Príspevky užívateľa

Pomalu jsem slétla z oblohy a s ladností dosedla mezi vysoká stébla trávy. Křídla se mi mírně zachvěla, než jsem je složila na záda. Zhluboka jsem se nadechla – vůně země po včerejší bouři byla osvěžující, ale v mé mysli se stále zdržovala jiná bouře. Apollo… Od té noci, co jsem s ním strávila, jsem ho nemohla dostat z hlavy. Co to se mnou sakra je?Nikdy dřív jsem nad nikým takhle nepřemýšlela. A přece… Když jsem si na něj vzpomněla, na jeho hlas, na jeho dotek, cítila jsem zvláštní teplo, které jsem už velmi dlouho necítila...znervózňovalo mě to. Že bych ho měla… ráda? Jemně jsem se pousmála pod nosem, ale ten moment netrval dlouho. Koutkem oka jsem zachytila pohyb mezi stébly trávy. Okamžitě jsem se napjala, uši se mi natočily směrem k pohybu. Zadržela jsem dech a pátrala pohledem. Srnka! Sotva jsem ji spatřila, žaludek mi tiše zakručel. Ach jo… kdy jsem vlastně naposledy jedla? Včera? Předevčírem? Přikrčila jsem se k zemi a pomalu jsem se začala plížit ke své kořisti. Jenže najednou jsem v periferním viděním jsem zahlédla jiný pohyb. Otočila jsem hlavu a mé srdce vynechalo jeden úder. Arrakis?! Co ten tu sakra dělá?! Napjala jsem svaly a zrychlila. Srnka stále netušila, že se k ní blížím. Pokud tu byl za stejným účelem jako já, musela jsem ho předběhnout.

Skočila jsem po srnce. Jenže srnka reagovala rychleji, než jsem čekala. Uskočila stranou a okamžitě se dala na zběsilý útěk. Do háje! Tiše jsem zavrčela, ale nemohla jsem se zdržovat vztekem. Jak znám Arrakise, tak si pravděpodobně užíval tuhle podívanou. Roztáhla jsem křídla a prudce se vznesla do vzduchu. Vítr se mi opřel do peří, ale já měla svůj cíl jasný. Srnka běžela, jak jen mohla, ale já byla rychlejší.

Už mi neutečeš.

Z výšky jsem se snesla dolů a naposledy skočila. Tentokrát jsem ji dostala. Pevně jsem sevřela čelisti kolem jejího hrdla a jediným rychlým skousnutím ukončila její trápení. Napětí ve mně povolilo. Srnka ležela nehybně v trávě a já se konečně mohla nadechnout. Konečně… Ale měla jsem pocit, že ten pocit uspokojení nebude trvat dlouho.

Otočila jsem se k němu a zadívala se mu do očí. Můj hlas byl tichý, ale v něm zaznívala jasná frustrace. „Pro mě je to jen idiot, co měl štěstí na správné narození… Venku, mimo svou pohodlnou pozici, by podle mě nepřežil ani den.“ Po těch slovech jsem na okamžik zmlkla a zaposlouchala se do Apollyonových slov. Když zmínil mou rodinu, instinktivně jsem lehce nastražila uši. „Jsem ráda, že se ti dva mají dobře,“ řekla jsem po chvíli a na tváři mi pohrával jemný úsměv. „Ravonny vždycky toužil stát se bojovníkem. Já taky, abych byla upřímná… ale, no,“ zasmála jsem se tiše a zavrtěla hlavou, „jak už víš, moc to nevyšlo.“ Povzdechla jsem si, ale v mém hlase nebyla hořkost – spíš smíření s tím, jak se věci vyvinuly. Sem tam jsem přikývla, když Apollyon pokračoval. „Dokud nebudu dělat potíže, nemyslím si, že by se mnou měl někdo problém… ale kdyby mi nedovolili je vidět, Ravonny ví, kde žiju. Může mě navštívit, kdykoliv bude chtít,“ dodala jsem s lehkým pokrčením ramen. Pomalu jsem se posadila, nechala chvíli tělo odpočinout a nakonec se plynule zvedla na nohy. Protáhla jsem se v zádech, až mi v páteři zakřupalo, a několikrát zamávala křídly, abych je uvolnila. Otočila jsem se na svého společníka a řekla, ,,připraven se proletět?"

Zadívala jsem se na hladinu vody, ve které se odrážela temná obloha. „Bohužel, už tomu tak je. Abych byla upřímná, k mému vyhnání určitě přispělo i to, že já a Arrakis, momentální král, se nesnášíme.“ Vydechla jsem tiše.„Když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nevím proč… prostě se nesnášíme." Pomalu jsem sundala své křídlo z jeho zad a složila ho zpět na svá záda. Lehce jsem si položila hlavu na přední tlapky, přičemž jsem si lehla na zem. „Můj bratr Ravonny je jediný, s kým mám aspoň trochu normální vztah. Je taky jediný, kdo ví, kde teď žiju, a kdo se mě snažil najít po tom, co jsem utekla.“ Střihla jsem ouškem a zvedla hlavu a na okamžitě se zadívala do jeho očí. „Děkuji, vážím si tvé nabídky, ale místo toho, abych mu něco říkala, radši bych věděla, jak se mají ti dva,“ usmála jsem se mile. „Popravdě, uvažuji už pár dnů, že bych navštívila Přízračné a zjistila osobně, jak na tom otec a bratr jsou. Ale mám z toho strach…" Na chvíli jsem se odmlčela, než jsem pokračovala. „Poslyš, k útesům to není zas tak blízko. Jestli si tím nejsi jistý, můžeš zůstat tady, spát, ať si rozmyslíš, co dál. Nechci tě nutit letět až ke mně domů, rozhodni se, jak chceš. Já tu zůstanu s tebou.“

Zadívala jsem se do svého odrazu ve vodě a tiše vydechla. „Já a moji tři sourozenci jsme se narodili v Nihilské Monarchii,“ začala jsem tiše a na okamžik se odmlčela, než jsem pokračovala: „Otec byl většinu času pryč, ale matka se o nás starala dobře… tedy do chvíle, než se rozhodla spáchat atentát na tehdejší panovnici monarchie.“ Naklonila jsem hlavu a na moment se zhluboka nadechla, jako bych se snažila najít správná slova. „Moje matka vzala s sebou mého nejstaršího bratra, zatímco zbytek rodiny – včetně mě – byl vyhnán. Otec a můj druhý bratr odešli k přizračným, sestra našla útočiště v Azarynu… a já? Já jsem zůstala sama.“ Tiše jsem vydechla, sklopila uši a opřela se o něj hlavou. „Matka zničila všechno. Celý můj život nám do hlavy cpala lži. Říkala, jak nás miluje… a pak prostě utekla. Ani se neohlédla.“ Na chvíli jsem se odmlčela, zpracovávajíc tíhu svých slov. Pomalu jsem zvedla hlavu a opatrně se na něj podívala. „Jestli chceš vědět, jak to na útesech vypadá, proč se tam rovnou nepodívat?“ Usmála jsem se, v očích náznak jemného povzbuzení. „Alespoň si budeš moct po cestě odpočinout a rovnou si tam lehnout.“

Přikývla jsem s úsměvem na tváři a zvedla hlavu k obloze. Pozorovala jsem hvězdy na obloze a po chvilce se otočila zpět k němu. Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se na něj. Tiše jsem vydechla a tiše řekla: ,,Mhh, vím jaké to je přijít o domov." Řekla jsem tiše a opatrně, zatímco můj pohled sklouzl zpět k odrazu ve vodě. Lehce jsem přejela křídlem po jeho zádech, aby cítil, že je tu někdo, kdo ho chápe. „Víš,“ pokračovala jsem jemně, „pokud o svůj domov opravdu přijdeš, u mě budeš vždy vítán. Můj domov je velký a útulný.“ Usmála jsem se na něj vlídně a lehce do něj šťouchla čumákem, doufajíc, že tím alespoň trochu zmírním tíhu jeho myšlenek.

Lehce jsem nadzvedla křídlo, když jsem ucítila jemné škubnutí jeho těla. Už při našem prvním setkání jsem zjistila, že taková blízkost je pro něj, něco neobvyklého. „Ahoj,“ pronesla jsem tiše. Můj pohled sklouzl k jeho odrazu ve vodě. Připadalo mi, že v něm vidí zrcadlo svých největších obav. Podívala jsem se na svůj odraz abych viděla své obavy, podobné jako on vidí ve svém odrazu. „Nemusíš nic říkat,“ začala jsem tiše. „Někdy stačí jen ticho... a vědět, že nejsi sám.“ Znovu jsem mu opatrně položila křídlo na záda. Můj pohled sklouzl k jeho šátku, který si držel pevně na místě. Nemusela jsem znát detaily, abych pochopila, že pod ním skrývá něco hlubokého. Něco, co ho tíží. Bylo v tom něco, co mi připomínalo mé vlastní rány – ty, které jsem se také dlouho bála odhalit. „Víš,“ pokračovala jsem tiše po chvíli, „někdy je těžké najít místo, kde se můžeš cítit v bezpečí. Ale pokud bys chtěl…“ Odmlčela jsem se a pokusila se o jemný úsměv. „Žiju na útesech. Je tam klid, žádný hluk, žádné otázky. Můžeš u mě přespat. Odpočinout si.“

Seděla jsem na vrcholku trosek starého hradu a tiše si broukala jemnou melodii, kterou unášel jemný vítr. Pod mým pohledem se rozprostírala krajina pokrytá závojem sněhu, klidná a zdánlivě nedotčená. Všechno působilo tak tiché. Bezbolestné. Náhle jsem koutkem oka zahlédla šedou šmouhu, která bleskově vklouzla mezi zbytky kamenných zdí. Ztuhla jsem a chvíli jen sledovala pohyb mezi troskami. Ten pach... byl mi povědomý. Mohl by to být...Zvedla jsem se, z křídel setřásla několik sněhových vloček a pomalu se vydala dolů. Každým krokem sílilo mé tušení, které se nakonec potvrdilo. Opravdu to byl Apollyon. Na okamžik jsem zůstala stát a tiše ho pozorovala. Vypadal vyčerpaně, zmateně... co se mu jen tak mohlo stát? Pomalu jsem k němu došla a opatrně si sedla vedle něj. Divál se na svůj odraz ve vodě jak kdyby se s něčím nemohl srovnat. Znám ten pohled. Pomalu jsem roztáhla jedno křídlo a jemně ho položila kolem jeho zad. Podívala jsem se na něj a věnovala mu lehký úsměv, abych mu dodala pocit jistoty a bezpečí.

Jeho slova mě na okamžik překvapila. Bylo v nich něco, co zasáhlo hlouběji, než jsem čekala. Zarazila jsem se a ucítila, jak mi tváře začínají hřát. Rychle jsem sklopila pohled k zemi, abych ten náhlý pocit skryla. „To… ehm, to je milé od tebe, děkuji,“ řekla jsem tiše. Nervózně jsem se pousmála a jemně zakroužila tlapkou ve sněhu. „A… ani já taková slova často neslýchám,“ pokusila jsem se o odlehčený tón, i když horkost v obličeji ne a ne ustoupit. Pomalu jsem se odvážila zvednout oči zpět k němu. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem jemně dodala: „Znám ten pocit… Tedy, ne že by se mě někdo pokusil zabít,“ Arrakis... pomyslela jsem si a pousmála se nervózně, „ale… někdo mně blízký se o to pokusil...a od té doby jsem ji neviděla.“ Se svými slovy jsem si sedla na zem a omotala ocas kolem nohou, jako bych se tím snažila ochránit před vzpomínkami, které se mi náhle vybavily.

Pomalu jsem kráčela po zasněžené planině, každý krok byl doprovázen jemným křupáním sněhu pod tlapkami. Chladný vzduch mě jemně štípal do čumáku, ale já to sotva vnímala. Mé oči byly upřené na oblohu, která se postupně probouzela do nového dne. Na okamžik jsem se zastavila a můj pohled sklouzl zpět k zemi. V dálce, sotva patrná proti bílé krajině, stála drobná vlčice. Pomalu jsem se vydala směrem k ní. „Je to krásné, viď?“ pronesla jsem tiše, s úsměvem, a pohlédla směrem, kterým se dívala. Bylo snadné pochopit, proč ji ta scéna tak upoutala – zasněžené kopečky v dálce, jemné zlatavé světlo obkreslující jejich linie.

Překvapeně jsem sledovala Lana, jak svým křídlem uzavřel vchod do jeskyně. Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela, nechápajíc, co přesně dělá, ale nechtěla jsem ho rušit. Jeho dech se zpomalil, působil klidně a soustředěně. Pak jsem to pocítila. Teplo. Nejdřív jen jemný závan, ale postupně začalo prostupovat celým prostorem jeskyně. Zarazila jsem se, trochu šokovaná, a udiveně jsem na něj pohlédla. „Tohle... to děláš ty?“ zeptala jsem se téměř nevěřícně, i když odpověď byla jasná. Zatřásla jsem hlavou a pousmála se. „To je tvoje magie? Vážně působivé,“ přiznala jsem tiše. Udělala jsem pár kroků blíž a opatrně natáhla tlapu směrem k němu, jako bych si chtěla ověřit, že to teplo opravdu přichází od něj. Normálně bych si nedovolila být takhle dotěrná, ale tady, ve stísněném prostoru jeskyně, už na osobní prostor stejně nezbývalo moc místa. „Lepší? To je slabé slovo,“ zasmála jsem se tiše a položila si hlavu na přední tlapky. Na chvíli jsem jen sledovala, jak teplo pomalu zaplňuje prostor, a pak jsem zvedla pohled zpět k němu. „Děkuju“ řekla jsem upřímně, s jemným úsměvem na tváři.

Naklonila jsem hlavu na stranu a zamyslela se. „Daněk…“ zopakovala jsem to jméno tiše, jako bych ho zvažovala na jazyku. „Zrzavohnědý s bílými pruhy a flíčky, říkáš?“ Zavřela jsem oči, pátrala v paměti, ale žádný takový obraz se mi nevybavil. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „Bohužel ne. Myslím, že jsem takového vlka nikdy nepotkala,“ přiznala jsem upřímně a upřela pohled zpět na Apollyona. „Je mi to líto.“ Na okamžik jsem se odmlčela, pohled mi sklouzl k jeho šátku. „Je mi líto, co se ti stalo...věřím že to muselo bolet, tak trochu ten pocit znám. Proč by ti tohle dělal? vypadáš jako fajn vlk." Přiklonila jsem hlavu mírně na stranu a lehce se pousmála.

Otočila jsem se na Lana a usmála se. „Oh, neboj se," mrkla jsem na něj a k tomu přidala: „Dodám k tomu, že nás naháněl nějaký velký medvěd!“ Dořekla jsem to s lehkým smíchem, který pomohl uvolnit napjatou atmosféru. Na jeho otázku, zda mi je zima, jsem jen přikývla a tiše pronesla: „Trochu… ale rozhodně, to může být ještě horší.“ Usmála jsem se a jemně si oklepala srst, stejně jako to udělal Lan. „Mno, podle mě je lepší být uvězněný někde proti tvé vůli, než být mastný flek na dně propasti,“ pomyslela jsem si nahlas a vydechla z úst teplý obláček dýmu.

Při jeho otázce jsem zavrtěla hlavou. „To se mi stalo když mě vítr poprvé smetl k zemi,“ odpověděla jsem a znovu se pokusila olíznout ránu. Bolela, ale naštěstí se zdálo, že to nebude nic, co bych nezvládla. „Nebude to tak hrozné. Aspoň moje první jizva bude mít zajímavý příběh.“ Zkusila jsem to odlehčit, i když bolest při každém pohybu byla docela nepříjemná. Přikývla jsem na jeho slova o větru a očima projela po propasti. „Taky jsem si ničeho nevšimla, dokud jsme se sem nepřiblížila, můj odhad budou vzdušné víry. Tady dole to určitě fučí jinak než nahoře,“ zamyslela jsem se nahlas, přičemž jsem pomalu dosedla na zem vedle něj. Už jsem se nechtěla zbytečně namáhat. Vydechla jsem tiše a zachumlala jsem se do vlastních křídel, abych se lehce zahřála.

Když jsem slyšela jeho poděkování, pouze jsem se pousmála a řekla:„Nemáš za co děkovat,“ odpověděla jsem klidně, přičemž jsem ho sledovala, jak se unaveně usadil na zem. „Přece bych tě tam nenechala. Opeřenci musí držet při sobě, ne?“ Usmála jsem se, a při jeho další omluvě jsem zavrtěla hlavou. „Tohle si nevyčítej. Přece jen, ten vítr strhl k zemi i mě. Jen jsem měla větší štěstí, že mě shodil na kraj propasti, a ne přímo do ní. Hele, oba jsme přežili. To je teď to jediné, na čem záleží,“ dodala jsem a štouchla do něj čumákem, abych ho povzbudila. Hned na to jsem však zasykla bolestí.

Pomalu jsem se otočila, abych se podívala na ránu na zádech. Sklopila jsem uši a opatrně si ji olízla. Naštěstí moc nekrvácela, což mi přineslo úlevu, ale jizvu po ní určitě budu mít. Tiše jsem vydechla a zvedla pohled k Lanovi. „Tobě se nic nestalo? Nezranil ses?“ zeptala jsem se starostlivě a pozorně si ho prohlížela.

Jakmile jsem zahlédla, jak mu zadní nohy zklouzly z římsy, srdce se mi na okamžik zastavilo. "Ne! Drž se!" vykřikla jsem zoufale a bez přemýšlení, bez váhání jsem se přiblížila na kraj římsy, i když podlaha pode mnou byla nestabilní. Rychle jsem natáhla krk a zakousla se mu do kůže na zátylku – dost pevně, aby ho udržela, ale ne tak, abych mu ublížila. "Mám tě, jen se nepouštěj!" mumlala jsem mezi zuby. Vítr mi při každém záškubu připadal, že chce strhnout i mě, ale já se nepustila. Celou váhu jsem přenesla na zadní nohy a pomalu ho vytahovala nahoru.

Konečně jsem ucítila, jak se jeho přední tlapy znovu dotkly pevné půdy, a těžké napětí v mé čelisti povolilo. Zacouvala jsem ještě kousek hlouběji do jeskyně, abychom byli oba v bezpečí. Vyčerpaně jsem pustila jeho zátylek a těžce oddechovala, snažíc se vzpamatovat z onoho šoku. Lehla jsem si na zem a natiskla se na zeď jeskyně, abych mu udělala co nejvíce místa, aby si i on mohl odpočinout a vydýchat. Podívala jsem se vlkovi do očí a zasmála se, když ze mě opadl ten strach a nahradila ho radost z toho, že jsme neštěstí přežili. ,,U všech svatých, my to opravdu zvládli..." vydechla jsem zhluboka a pokusila se uklidnit své srdce, které stále bušilo jako o závod. ,,No... vypadá to, že tu spolu na nějakou dobu zkejsneme... minimálně do doby, než se ten vítr uklidní," vydechla jsem a znovu se podívala vlkovi do očí. ,,Jmenuju se Seraphina, jen tak mimochodem..."