Príspevky užívateľa

Napřímila hned zase ouška a vesele se na něj zazubila "Jasně!" skoro až ňafla, očividně už zase v pohodě.

Rayova magie ji očividně fascinuje, vesele se zatočila dokola. "To je náhodou fajn, aspoň můžeš v zimě víc dovádět. sněhulák asi bude nakonec z každýho, ale co už. "Potřásla hlavou. "Hmpf.. taky mi zima nevadí tak moc jak by asi měla. Táta říkal, že za to asi může moje srst, která je podobná zvířatům, který jsou zvyklý čelit studený vodě. " usmála se na něj s vyplazeným jazýčkem, očividně s tím spokojená.
Pak strčila čenichem do zmrzlé ryby. Když ji vyzval, že může zkusit, jeslti se bude mrskat. Nezaváhala ani vteřinku. Zkusila vzít rybu do zubů a led rozdrtit, ale hned toho nechala. Brrrr! Studí, studí, studí! Otírá si čenich o tlapy, Ale rozhodně ji to neodradilo. Rozhlédla se, hrábla na jednom místě do země a vytáhla menší kámen. Chytila ho opatrně do zubů a donesla k rybě. Pustila ho na ni z výšky, až se na ledu objevila prasklinka. Vzala kámen znova a teď už opatrněji odstraňuje ledovou krustu. Nakonec vzala rybu za ocas a zatřepala s ní, pak ji položila. Ryba se ani nehla. "Tak buď to nepřežije, nebo jsem s tím byla pomalá," Koukla zvesela na Raye. Ono je to tak lepší, být živá v ledu, no fuj.
Protáhla se a zívla a zazubila se na Raye. Nepotřebuje další pobídku k rybolovu, rovnou zamířila do vody, s ohonem vysoko neseným. V proudu se ale už zase chová tiše. Jednu tlaku zvednutou, natáčí hlavu sem a tam a sleduje proudy.

Když se teplota rudočerné nakonec vrátila do hodnot, které už se dají považovat za normální, Sari druhou vlčici postupně opatrně dostrkala na mělčinu a uložila ji co možná nejpohodlněji. Občas zahrabe packami v mělké vodě tak, aby vlčici pocákala a udržovala tak její srst dostatečně mokrou, aby se neměl vrátit onen problém s horkem. Pečlivě jí kontroluje dech i tep a také pravidelně teplotu, lehkými dotyky vlastního čumáku. Využívá k tomu packy a uši druhé vlčice, jakožto nejvhodnější místa, kde se dá teplota určit nejpřesněji. Nemohla si u toho nevšimnout, že má rudočerná bílou skvrnu na spodku levé přední tlapy. Legrační. Ona má bilou levou přední, já zase pravou přední. Zadívala se na tři bílé prsty na vlastní tlapě. A dál drží svou tichou hlídku.

Trvalo dlouho, než se vlčice probrala. Na Sarin vkus až trochu moc dlouho. To jen značí, jak moc zlé to doopravdy bylo.
Rudočerná to ale vzala s pořádnou parádou. Sari se v duchu jen uchechtla. No jo. Ohniví... V magii i v povaze, co? Dává si ale dobrý pozor, aby nic z toho neukázala navenek a zůstala stát na místě, kde je. Tedy všemi čtyřmi packami v mělké vodě. Pacienty není třeba plašit. Natož ty již vyplašené.
Kouká na vlčici a nasadila klidný, profesionální úsměv, jaký mívají léčitelé nacvičený.
"Ale no tak, jen klid. Nic se už neděje. Kdybych ti chtěla něco provést, mohla jsem to udělat už dávno a nebo tě prostě nechat utopit. Nevím, jak dlouho vydržíš s dechem, ale tak dlouho, jako jsem tě musela podpírat ve vodě, určitě ne. " Mluví klidně, tiše, ale dostatečně nahlas, aby jí bylo rozumět. Pořád stojí na místě. Je ovšem ve střehu, dobře si vědomá toho, že panikařící pacienti mohou být nebezpeční. Ale také, že za to pak nemohou. Automaticky předpokládá, že Mal je právě takový případ.
"Jsem Sari, povoláním léčitelka. Nikdo další tu není a ode mě ti nic nehrozí. Mimochodem, působivá magie, jen škoda, že trochu nestabilní. Podle toho, jak cílevědomě jsi šla, i když jsi byla už mimo, se ti to někdy už stalo. Ale víš co dělat, a to je dobře. Prosím, raději se ještě chvíli posaď, ano? Už by ti nic nemělo hrozit, ale byla jsi v bezvědomí docela dlouho." Samozřejmě druhou vlčici nezná, a tak nemá tušení, na jaká slova by nejlépe zareagovala a uklidnila se. Ale ví, že byla rudočerná v ohrožení života a tak prostě dělá, co nejlépe umí, aby jí pomohla. Proto také stále zůstává bez hnutí ve vodě a staví tak sama sebe úmyslně do zdánlivě nevýhodné pozice. Voda přece jen omezuje pohyb. Jistě, ne tak úplně u Sari. Tedy v porovnání s jinými vlky. A také, voda není nevýhoda, když druhá vlčice vládne ohněm. Ale přesto je to jasné gesto. Sari prostě dává najevo, že není v tuto chvíli hrozbou.

Sari si tohle místo vyhlédla pro odpočinek prostě proto, že se jí líbí. Spousta průzračné vody, v kterých se zrcadlí okolní strmé vrcholky. Prostě krásné místo. Našla si pěkné hnízdo ve změti popadaných stromků, kde ji nikdo nebude rušit, a šla spát. Spala klidně, možná občas ze sna zacukala packou nebo dvěma, jak se jí zdálo o dovádění v říčním proudu. Když v tom do jejích uší pronikly podezřelé zvuky a do jejího čenichu podezřelý pach. Vzbudila se a zvedla hlavu. Zavětřila. Něco hoří? Vyhrabala se na nohy a vzápětí uviděla, jak se směrem k vodě potácí vlčice, z které stoupá pára. Za ní zůstává země očividně vysušená a spálená, jako od hrozného horka. Magie mimo kontrolu! Došlo hned Sari. Ohnivá a ta vlčice se snaží zachránit vodou. Nemusela být génius, aby jí to došlo.
Bez ohledu na vlastní bezpečí se ihned škrábe ze svého pelechu ven a běží k druhé vlčici. Ucítila vlnku horka na dost velkou vzdálenost, aby věděla, že je opravdu zle. "No tak, vydrž, voda je už jen kousek! To zvládneš!" Snaží se povzbudit druhou vlčici, probíhajíc poblíž ní. Nemůže se jí dotknout. Horko je příliš velké a Sari, naneštěstí, není o nic víc nehořlavá než jakýkoliv jiný vlk. Dobře, možná že její na vodu uzpůsobená srst by vydržela o něco víc, ale nikdy to vlastně nezkoušela a teď není vhodná chvíle s tím začínat. Rozhlédla se po něčem užitečném. Doběhla ke břehu a vytáhla z vody silný, vodou nacucaný klacek. Je připravena pokusit se jím podepřít vlčici, kdyby pod ní podklesávaly nohy. Klacek by neodolal horku dlouho, ale dost dlouho na to, aby aby zafungoval jako aspoň nějaká bariéra mezi nimi a Sari s jeho pomocí mohla druhou vlčici aspoň trochu podepřít a dostat ji do vody. To nakonec nebylo třeba, ale zřejmě jen tak tak. Sari spolu s vlčicí pokračuje do vody. Když se nad černorudou zavřela voda, odpočítala Sari pět vteřin, jeslti přece nevystrčí hlavu, jakkoliv si to nemyslela, že na to dojde. A když ne, vrhla se pod hladinu za ní. Svůj čenich a hlavu podstrčila pod tu její a zvedla hlavu druhé vlčice nad hladinu, aby ta mohla dýchat a současně ji dostatečně chladila voda. Sama má hlavu nad vodou jen tak tak, ale to ji ani trochu netrápí. Ví jak se ve vodě chovat, aby to zvládla. Pečlivě hlídá dech druhé vlčice i horkost její hlavy. Pokud se začne i tak víc rozpalovat, počká si na moment, kdy vlčice vydechuje a na chvíli podporu pod ní povolí, aby hlava vlčice při výdechu skončila pod hladinou, načež ji zase včas podepře, aby jí umožnila se nadechnout. Dech i tep stabilní. Měla by to zvládnout. Hádám že se jí to asi nestalo poprvý.
Až přestane z vlčice sálat horko, opatrně ji začne postrkovat směrem k mělčině, aby s vlčicí necloumaly vodní proudy a Sarin pohyb. Neustále bude hlídat, aby vlčice nevdechla vodu a hlídat, jestli se neprobírá. I tak by ji dál podepírala. V tu chvíli by vlčice sebou mohla cuknout a nadechnout omylem vodu a to Sari nehodlá dovolit.

Způsobně si drží svou rybu mezi tlapami a koukla zvesela na Roo. "Pokud si z tebe kvůli tomu utahují, tak si to zaslouží, protože nejsou dost dospělí oni. A tohle by je vyučilo že mají dát pokoj," odpověděla jí na nic nezvykle vážně. Pokud teda rýpou. ale jestli ne, tak proč s tím tak nadělá? "Navíc, ono se jim nic nestane, nejvýš modřina a ta je leda poučí, na co si mají dávat bacha, kdyby se někdy do podobný situace dostali doopravdy, no ne?" Teď už se ale opět usmála. Ji očividně představa podobného vyškolení někoho, že si taky má dávat pozor na svoje... rozměry... docela nadchla "Lepší, když jim to ukážeš ty, když jim nic nehrozí, než aby takhle nalítli někdy, kdy to bude vážný." Mrkla na ni.
Spokojeně si dál okusuje svou rybu, až z ní snědla vše, co podle ní bylo k jídlu. Pak vstala a vyhrabala menší díru, tam hodila zbytky a zahrnula je čenichem. Na něm jí pak ulpělo trochu hlína, ale nevypadá, že by jí to vadilo. Koukla na Roo, přemýšlí, co teď.

Když jí to dovolil, přišla Sari trochu blíž, natáhla čenich a pečlivě si očichala jeho květiny. lehce se u toho jedné dotkla čenichem, jen náhodou. Ale netrvalo jí to nijak dlouho, než s tím skončila. "Díky, jsou fakt úžasný." Už se zase zubí.
Corey se netopýrům věnuje o něco víc než ona. Znovu po nich koukla. "Přijdou mi za letu hluční, proti ptákům. Vždycky to hrozně sviští, když už, radši bych asi ocenila být apsoň ve vzduchu potichu. To já totiž moc neumím. Ale legrační rozhodně jsou." zvesela zamávala ohonem. Tak jako tak, nevypadá, že by ji jakkoliv trápilo, že křídla nemá.
Pod schody se na chvíli posadila a podívala na Coreyho. "Popravdě toho vytvořili až moc. Jejich města docela páchnou, nelíbí se mi. Tady je to zajímavější, protože už to tady zase tak moc nesmrdí. A lidi jsou protivní. Mě se to teda nestalo, ale k nám domů přišlo dost vlků, co je potkali a lidi jim ublížili, jen tak. I když nemuseli." Pokrčila rameny a pohodila mírně nesouhlasně hlavou, očividně takové jednání nechápe. Pak se vydala sklepením a očichává zvědavě podlahu. Drží se na hranici světla Coreyho květin. Směr tedy nechává určit jemu a to i když zamířil k tomu čemusi, co tam leží. "Vlhko je i tak zvláštní. Hladina řeky je určitě výš jak tady. Že to sem nenateče, co?"

"Hádám, že si asi moc nestěžují, když to má i svoje výhody. Ale vážně, vem si, že pro něco chceš vlízt třeba do křoví. Neumím si představit, jak by se tam nacpali bez zranění," vesele se na ni zazubila. "Všechno má svoje výhody i nevýhody," očividně tahle vlčice bere svět jak je a naučila se, že to, že něco nemá, taky nemusí být tragédie. "Asi je trochu blbý, když bráchové je maj, a ty ne, ale být tebou, tak je tahle někam občas nalákám, aby se zasekli a pak se jim vysměju. Já je tahle lákala do vody. " mrkla na Roo, při navádění druhé vlčice k lumpárnám. To by jí šlo.

Po úspěšném rybolovu došla k ležící šupinaté potvůrce a očichala ji. Koukal na Roo. "Vážně si nedáš?" Pokud to vlčice opět zamítne, tak si prostě sedne ke svému úlovku a způsobně se dá do jídla. Tedy, relativně způsobně. Sem tam jí ulpí na čenichu šupina, což řeší mohutným odfouknutím a cuknutím hlavou, až šupiny létají všude kolem. Roo žádná zasáhnout nemůže, na to je Sari se svou rybou od ní příliš daleko. Pokud by Roo přece jen chtěla, tak jí rybku donese a zamíří znovu k řece, že by si chytila další.

"Th hmfm phmmf!" Zamumlala nezřetelně Sari se zajícem v tlamě. Pak ho položila na zem a zopakovala to pořádně. "To byla legrace!" Vesele se zazubila na vlče před sebou. "Neumím moc lovit, ale už jsem zjistila, že někdy zvířata a bažanti dlouho čekají na místě. A když děláš dost kravál, nakonec vyrazí. Pak stačí rychle skočit a někdy to vyjde," uculuje se. Je pravda, že ani jedna z nich vážně nebyla potichu. "Jen jsem nikdy doopravdy nezjistila, jaký kravál je akorát. Ale pro někoho, kdo neumí moc lovit, je to taky způsob. Líp si vedu s chytáním ryb." Nemusí už dodávat, že kolem není jaksi žádná voda, kde by šly ty ryby nalovit. Ale zajíc je rozhodně dost dobrý. Šrám na čenichu ji ani trochu neznepokojuje, prostě si ho olízla. Pořád z něj teče krev, tak se rozhlédla. Došla k jednomu keři a u něj opatrně uškubla kus světlého mechu, co na zemi v lese tvořívá polštářky. Rozžvýkala to, pak to vyplivla na zbytek mechu a vymáchala si v tom čenich. Až pak se zase vrátila k vlčeti. "Asi bych se neměla vrhat do křoví tak po hlavě, ale on by mi byl utekl," zazubila se a zatočila se dokola.

"Jo, to je pravda," okomentovala jeho poznámku o tom, že každému jde něco jiného. Svěsila na chvíli uši. Očividně je s tím spojená nějaká vzpomínka a nejspíš nejen jedna. Ale smutný výraz jí opravdu nevydržel dlouho. Zase napřímila uši a sleduje co se děje.
"Tý jo, to je mazec!" Neudržela se, když přiznal, že mu chlad nevadí. Dokonce si i mírně poskočila. "To asi nemáš problém ani v zimě na sněhu, ne? Nemyslím při lovu, prostě jen tak. I když je protivný počasí." Vesele zamávala ohonem. Vylezla na břeh a očichává zmrzlou rybu. "Bude se mrskat, když rozbiješ led? Znova rozpustit ho asi neumíš, co?" Lehce strčila do zmrzlé rybky čenichem. "Nenachytáme si jich víc? " Navrhla hned nadšeně a zase se hrne k proudu. "Přece jen, vlk musí jíst," mrkla na něj a už je zase ve vodě, došla dál do proudu, opět pomalu a opatrně a sleduje vodu.

"Křídla?" Jůůů, s těmi musí být legrace. "Znáš někoho, kdo je má? Vždycky mi přišlo fascinující jak můžou lítat. I když já nemůžu. Asi je to legrace, ale co nadělám. Narodila jsem se jak narodila, tak mi musí stačit čtyři tlapky. Ale i to není špatný, zase se vejdu tam, kam oni s křídlama ne, musí na zemi dost překážet, ne?" Mluví kupodivu mírně, jako by vycítila, že pro Roo je to trošku složitější téma.

Pomalu odešla k vodě, koukla po Roo. "A co teprve, pokud se namočí, to si moc nezalítají," zazubila se na ni a sama skočila do tůňky v zákrytu za jedním velkým balvanem, hlavou na před, čelisti otevřené. Je tam totiž ryba. Šedá vlčice zmizela na pár vteřin pod hladinou tůňky jen proto, aby se vzápětí s cákáním vynořila s mrskající se rybou v tlamě. Zamířila si to ke břehu a z mlátícího se ocasu si nic nedělá. Vyškrábala se zpátky na břeh. Ryba ji ještě jednou praštila ocasem po tváři, až Sari zamrkala. Odhodila ji dál na břeh, dost daleko, aby se šupinaté stvoření nedoplácalo k vodě a oklepala se. Vesele se na Roo zazubila, zatímco ryba se už přestala plácat. Vlčí zuby přece jen udělaly své.

Ač je Sari občas trochu rozjívená, tentokrát se trošku zarazila, když viděla výraz Roo. Sari se její krystaly opravdu líbí, ale nemusela být génius, aby pochopila, že Roo ohledně tohoto něco trochu hlodá na duši. "Tobě se nelíbí?" Zeptala se trochu opatrněji než obvykle.
Ale dlouho jí to nevydrželo. "Tak apsoň, že jsou fajn," pousmála se, ještě pořád lehce zaražená ze situace kolem krystalů. I tak rybolov nabídla. Nicméně, s pramalým úspěchem. "No tak ne," pokrčila lehce rameny a hlavu si z toho nijak nedělá. Byl to prostě jen návrh. "Aspoň že jsi jedla, kdybych navrhla jiný lov, tak by to asi nedopadlo zase tak dobře," vesele se na Roo usmála. "Ale tak co, ryby se taky dají jíst," začala znovu pokukovat po zpěněném říčním proudu. Že bych se i tak mrkla jestli něco nechytím? V peřejích se sice loví trochu hůř než na normálním toku, ale nemožné to rozhodně není. Už vůbec ne pro Sari, která se u vody a ve vodě vždycky cítila jako doma.

"To se nedivím," uculila se na něj. Na jeho poděkování za rybu zrovna tak. A pak už se věnovala proudu a rybolovu. Zůstala ve vodě i po tom chycení další rybky, sleduje proudy a pohyb šupinatých stvoření, připravená chytit další. Ale když se Ray vydal taky k vodě, koukla na něj. "S rybkama je to docela snadný, prostě se stačí kouknout, jak jdou vodní proudy," zazubila se. Pro ni je to samozřejmá věc, nějak jí ale nedošlo, že možná ne tak pro ostatní. "S normálním lovem je to horší, v tom se moc nevyznám," přiznala zvesela. Nevypadá, že by ji to trápilo. Očividně její lovecké schopnosti stačily na přežití o samotě.
"Počkej, s magií?" Zastříhala ušima, to ji zaujalo. A než se stihla začít vyptávat, co a jak, tak Ray rovnou celou věci i předvedl. Sari, s užaslým a velmi zaujatým výrazem sleduje lov ryby pomocí ledu. Páni. "Nestudí tě to?" Vybafla první otázku, co jí přišla na jazyk. "A za jak dlouho ti roztaje abys ji mohl sníst?" Zamířila ke břehu, s úmyslem si zmraženou rybku očichat, pokud jí to tedy Ray dovolí. "Umíš toho takhle nachytat víc?" Nějak s těmi otázkami není konec. "A není ti z toho zima, když tohle děláš když mrzne?"

"Je to vážně nádhera," vesele se na něj zubí. "Můžu si je očichat?" Zeptala se ho. Opravdu by o to stála, ale přece jen, v tomhle případě se raději zeptá. "A dovedu si představit, že jsou užitečné. Hlavně na průzkumech. Jako třeba teď," zase se na něj zazubila. Ať jí dovolí si květy očichat nebo ne, spolu s ním postupuje dolů.
"Uvidíme. Pořádně to tady prolezeme. " Jejich hlasy se odráží prostorem a někde ze tmy pod stropem se ozvalo zapištění. "Hele, tak tady přece jen jsou," usmála se a zvedla hlavu nahoru. Tohle rozhodně musel být netopýr. Ale nekoukala tam nahoru dlouho, místo toho pokračuje v průzkumu. Koukla na Coreyho. "Nahoře podle všeho nic moc nezůstalo. Ale uvidíme. I když lidské věci celkem nic moc.. Mají toho hodně a popravdě, většinou to divně páchne." Lidi už párkrát viděla, i jejich sídla. Ne takhle zblízka, ale nějaké opuštěné jejich věci už ano. Tak se neváhala podělit o informace.

Vesele se usmála nadšení vlčete u ní. I ona si poskočila a pak vyrazila do porostu. "Asi to tady znáš líp než já, ale to nevadí, poradíme si, co říkáš?" Mrkla na Rio a očichává cestou kde co, hledá pěšinky zvěře. Není v tom kdoví jak dobrá, ale přece jen, tady kolem je zvěře vážně hodně. Ne jak na některých místech kudy šla. Navíc je jaro a zajíci a jiná zvěř jsou dost nepozorní.
Ani Rio ani Sari nejsou zrovna nenápadná a tichá dvojice lovců. Sari pobíhá a poskakuje, ale přece jen, jsou i druhy zvířat, co vyčkávají v úkrytu do poslední chvíle. A právě takto vyplašily ty dvě dalšího zajíce. Vlastně ho dost možná vyplašila spíš menší Rio než Sari. A třebaže je Sari rozjívená a hlučná, je také velmi rychlá. Jako namydlený blesk se vrhla za zajícem. Ten sice zkusil uhnout a zmizet v křoví, ale ne dost rychle. Sari sice utržila škrábanec od zlomené větvičky na čenichu, ale vytáhla z křoví vzpouzejícího se zajíce. Zatřepala s ním a rázně stiskla zuby. Velmi brzy se tak ze zajíce stala další svačinka. Stále ještě se zvířetem v tlamě vítězoslavně koukla po Rio a poskočila. Ňafla, ale tělo zajíce zvuk dost ztlumilo.

"Jasně," potvrdila vlčeti před sebou pobídku. Přece jen, o mladé je potřeba se starat a příležitostí k lovu je tu dost a dost. Vesele se usmála, když vidí, že se Rio dala do díla. Chvíli přemýšlela, že by začala procházet okolí kolem vlčete, jeslti něco zajímavého neobjeví, třeba další zaječí stopy, než se vlče nají. Ale mladičká zacouvala k ní, tak zůstala klidně stát. Přece jen, pro vlče to tak asi bude lepší. Sari si nemohla pomoct a začala se usmívat. Vlastně je to docela milé, takhle mít vedle sebe mládě. Ale rozhlíží se po okolí, jestli i tak nenajde něco zajímavého. Trpělivě ale čeká, až vlče dojí. Pak na ni koukla.
"Tak co? Dobrý? Nevydáme se trochu na průzkum? Je to pěkný les, třeba najdeme dalšího zajíce. "

"Určitě!" Souhlasí s mladým vlkem, ohledně světlušek. A pak už oba stojí u temnoty. Corey očividně ze tmy strach nemá. Sotva ale sešel pár kroků, jeho květy začaly zářit. Sari na něj s údivem zírá. Prve, jak se pohyboval v chodbě a tak, si ničeho nevšimla, příliš zabraná do průzkumu, ale teď má tu záři přímo před očima a čenichem. "Jé to je nádhera... jak to děláš? Můžeš to ovládat a nebo prostě... svítí jen tak? Nezhasne to pak?" Popošla pár kroků za ním, celá se třese nadšením, a opatrně očichala jeden kvítek aniž by se vlčete dotkla. Ne že by měla něco proti tomu se Coreyho dotknout, to ani v nejmenším. Ale neví, co by to udělalo s kvítkem. Koukla na Coreyho a vesele se na něj usmívá. Tohle nečekala a podle ní je to opravdu krásné.
Nicméně, po odpovědi vyrazí dolů ze schodů. Nejradši by je seběhla, ale tam dole je opravdu tma. A jen Coreyho kvítky ukazují cestu. Tak se drží mladšího vlka a spolu s ním se vydá prozkoumávat podzemí. "Zkusíme najít ty netopýry?"