Príspevky užívateľa

Tiše jsem vydechla a jemně ho objala křídlem. Sklopila jsem ouška a opřela svou hlavu o jeho tlapky, hledajíc útěchu v jeho přítomnosti. „Ráda tě uvidím častěji,“ zašeptala jsem s lehkým úsměvem. Poté jsem zvedla hlavu a začala mu něžně olizovat srst, čistíc ji pečlivými pohyby jazyka. „Oh? Světluška, říkáš? Zní jako milá vlčka. Doufám, že mi ji jednou představíš,“ dodala jsem s náznakem zvědavosti, zatímco jsem pokračovala v péči o jeho srst. Každý pohyb byl pomalý a klidný, jako bych tím chtěla prodloužit naši společnou chvíli.

„A... jak se mají ostatní?“ zeptala jsem se tiše. „Je Faö stále v Azarynu? Hádám, že naše matka je s naším ‚zlatým‘ bratříčkem pořád někde v tahu, co? A co náš táta? Jak se má on, jak tohle všechno zvládá?“ Na okamžik jsem zmlkla a otočila hlavu směrem k východu z mého úkrytu, jako bych čekala, že se někdo objeví. Nakonec jsem se však otočila zpět k němu a lehce přikývla.

„Můžeš mu říct, že jsem v pořádku,“ řekla jsem pomalu, vážným tónem. „Ale prosím... neříkej mu, kde jsem.“ Má slova visela ve vzduchu jako nevyřčené tajemství, zatímco jsem upřeně hleděla do jeho očí, v nichž jsem hledala porozumění.

Pomalu jsem procházela cestičkou obklopenou hustým lesem. Jemný vánek, který vál mým směrem, přinášel slanou chuť moře a jemnou vůni písku. Zvedla jsem hlavu k majestátním stromům, jejichž koruny šuměly v rytmu větru.

Stanula jsem na okraji útesu, pod nímž se rozprostírala překrásná písečná pláž, zlatavá v odlescích zapadajícího slunce. Rotzáhla jsem své křídla, tiše jsem vydechla a několikrát mávla křídly. S lehkostí jsem se vznesla a pomalu se snesla dolů, kde jsem ladně přistála na písku. Zrnka se pod náporem větru rozletěla do všech stran a vytvořila kolem mě drobný tančící oblak. Tlapky jsem ponořila do chladivé vody a pohled upřela na horizont, kde se slunce sklánělo k obzoru. Vlna klidu a tichého úžasu mě obklopila, zatímco jsem stála na břehu a naslouchala nekonečnému šepotu moře.

Posadila jsem se vedle svého bratříčka, dívala se mu do očí a tiše ho poslouchala. Zasmála jsem se a sklonila hlavu k tlapkám. „Aspoň někdo si na mě vzpomněl.“ Na chvíli zavládlo ticho, přerušované jen vzdáleným šuměním moře. „Život tuláka?“ zopakovala jsem jeho otázku a zamyšleně se zahleděla na svůj úkryt. Ze stropu visí kořeny stromu který roste nad prorůstající skálou, a když vítr zesílí, slabě v nich ševelí. Vzduch tu voní po soli když jen pár metrů pod útesem je burácí moře, jehož vlny narážejí na skaliska. Je od tuď nádherný výhled na širý oceán, ale zároveň působí osaměle, téměř melancholicky. Když se zvedne vítr, celé místo ožívá jeho nářkem, který se mísí se vzdáleným křikem racků. Je to dokonalý úkryt pro někoho, kdo hledá klid, nebo útočiště pro tuláka, který se vyhýbá společnosti. „Není to snadné. Každý den se probudíš s vědomím, že jsi úplně sám. A večer usínáš s tím stejným pocitem. Ale někdy…“ Můj hlas na okamžik zeslábl. „To je jedno.“ Na tváři se mi objevil slabý úsměv, ale byl to spíš úsměv ze zvyku než odraz skutečné radosti. Můj pohled byl nepřítomný, jako bych vzpomínala na něco dávno zapomenutého. „A ty? Jak zvládáš život ve smečce?“ zeptala jsem se tiše.

Zamračila jsem se a pomalu zvedla hlavu, přičemž jsem křídla nechala stále trochu roztáhlá. Pokračovala jsem ve sledování jeho mrtvých očí. „Ohh - Jo, máš pravdu, moje matka mě naučila kňourat, ta tvoje tě naučila, jak být životním zklamaním," pronesla jsem s drzným úsměvem. Pomalu jsem se k němu přiblížila, se zvednutou hlavou a čumákem nahoře. „Pravděpodobně si dodnes říká, jak ses mohl takto pokazit, co? Pořád čeká, až uděláš něco, co bude stát za řeč." Dodala jsem a pohodila vlasy, abych je neměla v tváři. Začala jsem pomalu obcházet kolem něj a pozorovala, co z něj vyrostlo. „Pořád jsi malé dítě, co se neumí chovat, a myslí si, že může dělat, co se mu zlíbí... Mám pro tebe novinku: možná jsi z královské rodiny, ale tu venku jsi nikdo, nic neznamenáš a nemáš žádnou moc. Tu nemůžeš vytáhnout svůj titul a myslet si, že se ti ostatní budou klanět. Jaké to je vědět, že znamenáš tak málo, hm?" Rýpala jsem do něj dál, zatímco jsem se stále pohybovala kolem něj.

S tichým nádechem a výdechem jsem si lehla do trávy a nadále pozorovala poslední paprsky slunce, které pomalu, ale jistě mizely za obzorem v dálce. Možná dnes po dlouhé době uvidím nějaké hvězdy, pomyslela jsem si a přivřela oči. Bylo zde tak příjemné ticho... Byla jsem vyčerpaná po nespočtu nocích plných nočních můr, těžko jsem hledala chvíle klidu, kdy bych se mohla uvolnit a zavřít oči. Jenže to se mělo velmi brzy změnit.

Na chvíli jsem zavřela oči a dovolila si uvolnit se, když jsem náhle zaslechla kroky. Šustění trávy mezi stébly trávy. Zvedla jsem hlavu, nastražila uši a ohlédla se za sebe, odkud kroky přicházely. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, koho to vidím. Chvíli jsem zůstala jsem ležet na zemi a dívala se do těch béžových očí, ten mrtvý pohled bez emocí. co ten tady chce...Sklonila jsem se níž k zemi a lehce roztáhla svá křídla, připravená, kdyby se o něco pokusil...,,Arrakisi.."

Seděla jsem na malém kopečku na téhle zdánlivě nekonečné pláni. Dlouhý ocas jsem měla omotaný okolo zadních tlap, jako kdybych se snažila se obejmout a dodat si falešný pocit bezpečí. Každý paprsek, který se opíral o zem, dotýkal se mě, ale nedokázal proniknout skrze ten temný závoj, který mě obklopoval. Zlaté paprsky slunce se poddávali vánku a tančili bok po boku v rytmu světa, který dál pokračoval, nezastavitelný, lhostejný vůči mé bolesti. Vítr šeptal ve vzduchu, hrál si s mojí srstí, jako kdyby se mě snažil uklidnit, ale já jsem necítila žádnou útěchu, jenom prázdnotu. Od toho osudného dne, kdy se má rodina rozpadla, se něco v mém nitru zlomilo. Ta rána byla hlubší, než jsem kdy dokázala pochopit. Už jsem nebyla tou malou, bezstarostným štěnětem, které mělo vždycky úsměv na tváři, s očima zářícíma radostí a nadějí. Už jsem nebyla tou, která viděla svět jako místo plné dobrodružství a možností. Teď jsem byla jen stínem, pozůstatkem toho, co jsem kdysi byla. Všechno, co jsem znala, se změnilo, a já jsem ztratila část sebe, kterou jsem už nikdy nedokázala najít. Lesk v mých očích, ten jiskřivý oheň plný života, který tam kdysi byl, pohasl. Zmizel a nahradil ho chladný, temný stín. Stín, který se usadil v mé duši a začal ji pohlcovat. Ten stín byl těžký, naplněný strachem, obavami a hlubokým, nekonečným smutkem, který se den ode dne zdál být silnější. Kdysi jsem měla sny, naděje, víru, že svět je plný krásy. Chtěla jsem se stát rytířem jako můj otec, chtěla jsem chránit ty kteří se nedokážou ochránit. Teď jsem měla jen strach, strach z toho, co přinese budoucnost, strach z toho, že už nikdy nebudu stejná, strach, že ta část mě, kterou jsem ztratila, zůstane navždy pryč.

Když zavřu oči, znovu prožívám ten den, kdy se všechno změnilo. Slyším ozvěnu hlasů, cítím tu tíhu v hrudi, jako by mě něco neustále svíralo. Ztratila jsem víc než jen svou rodinu. Ztratila jsem samu sebe, svou identitu, svůj smysl. Teď jsem jen bloudící duše, stín toho, čím jsem kdysi byla, a každý západ slunce mi to připomíná. Tiše jsem vydechla a nechala si po tváři stéct malou slzu.

Tiše jsem zaskučela a podepřela svého bratra, jehož tělo se stále probouzelo po mé mlze. ,,Moc se ti omlouvám… m-myslela jsem, že tu jsi a-aby jsi mi u-blížil." S tichým povzdechem jsem se naposledy omluvila, zatím co jsem ho pevně obejmula svými křídli. Po tváři mi tekla malá slza, zatímco jsem se snažila zadržet další. Nechci aby se o mně můj bratr strachoval - tak dlouho jsem nikoho ze své rodiny neviděla: Duni, Faö, Ravonny… a samozřejmě mamku nebo taťku. Chyběli mi, ačkoliv jsem na ně stále byla naštvaná. Lži které nám vštěpovali do hlavy jako malým kuličkám chlupů a peři, extrémně jsem na rodiče byla naštvaná ale to neznamenalo, že mi nechyběli.

,,Chyběl jsi mi..." řekla jsem s nádechem smutku a úlevy zároveň. Lehce jsem se od bratra odtáhla a snažila se mu pomoci vstát na nohy. Nechtěla jsem, aby se s ním něco. Musela jsem se ujistit, že je v pořadku. ,,Co tady děláš? Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se tiše, a sedla si před něj na zem, abych se mu podívala do očí.

Krčila jsem se na úplném konci úkrytu a nepřestávala zpívat melodii. Začalo mě škrábalo v krku, když jsem zaslechla dutou ránu způsobenou dopadem těla na tvrdou zem mého úkrytu. Přestala jsem zpívat a nastražila ouška. Chvíli jsem nehybně stála na místě a jen čekala — nic se nestalo. Neslyšela jsem žádné kroky ani nezahlédla žádný pohyb v mlze. Roztáhla jsem křídla a pořádně s nimi máchla, abych odvála veškerou mlhu v úkrytu. Mlha byla velmi rychle pryč a já rychle poznala, kdo to je v mém úkrytu. „R-Ravonny?!“ vyhrkla jsem a rychle k němu přiběhla, když jsem si všimla že okolo mého bratra poskakoval nějaký havran. „Sho! Běž pryč, nech ho být!“ Ohnala jsem se po něm tlapou, ale jako kdyby tu nebyl. Zatřepala jsem hlavou a rozhodla se, že bude lepší ignorovat toho havrana. Koukla jsem na svého bratra a štouchla do něj čumákem.

„No tak, vzbuď se, moc se omlouvám, nevěděla jsem, že to jsi ty... odpusť mi to, bráško."

„Evar'la, to je hezké jméno,“ I když jeho obličej nevyjadřoval žádnou nespokojenost a nezdál se být zvlášť znepokojen mou přítomností, poznala jsem, že to nebude typ, který se rád socializuje. Pomalu jsem se posadila a obmotala si ocas kolem zadních nohou. „Mé křídla?“ zamyslela jsem se a pomalu roztáhla svá křídla. Nejprve jsem je otevřela společně, aby to vypadalo, že moje záda zdobí pouze jeden pár křídel, a následně jsem je oddělila, aby bylo jasné, že mám dva páry křídel.

„Abych byla upřímná, nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Oba moji rodiče měli křídla, a já jsem je po nich podědila. I moji sourozenci mají křídla, teda, jsem jediná co má dva páry křídel...“

Najednou jsem si všimla, že na kraji plesa seděl mladý vlk s tmavou srstí. Zadívala jsem se na mladého vlka. Tak moc, že jsem si ani nevšimla jak moc blízko vody jsem. Leknutím jsem zatřepala hlavou a oklepala si mokré tlapky. Rychle jsem vzlétla výš, abych se vyhnula nechtěné koupeli. Přiletěla jsem blíž k neznámému vlkovi a pomalu přistála na zem, jen kousek od něj. Při přistání jsem oddělila své dva páry křídel, aby se mi lépe dosedlo na pevnou zem.

Jakmile jsem se postavila na všechny čtyři, zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Natočila jsem hlavu na stranu, zvědavě si ho prohlížela. Zdál se být mladý a silný, s inteligentníma očima, které mě bedlivě sledovaly. Usmála jsem se a jemně jsem spustila: „Nečekala bych, že zde někoho potkám. Snad ti moje přítomnost nějak nepřekáží. Jsem Seraphina, a ty jsi?“ Řekla jsem s úsměvem na tváři.

Seděla jsem na vrcholku skály, odkud se mi naskytl úchvatný výhled na krajinu pod sebou. Ocas jsem měla pevně obtočený kolem zadních nohou, jako by mě měl chránit před chladem, který se vznášel ve vzduchu. Ten chlad ve vzduchu nebyl nepříjemný, naopak - osvěžující vzduch pronikal do každého kouta mého těla, plnil mé plíce přijemným pocit klidu a spokojenosti. Na chvíli jsem zavřela oči a naslouchala tichu, které narušoval jen jemný šepot větru.

Když jsem je znovu otevřela, pohlédla jsem na noční oblohu, která byla posetá hvězdami. Každá z nich překrásně zářila a odrážela se v mých očích. Byla to chvíle naplněná hlubokým klidem, který jsem hledala opravdu dlouho.

Pomalu jsem se zvedla a protáhla svá křídla, přiblížila jsem se k okraji skály a shlížela dolů, kde se pod mýma očima rozprostírala temná země, pokrytá nocí. Bez váhání jsem seskočila. Padala jsem volným pádem, tělo uvolněné. Srst se v poryvech větru rozvlnila. Síla větru, která mě předtím táhla k zemi, mě najednou vymrštila zpět vzhůru. Byla jsem opět pánem svého letu. Začala jsem mávat křídly, silnými a jistými pohyby jsem se udržovala v proudu vzduchu, který mě nesl vpřed. Letěla jsem nízko nad hladinou vody, že se pod mými křídly lehce čeřila, a když jsem se sklonila blíž, zahlédla jsem svůj vlastní odraz.

--->/ útesy

Rychle jsem vlétla do svého úkrytu ve kterém jsem se schovala úplně dozadu, na konec jeskyně. Začala jsem opět broukat melodii, aby celá jeskyně byla plná mé mlhy. Jestli mě ten cizinec bude chtít následovat, usne než se ke mě dostane. Od doby co jsem žila sama, jsem si neustále myslela, že mě někdo sleduje, že mě někdo chce dostat...buďme si upřímní. Nebylo by to až tak zvláštní po tom co moje matka udělala.

Broukala jsem si tiše melodii, ukolébavku která seděla hluboko v mé paměti, zatím co jsem dál ležela na útesu a nechala slzy téct po mé tváři. Melodie která se rozléhala po okolí, byla doprovázena bílou mlhou a jemným větrem. Násládlá příchuť mé mlhy trochu zmátla můj nos. Nevšimla jsem si pachu černého vlka, ale viděla jsem jeho siluetu co nademnou poletovala. Velmi rychle jsem zmlkla, roztáhla jsem křídla a sléťela jsem dolů z útesu, přímo do mého úkrytu.

--->/ Úkryt Seraphiny.

Brzo ráno, před tím, než vůbec první paprsky slunce začali zářit na obloze, jsem seděla na kraji útesu a poklidně poslouchala melodii kterou pro mě moře a jemný vítr zpíval. Bylo to už několik týdnu co jsem naposled viděla nebo slyšela o mé rodině. Chyběli mi, extrémně moc - i přes to jsem stále byla naštvaná. Nebyla jsem schopná si uspořádat myšlenky a emoce. Ouška jsem položila na krk, prudce jsem roztáhla křídla a se zavřenými oči zařvala z plných plic. ,,AAAAAAAAAaaa-...!" Můj hlas rezonoval podél útesu a rozléhal se možná dál, něž bych si vůbec přála. Jedna slza mi stekla po tváři a hned za ní druhá. Lehla jsem si na zem a rozbrečela se. Tak dlouho jsem svůj vztek a smutek držela v sobě...nemohla jsem ty emoce dál držet v sobě. Tiše jsem pro sebe zvykla a tlapku si setřela slzy. Podívala jsem se dolu z útesu a začala si pro sebe tiše zpívat ukolébavku co ležela někdo v mé paměti.

Posadila jsem se na zadek hned vedle svého bratra Ravonnyho. Opřela jsem se o bráchu a hlavu si schovasla pod jeho křídlo. Kde jsem se cítila aspoň trochu v bezpečí. Tiše jsem zakňučela a tlapkou si setřela slzu. Stále jsem nechápala proč tohle matka udělala. Proč otec byl většinu našeho dětství pryč. Pomalu jsem zvedla jsem hlavu z pod bratrova křídla a tiše řekla něco co jsem už dál nemohla držet v sobě...

,,...To jsme byli tak strašné děti..?"

Tiše jsem zakňučela a koukla otci hluboce do očí. ,,Proč jste nám tohle udělali?" Zamračila jsem se. Postavila jsem se na nohy u čeho jsem lehce roztáhla křídla. ,,Zničili jste nám životy! Říkali jste nám jak nás všechny miluje, jak nedovolíte aby se nám něco stálo!...Řikali jste, že tu pro nás vždy budete a jako první co matka udělala bylo to, že vzala Duina a na nás se vykašlala! Stejně jako jsi se na nás vykašlal ty!" Zavrčela jsem, sundala si tlapkou mušličku co mi mamka darovala. ,,nikdy jste nás nemilovali..." Zakňučela jsem tiše a koukla otci do očí. ,,PŘEJI SI ABYCH SE NIKDY NENARODILA DO TÉHLE ULHANÉ RODINY!" Hodila jsem mušličkou o zem která se při kontaktu se zemí roztříštila. Zatím co mi slzy tekli po tváři jsem roztáhla křídla, pár krát s nimi zamáchala a odletěla pryč.

/---> útes