Príspevky užívateľa

Sassafras opatrně naklonila hlavu na stranu. "Jak to myslíš, čisté? Nejvíc si na čistotě a na tom, aby se smečky nemíchaly spolu, zakládá tady Kult, poznáš skoro všechny tak, že mají na sobě pláště, nebo minimálně budou mít, až vysvitne sluneční světlo. Ale naše smečka se taky nerada míchá s ostatními, i když musím říct, že jsem slyšela, že jsme poslední dobou změkli." Pravila s politováním hnědopísková vlčice. Ona sama tvrdý Azaryn, nebo spíše tehdy ještě Ignis, nezažila, ale jelikož byla podle ní nejlepším ukazatelem smečky její síla, zřejmě si přála zažít. "Nu, z toho, že používáte slovo dříve i z toho, že už tu žádní členové vaší bývalé smečky nejsou, hádám, že vy musíte být z daleka." Nahodila poté další téma, aby konverzace nestála. "Jen Norestem procházíte, nebo jste už se rozhodl tu usadit nadobro? Či ještě nejste rozhodnutý?" Pomalu pokládala vlkovi další a další otázky. Když už se tu paktuje s tuláky, alespoň by mohla nějakého přilákat do smečky nebo alespoň vyzjistit důležité informace, které by pak předala svému alfovi.

jakmile opustila šedobílou vlčku, vrátila se zase mezi ostatní vlky. Neměla přiliš chuť se vybavovat s cizáky, ale teď, když měli to spojenectví s Nihilem, se možná hodilo potkat pár kontaktů. A možnost prvního kontaktu se jí naskytla hned po chvíli, když na ni promluvil jakýsi hnědozrzavý vlk. "Ach ano, král Arrakis se svou smečkou to moc pěkně nachystali." Odpověděla mu mladá vlčice, která byla mistryní v oboru smalltalku. "Jsem moc ráda, že nás sem jako Azaryn dnes pozvali." Pravila ještě, aby utvrdila vlka ve svých dobrých úmyslech, ač, upřímně, z pozvánky a následné skoro až povinnosti jít moc nadšená nebyla. "Ale jistě, posaďte se." Pokynula vlkovi vzápětí a po chvilce ticha se i představila. "Jsem Saffron Adrastea. Pocházím z rodu Dei, ač sama nenosím rodové jméno. To náleží jen nejstarším z vrhu, v mém případě mé sestře Asphodelle, která se tu také někde pohybuje. Nu a jak už jsem zmíbila, patřím do Azarynské svorky, již jsem Thetou." Pravila a rovnou mu i vrazila do obličeje několik náhodných faktů o sobě, snad aby působila přátelštěji.

Jak tak seděla a pozorovala ostatní, měla neustále pocit, že se na ní někdo dívá. Žeby snad nějaký stydlín, odhodlávající se k tomu, aby mě už konečně pozval k tanci? Myslela si Sassafras, zatímco se rozhlížela kolem sebe ve snaze na toho zírače přijít. Na první dobrou se jí však nepodařilo ho mezi tolika vlky odhalit, a tak se se zívnutím zadívala zpátky na dění před sebou. Zapalovaly se ohně, děly se proslovy, ale ne a ne aby započal tanec. A ples byl přece k tanci, no ne? Už už se chtěla zvednout a zatančit si sama, když tu náhle opět ucítila ten pohled v zádech. Postavila se a otočila se kolem své osy, očima jako dvěma lasery provrtávajíc vlky kolem sebe. A najednou ji našla! Samice? Zarazila se prvně nad její stavbou těla, dosud přesvědčená, že by měla být vyzvána k tanci. A sice už poznala pár stejnopohlavních párů ale ona sama na holky rozhodně nebyla. Poté však usoudila, že šedobílá vlčice nezírá přímo na ni, oslněna její krásou, ale na její květiny. Povzdechla si a neochotně se zvedla, aby se za vlčicí vydala. "Hej!" Śtěkla po ní prvně, možná znějíc o něco víc agresivně, než chtěla. Chovej se slušně, tady nejsi na hranicích své smečky, vyhánějící tuláky. Musela si připomenout, aby zvládla nasadit na tvář falešný úsměv. "Co tě tak zarazilo? Krása mých květin?" Slovo "krása" bylo dosti ironické, vzhledem k tomu, jak byly teď rostliny povadlé a suché. Ale nějak konverzaci začít musela.

Mladičká, maličká vlčice zase jednou byla na obhlídce hranic. Tentokrát ale nejen na procházce luhy a háji, tentokrát se zatoulala až k úpatí nízkých hor. Přímo do hor nešla, nebyla přece blázen, ale neměla k tomu daleko. Pár kopců jí stačilo a už už přemýšlela nad cestou zpátky. Když tu najednou spatřila ten výhled. Tady je krásně... Skoro se nechala zmást krásou této zasněžené krajiny a nechat se zlákat k procházce v horách, na poslední chvíli si však uvědomila, jak smrtonosné mohou touto roční dobou býti. Fuj, tak tam teda nejdu. Ještě bych umřela. Tohle nechám těm třem blíázínkům na Pé. Usoudila mladá Theta a obrátila se na podpatku s úmyslem zamířit hezky zpátky do nížin. Když tu ji udeřil do čumáku cití pach. "Haló? Je tu někdo?" Zavolala nejistě.

Pousmála se. "Ach tak." Měla ráda, když jí ostatní dávali komplimenty. Tak to mělo být. Při komplimentech si jednou zase připadala jako ta hrdá dcerka vysoce postavených rodičů, kterou byla na začátku svého života. Byl to příjemný pocit, škoda že se teď minul s realitou. Ale já to změním, za chvilku nebudu dcerka vysoce postavených rodičů, ale já budu tím vysoce postaveným rodičem. I kdyby to mělo být... tady s Alaricem, co neumí dávat komplimenty. Nad koncem věty, co se jí objevila v hlavě, se zasmála. "Poslyš, Ale - můžu ti říkat Al? Alaricu zní... zvláštně, nebo je to Alarice?" Potřásla hlavou a naklonila ji lehce na stranu. "Právě jsem měla myšlenku, jaké by to asi bylo, kdybychom spolu měli mimina." Ušklíbla se nad tím. Vzápětí nad tím mávla tlapkou a rozběhla se za modročerveným. Za chvíli už všudypřítomné stromky vystřídala vysoká tráva, která už týdny nespatřila žádné stádo srn. Žeby na ně byla moc zima?

>>> Pláň zajíců

Stejně jako Alaric přemýšlela i Saffron, že by možná jejich smečka měla zavést jakousi funkci hraničáře. Na druhou stranu, občasná zdravotní procházka kolem hranic nebyla na škodu, jeden si při ní mohl pěkně provětrat hlavu, a nerada by o tuto možnost přišla. A těm, kteří by pořád jen obhlíželi hranice, by jejich funkce už po krátké době mohla přijít rutinní a nezábavná.
Na slova modročerveného po chvíli jen přikývla. Probraly ji ze zasnění a donutily ji se opětovně soustředit na jejich konverzaci. To, že jí tím Alaric skládá kompliment, jí však buď nedošlo, nebo to alespoň na sobě nenechala znát. "Zvláštní, co tedy že jsi to zmínil přede mnou?" Zeptala se se zaujetím, možná až trošku flirtovným. Kdyby byla lidskou dívkou, asi by si teď začala omotávat vlásky kolem prstu, očekávajíc kompliment.
Přikývla, nadšená, že je druhý vlk tak ochotný do tréninku jako ona. Nu, kdo v Azarynu nebyl, ostatně. "Tak jo. Navrhuju si zaběhat, už dlouho jsem netrénovala výdrž a ty ji jako lovec jistě taky potřebuješ. Schválně, kdo z nás déle vydrží." Zavrněla a s těmito slovy se rozběhla směrem z lesa, míčíc kamsi na jih dále po hranicích.

I ona přikývla. "Přesně tak. Navíc, nemáme žádnou funkci na ochranu hranic, nějakého hraničáře nebo tak. Tak se o tu práci musíme nějak rozdělit. A když zrovna netrénuju, ráda se toho hraničářství na chvilku ujmu. Víš co, alespoň se projdu." Ušklíbla se vesele. To, co dál vlk říkal - o tom, že je pro něj lovectví životním stylem a nejen pozicí - Sassafras nijak nezarazilo. Byla zvyklá ze své smečky, kde žila jako vlče, že to vlci vnímali spíš jako pozici, ale tady v Azarynu? Tady v Azarynu bylo pro každého jeho povolání, zdá se, velice důležité. "Ano, taky to tak mám. Nemá to tak snad každý, tady v Azarynu? Myslím, že v této smečce každý žijeme funkcí, kterou jsme si při povýšení na Thetu - či v mém případě již dříve, vždy jsem věděla, že chci být bojovnice - vybrali. Já třeba vnímám svou funkci jako... no vlastně, nevypadám moc jako bojovnice. To ani nemusíš říkat, vím to. Dřív jsem to brala jako nevýhodu a jakože musím něco dokazovat, dnes je to pro mě ale spíš výhoda. Víš, nikdo ode mě nečeká žádnou větší sílu či výdrž, jelikož jsem maličká. O to víc pak budou překvapeni, až se jim zakousnu do krku." Potřásla hlavou a pobaveně se uchechtla. Ach, jak ráda by se všem cizákům zakousla do krku! Věděla však, že nesmí, že musí být o něco hodnější, než by chtěla být. "I pro mě je to poslání, trénuju od rána do večera, právě abych mohla při případném vážném boji svého protivníka překvapit a rychle odzbrojit. A nezáleží na tom, jestli přitom bráním sebe, smečku nebo třeba svá budoucí vlčata... když jsme u toho, nechtěl by sis zatrénovat?" Zeptala se nakonec a švihla ocasem ze strany na stranu.

Poslouchala druhého vlka a kývala přitom hlavou. "Jasně, to chápu. To se stává." I ona sama byla kdysi samotářka. Nějakou dobu si vůbec nedokázala představit život ve smečce, přestože v ní vyrostla. A poté i přestože pak hledala, kam by se přidala, nikde si nedokázala představit, že by se dokázala podřídit nejnižšímu postavení, které bylo zpravidla dáváno nově příchozím vlkům. Až tady, až přítomnost její sestry a pochvalná slova Isky ji přiměla zakotvit v Azarynu. "Myslím, že je v pořádku si občas dát pauzu od ostatních. Ale předpokládám, že jsi tím přišel o své původní postavení, nepletu se? Myslím, že máme ve smečce postavení Phi, na které se dostanou vlci, kteří se nějakou dobu neangažují při trénincích a ve smečkových ceremoniálech." Pravila.
Smalltalku se nebránila, jako dcera v původní smečce vysoce postavených vlků v něm byla přímo mistryně. A navíc oceňovala, že se vlk nějak snažil navázat konverzaci. Po měsících plných samoty to jistě nebylo lehké. "Kontroluji hranice." Odpověděla proto s pokrčením ramen. "Jsem bellatorka, kontrola hranic není v mém popisu práce. Přesto mi přijde, že jednou za čas se hodí udělat rutinní kontrolu. Chápeš, zkontrolovat, zda jsou naše pachové stopy dostatečně čerstvé a vyhnat či za Alfou zavést případné cizáky." Dodala nakonec.

Sassafras se pomalu uklidňovala, jak Alaric pokračoval ve vysvětlování. "Ach tak." Pravila prvně zaraženě a nebýt toho, že její tvář byla pokryta srstí, Alaric by si mohl všimnout, že zrudla. "No proto, už jsem si říkala, co za nevychovance to ve smečce máme." Potřásla hlavou a odlehčeně se zasmála. Byla ráda, že to nakonec dopadlo takhle. Na vlkova kamaráda uctivě kývla a pak pravila: "Také mám spoustu přátel ze zvířecí říše, u mě je to ale spíš z řad hmyzu." Smutně se obrátila na svá záda, na kdysi krásné květiny permanentně opylovávané desítkami tvorů, dnes už však spíše skomírající květinový hřbitov.
"Alaric, to mi nic neříká. Myslela jsem si, že jsme se tu ve smečce museli zatím minout. Já jsem Sassafras, bez rodu. Teda vlastně z rodu Dei, ale rodové jméno dostává vždy jen nejstarší potomek z rodu - u nás to byla má sestra Asphodelle. Pokud neznáš mě, ji jistě ano." Pravila a usmála se. "Mimochodem, čím to je, že jsme se tu ještě neviděli? Vím, jsem tu teprve od léta, ale od té doby jsem byla snad na všech smečkových akcích. Buď jsme se fakt museli tvrdě miout, nebo na smečkové akce, všechny lovy, ceremoniály a tak, zvysoka kašleš." Ušklíbla se.

Ano, jak se Sassafras přibližovala, dokázala i mezi stromy rozeznat obrysy vlka. Ano, rozhodně šlo o vlka. Nikdy ho tu ještě neviděla, co bylo však zajímavé, bylo, že nikde necítila cizí pach. Vlk tu musel být už hodně dlouho, což mohlo znamenat jediné - byl, stejně jako ona, členem smečky. To Saffron uklidnilo. K cizákům se ještě chovat neuměla, k členům smečky se však automaticky chovala jako k sobě rovným, jako k rodině. I když je ještě zrovna neznala.
Když však vlka zaslechla štěknout, trhla sebou. "To jako myšlíš mě? No dovol!" Vypískla, celá uražená. Ptáka na nebi si samozřejmě nevšimla a ani když se poslušně posadil vlkovi na křídla, nedošlo jí, že volání možná mohlo být na něj. "Tak takhle teda ne, mladý pane. Cožpak tě nikdo neučil, jak se chová k dámám? Prý ke mně, cha!" Prskla po něm jako kočka, zatímco se stále přibližovala - ne proto, že by chtěla zaútočit, pouze proto, aby se lépe slyšeli. Jakmile stála jen tak u něj a mohla si ho konečně prohlédnout, musela konstatovat... že je krásný. Ano, vlkovo zbarvení ji skutečně přitahovalo jako mouchu na mucholapku, ne věděla proč. Jen musela uznat, že takhle pěkného vlka už dlouho neviděla. "Musím uznat, že ti osud nadělil krásné zbarvení. Nemohu se však rozhodnout, jestli si ho se svou nevychovaností zasloužíš..." Zadívala se na vlka dlouze a otočila hlavu lehce na stranu, jako by přemýšlela.

Sassafras nebyla jediná z Azarynu, která také vyrazila na ples. Nene, kdepak. Pochopitelně vyrážela s celým konvojem obsahujícím nejen Alfu a výše postavené, ale i Thety a dokonce i vlčata. Nevěděla, zda na ples směly i Omegy, ale vlastně ji to nijak nezajímalo, když její smečka beztak v tuto chvíli žádného Omegu neměla.
Sassafras byla oblečená jako princezna, jako dcera vysoce postavených vlků, kterou byla, byť to tady nikdo nevěděl. Nu, snad to alespoň její oblečeni cizákům přeloží. Měla na sobě plášť z tenké látky, vypadající jako utkaný z pavučin či něčeho takového, žeby poprosila své kamarády pavoučky? Kdo ví, tato s přírodou úzce spjatá vlčice mohla mít kontakty všude. Na hlavě korunku z květin, které ještě nestihly uvadnout a mnoho dalších květinových doplňků, kterými jakoby se snažila skrýt, že květiny rostoucí na jejím těle už skoro uvadly. No zkrátka princezna jako vyšitá.
Moc princeznovsky se však netvářila. Neměla ráda členy ostatních smeček, neměla ráda cizáky, neměla ráda nikoho, snad kromě členů smečky vlastní a těch několika málo členů její rodiny, co se pohybovali na Norestu. Azaryn ji naučil, že k členům smečky musí být alespoň zdvořilá, stále se to však učila, proto byl slušný úsměv na jějí tváři spíš falešný. Jakmile dorazila na místo, jen tiše přihlížela ceremoniálu a dále volné zábavě. Pochopila, že zákonem slušnosti jako dámy je také počkat, jestli ji někdo vyzve k tanci, a tak teda čekala. Byla krásná, někdo ji vyzvat přece musel, no né? Tanec však ještě nezačal, proto zatím ani nedoufala. Seděla v uctivé vzdálenosti od ohně a jen se rozhlížela kolem.

Sassafras byla na obhlídce hranic. Byla si vědoma, že to nebylo v jejím popisu práce, přesto jí připadalo zdravé a normální jít jednou za čas obnovit pachy a zkontrolovat území před cizáky. K těm už se postupem času naučila chovat o něco lépe, co kdyby to byl zájemce o přijetí do smečky a toho pak jen Alfa Zathrian může soudit, přesto bylo potřeba všechny, kdo překročili hranice či se k nim přiblížili, co nejrychleji objevit a buď vyhnat, nebo za alfou přivést.
Zatím však ať se koukala, jak se koukala, žádného cizince neviděla. Je pravda, že nešla přes hory, ale přes ty by takhle v zimě šel snad jen sebevrah. Ona proto šla od smaragdového údolí přes pramen řeky až k syslímu háji. Najednou však někoho spatřila. Nebo to byla srna? Ne, srny přece nemají takové zbarvení... Zamračila se a pomalu se vydala za onou entitou, co spatřila mezi stromy.

Jak se tak procházela po vřesovišti, nemohla si nevšimnout druhého vlka, který se potuloval po druhém konci tohoto místa. Vlka, který nevypadal jako nikdo z její smečky. Žeby zájemce o členství? Měsíce v Szarynu ji paradoxně naučily být milejší k tulákům, co kdyby se totiž ti tuláci chtěli přidat do jejich řad a ona by je svým drsným chováním odlákala. Bylo nutné před tuláky být na pozoru, nebýt však vyloženě nepřátelský. Sassafras k němu tedy přistoupila, působíc přitom odměřeně, ne však agresivně či nepřátelsky. Hrdě vypínala hruď, tvářila se sebejistě, no zkrátka jako mladá vlčice v plné síle, které nic nemůže shodit její pomyslný hřebínek. "Hledáš cestu, jak se přidat do naší smečky?" Zeptala se, v tónu jejího hlasu nebyla poznat žádná emoce. "Či hledáš něco jiného? Snad bych mohla pomoct." Navrhla vlkovi.

Stejně jako Rufus, i ona jedla poměrně rychle. Netrvalo tedy dlouho a z králíka zůstala jen ohlodaná kostřička. "Ano. Docela se na něj i těším, přestože jsem slyšela, že ne každý jím zvládne projít." Prohodila, mlsně si olízla pysky a zvedla se do sedu. Klidně bych si dala ještě jednoho... Proběhlo jí hlavou, ale rychle tuto myšlenku zahnala. Zatím bylo všude jídla dost, ale brzy přijde zima a bude se muset o jídlo dělit se smečkou. Teď už to nebylo jako za jejích tuláckých časů, že ulovené jídlo bylo jen a jen její. Nene. Na druhou stranu, když jí to dlouho nepůjde, snad alespoň bude mít právo na kousek smečkového úlovku. Nebo ještě lépe někoho, kdo ji lovit naučí. To by bylo... Pousmála se. Bylo by fajn, kdyby už se nemusela spokojit se starými a nemocnými zvířaty. Přece jenom, mladí chutnají lépe.
"Gammou?" Vykulila oči. Někoho takhle vysoce postaveného - až na Alfu, přirozeně - snad ještě nepotkala. Co tak slyšela, smečka neměla Betu a Gamma byl jen jeden, tedy byl tady pan Rufus hned po Alfě nejvýše postaveným členem smečky. Saffron měla co dělat, aby se okamžitě neuklonila. Místo toho se hluboce nadechla a pak spustila. "Tak Gammou, hmm... Jsi jím už dlouho? V poslední době, od svého přihetí, jsem neviděla Alfu dělat žádná povýšení." Prohodila. "A co děláš jako Gamma? Musíš zastávat moc důležitou funkci..." Zeptala se. Ač už byla skoro dospělá, stále ještě vlčecí zvědavost nedokázala skrýt. "Já snad budu brzo bellatorkou." Dodala ještě.
Pousmála se, když ji vlk ujistil, že ani on není kdovíjaký lovec. Bylo to... nu, zkrátka se díky němu cítila o trohu lépe. Vlastně tohohle vlka odteď měla docela ráda, i když ho znala sotva pár minut.

Sassafras se konečně dostavila až ke stromu a posadila se, prostě sebou plácla na zem, čímž dost možná pohřbila poslední zbytky uvadajících květin na jejím kožichu. Byla v mizerné náladě, rozhodně ne ve stavu, kdy by se chtěla s někým kamarádíčkovat. Přesto se zdálo, že dnes bude muset. Na jedné z vyšlapaných cestiček se na obzoru objevil nově korunovaný gamma smečky. Iska, nebo jak se jmenuje. Proběhlo Sassafras hlavou. Počkat, Iska? Zarazila se. Toho přece znala už ze svých dob, kdy smečku svatosvatě odmítala! Měla ho vlastně docela ráds. I proto se pro jednou rozhodla opustit svou pošmournou náladu a zamávala mu. "Ahoj, Isko!" Zavolala, když se vlk trochu přiblížil. "Pamatuješ si na mě ještě? Tady ve smečce se myslím známe jen od vidění, ale když jsem ještě nebyla členkou, potkali jsme se tehdy na Vřesovišti. To jsi vlastně byl ty, kdo mě nakonec přesvědčil, abych se přidala." Pousmála se a dokonce slabě zavrtěla ocasem.