Príspevky užívateľa

Ještě než došla až přímo k Roo, otřepala se, aby ze srsti dostala vodu, kterou na ni nacákaly peřeje. Dost včas, aby druhou vlčici neohodila. Došla k ní a se zájmem si ty krystalky prohlíží. Když jí Roo řekla, že ve tmě svítí, vykulila oči a zvedla hlavu. Jů... "Fakt? Tý jo, to musí být nádhera, to bych chtěla někdy vidět!" Nadšeně si poskočila a pak se zatočila dokola. Očividně je to pro ni něco extra. "Ahá, tak to jo," zamává ohonem. "A jaké to je u vás ve smečce? Jsi tam ráda? Taky jsem mívala smečku, někdy mě trochu štvali ale byli hodní," na vteřinu sklopí uši, ale pak je zase zvedne. Pak raději změní téma. "Hele, nedala by sis rybu? Třeba bysme mohly nějaké nachytat, v proudu jsem je viděla," navrhla, očividně s dobrým úmyslem.

"Pokud vím, lítají nejvíc až v létě, teď je na ně brzo. Třeba je zase uvidíš," zamávala ohonem a povzbudivě se na něj usmála.
A průzkum pokračuje. Corey je dost potichu, na rozdíl od ní. I ona napřímila uši, když se ozvalo cinknutí, ale protože se nic dalšího neozvalo, dala se do zkoumání chodby. Dokud se tedy neozval Corey. "Jo, slyšela. Ale nevím, co to bylo. Čerstvé pachy tu nejsou, takže jiní vlci tady nejsou. "Ani nic většího. "Možná jsem vylekala netopýra, kterej tu přespává a ten něco shodil?" Zkusila navrhnout. "Podobný místo by se jim asi mohlo líbit," viděla netopýry už dřív. Obvykle v jeskyních. A tohle se vlastně od jeskyně tak moc neliší.
Než skončila s průzkumem chodby, její společník zastavil u schodiště. Došla k němu a div si nevykroutila hlavu, jak kouká do výšky, kam to asi vede. Málem už rovnou vyrazila nahoru. Pak jí došlo, že Corey ale kouká jinam, víc ho zajímá podzemí. "Byl jsi někdy tam dole?" Její hlas se trocho odráží od temného prostoru. Táhne odtamtud chlad, větší než z prostorů na úrovni země. Zavětřila a snaží se zjistit, co jí řeknou pachy. Tam dole je určitě i mnohem větší vlhko, kdoví, jestli ne i voda. Bylo by to možný, když je tam venku řeka, mohlo to prosáknout. Ale ani tady necítí čerstvé pachy něčeho většího.

Nadšeně očichává nepořádek po podlaze a taky v koutech. Párkrát opravdu kýchla, ale očividně si nedělá s prachem a s hlukem takové starosti jako Corey. "Zvuk od stěn... vlastně máš pravdu, něco takovýho mi kdysi taky vysvětlovali," koukla po něm s úsměvem. "Akorát jsem tehdy zase tak moc neposlouchala, protože tam byla spousta zajímavých věcí. Taky tam tehdy lítaly světlušky. Viděl jsi světlušky? Jsou legrační," zamávala ohonem ve vzduchu. Naštěstí dost vysoko, aby tím nerozvířila nepořádek. Pak natáhla krk a zadívala se do chodby. "Je to tady jako v jeskyních, takových těch, co jich je víc za sebou. A přece jiný." Chvíli zírala do chodby, pak se zase koukla na Coreyho. Ona už s prohlídkou tohoto prostoru skončila. Došla na okraj chodby a strčila do ní hlavu. Rozhlíží se zase na všechny strany. Pak štěkla, aby ozkoušela zvuk v chodbě. Ale čeká, až Corey skončí se svou prohlídkou a bude připraven jít dál. Až se tak stane, vejde do chodby a začne očichávat stěny po celé délce.

"Díky," nezaváhala šedá vlčice. "Tak to jo, máte to v rodině. Vlastně, je to docela legrační. Ani se neví, proč se to stává, že to tak někdo má. Mě to vždycky přišlo zajímavý," pořád tak nadšeně mává oháňkou.
Když přijal její nabídku, chňapla opatrně rybku do zubů za ocasní ploutev a překvapivě zručným trhnutím hlavou rybku odhodila směrem k Rayovi. "Tak si dej, třeba se povede chytit i další," nabídla zvesela a rovnou se otočila zpátky k vodě. Prohlédla si tok a skočila do vody, ale ne úplně bez rozmyslu. Vybrala si místo, kde se proud stáčí do menší tůňky. Tam zastavila, nehnutě, a sleduje pozorně vodní proudy. S pohledem upřeným pod hladinu natáčí hlavu ze strany na stranu a čeká. Tu první rybku chytila jen tak, vlastně neměla hlad. Ale měla příležitost, tak ji využila. Rybu by samozřejmě snědla, kdyby byla sama, ale nevidí důvod, proč se nepodělit. Chytání ryb jí vždycky docela šlo, na rozdíl od normálního lovu. Rybek tu viděla v proudu dost, takže netrvalo dlouho a prudce chňapla do vody. A už se dere zpátky na břeh s další mrskající se rybkou. Ani tahle není velká, ale co. To ji netrápí. Opět ji pohodila na břeh. "Ryb je tady docela dost. Jen škoda, že nejsou větší," očividně ji to ale netrápí nijak moc, podle úsměvu na vlčí tváři.

"To vypadají. Vím, že to lidi nějak staví z kamenů, ale vážně netuším jak. Nějak udělali, že z jednotlivých kamenů je tohle a drží to. Záhada," potřásla hlavou. Ale na nadšení jí to neubírá. Coreyho zmínku o opatrnosti nekomentovala, jen na něj zvesela koukla a pokračovala si ve svém.
Když se pak mladý vlček vydal hledat vstup a našel ho, nadšeně poskočila a lehce ňafla. Vyrazila za ním, oháňku nese vysoko. Pečlivě začala očichávat vstup. "Máš pravdu, žádný čerstvý pachy tady necítím," usmála se na něj. Jí by ale nevadilo ani kdyby tu čerstvější pachy byly. "Chceš jít první ty, nebo mám jít já?" Dá Coreymu na vybranou a následně se zařídí podle toho a vejde buď první, nebo druhá, každopádně s patřičným nadšením, až víří prach usazený na zemi. Hned se uvnitř začne rozhlížet a zkoumat prostor. Ustoupí kus od vchodu, do šera vrhaného zdmi a prohlíží si zdi zevnitř Zvedne hlavu aby se podívala, co je nad ní. Neopomene ani strčit svůj zvědavý čenich do sutin na zemi. "Páni, tohle je báječný místo!" Její hlas se trochu odráží od zdí a zní díky tomu jinak, s nepatrnou ozvěnou, typickou pro velké holé zdi. To ji zarazí, koukne na Coreyho. "Proč tady mluvení zní legračně?"

"U moře je to fajn. Dá se v něm plavat kdy chceš," usmála se opět tak vesele. "Jen škoda, že je někdy dost zrádný," dodala vážněji a na krátkou chvíli sklopila uši. Za tím asi bude nějaká horší vzpomínka. Ale asi ji moc netíží, protože hned se jí vrátil její veselý výraz. "Tak třeba se ti to podaří. Uvidíš, koho potkáš a jeslti se ti povede s nimi seznámit," popřála druhému vlkovi po svém štěstí. "Mě zatím stačí, že jsem vůbec někoho potkala. Nějakou dobu nebyli nikde žádní vlci, tak jsem jen šla a šla... a tady zase jsou stopy a další vlci. To je lepší." Zatvářila se spokojeně a zase vstala. Pak jen tak, Seika oběhla kolem dokola, jen proto, že prostě může a že je hezký den a někdo se s ní baví. Zůstala pak zase stát před Seikem, uši napřímené, oči veselé. "Nepůjdeme se někam podívat?" Zkusila navrhnout, na tváři v podstatě štěněcí výraz.

"Ahá, tak to jo," pousmála se, když řekl, že je na svůj klobouček zvyklý. "Ale vážně, je to úžasný," vůbec jí nevadí, že se opakuje. Prostě je nadšená, že má společnost a navíc, opravdu takový klobouček ještě neviděla. Nadšeně zamávala oháňkou. "Tak to jsme se málem potkali dřív, já přišla od severozápadu. Žila jsem dřív na mořském pobřeží na severu. Akorát už to je nějakou dobu. Změnilo se to tam," nijak neskrývá svůj původ. "A no jooo. Já bych se na jejich území klidně i podívat šla, ale táta mě učil, že na území smečky bez svolení nikdy nesmím, musel by mi to povolit někdo, kdo ke smečce patří. Trochu jsem doufala, že třeba místní jsi. Ale nevadí. Třeba potkáme časem ještě někoho," očividně je vážně hodně společenská. "Co ty? jaké máš vlastně plány? Já se tu jen tak potuluju a hledám další vlky. Být sama je na nic." Posadila se před Seika a usmívá se.

"Hezké jméno," pochválí s úsměvem Raye. Pravda, jí přijde hezké skoro každé jméno, ale to nemění nic na tom, že je upřímná. Nadšeně zamávala oháňkou a prohlíží si ho, uši napřímené. Konečně zase někdo. Je fajn, že konečně taky potkávám vlky. Sari opravdu není ráda sama. Vůbec jí nedošlo, že podobné podrobné zkoumání by mohlo třeba vlka před ní dostat do rozpaků. Ona má prostě jen radost, že tu někdo je. Naklonila hlavu na stranu. "Ty máš každé oko jiné barvy? jé, to jsem už dlouho neviděla. Vždycky mi to připadalo zajímavé. Máš to po rodičích, nebo to máš jen ty?" Pak sebou pleskla ta rybka, kterou odhodila na břeh. "Hele, nedal by sis rybu?" Nabídla zvesela, s pohledem na tu šupinatou malou potvůrku na zemi.

Očichává zeď a když jí Corey řekl, že uvnitř je to ještě lepší? otočila na něj hlavu a usmála se. Pěkně zeširoka, jazýček ven. Nechává svého společníka, aby si zkoumal, co uzná za vhodné, Sama se zvedla na zadní a opřela se předními o stěnu, aby viděla výš a taky si mohla stěnu výš očichat. "Tak skály taky stojí dlouho, ale i tak, že to nespadne, že jo?" Seskočila zase všemi čtyřmi na zem a doklusala ke Coreymu. Vesele si poskočila a doběhla ke břehu, aby se podívala, jestli ten je u trosek normální. Otočila se u okraje vody a prohlíží si stavbu odtamtud. "Asi to tady vážně stojí dlouho. Lidi tu nikdo neviděl? K čemu to asi měli?" Spousta otázek, ale odpovědi žádné. Ne že by odpovědi čekala od něj. Postupně prolézá s malým vlkem po svém boku celé okolí stavby, postupuje kus po kuse. "Je to docela velké, co myslíš? A ty jsi tedy už uvnitř byl? Mohli bysme zkusit vlézt i tam." Přešlapuje na místě, oči jí rejdí po okolí, ale i tak čeká, co na to Corey.

Sari přes hučení vody asi opravdu tu poznámku neslyšela. Každopádně na ni nereaguje. Začala si hledat cestu ke břehu, na kterém je Roo. Nespěchá, vybírá si, na který kámen skočí, sleduje vodní proudy mezi kameny. Sem tam je nějaký kámen kluzký, ale zvládla to až na břeh bez nehody a stále s veselým úsměvem. Koukla na řeku, pak na Roo. "Vidíš, tak jsem se ani nevykoupala. Možná to pak udělám i jen tak," vesele si poskočila na místě. Ale pak trochu zvědavě okukuje druhou vlčici. Zamířila pomalu k ní. "Není za co, vážně jsou krásné. Jaké jsou asi na sluníčku? Určitě se krásně třpytí," mává nadšeně přátelsky ohonem a prohlíží si krystalky. "A ty jsi tady odsud?" Zeptala se podruhé. Je klidně možné, že ji druhá vlčka přes peřeje nemusela slyšet, takže jí ani nepřišlo divné, že jí to poprvé neřekla.

Dál dovádí a hraje si s vodou. Zase chvíli prostě čeřila packami vodu, sem tam do ní strčila čumák. Dokonce se jí podařilo vyplašit nějakou rybku. Ne moc velkou, ale už dost na to, aby z ní byla aspoň svačina. Nezaváhala a skočila jako šipka do proudu, jen to cáklo, a chňapla po rybce. Vystrčila hlavu z vody, plácající šupinaté tělíčko ji plesklo po líci, ale nic si z toho nedělá. Nadhodila si rybku v tlamě a skousla líp. Pak, mokrá a se stále ještě se trochu hýbající rybkou v tlamě, si uvědomila, že na ni kouká ze břehu vlk. Nadšeně napřímila uši a zvedla ohon a vyrazila ke břehu. Nemá to daleko. vyskočila z vody, odhodila rybku na zem, dost daleko aby jí nespadla do vody a nadšeně se na vlka před sebou usmála. "Ahoj, vůbec jsem si tě nevšimla. Já jsem Sari, a ty?" Nezaváhala ani na chvíli, očividně se hodlá hned přátelit. Až teď se trochu otřepala, aby ze své hladké srsti setřásla přebytečnou vodu. Není tak blízko, aby vlka před sebou ohodila, ale jen těsně.

"Ach tak," rozhlédla se. Neví, kde přesně je ta hranice, ale asi bude blízko, když se tu toulá vlče. "To jsem ráda," přece jen si trochu oddychne a doufá, že má Rio pravdu. Když kolem ní začala mladičká poskakovat, usmála se ještě víc a sklonila ještě i trochu hlavu, aby na ni vlčka kdyžtak lépe dostala. její hon se intenzivně rozmával a nechává se zkoumat Vlče si ovšem všimlo čerstvého zajíce. Sari na něj koukla taky. "Jo, chytila. Je jich tu plno, takže to ani nebylo vlastně moc těžký. Lovit mě nebaví, ale tady to aspoň není těžký." Strčila čenichem do zajíce, čerstvá kořist se tím mírně pohnula. Zajíc se tak dostal o maličko blíž k vlčeti.

Sari si vůbec nevšímala břehů kolem, takže když si tak v klidu zastavila na jednom kameni a koukala jen tak do vody, vůbec nečekala, že na ni někdo promluví. Lehce sebou trhla, jak se trochu lekla, ale jen zvedla hlavu a zvesela se usmála na vlčici na břehu. "To je v pohodě, zase tak to neklouže. A pokud spadnu, no tak se vykoupu, však potom zase uschnu," proud vody, ač hodně silný, jí očividně starosti nedělá.
"Já jsem Sariane Noreskia, ale můžeš mi říkat Sari, jestli chceš. Jsem na to tak zvyklá." potřásla lehce hlavou. Bývaly časy, kdy jméno mojí rodiny bylo dobře známé. Ale určitě ne tady. A možná je to tak lepší. Na její srsti je pár kapiček, nachytaných z vodní tříště. Sari jim ale nevěnuje pozornost. Prohlíží si raději vlčici na břehu. "Máš vážně krásné krystalky," pochválí vlčici na břehu břeh. Zcela upřímně, což je vidět. "Ty jsi tady místní? Doufám, že se nemotám někde, kde bych neměla," zeptá se přece jen s jakýmsi náznakem opatrnosti. Přece jen má na paměti slova svého otce, že na území cizích smeček nikdy nesmí jen tak vstoupit. Možná by to působilo obezřetněji, kdyby u toho tak nadšeně nemávala oháňkou.

Sariane možná nebyla kdoví jak zběhlá v diplomacii, ale rozpaky na druhém vlkovi ještě poznala. A pro jednou se rozhodla, na ni neobvykle moudře, to raději víc nekomentovat. Možná právě proto, že ji vážně zaujal ten klobouk. Když se Seiko ještě sklonil, aby na něj dosáhla, pečlivě si klobouček očichala i prohlédla. "To je vážně paráda. Mě by to asi trošku vadilo na uších, ale je to úžasný," pochválila Seikovi jeho pokrývku hlavy. Ustoupila kousek dál a vesele si poskočila. "No vážně, jak tě tohle napadlo? A ty, jsi vlastně někde odsud? Měla jsem dojem, že je tady blízko území nějaké smečky, ale tam bych jen tak asi radši nevlezla." Možná je trochu střelená a nebojí se, ale pořád si pamatuje, jak jí otec opakovat, že k nim s mí každý, kdo hledá pomoc v nemoci či zranění, ale že u jiných smeček tohle neplatí a bez dovolení nesmí k nikomu na území lézt. Ale třeba by mohl být ten milý bílý vlk jejím doprovodem, kdyby tam šla. Tedy, pokud je místní.

Nemohla se na mladou vlčku před sebou neusmát. "Pěkné jméno. Mě můžeš říkat Sari," představila se mláděti, které je očividně v dobré náladě. "Já nejsem ze žádné smečky, Rio, o tu jsou jsem před časem přišla. A tak chodím světem a kamarádím se s každým, koho potkám," mrkla na ni. "Doufám, že tady tvojí smečce nebudu vadit, vážně, jen chci kamarády," mává zvesela oháňkou. Klidně sedí, aby si ji kdyžtak mohla mladá vlčka očichat dle libosti. Přece jen, nejenom vlčata to tak dělají. Její zajít leží v trávě v tuto chvíli nepovšimnut, nicméně, nezapomenut.