Príspevky užívateľa

Bohužel pro Sassafras, Zathrian využil okaté příležitosti Sassafras přišpendlit k zemi. Ještě než se sebrala, byla jeho velkými tlapami opět sražena na zem. Upřímně, nebylo to příjemné. Prvotní dopad na záda jí vyrazil dech a i když ho konečně popadla, přetrvávala bolest na hrudi. Květinová vlčice však nebyla žádná křehká květinka, a tak ani nezakňourala. Místo toho se pokusila vysmeknout se mu. Byla malá a obratná a to mohlo být v tomto případě výhoda. Zathrian ji však držel pevně. Nesnažil se jí nijak zabránit přístupu ke vzduchu, přesto bylo jeho sevření doslova ocelové. Saffron škubání sebou po chvíli vzdala, akorát tím sama sobě způsobovala další bolest. Měla však ještě jeden triump v rukávu, akoráw nevěděla, zda ho chce použít. "Zathriane." Zasípala mezi záchvaty kašle, které vyražení dechu nutně provázely. "Buď ze mě slezeš a já se vzdám, nebo budeme bojovat dále." Neřekla, jak, ale Zathrian si přesto musel být vědom, že bude mít nějakou magii, o které pravděpodobně mluvila - vzhledem k tomu, že fyzických možností jí mnoho nezbývalo.

Přikývla. "To máš pravdu. Ale vlci jako já, kteří poctivě trénují, aby plnili svou funkci a i ve volném čase pracují, například ochranou smečkyových hranic, jednoduše nepadají." Pravila hrdě. Tahle otravná šedinka, která smečku ani neměla, jí neměla co vykládat o tom, jak ve své vlastní smečce, jejíž členství si vydřela potem a krví při trénincích a ceremoniálech, padne. Saffron švihla ocasem, ještě než druhá vlčice stačila podruhé otevřít tlamu. Zajímalo jí, kde tahle vlčka bere svou hrdost a pocit, že se může jen tak promenádovat na území cizí smečky.
Odpověď na svou předchozí otázku se vzápětí dozvěděla. Vlčice byla dcerou vážených vlků, o kterých se učila při konverzacích s Cyranem o historii smečky... a mimo jiné také sestra současného alfy, Zathriana. "Uznávám tvé právo vidět se se svým bratrem, ale neznamená to, že se tady můžeš chovat, jakoby ti to patřilo. Jestli ho chceš vidět, tak teď půjdeš se mnou a společně ho najdeme. Pokud se ti to nelíbí, ještě tě můžu prostě vyhnat. Tak, kterou z variant si vybíráš?" Saffron už zněla více smířlivě, její tón hlasu byl však stále přísný. Bylo jasné, že vlčici tu procházku smečkovým územím nedá zadarmo.

Sassafras stále držela jeho bok. Věděla, že se dlouho neudrží, a tak se vzápětí vrhla po ocasu. To však byla osudová chyba. Zathrian ocasem švihnul, čímž jí nejen upláchl, ale taky Saffron jednu vlepil přímo do otevřených očí. Ty se mladá vlčice pokusila včas zavřít, stejně ji ale útok dezorientoval dostatečně na to, aby se jí vlk vrhl po přední části těla. Saffron nezbývalo než odběhnout dozadu, pochopila však, že nemá čas se otočit, nechce-li být zakousnuta. Musela proto couvat. Zamávala křídly, které nebyla dostatečně velká, aby s nimi mohla létat, ale pomohla jí alespoň udržovat rovnováhu. Očividně však ne dostatečně. Po chvíli couvání klopýtla a byť mávala křídly sebevíc, od plácnutí sebou na zem ji to nezastavilo. Tím dala Zathrianovi jedinečnou šanci boj ukončit. Sakra, sakra, sakra... Proběhlo jí hlavou. Hned se začala hrabat zpátky na nohy, ale bylo to dost rychle?

Ještě jednou se slabě zasmála, když jí vlk řekl, jak je rád, že to nemyslela vážně. "Přece by sis nemohl myslet, že bych měla s někým, koho skoro neznám, vlčata." Ušklíbla se. "Jsi hezký a působíš jako gentleman, to jo, ale přece jenom se skoro neznáme." Ušklíbla se Sassafras a následně podala vlkovi vysvětlení, které by ho snad mohlo i slabě urazit. Byl v něm ale skrytý jeden, možná dva komplimenty, které jakoby dělaly celé vysvětlení lepším.
Když se Alaric posadil, dala mu pár minut na odpočinek, ale po chvíli už zase začala poskakovat po planině. "Běžíme dál, ne? Snad už nejsi unavený, vždyť jsme zaběhli teprve jen tu vzdálenost z lesíku sem... Já jsem zvyklá běhat přes půlku území smečky." Prohodila a obrátila hlavu na stranu, jestli se tedy jako rozběhnou.

Stále obcházela kolem druhé vlčice a vychutnávala si každý jeden moment. Ať už na ni vlčice hodlala zaútočit či ne, hodlala si její ukázkové vyhození užít. Moje první vyhození! Ano, bylo tomu tak. Většina vlků si ani netroufla na území azarynské smečky, proto často nebylo koho vyhazovat, Tahle vlčice však byla tak oprsklá, že si dovolila přijít až na planinu, ne na tu část těsně za hranicemi, ale kamsi dál, jakoby měla namířeno přímo do tábora. To by se jí tak líbilo... bohužel pro ni, my nepřijímáme tuláckou špínu s otevřenou náručí, jak si tahle holčička myslí. Ušklíbla se v duchu. To už však druhá vlčice promluvila a malá se naježila. Na cizím území a ještě bude nazývat její členy hloupými? To by si snad i žádalo ukázkové vyhození přímo od Alfy smečky! Přemýšlela. Alfa by si ji jistě vychutnal, tím si byla jistá. "Nikdo." Zasyčela v odpověď. "Vlci jsou smečková zvířata. Bez smečky jsou nikým. Ale zatímco já už smečku mám, mám možnost se zlepšovat a stát se někým, ty jsi stále pouhé malé drzé nic." Zavrčela.

Saffron už pospávala, když si všimla, že do nory někdo vstupuje. Ten někdo nebyl nikdo jiný než Alaric. Sassafras se pro sebe usmála, celkem ráda vlka viděla. A nese kořist, to se hodí. Akespoň už na lov nemusím sama... Ušklíbla se. "Zdravím tě." Opětovala vlkovi vlídný pozdrav a jakmile si přisedl k ní, kousek se posunula, aby mu uvolnila místo v suchou trávou vystlaném pelechu.
Zazubila se, když se pozorovala jeho snahu olíznout si tlamu. Musela uznat, že to vlkovi moc nešlo, od krve ji měl celou a na některá místa jazyk prostě nedosáhl. "Chceš s tím pomoct?" Zeptala se líně, na odpověď však snad ani nečekala. Zvedla se ze svého místa a pokud Alaric neuhnul, několika rychlými pohyby jazykem ho očistila. "Lepší." Prohodila spokojeně a vrátila se na své místo. "Nu... jak jde život?" Zeptala se pak, jakoby nic.

Upřímně, drahá Sassafras si se svým příchodem dávala hodně na čas. Rozhodně na srazu nebyla první ani druhá, Až po notné chvíli čekání, snad jakoby si dokonce dopřávala dramatickou pauzu, se malá okřídlená vlčice objevila mezi stromy. "Buďte zdrávi. Nihilští, předpokládám." Pozdravila neutrálně, načež zavětřila, snad aby si ověřila, že skutečně mluví s delegací z nihilské smečky. Upřímně, Arrakise by asi časem poznala, toho si jistě všimla na plese. Druhého vlka ale mohla poznat skutečně jenom podle pachu, který si na plese zapsala hluboko do mysli.
Dnes neměla dobrý den, proto měla možná dokonce i radost, že si svůj vztek mohla vybít na někom, kdo nebyl z její smečky. Tušila, že dnešní souboj bude mít zhruba stejná pravidla, jako mívaly souboje s ostatními bellatory, přesto jí nevadilo do dnešního boje dát emoce - to, k čemu by se u svých bellatorských přátel nikdy neuchýlila a trénink raději odložila, než aby jim ublížila. Jestli však ublíží svému dnešnímu protivníkovi jí bylo poměrně jedno, ať už to byl, kdo to byl, považovala ho za vlčí odpad, tak jako všechny ostatní, kteří ještě nenašli cestu k její smečce. Přesto se ve jméně zachování dobrých smečkových vztahů držela na uzdě a nezněla tak nijak pohrdavě. "Mé jméno je Saffron Adrastea a jsem Theta azarynské smečky. Bellatorka, přirozeně." Představila se a změřila si svého protivníka pohledem, očekávajíc, že se taky představí. Byl vysoký, ale Sassafras to nijak nevyvádělo z rovnováhy. Byla skoro nejmenší ze smečky a tak kdokoliv, s kým kdy bojovala, byl vyšší než on. Výška - u druhého vlka dosti impozantní - byla sice jistě výhodou, na druhou stranu ale obvykle přicházela se sníženou rychlostí a obratností, kterýmii disponovala zase Sassafras. "Jakmile budeš připraven, můžeme začít, já připravená jsem." Prohodila pak a postavila se několik metrů před Enkida, dávaje mu tak výhodu prvního výpadu.

Sassafras se zarazila. Snad ani ne nad tím, jestli si je skutečně jistá, že má právo ji zabít, ale minimálně nad neskutečnou drzostí oné vlčice, jejíž identitu zatím neznala. Měla však pocit, že ji nedávno zahlédla na plese, a proto se rozhodla, že se odpíchne od této informace. "Ano." Zavrčela. "To, že se naše smečka držela při zemi na plese ještě neznamená, že si vy, prašiví tuláci, můžete jen tak nakráčet na naše území a předstírat, že je to tady vaše." Štěkla po ní a švihla ocasem, ne však jako když vlk ocasem zavrtí radostí, to ne. Spíš nerozhodně, jestli má vlčici sežrat hned, nebo ji prvně mučit a sežrat ji až za chvíli.
Potřásla hlavou a udělala dalších pár kroků k vlčici, načež ji, pokud Darina mezitím neutekla, začala obcházet v kruzích. Její malé tělo stále působilo poněkud humorně, právě proto se ale rozhodla pro nějaké ty zastrašovací taktiky. "Kdo vůbec jsi?" Zeptala se poté, ale znělo to spíš jako rozkaz než otázka.

Sassafras se ušklíbla. "Myslela jsem cizí jakože ne můj. Ty jsi pachem Azarynu prolezlá jak týden stará mršina žížalkama, samozřejmě. A jak jinak taky, čím jiným bys jako měla páchnout?" Sassafras se dostala na Norest až po velkém Nihilském dramatu, neměla tedy ani ponětí, odkud mladá šedá vlčice pochází. Předpokládala, že kdysi bývala prostou tulačkou, stejně jako Sassafras sama. Atentát, ten by ji ani ve snu nenapadl!
"Ach. To já taky, adrenalin je fajn." Přikývla potom. A vzápětí hned zavrtěla hlavou. "Ne, jen obcházím hranice a nějak jsem se zatoulala. Ačkoliv, ono není semtam na škodu se projít i tím hůře schůdným terénem, že, protože právě tudy by se sem mohl chtít dostat nějaký vetřelec." Moudře pokývala hlavou. "No přesně. Krysa jedna Přízračná." Nevěřícně potřásla hlavou. "Mimochodem, ty jsi také bellatorka, nepletu se? Já jen, že už jsem boj dlouho netrénovala, tak jestli bys třeba nechtěla společně obnovit mozkové závity a svalovou pamět..." Nabídla po chvíli mlčení druhé vlčici nesměle.

Sassafras ležela v noře své smečky. Ne ležela, válela se. Doslova. Válela se a lenošila a chytala lelky. Vzhůru musela být už několik hodin a přesto se zatím neobtěžovala zvednout se ze svého místa dál než zásobám kořisti. Dneska neměla nic v plánu, žádný trénink, žádnou obchůzku hranic, nic. Možná bych mohla alespoň něco ulovit... Napadlo ji, když hodila očkem k oněm zásobám kořisti, které se den ode dne tenčily. Lovci už sotva zvládali nalovit pro celou smečku. Tuto myšlenku ale brzy zahodila, kořisti bylo venku tak málo, že se ona, vlčice se skoro nulovou loveckou schopností, nemusela ani snažit, aby celou misi od počátku prohlásila za totální neúspěch. A tak jen dál ležela, nahřívala své už tak dost vyhřáté místečko a koukala směrem k východu, jestli se náhodou v díře v zemi neobjeví někdo zajímavý, s kým by třeba alespoň hodila slůvko.

Saffron se rozběhla z lesa ven. Teď běželi po planině, zde přezdívané jako zaječí. Běželi jeden vedle druhého a běželi poměrně dlouho, než na druhém konci planiny zastavili. Poté ji Alaric překvapil svou upřímnou odpovědí. Sassafras se zarazila. Vážně? Proběhlo jí hlavou. Ne však proto, že by ji vlk odmítl, to ne. Spís proto, že to vzal vážně. Nevěděla, jak reagovat, ale nakonec se upřímně rozesmála. "Ale Ale..." Třásla se smíchem přímo hurónským a přitom se o něj slabě opírala, jakoby celým tím humorem měla problém udržet stabilitu. Pokud však o její dotek nestál, byla zároveň schopna sama stát a v takovém případě se rychle odvrátila. "Občas mám divné myšlenky, víš? Jen jsem je s tebou chtěla sdílet, a... společně se jim zasmát." Vypadlo z ní, když její záchvat smíchu přešel ve slabé chichotání. "To by byla přece šílená blbost, mít spolu děti. Vždyť se skoro neznáme a já jsem ještě hrozně mladá a... vlastně ani nemám ráda děti!" Vypískla. "Navíc by nám to Alfa beztak asi nedovolil, vždyť je to sotva pár týdnů, co ses vyhoupl z Phi zpátky na řádného člena... Já... no nevím, je to fakt blbost prostě." Potřásla hlavou.

Mladá theta smečky Azarynské se vydala na svou skoro už pravidelnou obhlídku hranic. Její hlavní úlohou ve smečce nebylo obcházet hranice, nýbrž učit se bojovat, přesto si občasnou procházku po hraničních územích neodpustila. Kdyby jen věděla, že dnes i na ten boj možná dojde... nu, ale nevěděla. Zatím jen ocházela hranice a nedávala zrovna dvakrát pozor, proč taky, žádný cizinec by se přece neodvážil vstoupit na území azarynské smečky bez ohlášení!
No nicméně, odvážil. Jak tak malá, ale zato mohutná vlčice procházela planí, které členové smečky přezdívali zaječí, udeřil ji do čumáku cizí pach. Sassafras si prvně pomyslela pouhé hm, jak byla zamyšlená, nevěnovala mu valnou pozornost. Až když udělala pár dalších kroků a pach nezmizel, ale zesiloval se, Saffron připravila své tělo do pozoru a zavrčela. Jaká tulácká špína si to dovoluje vstoupit na území mé smečky?! Chtěla říct. Ale neřekla to, tušila totiž, že za to by ji ani její Alfa Zathrian nepochválil, a to přestože byli smečka k tulákům vesměs nepřátelská. Místo toho se zmohla na pouhé, trapné: "Hej ty, co tu děláš?" Přesně takhle na vlčici zavrčela, a aby svým slovům dodala na důležitosti, rocvnou k tomu dodala: "Uvědomuješ si vůbec, že jsi na území smečky Azarynské? Mohla bych tě za tvůj prohřešek zabít, kdybych chtěla!" Takové výhružky zněly v podání malinké vlčice skoro až vtipně, zdání však v tomto případě opravdu klamalo, Saffronino tělo totiž bylo připravené na boj, ve kterém se rozhodně nehodlala nechat zahanbit.

Ušklíbla se na druhou vlčici, svou starší sestru. Komplimentíky a small talk, to bylo jejich! Pak už však přišla vážnější část rozhovoru: drby. Saffron moudře pokývala hlavou. "To tedy mám. Ještě jak se povyšoval nad ostatní vlky, jakoby sám nebyl jen prašivou tuláckou špínou..." Pokroutila očima. Výraz "tulácká špína" se do prostoru, kam byli zváni i oni, tuláci, jistě nehodil, ale Sassafras si ho nemohla odpustit. Neměla totiž o vlkovi vůbebc dobré mínění.
Opět přikývla. "No to teda. Navíc, teď si velevážěná Beta, i kdyby se ti líbil jen jeden vlk z celého vesmíru, máš na to právo! Když už o tom mluvíme..." Potutelně se na světlehší vlčici zazubila. "Líbí se ti někdo? Ze smečky nebo mimo ni, víš, že mně můžeš říct všechno. Jsem naprosto diskrétní." Ušklíbla se, ale s očekáváním se na sestru zadívala, jakoby skutečně očekávala odpověď. Mno jo, kdo by nechtěl vědět, kdo se tak krásné vlčici líbí, že?
I další Delleina reakce si vysloužila Saffronino přikývnutí. "Máš pravdu. A vůbec, není to ještě vlče? Vypadá tak... dětsky. Blbě, chápeš. Navíc, až moc se podobá asi tak polovině Přízračných, musí to být jeden z toho milionu vrhů, co ty nuly plodí ve snaze se nám vyrovnat." Sassafras samozřejmě nevěděla ani o Ghu'lassově příbuzenství ke kterémukoliv z Přízračňáckých vlků, ani o tom, kolik potomků tato smečka v posledních letech měla, v obou případech mohla jen hádat. Ale drby, to bylo její, o to, jestli mluví pravdu, už se tolik nestarala. Snad by ještě nějeký štiplavý drbík dodala, už už otevírala pusu, když jí její sestra doslova vyrazila dech. "Co prosím?" Vykulila svá krásná zelená očka. "Vetřelce? To ale znamená, že pokud tenhle vlk umí krást podoby... mohl by si vzít podobu třeba tvojí nebo Zathrianovu a rozkmotřit nám smečku!" Vypískla možná až moc hlasitě. "To bychom měly vyšetřit." Řekla pak rázně a ani nečekala na odpověď, už už se k mladému Přízračnému drala.

Chtěla souhlasit, už už kývala hlavou. Když tu ji na druhém vlku cosi zarazilo. Nevěděla co, ale vlk se jí najednou znelíbil. Začala mít pochybnosti o jeho slovech, o tom, co pro něj znamená "rodič vysoké úrovně". Chtěl by snad limitovat, kdo smí mít vlčata a kdo ne? Byť Sassafras souhlasila s tím, že velmi nízko postavení vlci by neměli mít vlčata, jednoduše protože nemohou zajistit vlčeti stabilní zázemí a také často ještě nemají důvěru své smečky, většinu vlků nechtěla v množství vlčat nijak liitovat, naopak - bylo jedině dobře, pokud měla každá smečka několik párů v plodném věku, jinak smečka stárla.
Místo souhlasu se rozhodka reagovat prudce. "A co ty, ty máš, jak říkáš, rodiče vysoké úrovně?" Zeptala se, očekávajíc negativní odpověď. Proč? Jednoduše proto, že vlk se podle jejích měřítek chovat neuměl. Příliš se povyšoval nad ostatní vlky vzhledem k tomu, že on byl v současnosti pouhým tulákem, odpadem vlčí společnosti. Ani jeho rod už na Norestu nic neznamenal. Sassafras by se mu nejraději vysmála do obličeje, neboť i ona, obyčejná Theta, za sebou měla celou silnou smečku, zatímco vlk s podivnými znaky měl za sebou... nu, jen sám sebe.

Sassafras se rozzářila, když se před ní zjevila Fäoline. Ne že by se nějak znaly, jen spolu cvičně bojovaly při ceremoniálu na Thetu, ale měla ji vlastně docela ráda. Kdyby nic jiného, alespoň jí pomohla k vyššímu postavení, a to bylo vždycky dobré. Společně se staly opravdovými členkami smečky Azarynské. "Ach, ne, jen jsem se lekla. Moc často sem nechodím, ale upřímně, v tuhle roční dobu bych tu nikoho nečekala. Proto jsem se tak vyděsila, když jsem ucítila cizí pach." Pousmála se, spadl jí kámen ze srdce. Ještě že to byla jen Fäoline. Nerada by teď odsud někoho vyháněla, ne z tohohle terénu. Narozdíl od slečny Fäoline totiž neměla funkční křídla a to by jí případné vyhánění dost ztěžovalo. Potřásla hlavou a vydala se těch pár desítek kroků za šedivou, rohatou vlčicí. "Co tu děláš? Snad se neschováváš, nebo jsi na obhlídce hranic? Je potřeba to tu hlídat, teď jsem tu nedávno cítila pach nějakého Přízračného, co překročil hranice až k nám..." Nakrčila čumák. "Nezdvořák, hned bych ho hnala!" Štěkla ještě.