset, zamíří po proudu. "A není to škoda, začít hned takhle vyvádět?" Zavolala po druhé vlčici. Oklepala se, pořád jí z té druhé divně mrazí, ale Sari si je čím dál tím víc jistá, že to není přirozený strach. A tudíž to je něco, co by měla ignorovat.

"To je fakt, tak tam prostě vlezu já," odsouhlasila druhé vlčici situaci a pak prostě... skočila z vysokého břehu přímo do jezera. Vysoký odraz a obloukem to vzala předními tlapami a hlavou do vody. Viděla i přes tmavou barvu, že je tam dost vody aby si nenatloukla. Temná hladina se na chvíli nad šedou vlčicí prostě zavřela. Ne na dlouho. Sari se za chvíli vynořila, zatřepala hlavou, aby dostala vodu z čenichu a z očí a zvesela kouká po Jess nahoře. "Vypadá to docela normálně," zazubila se na ni. "Možná je na dně prostě hodně rašeliny. To je prej docela zdravý na klouby. Nechceš si zkusit namočit třeba tlapku? To by se určitě dalo zvládnout." Plave dokolečka ve vodě, ocas za sebou táhne jako takové jakési kormidlo a pořád natáčí hlavu k Jess na břehu. "jak to vůbec řešíš když prší?" zavolala na ni vlčice z vody. Zatím se nemá k tomu, aby zamířila rovnou ke břehu.

Tělem jí prochází mrazení. Její tělo reaguje na vlnu strachu a Sari rozhodně je hodně zmatená. No vážně, co se to děje? Rozhlédla se po okolí, hledá co by to mohlo způsobovat. Trochu se zamračila, když jí teprve teď došlo, že zdrojem toho všeho může být vlčice před ní. Ale... vždyť není nijak děsivá. Teda jo, jsou asi takoví, co by se báli jizev a má ty křídla a tak... ale... vždyť prostě, je to jen vlčice... Naklonila hlavu na stranu, uši přiklopené k hlavě snad ještě těsněji než předtím. Instinktivně sebou cukla, když Grace zavrčela. Ale neuhnula. "No tak sis prostě mohla najít jiné místo ne? Na týhle řece jsou tucty takových míst, jedno jak druhý. Není to něčí území, na to si dávám pozor, na něčí území bych nelezla. Vždyť to snad není konec světa. Nebo prostě stačilo slušně říct a ne hned začít vyvádět, to pak nikdo moc nestojí o to ti vyhovět." Potřásla hlavou a zhluboka se nadýchla, snaží se pročistit si trochu mysl a uklidnit tělo. Srdce jí budíš vlivem toho divného strachu. Nádech, výdech, nádech, výdech... pomalé a dlouhé. Ví dost o panice a jejím zvládání díky tomu, co je, aby dovedla udržet strach pod kontrolou. Jakkoliv není zvyklá, že by něco takového někdy musela dělat. "Ty poslyš, ten divnej pocit tady, to děláš ty? Jestli jo, nepřijde ti to trochu neslušný? Na podobný kousky jsi už trochu velká ne? U vlčete, co zkouší moc, by se to dalo pochopit, ale jsi dost možná vyšší jak já, takže tak úplně vlče asi nebudeš."

"Jé, to je škoda. Ale tak, někdy se asi setkání nevydaří, no." potřásla hlavou, pořád tak na okraji jezera a rozhlíží se. I když občas po očku koukne i po druhé vlčici. "Přemýšlím, co se stane, když tam prostě skočím. Ta voda je fakt tmavá. Ale podle toho, že tam jsou ryby a všechno kolem normálně žije, tak určitě není jedovatá. Viděla jsem ptáky, jak ji normálně pijí. To je prostě záhada."
Koukla znovu na Jess a zvesela zamávala ohonem. "Neprozkoumáme to? Ale pak se mírně zarazila, když jí něco došlo. "Hele, jak vlastně tvoje srst snáší vodu? " Zastříhala se zájmem ušima. "Moje dobře, ale zase nevypadá tak hezky. "

Sari přiklopila uši a trochu nejistě si olízla čenich. Co se to děje? Srst na hřbetě se jí trochu naježila, v reakci na tu druhou vlčici a její magii. Sari ovšem netuší, že je to magie. A tato věčně pozitivně naladěná vlčice se vlastně nikdy neuměla doopravdy bát. Nikdy strach nepochopila. Je to pro ni dost nezvyklý pocit, ale právě proto také neví, jak by měla jednat a co vlastně udělat. Tak prostě stojí na místě. Její ohon se tak nějak samovolně stáhl mezi její zadní nohy. Ano, bojí se. I když vlastně nepochopila čeho a tak u toho zmateně stříhá ušima. "Však tě nikdo nenutí," odpověděla jí klidně. Samotnou ji překvapilo, že se jí mírně chvěje hlas. "Jen prostě, jsem taková, protože mě tak vychovali, tak jsem se podívala. Když nechceš, nijak to řešit nebudu." Pořád stojí, packy v podstatě jako by měla vrostlé do dna řeky. Je za tím ten podivný strach a ztuhlost něj, nebo prostě to, že voda jí přece jen dodává jistotu? To není vůbec jasné. Ani jí. Pořád nepochopila, co se tady vlastně děje a čeho se bojí. "A byla jsem tu první, takže pokud ti vadilo, že cákám, mohla sis najít jiný místo. Nebo si mě nevšímat, ne?" Pokouší se jí domluvit. Trochu nechápe, co s tím ta druhá tak nadělá. Koneckonců, toto není nijak ukryté místo. Ani zvláštní. Na břehu téhle řeky jsou takových desítky. I přes ty divné pocity co má, se na druhou vlčici usměje. "I tak neuškodí, když to řekne i někdo jinej, ne?" Mrkne na ni při té poznámce o tom, že si je vědomá že má krásná křídla.

"Aha, tak to jo," kývne, když jí vlčice dotek zamítne. Vesele se na ni usmála a obešla si kolem ní ještě jedno kolečko. Koukla na Jess, když zaznělo docela dlouhé jméno a došlo jí, že se možná měla představit pořádně. "Celým jménem jsem Sariane Noreskia, ale prostě, jsem zvyklá jen na zkratku," olízla si čenich, při vysvětlení, proč se na poprvé nepřestavila pořádně.
Když se na vlčici před sebou dost vynadívala, koukla zase k jezeru. "Hele, znáš to tady? Nevíš proč to tady vypadá tak zvláštně? Je to hrozně tmavý." Stoupla si na břeh, natažená, čenich kupředu, jak jí zvědavost nedá. Div že nepřepadne do vody.

V klidu se na nevrlou reakci druhé vlčice pousmála. "Tak přemýšlet si můžeš jak chceš, ale mám takový dojem, že jsi na mě asi koukala první a asi docela dlouho. Navíc, nemyslím si, že bych se tady byla dala přeslechnout," a tím pádem se mi dalo vyhnout. Druhou půlku věty ale raději řekla jen v duchu. Zase tak hloupá není. Lehce zamává ohonem. Zní vlastně docela přátelsky a vesele, pořád ve tváři ten mírný úsměv. Vztek druhé vlčice ji zdá se nijak neděsí. Klidně na ni kouká dál, ale není v tom žádná výzva, ani agrese. "Promiň, že koukám. Asi profesionální deformace, celá rodina byli léčitelé a taky mě ledacos naučili. Když vidím jizvy, automaticky hodnotím, jak jsou staré a jestli s nimi nejde ještě něco dělat, aspoň zhruba. S čerstvými to totiž docela často jde, apsoň do jistý míry," zkusila to vysvětlit. Docela mírně. Sedla si ve vodě, o to víc je vidět, že nehodlá dělat potíže.
Když se jí okřídlená představila, s úsměvem pokývla a párkrát plácla ohonem. Ve vodě to zní docela.. pleskavě. "Máš krásná křídla."

Sari se zvesela uculila a zamávala ohonem. Očividně svůj vlastní malý trapas bere s humorem. Beze strachu a s úsměvem se vydala k druhé vlčici. Zvědavě ji okukuje. "No to se nedivím, máš úžasnou srst. Můžu si ji očichat a pohladit?" Zkusí se zeptat. Nejradši by to udělala i jen tak, ale přece jen, mimo smečku by jí za podobné jednání mohla vlčice také ukousnout čenich, že ano. Pokud to vlčice před ní dovolí, dojde blíž a jemně svým čenichem přejede po její srsti. Ale pokud ne, tak jen potřese hlavou a nebude to řešit.
Tak jako tak, potom obejde druhou vlčici dokola, s obdivným pohledem. "Páni. Tebe si určitě každý všimne. " Vesele se na ni zazubila. Jezero ji zrovna teď celkem přestalo zajímat, přece jen, vlčí společnost je zajímavější. O to víc, že vlčice před ní působí docela přátelsky. "Já jsem Sari, a ty?"

V klidu se baví cákáním vody a moc nesleduje okolí. Až po notné chvíli jí tedy došlo, že na ni někdo kouká. Zarazila se a zvedla hlavu. Její pohled se střetl s pohledem okřídlené vlčice a Sari, obvykle věčně dobře naladěnou, maličko zamrazilo. Ač sama nechápe proč. To ale rychle přešlo. Nemohla přehlédnout její jizvy, ani tu přes oko. Maličko se zamračila. Vypadá mladá na tolik jizev. Rychle zhodnotí jejich stáří a vzhled. Nejraději by si vlčici prohlédla opravdu důkladně, ale moc nevěří tomu, že by ji takhle mladá vlčice s tolika jizvami pustila tak blízko. Opravdu příliš mladá. Jak dlouho je má? Musela být... maličká...Přesto se ve vodě narovná a usměje se na okřídlenou. "Ahoj, já jsem Sari. A ty?" Zkouší se seznámit celkem jemně. Neví, co může od druhé vlčice čekat. Pro jistotu k ní zatím nechodí blíž a zůstává ve vodě. Neznámá vlčice ale nemůže vědět, že voda je pro Sari výhodou. Ne omezením.

Sari stála na břehu tmavého jezera a sledovala vodu. Vlastně, neviděla ještě takové místo. A to jsem si myslela, že mě tak honem něco nepřekvapí, jak jde o vodu. Potřásla hlavou. Okolí si nijak moc nevšímá. Nikdy tu nenarazila na nic, kvůli čemu by si musela dávat nějak víc pozor. A jezero je prostě o dost zajímavější. Proto, když v tom tichu zazněl pozdrav, nečekala to a nadskočila leknutím všemi čtyřmi do vzduchu. A když dopadla, jen tak tak, že se nezřítila z břehu do jezera. Srovnala to, a otočila se směrem, odkud zazněl hlas. Tam uviděla před sebou vysokou vlčici s velmi krásnou srstí. "Um.. ahoj. Promiň že jsem tak nadskočila, nevěděla jsem, že tu někdo je." Přešlápla. "Jé, ty jsi hezká..." kouká na očividně hebkou dlouhou srst druhé vlčice.

Je pěkný, teplý jarní den. Sari se už pár dní drží v blízkosti řeky. Líbí se jí u ní. Aby taky ne. Je v ní dost ryb a tak nemusí složitě shánět jídlo. A navíc, vždycky byla dobrý plavec. Zrovna teď je taky ve vodě. Hned po ránu si nalovila dost ryb, aby se najedla a teď... si vlastně jen tak hraje. Stojí na mělčině, packou plácá do vody a tlamou chytá létající kapky, až jí cvakají zuby. Celý čenich má zmáčený vodou, vlastně nejen čenich a vůbec jí to nevadí. Zvuky cákání ale musejí být slyšet docela daleko, takže by šedivou vlčici nemohl minout žádný vlk široko daleko.

"Tak vidíš," uculila se na něj a zamávala párkrát ohonem. Kdyby tu bylo víc světla, asi by si doběhla očichat stěnu, za kterou by měla téct řeka. Ale tak daleko jemné světlo Coreyho květin nedosahuje. To jí nijak moc nevadí, protože pořád je tu co zkoumat. Te´d třeba ta záhadná věci tam před nimi. Stoupla si vedle Coreyho a čichla k tomu, opatrně. Odfrkla si. "Fakt to smrdí. Docela." Chvíli tam jen tak přešlapovala, nebyla si jistá, co s tím provést. Opatrně do toho strčila čumákem. "Zase tak shnilý to asi nebude, je to docela pevný. " Odfrkla si. Když do toho Corey strčil, zastříhala ušima. Hele, ono se to hnulo. Naklonila hlavu na stranu a koukla na štěrbinu, která je sotva vidět. "Můžeš mi posvítit tady na druhou stranu? Já jen, některý věci lidí jdou otevřít, mívá to pak na jednom místě takový divný cosi, na kterým ta část, co jde dát pryč, zůstává potom viset. Když to pak chceš otevřít, musíš s tím počítat a šťourat ze správný strany," vlčice nezná slovo pro panty a neumí je tak pořádně popsat. Pokud jí Corey vyhoví, prohlídne si zbytek předmětu a tlapkou strčí do pantů (pokud tam tedy jsou), které tam našla. Aby Coreymu ukázala, co tím myslí.

"Můj táta uměl velkou spoustu věcí. Byl léčitel a jeho táta taky, učil se léčit od malička. Takže dělal něco podobného jako tvoje maminka. Měl i léčivou magii, stejně jako moje maminka. Ale já ji nemám. Tak mi musí stačit rostlinky," usmála se zvesela na vlče. Uloveného zajíce k ní pak ještě čenichem mírně postrčila. "Jen si dej."
Vesele si pak pobíhala okolo a zkoumala prostor, než se vlče nají. "Ty jsi nikdy nejedla rybu?" Zastříhala ušima. "Jé, škoda, že tady není voda v který by byly, nějakou bych ti chytila." Usmála se na ni. "Někteří vlci je moc nemají rádi, ale mě chutnají. A navíc, ty nachytat umím." sedla si, veselý výraz. Tady není žádná dost velká voda zase tak blízko, a ona je ještě malá. Takže smůla. Třeba ji ještě někdy potkám a tu rybu ji chytím.