Príspevky užívateľa

Mladá vlčice nově povýšená na Deltu smečky byla zrovna na rutinní obhlídce hranic, když k ní dolehlo tlumené vytí. Ten hlas nepoznávala, její Alfa to však určitě nebyl. Přesto se po krátkém přemýšlení rozhodla vydat se k noře, snad už jen ze zvědavosti, co bude mít cizinec na srdci. Snad se něco nestalo... Pomyslela si asi v půlce cesty a přidala do kroku. Nakonec dorazila před noru. Spatřila u ní jednoho z Omeg, Tae'hu, a také na vyvýšeném výběžku svého Alfu. To je v pořádku. Co však už v pořádku nebylo, bylo, když spatřila vedle Alfy stát... ach, jak on se jen jmenoval... Achilles? Ano, Achillese. Vlka, kterého poznala při plese a od té doby ho neviděla, až nyní se tedy měla dozvědět, že byl také členem smečky.
Když Alfa - o kom už nyní věděla, že je zakletý v těle Achillese - začal mluvit, Sassafras jen pokývala hlavou. Ona se s touto magií už setkala, a to sice když si její sestra vyměnila těla s jakousi tulačkou. "Ano, uhm, já jsem to nedávno viděla u své sestry Delle - tvé Bety. Vyměnila si tělo s nějakou tulačkou, ani nevím, jak se jmenovala, ale rozhodně jsem ji v okolí smečky zatím neviděla. Musela se tu náhodně zatoulat." Pokrčila rameny. K této otázce však měla ještě co říct, a proto po chvilce zase otevřela ústa. "Nemůže to mít nějakou souvislost s událostmi podzimu? Tehdy jsem se v Troskách najednou stala jakýmsi duchem - skutečně, mé tělo najednou bylo nade mnou a já jsem mohla poletovat, jak jsem chtěla, ostatní vlci mě však neslyšeli. To bylo docela nepraktické, protože začali zkoumat moje tělo a já jsem se nemohla bránit. Přišla ke mně nějaké Přízračná." Poslední větu vyřkla se značným znechucením. "Nakonec to ale myslím samo přešlo, už nevím..." Zamyslela se a švihla ocasem.

Musela uznat, že vlčice jistě měla nějaký bojový trénink. Nebyla k zahození a jelikož pokud skutečně byla z rodu Heltyr de Zereas, Zathrian, za jehož sestru se vydávala, byl bojovník, a tedy se dalo předpokládat, že i ona měla nějaký bojový základ. To odpovídalo, stále to však vlčici úplně nevěřila - vždyť to jméno nesedělo a vlčice se to ani nepokusila vysvětlit. Kdyby to udělala, Saffron by možná uznala, že minimálně audienci u alfy Zathriana si zaslouží a ten ať rozhodne, jestli je skutečně jeho sestrou. To však neudělala a proto skončily v boji.
Saffron jí zaútočila na nohu, tomuto útoku se však Darina elegantně vyhnula tím, že se nakrátko zvedla na přední a Sassafras musela uhnout, aby nezaryla čumák do zasněžené trávy. Čemu už však kvůli tomu uhnout nedokázala byl náraz Darininých plecí do Saffronina boku. Ten vlčici, která byla v tu chvíli uprostřed skoku, odmrštil o dobrý metr dál. Sassafras opět zuřivě zamávala křídly a pomohla si tak v opětovném vstávání na nohy, načež se vrhla proti Darině jako rozzuřený býk proti červenému šátku. Měla v plánu vlčici trochu postrašit, zakrvácet - no zkrátka jí ukázat, kdo tady má převahu. A sice člen Azarynu, přirozeně. Azarynským se nějaký tulák nemohl jen tak rovnat, ani pokud byli tak malí jako Sassafras.
Běžěla tedy proti Darině, posledního půl metru před ní však smykem zahnula doprava a zároveň chňapla tesáky po jejím uchu. Pokud se jí to podařilo a chytila ho ve středu, pak jí ho setrvačností jednoduše urvala, pokud však Darina stihla uhnout hlavou, taky se jejímu uchu nemuselo vůbec nic stát.

Sassafras s podezřívavým pohledem ve tváři poslouchala, co měla hnědá vlčice na srdci. Během toho, jak poslouchala, se její obočí zdvihalo výše a výše. Nevěděla, jestli této vlčici má věřit. "Hm..." Zavrčela zamyšleně. V hlavě jí to šrotovalo o sto šest, na jednu stranu měla chuť z této vlčice vymlátit duši, protože co si to jenom dovolovala, vydávat se za její sestru a ještě k tomu Betu nejsilnější smečky v Norestu?! Na druhou stranu, co když to ale opravdu byla její sestra, očarovaná nějakým ošklivým Norestykým kouzlem?! Sassafras nevěděla. "Nevypadáš jako moje sestra, ale mluvíš tak. Pokud jsi skutečně moje sestra, pak pro tebe jistě nebude problém to dokázat. Takže - jak se jmenuje náš otec? Ohledně jaké své dovednosti, nebo spíše nedovednosti, se nejvíce stydím? A jak se jmenuje můj nejmladší bratr?" Všechny tři odpovědi její sestra nepochybně věděla. Věděla, že Sassafras nikdy neměla bratra, jak se jmenoval otec i to, že mladší z vrhu skoro neumí lovit a proto si často připadá pro smečku neužitečná. Předpokládala však, že ani na jednu z otázek by cizí vlčice - pokud skutečně to byla cizí vlčice a ne její nejdražší ségra - odpověď neznala. Jak snadné a hlavně elegantní!

Bolest v podobě škubnutí s křídlem přinesla své ovoce. A sice to, že Enkidu v nestřeženém momentu odhalil svůj citlivý krk a Saffron se mu do něj tak mohla zakousnout, což také samozřejmě udělala. Byla by špatná bojovnice, kdyby si nechala ujít takovou příležitost. Vzápětí už se její malé, ale jako jehličky ostré tesáky zarývaly do Enkiduova krku. Měl na tom místě velice hustou srst, nezakousla se tedy hluboko, přesto to většiho vlka donutilo vypísknout jako štěně. Saffron se zašklebila. Jak chutná porážka teď, princezničko?
Poté však vlk udělal něco, co rozhodně nečekala. Vyskočil. Tím vlčici poměrně snadno setřásl, nebyla totiž tak lehká, jak vypadala. Pod vizáží mladé princezničky se skrývala sada dobře trénovaných svalů a skoro žádný tuk. Kůže na Enkiduově krku se tedy snadno roztrhla a Saffron, potřísněna vlkovou krví, spadla na zem. V tu chvíli už čekala, že se druhý vlk pokusí využít toho, že leží na zemi, a posunout si ji pod sebe. Čekala to a proto se nenechala. Jakmile skončila na zemi, opět jen zamávala křídly a lehce se tak nadzvedla nad zem, načež pod sebe rychle nasunula tlapy a vyskočila do vzduchu. Jen tak tak se vrhla vlkovým tlapám, tak natěsno, že ji vlkovy drápy poškrábaly na hrudi. Enkidua to jistě muselo zmást, ze ji neměl teď pod sebou, a toho Saffron hodlala využít. Vrhla se mu po předních tlapách, opět s úmyslem se do jedné z nich zakousnout nebo ještě lépe ho připravit o rovnováhu tak, aby spadl.

Přikývla. "To teda je. Jediná nevýhoda mého tornáda je, že mně se nevyhýbá, pokud tedy bojuji zblízka, musím oochutnat svou vlastní polívčičku. Ale jde to natrénovat, vždycky to trochu bolí, ale poté, co v tom roji bojuješ stokrát, už motýly skoro ani nevnímáš." Pokrčila rameny. "Ano, také je mám ráda. Opylují mé rostliny, jsou nejen krásní, ale i užiteční. Jen škoda, že je jich v zimě tak málo..." Pokývala hlavou a vzápětí se usmála, když se Iska zarazil. "No jasně. Nemáš za co." Věnovala staršímu vlku ještě jeden upřímný ůsměv.
Na jeho poznámku o sestrách jen přikývla, ale jinak nijak verbálně nereagovala. Ach, jak by to bylo krásné, kdyby se Gen vrátila do Azarynu... a kdyby se Forsythia nakonec rozhodla k nám taky přidat... Neodpustila si fantastickou myšlenku. "Jo... taky že budu, dokud mě někdo nenaučí lovit. Mimochodem, myslím, že už budu muset jít." Zašklebila se omluvně. "Mám domluvený trénink s Fäoline, někdy teď, odpoledne. Jistě už na mě čeká..." A s těmito slovy se pomalu posbírala k odchodu.

Vlčice se stále šklebila a chichotala a aby byla Saffron upřímná, pořádně jí to lezlo na nervy. Jak uvolňující bylo jí konečně vyletět po krku! Udělala to, hned jak k tomu dostala dobrou záminku. Jen tak útočit na tuláky by si před Alfou Zathrianem asi neobhájila, ale když je někdo takhle drzý a ještě k tomu se snaží vydávat za jeho sestru? Kdo ví, co má za lubem, to by Zathrian určitě schválil.
Ani ji nepřekvapilo, když sebou vlčice zvládla trhnout a uhnout z dosahu Saffroniných tesáků. Menší vlčice však taky nebyla - lidově řečeno - blbá a dokázala se vyhnout tesákům Darininým. Využila k tomu svá křídla, jakmile si uvědomila, že jí vlčice jde po zátylku, škubla sebou do strany a zamávala křídly, které sice byly příliš malé na to, aby s nimi zvládla létat, ale na udržení rovnováhy byly dobrým společníkem. Saffron se tedy obloukem vyhnula Darinině útoku a otočením hlavy doleva se dostala nebezpečně blízko vlččině noze. Pokud s ní Darina velmi rychle neuhnula, Sassafras využila příležitosti a zabodla do stehenního masa své tesáky.

Sassafras byla zrovna uprostřed ne zrovna úspěšného lovu, když zaslechla cizí zavytí. Kdo to je? Zarazila se a nechala tak králíka, za kterým se právě honila, utéci. Neznala ten hlas, nepatřil ani její sestře ani alfovi. Žeby se někomu něco stalo? Nevěděla. Nepřišlo jí to jako hlas kohokoli ze smečky, ale třeba to byl někdo nový, koho ještě nestihla poznat. Tak jako tak pro ni bylo zavytí jako posila z nebe - dovolilo jí to opustit tak nenáviděnou činnost, jako byl lov, a soustředit se na něco jiného. A tak vyběhla.
Nebyla daleko, takže netrvalo dlouho a doběhla na pláň zajíců. Jenomže tam byla vlčice, jejíž přitomnost jí vyrazila dech. Cizačka. Tulačka prašivá a troufá si na nás výt? Co tu chce? Sassafras zavrčela. "Co si myslíš, že děláš? Zraněná nejsi, členka smečky nejsi, tak co děláš na území smečky a ještě k tomu na náš vyješ?" Vyštěkla po ní ostře. Neměla dneska kvůli tomu lovu dobrou náladu a proto se s ní v žádném případě nehodlala párat. Prostě ji hodlala vyhnat a šmitec.

Sassafras otočila hlavu na stranu, když vlk při jejím komplimentu odvrátil zrak. Řekla jsem něco špatně? Strachovala se, nenapadlo ji totiž, že by někdo mohl mít tak nízké sebevěomí, že by kompliment prostě nedokázal přijmout. Ona sama se sebevědomím totiž problémy rozhodně neměla. Tp už ale Iska začal mluvit o své rodině a tak začala Saffron přikyvovat. "Aha. To je divný, kažej máme nějakou schopnost a nikdo si ji nevybírá. A vždycky může být k něčemu dobrá. Moje schopnost je třeba to, že dokážu vytvořit tornádo z motýlů. Zní to vtipně a k ničemu, že? Ale netušíš, jak moc se to hodí v boji. Ono se totiž dost špatně bojuje, když se kolem tepe honí tisíce, ba desetitisíce motýlů." Zašklebbila se. Ona rozhodně nechápala, proč je Iska ještě hájí. A taky mu to vzápětí řekla. "Nebraň je. Zachvoali se k tobě špatně a ty za to nemůžeš. Nezaslouží si, abys ještě ztrácel svou drahocennou energii na to, abys je bránil. Navíc, už ani nejsou tvoje rodina. Teď jsme tvoje rodina my a my tě máme rádi, i když studíš." Řekla mu a povzbudivě do chladivého vlka strčila.
Přikývla. "To máš pravdu. Vlastně je dobře, že jsem neumřela. Nechci umřít. Doufám, že nás s Asphodelle čeká ještě dlouhý život, tady, kde máme dobrou a silnou smečku, nejsilnější v celém Norestu. A hlavně že jsme spolu, i když Genlisea nás opustila a Forsythii už jsem taky dlouho neviděla, podle mě také musela z Norestu odejít.." Potřásla hlavou. Poté se rozzářila, když jí Iska řekl, že se s ní cítí bezpečně. "Díky, že mi tak věříš. Já jsem zase ráda, že máme ve smečce tak dobrého a zkušeného lovce jako ty. Já sama skoro lovit neumím, takže často využívám vámi nalovené kořisti." Pokývala hlavou.

Sassafras si byla skoro jistá tím, co si vlčice vybere. Chtěla přece vidět svého bratra, no ne? Už se samolibě připravovala, jak drahá povýšená před ní poslušně se zakňučením stáhne chvost a nechá se jako válečná trofej dovést k alfovi Zathrianovi, její reakce ji však překvapila. Chvíli nic neřekla, snažila se nevypadat zaraženě, ale moc jí to nešlo. To, že bude Darina dělat drahoty ještě teď, když jí milostivě nabídla výlět až přímo do středu Azarynské smečky, takovou drzost snad Saffron ještě nezažila.
Jakmile se vzpamatovala z tranzu, do kterého ji tahle nevychovaná cácora přivedla, usmála se. Nebyl to však úsměv přátelský, sluníčkový. Byl to úsměv psychopata, který se právě chystal někoho zabít. A tím někým měla být právě jistá Darina. "Nu dobrá, vybrala sis." Ušklíbla se a švihla ocasem. "Abych pravdu řekla, vlastně sis vybrala svou jedinou možnost. Pokus zahrát to na Zathrianovu sestru byl ale dobrej, kde ses dozvěděla tolik rodových věcí? Snad z plesu? Já věděla, že nebyl dobrý nápad tam jako smečka chodit, ale prý teď máme udržovat dobré vztahy s Nihilem a slušilo se to, když se přidal i Kult a bla bla bla." Obrátila oči v sloup. Poté, zůstala li Darina stále stát na místě, se vlčice přiblížila až přímo k jejímu uchu a zašeptala do něj. "Ale musím ti oznámit, že s tebou tvůj informátor, jak se to jenom říká.... jo, vyjebal. Alfa Zathrian nemá sestru jménem Darina." A s dozvukem těchto slov se vlčici vrhla po krku.

Přikývla. "No právě. Já smečku potřebuju, ale ne za cenu toho, že tam na mě všichni budou plivat. Než to, to radši budu beze smečky." Potřásla hlavou, lehce posmutněle. Vlastně nevěděla, proč z toho byla smutná... snad proto, že vzpomínky na svou předchozí smečku a její konec v ní vždycky způsobovaly poněkud melancholické náladičky. Nu což. Hlavně že se teď má lépe, škoda jen, že takový osud nepotkal i její rodiče. "Aha, skutečně? Přitom jsi takový dobrý vlk, snad z tebe nechtěli udělat omegu kvůli tvé výšce. To bych u nich asi taky nepochodila." Ušklíbla se. Skutečně, Iskova výška bylo jediné, co ji napadlo, kvůli čemu by si jeho předchozí smečka mohla černobílého vlka dobírat, Jinak byl přece na svou velikost silný, rychlý, dobrý lovec, oddaný smečce... skutečně neměla nic, co by mu z pozice člena stejné smečky vytkla.
[b"To vís."[/b] Uculila se pak. "Ještě jsem se mohla stát speculorkou, ale to už je ségra a já nejsem přece žádná kopírka. Navíc, odmalička jsem tíhla spíš k tomu boji, jako malé nás všechny učily na léčitele, ale mě bavilo spíš se prát, chtěla jsem smečku chránit. Zvlášť potom, co se stalo... celý život si říkám, že kdybych tehdy byla už velká, jistě bych smečku ochránila. To je asi nereálný cíl, rozprášili nás všechny a asi i já bych při obraně zemřela, ale i tak bych se cítila lépe pro smečku zemřít než jen utéci..." Pokrčila rameny. "Tak jsem si řekla, že až mě bude smečka nejvíc potřebovat, budu tu pro ni a začala jsem trénovat." Pousmála se nakonec.

Upřímně, mnozí by se nad tím možná podivili, ale Sassafras tenhle obr připadal docela neškodný. Co si tak pamatovala, větší vlci byli sice jako buldozeři, měli ale často problém s rychlostí i obratností, které byly zase Saffroniny přednosti. I výdrž měla po všech těch trénincích docela dobrou, jediné, kde měla co dohánět, byla síla. V té se obrovskému Enkidovi samozřejmě nemohla rovnat, slabá nebyla, ale pokud neměl buldozer svalovou atrofii nebo podobnou nemoc, přeprat ji v silovém boji by pro něj byla jistě hračka. Ještěže se při tréninkových bojích využívají i jiné dovednosti než jen to, co Sassafras neměla skoro jak ovlivnit.
Sama pro sebe pokývala hlavou, když Enkidu na její výpad zareagoval otočením se. Takže neztratil pozornost... možná nebude tak slabým protivníkem, i když je to krysa nihilská. Proběhlo Saffronce hlavou, zatímco zběsile zamávala minikřídly, aby se vyhla čelní srážče s Enkidovým mohutným bokem. Nepodařilo se jí úplně zastavit, ale zvládla rychlost svého pohybu zpomalit natolik, aby se skutečně jen - poměrně dobrovolně - zakousla do vlkova boku. Ach, jak ráda by teď čelistmi trhla, vyrvala mu z boku kus svaloviny a ten vzápětí psychopaticky spořádala! Nebyla kanibalem, přesto jí nevadilo semtam kapku vlčí krve okusit, zvlášť při boji. Povšimla si, že konzumace vlčího masa působí na ostatní vyšinutě. A to byla přesně ta image, kterou se snažila při bojích působit. Malá, ale tak šílená a zběsilá, že nad ní není možné vyhrát. Jo. To byla Saffron.
Ve všem tom přemýšlení nad jejím image a kousání hlouběji pod vlkovu kůži však na chvilku ztratila pozornost sama. Osudová chyba, neboť to dalo Enkidovi prostor zahryznout se do jejího křídla. Sassafras zavrčela. Neměla nijak zvlášť dobrou toleranci na bolest, takže by při běžném tréninkovém boji asi počkala, až vlk čelisti z jejího křídla zase vytáhne, ale tady se dát nenechala. Nesmím mu dát šanci. Na vteřinku přivřela oči a vzápětí mu křídlo z tlamy vytrhla, absolutně neřešíc, že to křídlu můze nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě ublížit. Saffron však byla nezastavitelná a upřímně, o křídla se stejně nezajímala. Beztak jí nedávaly možnost létat, tak proč je řešit. Ony se časem zahojí.
Místo dlouhého polemizování nad efektem Enkidových zubů na její křídla se rozhodla jít do protiútoku. Byla teď na levoboku od Enkida, při vytržení křídel se přední částí těa přiblížila až nebezpečně blízko k jeho krku. Už jednou se mu těsně vyhnula a nyní předstírala stejný manévr, až na to, že se nakonec do krku skutečně zakousla, neudělal-li Enkidu mezitím nějakou magickou otočku o sto osmdesát stupňů.

Arrakis neměl ve tváři čitelné žádné emoce, Saffron tedy neměla jak vyčíst, jak moc ji soudil. Mohla si to však domyslet, nebyl totiž první ani poslední. Je mi jasný, co si myslí. Však já mu ukážu. Kéž bych to mohla vytmavit jemu místo týhle... hory masa. Arrakis nebyl rozhodně jediným, kdo druhé soudil. Mistrem v ukvapených závěrech byla i Sassafras, které za těch pár krátkých minut, co se znali, stačilo proběhnout hlavou, že panovník Arrakis je jistě jeden z těch vychloubačů, kterým ale skutek utek, barbarů schovaných v těle skvěle vychovaného princátka, nu a aní Enkidu neušel jejímu ostřížímu pohledu - okamžitě ho identifikovala jako mohutného medvěda, který však měl v hlavě dvě mozkové buňky maximálně. Jestli je tak špatný v přemýšlení jako je v lichocení damám, tak ho přeperu za dvacet vteřin, protože nedokáže vymyslet ani to, kam má ty své buldočí tesáky namířit. Tato slova, byť řečená sama sobě, dodaly květinové vlčici odvahu a dokonce jí přiměly na tváři vykouzlit kouzelný úsměv, který následně použila k tomu, aby Arrakisovi, jehož rod už zapomněla, vystřihla poklonu, za kterou by se nemusela stydět ani baletka. "I já vás ráda poznávám. A ano, pravidla tréninkových soubojů jsou mou Biblí, tedy se nemusíte bát, že bych vám vašeho rytíře znetvořila." Ušklíbla se vlčice a pak už se věnovala Enkidovi. Lehce přikývla hlavou na to, že jí přenechá první útok, na jeho slova o dámách majících přednost se pak jen zdvořile usmála. "Jak myslíte," Švihla ocasem.
Poté se tedy postavila do bojové pozice, opět si dávaje pěkně na čas. Nebylo přece kam spěchat, když měla výhodu prvního vpádu. Ještě chvíli si Enkida měřila pohledem, odhadovala jeho slabiny a napínala ho, poté ale vyrazila kupředu. To, že možná Enkidu mezitím ztratil pozornost a její výpad nečekal, už byl jeho problém, Sassafras mu šla po krku. Nebo to alespoň předstírala, těsně předtím, než se její zuby zaryly do jeho srsti, však zamávala kuřecími křidélky a pomohla si tak otočit se doprava. Pak už jen otočila hlavou doleva a místo do krku se pokusila zakousnout vlkův bok.

Sassafras byla tím typem vlka, který musel vědět, co se kde šustne. Proto bylo s podivem, že vlčici nechala být, když svou odpovědí zahrála to, jako co má smrdět, do outu. Dovolila si jen slabé popíchnutí. "Že ty jsi špeh Přízračných nebo tak něco?" Zašklebila se, ale pak už nechala vlčici být. I ona měla různá svá tajemství a že jich nebylo málo, tak proč by nějaké nemohla mít Fäoline? Ale upřímně, i kdyby věděla, že tím tajemstvím je matka páchající nihilský atentát, názor na Fäo by to u Saffronky asi nezměnilo. Stejně tu smečku neměla ráda, divní monarchisti a hlavně měkkoty to byly.
Na diskurz o vlččině původu velmi rychle zapomněla. Raději se věnovala debatám o vetřelcích. Když vlčice zmínila "zvlášť když někdo nemá křídla", Saffron se smutně pousmála. "Holt špatná genetika, no. Křídla u nás v rodině snad nikdo nemá, vůbec nevím, kde jsme je já s Genliseou vzaly." Uchechtla se a zmínila přitom svou sestru, kdysi také členku Azarynu. Členku Azarynu s podobně směšnými křidélky.
"Neříkal to Cyrano? Ta válka byla mezi námi a Přízračnými, když jsme ještě byli Ignis, ne?" Nebyla si tím vůbec jistá. A moc ji to ani nezajímalo, historie pro ni byla španělská vesnice. Ona byla bellatorka, ne nějaká pančelka. O to raději však byla, když vlčice přijala její nabídku k tréninkovému boji. "No jasně, a pečeného holuba bys mi k tomu donést nechtěla?" Odpověděla na Fäolininu poznámku o bezpečnějším terénu. Jinak řečeno, hodlala zůstat tady. Nebyla přece žádná křehká květinka.
Sassafras zacouvala trochu dozadu a postavila se do bojového postoje. "Připravená?" Zeptala se druhé a dala jí tak dost času na to, aby si vyřešila vše, co potřebovala. Jakmile však Fäoline přikývla, na nic nečekala a vrhla se po ní. A rovnou po krku.

Ušklíbla se. "To nevadí, taky občas zapomínám." Měla dneska nějakou až podezřele dobrou náladu a šarmantní Iska jí v tom nepochybně pomáhal. Vzápětí Saffron obrátila hlavu na stranu. "Nu, v mé staré smečce jsme se k omegám moc dobře nechovali. Bylo to trestné postavení, taková hračka pro vlčata a na vybití si vzteku pro ostatní vlky. Myslela jsem, že je to tak všude. Ale jelikož jsem tou omegou nakonec musela taky projít, jsem ráda, že jsem našla smečku, kde to tak není." Ušklíbla se květinová vlčice. Ve své bývalé smečce by jako omega nepřežila ani den. Takové ponížení! Tady to však zvládla mnoho měsíců a ani to nebolelo. A nakonec to přineslo i kýžený výsledek a to povýšení. Sassafras se sama pro sebe usmála při vzpomínce na ceremoniál, při kterém bojovala s F'aoline. Byla dobrou bojovnicí i přes svou nevelkou postavu. Ale o tom by Iska, který byl snad ještě o něco menší, mohl vyprávět. "Jsem bellatorka." Pravila hrdě.

Ještě chvíli malou vlčici Zathrian drtil svou vahou. V ten moment Sassafras vnímala každičkou jeho tlapu, dotýkající se jejího těla na různých místech. Zdálo se, že přemýšlí, nakonec se však rozhodl pro mír. Sestoupil z ní a nabídl jí tlapku, kterou malá květinová princeznička ochotně přijala. Ihned poté se i ona mohutně otřásla a smetla ze sebe tak skutečná i pomyslná zrnka prachu. "Nebyl, naopak myslím, že jsme si docela hezky zatrénovali." Zazubila se na Zathriana vlčice a dokonce i slabě zavrtěla ocasem.
Na jeho další slova jen pokývala hlavou. "Ano ano." Dodala a pak se andělsky usmála, když jí vlk popřál hodně štěstí na ceremoniálu. "Děkuji ti. Ale nemusíš se o mě bát, já to zvládnu... nenechám si přece ujít místo v tak dobré smečce." Ušklíbla se a s těmito slovy se obrátila směrem k noře. "Jdu si teď trochu odpočinout do nory, půjdeš se mnou?" Navrhla mu sestersky, na odpověď však nečekala. Pokud se Zathrian chtěl přidat, musel to udělat rychle, protože ona odcházela.