Príspevky užívateľa

Nastala noc a Silmä, schovaná v trávě, lovila. Ano, správně, lovila. Zjistila, že v okolí vrakoviště se nacházelo plno velkých a chutných potkanů, které by mohla nalovit pro sebe i smečku. Kdo ví, co sem ty potkany lákalo. Možná měli rádi ty vraky...schovat se v nich dalo lehce a dobře. Anebo tu měli dostatek své kořisti, byť neměla vlčice vůbec ponětí, co takoví tvorové vůbec jedli. Plížila se trávou tiše a nepozorovaně, tak, jak jí to učila kdysi vlčice z dob před Kultem. Potkani o ní neměli ani ponětí, možná jich tu bylo tolik, že si mysleli, že jim nic nehrozí. Omyl, velký omyl. Museli být hrozitánsky překvapeni, až zhrouzeni, když se na ně náhle vrhlá šestioká velká šelma a okamžitě jednoho z nich zakousla. Potkani se rozutekli, zmatení celou situací, i mezi nohama se jí motali. Stihla zakousnout ještě dva, než se všichni schovali všude, kde se dalo. Už je nehledala. Tři velcí potkani pro ni byli velký úspěch. Nepotřebovala pro dnešek další. A stejně, čím by dosáhla tím, že by se marně prohrabávala do jejich nor, kdo ví jak hlubokých? Ničeho, k tomu by vypadala jak malé, hyperaktivní vlče. A ona nikdy nebyla malé, hyperaktivní vlče. I když si poslední dobou občas přála, aby taky kdysi prožila to ndětství, jaké měla ostatní vlčata, ach...

Ach, skvěle. Nirix si nemyslel, že byl pánem světa. To jí mohlo až potěšit! Avšak bylo jí to šumák. I kdyby byl egoista, doplatil by na to on, ne ona. Takže...jí na tom nezáleželo. Pokud někdo hřešil a choval se jak tupec, neměla s ním slitování. Důvodů mnoho být může, to pravda,“ uzavřela to, rozhodla se, že to dál řešit nebude. Kdyby se v hatim až moc šťourali, taky by se mu to nemuselo líbit. „Už stalo se, že hati sem zavedl někoho, kdo hřešil následně?“ zeptala se vlka. Od té doby, co sem přišla, se nic takového nestalo. Jenže kult existoval už dlouho a vlci v něm už si museli zažít své. Jenže by jí nešlo do hlavy...jak by se mohl Hati plést? Přivést k nim hříšníka? Holt ani Bůh nemusel být neomylný. A co, třeba se to nikdy nestalo. „Spíš zdá se mi, že vlci města straní se,“ zamrlala. To jim zas město přišlo moc strašidelné a nebezpečné. A lesy příjemné a bezpečné. Úplný opak, než to měla Silmä. Co vlk, to jiná povaha.Jak rozvinutá populace vlků existovala. Škoda, že mezi nimi existovala i totální ťululum. „Avšak ti odvážní a hloupí všude se najdou,“ oddechla si. Tak už to holt chodilo. No jejich chyba, že skončí tak, jak skončí.

Přikývla. „Po večeru každém noc nastane. Pokračovat kdykoli můžeme,“ odpověděla jí klidně, byť bude velmi ráda, až z této budovy vypadne. Po tom, co našly jen nějaké kovové náplně, lidmi používané na kdo ví co, z ní nějak ten elán opadl. Taky jí došla ta myšlenka, že k čemu by jí byl nějaký blbý náramek? Nepotřebovala se zdobit jak nějaká princezna z horní dolní. Zbytečný. Kdyby to menší bylo. Aby se to nosilo v tlamě lépe,“ poznamenala. Takový velký kus nádoby by neudržela plnou dlouho v tlamě, ale dobře. Avšak než odcházely, vyhrabala jednu mnohem menší a položila si ji před vchod, asi aby si ji mohla pak při odchodu z budovy vzít. Silmä zamávala ocasem. Jo, tahle velikost už byla lepší. Mnohem. Možná se sem časem taky staví pro nějakou malou. Noctra měla pravdu v tom, že by se v tom dala dobře přenášet voda. Což se mnohokrát vyplatilo. „Asi můžeme,“ pokrčila rameny a vydala se dál podél budovy. No ty díry ve zdech jen obcházela, neměla důvod ani chodit dovnitř. Šlo jen o samé cáry látek, poškozené moly, potrhané kusy papírů a dalších divných materiálů, kousky nějakých cetek, co neznala, avšak důležité jí vůbec nepřipadaly a prostě už jí to vůbec nebavilo. Zastavila se a olízla se. „Co už odejít tak? Plno prachu tu je, už by to na čerstvý vzduch chtělo,“ promluvila znovu a jako na důkaz svých slov si kýchla. Ew. No aniž by čekala na odpověď tmavé vlčice, vydala se z budovy ven, na místo, o kterém jí Noctra řekla, že tam najde bylin víc než dost. Asi jí pořád chuť znát kytky nepřešla, co?

>> domy

Jen škoda, že její otázku špatně pochopil, avšak nehodlala ho opravovat. I když informaci o tom, že Hati sesílal vlkům kultu vidiny, už znala. „A čím to může tak být asi, že vidinu ukáže někomu méně povýšenému?“ zeptala se ho poté, spíše na jeho domněnky a nápady, než na jistou odpověď. Pf, to pochybovala, že to věděl. NIkdo to nemohl vědět! A pokud si Nirix myslel, že to věděl najisto, tak byl pěkně naivní a hloupej. A také by se tím nepovyšoval nad sebou, avšak i nad samotným Hatim! Což by se tu určitě nikomu nelíbilo. On by ho tu někdo brzy přivedl k rozumu, nějakým pěkným trestem. Na druhou stranu, proč myslet hned na tresty? Třeba by si ho Hati podal sám. Tohle by mu přece nenechal dlouho procházet! K tomuto městu mě už nějakou dobu táhlo...něco. Sám hati mě sem možná zval,“ odpověděla mu na jeho otázku. Fakt jakou dobu cítila takový neviditelný magnet, co jí táhl do města. Avšak pořád neměla jistotu, zda šlo jen o její představivost nebo jí sem fakt zvala nějaká vyšší síla. No Silmä upřímně moc představivosti neměla. Hlavně ne takové, kde by to bylo až moc realistické(to by mohla trpět až halucinacemi, uf). „Zde se více bezpečně cítím, v klidu mohu spát, jíst a přemýšlet. Okolní svět moc velký je, moc nebezpečný,“ přiznala mu s pokrčením ramen. Byla ještě moc malá, když zůstala úplně sama. Nikdo se o ni nikdy pořádně nestaral. Jasný, že ji to poznamená. Město by už neopustila i kdyby mohla. Proč totiž opouštět místo, kde se cítila aspoň trochu bezpečně?

Tiam se chystal vyslat černou vlčici informovat mesiáše a Silmu doběhnout sehnat nějaké byliny, když v tom se začal vlk probírat. Všichni zůstali strnule stát, no neznámý se na víc než jen na nekonečné úpění nezmohl. Nemohla říct, že jí ho bylo líto. Jak už řekla, mohl si za to sám. Lítat v takové bouři bylo prostě riskantní. na druhou stranu, nemusel to udělat naschvál. TZřeba před něčím, nebo někým, utíkal. No pokud šlo o vlka, tady mohl být aspoň zatím v bezpečí. Pokud šlo o nějakou příšeru, nejspíš je tu brzy sežere všechny. No nic. No konečné rozhodnutí, co se s tímto vlkem stane, bude stejně na mesiášovi, pokud to teda přežije. Ne, že by to někdy osobně zažila, avšak zásah bleskem asi nebylo nic extrémně příjemného, že? „Jestli pomoct bude chtít,“ zamrmlala na Nirixe, kterého už jednou potkala v místní starodávné knihovně. Víc nepříjemná jí ale přišla ta černá tekutina, co se okolo něho začala šířit. Ještě tohle mohla být celý past a právě z údajně zraněného vlka by se stala ta příšera, která by je všechny sežrala. Ne, dobře, to znělo jako blbost, avšak nemohla úplně popřít, že to tak nevypadalo. Trochu se k němu přiblížila, pozorovala ho zpod přimhouřených očí. Její nedůvěřivost jí nechávala velice obezřetnou. „Vodu by to chtělo,“ znovu se narovnala a ucouvla. Nehodlala se v jeho těsné blízkosti zdržovat jen tak. „Pro něj...jako,“ dodala ještě, kdyby tu byl náhodou někdo trochu pomalejší. Nejen, aby se napil, avšak i pro prvotní vyčištění ran, kdyby si náhodou nechal poté ošetřit. Nemohla mu ty rány zadělat, pokud se mu do nich dostal prach nebo kousky z místních sutin.

Nemýlila se. Nikdo z nich se nemýlil. U sutin ležel vlk. Teda...byl to vlk? Vypadal celkem zvláštně. Avšak páchl jako vlk. Musel to být vlk. I když...ona neměla co říkat, sama měla šest očí , čtyři křídla a zakrslý ocásek. Na první pohled by to i vypadalo, že na něj ty sutiny spadly, no při bližším pohledu šlo vidět, že se mu přes bok táhla rána po blesku. Musel ho zasáhnout při té bouři. Jenže jaký blázen by létal v takovém počasí? A hlavně, co dělal ve městě? Na druhou stranu, pokud letěl v té bouři, ani by se nedivila, kdyby ho to neúmyslně doneslo až sem. Nebo jim dával Hati nějaké znamení? Že by něco neznámý s ním měl společného? Přišla k němu o něco blíž, no pořád si udržovala mírnější odstup. Nejen kvůli svému postavení, ale i kvůli nedůvěře k ostatním, byť byl v bezvědomí. „Pomoct bych...mohla,“ začala pomalu. „Nějaké bylinky na rány, probuzení, šok,“ upřesnila to a podívala se po všech přítomných. Nevěděla, zda tu něco potřebného najde, ovšem nechystali se ho nechat zemřít, že ne? Sice se cizí vlci obvykle vniknutím do kultu trestali, avšak tohle jí přišla jako trochu jiná situace. I přesto, že si to vlk zapříčinil sám.

Vydala se s dalšími členy kultu na průzkum města. Bouřka, která zasáhla město, se pořád ozývala z dálky a zanechala za sebou asi pár škod. Dobrovolníci tudiž byli posláni, aby prozkoumali okolí a oné škody zhodnotili. Šla kousek za knězem Tiamem a Noctrou. Vlci prostupovali nocí a všichni pečlivě větřili a očima prozkoumávali terén. Pár domů vypadalo, že brzy spadne (jestli to už nebylo předtím, lol), na zemi se válelo pár sutin a větví, jinak zatím nezaznemanala nic divného. Občas pročechrala křídla, avšak nevzlétla. Mohl se zvednout vítr a srazit ji zpět k zemi. Což by nebylo moc ideální. I když chodit po zemi taky byla celkem lahůdka. Po dešti se místní zemina rozbahnila a zanedlouho měli všichni vlci špinavé tlapy od bláta. Silmä nebyla žádná princeznička, co by se bála špíny. V konečném výsledků jí na špinavých tlapách nezáleželo. Avšak i tak nešlo zrovna o nic příjemného, v tom chodit. Dost to klouzalo. Konec konců, nechtěla uklouznout a zašpinit si zbytek těla. Co bylo moc, to bylo moc. Najednou, když znovu zavětřila, ucítila slabý závan...vlka? Nejspíše. Šlo o cizí pach, kultu nepatřil. Jenže pach byl celkem slabý a kdo ví, jestli ho sem vítr nepřinesl odněkud z dálky. Počkat, ne. To zněla jako pěkná blbost. Pachy vlků mimo kult sem vítr obvykle do centra města nedonášel, i pokud se pohybovali poblíž. I když takový silný vítr... No tak i tak, více zbystřila a napnula plně smysly.

Zde na mostě byla jen jednou a to chvíli po vstupu do kultu, přičemž zde potkala Chrise, vlka, kterého potkala ještě i před vstupem a svoji částí to byl i on, kdo ji sem zavedl. Svět mimo kult jí nechyběl. Ve městě jí nepřipadalo, že byl svět tak velký a nebezpečný, že si musela dávat pozor na každý malý prd, že ani oko nemohla pořádně zamhouřit. Tady si musela dávat pozor tak maximálně na krysy a pády budov. Jejich kousnutí se dokázalo infikovat raz dva. Avšak ona si s infikovanou ranou dokázala poradit lehce. Stačilo sehnat jen vhodné kytky. Na druhou, tak svět vnímala jako menší. Teď si připadala už silnější a schopnější. Bylo by to zas jiné. No tak i tak, neměnila by. zde byla její přítomnost i budoucnost. A až si to zaslouží, podívá se, jak se bude na lesy, louky a hory tvářit. Teď se prostě jen pohybovala v prostorech mostu a užívala si blažený klid. Jak ona samotu ráda. Byla jejím útočištěm před tím uspěchaným světem. A občas i před povinnostmi, haha.

Přimhouřila mírně oči. Nechtěla radši nějakou jedovatou bobulku přímo do tlamičky? Nikdo neřekl, že by toho Silmä nebyla schopná, byť se k ní Noctra chovala přátelsky. Jen bývala občas psycho. „Asi není problém...“ odpověděla jí na to a pokrčila rameny. Avšak jedy si nechá pro sebe, to ať si nemyslí. „To ráda budu též,“ vyjádřila se ještě i k dalším jejím slovům. Její ďábelský plán se začínal vyplňovat. I v kultu bude moct vytvářet jak léčivé přísady, tak i jedy, kdyby ji náhodou chtěl někdo štvát nebo někdo hřešil. Na druhou stranu, bude se to Hatimu líbit? Nepotká ji kvůli tomu nemilosrdný osud? Ne, její choutky byly silnější. A kdyby si to někdo zasloužil, proč by se jí mělo něco stát? Ještě by mu prokázala službičku! Odešly z bývalého obchodu s čímsi a vešli do dalšího, plného látek. Jak by tady mohli najít kov? V tomto shromaždišti kusů cárů? „Asi neznáš,“ odpověděla jí neutrálně. Jako kdo ví, třeba se mohla s tím vlkem taky potkat před vstupem do kultu, ale... nějak na tom nezáleželo. Stejně ho ani jedna nikdy už neuvidí, s největší pravděpodobností. Trochu se lekla, když shodila nádobí z poličky a to hlasitě dopadlo na zem. Střihla ušima. Jo, kov, rozhodně. „Jsem myslela, že kov jinak vypadá,“ namítla mírně zklamaně, nějaké obří kusy nějakého nádobí jí budou k ničemu. Maximálně někomu lísknout po hlavě. Hlavně ale čekala třeba nějaký náramek... Oddechla si. No nic. Ty květiny budou rozhodně větší zábava.

Protřepala si nervózně křídla. Když vstoupila do kultu, čekala méně otravné vlky a hlavně čekala, že se vyspí v poklidu, když na to dojde, haha. Tak asi ne. Osud s ní hrál nějakou dost blbou hru. Dobře, dobře. A teď zas zaspí a zas tu do ní bude kopat Acheron a zprcá ji. Moc pozitivní vyhlídky na dnešní noc. Avšak pan Nirix se dokonce stal už věstcem a Silmä nevěděla, zda mu na závidět, nebo jí to mělo být šumák. Přece jen, tento jedinec tu žil asi o hodně dýl, než ona. „Jak stane se to? Že Hati vybere si tě?“ zeptala se ho poté. Nir už byl výš postavený a tak musel vědět o Hatim víc než jiní vlci, co zde potkala. Vlastně on je jediný výš postavený než věřící, s kterým měla tu čest si víc popovídat. Jo, možná to bylo vcelku smutný. Nováčci by možná měli hodit řeč s těmi vyššími a zajímat se. Na druhou stranu vždy působili stále zaneprázdněně a nějaká puberťačka je zajímala až tak na posledním místě. Nebyli tedy ochotni. A to nebyla její chyba. Tečka. Nad jeho posledními slovy se musela zašklebit. Taková věc jí přišla nereálná. Mesiáš hlavně musel umět přádně mluvit a ne plést slova a slovosled. Někdo jako ji by Hati v životě nevybral. „Kdo ví, co Hati v plánu má,“ řekla mu na to, neměla se k tomu jak víc vyjádřit. Na druhou stranu, možné bylo vše...

Najednou ho její urážka nezajímala. Ani to, že to zábradlí spadlo a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem pod nimi. Jediný, co ho zajímalo a z čeho byl naprosto unešen, byla její křídla. Dobře, vlci bývali unešeni z různých věcí...avšak z křídel? Upřímně, mít křídla možná znělo fajn, ale mít páry křídel dva už taková výhra nebyla. I když to si vlk nejspíš neuvědomoval. „To je super,“ řekla falešným nadšením. Vlk musel být už výše postavený a důvěru si nezíská tím, že bude všechny a vše urážet a mračit se. Byť byl vlk jakkoli otravný. Létat už vcelku uměla, pravidelně trénovala a tak svoje dva páry ovládala už lépe. Ovšem asi nebývala ten typ, co se bavil s ostatními při létání. Létání bylo víc, než jen nějaká zábava. Mohlo být užitečné, avšak i velice nebezpečné. Hlavně, kdyby se jí křídla srazila do sebe, haha. „Jsem, poměrně,“ potvrdila mu. Ah, supr, černobílý měl čich i oči. Otřepala se a posadila se, křídla složila podél těla. „Já Silmä,“ představila se mu na oplátku a rozhlédla se. Pak pohled stočila zpět k Nirixovi. „Ty, narodil ses v kultu?“ zeptala se ho poté. Vlastně jí i kolikrát zajímalo, kolik vlků sem hati přivedl a kolik se jich tu přímo narodilo. Ta představa, že takoví neměli na výběr. Když někdo nevěřil, byl vlastně zabit. A svým způsobem, proč ne? Nevěřící tu nikdo nechtěl. Byl to jejich osud a ten se nedal překroutit.

Konverzace o kytkách jí přišla až celkem zajímavá. Tady nikdo, včetně této vlčice, nevěděl, že se Silmä v tomto oboru vyznala. A přemýšlela, zda to nechat zatím tajemstvím nebo se tím pochlubit. Asi to druhé. Aby aspoň někdo tady věděl, že nebyla jen mladá bezmocná vlčice. „Já v kytkách se celkem vyznám. Co na ně se jít pak podívat?“ navrhla jí, i když jí furt přišlo zvláštní, že se tu některým druhům dařilo. Holt ještě neznala všechno! Ale nic na to už neříkala. „Prvně ten kov, ale,“ připomněla jí, i přesto, že kus kovu jí k ničemu nebude, pokud nepůjde například o nějaký náramek (nebo někomu hodit po hlavě, haha). Vlezla do první místnosti, kde se ale k´místo kovu nacházely nějaké barevné tyčky, papíry, nějaké obdelníkové plasty a další serepatičky, které vůbec neznala(papírnictví, lol). „Co to je???“ zeptala se znechuceně, když na jeden z těch plastů šlápla a zůstal jí viset na pacce. Setřásla to a to plastové průhledné odletělo o kousek dál. „Žádný kov,“ namítla a otřepala se. „Mně, ještě před kultem, jeden vlk poradi. tak teď se učím,“ odpověděla Noctře ještě na slova o jejích křídel. kéž by kvůli nim mohla vůbec pořádně létat, natož pak rychleji. Avšak uvidí se.

Její pobyt v kultu zatím probíhal vcelku v klidu, bez nějakých větších změn či novinek. I když by obojí spíše uvítala...ráda by se třeba dostala výš v hierarchii, aby měla na místní vlky větší vliv. Být napořád deviantem, neprověřeným vlkem...neměla proč! Dodržovala všechny pravidla této tajemstvím zahalené smečky. A vážně. Byť tu někteří vlci žili už déle, našly se věci, kterým moc nerozuměli nebo o nich moc nevěděli. I informace o samotném Hatim byly z půlky skryté. A co teprve vlci mimo kult? Ti o nich nevěděli zhola nic! Ovšem, to až takový problém neznamenalo. Stačilo, že se nepřibližovali k hranicím a nezpůsobovali problémy nebo si z nich ještě lépe nedělali přímo srandu. Takovým by dala! Ona ještě všem ukáže, co v ní bylo, ukáže to každému, kdo se bude pokoušet si z ní dělat šoufky. A nelhala. Ale fakt byl, že jí taky poháněly mládežnický adrenalin a tak mnoho věcí mohlo dopadnout úplně jinak, než o nich uvažovala. Ach ta puberta, v hlavě bordel dělala. Vždyť v takovém věku jeden ani pořádně nevěděl, co vlastně chtěl! Což se vlčici moc nelíbilo...no ovládat jí to aspoň zatím moc nešlo.

Vlk nad ní neprojevoval ani starostlivost, ani radost či soucit. Což, buďme upřímní, byla pro ni příjemná změna. Jak byla mladá, každý se o ni chtěl starat víc než dost a jí to přihánělo vysloveně k šílenství. Aspoň občas by si měl každý hledět svého. Jejda mane, tak se vlče toulalo samo divočinou, no. Jejda mane, tak ještě neuměla skvěle všechno. Proč se z toho každý musel vysloveně pokálet? Důvod neznala. A možná ho ani znát nechtěla. Po tom, co se rozmázla na zemi a vrátila se zpět k hnědému, jí položil další rady. Párkrát si to zkusila jen tak na místě a až pak se znovu snesla do vzduchu. Poprvé, podruhé, potřetí, pak se nemotorně otočila ve vzduchu a zprudka se snesla zpět dolu, přičemž musela zabrzdit drápy o zem a hlína okolo se rozprášila kolem. Křídla si otřepala a znovu složila podél těla. „Půjde časem dobře,“ řekla si spíš víc pro sebe. Možná se to fakt dalo naučit i s dvěma páry křídel. Létat, jako.

Byl její styl obrany moc složitý na vysvětlování nebo si ho nechávala speciálně pro sebe? Kdo ví, však páčit to z ní nebude. Ona se to naučí i sama! No nechala toto téma ležet ladem a vlčice se přesunuly na téma o rybách. „Kůstky nebezpečné? Proč?“ zajímalo jí. Jasný, nějaké velké kosti určitě nebyly k jídlu, avšak nějaké malé kostičky? To jeden i rozkousal nebo spolkl a strávil, aniž by mu to cokoli udělalo, ne? Aby si pomalu už dávala pozor i na mravence...aby ji náhodou nekousl a ona následkem toho neumřela, haha. Na její návrh přikývla. „Zkusíme ryby,“ souhlasila i slovně a vydala se podle pachu vody k řece. Aspoň tušila, že jí ten celkem blízký pach vedl k nějaké řece a ne jen k malé, poloumírající kalůži, kde ryby fakt nenajdou, pokud by do té kaluže nespadly z nebes. Ale pořád jí ten fakt nešel do hlavy. Ryby vypadaly tak slizce a ty šupiny moc tvrdě! Avšak kdo ví, třeba mohly být chutné a výživné. Nemohla soudit něco, co ještě neochutnala. I když dojem si udělat mohla, to jí nikdo nezakázal. A ani nezakáže.