Príspevky užívateľa

Pouze jsem se tiše zasmála — unaveně, ale opravdově, z hloubi duše, která už téměř zapomněla, jaký je to pocit. Zavrtěla jsem hlavou a zůstala natisknutá na jeho hrudi, jako by se celá moje existence smrskla do jediného místa na světě — tam, kde tlouklo jeho srdce. Tam, kde byli naše srdce. „Ne... neříkej to,“ zašeptala jsem, sotva slyšitelně. „Neřeš to, prosím... je mi jedno, co se stalo, proč se to stalo. Jsme tady. Ty a já. A to je jediné, co má smysl, jediné, co moje srdce a duši ještě drží pohromadě.“ Zvedla jsem k němu pohled, oči plné slz, ale na tváři i přesto úsměv. Ani si nemapatuji kdy jsem se naposled takhle usmívala. Kdy mi takhle naposled tlouklo srdce. „Všechno ostatní... může počkat. Nech mě chvíli jen být s tebou.“ V tu chvíli nezáleželo na ničem jiném. I kdyby měl celý vesmír shořet v plamenech jako starý svitek zapomenuté legendy… i kdyby moje poslední nadechnutí mělo přijít za sekundu… umřela bych s úsměvem. Protože jsem tě znovu našla. Protože jsi tady. A to mi stačilo.

Můj hlas postupně slábnul, každý další ton byl tišší než to předchozí. Nakonec jsem se zcela odmlčela. Hlava se mi samovolně skláněla níž, až jsem jen tiše vydechla a zůstala sedět, oči stále zavřené. „Heh… kdysi jsem ráda zpívala,“ pronesla jsem po chvilce ticha, ,,ale...přestala jsem..." hlasem jemným a vzdáleným, jako by patřil někomu jinému. Pomalu jsem otevřela oči a zvedla hlavu. Vtom jsem si všimla, jak se kolem mě začíná vznášet známá mlha — moje mlha. Polekaně jsem sebou škubla a mírně nadskočila, než jsem několikrát mávla křídly, abych tu šedivou clonu odehnala. „Ups... promiň,“ vydechla jsem s lehkým smíchem a provinilým úšklebkem. „Neuvědomila jsem si, že tohle by mohlo spustit moji magii.“ Mlha se začala rozplývat pod náporem větru, který jsem kolem sebe vytvořila. Ještě jednou jsem zamávala křídly, tentokrát důkladněji, aby zůstalo jen čisté, klidné ovzduší. Nerada bych ho omylem uspala. „Je to lepší… rozhodně cítím rozdíl,“ dodala jsem s úlevou a koutky úst mi cukly v náznaku úsměvu.

Pomalu jsem se položila na zem, těžce vydechla a zavřela oči. Celým tělem mi pulzovala únava — nejen z těla, ale hlavně zevnitř duše. Jestli mi teda ještě nějaká zbyla. Ticho kolem mě se rozprostíralo jako hustá mlha, přerušované jen jemným hučením řeky. O co se vlastně ještě snažím…? problesklo mi hlavou, zatímco jsem dlouze vydechla nosem. Navždy zůstanu sama, a nikdo si nebude pamatovat mé jméno. Zírala jsem do hladiny řeky, kde se vlnil můj rozmazaný odraz. Zvedla jsem tlapu a rozvířila ten cizí odraz na který jsem se už nechtěla dívat.

A právě tehdy…jsem to uslyšela. Jeho hlas.

Známý. Hluboký. Téměř zapomenutý, a přesto tak okamžitě rozpoznatelný. Zvedla jsem hlavu nastražila uši. „A- Apollyone....?“ zašeptala jsem nevěřícně, oči rozšířené šokem. Zírala jsem na jeho siluetu, neschopná pohybu, jako by se mi svět zastavil. Ale pak... pak jsem jen hořce vydechla a pousmála se, smutně, s rezignací. „Páni… už mi z tebe hrabe,“ zamumlala jsem. „Halucinace. Slyšiny. Skvělé.“ Zvedla jsem se na nohy a pomalu, jako bych kráčela ve snu, jsem se vydala k němu. K té iluzi. K tomu stínu, co se mi vkrádal do vzpomínek. Chtěla jsem ho odehnat. Dotknout se — a tím ho přimět zmizet jako dým. Ale když jsem natáhla tlapu... dotkla jsem se něčeho pevného. Teplého. Skutečného. Zamrkala jsem. Zvedla hlavu. A v ten okamžik se mi zastavilo srdce. On tam stál. Živý. Skutečný. ,,Apollyone..“ zašeptala jsem znovu, a tentokrát se mi hlas zlomil pod tíhou emocí. Oči se mi zalily slzami. Tlapky se mi roztřásly. Dech se mi zadrhl v hrdle. A než jsem si to vůbec stihla uvědomit, přepadla mě lavina emocí, která mě strhla s sebou. Vrhla jsem se k němu, skočila na něj a sevřela ho objetí. „Apollyone!“ vykřikla jsem, když jsem ho srazila k zemi. Tiskla jsem se k němu, a pevně ho držela v obejmutí plným lásky. Touhy. Bolesti. Jako kdybych se bála, že když ho jen na vteřinu pustím, zmizí. „Nemůžu tomu uvěřit…“ zakňučela jsem mu do srsti, hlas zlomený slzami. „Tak strašně jsi mi chyběl… tak moc…“

Hory pod mýma křídly byly stejné jako tehdy, když jsem ho poprvé poznala. Tiché a plné tajemství. Zrakem jsem přejížděla každý hřeben, každou římsu, každou skálu – jako bych v nich mohla zahlédnout jeho siluetu. Možná bych to měla vzdát. Možná mě Apollyon opustil, stejně jako všichni ostatní. Jenže to jméno ve mně pořád něco probouzí. Někdy vztek. Jindy bolest. Ale nejčastěji… prázdnotu. Každou noc, kdy usínám sama, vzpomínám, jak jsme usínali spolu. Jak mě jeho křídlo objímalo a hřálo. Pomalu jsem sklopila křídla a snesla se k řece, která se klikatila mezi skalami jako řez v zemi, v jehož stříbrné hloubce se zrcadlily sluneční paprsky. Dosedla jsem na břeh a tiše zírala do vody. Můj odraz byl rozmazaný. Prázdný. Jako by ani nepatřil mně. Zůstala jsem sedět se zrakem upřeným na tu prázdnou tvář. Nepřekvapilo mě to. Už ani nevím, co vlastně hledám. Ani co čekám. Ale stejně… pořád doufám.

Ze začátku jsem se držela zpátky. Zpívala jsem tiše. Jemně. Bála jsem se… Ale pak, když jsem slyšela, jak se Popel ponořil do zpěvu, přestala jsem myslet. Jako by mě jeho hlas chytil a bezpečně vedl temnotou. S každým nádechem a každou notou jsem se víc uvolňovala, až jsem se naplno ponořila do okamžiku. Zpěv, který mi vycházel z hrdla, byl jemný a ladný – jako zpěv ptáka za úsvitu, cvrkot cvrčků v tichu noci, nebo šumění moře za soumraku. A přesto se pod tím vším skrývalo něco hlubšího. Každá nota jako by odnášela bolest, jizvy a slzy, které nikdo nikdy neviděl. Jako bych se s každým tónem stávala lehčí. Volnější. Najednou jsem pocítila jemný noční chlad, jak mi objímal tlapky a břicho. Tichý, hebký, jako první ranní mlha nad řekou. Nebyl to však noční chlad. Byla to moje magie. Nevolala jsem ji vědomě – přišla sama, v momentě, kdy jsem konečně přestala bolest dusit v sobě. Naše hlasy se proplétaly jako dva proudy řeky – každý jiný, ale v dokonalé harmonii.

„Já vím…“ vydechla jsem a zhluboka se nadechla, jako bych se pokoušela vydechnout všechnu tíhu, která se mi už roky hromadila na hrudi. Bolelo to. Po chvíli jsem však zvedla hlavu a překvapeně se na něj zadívala. Jeho návrh byl prostý, téměř až nevinný… ale přesto se mě dotkl víc, než bych chtěla přiznat. Zvědavě jsem nastražila uši a pohnula jimi vpřed a lehce naklonila hlavu na stranu. „Zavýt?“ zopakovala jsem. Pootočila jsem hlavu a zamyšleně zírala do prázdna…Kdysi jsem to milovala. Pomalu jsem se postavila na nohy a otočila se čelem k němu. „Tak dobře,“ hlesla jsem tiše a hlavu lehce sklonila. „Ale dlouho jsem nevyla… takže jestli to bude znít příšerně, nesměj se mi.“ Pokusila jsem se o slabý úsměv. Zavřela jsem oči. Zhluboka se nadechla. A pak, pomalu, s hlavou zvednutou k nočnímu nebi… jsem začala výt. Zpočátku tiše, nejistě – jako by můj hlas byl pokryt prachem.

Sklopila jsem pohled a zadívala se na své tlapky. „Možná máš pravdu…“ zašeptala jsem tiše. Zhluboka jsem se nadechla a zaváhala, než jsem pokračovala. „Ale když to v sobě dusím… mám aspoň pocit, že to všechno držím pohromadě. Že ještě nějak držím tvar. Bojím se, že když to jednou pustím ven… rozpadnu se. A už se nikdy nezvednu.“ Hlas mi na konci zhořkl a zlomil s tiché zaskučení. Ale bylo to… příjemné. Mluvit po dlouhé době s někým a vědět, že ten někdo poslouchá. S někým kdo se zajímá.

Pokrčila jsem lehce rameny, „Možná… možná kdysi,“ vydechla jsem tiše. „Jako malá jsem pořád někde pobíhala. Pořád. Neustále jsem objevovala něco nového – každý kámen, každý strom měl pro mě význam. Všechno mi připadalo jako dobrodružství. Jako hra, kterou nikdy nechci přestat hrát. I to, co by jiní považovali za hloupost nebo nebezpečí… mě to fascinovalo. Cítila jsem se nezastavitelná. Jako by mě svět objímal a držel nad propastí, ale nikdy mě nepustil. Bývala jsem odvážná, nebo snad jen hloupá… Věčně jsem létala v nějakém průšvihu, ale smála jsem se.“ Odmlčela jsem se. Hrdlo mi ztěžklo, jako by v něm uvízla kamenná slova. Otočila jsem hlavu stranou a na moment přivřela oči. „A pak… přišla Bellana. Moje matka.“ Hlas se mi na okamžik zlomil a v očích se mihla zlomená jiskra. „Zničila všechno.“ Uši jsem sklopila k lebce, zuby nepatrně vycenila. Zlost se mi převalila přes jazyk, ale nepustila jsem ji ven. Jen jsem ji polkla, jako jed, co už stejně nosím v sobě. „A ani se neotočila..“

Chvíli jsem na něj jen mlčky hleděla. Popel. Zopakovala jsem si v duchu jeho jméno. Zvláštní. Jednoduché. A přesto… sedělo k němu jako ulité. „To je hezké jméno,“ pronesla jsem tiše. Pak mi zacukaly koutky tlamy. Ironie mě nemohla minout. Vlk, kterého oheň nespálí, a přitom se jmenuje Popel. Usmála jsem se. Byl to slabý, nepatrný úsměv, ale po tom, čím jsem si poslední dny procházela, to byl téměř zázrak. Pomalým pohybem jsem se zvedla ze země a posadila jsem se vedle něj. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli jsem ho jen poslouchala. „Ne, to já bych se měla omluvit,“ zamumlala jsem nakonec a sklopila pohled ke svým tlapám. „Neměla jsem se snažit pomoct někomu, kdo o to nestál.“ Sklopila jsem uši a pohled upřela na své tlapky. „Když jsem se narodila, moje… mat - ehm, Bellana,“ opravila jsem se rychle, hrdle mi to slovo zůstalo trčet jako kost, „říkala, že mi trvalo strašně dlouho, než jsem se naučila vůbec chodit. Prý jsem nevěděla, která končetina kam patří. Vypadala jsem jako rozbitá loutka.“ Povzdechla jsem si, ale tentokrát s nádechem něhy. Rozložila jsem pomalu křídla na zádech aby viděl moje dva páry křídel. „Když nás Bell poprvé vzala létat…“ pokračovala jsem tišeji, „…byla jsem nedočkavá jak střela. Všichni čekali, že se budeme nejdřív učit. Ale já? Já prostě skočila ze skály. Bez přemýšlení, bez varování. A co je nejlepší - moji sourozenci hned za mnou.“ Krátce jsem se zasmála. Bylo to nejisté, lehce ochraptělé, ale opravdové. „Prý málem omdlela. Chytala nás jak popadané listy, co se zbláznily ve větru.“ Nakrátko jsem se odmlčela a pohlédla stranou, někam do dálky.

Pevně jsem svou sestru objala, jak tlapy, tak i křídly, jako bych se jí chtěla navždy držet a už ji nikdy nepustit. Přitiskla jsem se k ní celým tělem, nasávala její vůni, její teplo… její přítomnost. Dýchala jsem klidně, pomalu - poprvé po tak dlouhé době jsem neměla pocit, že se každým nádechem nedusím. Ten hřejivý pocit… pocit blízkosti, skutečnosti. Slzy mi tiše stékaly po tvářích, ale tentokrát to nebyly to slzy zoufalství. Byla v nich úleva. Úleva, že na světě je ještě někdo, kdo zná mé jméno. Má pravdu, vypadám hrozně. Samota mě pomalu zabíjí. Na jazyku mi ležela slova, která jsem si dlouho netroufla vyslovit nahlas. „Divím, že jsi mě vůbec poznala…“ Zavřela jsem oči. Na malý okamžik jsem si dovolila zůstat jen v tichu. Bez bolesti, bez strachu. Jen my dvě. Trochu jsem se odtáhla, jen natolik, abych se jí mohla podívat do tváře. „Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím...“ šeptal jsem tiše své sestře.

Zůstala jsem ležet na zemi, s čenichem zabořeným pod tlapami. Každý nádech pálil, jako by mi někdo rozžhavenými drápy ryl do žeber. A přesto jsem dýchala. Protože jsem musela. Protože nic jiného nezbývalo. A pak…Ten hlas. Tichý. Skoro jako šepot noci. Jako ozvěna, která přichází zpoza snu. Trhla jsem ušima. Nevěděla jsem, jestli je skutečný. Jestli už mi nezačíná v hlavě hučet šílenství tak silně, že vymýšlí celé hlasy. Pomalu jsem nadzvedla hlavu. Oči se setkaly s těmi jeho jen na zlomek vteřiny — pak sklouzly k zemi, k jeho tlapám. Pevným. Reálným. Tady. „Seraphina…“ Mé jméno znělo cize. Jak kdybych to ani nebyla já. Na malý moment jsem zmlkla. Hrdlo sevřené. Slova ležela někde hluboko, jako kameny na dně jezera. „Aspoň… tak mi kdysi říkali. Než všichni odešli… než se svět začal drolit jako ztracený sen.“ Pomalu jsem zvedla pohled zpátky k němu. „A ty?“

Prudce jsem zvedla hlavu a otočila se za sebe když jsem uslyšela ten hlas, který jsem tak dlouho neslyšela. Stála tam. Jako sen. Moje sestra. Faöline. Pomalu jsem se zvedla a udělala nejistý krok vpřed. Pak další. Jako malé štěně, které má strach. V uších mi hučelo a srdce mi bušilo až kdesi v hrdle. „Né, ty nejsi pravá…“ zašeptala jsem pro sebe. „Plod… mojí zničené hlavy. Co by jsi tu taky dělala...“ Ztěžka jsem polkla a opatrně k ní přišla. Bála jsem se, že když zavřu oči a znova je otevřu tak bude pryč...a já nechtěla aby byla pryč. Zhlédla jsem k ní pohled a s téměř prosebným pohledem natáhla tlapu abych se dotkla její srsti.

Teplá. Hebká. Skutečná. Něco se ve mně zlomilo. „Ty… ty jsi tady… doopravdy…“ Vzlyknutí mi vyklouzlo z hrdla dřív, než jsem ho stihla zadržet. A pak už jsem se k ní vrhla, bez zbytku opatrnosti, bez zábran, s celou tou raněnou tíhou, kterou jsem v sobě nosila tak dlouho. Objala jsem ji pevně, až bolestivě. Čumák jsem zabořila do její srsti, nechala slzy téct a celá se roztřásla. ,,Faö, tak moc jsi mi chyběla.."

Zvedla jsem k němu pohled a jen na něj zírala. „Cože?“ vydechla jsem. „To… to jako… vážně?“ Oheň, který nepálí. Vlk, co hoří rád. Jasně. Skvělý. To dává perfektní smysl! Cítila jsem, jak se mi začínají třást nohy. Cukaly mi koutky, ale nebylo to smíchem. Spíš tou tenkou hranicí, kde se realita začne kroutit jako rozpálený vzduch nad plameny. „…hah… Ha-haha... HhAHA!“ Zasmála jsem se. Nahlas. Ale mé oči se nesmály. „Já jsem… já jsem fakt jen opuštěnej b-blázen,“ zakoktala jsem se. Slova se mi začala lepit na jazyk. Ustoupila jsem o krok, dech se mi zrychlil. Prudký nádech a výdech. Ale žádný vzduch v plicích nezůstal. Pálilo mě v hrudi, jako by na ní někdo seděl. „Bellana i Toshi mě nechali...“ zalapala jsem po dechu, jako bych právě spolkla ostří. Všechno se začínalo točit. „Appolyon se mi vyhýbá, jako bych byla nemoc. Ani on u mě nechce být!“ Začala jsem couvat. Třásla jsem se, ne z chladu – z prázdna, které mě svíralo zevnitř. „Faö má život v Azarynu… má domov! Místo kde někdo zná její jméno… Ravo žije u Přízračných a já-? Já jsem jen troska..“ Nádech, výdech a krátký smích. Ztichla jsem - jakoby ve mně něco prasklo. Klesla jsem na zem, přímo před jeho tlapy. Srst mokrá a studená, čenich zabořený do tlap. Hrudník se mi zvedal v trhaném rytmu. „Už ani nevím, co je skutečný...“ zašeptala jsem. „Už ani nevím, jestli já jsem skutečná.“

Stála jsem tam. Kapky voda mi stékaly po srsti, srdce mi bušilo až v krku a on… jen stál. Mokrej až na kost a naštvaný. Ale v pořádku. Tohle nedávalo smysl. „Já…“ začala jsem větu kterou jsem ale nedořekla. To jsem si ty plameny jen představila? Opravdu tam byly, měl na sobě plameny. „Já přísahám, že jsem to viděla, viděla jsem fialové plameny“ šeptla jsem. Oči sklouzly k vodní hladině, jako kdybych tam mohla najít odpověď. Ale místo odpovědi jsem tam viděla jen svůj odraz. Rozmazaný a cizí. Fialové plameny? Možná… možná se mnou už fakt není něco v pořádku. Možná jsem fakt jen osamělý blázen. Možná proto Apollyon zmizel. Ustoupila jsem o krok dozadu a hlavu sklopila k zemi. Srst na hrudi se mi lepila vodou, a najednou mi byla cizí i vlastní kůže.

Byla jsem připravená znova na něj cáknout vodu a klidně ho i stáhnout k sobě do řeky. Vymáchat ho ve videu jako kus hadru. Jenže jakmile jsem se pohnula, mladý vlk se zvedl a spustil na mě: Hej! Co to děláš?! Proč jsi to udělala?! Rezonovalo mi v hlavě. Zůstala jsem zaražená a zmatená. „Co? Proč asi?! Vždyť ti hořela srst, ty… ty–“ Slova mi uvízla v krku, když jsem si všimla, že tam jen tak stál. Žádný řev plný bolesti, žádná spálená kůže. Jen promočený a nasupený jako štěně, kterému někdo sežral oběd. „Ty… jsi v pořádku?“ vyklouzlo ze mě tišším hlasem. Nechápavě jsem naklonila hlavu. Znovu jsem si ho prohlédla – srst rozcuchaná, ale nečerná. Křídla mokrá, ale celá. Žádný oheň. Žádné jiskry. A já tu tam stála a nevěřícně koukala jako úplný idiot. „Vždyť… ti hořela křídla. Viděla jsem to, přísahám...“ zamumlala jsem si. Copak ze mě samota, už udělala blázna?