Príspevky užívateľa

Koukla po svém opeřeném společníkovi. Máš docela rozum. Asi lepší nelézt Stadleymu na dohled.
Pak si zase hlídá modrého vlka.
"Tak vidíš," odsouhlasila mu s mávajícím ocasem. Feiera moc nezná, nevěděla, že má ohnivou magii, ale rozhodně si tu informaci uložila do paměti.
Nějakou dobu bylo ticho a ozývaly se jen zvuky žvýkání. Stadovi trvalo celkem dlouho, než se nakrmil, déle než jí. LEžela a nerušila.

Když skončil, koukla na něj. "Chceš pomoct odnést ryby k hranicím?" Pro smečku. Je jí jasné, že je tam nejspíš bude chtít vzít. Normálně by tak asi udělal. Ale neví, jak teď. Tak to zkouší, jako malou nápovědu.
Pokud ano, pomůže mu rybky posbírat. Ale vnucovat se nebude, pokud by neměl zájem.

Způsobně a spokojeně ohryzávala svou rybu. Kosti jako by jí ani trochu nevadily. Prostě praxe, ryby tvoří drtivou většinu její stravy.
Nerušila Stada u jídla, ale ozval se nakonec sám. Zastříhala ušima. Její opeřený společník poskakuje podél ní, ale drží se tak, aby byla Sari mezi jím a Stadem.
To vlastně celou dobu. Evidentně se mladý opeřenec modrého vlka trochu bojí.

"Magie je nějaká zvláštní dovednost, kterou mohou vlci mít. Ta tvoje je evidentně ten elektrický výboj. Taky mám jednu, ale nejde tak hezky ukázat, tak ti ukázkou neposloužím. Ty dovednosti můžou být dost různé. Z tvojí smečky má prý dost vlků schopnsot nějak pracovat s ohněm. Aspoň, co jsem slyšela. " No, a zrovna váš alfa mi ukázal vlastně pravej opak, ale je to jedno. Zamávala ohonem.
ČEká, jeslti Stad to vše nějak zvládl zpracovat, a nebo jestli se bude ptát dál.

Potřásla hlavou. "Já nevím proč. A asi je to celkem jedno." Minimálně jí určitě. Stejně s tím nic nenadělá.
Na to ostatní se zazubila a zase si poskočila na místě. "Jo. ale ty rozkazy apsoň občas musíš poslouchat. Nebo aspoň brát v potaz nějaký pravidla. A mě to moc nejde." Podrbala se packou za uchem.
Jeho vysvětlení se jí ale líbilo. "Možná to tak je." usmála se na něj mile a radostně vrtí ohonem.
"Ale pokud bys někdy potřeboval léčitelku, tak v tomhle směru svou práci odvedu dobře. To se bát nemusíš. " řekla mu jemně. Je v tom i nevyslovená pobídka, že kdyby něco ještě chtěl, nebo měl o něco zájem, má možnost. Jinak se už asi rozloučí.

Trpělivě stála na břehu a sledovala ho. Viděla ten pokus pobrat ryby. Potlačila povzdech. Teda, vážně je hodně mimo. Ale nechala ho vynosit ty rybky ven. Pomohla by mu, ale také ví, že úplně nemusí jít přerušit mu tu činnost. A ne, do vody k němu rozhodně nepoleze. sice si o ní vlci někdy myslí, že nemá pud sebezáchovy, ale opravdu není pitomá.
Nakoenc jsou ryby i sám Stadley na břehu. došla k němu a párkrát mu zlehka olízla kožíšek mezi ušima, aby ho trochu opucovala. "No jo, byla to dřina co? Máš moc zajímavou magii. A aspoň sis nachytal jídlo. Tak se zkus najíst, jo?" Jemně mu čenichem přistrčila hromádku jeho ryb k němu.
Sama si došla pro tu svou, donesla ji tam, kde na ni má Stadley dobrý výhled a pustila se do jídla. doufá, že ho ten výhled trochu motivuje.

Ohlédla se po něm, když vlezl do vody. "Nemusíš tam lézt," zkusila to, ale nevypadá, že by vlk byl v ohrožení. Takže to nebyl nějaký důrazný zákaz. Voda je mělká a ona je tady, takže o nic nejde.
Ale opravdu nečekala, co přišlo potom. Zamrkala. KOula na ty ryby, na jeho výraz.... Aha. Elektřina.. A on to asi zapomněl, je moc mimo.
"Dobře. Tak sis nachytal vlastní. Zvládneš je vynést na břeh sám?"
Zkusila to. Nepoleze k němu do vody, dokud tam je. Nechce taky schytat ránu. Jako ty ryby. klidně je půjde vylovit, ale až vyleze modrý vlk na břeh.

Zaáhala a koukla na něj. aha... dokud je neuvidí, tak nebude vědět. Usmála se na něj a zamávala ohonem. "Víš co? Nějakou chytíme a můžeš to zkusit, jo? Poj´d, najdeme potok." Nemusí to být velký potok, nebo jedna z řek. Na vřesovišti několik potůčků, dost velkých pro pstruhy, přece jenom je. Trochu zrychlila a hlídá si, jeslti jí stačí.

Pokud ano, odvede ho k jednomu potoku. "Ty do vody neskákej, ano?" Pro jistotu. Celou dobu si ho bude hlídat. Chvíli postupují po břehu, Sari dost pokukuje po vodě. Opeřenec na jejím hřbetě se dost krčí, jakoby se trochu bál Stada. A nebo toho, co přijde Sari bez varování skočila do vody, když uviděla štíhlého pstruha! Na poprvé jí ale zdrhnul. Odfrkla si, a vylezla na břeh. "Nevadí. Další snad nezdrhne." Zazubila se a vyrazila dál. "Pořád nelez do vody, jo?" Raději se ubezpečuje. Je jí jasné, že si už nemusí první pokyn pamatovat. A při další příležitosti, tentokrát neminula. Vytáhla na břeh mrskajícího se pstruha a prašila s ním o kámen. Rybu pak položila před Stadův čumák.

Otočila se tak, aby neměl tolik přístup k maldému opeřenci na jejím hřbetě. Neustupovala při tom z místa, opravdu se jen otočila "Hej, toho nech. To není jídlo." Upozornila ho přísně, ale přesto v klidu.
Ale ten zvuk, co vydal jeho žaludek, přeslechnout nemohla. Povzdechla si. A jéje. No, já mu moc jídla asi nezařídím. Leda by byl ochotnej si dát rybu.
"Stadley? Jíš ryby?" Zkusila se ho zeptat, když se zařadila po jeho boku. Samozřejmě tka, aby nehrozilo, že překročí hanici. Neví, co za instinkty by to v modrém vlkovi, kdysi tak přísném, probudilo. Přesto, že tak někdy působí, Sari není blázen, aby zbytečně riskovala.

Sledovala ho pořád tak pozorně a klidně. Jen občasný pohyb opeřence na jejím hřbetě maličko ruší.
"Těší mě, Stadley. Já jsem Sari." Nehodlá mu komplikovat život delší variantou svého jména.
A když nevěděl, co mu navrhla, neprojevila ani trochu netrpělivosti. Prostě mu to zopakovala, ale jednodušeji. "Jestli chceš, můžu jít na procházku s tebou."
A rozhodně to hodlá dodržet. Troch use zavrtěla, aby se opeřenec na jejích zádech usadil líp. A čumákem kývla prvně ke Stadovi, pak do prostoru vřesoviště. Míst na procházku je tu dost.

Usmála se, přikývla a její ohon se rozmával. "Tak to jsem ráda, že jsem se nepletla. Už jsem pár vlků z tvojí smečky potkala. Všichni byli fajn." Usměv trochu povadl při jedné vzpomínce. Na jednu teď už bývalou ignisanku... Ale s tím nic nenadělá.

Nedivila se, že se pak taky zeptal. Potřásla hlavou a zase začala poklusávat sem a tam. "Myslím, že na to lehce přijdeš.... " Olízla si tlamku.
Na chívli zastavila, koukla na něj, a zase se rozešla. "Jak dlouho si tu povídáme. A hádám, že jsi ze mě i tak už někdy vedle. Umíš si představit být se mnou celé dny? Každý ze mě nakonec šílí. Navíc, moc neumím poslouchat rozkazy. Asi si umíš představit, jak se na to obvykle tváří alfové a tak." Potřásla hlavou až jí pleskly uši a zase se vesele rozklusala z místa na místo. Nikdy ale ne tak, aby nezachytila každé slovo.

_______
(njn... dlouhá hra. :D )

Zavrtěla lehce hlavou. "Nepletu. I když jsi mi tehdy neřekl jméno," řekla mu jemně.
"A ano, vím. Proto hlídáš hranice," mluví na něj trpělivě. Nevadilo jí, že se zakoukal na vlaštovku.
"Povíš mi, jak se jmenuješ? Prosím." Zkusila to. Líp by se s ním jednalo, kdyby mu mohla říkat jménem. Pokud si ho pamatuješ, v tomhle stavu.
Ale něco přece jen vnímá. Opravdu by dál jít neměl. Ale rozhlédla se.
"No, nikdo nebezpečný tu není, a sám tu nejsi. Třeba bych mohla jít chvíli s tebou a pak tě doprovodit zpátky? " Zkusila mu nabídnout. Ví, že by asi neměla, ale snad si to Ignisani nechají vysvětlit. Navíc, nemluvila by nikde o Stadově stavu. Pro ni je te´d spíš pacient než co jiného a tam je mlčenlivost základ.

Na maličký moment jakoby zvážněla. "Nikdy nevíš." ale pak se zase uculila. I podle ní je dost způsobů, proč se tam dostat. U ní, jako léčitelky, dominuje situace, kdy někoho je potřeba vytáhnout z maléru. Navíc, ti, co se jim něco nepovede? Pokud přežijí, končí právě u léčitelů.
Vážná tvář jí i tak nevydržela a prostě si zase poklusává sem a tam.
Zastříhala ušima a krátce se na něj koukla, při té jeho krátké odpovědi. Až příliš a jen na část. I to je odpověď, Jarumi. Která smečka ti tak ublížila?
Zastavila se. "Tam, kde jsi teď, to jde, ne?" Zase je překvapivě na chvíli vážná. Sama má o Ignisu dobré mínění, ale i tak neuškodí se přesvědčit.
Je naprosto jasné, že jí ta krátká odpověď ledacos ukázala. A podle toho, že se zatím stále drží na místě, to nevypadá, že by tuhle myšlenku prozatím opustila.

Přikývla. "Jo. Vyhodil jsi mě od hranic, když jsem v horách na severu omylem zašla moc daleko." Tehdy se choval úplně jinak. Strohý a přísný, te´d je úplně mimo.
A když si ho důkladně očichala, ucítila z něj toho docela dost. Nedokáže určit složení, ale ví dost, aby pochopila, že je na lécích a je tak mimo z nich. Co se ti mohlo stát, že do tebe toho nacpali tolik? Zastříhala ušima a starostivě po něm pokukuje.
"Snažím se zjistit, co se ti stalo," odpověděla mu klidně a trpělivě, ale svoje ucho i se sebou vzdálila od jeho těla. Vlastně je spíš ráda, že se projevil trochu výrazněji.
Naklonila hlavu na stranu, pak na druhou. "Feier... to je ten léčitel, že?" Trosky ji napadly leda ty u řeky a Grace žádnou nezná. Že by někde spadl a rozbil si hlavu tak, že ho te´d horko těžko dávají dohromady? No smysl by to dávalo. I když pokud se moc nepletu, tak tohle vypadá spíš na léky na psychiku než po úrazu. Potřásla hlavou.
"Jdeš na procházku?" Není si jistá, jeslti by měl chodit venku sám. Každopádně, pokud někdo nedorazí, nebo on nepůjde zpátky do vnitřní části území, hodlá s ním raději zůstat.

Sleduje ho pozorně očima, které nejsou ani zdaleka tak roztěkané, jako obvykle. Dokonce i mladičký opeřenec na jejím hřbetě si uvědomil, že se něco děje. A ztichl.
Sari došla opatrně blíž, pozorně si Stadleyho prohlíží.
Je jí naprosto jasné, že to není jen tak. Jako by to byl úplně jiný vlk. "Nepamatuješ si mě, viď? Ani se nedivím, neřekl jsi mi tehdy ani svoje jméno." promluvila na něj mírně.
Pokud Stad neucouvne, dojde až k němu a pozorně si ho očichá. Hodně bylinek má dost silné pachy a i jen z toho, že je musel sníst, by bylo poznat, že je snědl. Pravda, ne kolik, a rozhodně ne všechno. Ale dost na to, aby odhadla co a jak.
Zkusí k němu na chvíli přiložit ucho, aby si poslechla srdce a dech. Opět, jen pokud necouvne. Když couvne, nechá ho být. Nemá smysl ho stresovat.

Ať už po prohlídce a nebo bez ní, nakonec trochu ustoupí a zase se na něj jen zadívá. "Co si pamatuješ jako poslední? Něco výraznějšího." Zkusila to. I když si vůbec není jistá, že dostane smysluplnou odpověď. Neměl by se v tomhle stavu toulat sám....

V odpově´d vlčici se ozvalo jen usilovné.. čiřikání? Asi by se to tak dalo nazvat. Mladý opeřenec si všiml Stadleyho mnohem dřív než ona. Ale i jí pak docvaklo, že ji asi na něco chce upozornit, otočila se.
A zarazila se. Došlo jí, že toho vlka vlastně už zná. Potkala se s ním, kdysi. Tam na severní straně území Ignisu. Byl tehdy sice přísný, a odmítl jí říct svoje jméno, ale jinak v pohodě. Aspoň podle ní.
"Ahoj, neboj, nejdu přes hranici, pamatuju si cos říkal..." spustila zvesela s rozmávaným ocáskem... jenže jí došlo, že je něco špatně.
Zvážněla, přejela po něm pohledem. Malý opeřenec se jí usadil zase na hřbetě. Sari přejela modrého vlka před sebou pohledem. Ani trochu se jí nelíbí jeho podivně prázdný výraz. "Co se ti stalo?" Zeptala se hned, úplně jiným tónem. Tónem léčitelky, která vidí problém. Tohle opravdu není jen tak. Zavětřila, aby zkusila něco zjistit z jeho pachu. Ale vítr jde špatným směrem, takže nemá šanci.

Uculila se a poskočila si. "Jasně, když zrovna zkoušíš balancovat na kraji propasti a nemáš křídla, tak když se to nepovede, tak z tebe moc nezbyde." Sehrála ukázkový pád do trávy. Hned zase vstala. "Ale takovou blbost fakt neuděláš jen tak běžně. Navíc, to je jiná situace. " Potřásla hlavou, až jí pleskly uši. Pro ni je ale život a svět pořád hezkým místem, co stojí za tu trochu rizika.

Zarazila na chvíli jen když poslouchala, co jí napoví o jeho vlastních zkušenostech. To poslouchala velmi pozorně. "Bylo to hodně těžké? Já takovou smečku nezažila, ale já zažila jen jednu... a to byli samí léčitelé, ti jsou asi trochu jiní než většina smeček. " Ráda by ho zkusila trochu rozpovídat. Ale ví, že tlačit na něj nelze, když nebude chtít.
Na předsudky jen střihla uchem. K tomu nemá co dodat, v tom je jejich názor asi podobný.