Príspevky užívateľa

Očividně to bude opravdu náročné. Ale nedá se nic dělat. Trpělivě a kousek po kousku učila Aishilu, jak má správně očistit druhou vlčici, která se ani nepohnula. Až když to vypadalo, že to zvládne, vyrazila lovit ryby. Netrvalo jí to zase tak dlouho, ale i tak to chvíli zabralo, než se vrátila s porcí šupináčů. A ke svému zděšení zjistila, že Aishila má na noze pořádnou ránu. Jen tak tak že se na ni neobořila, proč něco neřekla. Vždyť dobře ví, že možná není moc schopná vnímat. Spíš nechápe jak je možné, že ona sama si ničeho nevšimla. Ano, nebylo to vidět, ale měla tu ránu cítit!
Zamračila se a čichla k rybám. Ano, trochu je cítí, ale vážně ne normálně. No bezva.. ještě jsem přišla o čich.. ale jak? zastříhala ušima. No nejspíš za to mohla ta divná mlha, co už. Můžu jen doufat, že to brzo přejde.
Ránu Aishile ošetřila dost důkladně. Posadila ji pak k druhé vlčici a nutila ji i tak dál se o ni starat. Není ráda na ni tak přísná, ale ví, že když ji nechá jen tak sedět, nemusí to vlčice přežít.

Následující dny byly jak přes kopírák... péče o ty dvě, snaha do nich dostat jídlo a léky... běhání po kaňonu a sem a tam aby našla apsoň nějaké byliny.. dny plynuly a Sari sotva měla kdy sama pořádně spát. Ale apsoň fyzické rány se vlčicím začaly dost dobře hojit. šedá léčitelka očividně ví, co dělá.
Sil brzo mohla choti apsoň se sama napít a Aishila? No tam je největší problém psychika. A taky to, že svou nohu také dost ignorovala.

<<< močály

"No prááávě." protáhla trochu, no ne smutně, ale možná frustrovaně. Ale to jí nevydrželo dlouho a zase se vrátila ke svojí obvyklé veselé náladě. "Pravda, s těmi co jsou zvyklí žít u vody by to možná šlo. Ale chce to někoho kdo hodně loví ryby a ve vodě se pohybuje, nestačí jen žít na břehu." Za pokus by to ale možná stálo. Jenže, má takový dojem, že v Norestu je asi jediná, kdo se živí převážně rybami. Aspoň ona nikoho zatím nepotkala.

Nic si nedělala, když tam začal bručet, že snad není nemehlo. Koukla na něj. "A proč bys nemohl? Třeba se napít, to jinak pak nejde než lízt o kraji. Nebo když hledáš cestu přes, tak takovej okraj je místo, kde se dá rozhlídnout." Potřásla hlavou. Pro ni je to docela jednoduchá věc.
"A neboj, určitě už se ti to jen tak nestane." zkouší ho trochu utěšovat.

ale řeka už byla blízko, takže během chvíle stanuli na břehu pěkně prudkého proudu. Sari, zvyklá pohybovat se v blízkosti vody, klidně i po balvanech, obratně vyskočila na jeden vyšší kousek od břehu a rozhlíží se.
"Támhle je proud mírnější, je tam zátiší za skálou. Tam by ses asi mohl namočit aniž by proud příliš otravoval a umýt se. Co ty na to?" Ukazovala mu prve směr vlastním čenichem. Ale teď se zadívala přímo na něj.

Moc dobře si všimla pohledu v očích Aishily. A moc dobře ví, jak moc velký malér to je. Ale nedá se nic dělat. Jednou je léčitelka, tak ji takhle nemůže nechat a musí s tím něco udělat. Dobře ví, že o psychice toho zdaleka tolik neví, ale nikdo jiný tu není, kdo by vypomohl. Tak je to na ní.
Tudíž, celkem nemilosrdně do Aishily rýpla čenichem, nacpala jí svůj čenich a hlavu pod její tvář a zvedá ji. "No tak vstávat, vstávat, máme tu práci. Je tu zraněná vlčice a já potřebuju pomoct jí nanosit vodu, musím taky shánět víc bylin. Tak šup." Sari ví, že nechá Aishilu nečinně ležet, nejspíš by se znovu propadla do naprosté letargie. Tohle zacházení je sice celkem drsné, ale v tuhle chvíli je to jediná možnost, co šedá vlčice má.
Sil bude potřebovat ještě dost péče a Aishila je fyzicky víceméně v pořádku. Psychicky... starat se o zraněnou jí možná může pomoct. Možná taky ne, ale horší už to nebude.
Takže si dala dost práce, aby černou vlčici se zajímavým kožíškem dostrkala k nějaké aktivitě. Strčila jí velký složený list, z kterého je udělaný kornout. Protože ho má nosit i někdo jiný než Sari, raději použila dva do sebe a zpevnila je trochou travin. "Tak šup, nabrat vodu a donést. Když to zvládneš, můžeš taky Sil umýt z kožichu krev, bude to potřebovat postupně namočit, rozpustit a odstranit. Mám tam na to vyčištěný mech, tím to půjde dobře. Nesmíme jí moc namáchat kožich, aby jí nebyla zima." I přes na první poheld drsné a razantní zacházení, je Sarin tón celkem jemný a výraz v očích hodně soucitný. Přesto bude k práci Aishilu nutit.

Bude pěkná dřina dohlédnout na ty obě. Netroufne si Aishilu poslat lovit, netroufne si ji zatím pustit z dohledu. Ale v řece na dně kaňonu jsou ryby a to je výhoda. Sari je dokáže nalovit, takže jídlo sežene. Jen se asi nějakou dobu moc nezastaví.
Zhodnotila pohledem ležící Sil. Ale vypadá to dobře.
"Zkusím nachytat nějaké ryby. Zatím se postarej o ten kožich u Sil."
Ne že by hodlala vlčici příliš spouštět z dohledu, od řeky na ně uvidí, stačí když si stoupne na nějaký kámen v proudu, stejně tam bude lepší loviště.

Když to bude vypadat dobře, dá se do lovu. S každou rybou poctivě praští o balvan a až pak ji obratným pohybem vyhodí na břeh. Proudem se jich míhá dost aby nemusela ani moc lovit stanoviště. Jen co jich bude dost, poletí zkontrolvoat Sil, dát jí napít, k čemuž zase hodlá využít Aishilu, že ji požene pro vodu. Pak zase pro traviny nebo mech u skály, vše v dohledu.

Takhle to asi bude hezkých pár dní... Ale Sil se bude postupně uzdravovat docela dobře. Je výhoda, že Sari dokáže zamezit hrozbě infekce. Nejtěžší budou ale noci. Sari nezbyde než se často budit a pospávat jen zlehka, aby dohlédla, že Aishila někam neuteče a nevytratí se a že Sil nemá potíže. Ale nebude si stěžovat, to v žádném případě. Je přece léčitelka. Další velký úkol bude donutit Aishilu jíst. Každopádně jí bude ryby strkat před čenich dost vytrvale.

Trochu nevím co s tím, je to tam popsané i jako možnost na víc dní, abyste mohly kdyžtak trochu poskočit o nějaký ten den či týden, až se Sil bude schopná hrabat na nohy, jinak by Sil neměla moc co psát.

Veselá a přátelská Sari naštěstí netuší o podezřívavosti vlak před sebou. Nikdy by něco takového nepochopila, stejně jako pro něj je asi těžké přijmout, že je někdo prostě takto přátelský, bez podmínek a myslí to naprosto upřímně.
"Tak vidíš. A léčitel, co se na někoho vykašle, není léčitel. Takže když něco, udělám co půjde." V tuhle chvíli je kupodivu vážná. Přes všechny ty legrácky a veselou náladu, zřejmě svůj závazek léčitelky k ostatním bere velmi vážně.
Ale samozřejmě vážná nezůstala. Zase se vesele usmála a dokonce se zatočila dokolečka na místě. Asi prostě neumí zůstat v klidu.
"Dobře děláš," pokývla mu zvesela. "Rozhodně je to pro tvoje tělo pak snazší. Taky jsou fajn ostružiny a maliny, ale to leda v létě, no. Ale šípky stačí. Nebo někdy jsou jeřabiny a hložinky, když to nesežerou práci." Zamyslela se. I tohle jsou plody, co pozná asi každý.
"A budeš se divit, ale kondice se hodí i mě. Přece jen, něco se naběhám abych sehnla bylinky." Usmála se a očividně si ho spíš dobírá. Sari samozřejmě není bojovník a ani nevypadá, že by byla na toto povolání vhodný materiál. A ani v nejmenším jí to nevadí.

Potřásla hlavou." Upřímně, nemám to jak posoudit, musela bych potkat někoho dalšího s úplně stejnou magií. A to asi není moc šance." řekla překvapivě rozumně. Na to, jak až přehnaně optimisticky se zatím projevovala. Takže v té nápadně pozitivní hlavince asi přece jen je i mozek.
A jak je vida, i ušpiněného vlka její 'přednáška' nakonec přece jen trochu zaujala. "Vlastně ano, jen i tak nechoď bez rozmyslu těsně ke kraji. Když je voda hodně rychlá, tak někdy vybere zem pod okrajem, který jen leží nad vodou a může být tenký. Pak nemusí unést tvou váhu. Ale to hrozí spíš v řekách a potocích, v bažinách tak silný proud moc nebývá."
Umsála se. Jak postupují, je slyšet čím dál hlasitější šum vody.
"Tak už jsme prakticky u říčky, tak už se toho bahna zbavíš," zmínila celkem soucitně. To bláto musí v té krásné dlouhé srsti hrozně tahat.
Koukla na něj a přidala do kroku.

>>> Divoká řeka. (Pokud tam nemáš hru, pokud jo, tak to dojedem tady. :D )

Sledovala vlčka před sebou, jak se mračí. Je asi dobře, že neví, co on na ni. Takhle prostě jen trpělivě sedí. Tedy, na ni trpělivě. Lehce klepe ohonem o zem a sem tam se zavrtí, poposedne si. Jako by prostě nedokázala úplně zůstat v klidu. Ale snaží se. Nechce vlčka vyplašit, když už mu nabídla rybku.
A jak to tak vypadá, lákadlo zabralo. Nakonec se odhodlal a ač hodně vlků ryby nemusí, tenhle po ochutnání reagoval dost výmluvně. Sari se usmála a úsměv jí na tváři zůstal. Pěkně veselý, až jí růžový jazýček visí z tlamy. Ale neřekla nic, jen se vrtěla na svém místě v sedě, dokud všechno nesnědl.
"Tak co? Chutnalo? "Naklonila hlavu na stranu a vstala, jako by už nemohla vydržet v sedě. "Ryby jsou docela fajn, ale hodně vlků je nemá rádo. Mě nikdy nevadily. A hlavně, umím je lovit, takže mám co jíst." Usmála se. Dobrá nálada jí drží dost vytrvale.

Vesele se na svého pacienta, a kolegu, usmála. Je to prostě tak a on to ví očividně také. Jsou zvyklí si poradit. Museli.
"Nihilští jsou přátelští, to se bát nemusíš. Už jsem na jejich území taky byla. A to taky nejsem členka smečky." Potřásla hlavou. Nato ji na chvíli musela vzdálit, aby pleskla uchem svého společníka, to by bylo trochu divné. Ale na mluvení poctivě vrací svou tlamku k jeho uchu, aby ji pohodlně slyšel.
"Dlahy jsou dobré na zranění. Ale hodně omezují pohyb, svaly pak slábnou a šlachy také, může to dlouhodobě nadělat potíže, musíš to pak cvičit. Návlek je něco jako souvislý obvaz, který se jen natáhne místo zavazování. Neshrnuje se tolik jako obvaz a nohu jen trochu zpevní a zároveň ji chrání. Neomezuje tolik pohyb jako dlaha nebo obvaz, který musí mít víc vrstev. Dobře se dělají třeba z kůže z nohy kopytníků, ale to já nechytím. Z ryby to bude složitější... a asi to nebude tak dobře vonět. Kdybych to měla pořádně jak vyčistit, bylo by to lepší. Dá se to udělat pomocí popela, ale ten taky nemám." Koukla na věci okolo. Za tu dobu jich pár nashromáždila. "Možná by to šlo udělat rohoží připevněnou jednou vrstvou obvazu, ale bude to méně pohodlné." Zkusila navrhnout. Tak jako tak, až dokončí tenhle pokus s návlekem, nejspíš se už rozloučí. Ale určitě se ještě někdy uvidí!

Vesele se uculila, párkrát mávla ohonem, a pak se teprve konečně oklepala. "Páni, ty jsi mi nějaký nedůvěřivý." Koukla na něj, pořád s úsměvem. "Ale ono to je asi správně, jsi mladý, určitě je to rozumnější přístup." Vážně pokývla. Ne že by jí ten vážný výraz dlouho vydržel, za chvíli se už zase culí. "Pěkné jméno. No a... dal by sis rybu? Já můžu chytit klidně další."
Nepřišla k němu blíž, respektuje jeho očividnou obavu, jen její oháňka pořád mává sem a tam. Čerstvě zakousnutá ryba leží jen tak na břehu. Srst vlčice vypadá mnohem sušší, než by jeden čekal, když byla před chvílí ve vodě. Nebo spíš, pod vodou.

Stojí tam a přátelsky kouká na mladého vlka a čeká, co on na to všechno. Očividně ho nehodlá nutit chodit blíž. Jen nabízí možnosti. Koneckonců, ona si opravdu může nachytat další ryby. Jediný lov, který jí jde.

Věrná své vlastní povaze, vlastně ani nemohla nesouhlasit. Stejně jako by ho tam nemohla nechat v tomto stavu bez pomoci. Je už taková.
"No jo, stane se. Ale přežil jsi a to je hlavní." řekla mu klidně, čenich zase až u jeho ucha. Opravdu si na to dává pozor, aby ji bez problémů slyšel.

A zůstala s ním po celou dobu jeho léčení. Starala se, čistila a ošetřovala mu rány, nosila mu jídlo. Byly to sice pořád jenom ryby, ale zase jich bylo dost, aby se mohl najíst do syta, stejně jako ona. A celou dobu kolem pobíhala a dováděla se stejnou energií. Kolem jejich dočasného útočiště se postupně zvětšovala zásoba bylinek, šedá léčitelka dělala zásoby na zimu. Vždycky se najde místo, kde se dají někam uložit. Třeba malá jeskyně v horách nebo tak něco. A teď měla apsoň čas je třídit a sušit.

Trochu jí ale dělala starosti jeho noha. Dobře si všimla, že s ní má pořád trochu potíže. "No jo, nejsi asi moc zvyklí. Léčitelé se o sebe většinou postarají sami." Uculila se. "Jen trochu nevím, co s tvou nožkou. Všechno se zdá být v pořádku, ale tohle pořád ne. Hm... vím, že dole v Nihilské smečce by měli mít horké prameny. Možná by to pomohlo. Nebo léčitel s léčitelskou magií. Jenže tu já nemám." Povzdechla si. Svou magii má ráda, ale ta její rodiny občas prostě chybí. "Můžu ti zkusit vyrobit podpůrný návlek, že by to nohu trochu zajistilo." Občas to v její domovské smečce dělali. Problém je, že takový návlek nevydrží věčně a musí se vyrábět pak nový.

"No právě." řekla a protáhla se.
Jeho zaváhání ohledně toho, že by se pak s nimi stavil, si snad ani nevšimla. Nadšeně poskočila. "To by bylo fajn! Aspoň bych poznala i je. No a kdybyste někdy potřebovali léčitelku, tak aspoň víš, že tu někde jsem." Usmála se na Jarumiho mile, s ohonem stále tak vesele rozmávaným. Tuhle vlčici chmury očividně jen tak nedostanou!
"Jo, to určitě. A mimochodem, občas bys takový věci měl jíst i ty, i když máš regeneraci. Dost to svýmu tělu usnadníš. Netvdím, že musíš každej den a po hrstech, ale aspoň sem tam trochu by to chtělo." A je jasné, že nejspíš tak činí i ona sama. Kdo ví? Možná proto je tak neutahatelná.

Téma, které jí připomnělo jistou vlčici, raději dál nerozebírala. Naštěstí mají dost o čem mluvit a téma vody je pro ni rozhodně zajímavější v tuhle chvíli. Zamávala nadšeně ohánkou. "Já nevím. Sice mám magii vázanou na vodu, ale... nemůžu s vodou nijak mainipulovat. Táta tvrdil, že to bych pak měla mít tu možnost, kdyby to bylo tím. Na tom asi něco bude. " Na chvíli se zastavila a prostě se podrbala v zamyšlení packou za uchem. ale pak si zase stoupla normálně a vykračoila dál. Pokud by Iris chtěl, nadšeně mu bude nejsíš vysvětlovat kde co, kolem proudů. Téma, které pro ni vždycky je zajímavé.
"Jo, rychlý jsou, ale co. I tak se dají chytit." Zazubila se a zase jí mává oháňka. Nějak se jí to stává často. "Já je mám docela ráda." Ale všimla si, že Iris asi úplně nevidí, co ona na té vodě vidí. Naklonila hlavu na stranu. "Podívej se na smítka na hladině, kam a jak putují. Když se podiváš, tak ty tady u té pevné části jsou rychlejší a víc zatáčí. Je to právě proto, že jim zem neuhne, tak se vyhýbají." Zkusila to jinak.

Vběhla dov vody a během chviličky už plave. Až na vodě se otočila a zjsitila, že se vlček zarazil a ztuhl. Maličko se zatvářila zmateně, vždy´t nic neudělala. ale pak jí to přece jen došlo. Aha. Asi se bojí czích... "Ahoj ty tam!" Zavolala na něj vesele. A pak... se nadechla a potopila se pod vodu. Šedý čukám hladce zaplul pod hladinu a vlčice za ním, až se nad ní voda zavřela. Jen pár vlnek prozrazuje, kde před chvílí byla.
Ale ne zase na tak dlouho. Po chvíli se vynořila zase nad vodu a v ltamě se jí mrská maličká rybka. Ne tak velká, aby doopravdy stála za kořist, ale určitě to i tak stojí za zájem. S pěkně vítězoslavným pohledem si to pěkně svižně namířila zase ke břehu. Ne přímo k vlkovi, ale trochu stranou. Vyklusala z vody na břeh, ani se neobtěžovala oklepat, a hodila vítězoslavně rybku na břeh.
"Mám ji!" Oznámila nadšeně vlčkovi. "Mimochodem, já jsem Sari, a ty?"

"Tak vidíš!" Odpověděla mu vesele, s tím svým typickým úsměvem na tváři a máváním ohonu. Naprosto jí nečiní problémy postarat se o zraněného vlka a je to na ní vidět. I ty doteky, pošimrání jejího čenichu v jeho srsti, jsou prostě tak nějak.. přirozené. Asi se tak chová prostě normálně a nic víc v tom není.

Ale pak už vyrazila na ten lov. A když se vrátila, Hari byl očividně dost překvapen. Sariin ocas nasadil při vrtění úctyhodnou rychlost, protože s plnou tlamkou nemohla hned odpovědět. Ne, dokud mu ty ryby nesložila u čenichu.
"Znám už dost slušně zdejší řeky a vím, kde pstruzi bývají. Šla jsem najisto. A chytat ryby fakt není těžký. Teda, apsoň pro mě. Ale nic jinýho chytit neumím." Potřásla hlavou. Jí samotné to očividně nevadí a netrápí jí to."Nemáš zač. A dobrou chuť." Popřála mu ještě.
Dál si dělá kolem svoje, nosí věci na výrobu obvazů a kdoví, na co všehcno je celá ta hromádka, která postupně narůstá v blízkosti Hariho. U jídla na něj nemluvila, nechala ho, a´t se pořádně nadlábne. Sama ale chvilku neposeděla. Jako by měla nekonečnou zásobu energie, pořád něco nosí, přináší, ukládá, třídí na té hromádce... Vypadá to, že šedá vlčice hodlá zůstat, dokud se její pacient neuzdraví.
Počkala až dojedl. "Tak asi chutnalo." mrkla na něj zvesela, když ryby hezky zmizely ve vlčím břiše. "Měl by ses trochu prospat. Budu pořád tady, jo?" Ubezpečila ho.

Krátce se zazubila. Rozhodně je to zajímavá rada. Jenže... pak zvážněla a přiklopila uši... hlavou jí proletěla série vzpomínek. Na jistý černorudý kožíšek. A na vlčici, jež ho nosila a sice ji na poprvé málem zakousla, ale později.. ji chtěla chránit... kde je jí jen konec.
Jen na chvíli svěsila hlavu, ale i tak to bylo znát. Ale oklepala se a potlačila vzpomínky kamsi do pozadí. Ostatně, má tu veselejší téma.

Zamávala ocasem a zkoumavě na Irise koukla. "To nejsi jediný. Vlastně, spíš mám občas pocit, že jsem snad jediná, kdo to vidí. Já vážně nevím proč. Je to stejný jako když sleduješ ryby v řece. Taky se chovají podle proudů, jaké tam jsou. Země v bažinách taky. " Koukla na tůňku hned vedle nich.
"Třeba tady. Ta tůňka. voda to tady vymlela, ale proud se tu otáčel a tenhle kousek je díky tomu pevný. Co nedrželo, voda odnesla, co drželo, tomu uhnula do strany. Ale támhle naproti to bude pěkné bahno." Ukázala čenichem. "Proud tam nemá sílu a tak tam spíš nanese ještě větší nepořádek. "

Klusala si to podél říčního břehu. Jen tak. Proč vlastně ne. Najedená je a zrovna teď nemusí vlastně nic. Je celkem hezký den. To že je zima, ji nijak netrápí. Její původ z dálek od severního moře jí dává výhodu, je na tohle zvyklá. A vůbec, řeka stejně zamrzlá není.
Přemýšlela, kam se vydá, když zdálky zaslechla nějaké nadšené štěkání. Zastavila, našpicovala uši. To zní zajímavě! Nezaváhala a vyrazila cvalem za zvukem. Tuhle vlčici ani nenapadlo, že by tam snad něco mohlo hrozit. Pokud něco hrozí, tak leda zábava. A i kdyby ne, tak co. Je tu řeka, nějak si poradí.
A co nenašla? Vlčka, který nadšeně řádí ve vodě a na břehu. Div že nezajásala nahlas. Jen si nadšeně poskočila a hurá za vlčkem do vody, vběhla do ní pěkně svižně, až se rozlétly kapky okolo. Tím na sebe také dost upozorní, a pokud se na ni vlček ohlédne, tak uvidí pěkně rozesmátou vlčici, jak si to míří pěkně do středu řeky.