Príspevky užívateľa

S tichým nádechem a výdechem jsem si lehla do trávy a nadále pozorovala poslední paprsky slunce, které pomalu, ale jistě mizely za obzorem v dálce. Možná dnes po dlouhé době uvidím nějaké hvězdy, pomyslela jsem si a přivřela oči. Bylo zde tak příjemné ticho... Byla jsem vyčerpaná po nespočtu nocích plných nočních můr, těžko jsem hledala chvíle klidu, kdy bych se mohla uvolnit a zavřít oči. Jenže to se mělo velmi brzy změnit.

Na chvíli jsem zavřela oči a dovolila si uvolnit se, když jsem náhle zaslechla kroky. Šustění trávy mezi stébly trávy. Zvedla jsem hlavu, nastražila uši a ohlédla se za sebe, odkud kroky přicházely. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, koho to vidím. Chvíli jsem zůstala jsem ležet na zemi a dívala se do těch béžových očí, ten mrtvý pohled bez emocí. co ten tady chce...Sklonila jsem se níž k zemi a lehce roztáhla svá křídla, připravená, kdyby se o něco pokusil...,,Arrakisi.."

Seděla jsem na malém kopečku na téhle zdánlivě nekonečné pláni. Dlouhý ocas jsem měla omotaný okolo zadních tlap, jako kdybych se snažila se obejmout a dodat si falešný pocit bezpečí. Každý paprsek, který se opíral o zem, dotýkal se mě, ale nedokázal proniknout skrze ten temný závoj, který mě obklopoval. Zlaté paprsky slunce se poddávali vánku a tančili bok po boku v rytmu světa, který dál pokračoval, nezastavitelný, lhostejný vůči mé bolesti. Vítr šeptal ve vzduchu, hrál si s mojí srstí, jako kdyby se mě snažil uklidnit, ale já jsem necítila žádnou útěchu, jenom prázdnotu. Od toho osudného dne, kdy se má rodina rozpadla, se něco v mém nitru zlomilo. Ta rána byla hlubší, než jsem kdy dokázala pochopit. Už jsem nebyla tou malou, bezstarostným štěnětem, které mělo vždycky úsměv na tváři, s očima zářícíma radostí a nadějí. Už jsem nebyla tou, která viděla svět jako místo plné dobrodružství a možností. Teď jsem byla jen stínem, pozůstatkem toho, co jsem kdysi byla. Všechno, co jsem znala, se změnilo, a já jsem ztratila část sebe, kterou jsem už nikdy nedokázala najít. Lesk v mých očích, ten jiskřivý oheň plný života, který tam kdysi byl, pohasl. Zmizel a nahradil ho chladný, temný stín. Stín, který se usadil v mé duši a začal ji pohlcovat. Ten stín byl těžký, naplněný strachem, obavami a hlubokým, nekonečným smutkem, který se den ode dne zdál být silnější. Kdysi jsem měla sny, naděje, víru, že svět je plný krásy. Chtěla jsem se stát rytířem jako můj otec, chtěla jsem chránit ty kteří se nedokážou ochránit. Teď jsem měla jen strach, strach z toho, co přinese budoucnost, strach z toho, že už nikdy nebudu stejná, strach, že ta část mě, kterou jsem ztratila, zůstane navždy pryč.

Když zavřu oči, znovu prožívám ten den, kdy se všechno změnilo. Slyším ozvěnu hlasů, cítím tu tíhu v hrudi, jako by mě něco neustále svíralo. Ztratila jsem víc než jen svou rodinu. Ztratila jsem samu sebe, svou identitu, svůj smysl. Teď jsem jen bloudící duše, stín toho, čím jsem kdysi byla, a každý západ slunce mi to připomíná. Tiše jsem vydechla a nechala si po tváři stéct malou slzu.

Tiše jsem zaskučela a podepřela svého bratra, jehož tělo se stále probouzelo po mé mlze. ,,Moc se ti omlouvám… m-myslela jsem, že tu jsi a-aby jsi mi u-blížil." S tichým povzdechem jsem se naposledy omluvila, zatím co jsem ho pevně obejmula svými křídli. Po tváři mi tekla malá slza, zatímco jsem se snažila zadržet další. Nechci aby se o mně můj bratr strachoval - tak dlouho jsem nikoho ze své rodiny neviděla: Duni, Faö, Ravonny… a samozřejmě mamku nebo taťku. Chyběli mi, ačkoliv jsem na ně stále byla naštvaná. Lži které nám vštěpovali do hlavy jako malým kuličkám chlupů a peři, extrémně jsem na rodiče byla naštvaná ale to neznamenalo, že mi nechyběli.

,,Chyběl jsi mi..." řekla jsem s nádechem smutku a úlevy zároveň. Lehce jsem se od bratra odtáhla a snažila se mu pomoci vstát na nohy. Nechtěla jsem, aby se s ním něco. Musela jsem se ujistit, že je v pořadku. ,,Co tady děláš? Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se tiše, a sedla si před něj na zem, abych se mu podívala do očí.

Krčila jsem se na úplném konci úkrytu a nepřestávala zpívat melodii. Začalo mě škrábalo v krku, když jsem zaslechla dutou ránu způsobenou dopadem těla na tvrdou zem mého úkrytu. Přestala jsem zpívat a nastražila ouška. Chvíli jsem nehybně stála na místě a jen čekala — nic se nestalo. Neslyšela jsem žádné kroky ani nezahlédla žádný pohyb v mlze. Roztáhla jsem křídla a pořádně s nimi máchla, abych odvála veškerou mlhu v úkrytu. Mlha byla velmi rychle pryč a já rychle poznala, kdo to je v mém úkrytu. „R-Ravonny?!“ vyhrkla jsem a rychle k němu přiběhla, když jsem si všimla že okolo mého bratra poskakoval nějaký havran. „Sho! Běž pryč, nech ho být!“ Ohnala jsem se po něm tlapou, ale jako kdyby tu nebyl. Zatřepala jsem hlavou a rozhodla se, že bude lepší ignorovat toho havrana. Koukla jsem na svého bratra a štouchla do něj čumákem.

„No tak, vzbuď se, moc se omlouvám, nevěděla jsem, že to jsi ty... odpusť mi to, bráško."

„Evar'la, to je hezké jméno,“ I když jeho obličej nevyjadřoval žádnou nespokojenost a nezdál se být zvlášť znepokojen mou přítomností, poznala jsem, že to nebude typ, který se rád socializuje. Pomalu jsem se posadila a obmotala si ocas kolem zadních nohou. „Mé křídla?“ zamyslela jsem se a pomalu roztáhla svá křídla. Nejprve jsem je otevřela společně, aby to vypadalo, že moje záda zdobí pouze jeden pár křídel, a následně jsem je oddělila, aby bylo jasné, že mám dva páry křídel.

„Abych byla upřímná, nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Oba moji rodiče měli křídla, a já jsem je po nich podědila. I moji sourozenci mají křídla, teda, jsem jediná co má dva páry křídel...“

Najednou jsem si všimla, že na kraji plesa seděl mladý vlk s tmavou srstí. Zadívala jsem se na mladého vlka. Tak moc, že jsem si ani nevšimla jak moc blízko vody jsem. Leknutím jsem zatřepala hlavou a oklepala si mokré tlapky. Rychle jsem vzlétla výš, abych se vyhnula nechtěné koupeli. Přiletěla jsem blíž k neznámému vlkovi a pomalu přistála na zem, jen kousek od něj. Při přistání jsem oddělila své dva páry křídel, aby se mi lépe dosedlo na pevnou zem.

Jakmile jsem se postavila na všechny čtyři, zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Natočila jsem hlavu na stranu, zvědavě si ho prohlížela. Zdál se být mladý a silný, s inteligentníma očima, které mě bedlivě sledovaly. Usmála jsem se a jemně jsem spustila: „Nečekala bych, že zde někoho potkám. Snad ti moje přítomnost nějak nepřekáží. Jsem Seraphina, a ty jsi?“ Řekla jsem s úsměvem na tváři.

Seděla jsem na vrcholku skály, odkud se mi naskytl úchvatný výhled na krajinu pod sebou. Ocas jsem měla pevně obtočený kolem zadních nohou, jako by mě měl chránit před chladem, který se vznášel ve vzduchu. Ten chlad ve vzduchu nebyl nepříjemný, naopak - osvěžující vzduch pronikal do každého kouta mého těla, plnil mé plíce přijemným pocit klidu a spokojenosti. Na chvíli jsem zavřela oči a naslouchala tichu, které narušoval jen jemný šepot větru.

Když jsem je znovu otevřela, pohlédla jsem na noční oblohu, která byla posetá hvězdami. Každá z nich překrásně zářila a odrážela se v mých očích. Byla to chvíle naplněná hlubokým klidem, který jsem hledala opravdu dlouho.

Pomalu jsem se zvedla a protáhla svá křídla, přiblížila jsem se k okraji skály a shlížela dolů, kde se pod mýma očima rozprostírala temná země, pokrytá nocí. Bez váhání jsem seskočila. Padala jsem volným pádem, tělo uvolněné. Srst se v poryvech větru rozvlnila. Síla větru, která mě předtím táhla k zemi, mě najednou vymrštila zpět vzhůru. Byla jsem opět pánem svého letu. Začala jsem mávat křídly, silnými a jistými pohyby jsem se udržovala v proudu vzduchu, který mě nesl vpřed. Letěla jsem nízko nad hladinou vody, že se pod mými křídly lehce čeřila, a když jsem se sklonila blíž, zahlédla jsem svůj vlastní odraz.

--->/ útesy

Rychle jsem vlétla do svého úkrytu ve kterém jsem se schovala úplně dozadu, na konec jeskyně. Začala jsem opět broukat melodii, aby celá jeskyně byla plná mé mlhy. Jestli mě ten cizinec bude chtít následovat, usne než se ke mě dostane. Od doby co jsem žila sama, jsem si neustále myslela, že mě někdo sleduje, že mě někdo chce dostat...buďme si upřímní. Nebylo by to až tak zvláštní po tom co moje matka udělala.

Broukala jsem si tiše melodii, ukolébavku která seděla hluboko v mé paměti, zatím co jsem dál ležela na útesu a nechala slzy téct po mé tváři. Melodie která se rozléhala po okolí, byla doprovázena bílou mlhou a jemným větrem. Násládlá příchuť mé mlhy trochu zmátla můj nos. Nevšimla jsem si pachu černého vlka, ale viděla jsem jeho siluetu co nademnou poletovala. Velmi rychle jsem zmlkla, roztáhla jsem křídla a sléťela jsem dolů z útesu, přímo do mého úkrytu.

--->/ Úkryt Seraphiny.

Brzo ráno, před tím, než vůbec první paprsky slunce začali zářit na obloze, jsem seděla na kraji útesu a poklidně poslouchala melodii kterou pro mě moře a jemný vítr zpíval. Bylo to už několik týdnu co jsem naposled viděla nebo slyšela o mé rodině. Chyběli mi, extrémně moc - i přes to jsem stále byla naštvaná. Nebyla jsem schopná si uspořádat myšlenky a emoce. Ouška jsem položila na krk, prudce jsem roztáhla křídla a se zavřenými oči zařvala z plných plic. ,,AAAAAAAAAaaa-...!" Můj hlas rezonoval podél útesu a rozléhal se možná dál, něž bych si vůbec přála. Jedna slza mi stekla po tváři a hned za ní druhá. Lehla jsem si na zem a rozbrečela se. Tak dlouho jsem svůj vztek a smutek držela v sobě...nemohla jsem ty emoce dál držet v sobě. Tiše jsem pro sebe zvykla a tlapku si setřela slzy. Podívala jsem se dolu z útesu a začala si pro sebe tiše zpívat ukolébavku co ležela někdo v mé paměti.

Posadila jsem se na zadek hned vedle svého bratra Ravonnyho. Opřela jsem se o bráchu a hlavu si schovasla pod jeho křídlo. Kde jsem se cítila aspoň trochu v bezpečí. Tiše jsem zakňučela a tlapkou si setřela slzu. Stále jsem nechápala proč tohle matka udělala. Proč otec byl většinu našeho dětství pryč. Pomalu jsem zvedla jsem hlavu z pod bratrova křídla a tiše řekla něco co jsem už dál nemohla držet v sobě...

,,...To jsme byli tak strašné děti..?"

Tiše jsem zakňučela a koukla otci hluboce do očí. ,,Proč jste nám tohle udělali?" Zamračila jsem se. Postavila jsem se na nohy u čeho jsem lehce roztáhla křídla. ,,Zničili jste nám životy! Říkali jste nám jak nás všechny miluje, jak nedovolíte aby se nám něco stálo!...Řikali jste, že tu pro nás vždy budete a jako první co matka udělala bylo to, že vzala Duina a na nás se vykašlala! Stejně jako jsi se na nás vykašlal ty!" Zavrčela jsem, sundala si tlapkou mušličku co mi mamka darovala. ,,nikdy jste nás nemilovali..." Zakňučela jsem tiše a koukla otci do očí. ,,PŘEJI SI ABYCH SE NIKDY NENARODILA DO TÉHLE ULHANÉ RODINY!" Hodila jsem mušličkou o zem která se při kontaktu se zemí roztříštila. Zatím co mi slzy tekli po tváři jsem roztáhla křídla, pár krát s nimi zamáchala a odletěla pryč.

/---> útes

Můj svět se najednou obrátil vzhůru nohama, a já nevěděla co si mam myslet. Otec kterého jsem skoro celý život neviděla se vrátil, máma se pokusila zabít panovnici Nihilu a jako třešnička na dortu utekla s Duinem...ani nevím kam. Tiše jsem vydechla a pomalu pokračovala v chůzi za svým otcem. Ouška jsem měla položené na krku a hlavu sklopenou k zemi. Otec nás bral do nového domova, se kterým jsem vůbec nebyla spokojená. Smečka Přizracných. Nic jsem proti téhle smečce neměla, ale nebyla to moje rodina, nebylo to můj domov a nikdy nebude. Proč tohle jen matka udělala, zničila naše životy! Životy svých dětí, celou dobu nám říkala jak nás miluje! Celou dobu chránila a nenechala aby se nám něco stalo...lži... Zamračila jsem se a další tiše pokračovala v chůzi.

Vždycky jsem si představovala jaké to bude až roztáhnu křídla a poprvé pořádně vzlétnu. O tom dnu se mi zdali sny. Snažila jsem se ten pocit ochutnat a napodobit tím, že jsem stála na vysokých místech, kde silný vítr cuchal mé peří. Nikdy jsem si ale nemyslela, že to bude takto úžasný pocit. Nic mě nedrželo - jak kdyby mě nesvazovala žádná pravidla. Cítila jsem se volná. Jak vítr co ladně houpe se stébly trávy nebo s větvi stromů. Nebo to krásné pískání větru co jde slyšet vysoko v horách. Byl to opravdu příjemný a osvobozující pocit...který, ale dlouho netrval. Poletovala jsem s Faö a Ravim ve vzduchu ale Duin ani máma nikde nebyli. Podívala jsem se dolů na útes, kde jsem zahlédla vystrašenou mámu a Duina co se u ní držel a snažil se na ní mluvit. ,,A jéjé.." Řekla jsem ustrašeně do vzduchu a sléťela rychle dolů. Přistávaní jsem úplně vymakané ještě neměla. Rozhodně to bylo mnohem lepší než kotrmelec který jsem předvedla před Rakim, ale stále to perfektní nebylo. Po přistání na zem, jsem složila křídla na záda a přispěchala za mamkou. ,,Mami! MAMI!" Posadila jsem se před ní a chytla jí přednimy tlapky za tlapku. ,,Mami! Neboj se jsme v pořádku! Nic se nám nestalo...vidíš?"

Procházela jsem se po jeskyni a pozorovala každý detail svatyně. Posadila jsem se na zadek, přímo před sochu rytíře Sórena. položila tlapku na sochu, zvedla jsem hlavu a podívala se soše přímo do jejích kamenných očí. Byla to sice jen socha, ale přišlo mi jak kdyby jeho oči byli...živá? Jak kdyby se ten pár očí díval přímo do mé duše. Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu, a sundala tlapku ze sochy. Ohlédla jsem se za sourozenci a mamkou co zrovna položila na zem malou svačinku v podobě lesních plodů. Bez přemýšlení jsem vyskočila do sedu a doběhla si pro mou část svačinky. Oblízla jsem si spokojeně tlamu a následovala mamu za útes skály co byl pokryt mechem a stébly trávy. Pomalu a opatrně jsem došla na úplný kraj skály, kde jsem se opatrně položila a podívala se dolů. Byla to opravdu výška. Zacouvala jsem zpět k mámě a podívala se jak se mamka protahuje. Protáhla jsem si celé tělíčko a svá křídelka jsem si nechala až na konec. Zavřela jsem oči a nastražila své ouška. Roztáhla jsem všechny své křídla a snažila se vnímat pohyb svých křídel, jejích sílu. To jak se hybal každý můj sval, to jak každý jemný pramen větru hladil mé peřička. Oddělila jsem své dvá páry křídel a pustila vítr, aby proudil mezi křidli. Hýbala jsem oušky a poslouchala proud vzduchu. Najednou jsem viděla záblesk, těch kamenných očí sochy Sórena. Připadala jsem si jak kdyby ke mě tiše šeptal a dodával mi odvahu. Otevřela jsem očka a podívala se na útes. Nadechla jsem se a bez dalšího slova jsem se se znovu zavřenými oči rozběhla a skočila z útesu. Srdce mi začalo bušet jak o závod když jsem začala padat k zemi. Padala jsem střemhlav k zemi s křídly u těla. Proud větru se tahl od spodu útesu na jeho vrh a když jsem chvilku na to roztáhla křídla tlak pod vzduchu pod křídly mé vyzvedl nahorů. Vítr mi pomáhal a máchání křidli nebylo tak náročné. ,,Wohouuu!!!" Vykřikla jsem z úsměvem na tváři když jsem vyléťela z pod útesu. ,,Mami! Mami! Dokázala jsem to! Vidíš mě!?" Zasmála jsem se zatím co jsem nad nima spokojeně létala...teprve teď jsem si začala uvědomovat jak blbý nápad tohle byl. Jak velmi blbý nápad tohle byl, ale tem adrenalin co probudil mým tělem se mi líbil.

Dneska byl ten velký den, ten den kdy já a mojí sourozenci, Faöline, Ravonny a Aiduin poprvé pořádně roztáhneme křídla a vzleteneme! Minimalně jsem v to doufála. Jak se říká ne-létani? Nemohla jsem se dočkat. Poskakovala jsem z kamene na kamen, až ke svatyni o které nám máma po cestě vyprávěla zajímavosti. Mě nejvíc však zaujala socha rytíře, kterou máma zmínila. To opravdu nastražilo mé ouška, a jaké krásné jméno měl.
Sorén. Tak majestátní. S úsměvem na tváři jsem doskákala vedle mamky a koukla na ní. ,,Mamii! Ty jsi znala tohohle rytíře? Řekni mi o něm víc!" Šťekla jsem na mámu zvědavě a doběhla k vchodu do svatyně. Posadila jsem se na zadek a spravila si srst na hlavě, zatím co jsem čekala na mámu a sourozence. Každým dnem byla má srst delší a delší a mě pouze víc a víc zavázela. ,,Musel to být opravdu velký rytíř...jednou budu jako on!"
Šťekla jsem radostně a vrťela ocáskem ze stranu na stranu. ,,Ma-Mamiii, Znáš o něm víc příběhu?"