Príspevky užívateľa

Zůstala jsem stát, i když mé tělo toužilo po útěku. Když nás Plamen poučil o významu toho slova, "hrdličky" jen jsem se tiše uchechtla. „Hrdličky, heh… to těžko,“ Mé oči na okamžik sklouzly k Popelovi. Mé srdce patří někomu jinému.. Jeho bratr, Plamen byl až příliš zvědavý. Možná proto jsem o něco přísněji zvedla hlavu a zadívala se Plamenovi do očí. „To tě nemusí zajímat…“ řekla jsem chladně. Můj hlas nebyl zvýšený, ale tón byl pevný. Popelova slova mě donutila se mu podívat do očí. Nabídl mi přijetí. Větu, kterou jsem už tolikrát chtěla slyšet od někoho jiného. Můj pohled zjemněl, ale jen na zlomek vteřiny. Pak jsem sklopila oči a potichu, skoro pro sebe, zamumlala: „Jo… tvůj bratr má jiný názor.“ Má křídla se lehce zachvěla. Nechtěla jsem se tu hádát, ale...nenechám si srát na hlavu.

Zastavila jsem se. Její hlas... Opakoval se mi v uších, zněl mi v hlavě jako ozvěna starých slibů. Hrudník se mi prudce zvedal, a každý nádech bolel jako nůž do srdce. V očích mi šla stále vidět bolest. Skrytá pod tím vším, jako stará rána, co se nikdy pořádně nezahojila. „Už dávno nežiju ve lži,“ vydechla jsem, hlas tichý, ale třesoucí se vztekem...nebo smutkem? „Ne… ne po tom, co jsi mi všechny ty prokleté dny cpala do hlavy lži…“ Napřímila jsem se, i když bych nejraději utekla někam, kde bych už nikdy nemusela slyšet její hlas. Kde bych už nikdy nemusela vidět její tvář. Ale zůstala jsem, podívala jsem se jí přímo do očí – teď jsem to byla já, kdo se tvářila zlomeně. Ne, ne jen tvářila. Já byla zlomená. A byla to její práce. „Říkala jsi, že mě miluješ…“ Hlas se mi ztichl. „…že mě nikdy neopustíš.“ Odmlčela jsem se. Hltala jsem vzduch, jako bych se dusila vlastními slovy. Vzlyk mi uvízl v krku. Drásal mě zevnitř, ale já ho spolykala. Nechala jsem ho uhořet v tichu, které se na chvíli rozprostřelo mezi námi. A pak, tiše, téměř šeptem, jsem dodala: „Lhala jsi mi celý život…“ Sklopila jsem hlavu. Křídla mi klesla po boku jako ztěžklé závaží. Vypadala jsem možná, jako bych se vzdávala. Ale pravda byla, že jsem jen bojovala s něčím, co nešlo vyhrát – s tou částí mě samotné, která si přála, aby to všechno nebyla pravda. Jenže byla. A pak přišla další rána. Naše cesty se rozdělily, a přesto jsi mi tolik podobná. Tolik! Všechno ve mně se v ten okamžik vzepřelo. Zvedla jsem prudce pohled. Oči jsem měla rozšířené, temné, divoké. Křídla mi vystřelila vzhůru, jako by se sama rozhodla bránit mou důstojnost. A v tom náhlém výbuchu, ze dna duše, jsem zařvala: „NEJSEM JAKO TY!“ Až se mi hlas opět přeskočil.

Lehce jsem poskočila, jakmile se z ničeho nic objevil další vlk – naprosto totožný s Popelem. Oči jsem na okamžik rozšířila překvapením a mžikově zamrkala. Než jsem si to stačila plně uvědomit, má křídla se stáhla blíž k tělu, jako bych se do nich chtěla zabalit, schovat. Jako bych si s nimi znovu oblékala brnění. „Hrdličky?“ zopakovala jsem po něm, zmateně, s lehce pozvednutým obočím a hlavou nakloněnou ke straně. Ustoupila jsem o krok vzad. Ne tak, aby to působilo zbaběle, ale dost na to, abych si znovu vytvořila prostor. Jeho hlas měl něco v sobě – tón, který mi nebyl příjemný. Bylo v něm něco výsměšného, možná i trochu útočného. Jen jsem sledovala, jak jeden bratr předává plamen druhému. Teplo mezi nimi bylo očividné – doslova i obrazně. A přesto se mi kolem hrdla stahoval lehký, tichý chlad. Připadala jsem si navíc. Vetřelec. „Já... ehm,“ přerušila jsem mlčení, hlas tišší než obvykle, „těší mě, Plamene.“ Snažila jsem se být zdvořilá. Opravdu. Ale stejně to vyznělo váhavě. ,,...možná bude lepší, když se vrátím na svou cestu. Nerada bych, ehm - byla někde kde nejsem vítaná." Dodala jsem. Znovu jsem couvla, tentokrát s vážným úmyslem odejít, pokud mě nezastaví.

Zastavila jsem se. Srdce mi zabušilo prudčeji. Pomalu jsem se otočila zpět a zamračila se, ,,Jak se opovažuješ, jak si můžeš dovolit otáčet má slova proti mě, po tom vše co jsi mě. Nám udělala?! Nemáš právo na to otáčet má slova proti mě a dovolit si, abych se já cítila špatně po tom co jsem řekla!" Zavrčela jsem a udělala k ní par kroků. ,,Byla jsem teprve štěně a už jsem žila sama, neměla jsem nikoho kdo by mě podpořil, BYLA JSEM SAMA!" Hrudník se mi zvedal v trhaném dechu. „Neopovažuj se mi teď cpát do hlavy, že jsi trpěla pro nás. Trpěla jsi pro svoje rozhodnutí. Pro svoje chyby. Ale my… my jsme trpěli pro tebe. KVŮLI TOBĚ!!“ Zařvala jsem a křídlem jí dala facku. ,,Proč bych měla zůstávat po tom co jsi mi provedla?! Po tom všem, co jsi způsobila!?" Zařvala jsem až mi hlas opět přeskočil.

Neřekla jsem nic. Pouze jsem tam stála a ztěžka dýchala. Hleděla jsem se na tu trosku přede mnou. Tu vlčici, která mě přivedla na světlo světa, a přesto mě nechávala chcípnout v temnotě. Na kratičký, nepatrný okamžik se mi v očích zaleskla špetka soucitu. Možná poslední zbytek malé Erys, která kdysi šeptala její jméno do noci. Ale ten pocit jsem okamžitě zadupala. Zavrčela jsem, pomalu a zhluboka. Chvíli jsem jí jen mlčky hleděla do očí. Pomalu jsem se k ní naklonila, a zašeptala jí do ucha, ,,Doufám, že budeš trpět, tak jak trpím já..." Ztichla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. ,,Sbohem.." S těmi slovy jsem se k ní otočila zády a rozešla se k odchodu.

„NEJSEM TVOJE DCERA!!!“
Zařvala jsem z plných plic. Křídla se znovu zachvěla, jako by reagovala na každičkou vlnu bolesti a vzteku, která mi trhala duši na kusy. Hlas mi zněl ostře, jako kdyby mluvila samotná bolest. Jako kdyby mluvil démon. Vydechla jsem, nohy pevně zatlačila do země a tlačila na ni dál. „Nezkoušej to. Ani se neodvažuj.“ Další krok. Pomalejší. Těžší. „Chceš mi něco říct? Řekni to jí! Řekni to malé Erys, která se každou noc budila a šeptala tvoje jméno, zpívala ti písně každou noc, protože věřila, že ji jednou zase uslyšíš!“ Zavrčela jsem, srdce mi bilo jako splašené. „Řekni to tátovi, který se den po dni rozpadá, protože tě pořád miluje! A co tvoje ostatní děti?! Vzala sis jen své oblíbené a zbytek jsi nechala chcípnout! Co Ravonny?! Co Faöline?! CO JÁ?!“ Hlas mi přeskočil, ,,JSI SPOKOJENÁ?! ŠŤASTNÁ S TÍM, JAK JSI NÁS ZNIČILA?!" Pohlédla jsem jí přímo do očí – hluboko. A v tom pohledu bylo všechno, co jsem nikdy nemohla říct nahlas.

To zatracené jméno.
Svaly na zádech mi ztuhly, jako by do mě udeřil blesk. Bez jediného varování jsem roztrhla křídla. Silně, výhružně, jako šlehnutí biče. Udělala jsem k ní jeden velký krok, oči zarudlé od slz, ve kterých hořel plamen hněvu. „NEŘÍKEJ MI TAK!“ zařvala jsem, až mi hlas přeskočil a nabral velmi zvláštního tonu.. Slova se mi zadrhávala v hrdle, ale vyrvala jsem je ze sebe jako jed. „Ta, kterou jsi tak nazývala… je mrtvá!“ Hrudník se mi prudce zvedal a klesal, dech trhaný, ale už ne bezmocný. V hrdle mi drhla krev, ale pokračovala jsem: „ZABILA JSI JI! Zabila jsi ji v den, kdy jsi odešla. V den, kdy jsi mě nechala stát samotnou mezi troskami všeho, čemu jsem věřila!“ Křídla se zachvěla, a já začala pomalu kráčet dopředu a tlači tak na Bellanu. Tělo se mi klepalo, ale držela jsem se zpříma. Tohle nebyla slabost. Byla to síla, která konečně našla hlas. „Erys byla hloupá! Věřila, že se pro ni vrátíš! VEŘILA, ŽE JÍ JEJÍ MÁMA MILUJE!" Zavrčela jsem a pokračovala. ,,Erys se smála, snila, zpívala... a ty jsi ji pohřbila. Beze slova. Bez rozloučení. A ANI SES NEOHLÉDLA!!!“ Oči se mi zalily novými slzami, ale tentokrát jsem je neotřela. „Tohle je to co zbylo! Po tom ta malá, naivní Erys uvědomila, že jí matka nikdy nemilovala, po tom co jsi jí opustila! KVŮLI TOBĚ, JSEM PŘIŠLA O VŠE, CO JSEM KDY MILOVALA!"

Jeho poznámka o mém zpěvu mě na okamžik zaskočila. Nečekala jsem, že něco tak prostého jako hlas, zaujme někoho jako jeho. Možná proto jsem jen krátce, tiše vydechla. „Ani nevím,“ odpověděla jsem po chvíli, oči upřené do prázdna. „Jednoho dne jsem prostě přestala..“ Když se dobrovolně nadechl zbytků mlhy, zamrkala jsem a s mírným pobavením mu křídlem lehce mávla před čumákem. „Oh – nedýchej to,“ upozornila jsem ho s jemným tónem, „ta mlha tě uspí, pokud jí budeš dýchat dostatečně dlouho.“ Můj tón zněl téměř pobaveně, ale v očích bylo varování, tiché a přirozené, jako by tenhle dar byl zrádně krásný. Jako já. Všimla jsem si jeho pohledu který se zadíval na mé křídla. Pomalu jsem se k němu otočila zády a roztáhla jsem obě dvojice křídel do stran – větší pár se leskl tmavou modří, která plynule přecházela do zářivé bílé na spodní straně. Menší pár pod nimi, čistě bílý. Křídla se chvěla v jemném vánku, světlo se na nich odráželo v tichých odlescích. Položila jsem křídla na sebe, tak aby to na moment vypadalo, že mám pouze jeden pár křídel. ,,V klidu, ani já neviděla nikoho kdo by měl dva páry jako ja.." poznamenala jsem.

Nedokázala jsem se přestat třást. Pořád jsem lapala po dechu, jako bych se topila ve vzduchu, který nechtěl do plic. Pokusila jsem se zvednout. Jednou. Dvakrát. Zas a znovu. Ale mé tělo se jen podlomilo a sesunulo se zpátky k zemi, tam kam patřilo. Svíjela jsem se na studené hlíně a všechno ve mně křičelo. A já – nemohla nic dělat. Slyšela jsem jen svůj dech. Trhaný. Dávivý. A pláč. Hysterický. Nekontrolovatelný. Každý pokus o kyslík byl jak další bodnutí do plic. Srdce mi bilo v hlavě jako buben – jako kladivo. Každý úder byl bolest. Ostrá, bodavá, jako by mi někdo zatloukal hřebíky přímo do lebky. „AAaaAAhahAhahaAHA!!“ Zařvala jsem tak nahlas, že by mě snad slyšel i ta královská mrcha. Nemohla jsem se zvednout. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem nic.

A pak…
Mezi tím vším chaosem… se ozval hlas. „Erys?“

Hlas, který jsem tak moc nenáviděla. Hlas na který jsem chtěla zapomenout. Hlas který mi dal živto, a který mě i zabil. Ztuhla jsem. A pak se mě něco dotklo. Po všech těch prokletých dnech, kdy jsem si přála, aby se vrátila, aby jsi mě obejmula…ty dny kdy jsem byla úplně sama a chtěla, a přála si, aby mi někdo řekl, že všechno bude dobré. Trhla jsem sebou, jako kdyby mě zasáhl blesk, a prudce jsem tu tlapu odstrčila. A v ten moment – jsem jí viděla. Zakvílela jsem a zatínala drápy do hlíny. „Slíbila jsi! Slíbila jsi! SLÍBILA JSI! Jak jsi mohla?! Jak jsi mohla! JAK JSI MOHLA!!“ Tolikrát jsem ten hlas slyšela ve snech. Nechci ten hlas slyšet znova! To malé, šťastné štěně, co kdysi běhalo po trávě a dělalo hlouposti. To štěně ve mně zemřelo ten den, kdy jsi mě nechala. Dech se mi pomalu uklidnil. Ale ne srdce. To bušilo dál, prudce a zběsile – tentokrát ne panikou. Ale hněvem. Z těžka jsem se postavila na třesoucí se nohy. Slzy mi stále stékaly po tvářích, ale už jsem se jimi nezalykala. Zavrčela jsem tiše, s hlasem nasáklým roky bolesti. „Nepřibližuj se ke mně.“

--> Ostré vrchy

TW: panic attack
---
S tou špetkou síly co zbyla v mém těle, jsem vztala a pokusila se vzlétnout. Uniknout všemu, co mě dusilo, co mě ničilo a trhalo zevnitř. Ale sotva jsem křídly mávla, zhroutila jsem se zpátky k zemi – slabá, roztřesená, neschopná jediného pohybu navíc. Křídla se mi sesula podél boků, těžká jako kameny, bez života. Tlapky se mi třásly a podlamovaly se, jako bych zapomněla, jak stát. V hrudi mi vybuchla bolest – ostrá, hluboká, s každým nádechem silnější. Měla jsem pocit, že se mé plíce zhroutily. Lapala jsem po dechu, ale vzduch jako by zmizel. Ztěžkl, zhoustl. Každý nádech byl boj. Závratě, tlak v hlavě, rozmazaný zrak… Všechno se to sčítalo a přelévalo do naprostého chaosu. Dech se mi změnil v rychlé, krátké zalapání, téměř dávivý reflex. Srdce mi bušilo tak silně, až mě bolela žebra. Měla jsem pocit, že se rozpadnu – že exploduju pod tíhou všeho, co se ve mně nahromadilo. Myšlenky mi zběsile lítaly hlavou, ale nedávaly žádný smysl. Všechno bylo jen hluk. Hluk a bolest. Tělo se mi třáslo, nekontrolovaně. Každý sval napjatý, každá část mého já se snažila uniknout z té reality, která mě právě pohřbila zaživa. Ale nešlo to. Nebyl kam utéct. Zůstala jsem ležet. Napůl na boku, napůl schoulená, s hlavu zabořenou do studené země. Všechen tlak, všechno zoufalství, co jsem dusila uvnitř... se změnilo v pláč. Tichém, chvějivém, roztřeseném – takovém, co jeden nedokáže zadržet, ani kdyby chtěl. Slzy proudily po mé tváři jako nekonečná řeka. Pálily, jako láva, jako kdyby každá z nich nesla kus té bolesti, kterou jsem nedokázala vyslovit. Zůstala jsem ležet na místě. Sama. Ve tmě, v tichu. Zlomená. Poničená láskou, která mě měla zachránit. A poprvé za dlouhou dobu… jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec někdy zvednu.

Pomalu jsem ucouvla, když na mě Apollyon zařval. Uši jsem stáhla k hlavě, oči se mi zalily slzami a z hrdla se mi vydralo tiché, bolestné zakňučení. Sklopila jsem pohled k zemi. Otevřela jsem tlamu, chtěla něco říct – ale slova se mi jen zasekla v hrdle. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se mu do tváře. Udělala jsem další krok dozadu... už jsem to nevydržela. Vzletěla jsem do vzduchu – chaoticky, neklidně, jako raněné zvíře, co utíká před vlastním stínem. Nemohla jsem dýchat. Vzduch byl najednou tak těžký až mě dusil. Slzy mi rozmazávaly zrak a celým tělem mi projížděly křeče a bolest. Nedokázala jsem udržet směr, ani výšku. Dlouho jsem se ve vzduchu neudržela. Křídla mě zrazovala a svět se mi rozpadal, stejně jako mé srdce. Při pokusu přistát na zem jsem tvrdě dopadla na tlapky, které mi podklouzly a já se zhroutila do studené země.

--> Činžáky (Kult)

Ztuhla jsem. Bolest mi zaplavila celé tělo. Cítila jsem, jak se mé srdce pomalu láme, jak se má duše trhá — pomalu, kousek po kousku. Chvíli jsem na něj jen hleděla, jako kdyby se čas na chvíli zastavil. „To není pravda,“ vydechla jsem chraplavě a s námahou se postavila na nohy. Z očí mi pomalu začaly stékat slzy, ale nevnímala jsem je. Dívala jsem se na něj – zlomená, ale odhodlaná. „Nelži mi… vidím ti v očích, co cítíš,“ zašeptala jsem tiše a hlas se mi třásl. Udělala jsem k němu pár kroků „Podívej se mi do očí… a řekni to znovu. Podívej se mi hluboko do očí a řekni mi, že mě nemiluješ.“ Natáhla jsem tlapku a jemně ji položila na tu jeho — jako poslední pokus. „Můžeme spolu odejít. Začít znovu… někde, kde nikdo nebude znát naše jména. Jen ty a já"

Posadila jsem se před něj a mlčky ho poslouchala - vyprávěl o svých činech, o bolesti, kterou způsobil druhým. Najednou se natáhl a sundal si šátek ze své tváře. Zatajila jsem dech. Od chvíle, kdy jsem ho poznala, ve mně trochu hlodala zvědavost, co pod tím kusem látky skrývá. Vždy jsem si ale řekla, že mi svou tvář ukáže jak mile bude on připravený. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit... a ted. Ted když jsem poprvé viděla jeho tvář, jsem pořád viděla toho stejného Apollyona. Toho kterého...

Pomalu jsem vstala. Neřekla jsem nic, jen jsem lehce kývla hlavou aby mě následoval. Posadila jsem se k vodě, tak abych viděla svůj rozmazaný odraz. Chvíli jsem mlčela. A pak jsem začala mluvit. „Narodila jsem se v Nihilské monarchii. Moje matka, Bellana, a otec Toshi nám od malička tvrdili, jak moc nás milují, jak nás ochrání a že nás nikdy neopustí.“ Odmlčela jsem se, cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Ale byly to jen slova. Prázdná slova. LŽI“ Zhluboka jsem se nadechla. „Otec byl většinu mého života pryč. A matka… matka se pokusila zabít tehdejší panovnici monarchie. Kvůli tomu jsme byli všichni vyhnáni. Celá rodina. I když jsme za nic nemohli. Byli jsme jen děti. Děti, které ničemu nerozuměly.“ Polkla jsem naprázdno. „Byla jsem jen štěně. A už jsem byla sama. Tulačka. Musela jsem se postarat o sebe, protože nikdo jiný to neudělal.“ Zavládlo ticho. Jen šumění vody nás obklopovalo. „A pak je tu dnešní panovník Nihilské monarchie. Od dětství jsme se nenáviděli. Chce mě zabít. A já chci zabít jeho. Po té noci, kdy jsme se potkali na troskách... jsem ho znovu spatřila. Pobili jsme se. On je ten, kdo mi způsobil tyhle jizvy.“ Pomalu jsem se otočila na Apollyona. ,,Chci aby trpěl, chci držet jeho krk mezi svými zuby. Přeji si aby moje matka trpěla, za to co mě a mojí rodině udělala.." Vydechla jsem a po chvilce pokračovala... „Jsem vyhnanec stejně jako ty, můj život je už dávno zničený… Ale ty… ty jsi to jediné, co mě ještě drží pohromadě. Jediné, co má v mém světě smysl.“ Na chvíli jsem zavřela oči, a pak jsem se k němu přitiskla. Znovu se podívala na hladinu vody. Tentokrát už nebyl můj odraz rozmazaný. Viděla jsem sebe. A vedle mě jeho. Apollyona.

Spolu. Jako jeden.

Něco nebylo v pořádku.
Úsměv, který jsem po dlouhé době měla na tváři, zmizel stejně rychle, jako když náhlý poryv větru uhasí plamen. Trochu jsem ustoupila, jen natolik, abych mu mohla pohlédnout do očí. Srdce mi v hrudi najednou ztěžklo, jako by tušilo, co se skrývá mezi jeho slovy dřív, než je vůbec stačil doříct „Huh..??“ vydechla jsem téměř neslyšně. Uši mi poklesly dozadu a ocas se mi schoulil pod zadní tlapky. Stála jsem tam chvíli bez hnutí, bez jediného slova, jako by se celý svět na okamžik zastavil. Pomalu, jsem k němu znovu přistoupila a tiše řekla, „Ach, Apollyone…“ odmlčela jsem se, zvedla jsem tlapku a lehce se dotkla jeho tváře. Tlapkou jsem po ní přejela a pak jsem ji trochu pozvedla, abych ho donutila podívat se na mě — do mých očí, kde bylo všechno, co jsem nemohla vyjádřit slovy.

„Nezáleží mi na tom, co jsi udělal nebo ne, ať už to bylo cokoliv...“ pronesla jsem tiše, téměř bez dechu, a s drobným úsměvem jsem se přiblížila až k jeho uchu. Slova, která jsem nosila v sobě, ve stínech i tichu, jsem konečně nechala uniknout — šeptem, jen pro něj. Nechala ta slova doznít ve vzduchu, viset mezi námi jako neviditelný most — Most, po kterém může projít, nebo ho nechat shořet v plamenech, toho co bylo řečeno.

Ještě chvíli…

Ta slova ve mně rezonovala jako vzdálená ozvěna v prázdném chrámu, dávno opuštěném, který byl kdysi prosvícen slunečnímy paprsky. Přikývla jsem pomalu, mlčky, aniž bych se od něj jen o píď odtáhla. Jako by se mé tělo i duše bála, že když jen o milimetr povolím sevření, všechno se rozplyne — ta chvíle, on, my dva… jako sen, který zmizí dřív, než ho stihnu dosnít. Zavřela jsem na okamžik oči, když mi tlapkou setřel slzy z tváře, připadalo mi to, jako by se dotýkal samotného středu mé bolesti — tak opatrně, tak tiše… a přesto s něčím nepojmenovatelným v pohybu, co mě bodlo někde hluboko, aniž bych věděla proč. A přesto… věděla jsem, že ho nemohu držet navždy. Že tahle chvíle je křehká jako sklo v mrazu. A tak, i když to bolelo, i když bych se ho nejraději držela navždy, pomalu jsem z něj stáhla jednu tlapku. Pořád jsem ale zůstala natisknutá k jeho tělu, dýchala jsem jeho přítomnost, jako by to byl poslední vzduch, který mi svět nabídl. Zvedla jsem k němu hlavu, pomalu, s pohledem, ve kterém bylo vše — láska, únava, i křehká naděje. Zahleděla jsem se mu do tváře, kterou jsem milovala víc, než kdy dovedu vyslovit. Každý její rys byl pro mě známý a přesto znovu nový — jako domov, do kterého jsem se tolikrát chtěla vrátit. „Kde jsi celou tu dobu byl?“ zašeptala jsem, sotva slyšitelně, hlas se mi zachvěl, i když jsem se snažila působit klidně. „Bála jsem se o tebe… pořád. Každý den jsem tě hledala…“