Príspevky užívateľa

Pokrčila rameny a snažila se více vzpomenout na své rodiče. Že by třeba otec měl víc očí? Kdo ví. „Nemám páru,“ pokrčila rameny. „Mama oči jen dvě...měla,“ pokračovala dál, když to teda vlka tolik zajímalo. Tato konverzace stála celkem za pendrek, avšak kolem a kolem, kdykoli se mohla zdejnout. To nebyl žádný problém že jo. „Otce neznám,“ přiznala mi upřímně, neviděla to jako důvod to tajit. Tak se na ně vykvákl, no. Co do toho komukoli bylo. Co do toho bylo jí. Nebude si přece vážit někoho, kdo pro něj nebyl důležitý. A další fakt zněl, že se to stejně nedělo jen jí. Tolik vlčat sirotků... až to smutné bylo. „Omluva přijata,“ zabrblala mezi výdechem. Možná by ho neměla tak znervózňovat. I když měla dojem, že to dělala už od pohledu. A na tom nic nezmění. Nebo jen nechtěla? Pokrčila rameny nad jeho posledními slovy. „Dělám užitečnější věci,“ podotkla neutrálně jako by šlo o naprosto normální věc. Holt jak už zmínila, byla jiná než ostatní vlčata.

Vlk se jí zeptal na otázku, kterou tak trochu očekávala. Jak mohla umět tak dokonale létat, když jí nebyl ani rok! No vlk měl na to třeba jiný názor. Časem vzlétne do výšin stejně jako on. I když stejné kravinky ve vzduchu dělat nebude. „Ne,“ odpověděla mu na první otázku. „Sama zkoušela, ano,“ přikývla mu na druhou otázku a zamyslela se, „kratce plachtím, nelétám,“ dodala. Druhá věc byly dva páry jejích křídel, na kterých by sice utrhla větší sílu, ovšem by se do nich mohla lehce zamotat. Ach, jak moc postihnutá se narodila? A proč? Její rodiče byli tak obyčejní... aspoň máma, tátu nikdy asi ani nepoznala. Nebo si to jen nepamatovala, kdo ví. A co když je opustil proto, když viděl, co za postihy se mu narodilo? Silmä se čtyřmi křídly a šesti očima, Sirrka s křídly na hlavě a Florian s nadbytečnou tlapou. Musela to pro něj být ostuda? V to jí přišli na mysl i její sourozenci a fakt, že je dlouho neviděla. Možná odešli z Norestu a nechali ji tu s myšlenkami, že Silmä tu je určitě spokojená. Co už. Zněla by, jako by na nich byla závislá, říct, že proč ji nevzali taky. „Naučíš mě to?“ naklonila hlavu na stranu při otázce. On uměl tak báječně létat! A třeba bude milý a ochotny jako ta... ehm Aishila.

Tmavá vlčice byla nezná, možná v sobě uchovávala ještě nějaký mateřský cit? Nebo třeba měla svá vlčata poblíž... no do jejich rodiny se míchat určitě nebude. Ještě hůř by jí mohla nabídnout život s ní a nejhůř jí totálně přinutit žít s ní. Jenže Silmä by nebyla nikdy spokojená a jednoho dne, dřív či později, by ve chvíli nepozornosti všech ostatních zmizela a někam se schovala, aby ji už vlčice nenašla. Holt neuměla moc ocenit vděk, když šel proti její svobodné vůli. Žila sama už tak dlouho (maximálně se svými sourozenci), že jí přišlo proti srsti, aby se o ni kdokoli přehnaně staral. Že její duše už byla z větší části svobodná. „Hm,“ podotkla pouze, tlapkou hrabala v zemi. To, že nejedla dostatečně, věděla, nikdo jí to nemusel říkat. Avšak žila a byla zdravá, to bylo hlavní. I když by brzy být nemusela... Na její jméno pouze kývla, říct, že jí těšilo, by bylo moc optimistický, no samozřejmě jí byla určitým způsobem vděčná za větší svačinku. „Kde ty žiješ?“ zeptala se jí místo toho, aby jí odpověděla na otázku. Samozřejmě, že neměla trvaly úkryt nikde. Co našla, tam se vyspala. Hotovo. Spíš jí celkem zajímalo, zda Aishila pocházela ze smečky nebo ne. Nepokládala často tuláky za tak milé.

Před dalším dnem se schovala v díře ve zdi a tou vešla do obří místnosti. Zdi se táhly až někam do výši, místnost měla očividně dvě patra a po celé délce stály regály s hromadou polorozpadlých knih. Kdyby chtěla na nějakou z nich sáhnout, asi se promění v prach, heh. A proč to nezkusit? Takže ještě, než se vydala spát, se vydala k nejnižšímu řádku v polici, kde se pár knížek taky našlo. Očuchala je, ale ihned odvrátila zrak a kýchla. Byly strašně zaprášené a zatuchlé. Zavrtěla hlavou a poodešla dál. Radši se jich dotýkat nebude. Vydala se do druhého patra najít nějaký úkryt a obešla díru ve stropě, kterou sem pronikal už sluneční svit. Vylezla po prohýbajících se schodech a našla si "noru" v tmavém ďolíku. Zívla a zavřela oči. Už už skoro spala, když zacítila čerstvý pach jiného vlka. Hned ji to probralo, otevřela oči. Její tulácký život jí při každém novém pachu pozval do pozoru. Jenže teď už žila ve smečce, tady jí snad od ostatních členů nic nehrozilo. A hranice musely být doopravdy pečlivě hlídané. Hlavně by to pro tuláka nedopadlo vůbec dobře. No i tak se zvedla a poodešla ke starému zábradlí, aby se podívala na nového návštěvníka. Skrčila se a pozorovala černobílého vlka, jak nejspíše taky hledal úkryt.

Ještě byl den, ale pomalu se začínalo stmívat. Silmä byla schovaná někde ve stínu pod záhony, nešla skoro vidět, až na její bílé oči, které v onom stínu zářily a záře zmizela jen když mrkla. Kolem se vznášel zapuchliny a zároveň se zde i pořád udržovala vůně nějakého druhu bylin. Možná tu ještě něco rostlo, nebylo to úplně vyloučené. Všimla si nejednou prorůstající trávy nebo kytek skrz asfalt. A tohle musela být dříve nějaká zahrada, takže... Přemýšlela. Zatím nelitovala toho, že se vydala na cestu životem pod velením Hatiho. Cítila, že udělala dobře. Nebo vevnitř jí prostě říkalo ano, přesně tak. A i když se neustále ve dne schovávat a totálně si převrátit režim bylo mírně nezvyk a otravné, časem si na to už zvykne. Přece jen, byl to takový ten klasický stereotypní režim, na který si každý jedinec jednou zvykne. Otočila se zády k cestičce zahradou a zavřela ještě na chvíli oči. Času dost, než bude moct zas vyjít ven a třeba najít nějaké krysy.

Už to byly asi dvě noci, co se Silmä vzdala života v lesích a loukách a vydala se do starého města, přidat se do smečky kult. Zatím se s nikým moc neseznámila, spíš si zvykala na nové prostředí a smečkový režim. A stejně, kulťani se jí zdáli takoví tajemní, nedávali o sobě zrovna nejvíc vědět, takže nikoho moc zatím nezahlédla. Zdejší potravu tvořily nejčastěji krysy a další hlodavci, výjimečně nějaký ten ptáček. Nic moc rozdílného než tím, čím se živila mimo. Ona taky spíš "lovila" hlodavce. Možná ty krysy...ty se zdržovaly asi spíš jen v těch městech. Aspoň na Norestu. Mimo město žádnou nikdy nezahlédla. Právě byla temná noc, osvícená jen půlměsícem a pár hvězdami a Silmä vylezla ze svého úkrytu, kde přes den spala, aby prozkoumala zas nějakou část města. Její úkryt byl v jedné z dír u místního mostu, vlastně na hranici, odkud se dalo vstoupit mimo město. No pavoučí vlčice byla čerstvé přijatá deviantka a tudíž nemohla město opustit. To mohli jen výše postavení vlci. Na tuto pozici ji čekala ještě delší cesta. Vyšla zchátralé schody na vršek mostu a rohledla se. Poblíž ležela zchátralá mašina (či jak se tomu říkalo), most celkově jako všechno vypadalo, že se brzy rozpadne. Jenže to tu vše stálo už dlouho a zatím to drželo na svém místě. Takže zdání klame, zdálo se. Vydala se pomalu po kraji mostu.

Vlk jí odpověděl na její první otázku i když nebyla přímo mířená k němu. Poukazoval na to, že jen nejvýš povýšeni členové dokázali usoudit, zda Silmä do kultu fakt patřila nebo ne. Měli zvláštní pojmenování postavení, avšak už od poslechu to k nim patřilo. Mesiáš byl tedy alfa a kněz beta! Nic složité na zapamatování. U jeho poslední poznámky byla překvapená, však ne nějak šokovaná. Pokud si ji Hati vybral, pokud jí Hati chtěl dát nový smysl života, nebude mít takový problém přijmout všechny jeho podmínky, třeba se ani její kožíšek nedotkne slunečního svitu! „Moc se mi líbí...kult,“ odpověděla mu krátce, ona vlastně nikdy nemluvila nějak zdlouhavě. A její porucha řeči jí to stejně nedovolovala. Na chvíli se zapřemýšlela. Ohlédla se za sebe, na blízký les, pak zpátky, na zchátralé atrakce, budovy a pach velkých krys. Každému se holt líbilo něco jiného. A Silmä si vybrala město. Či ono jí? „Dobře. Zavěď mě za Mesiášem...nebo knězem,“ promluvila na modrého tak rozhodnutě, jak to jen sotva dospívající vlče dokázalo.

Pojídala králíka, dokud nebyla sytá, zbytky nechala případně černé vlčici. Přece jen jí Silmä sežrala zbytky prvního králíka. Uměla být fér. Nechtěla se ani přecpat k prasknutí, to by pro tělo, co nejedlo pravidelně, nebyla procházka růžovým tělem. Avšak i když pořádně nejedla, pořád si dokázala udržet jaktž takž svou postavu a nevypadala jak kostlivec. Magic. „Proč zajímá tě to?“ zeptala se jí rázně a naklonila hlavu na stranu, s pohledem upřeným téměř na ni. Nedokázala koukat ostatním úplně do očí. Jenže pak si uvědomila, že by možná neměla být tak zlá. Cizinka ji pomohla, aniž by musela. Byla to jen její dobrá vůle, mohla ji úplně odignorovat nebo ji ještě seřvat, že jí sežrala zbytky. To u jiných zatím moc neviděla...„Jsem Silmä,“ představila se jí už klidnějším hlasem, aby aspoň vlčice věděla, komu pomáhala. Možná taky viděla jen sotva puberťačku, tak si dělala starosti. Ach, snad zas nepřijdou otázky typu, kde měla rodiče! Neměla, no! Copak to musel každý řešit?

Silmä nebyla obvykle zlá, jen neměl vlk sebemenší důvod, aby si ji všímal. Dnes neměla náladu na společnost tak dvojnásobně, no to mohlo být způsobeno taky tím, že se pořád cítila unaveně po tom výstupu. Hned, jak se zbaví toho klíštěte, co se k ní blížilo, sejde zas dolu a do hor se pro jistotu zas chvíli nevrátí. Usoudila, že sem chodili velmi vlezlí jedinci. „Aha,“ odpověděla mu pro začátek, „já ne,“ dodala ještě upřímně, nemusela mu to proč tajit. Tak ať věděl, že neskákala radostí při kontaktu s dalším vlkem. U některých jedinců se cítila lépe, u některých hůře. To už záleželo na okolnostech a sympatiích. Tento mlaďoch jí zatím příliš příliš vlezlý na to, aby se v jeho přítomnosti cítila nějak lépe, chápeme se. „Ticho supr, tady vítáno je,“ řekla a trochu odstoupila, když se k ní přiblížil pomalu ani ne na metr. Mohla to být pořád past a ona potřebovala případnou rezervu pro útěk. Možná nebyla zatím silná, avšak rychlost jí nechyběla. Při jeho otázce mu měla fakt chuť říct, že koukala na ty hory jen proto, aby se nemusela koukat na něj, no připadalo jí to momentálně jako moc slov, co by musela říct. Tak se na to vykašlala. Pokrčila rameny. „Možná,“ odpověděla mu. Tak mu udělá pro jednou radost. A pak sežene nějaké jedovaté bobulky a strčí mu je do jídla! Ovšem tady v horách? Těžko.

Jeho nervozita ze Silmy moc neopadla. Jako kdo by se mu divil. Od vlčete by jeden čekal víc než nudnou vlčici, kterou nic nerozhodilo ani nerozzářilo. Prostě čekal vlčici, která si bude užívat života a svého mládí. Jak moc se mýlil. Padla řeč na její oči. Věděla, že dřív či později se jí na to někdo zeptá. A kdo jiný, než hyperaktivní puberťák, že jo. Mám, nevím, proč,“ odpověděla mu s pokrčením ramen. Silmä ještě nevěděla, že jí budou další páry očí sloužit dobře při její magii. Byla ještě moc mladá na to, aby už poznala svou magii. Hnědozelený se taky nezapomněl zmínit o její mluvě. Do toho mu nic nebylo! Neměla ráda, když na to někdo narážel. Holt jí to lépe nešlo, s tím se musela smířit ona i ostatní. Možná se to věkem zlepší. „Neřeš to,“ zavrčela na něj možná víc zhurta, než chtěla, jen jí to prostě vadilo, mluvit o tomto. Vlastně i kdyby věděla, kde se stala chyba v její mluvě, neřekla by mu to, samozřejmě. Vlk se následně asi snažil přísahat, že se učil, ale že byl odpočinek taky důležitý. Jen kdyby se už od mala vychovával spíše sám. To by mluvil jinak. „Dají vždy užitečnější věci se dělat,“ promluvila k němu. Jak, že se tomu říkalo? Jo! Škola hrou. Válení ve sněhu mu vesměs nic nepřinese. Avšak ona si hrát neměla nikdy čas, tak na to měla pohled prostě jiný, no. Asi si vlčata hrála normálně.

Na jeho otázku neodpověděla, protože mu na to odpověděla posléze. Když ji ani nenechal domluvit, bylo to vcelku těžké, ale to nevadí. Vlastně neměla zrovna v oblibě vlky, co skákali ostatním do řeči. Bylo to neslušné a otravné. Ovšem vlk musel být nějaký rozhořčený puberťák a takoví na pravidla moc nehleděli. Snad nebude taky taková. Jenže ona byla trochu jiná, než ostatní děti. Takže. Odpověď Silmě na otázku o Hatim vlk váhal, no nakonec se rozmluvil. O Bozích už cosi slyšela. Nadpozemští vlci, dohlížející na své "poddané". Popis modrého zněl vcelku trefně. Takže proto se moc vlků neodvažovalo přiblížit se? Protože je ten Hatí od města držel dál, aby případně ochránil členy této smečky? Mohla být fakt Silmä vybrána, aby se přidala mezi ně? Třeba ji sem lákalo něco víc než jen město. Třeba Hatí chtěl, aby tu našla novou cestu. Nový cíl svého života, život pod jeho vedením. Nedalo se totiž říct, že by na Bohy úplně nevěřila. „Hatí vybral si mě?“ zamumlala si spíš pro sebe. Prvně chtěla do smečky jen proto, aby v budoucnu přežila i sama, jenže tohle volání nemohla odmítnout. Potlačit ho. A byla pořád vlče, byť to tak občas nepůsobilo, v takových věcech byla naivnější a přesvědčivější. „Víc mi pověz, o Hatim, o smečce,“ promluvila k vlkovi, jestli to fakt mohlo být místo pro ni.

Napřímila se a postavila se do bojové pozice s naježenými chlupy (spíše jen instinktivně), když nad sebou uslyšela onu vlčici, které právě dojídala svačinu. Mohla ji lehce chytnout do tlap a odnést někam do háje, heh. „Nepotřebuju starost žádnou,“ odpověděla jí vzpurně, když jí chlupy zas klesly, ovšem to už vlčice letěla pryč chytit dalšího králíka poblíž. Jde si snad nahradit to, co jí Silmä sežrala nebo to snad loví pro ni?! Vrátila se a novou kořist položila na zem. „Chutná,“ řekla jakoby mimo sebe. ještě, aby jí nechutnalo! To by jedině znamenalo, že by onemocněla. Jako zdánlivě mladé a slabé vlče tulácké by neměla bohužel šanci. Při jejích posledních slovech na ni chvíli koukala, jakoby jí očima říkala šplouchá ti na maják, že mi pomáháš, však králíka od neznámé mohla vzít jako snadně dostupnou kořist, která ji na nějakou dobu zas zasytí, než bude potřebovat novou porci. A tak, aby přežila a udělala radost i tmavé pomocnici, si čerstvou kořist přitáhla k sobě a začala jíst. Třeba ne všichni tuláci byli zlí a sebestřední. Pokud tmavá nepocházela z nějaké smečky tedy.

Vlk se zdál mírně mimo, jenže to Silmä kolikrát taky a to vnímala líp než by si kdekdo tipl. Na druhou stranu, mohla to být v životě i výhoda. Vlk mu vysvětlil, že své nebezpečné manýry prováděl často, tak už nemusela přemýšlet o tom, že se to rozprcne. Vlastně, ani se o něj nebála. Vždyť ho neznala. „Aha,“ zamumlala pouze jako odpověď a přešlápla na místě, aniž by se na něj podívala. Nevěděla, jak konverzace začínat, ani to, jak je udržet. Nemohli si celou dobu povídat o tom, jaké hezké sluníčko svítilo na nebi. Dobře, to by ji asi ani nenapadlo, avšak stejně...„Vůbec,“ odpověděla mu na jeho další slova. Nelítala vůbec, natož aby divoce. „Lítat neumím,“ dodala ještě a pokrčila rameny. Na chvíli si představila sama sebe ve vzduchu, jak na svět shlížela zhora a máchala křídly, jenže to se pak rozplynulo. Snění byla past, která každého dostala jen do melancholie a začarovaného kruhu myšlenek. Ono létání s dvěmi páry křídel nemohlo být jen tak. Jednou na to třeba přijde.

Nemusela čekat na společnost dlouho. Modrý vlk právě procházel nejspíš kolem hranic a upoutal její pozornost tím, že na ni zavolal. Podívala se na něj. Vlk mladý, avšak určo o dost starší než ona. Jenže jí nebyl ani rok a takové škvrně by asi rodiče nepustili samotné k hranicím, haha. Jak jich Silmä litovala. Zdánlivě omezována. Každý by si měl sám rozhodnout, kam až chtěl zajít. Avšak starostlivosti rodičů o své děti logicky nerozuměla, že jo. Zdálo se to smutné, či spíše jen ironické? Modrý vypadal nespokojený s vetřelcem tak blízko území, no s tím se dalo počítat. „Zdravím,“ pozdravila klidně, jakoby ji vlk neměl chuť sežrat. „Vím...smečka,“ ujistila ho, že nebyla úpe blbá a bez čichu a cítila pachové značky. „Zájem o město, projevila jsem,“ pokračovala dál ve svém poloproslovu, aby to vlkovi co nejlépe vysvětlila. Ona ani pořádně neuměla mluvit, natož něco vysvětlit, oops. Cizinec taky mluvil cosi o nějakém Hatim. Šlo o nějakého jejich alfu? Nejspíš. Jen to řekl...tak zvláštně. „Hati? Kdo Hati?“ zeptala se ho stejně a naklonila hlavu na stranu. Nedalo jí to, třeba v tom bylo i něco víc.

Samozřejmě, že si všimla blízkého města, ale zatím si ho moc nevšímala. Na druhou stranu to znělo jako dobrá skrýš před zbytkem Norestu. Pochybovala, že tam vlci nějak extrémně chodili. Ještě se rozmyslí a pak to tam kdyžtak půjde prozkoumat. Když dojedla svou malou kořist, vytrhla se z myšlenek a kosti zahrabala pod zem tak, jak to dělala vždycky. Oddychla si a vydala se lesem dám. Pomalu se začalo stmívat a Silmä usoudila, že bylo na čase si najít nějaký úkryt. Nerada spala na otevřeném prostranství i když už kolikrát neměla na výběr. Však když nemusela, nedělala to. Bylo to příliš nebezpečné, mohla být lehce ohrožena. A ani se vlastně nikdy pořádně nevyspala, možná obavami, možná tím, jak nebyla z žádné strany chráněla. Ona by se ubránit nedokázala, říkala si to furt. Potřebovala pomoc i když by to hned jen tak nepřiznala. Na vlka, co ležel u jednoho ze stromu a sám jedl, se jen krátce koukla, pak stočila hlavu zpět před sebe a pomalu se vydala bez jakýkoli řečí dál.