Príspevky užívateľa

"To vypadají. Vím, že to lidi nějak staví z kamenů, ale vážně netuším jak. Nějak udělali, že z jednotlivých kamenů je tohle a drží to. Záhada," potřásla hlavou. Ale na nadšení jí to neubírá. Coreyho zmínku o opatrnosti nekomentovala, jen na něj zvesela koukla a pokračovala si ve svém.
Když se pak mladý vlček vydal hledat vstup a našel ho, nadšeně poskočila a lehce ňafla. Vyrazila za ním, oháňku nese vysoko. Pečlivě začala očichávat vstup. "Máš pravdu, žádný čerstvý pachy tady necítím," usmála se na něj. Jí by ale nevadilo ani kdyby tu čerstvější pachy byly. "Chceš jít první ty, nebo mám jít já?" Dá Coreymu na vybranou a následně se zařídí podle toho a vejde buď první, nebo druhá, každopádně s patřičným nadšením, až víří prach usazený na zemi. Hned se uvnitř začne rozhlížet a zkoumat prostor. Ustoupí kus od vchodu, do šera vrhaného zdmi a prohlíží si zdi zevnitř Zvedne hlavu aby se podívala, co je nad ní. Neopomene ani strčit svůj zvědavý čenich do sutin na zemi. "Páni, tohle je báječný místo!" Její hlas se trochu odráží od zdí a zní díky tomu jinak, s nepatrnou ozvěnou, typickou pro velké holé zdi. To ji zarazí, koukne na Coreyho. "Proč tady mluvení zní legračně?"

"U moře je to fajn. Dá se v něm plavat kdy chceš," usmála se opět tak vesele. "Jen škoda, že je někdy dost zrádný," dodala vážněji a na krátkou chvíli sklopila uši. Za tím asi bude nějaká horší vzpomínka. Ale asi ji moc netíží, protože hned se jí vrátil její veselý výraz. "Tak třeba se ti to podaří. Uvidíš, koho potkáš a jeslti se ti povede s nimi seznámit," popřála druhému vlkovi po svém štěstí. "Mě zatím stačí, že jsem vůbec někoho potkala. Nějakou dobu nebyli nikde žádní vlci, tak jsem jen šla a šla... a tady zase jsou stopy a další vlci. To je lepší." Zatvářila se spokojeně a zase vstala. Pak jen tak, Seika oběhla kolem dokola, jen proto, že prostě může a že je hezký den a někdo se s ní baví. Zůstala pak zase stát před Seikem, uši napřímené, oči veselé. "Nepůjdeme se někam podívat?" Zkusila navrhnout, na tváři v podstatě štěněcí výraz.

"Ahá, tak to jo," pousmála se, když řekl, že je na svůj klobouček zvyklý. "Ale vážně, je to úžasný," vůbec jí nevadí, že se opakuje. Prostě je nadšená, že má společnost a navíc, opravdu takový klobouček ještě neviděla. Nadšeně zamávala oháňkou. "Tak to jsme se málem potkali dřív, já přišla od severozápadu. Žila jsem dřív na mořském pobřeží na severu. Akorát už to je nějakou dobu. Změnilo se to tam," nijak neskrývá svůj původ. "A no jooo. Já bych se na jejich území klidně i podívat šla, ale táta mě učil, že na území smečky bez svolení nikdy nesmím, musel by mi to povolit někdo, kdo ke smečce patří. Trochu jsem doufala, že třeba místní jsi. Ale nevadí. Třeba potkáme časem ještě někoho," očividně je vážně hodně společenská. "Co ty? jaké máš vlastně plány? Já se tu jen tak potuluju a hledám další vlky. Být sama je na nic." Posadila se před Seika a usmívá se.

"Hezké jméno," pochválí s úsměvem Raye. Pravda, jí přijde hezké skoro každé jméno, ale to nemění nic na tom, že je upřímná. Nadšeně zamávala oháňkou a prohlíží si ho, uši napřímené. Konečně zase někdo. Je fajn, že konečně taky potkávám vlky. Sari opravdu není ráda sama. Vůbec jí nedošlo, že podobné podrobné zkoumání by mohlo třeba vlka před ní dostat do rozpaků. Ona má prostě jen radost, že tu někdo je. Naklonila hlavu na stranu. "Ty máš každé oko jiné barvy? jé, to jsem už dlouho neviděla. Vždycky mi to připadalo zajímavé. Máš to po rodičích, nebo to máš jen ty?" Pak sebou pleskla ta rybka, kterou odhodila na břeh. "Hele, nedal by sis rybu?" Nabídla zvesela, s pohledem na tu šupinatou malou potvůrku na zemi.

Očichává zeď a když jí Corey řekl, že uvnitř je to ještě lepší? otočila na něj hlavu a usmála se. Pěkně zeširoka, jazýček ven. Nechává svého společníka, aby si zkoumal, co uzná za vhodné, Sama se zvedla na zadní a opřela se předními o stěnu, aby viděla výš a taky si mohla stěnu výš očichat. "Tak skály taky stojí dlouho, ale i tak, že to nespadne, že jo?" Seskočila zase všemi čtyřmi na zem a doklusala ke Coreymu. Vesele si poskočila a doběhla ke břehu, aby se podívala, jestli ten je u trosek normální. Otočila se u okraje vody a prohlíží si stavbu odtamtud. "Asi to tady vážně stojí dlouho. Lidi tu nikdo neviděl? K čemu to asi měli?" Spousta otázek, ale odpovědi žádné. Ne že by odpovědi čekala od něj. Postupně prolézá s malým vlkem po svém boku celé okolí stavby, postupuje kus po kuse. "Je to docela velké, co myslíš? A ty jsi tedy už uvnitř byl? Mohli bysme zkusit vlézt i tam." Přešlapuje na místě, oči jí rejdí po okolí, ale i tak čeká, co na to Corey.

Sari přes hučení vody asi opravdu tu poznámku neslyšela. Každopádně na ni nereaguje. Začala si hledat cestu ke břehu, na kterém je Roo. Nespěchá, vybírá si, na který kámen skočí, sleduje vodní proudy mezi kameny. Sem tam je nějaký kámen kluzký, ale zvládla to až na břeh bez nehody a stále s veselým úsměvem. Koukla na řeku, pak na Roo. "Vidíš, tak jsem se ani nevykoupala. Možná to pak udělám i jen tak," vesele si poskočila na místě. Ale pak trochu zvědavě okukuje druhou vlčici. Zamířila pomalu k ní. "Není za co, vážně jsou krásné. Jaké jsou asi na sluníčku? Určitě se krásně třpytí," mává nadšeně přátelsky ohonem a prohlíží si krystalky. "A ty jsi tady odsud?" Zeptala se podruhé. Je klidně možné, že ji druhá vlčka přes peřeje nemusela slyšet, takže jí ani nepřišlo divné, že jí to poprvé neřekla.

Dál dovádí a hraje si s vodou. Zase chvíli prostě čeřila packami vodu, sem tam do ní strčila čumák. Dokonce se jí podařilo vyplašit nějakou rybku. Ne moc velkou, ale už dost na to, aby z ní byla aspoň svačina. Nezaváhala a skočila jako šipka do proudu, jen to cáklo, a chňapla po rybce. Vystrčila hlavu z vody, plácající šupinaté tělíčko ji plesklo po líci, ale nic si z toho nedělá. Nadhodila si rybku v tlamě a skousla líp. Pak, mokrá a se stále ještě se trochu hýbající rybkou v tlamě, si uvědomila, že na ni kouká ze břehu vlk. Nadšeně napřímila uši a zvedla ohon a vyrazila ke břehu. Nemá to daleko. vyskočila z vody, odhodila rybku na zem, dost daleko aby jí nespadla do vody a nadšeně se na vlka před sebou usmála. "Ahoj, vůbec jsem si tě nevšimla. Já jsem Sari, a ty?" Nezaváhala ani na chvíli, očividně se hodlá hned přátelit. Až teď se trochu otřepala, aby ze své hladké srsti setřásla přebytečnou vodu. Není tak blízko, aby vlka před sebou ohodila, ale jen těsně.

"Ach tak," rozhlédla se. Neví, kde přesně je ta hranice, ale asi bude blízko, když se tu toulá vlče. "To jsem ráda," přece jen si trochu oddychne a doufá, že má Rio pravdu. Když kolem ní začala mladičká poskakovat, usmála se ještě víc a sklonila ještě i trochu hlavu, aby na ni vlčka kdyžtak lépe dostala. její hon se intenzivně rozmával a nechává se zkoumat Vlče si ovšem všimlo čerstvého zajíce. Sari na něj koukla taky. "Jo, chytila. Je jich tu plno, takže to ani nebylo vlastně moc těžký. Lovit mě nebaví, ale tady to aspoň není těžký." Strčila čenichem do zajíce, čerstvá kořist se tím mírně pohnula. Zajíc se tak dostal o maličko blíž k vlčeti.

Sari si vůbec nevšímala břehů kolem, takže když si tak v klidu zastavila na jednom kameni a koukala jen tak do vody, vůbec nečekala, že na ni někdo promluví. Lehce sebou trhla, jak se trochu lekla, ale jen zvedla hlavu a zvesela se usmála na vlčici na břehu. "To je v pohodě, zase tak to neklouže. A pokud spadnu, no tak se vykoupu, však potom zase uschnu," proud vody, ač hodně silný, jí očividně starosti nedělá.
"Já jsem Sariane Noreskia, ale můžeš mi říkat Sari, jestli chceš. Jsem na to tak zvyklá." potřásla lehce hlavou. Bývaly časy, kdy jméno mojí rodiny bylo dobře známé. Ale určitě ne tady. A možná je to tak lepší. Na její srsti je pár kapiček, nachytaných z vodní tříště. Sari jim ale nevěnuje pozornost. Prohlíží si raději vlčici na břehu. "Máš vážně krásné krystalky," pochválí vlčici na břehu břeh. Zcela upřímně, což je vidět. "Ty jsi tady místní? Doufám, že se nemotám někde, kde bych neměla," zeptá se přece jen s jakýmsi náznakem opatrnosti. Přece jen má na paměti slova svého otce, že na území cizích smeček nikdy nesmí jen tak vstoupit. Možná by to působilo obezřetněji, kdyby u toho tak nadšeně nemávala oháňkou.

Sariane možná nebyla kdoví jak zběhlá v diplomacii, ale rozpaky na druhém vlkovi ještě poznala. A pro jednou se rozhodla, na ni neobvykle moudře, to raději víc nekomentovat. Možná právě proto, že ji vážně zaujal ten klobouk. Když se Seiko ještě sklonil, aby na něj dosáhla, pečlivě si klobouček očichala i prohlédla. "To je vážně paráda. Mě by to asi trošku vadilo na uších, ale je to úžasný," pochválila Seikovi jeho pokrývku hlavy. Ustoupila kousek dál a vesele si poskočila. "No vážně, jak tě tohle napadlo? A ty, jsi vlastně někde odsud? Měla jsem dojem, že je tady blízko území nějaké smečky, ale tam bych jen tak asi radši nevlezla." Možná je trochu střelená a nebojí se, ale pořád si pamatuje, jak jí otec opakovat, že k nim s mí každý, kdo hledá pomoc v nemoci či zranění, ale že u jiných smeček tohle neplatí a bez dovolení nesmí k nikomu na území lézt. Ale třeba by mohl být ten milý bílý vlk jejím doprovodem, kdyby tam šla. Tedy, pokud je místní.

Nemohla se na mladou vlčku před sebou neusmát. "Pěkné jméno. Mě můžeš říkat Sari," představila se mláděti, které je očividně v dobré náladě. "Já nejsem ze žádné smečky, Rio, o tu jsou jsem před časem přišla. A tak chodím světem a kamarádím se s každým, koho potkám," mrkla na ni. "Doufám, že tady tvojí smečce nebudu vadit, vážně, jen chci kamarády," mává zvesela oháňkou. Klidně sedí, aby si ji kdyžtak mohla mladá vlčka očichat dle libosti. Přece jen, nejenom vlčata to tak dělají. Její zajít leží v trávě v tuto chvíli nepovšimnut, nicméně, nezapomenut.

"Je to docela legrační," usmívá se zvesela na muchomůrkový klobouček. Ale pak už si všímá jeho reakci. V tom v ní přece jen zanechal stopy výcvik, který jí poskytla rodina, byť ne s takovým úspěchem, jak by si byli přáli. Když ale přiznal, co je příčinou, překvapeně se na místě posadila. Vždyť jsem se nijak neschovávala... "Jé, promiň, to jsem vážně nechtěla. Myslela jsem, že jsem vidět, nechtěla jsem tě polekat. Každopádně se neboj, mě by v boji porazila málem i moucha, ode mě ti fakt nic nehrozí," zvedla jednu tlapku. "Přísahám!" Relativně vážný výraz jí ale nevydržel dlouho. Zase se usmála a zvedla se na nohy, přímo z ní čiší touha, očichat si jeho klobouček. Jestli je i cítit jako skutečná muchomůrka a nebo tak jen vypadá. Udělá krok k němu. Pokud Seiko neuhne, opravdu k tomu kloboučku přičichne, s přátelsky mávající oháňkou.

Sari se trošku překvapením rozšířily oči, když se jí druhý vlček uklonil. To se jí nestávalo často. Jejím rodičům ano, ale jí? Ona nikdy nebyla nic extra. Saiko ale vypadá pěkně vyplašený. Krátce se podívala na vlastní kožich, jeslti na ní není něco neobvyklého, ale nepřijde jí to tak. Tak to v první chvíli prostě ignoruje. "Ještě sem neviděla nikoho nosit muchomůrku," přiznala zvesela. Přešlápla, pak zamířila o trochu blíž k Seikovi. "Jak jsi k ní vlastně přišel?" Ale podívala se i na jeho bílou srst. Pak jí došlo, že bílý má srdce málem až v krku. "Poslyš, jsi v pořádku? Vypadáš, jako by tě někdo vyděsil," ani na vteřinu ji nenapadne, že by se mohl bát jí. Proč taky.

Sari běžela přes vřesoviště. Jen sem tam zastavila, rozhlédla se a nebo se zadívala na měsíc. Pomalu přemýšlela, kde se dnes uloží ke spánku. Raději by někde blízko vody než tady, ale zrovna tady žádná říčka neteče. Ale je tu hezky, to zase jo. Rozhlédla se kolem, když někde stranou před ní cosi zasvítilo v porostu, bíle a červeně. Zastříhala ušima a trochu popoběhla, aby vítr nahnal pach od toho místa k ní. Jiný vlk? Bílá je krásná, ale co ta červená?
Nerozmýšlela se dlouho a dala se do lehkého klusu směrem k neznámého. Takhle jí netrvalo dlouho k němu doběhnout. Zastavila před ním a nadšeně zamávala ohonem. "Ahoj, já jsem Sari, a ty? A co to máš na hlavě?" Kouká docela zaujatě na jeho klobouk. Absolutně nejeví jakékoliv známky strachu nebo opatrnosti, natož snad stydlivosti.

Už když se Sariane blížila k tomuhle místu, byla natěšená a plná energie. Aby také ne. Hučení zpěněné vody v peřejích se nedalo přeslechnout ani na celkem velkou vzdálenost. A voda, to je něco pro ni!
Přiběhla k řece, jako by sama byla velkou vodou, moc si u toho nehlídá okolí. Nadšeně štěkla na rozbouřenou vodu. Pak ztichla a chvíli sledovala divoké proudy a kamení. Natáčela u toho hlavu ze strany na stranu, zkoumala vše co nese říční proud aby pochopila, kudy a jak se voda pohybuje. A také, hledá v proudu pstruhy. No tak, rybky, kdepak se schováváte! Svačina by se hodila. Nakonec s rozmyslem stoupla na jeden kámen, pak přeskočila na další a pohybuje se mezi zpěněnou vodou po kamenech vlastně docela drze. Jako někdo, kdo buď dobře ví, co dělá a nebo naopak někdo, kdo si vůbec neuvědomuje nebezpečnost peřejí. Nakonec zastavila na větším kameni a sleduje malou tůňku u něj. Dění na březích si vlastně vůbec nevšímá.