Príspevky užívateľa

Můj svět se najednou obrátil vzhůru nohama, a já nevěděla co si mam myslet. Otec kterého jsem skoro celý život neviděla se vrátil, máma se pokusila zabít panovnici Nihilu a jako třešnička na dortu utekla s Duinem...ani nevím kam. Tiše jsem vydechla a pomalu pokračovala v chůzi za svým otcem. Ouška jsem měla položené na krku a hlavu sklopenou k zemi. Otec nás bral do nového domova, se kterým jsem vůbec nebyla spokojená. Smečka Přizracných. Nic jsem proti téhle smečce neměla, ale nebyla to moje rodina, nebylo to můj domov a nikdy nebude. Proč tohle jen matka udělala, zničila naše životy! Životy svých dětí, celou dobu nám říkala jak nás miluje! Celou dobu chránila a nenechala aby se nám něco stalo...lži... Zamračila jsem se a další tiše pokračovala v chůzi.

Vždycky jsem si představovala jaké to bude až roztáhnu křídla a poprvé pořádně vzlétnu. O tom dnu se mi zdali sny. Snažila jsem se ten pocit ochutnat a napodobit tím, že jsem stála na vysokých místech, kde silný vítr cuchal mé peří. Nikdy jsem si ale nemyslela, že to bude takto úžasný pocit. Nic mě nedrželo - jak kdyby mě nesvazovala žádná pravidla. Cítila jsem se volná. Jak vítr co ladně houpe se stébly trávy nebo s větvi stromů. Nebo to krásné pískání větru co jde slyšet vysoko v horách. Byl to opravdu příjemný a osvobozující pocit...který, ale dlouho netrval. Poletovala jsem s Faö a Ravim ve vzduchu ale Duin ani máma nikde nebyli. Podívala jsem se dolů na útes, kde jsem zahlédla vystrašenou mámu a Duina co se u ní držel a snažil se na ní mluvit. ,,A jéjé.." Řekla jsem ustrašeně do vzduchu a sléťela rychle dolů. Přistávaní jsem úplně vymakané ještě neměla. Rozhodně to bylo mnohem lepší než kotrmelec který jsem předvedla před Rakim, ale stále to perfektní nebylo. Po přistání na zem, jsem složila křídla na záda a přispěchala za mamkou. ,,Mami! MAMI!" Posadila jsem se před ní a chytla jí přednimy tlapky za tlapku. ,,Mami! Neboj se jsme v pořádku! Nic se nám nestalo...vidíš?"

Procházela jsem se po jeskyni a pozorovala každý detail svatyně. Posadila jsem se na zadek, přímo před sochu rytíře Sórena. položila tlapku na sochu, zvedla jsem hlavu a podívala se soše přímo do jejích kamenných očí. Byla to sice jen socha, ale přišlo mi jak kdyby jeho oči byli...živá? Jak kdyby se ten pár očí díval přímo do mé duše. Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu, a sundala tlapku ze sochy. Ohlédla jsem se za sourozenci a mamkou co zrovna položila na zem malou svačinku v podobě lesních plodů. Bez přemýšlení jsem vyskočila do sedu a doběhla si pro mou část svačinky. Oblízla jsem si spokojeně tlamu a následovala mamu za útes skály co byl pokryt mechem a stébly trávy. Pomalu a opatrně jsem došla na úplný kraj skály, kde jsem se opatrně položila a podívala se dolů. Byla to opravdu výška. Zacouvala jsem zpět k mámě a podívala se jak se mamka protahuje. Protáhla jsem si celé tělíčko a svá křídelka jsem si nechala až na konec. Zavřela jsem oči a nastražila své ouška. Roztáhla jsem všechny své křídla a snažila se vnímat pohyb svých křídel, jejích sílu. To jak se hybal každý můj sval, to jak každý jemný pramen větru hladil mé peřička. Oddělila jsem své dvá páry křídel a pustila vítr, aby proudil mezi křidli. Hýbala jsem oušky a poslouchala proud vzduchu. Najednou jsem viděla záblesk, těch kamenných očí sochy Sórena. Připadala jsem si jak kdyby ke mě tiše šeptal a dodával mi odvahu. Otevřela jsem očka a podívala se na útes. Nadechla jsem se a bez dalšího slova jsem se se znovu zavřenými oči rozběhla a skočila z útesu. Srdce mi začalo bušet jak o závod když jsem začala padat k zemi. Padala jsem střemhlav k zemi s křídly u těla. Proud větru se tahl od spodu útesu na jeho vrh a když jsem chvilku na to roztáhla křídla tlak pod vzduchu pod křídly mé vyzvedl nahorů. Vítr mi pomáhal a máchání křidli nebylo tak náročné. ,,Wohouuu!!!" Vykřikla jsem z úsměvem na tváři když jsem vyléťela z pod útesu. ,,Mami! Mami! Dokázala jsem to! Vidíš mě!?" Zasmála jsem se zatím co jsem nad nima spokojeně létala...teprve teď jsem si začala uvědomovat jak blbý nápad tohle byl. Jak velmi blbý nápad tohle byl, ale tem adrenalin co probudil mým tělem se mi líbil.

Dneska byl ten velký den, ten den kdy já a mojí sourozenci, Faöline, Ravonny a Aiduin poprvé pořádně roztáhneme křídla a vzleteneme! Minimalně jsem v to doufála. Jak se říká ne-létani? Nemohla jsem se dočkat. Poskakovala jsem z kamene na kamen, až ke svatyni o které nám máma po cestě vyprávěla zajímavosti. Mě nejvíc však zaujala socha rytíře, kterou máma zmínila. To opravdu nastražilo mé ouška, a jaké krásné jméno měl.
Sorén. Tak majestátní. S úsměvem na tváři jsem doskákala vedle mamky a koukla na ní. ,,Mamii! Ty jsi znala tohohle rytíře? Řekni mi o něm víc!" Šťekla jsem na mámu zvědavě a doběhla k vchodu do svatyně. Posadila jsem se na zadek a spravila si srst na hlavě, zatím co jsem čekala na mámu a sourozence. Každým dnem byla má srst delší a delší a mě pouze víc a víc zavázela. ,,Musel to být opravdu velký rytíř...jednou budu jako on!"
Šťekla jsem radostně a vrťela ocáskem ze stranu na stranu. ,,Ma-Mamiii, Znáš o něm víc příběhu?"

Slova..."potřebuji klid" jsem neměla rada. Připomínalo mi to ticho před bouří. S mojí rodinou a sourozenci nastane ticho málo kdy - jen když měsíc pokryje krajinu svým světlem noci. Neměla jsem tušení jak to asi vypadá u mého vrstevníka, sic jsem maličkou představu měla, byla to stále jen a pouze představa. Tiše jsem vydechla a tlapkou shodila malý kamínek ze skály. Ohlédla jsem se na vrstevníka a koukla mu do očí, když projevil menší zájem má křídla. Všechna křídelka jsem pomaličku roztáhla aby si je mohl hezky prohlédnout, ,,Ještě neumím létat, u-mím ale pla-plachtit!" Šťekla jsem a radostně zavrtěla ocaskem. ,,Jak se naučím létat bu-budeš pr-první kdo se pro-letí!" Zazubila jsem se od ucha k uchu. ,,ohh...jsem Seraphina, a-ale ři-ř-ikaji mi Erys...ja-jak říkají to-tobě?"

Poslouchala jsem píseň moře a melodii větru. Tak příjemná, tak klidná. Houpala se po spolu a navzájem se doplňovala. Vítr mě hladil po srsti a muchlal mé peříčka. S úsměvem na tváři jsem se otočila na stěně vedle mě. ,,To same b-bych se mo-hla zeptat tebe" Zazubila jsem se a střihla oušky. Koukla jsem se zpět dolu na vodu co se ladně bouřila a houpala...,,Za-zavedl mě sem ten zvuk...líbí se mi, a ten vítr...je příjemný" Postavila jsem se na nožky a lehce roztáhla křídelka abych cítila vítr pod křídly.

Všiml si mé přítomnosti a dokonce se za mnou otočil. Nevypadal sice moc, že by měl zájem o mou přítomnost ale to mé malé hlavičce nedošlo. Doskákala jsem až za svým vrstevnikem a zastavila se přibližně tři metry od něj. Nerada bych skočila z útesu, to by ale byl příběh, mamka by mě zabila...no, spíš by mě přivedla zpět mezi živé a pak ještě jednou zabila. Složila jsem křídelka k tělu a posadila se vedle něj. Oblízla jsem si tlamu, střihla oušky a podívala se na místo které mělo momentálně veškerou jeho pozornost. Vlny? Mh, není divu...jsou opravdu překrásné. Zvedla jsem čumáček nahorů, zavřela oči a tiše vydechla, abych si mohla užívat klidu jako on. Rozhodně lepší než poslouchat vřískání princezny Arrakise.

Nastražila ouška a pomalu si to hopkala k zátočině. Stále jsem byla lehce protivná z toho jaká princezna Arrakis je. Přišla jsem kvůli němu o východ slunce, zranila se, zjistila že princezna neumí prohrávat a ještě měla průser u mamky. mh! Nechtěla jsem však aby to úplně ovlivnilo můj den - ano, začátek mého dne nebyl ideální ale přece mi to nezničí cely den! Uculila jsem se a doťapkala k útesu. ,,pááni" Vydechla jsem úžasem a dívala se dolu na rozdivočené vlny co obíjmali zátočinu. Neskutečně se mi líbil každý zvuk co vlna udělala při nárazu u útes. Nemluvě o tom větru co sebou táhl všelijaké pachy. Přitáhl sebou i známý pach, pach jednoho z mých vrstevníků. Rozhlédla jsem se okolo sebe a brzo na to si všimla tmavě světlé siluety na kraji útesu. Zvědavě jsem natočila hlavu na bok a začala si to hopkat za vrstevníkem.

Krčila jsem se za svou matkou, hezky schovaná v jejím huňatém ocasu. S oušky položenými na mé malé hlavě jsem si sedla na zadek a nechala se tak víc omotat ocasem mé matky. Nastražila jsem ouška a zvedla svůj pohled k mámě. Zasloužila jsem si víc než jen pokárat za to, jak jsem oslovila malého prince. "Promiň, mami..." Zaskučela jsem tichou omluvu. V ten moment mé hloupé hlavičce ani mi nedošlo, že má omluva měla být spíš mířena pro Arrakise, než pro mou mámu, to ale neměnilo nic na tom, že měla má matka pravdu – princ nebo poddaný, nebylo hezké takto někoho oslovit. Bylo to ode mě hloupé, a to jsem starší, mam být ta chytřejší, rozumnější, moudřejší.

Tiše jsem vydechla a zvedla hlavu k siluetě co se objevila za Arrakisem. Královna. O-ouh.. Polkla jsem na sucho. Zakňučela tiše a schovala se víc do ocasu mé mamky zatím co jsem zvedla hlavičku ke královně, které se od pohledu situace moc nelíbila. Její výhružky byli dostatečně dobrý důkaz. Opravdu nerada bych cítila zuby královny, zakousnuté ve svém tělíčku - máma se mě ale snažila jen chránit!!! Ani já, ani máma, jsme neudělali nic špatného! Myslela jsem, že je Arrakis princ, ne princezna co nedokáže snést prohru. MHP..!

Zůstala jsem hezky schovaná za mamou a nechala jsem se ovinout jejím ocasem. Teď když jsem byla v bezpečí u mámy...cítila jsem se mnohém líp - i přes fakt, že se ke mě Arrakis stále snažil dostat. To mu máma, ale neměla v planu dovolit a díky mamce se ze mě nestala jeho večeře! ,,Na-našli jsme se u s-spa-dlého stromu, hráli jsme s-si tam. O-on vyhrál, tak jsem ho vy-vyzvala na závod k-k no-noře! A já vyhrála! Ne tohle prťe!" Posťežovala s nataženou tlapkou co ukazovala na Rakiho. Se skloněnými uši u hlavy, jsem na Rakiho vyplázla jazyk a škaredě se na něj zamračila. Jen mu ukaž mami!

Hraní se sourozenci a strejdou byla opravdu sranda, ale jen co jsem zahlédla mamčin majestátní stín, věděla jsem, že je srandy konec. S mamou s tatou si není radno zahrávat...Pomalu jsem vztala a doťapkala k mamce. Oklepala jsem se od písku, mořských řas a vody..Sedla jsem si před její přední tlapky a omotala si ocas kolem svých tlapek, zvedla jsem hlavu a koukla na mámu. ,,Byl ťo nápad strejdy Edkida a Duniho řekl, že nás vezme na procházku si hrat" Usmála jsem se jak měsíček na hnoji od ucha k uchu začala u toho vrťel ocaskem.

Běžela jsem co mi nožky stačili a že už v toho sobe moc neměli.
Srdíčko mi bušelo jak o závod a ta malá příšerka co neumí prohrávat byla stále za mým ocasem. ,,Ma-Mamiii! POMOC!"
Vyštekla jsem na mámu tak nahlas, že by to slyšeli snad i tulaci za hranicemi nihilu, no a mé volání o pomoc bylo samozřejmě doprovázené Rakiho vrčením a štěkotem. Jen co jsem však zahlédla modrý kožíšek mé mámy, na tváři se mi okamžitě vykouzlil úsměv.,,Mamiii!" Vykřikla jsem, zatím co mi z očiček padlo par slz. Okamžitě jsem k mámě přiběhla a vklouzla jí pod nohy. Schovala jsem se za její zadní tlapky a přímo pod mamčin ocas. ,,Ma-mami! Chce mi ublížit, protože prohrál v z-za-vodu!" Zakňučela se zvednutou hlavou k mámě.

Nebyla jsem tak jak odvážná jako mojí sourozenci. Poprvé jsem si myslela, že bude sranda se vypařit se sourozenci, objevit něco zajímavého, porušit pravidla. Jenže když jsme společně přešli hranice Nihilu, přepadl mě strach, strach z neznáma

Nebylo to, až tak zlé. Poskakovala jsem mezi stébly trávy, užívala si vítr v srsti a pod křídly. Válela jsem se a hrála si na zemi s Duni, Fao a Ravem - když v tu se tu objevila nějaká světlá vlčice a nechovala se úplně příjemně. Křičela po nás, šťouchala do mých bratrů a sester. Zatím co já zmrzla strachy na místě a krčila se mezi stébly trávy. Mojí sourozenci byli silní, odvážní. Já byla slabá, vystrašená...nemusela jsem se však dlouho bát, máma přišla na pomoc!
S úsměvem na tváři jsem se zvedla hlavu, a podívala se na mámu co epicky přistála na zemi. Byla tam úžasná a majestátní! Málem mi spadla čelist když jsem viděla jak máma roztáhla křídla, aby vypadala ještě větší. Sklonila jsem hlavu a podívala se na svá křidélka. Koukla jsem na své sourozence jak se braní. Popadla jsem všechnu svojí sílu a odvahu, vstala a i když se mi třepaly nožky, doběhla jsem vedle své mámy a roztáhla své křidélka stejně jako máma.

,,Ne-Nech je být!!"

Válela jsem se po zemi, smála se a užívala si své sladké vítezství! Byl to tak dobrý pocit, ,,Haha! Kdy-kdyby ses v-viděl!" Položila jsem se na bříško a koukla na něj. Zatím co já si své vítězství užívala, on svou prohru těžce nesl. Natočila jsem hlavu na bok a pozorovala jak tam jen stojí. ,,Jsi v pořádku?" Optala jsem se tiše a stáhla ouška dozadu- ,,uhmm..." Vykulila jsem očka když řekl, že mě zničí. Zakňučela jsem a postavila jsem na tlakpy a rozběhla do do nory.

,,MAAAMIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!! POMOOOC!!! AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!"

Běžela jsem s křikem a slzy u očiček do nory.

Ani jsem nestačila mrknout a Arraki mě předběhl s ohnivou čarou za zadkem. Opravdu se mi líbil jeho zápal pro víhru - avšak Arraki mě podcenil, jen co mě Arraki předběhl, přidala jsem a pořádně rozběhla, avšak já nemířila k noře. Místo toho jsem se rozběhla ke kamenu, vylezla jsem rychle na kámen a vyskočila do vzduchu.
Roztáhla jsem všechna svá křídelka a nechala se unášet po větru.
Chvilku na to jsem proplachtila nad Arrakim. ,,Haha! Uv-uvidíme se u no-n-nory příšerko!" Vykřikla jsem na něj a nechala se unášet větrem až v noře. Plachtění bylo jednoduché...ale přistávaní mi už moc nešlo - natáhla jsem přední tlapky před sebe. Skutálela jsem se na zem a se smíchem zůstala ležet před norou.

,,Hahaha! Prohrál s-si! M-malé prťe! Ma-malé prťe!"
Vyskočila jsem na tlapky a poskakovala radostí na místě.