Príspevky užívateľa

Pomalu jsem se zvedla na nohy, zadýchaná, otřesená a vystrašená. Když jsem zaslechla starostlivý hlas vlka, přikývla jsem. „Jsem v pořádku!“ Odpověděla jsem nahlas, zatím co mě ona tržna rána na zádech nepřestávala bolest. Rozhlédla jsem se, abych zhodnotila situaci. Musíme se odsud dostat, to bylo jasné. Ale jak? Vítr neustával a každou chvíli mohl strhnout jednoho z nás. Zvedla jsem pohled zpět k vlkovi, když jsem si všimla něčeho pod ním. Zúžila jsem oči a chvíli zkoumala stěnu pod jeho římsou. Byla tam další římsa – širší, stabilnější - a něco v ní bylo. Jeskyně! Možná úkryt! „Pod tebou je další římsa,“ zavolala jsem směrem k vlkovi. „A vypadá to, že je tam jeskyně. Mohli bychom se tam schovat před větrem.“ Udělala jsem krok vpřed a pohlédla dolů, odhadujíc vzdálenost. „Bude to...ne-nebezpečné, ale můžeme to zvládnout. Pokusím se tam dostat a zajistit, jestli je jeskyně bezpečná. A pak ti pomůžu, ano?“ Otočila jsem se zpět k propasti a několikrát zamávala křídly, abych je připravila na další skok. Musím to zvládnout. Natáhla jsem krk a naposledy se podívala na vlka.

S hlubokým nádechem jsem se odrazila a skočila. Vítr mě okamžitě strhl, ale roztáhla křídla nasměrovala mé tělo směrem k římsě. Když jsem přistála, cítila jsem, jak mi pod tlapami praskají drobné kamínky, ale tentokrát jsem se udržela a římsa se nepodlomila. Opatrně jsem se přesunula k vchodu do jeskyně a nahlédla dovnitř. Byla úzká, ale dostatečně hluboká, aby nás skryla před větrem. S úlevou jsem zvedla pohled zpět k vlkovi a zavolala: „Vypadá to tu bezpečně! Skoč na tu římsu na kterou jsem spadla, a z ní skočiš sem za mnou!" Vykřikla jsem nahlas.

Teď už to bylo na něm. Stačilo jen doufat, že má dost sil.

Poklidně jsem prolétala nad propastí, užívajíc si klidný zpěv větru, který hladil mé smysly. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a na chvíli se nechala unášet tím tichým okamžikem. Náhle však prudký poryv větru strhnul mé tělo hlouběji do propasti. Šokem jsem okamžitě máchla křídly a pokusila se vzlétnout zpět do výšin, ale další náraz větru mě opět srazil dolů. Dopadla jsem tvrdě na kraj skály a cítila, jak málem sklouzávám do hlubiny, kde by mě nevyhnutelně čekal konec.

S posledním zbytkem sil jsem zaryla drápy do kamene a vyškrábala se zpět nahoru. Na zemi jsem zůstala ležet, s očima rozšířenýma šokem, snažíc se popadnout dech. „Tohle... bylo nebezpečné," zašeptala jsem tiše, stále otřesená. Zhluboka jsem vydechla a protáhla si křídla i končetiny, abych zjistila, zda jsem vyvázla bez zranění. Prudká bolest v zádech mě však ujistila o opaku. Otočila jsem hlavu a uviděla menší tržnou ránu mezi mými křídly. Zasyčela jsem si pro sebe a zkusila se pohnout. Rána bolela, ale rozhodně ne tak, abych se nezvládla postavit. Pomalu jsem se zvedla, otřepala se a rozhlédla kolem. Byla jsem sama. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Zvedla jsem pohled k nebi – nic. Rozhlédla jsem se po skalách – také nikde nikdo. Možná se mi to jen zdálo? Něco mě ale nutilo pohlédnout dolů do propasti. A tam jsem ho spatřila. Vlk. Zaseknutý na úzké římse hluboko v propasti. Moje srdce poskočilo. Poryv větru ho musel strhnout stejně jako mě, jen s tím rozdílem, že já měla větší štěstí. „Počkej! Pomůžu ti!“ vykřikla jsem bez rozmýšlení. Ale jak? Natáhla jsem jedno křídlo nad propast, jenže vítr ho okamžitě smetl stranou. Tudy cesta nevedla. Rozhlédla jsem se po stěnách propasti a zahlédla několik dalších říms, které by mi mohly pomoci. „Mám plán! Vydrž!“ zavolala jsem směrem k vlkovi a opatrně se přiblížila k okraji. Pomalu jsem sklouzla na římsu kousek pode mnou. Odtud jsem skočila na další, ale kámen pode mnou praskl a zlomil se. Vykřikla jsem, když mě gravitace opět strhla dolů. Instinktivně jsem roztáhla křídla a zachytila se proudu větru, který mě zanesl ještě níže. Na poslední chvíli jsem se drápy chytila úzké římsy a zůstala viset. Zuby a drápy jsem se vyškrábala na úzkou plošinu, kde jsem na okamžik zůstala ležet, vydýchávajíc další šok.

Přikývla jsem na jeho návrh. Lehce jsem máchla křídly a začala pozvolna klesat k zemi. Chladný vítr mi jemně čechral srst, zatímco jsem pomalu přistála na vrcholku skály. Přistání bylo plynulé a tiché, jediný zvuk, který ho doprovázel, byl jemný křupot čerstvého sněhu pod mými tlapami. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Otočila jsem se k němu, zatímco jsem stáhla křídla blíž k tělu, abych si uchovala teplo. „Na zemi bude určitě snazší vést rozhovor.“

Pousmála jsem se a upřela pohled na Apollyona, který právě přistával vedle mě „Tak tedy – na co ses mě chtěl zeptat?“ Zeptala jsem se klidně, ale s náznakem zvědavosti v hlase.

Když mě přikryl svým křídlem, pocítila jsem v jeho blízkosti zvláštní druh klidu, který jsem dlouho nepoznala. Poslouchala jsem jeho slova, každé z nich neslo ozvěnu jeho vnitřních rozporů i odhodlání. Jeho zmínka o Faoline a matce mě donutila na okamžik sklopit oči. „Možná se jednou Faoline ozve,“ zašeptala jsem, aniž bych se na něj podívala. „Matku, ani našeho zlatého bratříčka, neberu už jako rodinu...“ povzdychla jsem si naštvaně.

Pomalu jsem zvedla hlavu a zadívala se k východu. Slunce se začínalo klonit k obzoru, jeho poslední paprsky zalévaly krajinu teplým oranžovým světlem, které se odráželo od jeho černé srsti. „Brzy bude noc,“ řekla jsem tiše, ale v mém hlase zaznívala starost. „Měl by ses vrátit domů, Ravonny. Už je pozdě.“ Řekla jsem
a přesto se od něj neodtáhla. Ještě na chvíli jsem si chtěla užít tuhle vzácnou chvíli, kdy jsme byli spolu.

Na jeho slova jsem překvapeně zamrkala. Nikdo nikdy nerozpoznal význam mého jména, natož aby o něm mluvil s takovým zaujetím. Zvedla jsem po velmi dlouhé době koutky úst do vřelého úsměvu, který se zračil i v mém pohledu. „Ano,“ přikývla jsem a lehce natočila hlavu, aby mě mohl lépe slyšet přes šum větru kolem nás. „Moji rodiče mě pojmenovali právě po těch andělích. Říkali, že jméno nese sílu. Že mi jednou pomůže najít mou cestu.“ Pokud se teda nejednalo o další jejich lež.. Mé oči na okamžik sklouzly k jeho šátku, který skrýval něco, co se zdálo důležité. Pak jsem se vrátila pohledem k jeho tváři. „Apollyon,“ zopakovala jsem tiše, jako bych to jméno ochutnávala na jazyku. „To jméno Má v sobě sílu, skoro jako blesk, co protne bouři.“ Tón mého hlasu byl jemný a zvědavý. Pohledem jsem krátce přejela po jeho bílých křídlech a tiše řekla: „Nevěřím na náhody. Vše se děje z nějakého důvodu“ pousmála jsem se, zatímco jsem lehce znovu máchla křídly, abych udržela svůj klidný let vedle něj.

Zpočátku jsem si myslela, že je to jen další poryv větru, který mě obklopuje během letu – ten jemný tanec vzdušných proudů, na který jsem byla zvyklá. Pak jsem však v koutku oka všimla siluety vlka s křídly. Blížil se ke mě, na okamžik jsem sebou cukla a srdce se mi nepatrně zrychlilo. Kdo to je? Přítel, nebo hrozba? Ne...kdyby mi chtěl ublížit, už dávno se topím ve vodě. Instinktivně jsem zpomalila svůj let, roztáhla křídla doširoka a plynule přešla do klidného plachtění. Vítr mi jemně čechral srst, zatímco jsem ho pozorovala.

„Ahoj?“ promluvila jsem tázavým tónem, aby mě cizinec slyšel i přes šum větru. Zároveň jsem natočila hlavu lehce na stranu, projevujíc opatrnou zvědavost. Pomalu jsem máchla křídly, přidala trochu výšky a vznesla se do jeho úrovně. Nyní jsme letěli vedle sebe, dost blízko, abych mohla rozeznat detaily jeho šedé srsti, a bílých křídel avšak stále s bezpečným odstupem. „Jsem Seraphina, a ty?“

Seděla jsem na vrcholku skály, odkud se mi otevíral úchvatný pohled na krajinu, rozprostírající se pode mnou. Ocas jsem měla pevně ovinutý kolem zadních nohou, jako by mě chránil před chladem, který visel ve vzduchu. Ten chlad však nebyl nepříjemný – naopak, byl osvěžující. Každý nádech naplňoval mé plíce příjemným pocitem klidu a spokojenosti, který pronikal až do nejhlubších koutů mého těla. Zavřela jsem oči a naslouchala tichu, které občas jemně narušil šepot větru. Když jsem oči znovu otevřela, pohlédla jsem na noční oblohu posetou zářícími hvězdami. Každá z nich se třpytila jako drahokam a jejich odlesky tančily v mých očích. Ta chvíle byla naplněná hlubokým klidem – přesně tím, po kterém jsem dlouho toužila.

Pomalu jsem se zvedla, protáhla svá křídla a přistoupila k okraji skály. Pode mnou se rozprostírala temná země, zahalená rouškou noci. Bez váhání jsem se vrhla dolů. Padala jsem volným pádem, tělo uvolněné, a cítila jsem, jak mi vítr proplétá srst a zpívá svou divokou píseň. Náhlý poryv mě vymrštil zpět vzhůru. V tu chvíli jsem opět převzala kontrolu – byla jsem pánem svého letu.

Protočila jsem oči, zhluboka se nadechla a pomalu jsem se od něj odvrátila. Každý jeho pohled, každé slovo...ta nekonečná hra, neustálé rýpání, provokovaní které nikdy nikam nevedlo! „Víš co, Rakisi...“ Zavřela jsem oči, otočila se na něj a když jsem oči znovu otevřela a podívala se přímo do těch jeho, nedokázala jsem nic víc než jednoduše zakroutit hlavou. „Tvůj svět, tvá pravidla. Můj svět, moje volba.“ S těmi slovy jsem v tu chvíli roztáhla svá křídla, a s jedním mocným mávnutím se vznesla výš. Z mých křídel vypadla dvě peříčka – jedno bílé, druhé černé. Pomalu klesla na sněhový povrch přímo před jeho tlapky. Neotáčela jsem se, prostě jsem odletěla k útesům. Domů.

Neuhnula jsem pohledem, jen jsem se na okamžik podívala hluboko do jeho očí, než jsem znova promluvila. „Ach, a co podle tebe mám dělat?“ Uculila jsem se pro sebe, a zhluboka se nadechla. Nechávajíc ticho mezi námi chvíli viset. Když konečně odpověděl jedním strohým slovem – ‚politika‘ – mírně jsem nadzvedla obočí. ,,Aha, politika...“ Lehce jsem naklonila hlavu a přejela pohledem jeho jizvu. „Takže jinými slovy, vyměnil sis názor s někým, kdo je stejně nafoukaný a tvrdohlavý jako ty. Slova nestačila, a tak jste si pomohli drápy a zuby viď?“ Na tváři mi zahrál letmý úsměv, ne posměšný, ale spíš pobavený nad jednoduchostí jeho odpovědi. „Možná bych si měla vzít příklad. Stačí být dost hlasitá, dost tvrdohlavá, a svět mi nakonec ustoupí z cesty. Možná je to nakonec tak jednoduché.“

Pomalu jsem zvedla hlavu, aniž bych se otočila, a na jeho slova zareagovala tichým, chladným hlasem, který se nesl přes hladinu. ,,Stesk? hmm, ten pocit jsem už dlouho necítila." Zavřela jsem oči, nechala tu prázdnotu ve mně rezonovat společně s chladnou vodou která mě obklopovala. Voda už dosahovala mého krku, křídla plula na hladině, téměř nehybně. Otočila jsem se k němu jen na okamžik, mé oči, ledové a prázdné. Bylo v nich něco nepopsatelného, něco, co nepatřilo živým ani mrtvým. „A jestli jsi sem přišel, abys sledoval, jak se topím, tak tě musím zklamat. Tohle je jen můj způsob, jak zjistit, jestli jsem ještě vůbec naživu.“

Pomalu jsem se zhluboka nadechla a nechala se celá ponořit pod hladinu. Chlad mě pohltil úplně, ale já zůstala klidná. Několik vteřin jsem setrvala pod vodou, naslouchajíc tomu klidnému tichu, které mě obklopilo, než jsem se s jediným plynulým pohybem vrátila zpět na hladinu. Kapky vody stékaly po mé srsti a peří. Hladina se rozvířila, když jsem roztáhla křídla a s mocným mávnutím se vznesla do vzduchu. Otočila jsem se a letěla ke břehu, abych přistála na pláži pokryté sněhem. Stála jsem tam, voda z mé srsti pomaličku mrzla v ledové krystalky, zatímco mé oči znovu našly Rakise. Všimla jsem si jizvy na jeho čumáku a ze zvědavosti se zeptala: ,,Od kud máš tu jizvu?" Usmála jsem se a otřepala poslední kapsy vody ze svého peří.

Ani jsem necukla, když ledový chlad obklopil mé tlapky. Byla jsem připravená ponořit svou srst do vody, položit křídla na hladinu a nechat se obejmout tou studenou náručí. Připadala jsem si prázdná, připravená přijmout ticho, které voda nabízela. Ale pak mě z mého klidu vytrhl známý pach. Ten pach, který ve mně probouzel směsici emocí. Vztek? Nostalgii? Nebo snad hluboký smutek? Nedokázala jsem to pojmenovat. Pomalu jsem se otočila, a tam byl. Panovník Nihilské Monarchie. Mé oči, ledové jako temná noční obloha bez hvězd, odrážely pouze tu prázdnotu.

Tiše jsem vydechla. Sklonila jsem hlavu v malé, formální pokloně, gesto respektu, které bylo zároveň tak vzdálené. Ani jsem na něj znovu nepohlédla. Místo toho jsem se otočila zpět k vodě, zády k němu, a pomalu vstoupila hlouběji. Každý krok do studeného objetí mě od něj vzdaloval, zároveň mě ale přibližoval k tomu klidu, po kterém jsem tak toužila. Rozpřáhla jsem svá křídla, nechala je tiše klesnout na hladinu a pocítila lehký odpor vody. Ten chlad mě pohltil, ale zároveň mi přinesl zvláštní pocit – něco jiného než prázdnotu, něco, co jsem dlouho necítila. Možná to byl jen náznak života, který se ve mně znovu probouzel. A možná ne. Ale na tom teď nezáleželo.

Tiše jsem vydechla a jemně ho objala křídlem. Sklopila jsem ouška a opřela svou hlavu o jeho tlapky, hledajíc útěchu v jeho přítomnosti. „Ráda tě uvidím častěji,“ zašeptala jsem s lehkým úsměvem. Poté jsem zvedla hlavu a začala mu něžně olizovat srst, čistíc ji pečlivými pohyby jazyka. „Oh? Světluška, říkáš? Zní jako milá vlčka. Doufám, že mi ji jednou představíš,“ dodala jsem s náznakem zvědavosti, zatímco jsem pokračovala v péči o jeho srst. Každý pohyb byl pomalý a klidný, jako bych tím chtěla prodloužit naši společnou chvíli.

„A... jak se mají ostatní?“ zeptala jsem se tiše. „Je Faö stále v Azarynu? Hádám, že naše matka je s naším ‚zlatým‘ bratříčkem pořád někde v tahu, co? A co náš táta? Jak se má on, jak tohle všechno zvládá?“ Na okamžik jsem zmlkla a otočila hlavu směrem k východu z mého úkrytu, jako bych čekala, že se někdo objeví. Nakonec jsem se však otočila zpět k němu a lehce přikývla.

„Můžeš mu říct, že jsem v pořádku,“ řekla jsem pomalu, vážným tónem. „Ale prosím... neříkej mu, kde jsem.“ Má slova visela ve vzduchu jako nevyřčené tajemství, zatímco jsem upřeně hleděla do jeho očí, v nichž jsem hledala porozumění.

Pomalu jsem procházela cestičkou obklopenou hustým lesem. Jemný vánek, který vál mým směrem, přinášel slanou chuť moře a jemnou vůni písku. Zvedla jsem hlavu k majestátním stromům, jejichž koruny šuměly v rytmu větru.

Stanula jsem na okraji útesu, pod nímž se rozprostírala překrásná písečná pláž, zlatavá v odlescích zapadajícího slunce. Rotzáhla jsem své křídla, tiše jsem vydechla a několikrát mávla křídly. S lehkostí jsem se vznesla a pomalu se snesla dolů, kde jsem ladně přistála na písku. Zrnka se pod náporem větru rozletěla do všech stran a vytvořila kolem mě drobný tančící oblak. Tlapky jsem ponořila do chladivé vody a pohled upřela na horizont, kde se slunce sklánělo k obzoru. Vlna klidu a tichého úžasu mě obklopila, zatímco jsem stála na břehu a naslouchala nekonečnému šepotu moře.

Posadila jsem se vedle svého bratříčka, dívala se mu do očí a tiše ho poslouchala. Zasmála jsem se a sklonila hlavu k tlapkám. „Aspoň někdo si na mě vzpomněl.“ Na chvíli zavládlo ticho, přerušované jen vzdáleným šuměním moře. „Život tuláka?“ zopakovala jsem jeho otázku a zamyšleně se zahleděla na svůj úkryt. Ze stropu visí kořeny stromu který roste nad prorůstající skálou, a když vítr zesílí, slabě v nich ševelí. Vzduch tu voní po soli když jen pár metrů pod útesem je burácí moře, jehož vlny narážejí na skaliska. Je od tuď nádherný výhled na širý oceán, ale zároveň působí osaměle, téměř melancholicky. Když se zvedne vítr, celé místo ožívá jeho nářkem, který se mísí se vzdáleným křikem racků. Je to dokonalý úkryt pro někoho, kdo hledá klid, nebo útočiště pro tuláka, který se vyhýbá společnosti. „Není to snadné. Každý den se probudíš s vědomím, že jsi úplně sám. A večer usínáš s tím stejným pocitem. Ale někdy…“ Můj hlas na okamžik zeslábl. „To je jedno.“ Na tváři se mi objevil slabý úsměv, ale byl to spíš úsměv ze zvyku než odraz skutečné radosti. Můj pohled byl nepřítomný, jako bych vzpomínala na něco dávno zapomenutého. „A ty? Jak zvládáš život ve smečce?“ zeptala jsem se tiše.

Zamračila jsem se a pomalu zvedla hlavu, přičemž jsem křídla nechala stále trochu roztáhlá. Pokračovala jsem ve sledování jeho mrtvých očí. „Ohh - Jo, máš pravdu, moje matka mě naučila kňourat, ta tvoje tě naučila, jak být životním zklamaním," pronesla jsem s drzným úsměvem. Pomalu jsem se k němu přiblížila, se zvednutou hlavou a čumákem nahoře. „Pravděpodobně si dodnes říká, jak ses mohl takto pokazit, co? Pořád čeká, až uděláš něco, co bude stát za řeč." Dodala jsem a pohodila vlasy, abych je neměla v tváři. Začala jsem pomalu obcházet kolem něj a pozorovala, co z něj vyrostlo. „Pořád jsi malé dítě, co se neumí chovat, a myslí si, že může dělat, co se mu zlíbí... Mám pro tebe novinku: možná jsi z královské rodiny, ale tu venku jsi nikdo, nic neznamenáš a nemáš žádnou moc. Tu nemůžeš vytáhnout svůj titul a myslet si, že se ti ostatní budou klanět. Jaké to je vědět, že znamenáš tak málo, hm?" Rýpala jsem do něj dál, zatímco jsem se stále pohybovala kolem něj.