Príspevky užívateľa

"Je to docela legrační," usmívá se zvesela na muchomůrkový klobouček. Ale pak už si všímá jeho reakci. V tom v ní přece jen zanechal stopy výcvik, který jí poskytla rodina, byť ne s takovým úspěchem, jak by si byli přáli. Když ale přiznal, co je příčinou, překvapeně se na místě posadila. Vždyť jsem se nijak neschovávala... "Jé, promiň, to jsem vážně nechtěla. Myslela jsem, že jsem vidět, nechtěla jsem tě polekat. Každopádně se neboj, mě by v boji porazila málem i moucha, ode mě ti fakt nic nehrozí," zvedla jednu tlapku. "Přísahám!" Relativně vážný výraz jí ale nevydržel dlouho. Zase se usmála a zvedla se na nohy, přímo z ní čiší touha, očichat si jeho klobouček. Jestli je i cítit jako skutečná muchomůrka a nebo tak jen vypadá. Udělá krok k němu. Pokud Seiko neuhne, opravdu k tomu kloboučku přičichne, s přátelsky mávající oháňkou.

Sari se trošku překvapením rozšířily oči, když se jí druhý vlček uklonil. To se jí nestávalo často. Jejím rodičům ano, ale jí? Ona nikdy nebyla nic extra. Saiko ale vypadá pěkně vyplašený. Krátce se podívala na vlastní kožich, jeslti na ní není něco neobvyklého, ale nepřijde jí to tak. Tak to v první chvíli prostě ignoruje. "Ještě sem neviděla nikoho nosit muchomůrku," přiznala zvesela. Přešlápla, pak zamířila o trochu blíž k Seikovi. "Jak jsi k ní vlastně přišel?" Ale podívala se i na jeho bílou srst. Pak jí došlo, že bílý má srdce málem až v krku. "Poslyš, jsi v pořádku? Vypadáš, jako by tě někdo vyděsil," ani na vteřinu ji nenapadne, že by se mohl bát jí. Proč taky.

Sari běžela přes vřesoviště. Jen sem tam zastavila, rozhlédla se a nebo se zadívala na měsíc. Pomalu přemýšlela, kde se dnes uloží ke spánku. Raději by někde blízko vody než tady, ale zrovna tady žádná říčka neteče. Ale je tu hezky, to zase jo. Rozhlédla se kolem, když někde stranou před ní cosi zasvítilo v porostu, bíle a červeně. Zastříhala ušima a trochu popoběhla, aby vítr nahnal pach od toho místa k ní. Jiný vlk? Bílá je krásná, ale co ta červená?
Nerozmýšlela se dlouho a dala se do lehkého klusu směrem k neznámého. Takhle jí netrvalo dlouho k němu doběhnout. Zastavila před ním a nadšeně zamávala ohonem. "Ahoj, já jsem Sari, a ty? A co to máš na hlavě?" Kouká docela zaujatě na jeho klobouk. Absolutně nejeví jakékoliv známky strachu nebo opatrnosti, natož snad stydlivosti.

Už když se Sariane blížila k tomuhle místu, byla natěšená a plná energie. Aby také ne. Hučení zpěněné vody v peřejích se nedalo přeslechnout ani na celkem velkou vzdálenost. A voda, to je něco pro ni!
Přiběhla k řece, jako by sama byla velkou vodou, moc si u toho nehlídá okolí. Nadšeně štěkla na rozbouřenou vodu. Pak ztichla a chvíli sledovala divoké proudy a kamení. Natáčela u toho hlavu ze strany na stranu, zkoumala vše co nese říční proud aby pochopila, kudy a jak se voda pohybuje. A také, hledá v proudu pstruhy. No tak, rybky, kdepak se schováváte! Svačina by se hodila. Nakonec s rozmyslem stoupla na jeden kámen, pak přeskočila na další a pohybuje se mezi zpěněnou vodou po kamenech vlastně docela drze. Jako někdo, kdo buď dobře ví, co dělá a nebo naopak někdo, kdo si vůbec neuvědomuje nebezpečnost peřejí. Nakonec zastavila na větším kameni a sleduje malou tůňku u něj. Dění na březích si vlastně vůbec nevšímá.

Když Corey vyrazil, nenechala se pobízet a rychle s ním srovnala krok. Zvesela poklusává poblíž něho. Občas odběhne k něčemu zajímavému, tam očichat jarní květinu, tam se podívat na nějakou stopu zvěře. Už se naučila, že je dobré si hlídat, kudy zvěř chodí. Přece jen, občas musí taky jíst.
Nese se zlehka, ohon vysoko zvednutý, úsměv ve vlčí tváři. Když se vodní tok rozdvojuje, krátce vběhla do mělké vody u břehu soutoku a pozorně se podívala na město v dáli. Tam sice teď nejdou, ale kdo ví? Třeba jednou.
Řeka, podél které teď jdou, je vede podél velké pláně. Sari občas vyběhne kousek od vody, aby se prostě podívala. Vždycky se zvesela ohlédne po druhém vlčkovi, pak se zase vrátí zpátky na trasu. Ale nakonec se před nimi vynoří trosky lidské stavby.
Sariane se zastavila, čumák natažený trochu dopředu, uši nastražené, prohlíží si co vidí. Zvláštní. Koukla na Coreyho. "Vážně zajímavé místo. Tak jdeme zkoumat, ne?" A rozběhla se směrem ke stavbě. Zastavila se u rovné vysoké zdi, až těsně u ní, a zvedla hlavu nahoru. "Je to skoro jako skála, ale tak rovné... a tak vysoko. Úžasné, nemyslíš?"

"Určitě ji poslechni," kývla asi nejvážněji, co u ní zatím mohl vidět. Je fakt, že na léčitele si obvykle nikdo moc nedovoluje.
Instrukce ji rozhodně zajímají, poslouchá pozorně, chvílemi si sedá, chvílemi vstává, mává ohonem, očividně natěšená. Koukla se směrem k pláni, do dálky, jako by snad mohla vidět přes ni až k jezeru. A když jí vlček navrhl, že by jí to místo zašel ukázat, protože to má blízko... Ano!!! Neubránila se nadšenému poskočení. "Určitě, budu ráda, takové místo stojí za to vidět." Zatočila se na místě dokola.
Koukla se pak na sever přes řeku. "Trosky jsem nikdy neviděla, takže ty by taky stálo za to vidět," odsouhlasila Coreymu návrh trasy. "A kaňony jsou hezké, nějaké jsem už viděla. Každý byl úplně jiný." Znovu nadšeně oběhla mladého vlka před sebou. "Jdeme?" Napřímila se v typické pozici, jen vyrazit, jednu tlapku vysoko zvednutou, uši napřímené, ohon nahoru. Teď už je to jen na jejím společníkovi, kdy vyrazí. Ona je ochotná jít na průzkum.

"Vlastně ani nevím. Já je přímo nepotkala," sedla si, a podrbala se zadní za uchem. Pak zase vstala. "Ale všichni mi pořád říkali, ať si na ně dám pozor, na všechny. Před vlky mě nikdo nevaroval a vlastně, vlci jsou obvykle milí, ne?" Naklonila hlavu na stranu a zamávala ohonem.

"Aha," koukla na něj, věnuje mu plnou pozornost. "Ale tak, pokud tam jiní plavou, tak by to mělo bejt v pořádku. Určitě se tam někdy musím podívat!" Oběhla Coreyho hravě kolem dokola, očividně už teď nadšená. Pak si zase sedla před ním. "Je to daleko? Je to na téhle řece? Nebo někde úplně jinde? A jsou cestou tam další zajímavá místa?" Nepřestává se vyptávat, aniž by jí došlo, že její aktivita by mohla být pro druhého vlčka možná i nepříjemná.

Když jí mladý vlček před ní začal říkat o místech okolo, napřímila uši a div si nadšeně neposkočila. Poslouchá pozorně. Když zmínil trosky na severu, otočila tím směrem hlavu, když o městu, koukla k městu. Ale pak prudce přiklopila uši, když zmínil nebezpečné vlky. Aha. "Díky za varování, ještě že jsem tam nevlezla. Byla jsem se přes řeku podívat na město blíž, ale protože takový místa staví většinou lidi, raději jsem tam nešla. Lidi umí být nebezpeční." Olízla si mimoděk čenich. "Já totiž, um.. neumím bojovat," přiznala vlčeti. Ale zase prudce napřímila uši, když došlo na jezero. Černá voda? "Jů, to musí být zajímavé, tam bych se měla jít podívat. Ještě jsem neviděla jezero s černou vodou. Dá se vůbec pít? Nevíš?" Očividně je tahle vlčice pořádně zvědav. Nadšeně přešlapuje na místě, oči rozzářené, už jen vyrazit. Sama vypadá spíš jako vlče, i když je na to očividně už trochu moc stará a velká.

"Ach tak, tak to jo," asi je trošku starší než prvně vypadal. Přeměří si vlčka před sebou pohledem. Hledá znaky, určující věk. Jo, asi opravdu jo. "No a, jak se ti daří s průzkumem?" zeptala se zvesela a opět zamávala ohonem v přátelském gestu. Olízla si čenich. Když se představil, naznačila hlavou úklonu. "Pěkné jméno." popošla kousek blíž k němu, zvesela se usmála. Normálně by přišla určitě ještě blíž a pozdravila i dotykem, ale přijde jí, že se má ten mladý sklony trochu stahovat a přece jen, vlče děsit vážně nechce. "Rozhodně to tady budeš znát víc než já. Dřív jsem žila u moře na severu, takže tady jsem vlastně docela nová. Co myslíš, je tady něco zajímavého, co bych měla vidět?"

Poklusává si lesem, v tlamě zajíce, co před chvílí chytila. Přemýšlí, kde se s ním usadí aby si ho snědla. Nemá nijak velký hlad, tenhle kraj hodně oplývá zvěří a tak není o jídlo nouze. Právě proto s tím nadělá takové okolky. Přece jen, kdyby měla na výběr, tak by jedla raději u vody. Rozhlíží se, hledá, jestli nenajde potůček nebo studánku, natáčí uši, jestli nezaslechne ševel vodního proudu. Místo toho ale objevila něco úplně jiného. Nebo spíš někoho jiného. Zarazila se, když uviděla nedaleko vlče očichávat keř. Hned zamířila k němu. Nijak se neschovává a schválně nenašlapuje potichu, takže občas zapraská nějaká ta větvička. Pak jí došlo, že takhle asi nepozdraví. Zastavila nedaleko vlčete, pustila zajíce na zem. "Ahoj maličká, co že jsi tu tak sama? " Přejela mladou vlčku před sebou pohledem, aby si ověřila, že jí něco není. Což očividně není.

Zvesela se na mladého vlčka pousmála. Ani nevíš jak. [/i[b]]"Na plavání není nic zase tak těžkého, když se to jednou naučíš. Ale jo, umím plavat o něco líp, než většina," [/b]zamávala zvesela ohonem ve vzduchu. Ještě z něj odlétly poslední kapky vody, ale její srst už je téměř suchá, jak z ní voda prostě v podstatě stéká.
Vypadá vesele a přátelsky, nejistoty vlčka před sebou si nevšímá.
"Tak, tam odkud jsem se většinou tak mladí netoulali sami. Jo, toulali, ale vždycky s někým. Asi je to tady jiné," vlastně to moc neřeší. "Já jsem Sariane Noreskia, můžeš mi říkat Sari. A ty?"

Mladý vlček před ní je očividně trochu vyvedený z míry. Rychle jí došlo, že je možná vyplašený z ní. Sedla si, pro případ že by na něj prve vypadala nebezpečně. Ji to ani nenapadlo, koneckonců, co je ona za nebezpečí. Pozorně ho přejela pohledem. Ne, zraněný určitě není a ani nemocný nevypadá. Ale rozhodně je z ní trochu nejistý. Když se hned bránil, že není zase tak malý, v duchu se pousmála, i když si dala dobrý pozor, aby to na ní nebylo vidět. Nechtěla ještě víc ranit jeho city. Jeho nervozity si samozřejmě všimla. "Odpusť, přece jen to tak trochu z vody vypadalo. A jsi opravdu v pořádku?" Sleduje ho se zájmem. Ale rozhodně přátelsky. Po chvíli se zvedne a jde blíž k vlčkovi, zlehka u toho mává ohonem v přátelském gestu.

Jen tak si vesele poklusávala podél vody. Drží se téhle řeky už nějakou dobu. Proč také ne. Když je poblíž voda, je to vždycky dobré. Navíc, od téhle řeky je vážně zajímavý výhled. Párkrát i přeplavala řeku sem a tam, aby se podívala víc zblízka na siluetu města. Sari ví, že je to město, už zdálky nějaké zahlédla na svých cestách, ale tohle je přece jiné. Vždycky kolem nich bylo hodně lidí a ona se musela skrývat, což nesnáší. Ale tady nějak lidé nejsou.

Když se na jednom místě zase pustila přes řeku, uvědomila si, že tu není sama. Na břehu někdo stojí a sleduje město. Napřímila uši a zvedla hlavu trochu z vody, aby se podívala líp. Vlče? Trochu sebou ve vodě trhla, nezajímá ji, že tím způsobí nápadné vlnky, ani že se pak ponoří na chvíli hlouběji. Šlo jí o to dostat se na chvíli výš. Vlče by přece nemělo nikde být samo. Hledá pohledem jeho doprovod, ale nikoho nevidí. Okamžitě mění směr a přidává na rychlosti plavání, směrem k vlčeti. Co jestli se mu něco stalo.
Jak se blíží blíž k němu a rozráží vodu, její plavání už není tak tiché jako obvykle, i když je hodně rychlé. Rychlejší, než by zvládla většina vlků. Přesto se vlče odvrací od pohledu na město a zvolna se vydává po proudu. Ne tak rychle aby ho nedostihla, i tak zamířila ke břehu. Vyběhla z vody a otřásla se. Její hladká srst snadno shodila skoro všechnu vodu a vlčice klusem vyrazila za mládětem.
"Ahoj, co že jsi tady tak sám, maličký? Nestalo se ti nic?" Nemá problém poznat, že jde o vlka a ne vlčici. S tím, kde vyrostla, ji jeho vzhled neoklame.

Sari postupuje zvolna podél toku říčky lesem. Občas se zastaví a rozlédne, občas sleduje nějakého opeřence ve větvích. Nespěchá. V tuhle chvíli nemá ani proč. Nemá hlad, není ani unavená a není jí ani horko. Navíc, je tu voda. Jiný vlk by se asi pohyboval podél říčky po břehu, ale ona? Teď? Když nemá důvod se nějak víc schovávat? Samozřejmě jde prostě proudem vody. Občas zastaví a pozoruje vodní proudy a co nese voda sebou, občas v nějakém místě začne hrabat do vody a chytat odletující kapky. Okolí si sice sem tam zkontroluje, ale nijak důkladně. Teď se zrovna zastavila u malého zákoutí toku, kde říčka spěchá po kamení a voda šumí. Tady na chvíli strčí do vody i čenich a pak jen tak packou chytá vodu mezi kameny.

oki, obrázek zde: