Príspevky užívateľa

Ticho noci mě objímalo jako těžká přikrývka. Stála jsem na vrcholku opuštěného hradu kde se čas dávno zastavil, a pozorovala krajinu pod sebou. Všude vládl klid a hluboké ticho. Kéž by takový mír panoval i v mé duši. Roztáhla jsem křídla a tiše slétla dolů – na místo, kde jsem ho naposledy viděla. Appollyona. Sklonila jsem hlavu ke kaluži vody a zadívala se do svého odrazu. Tvář, která na mě hleděla zpět, nebyla ta, kterou si pamatuji. Rysy rozmazané, oči prázdné, pohled ztracený. Jako by zrcadlil jen stín toho, kým jsem kdysi byla. To štěně co jsem kdysi byla už dávno zemřelo. Jsem to ještě vůbec já? Sklonila jsem uši a ztěžka se posadila na chladnou zem. Ocas jsem si omotala kolem zadních tlap a nechala ticho, aby mě znovu objalo.

Tiše jsem plachtila vysoko nad krajinou a pozorovala krajinu pod sebou. S hlubokým výdechem jsem začala klesat - párkrát jsem zlehka máchla křídly, než jsem hladce přistála na břehu řeky. Pomalu jsem přešla k vodě a pohlédla na svůj odraz. Co jsem viděla, mě zneklidnilo. Tvář, která mi připadala cizí. Neúplná. Rozbitá. Jakoby něco – někdo – chyběl, aby mě celou doplnil. Sklonila jsem uši, hlava mi klesla níž, až jsem se dotkla hladiny a napila se. Voda byla chladná, ale ten chlad nerozbil prázdnotu, kterou jsem v sobě cítila. Najednou jsem zaslechla tiché, sotva postřehnutelné šustění trávy. Nastražila jsem uši a trhla jsem hlavou vzhůru až mi srdce vynechalo jeden úder. Appollyone? zašeptala jsem v duchu s nadějí, která zabolela víc než cokoliv jiného.

Ale nebyl to on.
Ve stínech mezi stébly se objevil vlk... obklopený fialovými plameny. Sklonila jsem hlavu znovu k vodě, abych se napila, když v tu mi mozek konečně sepnul: Ten vlk skutečně hoří. „Huuhh?!“ vydechla jsem s leknutím, oči dokořán. Okamžitě jsem roztáhla křídla a silným máchnutím se vznesla do vzduchu. Ve víru větru a poplachu jsem zamířila přímo nad řeku, přistála s hlasitým šplouchnutím do vody a snažila se ho zasáhnout cákancem, který by mohl uhasit plameny. „U všech svatých, jsi v pořádku??!“ vykřikla jsem, mokrá až na kůži, s dechem roztřeseným jak šokem, tak úzkostí. Srdce mi bušilo jako zvon. Doufám, že je v pořádku.

Lehce jsem se usmála, tiše vydechla a pomalu položila hlavu na své přední tlapky. Oči mi na okamžik spočinuly na Apollyonovi – připadal mi vyčerpaný. Nejen tělesně, ale i psychicky, ten typ únavy který se usazuje v duši a neodchází. „Dobrou noc, Apollyone…“ řekla jsem tiše. Pomalu jsem zavřela a natiskla své tělo k jeho. Cítila jsem jeho teplo, rytmus jeho dechu. Ticho mezi námi nebylo prázdné. Neslo v sobě tíhu nevyřčených slov, myšlenek, které nechtěly být vysloveny. Zavřela jsem oči a dovolila si naslouchat jen tlukotu jeho srdce a klidnému dechu noci, než jsem na tvrdo usla.

Pomalu jsem se zastavila a otočila se na Apollyona. Nevěděl, odkud pochází. Neznal svou rodinu. Nevzpomínal si na matčinu něžnou lásku ani na otcovu ochranu. Netušil, jaké to je být milován – a možná ani, jaké to je sám milovat. „Apollyone…“ oslovila jsem ho tiše, sklopila jsem uši a udělala pár pomalých, opatrných kroků k němu, než jsem se zastavila těsně vedle něj. „Nemáš se za co omlouvat,“ Když dodal, že možná brzy opustí svou smečku, v jeho hlase se objevil nepatrný náznak naděje. Zhluboka jsem se nadechla, na tváři mi pohrával jemný úsměv, zatímco jsem na okamžik sklopila pohled do hlubin úkrytu. „Jestli jednoho dne nebudeš vědět, kam jít… víš, kde mě najdeš.“ Na okamžik jsem mu pohlédla do očí, než jsem se otočila a pomalu vešla do jeskyně. Po chvíli mě následoval a konečně si lehl. Beze slova jsem k němu přistoupila a s lehkostí složila své tělo vedle jeho. Blízkost mezi námi byla tichým ujištěním. Nepotřebovala jsem další slova – bylo jasné, že alespoň na tuto chvíli není sám.

Pozorovala jsem Apollyona, jeho pohled plný tichého úžasu. Vlny se v nekonečném rytmu tříštily o skaliska, a v jejich šepotu jako by bylo cosi uklidňujícího. Ten okamžik mě zahřál u srdce a na tváři mi vykouzlil jemný úsměv. Vidět jeho fascinaci, ten téměř dětský údiv, bylo to něco nečekaně krásného.„Domov není o tom, kde ses narodil, Apollyone,“ promluvila jsem klidně, nechávajíc slova volně plynout. „Je o tom, kde se cítíš v bezpečí.“ Pomalu jsem se na něj otočila. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem se natáhla a lehce do něj šťouchla čumákem, ve snaze ho povzbudit. „Nebudu tě nutit zůstat,“ řekla jsem tiše, „ale chci, abys věděl, že tady budeš vždycky vítán.“ Nečekala jsem na odpověď. Jen jsem mu dala prostor rozhodnout se sám. Otočila jsem se a tiše zamířila hlouběji do úkrytu.

//---> trosky

Klesala jsem k útesům a z výšky jsem sledovala, jak se mé útočiště vynořuje ze stínů – nenápadný otvor ve skále, skrytý před zraky těch, kteří neznají cestu. Věděla jsem, že by se sem dostal jen málokdo. Pokud neuměl létat… nebo pokud nebyl ochotný riskovat život při skoku. S posledním silnějším mávnutím křídel jsem přistála na úzké plošině před vchodem a rychle vešla dovnitř, abych udělala Apollyonovi místo na přistání. „Vítej u mě doma,“ prohodila jsem k němu, než jsem lehkým krokem ustoupila stranou, aby si mohl lépe prohlédnout mé útočiště. Uvnitř panovalo příjemné teplo, rušené jen odlesky světla odrážejícími se od vln venku. Pach soli a kamene mi byl uklidňující, známý. Pokračovala jsem hlouběji, tlapy mi tiše dopadaly na suchý povrch, až jsem dorazila do zadní části jeskyně – svého úkrytu. Nebylo to sice nic přepychového, ale bylo tu dost místa i pro celou rodinu, klid a hlavně soukromí. Otočila jsem se na Apollyona. „No… není to sice palác, ale je to můj domov, a pokud chceš, můžeš tomuhle místu říkat domo také..“ pronesla jsem s lehkým úsměvem.

Mlčky jsem přikývla. Nemělo cenu to dál rozebírat – Apollyon měl pravdu. Když se ale zeptal, proč jsem nešla s Ravonnym k Přízračným, pouze jsem tiše vydechla a řekla, : ,,Po atentátu jsem si uvědomila, že celý můj život byl jen lež,“ řekla jsem tiše, pohled upřený kamsi do dálky. „Celé dětství mě rodiče krmili lži - milujeme vás, nikdy by jsme nedovolili aby se vám něco stalo! - a já jim věřila. Ale pak… když se všechno rozpadlo, moje matka si vzala svého nejoblíbenějšího syna a zmizla někam do prdele. Byla jsem naštvaná. Musela jsem pryč.“ Chvíli jsem mlčela a když Apollyon přikývl na znamení, že je připraven, rozevřela jsem křídla a mocně jimi mávla. Vzduch mi podebral tělo a vynesl mě výš, kde bylo všechno lehčí, svobodnější. Letěla jsem jistě a plynule, dovolila větru, aby mě nesl, zatímco jsem sledovala krajinu pod sebou. Nemohla jsem si však odpustit ve vzduchu trochu zablbnout. Když jsme letěli okolo řeky Cony, sletěla dolu k hladině vody, abych se dotkla klidné hladiny a podívala se na svůj odraz ve vodě. Kousek před útesy jsem dokonce Apola podletěla, přetočila se na záda a letěla otočená tváři k němu a zády k zemi. Nakonec jsem se však jenom naklonila na stranu a začala pomalu klesat. Domů.

//---> úkryt Seraphiny

Sakra! Prudce jsem trhla hlavou do strany, když se mi jeho zuby zabořily do ramene. Ostrá bolest mi projela tělem jako žhavá čepel, ale i přes bodavý tlak jsem se odmítala poddat. Zavrčela jsem mu přímo do ucha, a zakousla se mu pevně do zad. Vztek ve mně pulzoval jako divoký plamen. Prudce jsem sebou cukla, snažíc se mu vysmeknout. „Ale no tak, Rakisi,“ vydechla jsem výsměšně, zatímco jsem se pokusila se po něm znova ohnat tlapou. „Copak? Bojíš se výšek?“ dodala jsem s drzým úsměvem, když v tu jsem si uvědomila že bolest v mém rameni byla vetší něž jsem si poprvé uvědomila. Pořádně jsem si ho prohlédla. Až teď mi to došlo – tenhle souboj nevyhraju. Je větší, silnější, zkušenější. Možná jsem rychlá a mám křídla, ale v přímém střetu jsem neměla šanci. Byl bojovník, já ne. Přece jen, když nepočítám šarvátky se svými sourozenci, tohle byl můj první skutečný boj. Vydechla jsem tiše, roztáhla křídla a prudce vzlétla. Vystoupala jsem vysoko, mimo jeho dosah, a než se stihl znovu po mně ohnat, oblétla jsem ho v elegantním oblouku. Přistála jsem kousek od své srnčí kořisti, bleskově se do ní zakousla a jediným pohybem si ji přehodila přes záda. „Však se neboj... jednou dodělám, co moje matka nedodělala.“ Zavrčela jsem temně, než jsem znovu mocně mávla křídly a vystřelila k obloze. Neutekla jsem. Jen jsem odložila nevyhnutelné.

Zavrčela jsem bolestí, když se mi jeho zuby zaryly do tváře. Ostrá bolest mi vystřelila lebkou a na vteřinu mi zastínila vidění rudou mlhou. Uhh, fuj, tobě ale smrdí z tlamy! Pomyslela jsem si zhnuseně, zatímco se mi kůže pod jeho tesáky trhala a krev mi v horkých pramíncích stékala po čenichu. Sakra! Bolest mě ale nezastavila – naopak mě rozzuřila. Vyškubla jsem se, i kdybych si měla sama rozervat tvář! Cítila jsem, jak mi jeho tesáky trhají maso, ale to bylo jedno. Hlavní bylo dostat se ven. Jen co jsem se vyprostila, prudce jsem uskočila bokem a v mžiku setřela tlapou krev z tváře. ,,To nebylo špatné..." Vydechla jsem a odmlčela se, na tváři mi pohrával drzý úsměv. „Hele, pokud si pamatuji dobře, jako malý jsi žárlil na má křídla...“ Olízla jsem si krvavou tlamu a výsměšně na něj cenila zuby. „Tak ti dáme lekci létání!“ Aniž bych čekala na jeho reakci, bleskově jsem se odrazila a vrhla se mu na záda. Můj plán byl jasný – zakousnout se mu do zadní části krku, zaryt mu přední tlapy hluboko do hrudi a vzlétnout do vzduchu. Zvednout ho, utrhnout ho od země a rozmlátit ho o tvrdou půdu pod námi! A pokud by mi to nevyšlo? Nevadí. Možná bych mu jen poškrábala záda a skončila na zemi.

Vycenila jsem tesáky a zavrčela, když se na mě vrhl. Dopadla jsem tvrdě na záda a zaskučela, když se jeho zuby zakously do mého krku. Ostrá bolest mi projela tělem a po srsti mi začaly stékat horké kapky krve. Prudce jsem škubla hlavou do strany, vykroutila se mu a bez váhání ho začala zadními tlapami drásat po břiše. Cítila jsem, jak se mi vlévá adrenalin do těla. Chceš boj? Dám ti válku! Vyškrábala jsem se zpod něj, rychle se postavila na nohy a okamžitě na něj znovu skočila. Pokusila jsem se mu zakousnout do tlamy/čumáku, při čemž jsem ho předními tlapami jsem ho pevně sevřela a "obejmula" ho kolem krku, aby mi nemohl uniknout.

Pustila jsem mrtvou srnu na zem a prudce se na něj otočila, „Odsouzená?" Zopakovala jsem po něm, zatímco mi z tlamy odkápnula krev srnky. „Rakisi… ty vážně věříš, že mě můžeš soudit? Kdo si myslíš že jsi, aby jsi mi říkal, jaký osud mě čeká?! Byla jsem štěně když se moje matka pokusila zabit tvojí matku, ani nevíš co mojí matku vedlo k tomuhle rozhodnutí.“ Hlas mi klesl do nebezpečného vrčení, zatímco jsem prudce švihla ocasem a přitiskla uši k hlavě. ,,Vaše Veličenstco," odmlčela jsem se na chvilku a pokračovala: ,,ZDE NEMÁŠ ŽADNOU MOC!" Zařvala jsem z plných plic a vrazila mu tlapou pořádnou facku. Mé křídla se znovu rozevřela, tentokrát mnohem prudčeji. Měla jsem chuť po něm skočit, zabořit mu zuby do krku a umlčet tu jeho drzou hubu jednou provždy. Moje drápy se zaryly do měkké země, zatímco jsem ho dál propalovala pohledem.

Trhla jsem sebou, myšlenky se okamžitě rozprchly do všech stran jako hejno vyplašených ptáků. Fäoline! Otočila jsem hlavu jejím směrem a sledovala, jak se ke mně blíží. Na tváři se mi objevil úsměv. Skočila jsem po Fäo a pevně jí obejmula. Chladná kapka vody mi stekla po čenichu, ale já jí nevěnovala pozornost. „Taky tě ráda vidím - Chyběla jsi mi!“ Pomalu jsem se postavila na nohy a prohlédla si svojí sestřičku. „Nikam nepatřím, jsem pouhá tulačka.“ Pak ale přišla ta poznámka o mých jizvách. Tiše jsem vydechla a sklonila hlavu. „Hezké? Možná pro někoho. Pro mě jsou jen připomínkou věcí, které bych raději zapomněla.“ Odvrátila jsem pohled zpět k řece a zadívala se na jemné vlnky na hladině. „A co ty? Pořád s Azarynem, nebo tě vítr zavál někam jinam?“ Zeptala jsem se a obrátila pozornost na ni. Nechtěla jsem moc mluvit o sobě, než bylo nutné.

Povytáhla jsem obočí, zatímco jsem ho pozorně sledovala. Jeho úšklebek, drzý tón, dokonce i ten zvednutý ocas – Nesnášela jsem jeho aroganci, drzost a blbý úsměv. Ale přesto, obdivovala jsem jeho odhodlanost. Pomalu jsem kolem něj začala kroužit, aniž bych Rakise spustila oči. „Aww? chyběla jsem vám snad vaše veličenstvo? Měla jsem za to, že žádné city nemáte,“ Roztáhla jsem svá křídla abych stejně jako on, poukázala na svojí dominanci. ,,Věř mi Rakisi, jsi to poslední co chci každý svůj den vidět.." Mé peří se lehce zachvělo v jemném větru když jsem se sklonila ke své srnce. Zakousla jsem se do její kůže a popotáhla jí a kus dál.

Ospale jsem se procházela mezi stébly trávy, stále ještě polapená ve stínech snů. Každý krok byl pomalý, těžký, jako by mě únava stále pevně držela ve svém sevření. Ve vzduchu se vznášela vůně řeky a já věděla, že už není daleko. Když jsem konečně prolezla stébly trávy a přede mnou se rozprostřela široká, klidně plynoucí řeka, tiše jsem vydechla. Voda se leskla v ranním světle jako roztavené zlato. Bylo tu ticho, jen šumění proudů a občasné šplouchnutí ryby narušovalo ten poklid. Pomalu jsem přistoupila k vodě, cítila jsem, jak mi chladná voda obklopila tlapky. Naklonila jsem se a sklonila hlavu k hladině. Když jsem spatřila svůj odraz, na okamžik jsem zůstala nehybná. ach ty Jizvy…Ale myšlenky se nedaly tak snadno zahnat. ,,Nemysli na to" Vzpomínky se vracely s každou kapkou, která mi stékala po čenichu. Jeho slova, jeho pohled plný nadřazenosti. Cítila jsem, jak mi vztek probublává pod kůží, ale věděla jsem, že vztek teď ničemu nepomůže. Vdechla jsem chladný vzduch a znovu se ponořila do řeky. Nejen abych se očistila od nečistot, ale i od myšlenek, které mě tížily. Potřebovala jsem to smýt, zbavit se toho pocitu slabosti. Protože slabost byla něco, co jsem si už nemohla dovolit.

Mé dýchání se pomalu uklidňovalo, zatímco jsem sledovala nehybné tělo srnky pod sebou. Teplo její krve mě ještě hřálo na jazyku, ale než jsem si mohla naplno vychutnat ten pocit vítězství, ozval se jeho hlas. Přimhouřila jsem oči, olízla si krev z čenichu a s tichým povzdechem se otočila. „Zklamaný, Rakisi?“ Pohrdavě jsem se ušklíbla, zatímco jsem si ho přeměřovala pohledem. Pomalu jsem se postavila, narovnala záda a naklonila hlavu lehce na stranu – vyzývavě, provokativně.

„Ale musím uznat, že je hezké tě zase vidět.“ Mé rty se zvlnily v falešném úsměvu, který však nikdy nedosáhl k mým očím. „Už se mi po tvých otravných poznámkách skoro stýskalo.“ Vítr se prohnal vysokou trávou mezi námi, zatímco jsem na něj upřeně hleděla. Oči do očí. A přestože jsem se tvářila klidně, v hloubi duše jsem věděla, že tohle setkání bude něco víc než jen další prázdná slovní přestřelka.