Príspevky užívateľa

Omara vypadala, jakoby spolkla mouchu, když pohlédla do Silminých očí. Asi si do teď kvůli své nesoustředěnosti ani nevšimla, že měla okatá víc párů očí. A to ještě neviděla její páry křídel, ha! No křídla měla zrovna složená, takže to nešlo příliš vidět. „Zůstat. Pokud neprojeví se ti příznaky do pár dní, pak odejít můžeš. Zatím ne,“ zachraptěla a oklepala se. Připravený čistý pelech už tu měla. Teď bylo na čase se jít vyspat. No doufala, že Omara při jejím schrupnutí neodejde anebo zas něco nesežere! No jeden takový přešlap a ať zapomene na to, aby se jí vůbec pokusila učit! I malé vlče, které mělo aspoň nějaké vychování, vědělo, že nemělo žrát to, co neznalo. A hlavně se nemělo vkrádat do cizího úkrytu a šmejdit tady, že jo. Teď na to jen doplatí, s největší pravděpodobností...

Silmä si zrovna hověla ve svém úkrytu, s úmyslem se schovat před okolním světem a pozorovala skoro nepřítomně její ďolíky s bylinkami. Už aby nastalo jaro a ona nemusela řešit další nemocné a hlavně mohla doplnit určité zásoby. Na jednu stranu jí děsilo, jak měla některých bylin málo. Heh, osobně by si nikdy nemyslela, že takový pocit u čehokoli ucítí. To léčitelství jí prorostlo skrz na skrz. Jako kdyby v ní rostly kořínky. No, to snad ne. Střihla uchem, až když uslyšela volání a kašlání. Otočila se a vydala se před úkryt. Stál tam Chris a už od pohledu na tom nevypadal vůbec dobře. Měla jasno. Další nemocný. Kolik jich ještě bude?? Snad to nezakřikla a ta nemoc tu fakt nebude celý rok navždycky. Dřív by měla na salámu, avšak šlo poznat, že nejen, že našla nový smysl života, no taky to, že dospívala. Přikývla na něj. „Hádám, tady nechceš zůstat,“ řekla prvně. Co věděla, měl vlastní úkryt a u něj zrovna nepočítala s tím, že by se někde promenádoval. Otázka zněla, zda vůbec dojde a zda si hodlal ty byliny vůbec vzít. No co, tak mu to taky narve do chřtánu, problém s tím neměla. Počká na jeho verdikt. Kdyžtak mu pak přinese hrst léčiv a propustí ho. Případně ho bude kousek šmírovat, kdyby chtěl někde padnout...

Ach, jak Silmä nesnášela tyto vyjednávání, hlavně s nevěřícími. Avšak, co jí zbývalo? Kdyby odmítla, nejspíš by si nepomohla. Mezi léčiteli panovaly jiné vztahy. Dokud Azarynani nezpochybňovali jejich víru, tak klidně jejich léčiteli Ikkemu pomůže. Ona ta nemoc sama o sobě nebyla příliš příjemná, nemusela se tu šířit navždycky. Pohlédla na jejich dar a to na dva ulovené zajdy, nejspíš z jejich zásob. Ty jo, ona už pomalu nevěděla, co to znamenalo jíst zajíce. Už si zvykla na ty všudypřítomné potkany, nic jiného už skoro nejedla. „Je to tak,“ přikývla krátce, co se týkalo domluvě na workshopu. „Léčitelský workshop schopnosti mé na další úroveň posunul. A tak jako na díků důkaz vám ten lék poskytnu,“ oddechla si. Věděla, že ne každý bude za toto rád, avšak Silmä měla názory jiných na salámu. Dělala si věci spíše podle sebe, na druhé nekoukala. „O směs bylin jde. Je to květina, které květy svítí v noci. Vždy viděla jsem ji hlavně na severu. Pak šalvěj a řebříček,“ vysypala to z tlamy ven. Za tento lék zas mohla děkovat té neznámé vlčici u kanonu, že? „Vlkům odtud pomohl tento lék. Vám by taky mohl pomoct,“ dodala ještě nahlas. „Co přinesli jste za byliny?“ hodila řeč na Azarynské, hlavně na Ikkeho, který to tu měl nejspíš na starost. „Já mohu vám dodat i dalších pár bylin z mých zásob, které nenajdete jen tak mimo město,“ dokončila svou řeč ještě. Ne, že by měla zásob milion, no i když jim poskytne pár kusů, do konce zimy bude i tak zajištěna. Přece jen, zima snad brzy už skončí...

<< úkryt

Vylezla ven a nadechla se čerstvého městského vzduchu. Zde ve městě byl vzduch úplně jiný, než někde v přírodě a to poznala hned, jak se do města dostala. No zvykla si, stejně jako když si zvykla na pach mnoha bylinek v jejím úkrytě. Pomalu si mohl někdo říct, že to tam fetovala! Vylezla po starých schodech na most s posadila se na okraj, přičemž měla výhled na větší část města, včetně těch velkých, dobře viditelných budov. Možná touto činností jen vyprazdňovala hlavu, možná usilovně přemýšlela. Pokud jí někdo neuměl číst myšlenky, nikdo by to nezjistil. Avšak se vzpamatovala, když kousek za sebou uslyšela odkašlání a kroky. Podle pachu ihned poznala, o koho šlo. „Měl zůstat si v pelechu,“ promluvila na zrzavého vlka, aniž by se na něj otočila. Možná už se cítil dobře, no musel být po nemoci pořád oslabený. Neměl by se tu hned promenádovat jak kdyby se cítil neporazitelný. I když asi jeho věc. Nakažlivý už být nemohl, tak ať si dělá co chtěl.

<< most

Společně s Miriam, byť s menšími přestávkami, donesli Rue do úkrytu. Silmä se musela na chvíli vydýchat, stejně jako asi i černá vlčka. Poté ji položili do jednoho z pelechů, které tu připravila, protože asi už podvědomě tušila, že nemocných se sem sejde více. Musela okamžitě Rue podat léčivou směs bylin, co znala a co pomohlo už i jí. Jenže to asi nebude cpát do chřtánu vlčici ve spánku, že? A tak vzala jednu z aromatických rostlin, co měla v zásobě a přiložila do malé vlčici k čumáku, s úmyslem jí tím podle čichu probrat. Zatím vzala z už ubývajících zásob svou léčivou směs, kterou jí přinutí sníst klidně násilím, pokud to bude odmítat! Musela se vyléčit. Všichni se museli vyléčit. Aby se tu k ní od úkrytu brzy nenacpal celý kult, lol. No celá smečka by se sem žel nevešla. Tak tomu musela zabránit...

Soudce Chris navrhl oblet kolem díry a Silmä už čechrala své dva páry křídel. No Nirix to zakázal a měli se vydat hledat vchod po zemi. Pf, jo, možná měla dva páry křídel a zezačátku jí to dělalo problém. No teď létala jako kdyby měla pár jen jeden a ještě díky větší opoře dvou párů vydržela ve vzduchu déle. Považoval to za risk, avšak celý život žila v risku. No i když se jí něco nelíbilo, dělala, že měla na salámu, i přesto, že třeba na salámu neměla. Kdyby měla pořád rozdmýchávat vlny, tak je rozdmýchává skoro s každým. Existovalo a bude existovat fakt málo vlků, ke kterým chovala a bude chovat větší city. A tak se jen olízla a rozešla se podél propasti, s úmyslem najít nějaký ten vchod, jak sama navrhla. Museli odtamtud ta vlčata dostat. Silmä vypadala možná jako bezcita, ovšem ne, že by nechala někde uvězněné dva vlky, víme jak. A hlavně by asi nedokázala poslouchat ten nekonečný nářek, co by se nesl městem. Hlavně takové dvě mladé budoucí naděje, jak se říkalo...

Silmä se momentálně pohybovala poblíž domů, když od hranic zaznělo vytí. Nastražila uši. Když o sobě dával někdo vědět, o vetřelce určitě nešlo. Možná někdo měl zájem o přidání se. Anebo tu visel ve vzduchu úplně jiný důvod. Kdo ví. No jako jedna z výše postavených se rozhodla, že se na to půjde podívat. Snesla se z jednoho z domů, na kterém si zrovna hověla a uličkou pokračovala směrem k hranicím. Už se tam nacházel sám Mesiáš, modrý vlk Chris a už i tím pádem zjistila, kdo přišel k hranicím. Šlo o Azarynské vlky. Tak ti nový domov určitě nehledali. Tak co tu tím pádem dělali? Nirix otázku už položil. A tak mlčela, jen se postavila vedle dvojice kulťanů, připravena na jakýkoli krok, který by se mohl udát.

Oddechla si. Měla pocit, že se o ní Bailey občas zajímal až moc a Silmě to trochu vadilo. Nebo spíš na to nebyla vůbec zvyklá. Vždyť se o ní nezajímala ani její máma. Tudíž nevěděla, jak na takovou věc reagovat, jak se jakoby chovat. Asi proto jí to tak vadilo. Zvykla si být vlčicí samotářkou a měnit to aspoň prozatím nechtěla. „FURT se jim vyhýbám,“ odpověděla mu popravdě, když to chtěl tolik vědět. Na nic jako přátelství nehrála. Tak to bylo a zdálo se, že i bude. Spojenectví neznamenalo automaticky přátelství. „Možné vše je. Spíš doufala bych, že nestane se to. Ani ty stromy nejstarší někdy nespadnou,“ pokrčila rameny. To, že budovy mohly být lidské stromy, bylo pravděpodobně možné, no neměla tím na mysli, že jednou spadnou. Zamračila se na zrzavého, když se jí skoro vysmál za její nešikovnost. Usoudila, že to provokování ho furt nepřešlo. Přečkali v budově plné trosek a bordelu čas, dokud vichřice kult nepřešla, občas prohodili pár slov a Silmě třeba jednou dojde, že strávený čas s někým mohl být i lepší, než někde hnít jen sama. Možná...

Dny rychle ubíhaly. Zdravotní stav zrzavého vlka Baileyho se mnohem zlepšil a Silmä už byla v podstatě zdravá. Oba museli být tedy z nemoci zesláblí, avšak okatá věděla, že se to brzy napraví a naberou zpět své síly. Zrovna pochodovala úkrytem a zhodnocovala své zásoby. Určité květiny kvůli nemoci dost prořídly. Už aby bylo jaro a ona mohla jít nasbírat nové. Avšak věřila, že jí to snad vystačí do konce zimy. No muselo. Nemohla počítat s tím, že nepřijde ještě někdo nemocný. Mohl a kdykoli. Kdo ví, kdy a jestli tato nemoc z Norestu úplně zmizí. No aspoň znala byliny, které na tu zákeřnost pomáhaly nejvíce, což jí i pacientům ušetřilo hodně práce a starostí. Rozhodla se na chvíli vyjít na čerstvý vzduch na most. Uznala, že práce léčitelky byla občas náročná, ale kdo jiný by kulťanům pomáhal? Vzala si to na sebe a když něco načala, tak to dokončí. Vlastně, ta péče už se stala její součástí, jejím životním stereotypem. Už by se toho nedokázala vzdát, ať by se dělo cokoli. A nemusela se aspoň cítit špatně, že nebyla kultu vůbec prospěšná. Byla a to hodně.

>> most

Silmä uslyšela odněkud z nábřeží varovné vytí, což znamenalo, že se něco dělo. Nacházel se zde vetřelec? Měl nějaký kulťan problémy? Silmä neměla páru. Avšak i tak vylezla ze svého úkrytu odněkud z Horní Dolní a vydala se tam. Na nábřeží se nacházela velká díra a proudy vody zde dále tekly. Mírné mrholení noci tomu moc nepomáhalo. Oklepala se a přišla blíž. No problém byl očividně rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo. Nejen, že se voda totálně zbláznila, no někde v kanalizaci zůstaly uvězněné dvě mladé vlčice. Neměla tušení, zda jim tam tekla voda a tak jim hrozilo utopení, no jednat museli tak či tak. Zapřemýšlela se. „Musi nějaký vstup do méně zatopených částí kanalizace být. V takových se doufejme i ony nacházejí,“ vyřkla nahlas svou myšlenku. Město bylo rozlehlé a plné tajemství. Nějaký vstup pod zemi by se určitě našel. Vrhnout se jen tak do propasti, byť s křídly, nebyl zrovna ideální nápad.

Oddechla si. Chtěla jít spát, chtěla se zotavovat a ne tu řešit nějakou rozdivočelou puberťačku. „Trefa,“ hodila menší úšklebek, víc jí to pod vlivem nemoci nešlo. A ani se jí nechtělo. Jo, vidět samotnou a jednou léčitelku kultu na hromadě, to musela být notvtipná věc, že? Avšak nebyla na tom zas tak špatně. Jen potřebovala hodně odpočívat. Zdálo se, že Omara o svůj post učně stála, avšak Silmä přemýšlela. Chtěla učit divokou pubošku? Jo, ona tomu nerozuměla. Jí celá puberta a vlčecí veselí minuly, víme jak. No aspoň díky tomu měla větší šanci ji zpacifikovat. A haha, díky tomu se stala snad nejmladší lėčitelkou Norestu, aniž by se zde od kohokoli pořádně učila, haha. No lėčitelský workshop jí hodně pomohl, ne že ne. Každá zkušenost se hodila, hlavně když byla jinak sama. „Silmä jsem. Tvou žádost až jindy posoudím,“ zamrmlala, teď by stejně nebyla schopna dělat takové závěry. „Teď nesmíš daleko nikam. Brzy taky onemocníš. Tato nemoc vysoce nakažlivá je,“ zachraptěla a zakašlala. Tmavá vlčice si to pěkně zavařila. Teď bude trpět. No bude to její boj, no. Silmä ji bude muset jenom léčit, jak se s tím Omara popasuje, bylo jen na ní.

Silmä byla z nemoci pořád zeslábla. Avšak už pokašlávala jen občas a celkově už viděla kolem sebe jasněji. Takže už chodila i dál od svého úkrytu. Lovit si ještě netroufala, asi by na to ještě neměla dost sil. Zrovna se vracela z menší "procházky", když ucítila už dost známý pach nemoci. Na mostě. Možná ne zas tak daleko od jejího úkrytu. Zdálo se, že někdo hledal pomoc a Silminou povinností bylo ji poskytnout. Našla na mostě dvě mladé vlčice a jedna z nich na tom očividně nebyla vůbec dobře. Ležet jen tak ve sněhu a skoro nereagovat na ostatní, to něco znamenalo, že ano. Znala obě, obě je už viděla. „Dostat ji musíme do mého úkrytu, pomůžeš mi,“ řekla Miriam náhle, když se tam zjevila. Nebyl čas na pozdravy ani kecy okolo. Silmä věděla, co to znamenalo a nemohla ji tu nechat ležet bez sněhu ani o chvíli víc, aby tu snad umrzla. Černá vlčice jí musela pomoc, protože ve svém oslabeném stavu by to nezvládla. Holky už nebyly holt nejmenší... Ovšem, žádala si o tu pomoc jen nerada. Jen věděla, když to jinak nešlo.

>> úkryt

Přikývla. Na tmu si už zvykla příliš, už byla její nejvěrnější přítel, byť ona přátelé obvykle nemívala. „Mám radši tmu též,“ souhlasila s ní i slovně a posadila se. Město v noci pro mnoho vlků muselo působit strašidelně. Což bylo dobře. Aspoň to mnohem vetřelce odradí. Ale i tak se najdou nějací drzouni, co se přiblíží dřív, než bylo zdrávo. Však oni budou litovat. Když začala Noctra výt, oddechla si a přidala se k ní. Jejich hlasy se rozléhaly městem. Vyly za noc, vyly za Hatiho a za všechny kulťany, včetně za sebe. Vyly, dokud neunavily své hlasivky a dokud už jejich vytí neznělo celým městem. Musela uznat, že dnešní noc byla příjemnější, než jiné.

Silmä zavrtěla hlavou. „Kult jiný ne. Tady vlci spolupracují, přáteli být nemusi,“ odpověděla mu a zamávala pomalu ocasem. Okatá na nic jako přátelství příliš nevěřila. Možná proto, že nikdy neměla přátele, možná proto, že se tak prostě rozhodla. Těžko říct vlastně, už sama nevěděla. Ovšem pojem přátelství pro ni bylo naprosto cizí. „Samozřejmě, že Hati. Možná jsou díky němu budovy stejně dlouhověké jako stromy,“ rozebrala jeho teorii, když už po tom tak toužil. Oddechla si, ovšem pocítila úlevu, když vešli do tmavého prostoru jedné z budov a přestal na ně padat sníh. Když si její očí přivykly tmě, rozešla se za Baileym. Na zemi leželo plno předmětů, některé znala a některé ne. Přes zeď byly opřeny nějaká železná prkna. O jedno se omylem křídlem otřela a to s hlasitým žuchnutím spadlo na zem těsně za ní. Zavrčela. Pro její dva páry křídel tu bylo holt málo místa. Ale co už. Lepší, než být venku v té vánici, co se tam rozpoutala.

Zavrčela. Ty vado, to byla vlčice tak omezená, že jí nedošlo, že šlo o její úkryt? Asi ne. Možná tomu nepřidával fakt, že sama byla nemocná. No co nadělá? Ona za to taky nemohla. „To můj úkryt, moje bylinky,“ odpověděla jí chrapravě, když se otočila na patě zpět směrem k vlčici a ostře se jí podívala do očí. „Nemůžeš být léčitelka, když ani nevíš, že květiny, co neznáš, nejí se,“ řekla jí vydýchaně. Slova jí při nemoci bolela ještě více. „To věděla jsem i já a to jsem byla mnohem mladší, než ty,“ dodala ještě a párkrát zakašlala, aby se aspoň trochu pokusila zahnat škrábaní v krku z jejího mluvení. No spíš to zas zhoršilo. Čekala, že jednou bude mít někdo zájem o bylinky, avšak že to bude někdo takového typu, to ne. Vždyť ta vlčice byla drzá a ještě jak z divokých vajec! Té by se hodilo spíš vybít energii lovem. Na druhou stranu, bránit jí v tom nemohla. Však ona by si ji už srovnala. Až po vyléčení, jestli nepřijde exitus, víme jak. Taky jí došlo, že by se neměla modročerná moc vzdalovat. Nemoc byla nakažlivá a ona už v sobě ten patogen mít musela. „Kdo si?“ zeptala se jí tiše a unaveně, když ulehla do svého pelechu. Jak by spala a neřešila nějakou nevylítanou puberťačku...