Príspevky užívateľa

Ihned, co její nemotornost přinesla akorát tak strach a obavy z toho, s kým měla vlastně tu čest, se bez jakéhokoliv delšího rozmýšlení od vlka odtáhla, aby mohla tomu neznámému pohlédnout do tváře… zřejmě však její úděs byl zcela zbytečný, neboť i vlk na sobě dosti znát své vystrašení, což se dalo poznat z jeho úskoku. To vlčku dosti zmátlo – co to kurnik bolo?! Chvíli jen tak seděla na jednom místě, neschopna jakéhokoliv pohybu, snad jako kdyby v hloubi své duše se snažila přemítat tu jednu scénu donekonečna, aby vůbec pochopila, co se tu vlastně událo – nebyla by to však Sasha, kdyby se opět vrátila ze své vlastní říše zpátky do přítomnosti, jen aby mohla opět začít ve svých monolozích.
,,Hej žiješ? Promiň mi to, som taká nešikovná dneska, až je to hrozné!“ stěžujíc si na sebe samotnou se nakonec zvedla ze svého místa a oklepala se, příjemný tón v hlase ji však ani teď nechyběl. Však, přece se ani na něj nemohla zlobit – vždyť to ona byla tou, která jako první na toho chudáčka narazila! Doufala jen, že nešlo o nějakého silného introverta, který si na nové věci zvykal velmi dlouhou dobu, neboť i tací se zde jistě našli. Si ale takto akorát všecky od sebe odženeš pryč.
,,Tož tam tak nepostávaj, ja nekoušem, fakt!“ se smíchem v hlase k vlkovi opět promluvila, snažíc se alespoň trochu uvolněnou atmosféru mezi nimi máchla svým huňatým ocáskem a pěkně si vyčkala, než si to mladý rozmyslí. Doufala ale jen to, že ho skutečně nevylekala natolik, aby vlček opravdu se nebál za ní opět zpět přijít.

S napětím vyčkávala na odpověď svého blízkého přítele, ačkoliv tedy netušila, co do něj očekávat mohla – skutečně mohl Indol vědět, jak vypátrat toho, díky komu se již nemohla podívat do Gennedyho tváře? Ale jak by jen? Sashinu mysl zaplňovalo až nezvykle moc otázek, i tak ale měla pocit, že skoro vůbec nic netušila, jako kdyby ani nebylo možné více, než by si ona samotná přála… jenže tu byl on. Ten, kterého v dané chvíli považovala za svého zachránce, neboť to on byl schopen jí pomoci poradit… tak, jak to přátelé dělají.
Zatajila dech, jakmile se Valo zmínil o dalším z Nihilských členů, tentokrát šlo ale o Lunu. Ta, která byla o jedno své oko připravena, ačkoliv to díky jejím vlasům nešlo poznat naprosto dokonale, každý, kdo by nějakou tu delší dobu v této smečce zůstal, jistě by si této skutečnosti všiml. Ale díky posledním slovům vlka se Sashe přitížilo ještě více, než bylo vůbec možné. Takže… že by snád… V zrzečce se náhle rozrůstal hněv ještě více, což se dalo poznat především díky její stále naježené srsti a rozžhavených jiskřičkách v očích, která celou dobu pozorovaly tvář jejího společníka. Jistě, ještě zde byla ta možnost, že mohlo jít o pouhou náhodu a vrahem mohl být někdo jiný, ale, co když bylo tak, jak Indol vyprávěl? Sasha nemohla nic dát za to, aby se dozvěděla skutečnou pravdu. ,,A… Ako vypadal?“ šeptla už jen, nic víc k tomu ale nedodávala – jen si přála spravedlnost, nic víc.

Tohle bylo prvně, co se k takovému naprosto zvláštnímu místu dostala – ačkoliv již něco její packy procestovaly, nikdy nic takového ve svém ještě stále krátkém živůtku neviděla. Tentokrát se konečně vydala k moři, která byla pýchou Nihilské monarchie, i když si nebyla natolik jistá, jestli se tato věc také mohla označovat za jakousi pýchu. Něco jí i dokonce říkalo, čemu se říkávalo svědomí, aby ji ani nenapadlo se k té věci přibližovat, či snad nedejbože do jí i lézt, její zvědavost byla však omnoho větší a nebyla by to Sašinka, kdyby se nerozhodla se pomalu, avšak zabraně našlapovat po mělčině blíže, že dokonce i později sebrala odvahu a začala lézt do jedné z lodí. A i když absolutně netušila, co se tak mohlo uvnitř skrývat, nic ji nezastavilo k tomu, aby upokojila zaujatost k neznámu.
Jakmile se konečně dostala na pevnou zem, již vchodu ji zastavil pach neznámého vlka… ačkoliv měla pocit, že v něm pociťovala i Nihil, i tak ji to mírně znervóznělo, nevěděla, či zde někdo žije. I když… jak by zde někdo mohl žít, vždyť u nich na lukách to bylo mnohem hezčí! Ještě předtím, než byla ještě schopna dostat se dále, packou si poťukala k oušku, čím jí i na hlavince vyrostla květina ozářena žlutým světlem, který byl zcela jasný, neboť kolem vlčice se rozléhala dosti velká tma a tímto alespoň mohla pořádně vidět na cestu. Konečně se tedy vydala trochu více hlouběji, rozhlížejíc se po celé lodi přemýšlela stále nad tím, o co se jednat mělo… Bohužel, díky tomu se nedívala před sebe a způsobila, že omylem narazila do srsti vlka, který s ní zde také byl. To bylo tak, chvíli nemyslela na to, že zde nebyla sama.

Nebylo nad to si opět vyjít jen tak samotinká po území smečky Nihilské – ačkoliv zrovna Sasha byla velmi společensky založená a občasně snad až vyhledávala další vlky, i ona měla někdy období, kdy si vystačila jen ona a její myšlenky a nutně nechodila za každým vlkem, kterého potkala a místo toho přemýšlela nad vším možným… tentokrát její mysl zaplnila myšlenka nad tím událostí, která se nedávno stala. Šlo o její budoucnost, a vlastně tedy o post učedníka léčitele, který úspěšně získala, což byla rozhodně jedna z nejradostnějších zpráv, kterou za poslední dobu mohla zaslechnout. Léčitelství, a obecně i rostliny, to bylo něco, pro co snad i narodila – od mala s touto věcí žila a doprovázela ji až sem, do Nihilu, bylo tedy nadmíru jasné, že její cesta bude pokračovat tímto směrem. Byl to skvělý pocit, když konečně nemusela dále bloudit v jejím pomyslném bludišti a přemítat nad tím, která cestička je správná – teď již konečně mohla jít kupředu vstříc svému novému cíli.
Tentokrát zrzečku zavedly pacičky až k propadlišti – nikterak toto místo nebylo Sashou často navštěvované, což se ukázalo, jako veliká chyba, neboť i zde ucítila pach pro ní dosti známý. Šlo o Nihilského vlka, tím si byla naprosto jistá. Po chvíli pátrání se však na její tvářičce objevil výraz vskutku nadšený, v dálce totiž naštěstí zahlédla zelenou srst jasně patřící Dinovi, tedy jejímu učiteli. ,,Dino, dobrý!“ zamávala packou na přivítanou a nezvykle pomaličku krokem si to k němu mířila. Nechtěla ale přec jen tak spadnou do vody, to by dopadlo!
,,Jakpak sa máme?„ rovnou započala konverzaci v podobě jednoduché otázky, sedíc na místě jí neopouštěl milý úsměv, možná i naopak – a ačkoliv někdy vskutku nepotřebovala chodit za každým vlkem, za Dinem si alespoň popovídat si chodívala ráda.

Rozhodně již teď mohla zrzečka s klidem – nebo jasným nadšením, jak u ní zvykem bylo – v hlase říci, že nikdy předtím ve svém prozatím ještě krátkém živůtku nepotkala žádné stejné nebo byť jen trošku vzhledově podobné vlče tomuto, které tu před ní stálo. Vskutku bylo opravdu jedinečné tím, jak vypadalo, dokonce zde bylo i mnohem více věcí které jí zaujaly, než jen ty křidélka na hlavě. To po kom to sakra malo? Chudince Sashe ani v tu chvíli nenapadlo, že před stál – pro ní tedy stála – budoucí rytíř patřící do nihilské monarchie, ostatně jako ona. Kdo by to jen řekl, že právě taková maličká, na pohled nevinná dušička měla před sebou budoucnost silného vlka, který ochrání všechny, na kterých mu z celého srdce záleží? Vskutku, ani Sashu ne, a to měla opravdu bujnou fantazii.
Podrav, kterého se z vlčátka dostalo, připomínal spíše nějakou směsici hlásek, než to, že by chtěl říci jen jednoduché ahoj – naštěstí, vlčka jeho slůvko pochopila správně, proto nepřestávala máchat se svým ocáskem, právě možná naopak. Bylo vidět, že si zprvu nebyla maličká jista její společnosti, avšak teprve ve chvíli, kdy začala dávat najevo své nadšení, nervozita jako kdyby rázem opadla, nedalo se ani už říci, že by nějaký převelký strach pociťovala. To bylo to poslední, co by Sasha chtěla – strašit všechny možné vlčata v okolí – joj, to by dopadlo! Naštěstí, většinou stačilo počkat nějaký ten čas, a aby si ty malé dušičky uvědomily, že nejde o žádného strašného tuláka plného zla a temnoty, a náhle se chovali jinak.
,,Ano ano, krásná! A že velmi!“ neodpustila si opět darovat jednu z jejích dalších pochval, směřujících na to malinké stvořeníčko, zároveň však ale přikývla hlavou, jako kdyby snad tím chtěla říci, že dané slůvko vyslovuje správně. Téměř správně. Zaposlouchala se do dalších slůvek, vycházející z hnědého kožíšku, snažíc se přemýšlet nad tím, co tak ani po ní chce. Neuvědomovala si, že chudáčka malinkou ti jistě bylo přespříliš slůvek, u kterých nemohla ani pořádně jejich význam pochopit – a jistě mnoho z nich musela slyšet poprvé. Pochopila, že tohle byla jedna z těch obrovských nevýhod štěňat, tedy, že nikdy si s nimi nemohla pořádně popovídat, alespoň ne v tomhle věku, kdy začali pomalinku objevovat veškerý svět okolo nich. Zde byli důležitější činy, než slova.
,,Ja? Ja som Sasha! Akože S-A-Š-AAAA.“ představila se poněkud neočekávaně, neboť poté ještě vyslovila své jméno znova, akorát velmi pomalu a zřetelně, proto u toho dělala nejrůznější obličeje. Bohužel ji nic jiného nenapadlo, proto mohla být jen ráda, že nějaké až velmi dlouhé a složité jméno – a nebo nedejbože rod eště k tomu! Chudáčci malincí.

,,Tak tak.“ úškrn oplatila Azueénovi nazpět, dokonce i máchla svým huňatým ocáskem, povzdychu, který však z bělavého vlka vyšel, si téže však všimla. Prvně moc netušila, co si o tom myslet měla, bylo snad špatně, že zde nepobývala tak dlouhou dobu? Ona sama s tím moc nemohla nadělat, v Norestě byla pouze jen malou chvíli, i tak ale měla pocit, jako kdyby toho zažila už hodně. Ale o čem mu tak mohla vyprávět? To netušila. ,,Neboj, tu nájdeš určite někoho, kdo tu je déle a povypráví ti o Nihilu!“ řekla nakonec v naději, že Azi nebude nijak z její přítomnosti zklamán, byla ráda, že mohla opět poznávat další členy této velké… rodiny. ,,To pak sám uvidíš, ako tu spokojený budeš. Aleee já som ráda, že som na Nihil narazila. Je to skvelá smečka!“ rovnou pověděla, jak sama to zde viděla, rozhodně se ale nejednalo o špatná slůvka. A vůbec – co by tak bídného mohla o Nihilské monarchii říct? Ano, možná to bylo trochu jiné, než na co byla zvyklá u své domoviny, jenže tohle by teď její domov. A nechtěla, aby to bylo jinak.
Na chvíli malou se zapřemýšlela, když jí vlk položil opět další otázku – tentokrát ohledně toho, co ji zde vlastně přivedlo. Ačkoliv si to ani neuvědomovala, nebylo nijak výrazně složité na tento dotaz odpovědět. Společnost vlků, to bylo to, co ji dělalo tak šťastnou. Už jen to, že byla schopna někomu vykouzlit úsměv na tváři… že by snad tohle bylo to, pro co žila? Jestliže ano, tak bude tou nejveselejší vlčící… pre ostatní. ,,Tak, jeden člen mi o Nihilu pověděl a přivedl ma sem, Gennedy sa menoval. A nuž, život tuláčiska není nic pro mňa asi, ja mam ráda společnost dalších vlků, a eště ke všemu tak veeelmi milých!“ nebála se dokonce ani jednoho z již mrtvých členů smečky zmínit, ačkoliv to nebylo nepříjemnějším – mluvit o někom, kdo patřil mezi zesnulé. Naštěstí, vlčice se s tím již dokázalas nějaké době smířit. I když… někdy ještě doufala, že ho bude moci vidět. Aspoň jednou eště.

Ačkoliv Sašy snad až živoucí sen ještě rozhodně nespěl do úplného konce, ještě stále jí zbývalo dosti času na to, aby se mohla ze svého vlastní světa vynořit až na povrch zpátky k realitě, všimla si opodál něčeho na první pohled pro ni zvláštního, její růžové brýle náhle zmizely pryč, aby mohla pořádně zjistit, o co se vlastně jednalo…. Bylo to světlo. Avšak, tohle nebylo světlo patřící maličké, to věděla už teď… tohle snad ani nemělo barvu. Navíc se snad… hýbalo, či co sakra?! Náhle zrzečkou projel pocit menšího strachu, netušila vůbec, co v dané chvíli měla dělat… bylo snad správným rozhodnutím, aby za tím světlem chodila, či snad měla zůstat na místě?
Nakonec neučinila ani jedno, její strach se postupně zvětšoval natolik, že začala až panikařit, proto i hlavinkou se dívala na všechny možné strany a snažila se zjistit, co by dělat měla. Naštěstí, brzy si uvědomila, že se v lese nacházela, proto i rychlým krůčkem se dostala k několika menším stromkům u sebe, aby náhodou nešla nijak vidět. Nikdy nic podobného neviděla, proto snad by byla schopna i říci, že se snad o příšeru jednalo. A či snád…

Vskutku, jaro, to krásné roční období, již konečně hrálo všemožnými zářivými barvami, což jistě muselo každého vlka potěšit na duši… u Sashy to nebylo jinak. Nedalo se však ani ničemu divit, právě jaro bylo něco jako její živel, vždy se radovala už jen z toho, že měla tu možnost vidět byť jen jednu tu nejkrásnější květinku. A to dokonce i v noci, kdy mohla se svojí magií vyvádět ještě více, díky čemuž si ji mohl zapamatovat snad všichni vlci… nebo alespoň ti nihilští.
Ke dnešnímu dni se mnoho nezměnilo, většinu dní stále trávila u květinových luk a buď nechala tyto místa rozzářit – dokonce i doslova – nebo pouze jen se snažila opět nabírat zkušeností ohledně léčitelství. To však ani netušila, co si to pro ni a další členy Nihilu, Dina a Miru jejich panovník, samotný Machiavelli, přichystal – jednoho dnes se oficiální učednicí mohla stát, proto se i mohla velice v tomto oboru zlepšit. Těžko říci, kdy se mohla tuto novinu doslechnout, rozhodně to ale nemohlo trvat přílišně dlouhou dobu.
Náhle ucítila dosti známý pach patřící jednomu z řad nihilských, proto i hlavu zvedla k výšinám a snažila se v té dálce najít alespoň jednu známou tvář… i když, někdy to šlo opravdu těžce, když byl někdo jako ona tak nízkým vlkem. Holt, problemky maličkých, no. Než však nad něčím mohla pořádně přemýšlet, již si její modrá očka povšimnula vzhledu jistě jedinečného – vlka, který napůl v kámen byl proměněn. ,,Pán Sóren, dobrý!“ pozdravila ihned s veselý tónem v hlase... a rozhodně jiným, než když naposledy spolu tito dva vlci vedli společnou řeč. Ne, na Gennedyho stále nezapomněla, vlastně to ani nešlo, aby někoho pro ni tak blízkého vypustila ze svých vzpomínek, již ale nebyla tou zdrcenou dušičkou, která netušila, co by jen dělat měla. Chtěla se na svět usmívat, tak jako kdysi předtím… a to i pro něho.

Pro Sashu to už bylo dosti dlouho, co tak měla možnost poznat něco tak maličkého a nevinného jako malá tělíčka choulící se k milující mamince, jenže i ona se velmi brzo dozvěděla onu radostnou novinu, která se v Nihilské monarchii odehrála… Paní Lunka přivedla na svět tři krásné malé ratolesti, což bylo něco rozhodně skvělého… a to obzvláště pro někoho tak veselého, jako Sasha. Měla ráda poznávání nových tváří… a ještě, když se o vlčátko jednalo!
Procházejíc se po území Nihilu, na tvářičce si nesla svůj jasný miloučký úsměv, a to i přesto, že se nikdo v její blízkosti nenacházel – opět byla po dlouhé době spokojená a neměla nic, co by jí na dušičce trápilo, což se zdálo poslední dobou jako něco, co se jen tak nevidělo, a to především nějakou dobu zpátky, kdy celá příroda ještě byla v peřinách. Ale teď tu bylo jaro, období štěstí, skvělých změň ve smecče, či snad vlčat! Bylo by snad hříchem teď smutnit nad každou špatnou věcí, která se v našem životě stala – a navíc, Sasha nad vším tolik nepřemýšlela. Žila přítomností.
Náhle si však zrzečka něčeho zvláštního opodál, šlo o jakousi hnědoučkou potácející se kuličku chlupů, z čehož si Sasha odvodilo jen jednu věc… ,,Štěňa!“ vyřkla překvapěně, zároveň však v její hlase bylo patrné nadšení z nové společnosti, proto si to i k maličkému štrádovala rychlým krůčkem, aby se k vlčátku dostala co nejdříve to šlo. Přišlo ji zvláštním, kolik toho bylo schopno něco tak maličkého – dokonce i menšího než-li ona samotná – nachodit, nejspíše ale její zvědavost byla něčím opravdu velkým.
,,Ahoj mimčooo!“ zvolala již z dálky, jakmile se však dostala zastavila se před ním, svůj ocásek nechala vrtět ze strany na stranu, opravdu byla nadšená z toho, že se s někým tak miloučkým mohla setkat. To již však si prohlížela vzhled maličkého, neboť jí přišel vskutku pozoruhodný, nikdy nikoho takhle podobného neviděla… tedy kromě rodičů. Ani pohlaví vlčátka si netroufla říci, spíše ale jako holčička působila, možná proto nebylo špatným ji tak i oslovovat. Věc, která jí však nejvíce zaujala, byly její křidélka – ale ne jen tak ledajaká. Tyto měli v sobě jakousi zvláštnost, byli naprosto malinkaté, a dokonce je vlče nemělo na zádíčkách, místo toho jí narostla u hlavinky. Něco takového ještě předtím v životě neviděla, nikdy! ,,Jeee, taká krásná křidélka máš!“

Zatímco bělavý vlk si rovnou lehl k zemi, aby si dostavil odpočinku, Sasha si je sedla na místě, sama také nikam nespěchala a času měla rozhodně dosti, a vždy i ráda využila na seznámení s dalšími vlky, i v tomto případě to tak platilo. Na tvářičce se jí dostalo jasného úsměvu, byla ráda, že i Azueén to tak bral – dalo se říci, že právě Nihil byla skvělá šance na nový život, ale nikoliv bezstarostný. Doufala jen, že právě tento vlk měl v plánu zůstat v této monarchii ještě nějakou delší dobu, zdál se, že duši měl dobrou, i když ho znala teprve chvíli, minimálně jako fajn společník na konverzování působil. Aspoň na první pohled.
,,Fakt? Tak to som ráda!“ řekla potěšeně, snad jako kdyby tímto mohla nést jakousi hrdost, že mohla být právě součástí této monarchie… ačkoliv to pro ni bylo něco naprosto nového a nevídaného, nepamatovala si, že by v jejím původní domovně se nacházel panovník – král! – i tak jí ho připomínal alespoň v nějakém směru, nejspíše především kvůli květinám, se kterýma byla vlčí společnost velmi silně spjatá, snad jako kdyby se jednalo o věc pro ně důležitou… v tomhle ohledu měla zrzečka s Nihilem dost společné.
,,Ja? Noo, moc dlho zase ne, přišla som zrovna když umrel jediný léčitel, nebo nejako tak.“ odpověděla neutrálně již ne tak nadšeným, jak spíše milým hlasem, pokrčila i mírně rameny a sledujíc jasnou oblohou nad sebou, se zamýšlela, co se všechno vlastně vůbec odehrálo od jejího příchodu. Nebylo toho málo, to věděla jistě, v téhle chvíli však nedokázala si vzpomenout byť jen na jedinou vzpomínku, která by se týkala smečky Nihilské… tedy, na jednu ano. ,,Joj, se toho dost stalo za tu dobu.“ doplnila tiše a sklesle, aby konverzace jen tak nestávala a vše nevyvrcholila v pouhé, snad až nepříjemné ticho, myslela jen na jediné – na Gennedyho, který odešel z tohoto světa... až moc brzo.

Jaro. To bylo to roční období, které se právě probudilo ze svého dlouhavého, snad až nekonečného spánku a začalo pomalu ukazovat svoji nádheru okolnímu světu, což znamenalo pro Sashu jediné… opět se mohla vyřádit nad svojí magií, jež oplývala tak jednoduchou, avšak přitom krásnou podstatou. Světlo v noci… tak to bolo? Asi.
A již vzhledem k tomu, že šlo o květiny, u kterých šla jejich krása vidět především při večerních hodinách, rozhodla se vyjít až právě v době, kdy se obloha začala vytmavovat do tmavých barev, chtěla však ještě vidět na cestu, především, když byla trochu dále od území smečky Nihilské. I když… to bylo nejspíše to poslední, co jí mohlo v dané chvíli zajímat. A jestli vůbec.
Poskakovala s jasným nadšením po lese, nechávajíce svoji magii, ať si dělá své… tedy, každou chvílí se za ní rozkvétaly za ní další a další květiny, všech nejrůznějších druhů, avšak jediné měli společné… jasná žlutá záře, která z nich vyzařovala, to bylo tou věcí. Pro někoho možná to mohl býti jev zvláštní, avšak maličká si této odlišnosti náramně cenila, věděla, že né každý měl stejný dar… ano, každý byl jiný. Jedinečný. A právě Sasha měla jako svoji výjimečnost právě květiny. A nijak se za to nestyděla, nebylo ani proč, sama zrzečka viděla v těchto rostlinách spousty věcí, díky kterým je tolik milovala. Sama si ani nedokázala představit, jak by mohla například taková jarní louka vypadat bez právě kytiček, které jen donutily každého jedince vykouzlit úsměv na tváři… a když už ani to ne, tak alespoň pohladit po duši. A nebo co například takové léčitelství, u kterého byli právě bylinky nezbytnou součástí? Co by si všichni počali například bez heřmánku, či dalších různých květin? Vskutku, byla to důležitá věc v životě, a právě maličká si to uvědomovala velmi jasně.

persephone x valkyrie - valkyne

sasha x indol - insha

azueén x faelin - aelin

Milý smích mu oplatila nazpět, ačkoliv jeho chybu naprosto chápala – i ona měla za to, že si s Méirí byli velmi podobné, a to především vzhledově, i když to nebyla rozhodně nebyla jediná věc, kterou s ní měla společnou. A ačkoliv někdy opravdu přemýšlela nad tím, jestli se opravdu nejednalo o někoho blízkého, či snad vlčici pocházející ze stejných končin, již aspoň trochu byla ujištěna o tom, že tomu tak nebylo. Byla to opravdu velká náhoda… skoro až záhadná.
I ona si dosti všimla toho, že mezi ní a vlkem byl dosti jasný výškový rozdíl, což jí však nevadilo – brala to jako něco normálního, neboť skoro každý vlk byl omnoho vyšší jak ona, to už spíše pro ni bylo zvláštním, když někdo měl mnohem menší výšku, než-li právě tato vlčice. Joj, to by vypadalo! Maličká a eště menší! Netušila, jestli někdo takový mohl vůbec existovat – i když, ano, taková vlčátka byla naprosto malinkatá! Sasha měla tato stvořeníčka velmi ráda, působila vždy tak nevinně a zranitělně, že byl snad byl hřích, kdyby jim něco někdo byl schopen provést. K její smůle však, moc jich za svůj život ještě nepotkala, ať již jen z důvodu že moc matek neznala, či snad jen proto, že nikdo nebyl ochoten se byť jen na ně podívat. Nerozuměla tomu, proč tomu tak bylo, nedělala si ale z toho velkou hlavu… ještě měla celý život před sebou!
Usmála se vesele, když se z vlka dostalo jakéhosi komplimentu, neodpustila si tedy šťastného zamávání ocáskem, na znak toho, že za jeho společnost byla opravdu velmi ráda. Treba i nový kamoš by to mohl být! Vskutku, její touha poznávat nové vlky byla velká, a především v těchto chvílích, kdy v Nihilu nebyla zas až tak moc vlků. ,,Ahoj, Azueén, ťa taky velmi ráda poznávám!“ pozdravila nazpět s veselým tónem v hlase, poslouchajíc tu skutečnost, že vlk nebyl ve smečce kdo ví jak dlouho jen jednoduše přikývla, aby tím dala najevo, že rozumí. Sa snad nestyděl, chlap jeden! ,,Chvilu jen? To nevadí, si tu zvykneš brzo! Tu všichni sú velmi milí k ostatním, je to tu skvelé fakt!“ řekla mu nadějně, aby mohl vědět, že žádných obav zde nebylo třeba, ona sama si nikdy stěžovat nemohla, ačkoliv sama nebyla také velmi dlouho v Nihilu – i tak se tu cítila jako doma.