Príspevky užívateľa

Motala se dnes po celé kotlině. Vlastně jen tak, mapovala si, co kde roste a jeslti neobjeví něco zajímavého. Možná byhc si tu mohla vyrobit další schovku na bylinky. Nemá přesně stálý jeden úkryt, ale využívá tern po celém Norestu a ukládá si nějaké ty zásoby. A pravidelně je obíhá, aby je zkontrolovala. Je to sice hodně běhání, ale aktivní Sariane, která je věčně plná energie, to ani trochu nevadí.

Zamířila si to teď k osamělým stromům, že to okoukne i tam. V tu chvíli netušila, že se tam někdo ukrývá. A nedávala moc pozor. Takže, když oběhla jeden strom, div o Rikusiho nezakopla. Prudce zaryla tlapy do země, div neskončila na zemi, ale ubrzdila to. Napřimila se, oklepala a koukla na vlka. Pak až jí došlo, že ho vlastně už potkala. "Jé, ahoj. Tak jak vidím, jsi pořád v Norestu a zatím to nevypadá, že by ses přidal k některý ze smeček." Vesle a přátelsky mává ohonem a vůbec nic si nedělá z jeho výrazu. Ale její oči míří jasně jedním směrem. Ke zraněnému, a očividně odborně ošetřenému křídlu. "Hele, co se ti stalo?" Zeptala se a v tu chvíli je to dost jiná vlčice. Mnohem vážnější, pozorná...

Tady sem, do hor severně od území Ignisu, nechodí moc často. Je to přece jen trochu z dosahu tlapek. ale zase jsou tu místa, kde rostou rostlinky, které ji jako léčitelku zajímají. Nemá je kdoví jak dobře jak přenášet, ale vždycky se dá něco vymyslet.
Velké listy, svázané travinami, se dají nosit i přehozené přes hřbet a zabalí se do nich taky kde co.
Sari se zastavila v jednom údolí s potůčkem a jde se napít. Nevšimla si, že ji někdo pozoruje, ale upozornil ji na to její opeřený společník. Mladý opeřenec roste a sílí víc a víc a zbarvením už připomíná spíš dospělé jedince, než ptáče. I když ještě pořád není tak sytě vybarvený. Ale už se nedá tak snadno zaměnit s jiným druhem.
Na vlka na skále ji upozornil dost hlasitým čiřikáním a tlukotem křídel. Koukla na něj, pak ke skále a uviděla povědomou siluetu. Místo, aby odešla nebo tak, zamířila naopak za Stadleym. Minule byl hodně mimo a zase je tady sám. Doufám, že je v pohodě.
"Ahoj Stadley!" Zavolala na něj a vyrazila klusem k němu. Když doběhla blíž, zpomalila, s úsměvem na tváři a mávajícím ohonem. Její opeřený společník se drží trochu víc za ní, je opatrný.
"Jak se máš, Stade?" Zeptala se přátelsky. Její oči jsou pozorné, jsou to oči léčitelky při práci.

Sledovala ho pozorně, takže viděla jeho souhlas i jakýs takýs úsměv. No vida, on se umí i usmívat. Tam v horách byl tak přísný... takže za tou slupkou je víc, co? Asi by to normálně neprojevil, ale teď... no dobře. Tak šup s ním domů.
Vstala, protáhla se a zívla si u toho, pak se oklepala. Usmála se na Stada a zamávala ocáskem.
Zkontrolovala pohledem svého opeřence, ale ten se dál drží tak, aby vlčice byla mezi ním a Stadem. Chytrej.
"No tak jdeme." řekla a zkontrolovala prostor, aby pobrala, co Stadley případně přehlédl a nepobral.
Spolu s ním pak vyrazila k hranicím. Opatrně dohlížela na to, aby šel správným směrem a pokud by vybočil, prostě by popoběhla tak, aby mu zablokovala cestu a donutila ho se stočit.
Doprovodila ho až k území Ignisu. Dál nemůže. Nehlídala si tentokrát tak pečlivě, jeslti už strčila tlapku přes a nebo ne. Věří, že tohle by pochopili. ale ani nechce provokovat. Takže se na hranicích rozloučili.
Sari ještě nějakou dobu zůstala poblíž hranic, přecházela souběžně s hranicí sem a tam. Pro všechny případy. Co kdyby to Stad z dohledu otočil. Až když se neukázal, vyrazila se svým opeřeným společníkem pryč.

Vesle se uculila. "Určitě líp, než já. " O tom nepochybuje. Až příliš si je vědomá toho, jak moc ona sama pravidla nerespektuje.. Tak možná na chvíli, ale ne trvale.
Její ohon se zase rozmával, když jí zvesela řekl o Igniských léčitelích. "Vidíš, a to mě kdysi Ray lákal, jeslti nechci do smečky, jen proto, že jsem léčitelka... Takže tam tehdy buď nebyli a nebo je to na vás tam i tak málo." Zase si nadšeně oběhla kolečko.
"Každopádně, kdybys někdy potřeboval, najdeš mě nejčastěji někde u velkých řek. A já asi vyrazím, najít si něco k jídlu. A pokud možno ne šípky." Dodala zvesela.
Pokud nic nebude chtít, tak lehkým klusem vyrazí směrem k planinám a řekám.

Koukla po svém opeřeném společníkovi. Máš docela rozum. Asi lepší nelézt Stadleymu na dohled.
Pak si zase hlídá modrého vlka.
"Tak vidíš," odsouhlasila mu s mávajícím ocasem. Feiera moc nezná, nevěděla, že má ohnivou magii, ale rozhodně si tu informaci uložila do paměti.
Nějakou dobu bylo ticho a ozývaly se jen zvuky žvýkání. Stadovi trvalo celkem dlouho, než se nakrmil, déle než jí. LEžela a nerušila.

Když skončil, koukla na něj. "Chceš pomoct odnést ryby k hranicím?" Pro smečku. Je jí jasné, že je tam nejspíš bude chtít vzít. Normálně by tak asi udělal. Ale neví, jak teď. Tak to zkouší, jako malou nápovědu.
Pokud ano, pomůže mu rybky posbírat. Ale vnucovat se nebude, pokud by neměl zájem.

Způsobně a spokojeně ohryzávala svou rybu. Kosti jako by jí ani trochu nevadily. Prostě praxe, ryby tvoří drtivou většinu její stravy.
Nerušila Stada u jídla, ale ozval se nakonec sám. Zastříhala ušima. Její opeřený společník poskakuje podél ní, ale drží se tak, aby byla Sari mezi jím a Stadem.
To vlastně celou dobu. Evidentně se mladý opeřenec modrého vlka trochu bojí.

"Magie je nějaká zvláštní dovednost, kterou mohou vlci mít. Ta tvoje je evidentně ten elektrický výboj. Taky mám jednu, ale nejde tak hezky ukázat, tak ti ukázkou neposloužím. Ty dovednosti můžou být dost různé. Z tvojí smečky má prý dost vlků schopnsot nějak pracovat s ohněm. Aspoň, co jsem slyšela. " No, a zrovna váš alfa mi ukázal vlastně pravej opak, ale je to jedno. Zamávala ohonem.
ČEká, jeslti Stad to vše nějak zvládl zpracovat, a nebo jestli se bude ptát dál.

Potřásla hlavou. "Já nevím proč. A asi je to celkem jedno." Minimálně jí určitě. Stejně s tím nic nenadělá.
Na to ostatní se zazubila a zase si poskočila na místě. "Jo. ale ty rozkazy apsoň občas musíš poslouchat. Nebo aspoň brát v potaz nějaký pravidla. A mě to moc nejde." Podrbala se packou za uchem.
Jeho vysvětlení se jí ale líbilo. "Možná to tak je." usmála se na něj mile a radostně vrtí ohonem.
"Ale pokud bys někdy potřeboval léčitelku, tak v tomhle směru svou práci odvedu dobře. To se bát nemusíš. " řekla mu jemně. Je v tom i nevyslovená pobídka, že kdyby něco ještě chtěl, nebo měl o něco zájem, má možnost. Jinak se už asi rozloučí.

Trpělivě stála na břehu a sledovala ho. Viděla ten pokus pobrat ryby. Potlačila povzdech. Teda, vážně je hodně mimo. Ale nechala ho vynosit ty rybky ven. Pomohla by mu, ale také ví, že úplně nemusí jít přerušit mu tu činnost. A ne, do vody k němu rozhodně nepoleze. sice si o ní vlci někdy myslí, že nemá pud sebezáchovy, ale opravdu není pitomá.
Nakoenc jsou ryby i sám Stadley na břehu. došla k němu a párkrát mu zlehka olízla kožíšek mezi ušima, aby ho trochu opucovala. "No jo, byla to dřina co? Máš moc zajímavou magii. A aspoň sis nachytal jídlo. Tak se zkus najíst, jo?" Jemně mu čenichem přistrčila hromádku jeho ryb k němu.
Sama si došla pro tu svou, donesla ji tam, kde na ni má Stadley dobrý výhled a pustila se do jídla. doufá, že ho ten výhled trochu motivuje.

Ohlédla se po něm, když vlezl do vody. "Nemusíš tam lézt," zkusila to, ale nevypadá, že by vlk byl v ohrožení. Takže to nebyl nějaký důrazný zákaz. Voda je mělká a ona je tady, takže o nic nejde.
Ale opravdu nečekala, co přišlo potom. Zamrkala. KOula na ty ryby, na jeho výraz.... Aha. Elektřina.. A on to asi zapomněl, je moc mimo.
"Dobře. Tak sis nachytal vlastní. Zvládneš je vynést na břeh sám?"
Zkusila to. Nepoleze k němu do vody, dokud tam je. Nechce taky schytat ránu. Jako ty ryby. klidně je půjde vylovit, ale až vyleze modrý vlk na břeh.

Zaáhala a koukla na něj. aha... dokud je neuvidí, tak nebude vědět. Usmála se na něj a zamávala ohonem. "Víš co? Nějakou chytíme a můžeš to zkusit, jo? Poj´d, najdeme potok." Nemusí to být velký potok, nebo jedna z řek. Na vřesovišti několik potůčků, dost velkých pro pstruhy, přece jenom je. Trochu zrychlila a hlídá si, jeslti jí stačí.

Pokud ano, odvede ho k jednomu potoku. "Ty do vody neskákej, ano?" Pro jistotu. Celou dobu si ho bude hlídat. Chvíli postupují po břehu, Sari dost pokukuje po vodě. Opeřenec na jejím hřbetě se dost krčí, jakoby se trochu bál Stada. A nebo toho, co přijde Sari bez varování skočila do vody, když uviděla štíhlého pstruha! Na poprvé jí ale zdrhnul. Odfrkla si, a vylezla na břeh. "Nevadí. Další snad nezdrhne." Zazubila se a vyrazila dál. "Pořád nelez do vody, jo?" Raději se ubezpečuje. Je jí jasné, že si už nemusí první pokyn pamatovat. A při další příležitosti, tentokrát neminula. Vytáhla na břeh mrskajícího se pstruha a prašila s ním o kámen. Rybu pak položila před Stadův čumák.

Otočila se tak, aby neměl tolik přístup k maldému opeřenci na jejím hřbetě. Neustupovala při tom z místa, opravdu se jen otočila "Hej, toho nech. To není jídlo." Upozornila ho přísně, ale přesto v klidu.
Ale ten zvuk, co vydal jeho žaludek, přeslechnout nemohla. Povzdechla si. A jéje. No, já mu moc jídla asi nezařídím. Leda by byl ochotnej si dát rybu.
"Stadley? Jíš ryby?" Zkusila se ho zeptat, když se zařadila po jeho boku. Samozřejmě tka, aby nehrozilo, že překročí hanici. Neví, co za instinkty by to v modrém vlkovi, kdysi tak přísném, probudilo. Přesto, že tak někdy působí, Sari není blázen, aby zbytečně riskovala.

Sledovala ho pořád tak pozorně a klidně. Jen občasný pohyb opeřence na jejím hřbetě maličko ruší.
"Těší mě, Stadley. Já jsem Sari." Nehodlá mu komplikovat život delší variantou svého jména.
A když nevěděl, co mu navrhla, neprojevila ani trochu netrpělivosti. Prostě mu to zopakovala, ale jednodušeji. "Jestli chceš, můžu jít na procházku s tebou."
A rozhodně to hodlá dodržet. Troch use zavrtěla, aby se opeřenec na jejích zádech usadil líp. A čumákem kývla prvně ke Stadovi, pak do prostoru vřesoviště. Míst na procházku je tu dost.

Usmála se, přikývla a její ohon se rozmával. "Tak to jsem ráda, že jsem se nepletla. Už jsem pár vlků z tvojí smečky potkala. Všichni byli fajn." Usměv trochu povadl při jedné vzpomínce. Na jednu teď už bývalou ignisanku... Ale s tím nic nenadělá.

Nedivila se, že se pak taky zeptal. Potřásla hlavou a zase začala poklusávat sem a tam. "Myslím, že na to lehce přijdeš.... " Olízla si tlamku.
Na chívli zastavila, koukla na něj, a zase se rozešla. "Jak dlouho si tu povídáme. A hádám, že jsi ze mě i tak už někdy vedle. Umíš si představit být se mnou celé dny? Každý ze mě nakonec šílí. Navíc, moc neumím poslouchat rozkazy. Asi si umíš představit, jak se na to obvykle tváří alfové a tak." Potřásla hlavou až jí pleskly uši a zase se vesele rozklusala z místa na místo. Nikdy ale ne tak, aby nezachytila každé slovo.

_______
(njn... dlouhá hra. :D )

Zavrtěla lehce hlavou. "Nepletu. I když jsi mi tehdy neřekl jméno," řekla mu jemně.
"A ano, vím. Proto hlídáš hranice," mluví na něj trpělivě. Nevadilo jí, že se zakoukal na vlaštovku.
"Povíš mi, jak se jmenuješ? Prosím." Zkusila to. Líp by se s ním jednalo, kdyby mu mohla říkat jménem. Pokud si ho pamatuješ, v tomhle stavu.
Ale něco přece jen vnímá. Opravdu by dál jít neměl. Ale rozhlédla se.
"No, nikdo nebezpečný tu není, a sám tu nejsi. Třeba bych mohla jít chvíli s tebou a pak tě doprovodit zpátky? " Zkusila mu nabídnout. Ví, že by asi neměla, ale snad si to Ignisani nechají vysvětlit. Navíc, nemluvila by nikde o Stadově stavu. Pro ni je te´d spíš pacient než co jiného a tam je mlčenlivost základ.

Na maličký moment jakoby zvážněla. "Nikdy nevíš." ale pak se zase uculila. I podle ní je dost způsobů, proč se tam dostat. U ní, jako léčitelky, dominuje situace, kdy někoho je potřeba vytáhnout z maléru. Navíc, ti, co se jim něco nepovede? Pokud přežijí, končí právě u léčitelů.
Vážná tvář jí i tak nevydržela a prostě si zase poklusává sem a tam.
Zastříhala ušima a krátce se na něj koukla, při té jeho krátké odpovědi. Až příliš a jen na část. I to je odpověď, Jarumi. Která smečka ti tak ublížila?
Zastavila se. "Tam, kde jsi teď, to jde, ne?" Zase je překvapivě na chvíli vážná. Sama má o Ignisu dobré mínění, ale i tak neuškodí se přesvědčit.
Je naprosto jasné, že jí ta krátká odpověď ledacos ukázala. A podle toho, že se zatím stále drží na místě, to nevypadá, že by tuhle myšlenku prozatím opustila.