Príspevky užívateľa

Od vlka jeho slova zněla skoro až pochvala, no zrovna od něho příliš neočekávala, že jeho chválení bude vypadat jinak, lépe. Svým způsobem plno věcí u ní mohlo vypadat lépe. Nemusela mluvit jak malé vlče a mít dva páry křídel. Jenže ne každý mohl mít v životě vše, co si přál. Někdo neovládal své chování, někdo vypadal jak mutant. Ale tak se z toho nepo, že jo. „Zatím?“ Zamumlala tiššeji a na tváři se jí vytvořil mírný poloúšklebek. Ach, on měl furt něco. Ale co už. „Lov? Fajn,“ přimouřila oči, přemýšlející, jestli neměl ještě jiné, jí skryté záměry. na druhou stranu, na lov si vždy dojde. Přece šla do smečky i proto, aby se takové věci naučila, no ne? „kdy někdy?“ zeptala se ho ještě. Aby počítala s tím, kdy ji bude tahat z "postele" předčasně. Jestli další noc nebo třeba až za pět nocí, heh. No dobře, nebylo to předčasný, ale jako každý nenáviděla, když ji někdo budil, byť zaspala. „Aspoň, že uvědomuješ si to,“ namítla ještě. Sice měla chyby, avšak věřila, že byla tou správnou budoucností pro kult!

Vlkovi už bylo jasné, že se zde někdo necházel, což Silmě moc nevyhovovalo. Chtěla se vyspat...Jenže jí samotné by došlo, že ta kniha nemohla spadnout sama od sebe, když tu v těch policích ležely už...hodně dlouho. Oddechla si. Neznámý se vyhupsl na vratké zábradlí a propaloval ji pohledem, byť ne nepřátelsky. Silmä se skrčila a mírně se naježila. Ten byl zatím horší než osina v zadku. „Kéž by ta věc na tebe spadla,“ zavrčela na něj tlumeně i když věděla, že by toto říkat jen tak neměla. Jenže byl den, tento vlk tu řval snad přes celé město a teď ji tu ještě hodlal obtěžovat! Jak mohla jít příkladem a v noci žít a ve dne spát, když tu žili vlci jako tenhle? Hrůza! „Spadneš,“ řekla mu, když se zas narovnala a trochu od něj ucouvla. Neuniklo jí, že se pod ním zábradlí dosti kývalo i přesto, že nemohl být až tak těžký, jinak by pod ním rozhodně prasklo. Možná do něj trochu strčit...

Vlčice se tvářila v podstatě přátelsky a Silmä přemýšlela, zda to bylo kvůli jejímu věku nebo jen tak ze slušnosti. Protože zatím usuzovala, že žádné extrémní přátelské vztahy tu moc nepanovaly. Vztahy možná, přátelství ne. A i když se tu stali dva vlci partnery, většinou to bylo kvůli splození nové generace. Zde to prostě chodilo jinak než jinde. Ovšem Silmě to dvakrát moc nevadilo. Jakoby sama uměla nebo jen chtěla uzavřít s někým přátelství. Anebo jako kdyby chápala význam láska. I když, na to byla možná ještě moc mladá, kdo ví. „Pro nás...nedůležité,“ pokrčila rameny. I pro léčitele muselo být lepší si skladovat byliny někde v noře, tou taškou se mohl o cokoli opřít nebo spadnout do bahna a byliny mohl rovnou pohřbít. Na druhou stranu, taková rychlá první pomoc se občas doopravdy hodila a hlavně vyplatila. Jenže nastal další problém. „Byliny? Ve městě? Možná tak v té kytkové zahradě,“ podivila se nad tím náhle. V kytkách se trochu vyznala a věděla, že tady se jim zrovna nejvíc nedařilo. Maximálně, pokud by chtěla někoho skrmit trávou, aby se mu vyčistili záda anebo by tu možná nějaké jedovaté kusy sehnala...což se možná jednou do krámu hodit bude. „Z kovu...hledat půjdeme? Kov,“ promluvila na tmavou vlčici při jejích dalších slovech. Něco jako předmět z kovu už znělo víc zajímavě...než tyto, ehm, tašky, či co. Aniž by na ni čekala, vydala se hledat kov. „Ne. Pletou mi se, při letu,“ utrousila mírně otráveně. Asi si jeden pár brzy ukousne...

Silmä byla mnoho špatných věcí. Nevychovaná, nemluvná, nespolečenská...a mohla by pokračovat. No hlavně byla ještě moc mladá, třeba se její chování do dospělosti nějak změní, kdo ví. A když ne, tak a´t se z toho někteří třeba poto...víte co. „ne, nepodáme,“ pověděla tišešeji a na tváři se jí utvořil výraz mezi úšklebkem a zatrpkostí. Packu by si s ním nepodala, i kdyby byli stejní. Ale nemusel se cítit špatně...to s nikým, včetně jeho. Jeho povídání o horách jí šlo spíš jedním uchem dovnitř, druhým ven. Hory nebyly krásné, byly moc složité a nebezpečné. Kořisti málo, rostlin málo a v zimě by se tu mnoho vlků při nějakých vánicích nejspiš zabilo. A co takové sesuvy kamení? Koukala na jednu ze skal. Určitě se něco takového muselo dít, aspoň občas. „Jsi viděl býložravce?“ zeptala se ho. Třeba ji jen chtěl děsit! „Vypadají?“ přidala ještě jednu, neúplnou otázku. Ale nebylo zas tak složité poznat, co tím chtěla říct. Jestli neměl vlk v hlavě hrášek.

Silmä moc nevěřila, že by mělo být někde úplně bezpečno. Do jakéhokoli úkrytu jí mohl vlézt nějaký predátor a provkovat ji, až ohroožovat. Důležité spíš bylo umět se bránit. Holt vlci nic jako plot neznali. No vlčici to neupírala. Muselo být asi příjemnější cítit, že aspoň něco bylo tvé a jen tvé...dokud by ti to někdo neobsadil, oops. „Vlk ale se taky bránit musí umět. Aby sebe a svůj úkryt ochránil,“ řekla na to prostřednictvím myšlenek, co se jí honily hlavou. na co mít úkryt a v něm hromadu jídla, když by jí to hned někdo ukradl? Blbost. Anebo tomu jen nerozuměla. Po její nabídce na ji chvíli jen pozorovala. Fakt ji chtěla naučit lovit? Nezdálo se jí to? Nepřeslechla se? Těžko říct, ona takový pocit, že jí někdo chtěl pomoc, neznala! „Tak jo,“ odpověděla jí ještě mírně váhavě, avšak už uznala, že trávit čas s touto vlčicí už nebylo život ohrožující či otravující. „Ryby...mohou se jíst?“ podivila se. Samozřejmě věděla, co to byla ryba a už ji i viděla, ale nikdy ji nenapadlo, že by šlo o něco, na čem by si někdy smlsla. Jako třeba by nemohla sníst žábu. Teda jako mohla, ale...fuj.

Prvně se vlk netvářil na to, že by ji měl učit. Že by ji chtěl učit. Ah ano, přišla k němu cizí, mladá vlčka a chtěla něco naučit. Což se mu nelíbilo. Radši učil své známosti, určitě. Avšak taková mladá, ztracená vlčka, nad ní se určitě slituje! Přece nechtěl druhý den najít její mrtvolu, protože jí nepomohl! Před kolika věcmi by jí mohla schopnost létat zachránit! Chvíli na něj jen koukala a bezeslova mírně naklonila hlavičku na stranu. Třeba jen přemýšlel. A ejhle! Rad se mu nakonec zachtělo, haha. Kdo si počká, ten se dočká. Kdyby hned odešla, tak by pak litovala. Kývla a roztáhla křídla, s úmyslem to zkusit tak, jak jí řekl. Rozběhla se, zrovna i oblohou proletěl státný sokol a tak se na něj na pár sekund pozorně zadívala. Už si tam představovala sebe...Máchla křídly a ocitla se ve vzduchu. Soustředila se na směr i intenzitu větru a s oběmi páry křídel máchla souměrně znovu. A tak to udělala ještě a ještě, než jí křídla narazila do sebe a ona skončila rozplácla na zemi. Tiše zaúpěla a s oklepáním se zvedla zpět na tlapy. To by šlo. Chtělo to jen trénink. Anebo si jeden pár křídel ukousne, kdo ví.

Trochu se v jeho slovech ztratila. Něco o otci, zdědění a magii. Konec konců, bylo jí to vcelku šumák, nepotřebovala to nutně vědět, ale když se mu chtělo mluvit, budiž. Ona ho stejně poslouchala tak na půl. jestli to vůbec. „Magie?“ promluvila až nevěříčně, nad jednou z věcí, kterou pochytila. „Magii nemám, nepotřebuju,“ pokrčila rameny. Proč by někde šaškovala s nějakýma těžko ovladatelnýma schopnostma? Poradí si i bez nějaké přiblbé magie, pf. Vlček taky očividně přišel o otce, jenže to spíš znělo, jakoby ho znal víc než Silmä, která toho svého neviděla nikdy od té doby, co otevřela oči, ale dobře. „Viděls ho, ale,“ oznámila mu spíš, než aby se ho zeptala. nebyla blbá. Ah, mohli si podat klidně ruce. Ale na to byl hnědozelený moc dětinský. Olízla si pysky. Na jeho poslední slova nasadila tázavý výraz (na ty předchozí radši ani nereagovala), vždyť o tom celou dobu mluvila! Ježiš, co měl v hlavě? Květák? „Učím, poznávám, zjišťuji nové informace, dovednosti a svět. Říkala to jsem, neposloucháš?“ zopakovala mu to, větou, kterou jakoby někdo vytáhl přímo z překládače, ale nevadí. Rozhlédla se. Cítila se sama příliš mladá a ztracená na to, aby poučovala jiné. Možná, až dospěje...určitě, až dospěje. „Musím jít, něco čeká mě,“ vymyslela si. Spíše konala, než mluvila. A tento vlk vypadal příliš nervozní, než aby se k čemukoli měl. Takže se rozhodla odejít.

Pohledy na tyto staré budovy musely v hodně vlků vyvolávat nepříjemné pocity. Polorozpadlé, poznamenané časem. Ani by tu nemusela být smečka, aby sem kdekdo nevešel. Avšak Silmä, tu neděsily. Ani zdaleka. Spíš jí lákaly, říkaly jí, pojď se schovat, pojď se na mě podívat, a ona souhlasila. No pro kulťany tyto úkryty byly výrazně důležité, potřebovali se přece nějak schovat před tím podle všeho pekelným sluncem, nepřítelem nočních vlků. Ať už šlo o obyčejný malý domek nebo tuto velkou budovu plnou knih, úkryt potřebovali. I režim si už dokázala skoro přehodit, no její pokus o spánek skončil, když se vevnitř potuloval ten pro ni pořád neznámý vlk. Náhle zavolal až na lesy a Silmä nasadila mírný poker face. Cítil snad její pach nebo tipoval? I když přes ten puch knih a plísně o tom vcelku pochybovala. Zavrtěla hlavou a otočila se zpět ke svému úkrytu, s úmyslem se fakt vyspat a doufat, že ten vlk tu nebude volat dál nebo nedej Hati, hledat ji! Naneštěstí bokem narazila o zchátralou polici a dvě knihy spadly dolu, přímo dolu k druhému vlkovi. Přešla zpět k zábradlí a sklonila hlavu dolu, jestli ho náhodou nějaká z nich netrefila do hlavy a nezabila ho třeba...nebo tak nějak. Nerada by měla na svědomí cizí život jen tak pro nic za nic. To by se hati zlobil.

Tmavý očividně moc síle mladých vlků nevěřil, což jí přišlo mírně nelogické. Sám byl přece někdy mladý. Jak by se cítil, kdyby jeho někdo furt podezíral? Asi ne moc příjemně. Dospěl a myslel si, že pobral všechnu moudrost světa, včetně vědomostí o Kultu a Hatim, byť sám tu nežil nějak moc dlouho. No snad tu pozná i lepší členy, no. „Příživník nejsem,“ řekla mu mírně zachmuřile. Jestli takhle jednal s každým novým členem, tak potěš. „Udělám vše, abych Hatimu se zavděčila. Za to, že našel mi domov nový,“ odpověděla mu na to, tou mluvou se špatným slovosledem, která mu tak viditelně vadila, jenže s tím holt nic nenadělá. Nebo, pokud by se mu pdoařilo, naučit ji aspoň trochu normálně mluvit, tak plus pro něj. Anebo si bude jen stěžovat a o nic se nesnažit. Nevěděla, neznala ho. Nad jeho dalšími slovy trochu pokrčila čumák. Jaké týnejdžerské výlevy? Jen říkala pravdu! To byla jeho chyba, že si to nechtěl přiznat. „Žádné týnejdžerské výlevy nemám,“ utrousila směrem k němu. Samozřejmě, že slovo týnejdž neznala, ale obvodila si to. Mladý vlk, rovná se týnejdž, podle slovníku toho vlka. Určitě. Doufala, že neměl pro další věci jiná pojmenování. I když vyšla pryč ze skleníku na měsíšní světlo, její společník pořád vyzvídal. Pokrčila rameny. „Létat trochu umím...a lovit, trochu,“ odpověděla mu se zamyšlením. Skoro celý život žila sama, nebyl nikdo, díky němuž by to uměla už skvěle, až dokonale, no. Avšak podle všeho nevěřila, že to pochopí. A ani o jeho pochopení zrovna nutně nestála. Když to pochopit nechtěl, tak nechtěl.

Dnes se vydala více do centra starého města, kde natrefila na obří budovu, tyčící se až někam do výšky. Třeba jednou vyletí stejně vysoko! Vlezla opatrně dovnitř a zavětřila. Když se ujistila, že se nic nebezpečného nenacházelo vevnitř, pomalu se rozešla náhodným směrem. Budova měla po stranách mnoho místností, v níž se povalovaly různé předměty, které nepoznávala. Když zvedla hlavu, všimla si, že ten dům měl dokonce i víc pater, nejspíše podobných jako to, po kterém se právě procházela. Také jí celkem vylekaly i ty velké, vroubkované schody, kvůli čemuž se nevydala nahoru. Vypadaly...divně. A byly moc černé, určitě by na ně jen šlápla a propadla by se. U jedné z místnosti se musela prudce zastavit, protože z ní právě vylezla tmavá vlčice. Chvíli na sebe čuměly jak dva puci, nakonec neznámá, očividně jiná členka, ticho prolomila. „Hm, jsem,“ odpověděla jí pouze. Ach, pach kultu na ni holt ještě dostatečně neulpěl. „Silmä,“ řekla jí svě jméno. Tak se to dělalo, ne? Druhý vlk se jí představil, tak musela i ona? Jo, zřejmě. A i kdyby ne, tak fakt, že bude jiná obyvatelka města znát její jméno, jako velký problém neshlédávala. „Co je tam? Zajímavého něco?“ promluvila z půlky k Noctře, z půlky k sobě a nahlédla do místnosti, z které černá vylezla. Zatím ty předměty v této budově shlédávala tak neznámými a zbytečnými...

No třeba se příště vyspí lépe, pomyslela si, anebo třeba ne. Neznala ho, třeba měl takovou náladu furt. Jak to mohla vědět? No i tak by mohl být méně jedovatější. Nebo ne? Sama bývala jedovatá. I když jí chtěl druhý vlk třeba pomoc, že jo. Au. To ta nedostatečná výchova. Nevěděla ještě, jak v plno situacích jednat. Takže to dopadlo všelijak. „Prokážu,“ sykla odhodlaně. Pf, copak jí nevěřil? Ona mu ještě ukáže, až bude věřící, Hatim prokázaná! Nad jeho dalšími slovy jen pokrčila rameny. Samozřejmě se mu nechystala vyprávět o tom, jak se na ni a její sourozence rodiče vykvákli a ani je pořádně nevychovali. Nerada ze sebe dělala chudinku. Přežila až do teď, i když bývala skoro sama skoro úplně od malička. Prostě štěstí... nebo božský zásah? Kdo ví. Tak i tak, neměla důvod se litovat. Že jí cesta dovedla až do Kultu, nemohla být náhoda. Možná mluvila jak totální tydít a vypadala, jakoby by vylezla z laboratoře, měla určitě plno schopností! Stačilo je jen probudit... „To bys nemusel poučovat mě, když sám tu dlouhou dobu nejsi,“ řekla mírně tvrdohlavě. Na druhou stranu, trochu pravdy na tom bylo. Radši se nechá poučit od někoho zkušenějšího, než od dalšího nováčka, co se snažil být jen přehnaně chytrý. Dále se bez dalších slov vydala ven z botanické zahrady, rozhodnuta osvítit se trochu měsícem. Sice nehřál jako slunce, ale jinak cítila, že ho nahrazoval skvěle.

Nad slovy vlka se mírně skrčila a naježila se. No nebyl zrovna nejvíc příjemný. Asi se špatně vyspal. To se taky stávalo. Párkrát mrkla, dala si s odpovědí na čas. „Ano,“ odpověděla miu beztak nakonec jen. Prostě zaspala no! ještě nebyla na ten převrácený režim úplně zvyklá. Mohlo se to zezačátku stát. Či ne? Prostě mohlo. Tmavému se to určitě taky stalo, jen to nechtěl přiznat. Možná na to byl moc ješitný nebo tajnůstkářský...celkově z jeho povahy zatím vyplývalo, že dostat z něj nějaké informace by bylo celkem složité. „Nová jsem,“ přikývla, začala těmito slovy s vyprávěním. „Hati vybral si mě,“ pokračovala pomalu, protože na tom její mluva fakt nebyla dobře. Tak musela nad svými slovy více přemýšlet. „Abych žila zde, s ním. Zavedl do města...mě,“ dokončila svůj proslov a tiše si oddechla. Možná jen nebyla zvyklá mluvit tak hodně. I přesto, že toho zas tolik neřekla. Co už. „Tebe taky? Hati zavedl sem?“ zeptala se ho. Každého sem musel dovést, ne?

Silmä nikdy nedostala pořádnou výchovu, už skoro odmalička se starala jen sama o sebe. Takže neměla čas na nějaké blbosti či hrátky. To jí zakrnělo a stala se z ní tedy málomluvná introvertka, nevědíce, co nějaká hra a blbosti vůbec znamenaly. Bylo to smutné, avšak šlo o realitu a ona už ji dávno přijala. Možná i bylo lepší nebýt hravá a naivní, když žila na vlastní pěst. „A-ha,“ řekla pouze pomalu. Možná by si měla taky najít nějaký trvalý úkryt. Nějaké místo, kam by se mohla furt vracet. No žít s touto vlčicí se určitě nechystala, to nemusela mít obavy. „Já najdu si úkryt taky,“ rozhodla se, ale to ještě nevěděla, co jí osud přichystá, že jo. Na její otázku pokrčila rameny. „Nic moc,“ odpověděla jí, proč se nepřiznat? Ona stejně nebyla blbá, vlci s dobrou schopností lovu většinou kořist nekradli. Anebo? No dobře, možná i lenost, ale Silmä, kdyby lovit uměla, neriskovala by a kořist by nekradla. Nebo možná občas...kdo ví. To ukáže jen čas.

A ejhle, koho zacítila dříve, než si ho všimla. Právě onoho vlka, který ji potkal na hranicích, povyprávěl jí více o kultu a následně zavedl za Mesiášem. Mohla mu být maximálně vděčná, že jí prostřednictvím Hatiho ukázal nohy směr. A momentálně si to mířil přímo k ní. A netrvalo mu ani dlouho, než na ni promluvil. „Samozřejmě. Deviantka jsem,“ potvrdila mu, aby se jí náhodou nechystal vyhodit nebo rovnou zakousnout. Měla pořád kousek rozumu a kdyby ji vyhodili, nevracela by se sem žít nelegálně. Přece jen, následky by byly... dost nepříjemné. Chtěla ještě chvilku žít, haha. „Děkuju,“ zamumlala, aniž by se na něj podívala, jenže ona se na vlka většinou na venek nedívala, i když na něj mluvila. Na chvíli se rozhlédla po okolí, jestli se tu nepotuloval ještě někdo, následně přesměrovala pozornost zpět na modrého. „Jsem Silmä. Ty?“ představila se mu a následně se zeptala i na jeho jméno. Jako kolegové už mohli znát svá jména. Předtím se nepředstavila ani ona jemu, ani on jí.

Usnula na déle, než plánovala. Jen to probuzení si představovala trochu jinak. Najednou, jakoby do ní narazila velká váha a kopla do ni. Zprudka otevřela oči a převalila se pod váhou toho jedince na záda. Ten, ať to udělal naschvál či omylem, tak se udržel na tlapách. Rychle se zvedla a oklepala se. „Pozor dávej!“ zabrblala na něj ještě trochu rozespale a zavrtěla hlavou. No tón, kterým na ni tmavý vlk promluvil, se jí nelíbil. Tmavý rozhodně pocházel u kultu, takže bezprostřední nebezpečí od něj jí hrozit nemohlo, no měla pocit, že stejně jako ona nesdílel nějakou zálibu ve společnost. Či? „Nic nekazím,“ obhájila se okamžitě a kdyby mohla, dala by ruce křížem na hruď (ale to mohou jen lidi, haha). Shlédla ven, kde už se snášela noc s bílými tečkami — hvězdami a měsícem na nebi. „Konečně půlnoc,“ promluvila dychtivě, spíše pro sebe. Nastal čas znovu vyjít do útrob města! Jenže co s tímto vlkem? Jen tu nevinně ležela, s jeho lovem neměla cokoli společného. To, že o ni nepozorností zakopl, nebyla její chyba... ať si myslel cokoli.