Príspevky užívateľa

Kdyby se jí Rufus zeptal na techniku lovu, možná by i zjistil, že žádnou nemá. Saffron byla velice špatnou lovkyní, bylo proto s podivem, že se jí ten králík vůbec podařil ulovit. Obvykle jí utekli a třeba na vysokou, na tu si už netroufala vůbec. Přidání se do smečky byl pro ni tedy doslova dar z nebes, neboť konečně měla o žrát... a i ten lov se snad časem naučí. Na tu techniku se však Rufus nezeptal, a proto byla dosud opředena tajemstvím.
Jak tak žrala a zkoumavě pozorovala oranžového, z vlka pomalu vylezlo jeho jméno i otázka, na kterou se jí tady ptal snad každý. Asphodelle. Upřímně, už ji to docela štvalo, ne však dnes, kdy jí to zas tak moc nevadilo. Místo toho se zasmála. "Těší mě, Rufusi. Já jsem Saffron. A ano, s Delle jsme sestry." Odpověděla a opět se zakousla do králíka. Pak mu bez zaváhání urvala nohu a hodila ji směrem k Rufusovi - pokud byl stále ve vzduchu, pak někam pod něj. "Dáš si se mnou?" Nabídla mu.

Sassafras obrátila hlavu na stranu. "No, uznám, že k cizincům nebývám většinou moc milá." Pokrčila rameny, nezdálo se, že by se ohledně toho cítila nějak zle. "Ach tak Rufus..." Přikývla na další vlččina slova. "V tom případě v pořádku, jsi-li členkou smečky. Omlouvám se ti, že jsem na tebe tak vyjela, ale... nejsi cítit jako ze smečky. Budeš tu asi nová, že?" Zeptala se Saffron se zájmem, tentokrát už o dost přátelštěji než předtím.
"Valencia, pěkné jméno." Prohodila Sassafras vesele. "Moje jméno zní Sassafras, ale můžeš mi říkat Saffron. Respektive, musíš, na Sassafras vpodstatě neslyším." Ušklíbla se. "A teď... jestli jsi tu nová, nechtělka bys třeba ukázat území? Taky ve smečce nejsem dlouho, ale myslím, že co se týče území, už se tady docela vyznám." Nabídla vlčici.

Sassafras se vydala na jednu z obchůzek mimo území smečky. Jako omega směla strávit mimo území jen půl dne, ale šest hodin pro ni byla dlouhá doba. Zvlášť dnes, když neměla namířeno nikam daleko. Jen k troskám jednoho hradu, který pro ni byl opředen mnoha vzpomínkami.
Saffron se procházela troskami Othamského hradu a utápěla se v nostalgii. Tady poprvé potkala svou sestru Asphodelle, po tak dlouhé době, co od sebe byly odděleny. Ani nevěřila, že ještě žije, když na ni najednou zde v Norestu narazila.
Tentokrát však nenarazila na svou dlouho ztracenou sestru, ale na něco...nu, jistěne lepšího, avšak zajímavějšího určitě. Copak to asi bylo? Sassafras ten řetízek s lebkou chvíli zkoumala, než si ho konečně nasadila. V tu chvíli jí tělem jako blesk projel velice divný pocit, až z toho musela zavřít oči. Když je zase otevřela, zjistila, že se... vznáší nad svým tělem? No skutečně, její tělo jako kdyby jí najednou nepatřilo! Její duše, tedy jakési matné obrysy jejího předchozího vzhledu byly stále součástí Saffron, ale její tělo jakoby zůstávalo na zemi, zatímco ona se vznášela nad ním. Zezačátku ji to vyděsilo, ale pak se rozhodla, že je to vlastně super. Jak vzápětí zjistila, jako duch se mohla pohybovat mnohem volněji! Teď byla duch hradu othamského, jaká legrace!

Zrovna chrupkala kdesi v pelíšku, když se jí nad hlavou ozvalo hlasité vytí. Nebyla zrovna tvrdý spáč, prto se probudila reltivně rychle. Jinak řečeno vyskočila na nohy do pozoru a začala se rychle rozhlížet kolem sebe. Kde? Co? Kdo na nás útočí? Do boje! Nu, jinak řečeno jí chvilku trvalo si uvědomit, že tohle nebylo bojové vytí, ale vytí prostě a jednoduše svolávající smečku. Upřímně, tady v Azarynu to ještě nezažila a doma byla skoro moc malá na to, aby se takových shromáždění účastnila, takže... tohle byla vlastně její první svolávačka. Nehodlala to dát najevo, ale nemohla se dočkat. Že by konečně ceremoniál pro omegy?
Rychlým klusem doběhla tam, kde bylo vytí nejsilnější - tedy na místo setkání. Celá smečka už tam byla nastoupená, a vedle alfy Feiera byl... Zathrian? Že by nová Beta? Ten se ale má! Posteskla si. Život v Azarynu byl fajn, ale to omegování už ji upříkně nebavilo. Byť chápala, že ve smečce ještě není dost dlouho na to, aby měla nárok na vysoký post, nějakému postu Bety by se taky nebránila, to ne že ne.
Nakonec se však stalo něco trochu jiného. A upřímně, sehrálo se to všechno hrozně moc rychle. Feier odchází, Zathrian je naším novým alfou, betou je Delle... Delle... moje sestřička! Přehrávala si v hlavě, co se právě dělo. Hlavně na svou drahou sestru byla velice, velice hrdá. "Gratuluju... i tobě, Delle." Pronesla proto a usmála se, možná došlo i na nějaké to zavrtění ocasem. Jakmile pogratulovala, i ona se přidala k chorálu hlasů, vyjících Feierovi šťastnou cestu.

"Ještě jedna věc." Zastavila mladého vlka, když byla vyzvána k cvičnému boji. "Chceš používat i magii, nebo ne? Dávám ti tuto možnost pro případ, že tvá magie není využitelná v boji. Vypadáš o dost větší než já, v tom asi budeš mít výhodu, ale i tak si myslím, že bychom měli začít rovnocenně, buď oba s magií, nebo bez ní." Pravila. Hned, jakmile však dostala odpověď, se vydala do boje. Prvně Zathrianovi dala pár vteřin na nadechnutí, podrbání se nebo cooliv, co chtěl ještě vykonat, načež se po něm vrhla. Neměla ráda začínat útokem, byla spíše sebeobranný typ, ale tady usuzovala, že vlk se po ní první nevrhne. A ono neuškodí, když si ty útoky potrénuje, že.
Ráda by se vlkovi vrhla po krku, tam však se svým malým tělem dosáhla jen velice těžce. Rozhodla se tedy pro jiný, méně pro tělo důležitý, avšak velmi bolestivý terč - šlachy na nohách. Ano, jinak řečeno vyrazila s vyceněnými zuby proti jeho tlapkám.

Sassafras se podivila, že se vlčka tak rychle stahuje. To je divné, nejsem přece tak děsivá, ne? Saffron nebyla zvyklá na to, že by z ní měl někdo ocas mezi nohama. Přece jenom měřila sotva šedesát pět centimetrů a i tahle mladá vlčice před ní už byla vyšší než ona. A přesto tiskla mladá vlčice uši k hlavě a krčila se, jakoby jí vlčice právě předvedla své bojové schopnosti, které byly... nu, minimálně děsivější než Saffron sama a hlavně celkem neúměrné její výšce. "Ale ale, snad jsem tě nevyděsila." Povytáhla obočí. "Neboj se, nejsi v problému. Jen tě budu muset poprosit, abys území smečky opustila, či pokud máš zájem se přidat, zavedu tě za naším Alfou a on ti najde opatrovníka. Tak se vybodni na ten stažeý ocas a komunikuj se mnou. Jen tak se můžeme dostat k spokojenosti obou stran." Usmála se hnědá květinová vlčice, tentokrát upřímně.

Povytáhla obočí. "Zapaluje bráchu? A co na to on, nebolí ho to?" Zamračila se. Tady Plamínek měl naděláno na pěkné sourozenecké neshody, alespoň ona měla své sestry tak ráda patrně jen proto, že v dětství ani jedna z nich nedostala do vínku magii ohně, kterou by je v pubertě pak zapalovala, když chtěla, aby se uhly na stranu, protože královna prochází. "Ale pán ohně jsi, to musím uznat A pán hezkého ohně, fialový plamen jsem ještě neviděla." Střihla mu tam další kompliment, zřejmě vedoma si toho, jak na něj dobře působí.
Na vlkovy otázky už nereagovala, ale jakmile mladý vlk zmínil Feiera, musela se hodně držet, aby nebvybuchla smíchy. Skutečně je tam starý? Proběhlo jí hlavou. Alfa její smečky jí ve skutečnosti nepřipadal vůbec starý, tipovala by, že bude jen o pár let starší než její rodiče, když ji a její sestry měli. A oni byli relativně mladí. Usoudila však, že oproti malému Plamínkovi, který mohl mít sotva pár týdnů, byli staří všichni, a tak nad tím pokrčila rameny.
Jakmile ji Plamen tak vyděsil, zavrčela na něj. Ani ne však nepřátelsky jako spíš výchovně. "To se dělá, takhle mě děsit? A ještě můj strach nazývat vtipným? No počkej, já ti ukážu! Chtěl jsi, abych ti ukázala magii, že?" Saffron se v očkách objevily lišácké jiskřičky. Ano, skutečně se mu chystala ukázat magii. Nehodlala však vůbec být tak mírná a edukativní, jak plvodně plánovala - ne že by mu chtěla nějak ublížit, to ne. Ale vyděsit? Stoprocentně.
Vylezla tedy z vody a oklepala se, jakmile si všimla, že už ji tam vlček nepronásleduje. Zůstala však v bezpečné vzdálenosti. Pak se přemýšlivě zamračila a na krátkou chvíli se zatvářila nepřítomně. Z jejího soustředění pak vylezlo tornádo plné motýlů, zezačátku skoro mikroskopické a krásné, ale jak se pomalu blížilo k Plamenovi, zvětšovalo se a klepot tisíců a tisíců křídel se zdál dosti ohlušující. Nakonec bylo tak veliké, že mladého vlčka bez problému pohltilo. Saffron ho neudělala tak rychlé, jak mohla, to by mu totiž mohlo skutečně malinko ublížit, i tak byl ale Plamen uprostřed tornáda donekonečna bit zdánlivě nekonečným množstvím motýlích křídel. Motýli byli všude. Mezi jeho tlapkami, za ocasem, v uších a pokud nezavřel oči, tak i tam. Kamkoliv se malý červený pohnul, tam šli motýli za ním. To však trvalo jen pouhou chviličku, sotva dvě desítky vteřin, pak nechala Sassafras všechny motýly odletět, předpokládajíc, že tímto nepříjemným zážitkem už vlčkovi udělila dostatečnou lekci.

Valencia nebyla jediná, kdo se dnes vydal na průzkum po území. I Sassafras na něm byla stále nováčkem, byť nějaký ten měsíc už tu žila. Vlastně to tady znala už docela dobře, protože měla hned od přijetí napilno a od té doby pravidelně obcházela terén, snad s vidinou povýšení z tak ponižujícího postu jako je omega.
Toho dne tu však nebyla sama, jak brzy zjistila. Narozdíl od druhé vlčice byla vždy v pozoru, a tak si jí všimla hned, jak vstoupila na planinu. Zprvu jí nevěnovala pozornost, jakmile se však přiblížila blíž, nemohla si nevšimnout, že vlčice nepáchne jako jedna z nich. Jednalo se však, zdá se, o vlče, a proto tento tvrdý přešlap nehodlala častovat agresivitou. Zároveň to však nehodlala nechat jen tak, proto se vlčky na tuto skutečnost opýtala, zdánlivě sladce. "Ahoj, má drahá." Pravila a falešně se usmála. "Zřejmě ti nikdo ještě neřekl, že tady už jsi na území smečky Azarynské. Jistěže ne, jinak bys tu už nebyla. Podle pachu však soudím, že se tu pohybuješ už pár dnů, jak je možné, že jsi ještě nenarazila na nikoho ze smečky, kdo by ti to vysvětlil?" Zeptala se a povytáhla obočí v očekávání.

Na chvíli se zarazila, skoro jakoby jí nad hlavou byla vidět ozubená kolečka, jak jí to v hlavince šrotovalo. Nakonec se konečně probrala z tranzu a pravila: "Ach, takže jsem nechtěně uhodla tvoje jméno? No dobrá tedy, Plaménku. Jmenuješ se velice tématicky." Ušklíbla se a párkrát švihla ocasem ze strany na stranu, snad na znamení, že to i přes to všechno myslí dobře.
"Nezapaluješ? A k čemu ti je ten oheň teda?" Zeptala se překvapeně a povytáhla u toho obočí. Jestli ten jeho oheň skutečně nic nezapaluje, tak je docela k ničemu. No, možná dobrý na zastrašení... na to je vlastně docela užitečný. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Malý vlček ji zajímal čím dál tím víc.
Přikývla moudře, nadšená, že je zase jednou chytřejší než její konverzační partner. I když teda, porovnávat se s vlčetem, co sotva umělo mluvit a chodit, od ní nebylo zrovna dospělácké. "Podědit znamená, že jsem to dostala po někom, když umřel. V tomhle případě jsem to teda dostala ještě za jejího života... uhh... jak ti to vysvětlit." Zarazila se, protože najednou nevěděla. Mávla nad tím tedy packou a doufala, že na to vlček brzo zapomene. "A nežije je, že je mrtvá! Za duhovým mostem. Prostě už tu není mezi námi. Toho se brzo také dočkáš, vlci umírají každou chvíli. Ty teda budeš žít ještě dlouho, ale jistě se ve smečce najdou nějací starší, co už to mají za pár." Pokrčila rameny, jako by ji osud smečkových starších pramálo zajímal. Vlastně ani nevěděla, zdali tu nějací starší jsou. Některé smečky holt neměly to štěstí, aby se její členové dožívali vysokého věku.
Už už se chystala, že mu to teda ukáže, když jí vlk zlomyslně oznámil, že ji zapálí. "Vždyť si říkal, že nikoho nepá- co to děláš! Au!" Vypískla, když se jí plamen dotkl. Přestože nebyla spálena, v tu chvíli nebyl čas kontrolovat, jestli hoří, nebo ji plamen jen lechce ohřál. Proto vyjelka a dala se na útěk - instinktivně zamířila do řeky.

Přikývla. "Máš pravdu. Ale to víš, v mé rodné smečce se vlci po příchodu stávaly Kappami, ne Omegami. Omegy byly pod nimi a byli to vlci, kteří něco provedli, zradili smečku nebo tak, ale uprosili Alfy, aby nemuseli odejít. Tak museli snášet všechno zlé padající na jejich hlavu jako trest." Pokrčila rameny. "Nevím, proč pro ně bylo tak těžké odejít. Být tulákem je sice těžké, ale ne zas tak těžké, abych kvůli tomu snášela takové ponížení." Ušklíbla se znechuceně, jakoby ji představa, že si s ní někdo hraje jako s hračkou, upřímně znechucovala. Ona sama si takhle s jejich lokální Omegou často hrála, a tak měla představu, jak to muselo být náročné, kdy vás číci vlčata stále tahají za ocas a za uši a za ocas a vy se proti tomu nesmíte bránit.
"Mno nic." Zvedla se. "Mám docela hlad, takže pro případ, že se nechceš smát mé neschopnosti lovit, odeberu se pryč si něco někde sehnat." Uchechtla se a v podstatě ani nečekala na odpověď, prostě se dala k odchodu.

Povytáhla obočí, když se vlk nezačal zuřivě bránit, ale naopak se podřizoval. To já bych se teda k tomuhle chování nesnížila. Proběhlo jí hlavou a Sassafras hned začala chudáka vlka soudit. "Proč bys tu nemohl být?" Zeptala se naoko nevěřicně, očkama přejíždějíc po celém vlkově těle. Je docela hezký. Usoudila nakonec, ale neusmála se. To vlkovi dopřát nechtěla.
Ale zřejmě se v jeho souzení přepískla. Vlk jí vzápětí skoro vyrazil dech. Taková drzost! Chtěla vyhrknout, místo toho z ní ale nevylezlo ani slovo. Kdybych byla na území své smečky, tak bych ti vytmavila!Pomyslela si ještě, pak musela ale se smutkem konstatovat, že bohužel na území své smečky, která už ani neexistovala, není, a bude se tedy muset spokojit s nicneděláním. "Kdo jsi?" Vypadlo z ní potom nakonec po notné dávce vydýchávání.

Přikývla. "Ach ano, s Delle se vídat rozhodně hodláme. Asi kvůli ní zůstanu tady na severu, snad možná jen jestli tu máte kruté zimy, budu během nich cestovat na jih." Pousmála se. Na Iskova další slova opět jen... nu, přikývla. "Máš pravdu, nebudu to mít nikde lehké. Ale třeba časem najdu členy své rozprášené smečky nebo založím smečku novou, kdo ví." Pokrčila rameny, asi jakože fakt neví, kam ji budoucnost zavede. "Skutečně? To je ale zvláštní." Povytáhla obočí, když se zmínil Iska o tom, že se k němu jako k Omegovi nikdo nechoval jinak, než teď. Pro ni byla Omega postavení nehodno ničeho, snad ani života samotného. I noví členové byli v její smečce zpravidla postaveni výš jak Omegy, o Omegu si ani vlče pomalu neutřelo packy. "Víš, jsem za tebe ráda. Kdo chce kam... navíc ty už beztak nejsi Omegou, no ne? Takže už jsi na tom vlastně docela dobře." Zazubila se.

Musela se nad vlčkovou roztomilostí pousmát. Nebyla zrovna velkou fanynkou vlčat, ale tohle jí narozdíl od ostatních nelezlo na nervy, spíš ji rozesmívalo. Je tohle to, co ostatní vlci cítí, když vídí něco roztomilého? Proběhlo jí hlavou, než ji ze zamyšlení vytrhl vlčecí hlas. Zasmála se.
"No to vidím, že jsi plamínek pán ohně, ale jak se jmenuješ?" Zeptala se. Byla trochu netrpělivá, ale vesměs nehodlala na vlčka vyjíždět pro nezodpovězení její otázky. Upřímně, asi si to ani nemohla dovolit. Ona byla Omega a tento malý vlk, přestože tak mladý, byl narozením ve smečce automaticky postaven i nad Thety. Na něj si doopravdy nemohla vyskakovat. "Jak říkám, i pán toho stromu si buď, zvládnu si najít schovku někde jinde. Jen ho prosimtě nezapal, támhle je sice řeka, ale i tak by tě taťkové za zapálení půlky území moc nepochválili." Ušklíbla se lišácky a snad na vlčka dokonce i mrkla. ´
Při dotazu na její jméno hrdě vypjala hruď, než ho vyslovila. "Já jsem Saffron Adrastea a ty kytky nevím. Trochu mi souvisí s magií, ale hlavně jsem je podědila po mamce. Ta už bohužel nežije." Pokrčila rameny, nechtíc dávat najevo, jak moc ji tato skutečnost bolí. "Mimochodem, už ti tátové řekli, co je to magie?" Zeptala se. "Mohla bych ti tu svou ukázat." Nabídla vzápětí s vidinou tréninku. Už dlouho magii neprovětrala, jelikož byla převážně útočná a v bězném životě se příliš nehodila. Jako divadélkopro vlče by ale snad ušla.

Pokývala hlavou, když se vlk představil. Jeho jméno už od ostatních slyšela, teprve teď si ho ale dokázala spojit s postavou vlka. Upřímně, musela hodně zaklánět hlavu, když se mu chtěla koukat do očí. Zathrian nebyl žádný drobeček, narozdíl od Sassafras a jejího sesterstva. Saffron to kompenzovala svaly, které se jí za její krátký život podařilo vybudovat tvrdým tréninkem, ale mladý vlk před ní vypadal, že mu ani svaly nechyběly. Měl zkrátka všechno. Saffron se líbil, měla ráda silné vlky, kteří na sobě pracují. Snad proto se i přidala do Azarynu. Pracovat na sobě, to bylo její. A o tom zřejmě celá tato smečka byla, naštěstí. Nerada by ztroskotala někde, kde by jí bylo škoda.
Nu, ale zpátky k věcí. Jakmile Zathrian zahlásil, že bojovníků je vždy třeba, rozzářila se. Čekala, že jako začínající bojovnice se jí dostane vřelého přijetí, ale nečekala, že to bude mít až tak jednoduché. Předpokládala, že bude muset prvně ukázat své schopnosti, než ji někdo mezi bojovníky přijme, ale tady to vypadalo, že bude přijata hned a vše se poté naučí za pochodu. I tento přístup měla ráda. "Ano, to bych ráda." Pravila proto na nabídku tréninku.

Zavrtěla ocasem. Byla tak ráda, že sestru vidí! Opravdu se jí o tom už ani nesnilo. Na Delleina první slova jen přikývla. Bylo snad jasné, že ona taky byla moc ráda, když našla svou sestru v živém a zdravém stavu. Na její další slova už však něco málo odpověděla, prvně však hrdě vypjala hruď, jakoby na sebe byla pyšná, že to všechno tak dobře zvládla. "Sama. Už od zániku naší smečky jsem sama." Odpověděla pyšně, skoro až nafoukaně. Měla k tomu ale důvod, být pyšná. Opravdu to nebylo lehké, zvlášť ještě za jejích vlčecích let. Když byla donucena opustit svou smečku, uměla sotva chodit a základy boje, na který se chtěla už od mala zaměřit a co odkoukala od starších, ale jinak? Neuměla lovit, nevěděla, jak svět chodí a jak krutý je mimo smečku, nevěděla nic. Všechno se musela sama naučit. To však teď nehodlala sestře všechno vykládat, jistě měly lepší věci na práci. "Bylo to těžké, velice těžké. Ale zvládla jsem to a teď jsem tady." Pravila proto jen.