Príspevky užívateľa

Když jí to dovolil, přišla Sari trochu blíž, natáhla čenich a pečlivě si očichala jeho květiny. lehce se u toho jedné dotkla čenichem, jen náhodou. Ale netrvalo jí to nijak dlouho, než s tím skončila. "Díky, jsou fakt úžasný." Už se zase zubí.
Corey se netopýrům věnuje o něco víc než ona. Znovu po nich koukla. "Přijdou mi za letu hluční, proti ptákům. Vždycky to hrozně sviští, když už, radši bych asi ocenila být apsoň ve vzduchu potichu. To já totiž moc neumím. Ale legrační rozhodně jsou." zvesela zamávala ohonem. Tak jako tak, nevypadá, že by ji jakkoliv trápilo, že křídla nemá.
Pod schody se na chvíli posadila a podívala na Coreyho. "Popravdě toho vytvořili až moc. Jejich města docela páchnou, nelíbí se mi. Tady je to zajímavější, protože už to tady zase tak moc nesmrdí. A lidi jsou protivní. Mě se to teda nestalo, ale k nám domů přišlo dost vlků, co je potkali a lidi jim ublížili, jen tak. I když nemuseli." Pokrčila rameny a pohodila mírně nesouhlasně hlavou, očividně takové jednání nechápe. Pak se vydala sklepením a očichává zvědavě podlahu. Drží se na hranici světla Coreyho květin. Směr tedy nechává určit jemu a to i když zamířil k tomu čemusi, co tam leží. "Vlhko je i tak zvláštní. Hladina řeky je určitě výš jak tady. Že to sem nenateče, co?"

"Hádám, že si asi moc nestěžují, když to má i svoje výhody. Ale vážně, vem si, že pro něco chceš vlízt třeba do křoví. Neumím si představit, jak by se tam nacpali bez zranění," vesele se na ni zazubila. "Všechno má svoje výhody i nevýhody," očividně tahle vlčice bere svět jak je a naučila se, že to, že něco nemá, taky nemusí být tragédie. "Asi je trochu blbý, když bráchové je maj, a ty ne, ale být tebou, tak je tahle někam občas nalákám, aby se zasekli a pak se jim vysměju. Já je tahle lákala do vody. " mrkla na Roo, při navádění druhé vlčice k lumpárnám. To by jí šlo.

Po úspěšném rybolovu došla k ležící šupinaté potvůrce a očichala ji. Koukal na Roo. "Vážně si nedáš?" Pokud to vlčice opět zamítne, tak si prostě sedne ke svému úlovku a způsobně se dá do jídla. Tedy, relativně způsobně. Sem tam jí ulpí na čenichu šupina, což řeší mohutným odfouknutím a cuknutím hlavou, až šupiny létají všude kolem. Roo žádná zasáhnout nemůže, na to je Sari se svou rybou od ní příliš daleko. Pokud by Roo přece jen chtěla, tak jí rybku donese a zamíří znovu k řece, že by si chytila další.

"Th hmfm phmmf!" Zamumlala nezřetelně Sari se zajícem v tlamě. Pak ho položila na zem a zopakovala to pořádně. "To byla legrace!" Vesele se zazubila na vlče před sebou. "Neumím moc lovit, ale už jsem zjistila, že někdy zvířata a bažanti dlouho čekají na místě. A když děláš dost kravál, nakonec vyrazí. Pak stačí rychle skočit a někdy to vyjde," uculuje se. Je pravda, že ani jedna z nich vážně nebyla potichu. "Jen jsem nikdy doopravdy nezjistila, jaký kravál je akorát. Ale pro někoho, kdo neumí moc lovit, je to taky způsob. Líp si vedu s chytáním ryb." Nemusí už dodávat, že kolem není jaksi žádná voda, kde by šly ty ryby nalovit. Ale zajíc je rozhodně dost dobrý. Šrám na čenichu ji ani trochu neznepokojuje, prostě si ho olízla. Pořád z něj teče krev, tak se rozhlédla. Došla k jednomu keři a u něj opatrně uškubla kus světlého mechu, co na zemi v lese tvořívá polštářky. Rozžvýkala to, pak to vyplivla na zbytek mechu a vymáchala si v tom čenich. Až pak se zase vrátila k vlčeti. "Asi bych se neměla vrhat do křoví tak po hlavě, ale on by mi byl utekl," zazubila se a zatočila se dokola.

"Jo, to je pravda," okomentovala jeho poznámku o tom, že každému jde něco jiného. Svěsila na chvíli uši. Očividně je s tím spojená nějaká vzpomínka a nejspíš nejen jedna. Ale smutný výraz jí opravdu nevydržel dlouho. Zase napřímila uši a sleduje co se děje.
"Tý jo, to je mazec!" Neudržela se, když přiznal, že mu chlad nevadí. Dokonce si i mírně poskočila. "To asi nemáš problém ani v zimě na sněhu, ne? Nemyslím při lovu, prostě jen tak. I když je protivný počasí." Vesele zamávala ohonem. Vylezla na břeh a očichává zmrzlou rybu. "Bude se mrskat, když rozbiješ led? Znova rozpustit ho asi neumíš, co?" Lehce strčila do zmrzlé rybky čenichem. "Nenachytáme si jich víc? " Navrhla hned nadšeně a zase se hrne k proudu. "Přece jen, vlk musí jíst," mrkla na něj a už je zase ve vodě, došla dál do proudu, opět pomalu a opatrně a sleduje vodu.

"Křídla?" Jůůů, s těmi musí být legrace. "Znáš někoho, kdo je má? Vždycky mi přišlo fascinující jak můžou lítat. I když já nemůžu. Asi je to legrace, ale co nadělám. Narodila jsem se jak narodila, tak mi musí stačit čtyři tlapky. Ale i to není špatný, zase se vejdu tam, kam oni s křídlama ne, musí na zemi dost překážet, ne?" Mluví kupodivu mírně, jako by vycítila, že pro Roo je to trošku složitější téma.

Pomalu odešla k vodě, koukla po Roo. "A co teprve, pokud se namočí, to si moc nezalítají," zazubila se na ni a sama skočila do tůňky v zákrytu za jedním velkým balvanem, hlavou na před, čelisti otevřené. Je tam totiž ryba. Šedá vlčice zmizela na pár vteřin pod hladinou tůňky jen proto, aby se vzápětí s cákáním vynořila s mrskající se rybou v tlamě. Zamířila si to ke břehu a z mlátícího se ocasu si nic nedělá. Vyškrábala se zpátky na břeh. Ryba ji ještě jednou praštila ocasem po tváři, až Sari zamrkala. Odhodila ji dál na břeh, dost daleko, aby se šupinaté stvoření nedoplácalo k vodě a oklepala se. Vesele se na Roo zazubila, zatímco ryba se už přestala plácat. Vlčí zuby přece jen udělaly své.

Ač je Sari občas trochu rozjívená, tentokrát se trošku zarazila, když viděla výraz Roo. Sari se její krystaly opravdu líbí, ale nemusela být génius, aby pochopila, že Roo ohledně tohoto něco trochu hlodá na duši. "Tobě se nelíbí?" Zeptala se trochu opatrněji než obvykle.
Ale dlouho jí to nevydrželo. "Tak apsoň, že jsou fajn," pousmála se, ještě pořád lehce zaražená ze situace kolem krystalů. I tak rybolov nabídla. Nicméně, s pramalým úspěchem. "No tak ne," pokrčila lehce rameny a hlavu si z toho nijak nedělá. Byl to prostě jen návrh. "Aspoň že jsi jedla, kdybych navrhla jiný lov, tak by to asi nedopadlo zase tak dobře," vesele se na Roo usmála. "Ale tak co, ryby se taky dají jíst," začala znovu pokukovat po zpěněném říčním proudu. Že bych se i tak mrkla jestli něco nechytím? V peřejích se sice loví trochu hůř než na normálním toku, ale nemožné to rozhodně není. Už vůbec ne pro Sari, která se u vody a ve vodě vždycky cítila jako doma.

"To se nedivím," uculila se na něj. Na jeho poděkování za rybu zrovna tak. A pak už se věnovala proudu a rybolovu. Zůstala ve vodě i po tom chycení další rybky, sleduje proudy a pohyb šupinatých stvoření, připravená chytit další. Ale když se Ray vydal taky k vodě, koukla na něj. "S rybkama je to docela snadný, prostě se stačí kouknout, jak jdou vodní proudy," zazubila se. Pro ni je to samozřejmá věc, nějak jí ale nedošlo, že možná ne tak pro ostatní. "S normálním lovem je to horší, v tom se moc nevyznám," přiznala zvesela. Nevypadá, že by ji to trápilo. Očividně její lovecké schopnosti stačily na přežití o samotě.
"Počkej, s magií?" Zastříhala ušima, to ji zaujalo. A než se stihla začít vyptávat, co a jak, tak Ray rovnou celou věci i předvedl. Sari, s užaslým a velmi zaujatým výrazem sleduje lov ryby pomocí ledu. Páni. "Nestudí tě to?" Vybafla první otázku, co jí přišla na jazyk. "A za jak dlouho ti roztaje abys ji mohl sníst?" Zamířila ke břehu, s úmyslem si zmraženou rybku očichat, pokud jí to tedy Ray dovolí. "Umíš toho takhle nachytat víc?" Nějak s těmi otázkami není konec. "A není ti z toho zima, když tohle děláš když mrzne?"

"Je to vážně nádhera," vesele se na něj zubí. "Můžu si je očichat?" Zeptala se ho. Opravdu by o to stála, ale přece jen, v tomhle případě se raději zeptá. "A dovedu si představit, že jsou užitečné. Hlavně na průzkumech. Jako třeba teď," zase se na něj zazubila. Ať jí dovolí si květy očichat nebo ne, spolu s ním postupuje dolů.
"Uvidíme. Pořádně to tady prolezeme. " Jejich hlasy se odráží prostorem a někde ze tmy pod stropem se ozvalo zapištění. "Hele, tak tady přece jen jsou," usmála se a zvedla hlavu nahoru. Tohle rozhodně musel být netopýr. Ale nekoukala tam nahoru dlouho, místo toho pokračuje v průzkumu. Koukla na Coreyho. "Nahoře podle všeho nic moc nezůstalo. Ale uvidíme. I když lidské věci celkem nic moc.. Mají toho hodně a popravdě, většinou to divně páchne." Lidi už párkrát viděla, i jejich sídla. Ne takhle zblízka, ale nějaké opuštěné jejich věci už ano. Tak se neváhala podělit o informace.

Vesele se usmála nadšení vlčete u ní. I ona si poskočila a pak vyrazila do porostu. "Asi to tady znáš líp než já, ale to nevadí, poradíme si, co říkáš?" Mrkla na Rio a očichává cestou kde co, hledá pěšinky zvěře. Není v tom kdoví jak dobrá, ale přece jen, tady kolem je zvěře vážně hodně. Ne jak na některých místech kudy šla. Navíc je jaro a zajíci a jiná zvěř jsou dost nepozorní.
Ani Rio ani Sari nejsou zrovna nenápadná a tichá dvojice lovců. Sari pobíhá a poskakuje, ale přece jen, jsou i druhy zvířat, co vyčkávají v úkrytu do poslední chvíle. A právě takto vyplašily ty dvě dalšího zajíce. Vlastně ho dost možná vyplašila spíš menší Rio než Sari. A třebaže je Sari rozjívená a hlučná, je také velmi rychlá. Jako namydlený blesk se vrhla za zajícem. Ten sice zkusil uhnout a zmizet v křoví, ale ne dost rychle. Sari sice utržila škrábanec od zlomené větvičky na čenichu, ale vytáhla z křoví vzpouzejícího se zajíce. Zatřepala s ním a rázně stiskla zuby. Velmi brzy se tak ze zajíce stala další svačinka. Stále ještě se zvířetem v tlamě vítězoslavně koukla po Rio a poskočila. Ňafla, ale tělo zajíce zvuk dost ztlumilo.

"Jasně," potvrdila vlčeti před sebou pobídku. Přece jen, o mladé je potřeba se starat a příležitostí k lovu je tu dost a dost. Vesele se usmála, když vidí, že se Rio dala do díla. Chvíli přemýšlela, že by začala procházet okolí kolem vlčete, jeslti něco zajímavého neobjeví, třeba další zaječí stopy, než se vlče nají. Ale mladičká zacouvala k ní, tak zůstala klidně stát. Přece jen, pro vlče to tak asi bude lepší. Sari si nemohla pomoct a začala se usmívat. Vlastně je to docela milé, takhle mít vedle sebe mládě. Ale rozhlíží se po okolí, jestli i tak nenajde něco zajímavého. Trpělivě ale čeká, až vlče dojí. Pak na ni koukla.
"Tak co? Dobrý? Nevydáme se trochu na průzkum? Je to pěkný les, třeba najdeme dalšího zajíce. "

"Určitě!" Souhlasí s mladým vlkem, ohledně světlušek. A pak už oba stojí u temnoty. Corey očividně ze tmy strach nemá. Sotva ale sešel pár kroků, jeho květy začaly zářit. Sari na něj s údivem zírá. Prve, jak se pohyboval v chodbě a tak, si ničeho nevšimla, příliš zabraná do průzkumu, ale teď má tu záři přímo před očima a čenichem. "Jé to je nádhera... jak to děláš? Můžeš to ovládat a nebo prostě... svítí jen tak? Nezhasne to pak?" Popošla pár kroků za ním, celá se třese nadšením, a opatrně očichala jeden kvítek aniž by se vlčete dotkla. Ne že by měla něco proti tomu se Coreyho dotknout, to ani v nejmenším. Ale neví, co by to udělalo s kvítkem. Koukla na Coreyho a vesele se na něj usmívá. Tohle nečekala a podle ní je to opravdu krásné.
Nicméně, po odpovědi vyrazí dolů ze schodů. Nejradši by je seběhla, ale tam dole je opravdu tma. A jen Coreyho kvítky ukazují cestu. Tak se drží mladšího vlka a spolu s ním se vydá prozkoumávat podzemí. "Zkusíme najít ty netopýry?"

Ještě než došla až přímo k Roo, otřepala se, aby ze srsti dostala vodu, kterou na ni nacákaly peřeje. Dost včas, aby druhou vlčici neohodila. Došla k ní a se zájmem si ty krystalky prohlíží. Když jí Roo řekla, že ve tmě svítí, vykulila oči a zvedla hlavu. Jů... "Fakt? Tý jo, to musí být nádhera, to bych chtěla někdy vidět!" Nadšeně si poskočila a pak se zatočila dokola. Očividně je to pro ni něco extra. "Ahá, tak to jo," zamává ohonem. "A jaké to je u vás ve smečce? Jsi tam ráda? Taky jsem mívala smečku, někdy mě trochu štvali ale byli hodní," na vteřinu sklopí uši, ale pak je zase zvedne. Pak raději změní téma. "Hele, nedala by sis rybu? Třeba bysme mohly nějaké nachytat, v proudu jsem je viděla," navrhla, očividně s dobrým úmyslem.

"Pokud vím, lítají nejvíc až v létě, teď je na ně brzo. Třeba je zase uvidíš," zamávala ohonem a povzbudivě se na něj usmála.
A průzkum pokračuje. Corey je dost potichu, na rozdíl od ní. I ona napřímila uši, když se ozvalo cinknutí, ale protože se nic dalšího neozvalo, dala se do zkoumání chodby. Dokud se tedy neozval Corey. "Jo, slyšela. Ale nevím, co to bylo. Čerstvé pachy tu nejsou, takže jiní vlci tady nejsou. "Ani nic většího. "Možná jsem vylekala netopýra, kterej tu přespává a ten něco shodil?" Zkusila navrhnout. "Podobný místo by se jim asi mohlo líbit," viděla netopýry už dřív. Obvykle v jeskyních. A tohle se vlastně od jeskyně tak moc neliší.
Než skončila s průzkumem chodby, její společník zastavil u schodiště. Došla k němu a div si nevykroutila hlavu, jak kouká do výšky, kam to asi vede. Málem už rovnou vyrazila nahoru. Pak jí došlo, že Corey ale kouká jinam, víc ho zajímá podzemí. "Byl jsi někdy tam dole?" Její hlas se trocho odráží od temného prostoru. Táhne odtamtud chlad, větší než z prostorů na úrovni země. Zavětřila a snaží se zjistit, co jí řeknou pachy. Tam dole je určitě i mnohem větší vlhko, kdoví, jestli ne i voda. Bylo by to možný, když je tam venku řeka, mohlo to prosáknout. Ale ani tady necítí čerstvé pachy něčeho většího.

Nadšeně očichává nepořádek po podlaze a taky v koutech. Párkrát opravdu kýchla, ale očividně si nedělá s prachem a s hlukem takové starosti jako Corey. "Zvuk od stěn... vlastně máš pravdu, něco takovýho mi kdysi taky vysvětlovali," koukla po něm s úsměvem. "Akorát jsem tehdy zase tak moc neposlouchala, protože tam byla spousta zajímavých věcí. Taky tam tehdy lítaly světlušky. Viděl jsi světlušky? Jsou legrační," zamávala ohonem ve vzduchu. Naštěstí dost vysoko, aby tím nerozvířila nepořádek. Pak natáhla krk a zadívala se do chodby. "Je to tady jako v jeskyních, takových těch, co jich je víc za sebou. A přece jiný." Chvíli zírala do chodby, pak se zase koukla na Coreyho. Ona už s prohlídkou tohoto prostoru skončila. Došla na okraj chodby a strčila do ní hlavu. Rozhlíží se zase na všechny strany. Pak štěkla, aby ozkoušela zvuk v chodbě. Ale čeká, až Corey skončí se svou prohlídkou a bude připraven jít dál. Až se tak stane, vejde do chodby a začne očichávat stěny po celé délce.

"Díky," nezaváhala šedá vlčice. "Tak to jo, máte to v rodině. Vlastně, je to docela legrační. Ani se neví, proč se to stává, že to tak někdo má. Mě to vždycky přišlo zajímavý," pořád tak nadšeně mává oháňkou.
Když přijal její nabídku, chňapla opatrně rybku do zubů za ocasní ploutev a překvapivě zručným trhnutím hlavou rybku odhodila směrem k Rayovi. "Tak si dej, třeba se povede chytit i další," nabídla zvesela a rovnou se otočila zpátky k vodě. Prohlédla si tok a skočila do vody, ale ne úplně bez rozmyslu. Vybrala si místo, kde se proud stáčí do menší tůňky. Tam zastavila, nehnutě, a sleduje pozorně vodní proudy. S pohledem upřeným pod hladinu natáčí hlavu ze strany na stranu a čeká. Tu první rybku chytila jen tak, vlastně neměla hlad. Ale měla příležitost, tak ji využila. Rybu by samozřejmě snědla, kdyby byla sama, ale nevidí důvod, proč se nepodělit. Chytání ryb jí vždycky docela šlo, na rozdíl od normálního lovu. Rybek tu viděla v proudu dost, takže netrvalo dlouho a prudce chňapla do vody. A už se dere zpátky na břeh s další mrskající se rybkou. Ani tahle není velká, ale co. To ji netrápí. Opět ji pohodila na břeh. "Ryb je tady docela dost. Jen škoda, že nejsou větší," očividně ji to ale netrápí nijak moc, podle úsměvu na vlčí tváři.