Príspevky užívateľa

Záchvat kašle Baileyho znovu probudil. Musela uznat, že dlouho nespal, no při takové nemoci se jeden nikdy pořádně nevyspal. Měla s tím vlastní zkušenost, že? Oddechla si a vzala opatrně směs bylinek, přičemž je pak položila před zrzavėho. „Vem a neodmlouvej. Musíme vyléčit se,“ promluvila na něj, trochu zachraptěla a doufala, že mu nemoc neucpala ušní boltce a nebyl tím pádem hluchý. To by bylo trochu oops, další příznak. Avšak nevěděla, jaké všechny příznaky nemoc mohla mít. Rozšířila se odněkud z neznáma a nikdo ji snad neznal. Možná by si měla po úplném vyléčení promluvit s nějakým dalším léčitelem. Třeba jiní věděli víc. „Nevíš, kdes chytl nemoc? Je tu někdo další? Nakažený,“ zeptala se ho také, potřebovala to vědět. Byla léčitelka, nemohla přihlížet tomu, jak se kult zámoří a vlci budou umírat. Nemocné se hodilo shromáždit do okolí mostu, ty nejvážnější případy přímo do jejího úkrytu, aby se izolovali od zdravých. Zívla a zakašlala. Už, aby je ta nemoc opustila...

Ukašlaná a usmrkaná Silmä právě seděla zády ke vchodu do jejího úkrytu a uvažovala. Její stav už se díky pokusům omylům, tím pádem určitých směsí bylinek, zlepšil. Jen pořád kašlala a celkově se cítila slabší. Avšak, to bývalo při nemoci normální. Vlka to oslabilo a přitížilo mu to. Nakonec spustila zrak z bylinek všude kolem a otočila se. Na provizorním pelechu vytvořeným z látek ležel zrzavý vlk Bailey, kterému se podařilo po dlouhých třesavkách a horečnatých stavech konečně usnout. Našla ho nedaleko mostu, neschopného se skoro postavit na tlapy. Taky onemocněl. Neměla tušení, kde to mohl chytnout, no tak či tak, nemoc neznámého původu se šířila rychlostí blesku. Byly na tom ostatní smečky stejně? Kdo ví. Spíš jí zajímalo, pokud se tu nacházelo více nemocných vlků, jen o nich nevěděla. Třeba se skrývali nebo neúctivě chodili mezi ostatní i přes příznaky. Nevěděla, už snad věčnost z úkrytu daleko nevylezla. Však brzy by už mohla. Procházela si různé bylinky sloužící na nachlazení. Měla jich tu dost. Jenže na jak dlouho? Připravila směs rozmarýnu, levandule, bezu a řebříčku, že to klidně Baileymu narve do tlapy násilím, když na to dojde. Neměla tucha, pokud si je bude chtít vzít znova. Popravdě, i poprvé ho musela přesvědčovat. A ona nesnášela kohokoli přesvědčovat! Jenže pokud měli nemoc porazit, museli se vyléčit.

O tom, že nechala Noctra běžet Silmu napřed schválně, věděla. Přece jen, černá vlčice musela být v běhu zkušenější, než okatá, která radši použila křídla, aby se někam dostala rychleji. Byla možná obratná a vytrvalá, no rychlosti a síly moc nepobrala. Kdyby bojovala proti nějakému státnému a svalnatému vlkovi, šanci by asi moc neměla. Což jí štvalo, no šlo vidět, že jí její cesty zavedly úplně jinam, než být nejlepší bojovnice pod sluncem. Noctra za ní na střechu dorazila zanedlouho. To už Silmä ležela a čistila si packy. Měsíc šel dnešní noc vidět jen z hodně malé části, do úplňku bylo daleko. A tak okolní krajina nebyla prosvícená jako jindy. No čím větší tma, tím se cítila lépe. I když, měsíční světlo jí zrovna nevadilo.

Vlk jí pohled a pozdrav okamžitě oplatil. To Silmä stočila pohled zpět směrem k němu, byť na něj přímo nekoukala. Vypadalo to možná trochu divně, ovšem Silmä byla ve více ohledech divná. Někteří vlci by ji byli schopni za její určité chování odsoudit. Na druhou stranu, nezáleželo jí na to ani v nejmenším, takže... Takoví si stejně museli prvně zamést před vlastním prahem. „Byl užitečný moc,“ přikývla. Silmä byla ještě mladá a neměla tolik zkušeností jak tito starší, zkušenější léčitelé. Workshop přišel přesně včas, než se oficiálně stala léčitelkou kultu. Teď aspoň mohla čerpat i z dalších informací a nejen z učení z jejího raného mládí. „Plno nových věcí jsem se naučila. Mohla jsem v kultu nastoupit na post léčitelky s pocitem lepším,“ dodala ještě a s narovnanými zády se posadila. Od něho jí moc rozhodně nehrozilo. A třeba si sedne též. „Měla bych otázku,“ promluvila znovu, jen se nezeptala přímo. Třeba by neměl zájem, aby se ho vyptávala. Jenže proto ho poprvé oslovila. Takže té šance využije, ne? Případně prohodí pár nudných slov a pak se vrátí každý do své smečky.

Kdyby se ho lekla, asi by měla chuť ho tu vysloveně zrakvit. No musela by samozřejmě zůstat jen u té chuti, i když, facku mu mohla dát, ne? Jen tak, pro lepší pocit. Jedna facka nikomu neublíží. Hlavně ne deviantovi, který by se měl klidit a uvědomit si, kde bylo jeho místo. „Kdo řekl ti, že jsme přátelé?“ přivřela oči. Jo, kdyby k ní aspoň přišel a zeptal se, zda budou přátelé, avšak on už to hrál takhle, jo? Nikdo nepředpokládal, že by s tím souhlasila, avšak chápeme se. Znělo to lépe. Aspoň pro ni. Ten to zakecal ale, pomyslela si nad jeho dalšími slovy. Musela uznat, že to řekl vcelku dobře. Stejně jako ten návrh nedávno při zasedání! Bailey byl nejspíš vlk chytřejšího rázu. A i když to bylo dobře, Silmu to štvalo. Možná proto, že se na ni furt tak lepil. No tak či tak, čím víc vlků s dobrými návrhy a řečmi, tím lépe. Nepotřebovali smečku hňupů. „Nemám obavy,“ odpověděla mu pouze. „Aspoň, že uvědomuješ si to,“ přidala ke svým slovům nakonec a ušklíbla se. Náhle začaly padat první sněhové vločky a pomalu jí zmáčely kožíšek. Pod tím vlivem se otřásla. Vydala se bez dalších slov schovat do nějaké z místních budov. Nemusela nic říkat, bylo jí jasné, že ji bude zrzavý pronásledovat. Ale ach, další sníh! Nebylo ho už dost?

Silmä si oddechla. Vlčice možná nikdy předtím žádnou smrt neviděla a tak si nechtěla ani přiznat, že její přítel umřel. Jenže, jak jí to měla ukázat? Jak jí to měla říct? Zkoušela to teď všelijak, jenže si trvala furt na svém. To pak bylo mírně těžké. Otočila se na hnědou vlčici, která k ní náhle promluvila. Podzvedla obočí. „Jak pomoc?“ zeptala se jí na její úmysly. Byla snad taky léčitelka? Tak proč to už neřekla? Působila o dost sociálněji, než Silmä. A jak takové znala, hned se vrhali do své práce a váhavě tu nestáli. No nebylo jí do toho asi nic. Pokud nehodlali onemocnět, tak pardon, ale už se asi stalo. Neznámá tu kašlala přes celé okolí. „Působí to jak chřipka, jenže proč ty strupy na obličeji? A fleky na jazyku? S tím ještě jsem se nikdy nesetkala,“ zamyslela se nad popisovanými příznaky. No jestli se na Norestu rozšiřovala nějaká nová choroba, nepozná ji jen tak žádný léčitel. A pokud už existovala, holt Silmä neměla s tímto ještě zkušenost. Přece jen, byla ještě mladá, existovala možnost, že ještě fúru věcí neznala, víme jak. Nebyla chřipka jako chřipka. Případně se to jako chřipka jen tvářilo. „Silmä, kultská léčitelka,“ odhalila vlčici, že byla léčitelkou. Třeba začne brát pravdu o jejím kamarádovi vážněji. Na druhou stranu, každý by měl poznat.... no mrtvolku. Podívala se na něj vůbec od té doby, co sem trojice přišla? Možná by jí to konečně docvaklo.

Silmä onemocněla a tak se oddělila od skupiny v botanické zahradě a šla do svého úkrytu na mostě, kde se schovala, dokud se nevyléčí. Zatím hledala a používala květiny na své symptomy. Hádala, že se nakazila od té vlčice u kanónů. Dopadli ti dva její společníci stejně? Kdo ví. A nezajímalo jí to. Teď si všímala jen a pouze sebe. Momentálně dokázala po dlouhé době při horečce a silném kašli usnout, když v tom uslyšela rachot, který ji probudil. Otevřela zakalené oči a všimla si tmavomodré vlčice, co zrovna vyplivla kus řebříčku. Co jí síly dovolily, se zvedla, přibelhala se k vlčici a silněji ji plácla přes uši, přičemž poté ji od jejích zásob odstrčila. „Co myslíš si, že děláš?!!!“ zachraptěla a celá se naježila. Co si to dovolovala? Jen tak si vleze do jejího úkrytu, krade tu rostliny, chodí si tu jako nic, prostě co to mělo být? Někdo tu očividně neznal své hranice. Avšak Silmä jí je ráda ukáže. „Tady co dělat nemáš. A jsem nemocná. Pryč běž,“ zavrčela na ni a se záchvatem kašle a zbytkem sil si šla lehnout zpět do svého pelechu. Nebude se jí zabývat. Ještě k tomu momentálně hrozilo, že se tu nakazí. No případně ji z toho úkrytu vykope násilím, byť na to neměla moc sil, haha.

Bylo zvláštní, jak přes celou svou existenci Lailah skoro přehlédla. I když, Silmä byla tím, která se před všemi schovávala. Nedivila by se, kdyby některé členy kultu přehlédla. Kdo ví, třeba se hnědá vlčice taky schovávala. Dvě vlčice, co se schovávaly před okolním světem, se jen tak nepotkají. Jenže vzhledem k jejímu přidrzlému chování o tom tak trochu pochybovala. Nebo jí možná Silmina přítomnost štvala? Vlastně ji vyrušila ze spánku. Byl přece den. Silmä od té doby, co se stala věštkyní, spala málo, tak to tolik nevnímala. Lailah musela být ještě věřící. „Ani ne. Věštkyně jsem už,“ odpověděla jí krátce. „Nenarodila jsem se tu. Ale má víra stejně silná je,“ potvrdila jí, aby si jako nemyslela, že její post byl jen důsledkem dolejzání. Uznejme, zrovna ona by fakt někomu do zadku nelezla. A už vůbec ne třeba Nirixovi samotnému. Plně ho jako kultská věštkyně a léčitelka respektovala, avšak svůj názor na něj zatím nezměnila. Třeba časem...

Malý Anuki se pokusil vyslovit její jméno, avšak neúspěšně. No co čekat od malého vlčete? Takové nevyslovilo pořádně ani jméno Max, natož nějaké Silmä. Občas přemýšlelo, zda mělo její jméno nějaký význam, ovšem soudě podle její matky by to stejně bylo něco jako mutant. To bude radši, když její jméno žádný význam mít nebude. Anebo se přejmenuje, íz. „Se nehodí ničit cesty, po kterých vlci šlapou,“ vysvětlila mu krátce s oddechem. Potřeboval snad i jiný důvod? Až bude větší, pak by taky beztak nadával, že to tady vypadá jak po minovém útoku. Tak ho utne dřív, než by k tomu fakt došlo. Jako jo, možná přeháněla, jedno rozhrabané prkno fakt nezpůsobí na železnici žádnou pohromu, no pořád sem mohl chodit každý den a každý den si brát jedno prkno. A to už by pohroma nastala. Jak mohla totiž vědět, co se těmto vlčatům honilo v hlavě? „Kdekoli,“ pokrčila rameny nad vlastními slovy. Klacky, ty se povalují všude. Furt o ně zakopává! Usoudila, že najít nějaký nezabere moc času. Vydala se tím pádem vedle kolejí, v křoví se bude povalovat nejeden kus dřeva, který černý vlček tak urputně hledal. Zálibu v takových věcech stejně nechápala. Klacíky, šištičky, na co to bylo? Na druhou stranu, jak to taky mohla chápat? Ona žádné normální dětství neměla...

Po Silmě začali přicházet i další vlci. Nějakou dobu jen tiše poslouchala, dokud nepadla řeč o nemocích a bolestech hlavy jednoho z kulťanů. Musela uznat, že měl ten zrzavec pravdu. Bude pro ni lepší, když bude léčit třeba tři vlky, než celou smečku. Jako jediná léčitelka kultu by si pěkně zavařila mozek i svaly, starat se o celý kult, byť tu zas tak moc členů nežilo. Avšak, kult rostl a rostl. Brzy bude potřebovat nějakou pomoc, ať si to přizná nebo ne. „Hmm, bude nejlepší se rozdělit po třech nebo čtyřech a každá skupinka si najít vlastní roh, případně samotnou místnost. Tři až čtyři vlci se mezi sebou źahřejou dostatečně. Samotná místnost pro nemocné by se co v největším teple měla udržet a tak musí se zadělat hlavně všechny mezery a vystlat se co největším množstvím látek,“ shrnula poznatky všech, co si vyslechla. „Bylinky na bolest hlavy znám. Podle tvých slov ale případ komplikovanější může být. Hodláš mi o problémech svých povědět víc?“ otočila se na Caliga, který se s těmito problémy potýkal. Mohl za to klidně stres. A co. Sama si připadala před celou smečkou jak ukropeček. Jen to nedávala tolik najevo jako on. „Bylinek mám dost...jinak,“ odpověděla ještě na Nirixovu předchozí otázku.

Měla pocit, že způsobila Caligovi šok, když náhle vyskočil na tlapy a celý v úzkosti na ni použil magii, kterou ji připevnil na místě. Až pak mu došlo, že šlo jen o ní. Ujistila by ho, že zde se ničeho bát nemusel, jenže věděla, že to nebyla pravda. Škodná sem mohla vlézt kdykoli a snažit se škodit. Caligo by byl momentálně v bezpečí, kdyby tohle udělal nepříteli, ovšem jeho reakce byly dost splašené a nepřiměřené. Takže tu teď držel Silmu a nepůsobil, že by ji hodlal osvobodit. „Můžeš to dát pryč ze mě?“ nasadila tázavý pohled a poté se mírně zamračila. Fakt se jí nelíbilo tady stát jak socha. „Co špatně na Ignisu?“ zeptala se ho, s úmyslem si sebrat nějaké drby o jiné smečce. Takže jí ani nešlo o jeho vlastní pocity. Nechtěla přece, aby si někdo všímal těch jejích, tak si na oplátku nevšímala ani pocitů druhých. Stejně, ne každý o to stál, stejně jako ona. „Byl přijatý jsi spíše z donucení? Co ty a víra?“ zeptala se ho přímo. Musela se ujistit, že nebude působit v budoucnu problémy. Avšak, o tom se nikdo nikdy úplně neujistí. Do Tiama by to taky nikdo nikdy neřekl, že ano.

Vlčka jí uhnula a tak se mohla pomalu vydat po pachu Noctry dřív, než by pach úplně vyprchal. Tmavá ji zanedlouho ihned následovala. Poté si začala její společnice zpívat, což Silmu frustrovalo, no snažila se celou svou pozornost přeměřit na okolní pachy. I když nepotřebovala tolik soustředění na její smysly jako jiní, jen jí to pomáhalo nevnímat vlčino do uší pronikavé broukání. „Nejsem,“ odpověděla jí pouze na její slova. To si vzpomněla na své sourozence, kteří už nejspíš na Norestu ani nepobývali. Ještě je od té doby, co se stala věštkyní, neviděla. Měla by snad projít všechny smečky? Vycházet ven častěji? Netušila. Na jednu stranu už na tom ale nezáleželo. Někam jí utekli. Už neměla žádnou rodinu. Zanedlouho Noctru, matku vlčiny našli a Silmä se zas mohla vydat svou vlastní cestou městem.

Na jednu stranu oceňovala Noctřinu trpělivost s takovými tvory jako vlčaty. Silmä si byla skoro jistá, že by to nezvládla. Neměla by na to nervy. Nedokázala by se o ně postarat jako jiní. Nebyla stabilní a pokud by nebyl ani otec, dopadlo by to zle. A byť by se to nezdálo, necítila by se pak vůbec dobře, kdyby jí vlastní vlčata zemřela její vinou nedostatkem péče nebo tak. Sice ještě dospívala a ještě tu pak hrály roli hormony, jenže i tak. Bude schopná někdy mít vlčata? Bude vůbec někdo, kdo by s ní chtěl mít vlčata? To vše ukáže jen osud. „Ale pozor bych na to dala. Pak by je to podnítit i ke sběru jedovatých květin. Oni ještě neví,“ poznamenala. Pak by musela řešit pár otrav, oops. Naštěstí s otravami měla zkušeností dost, když se věnovala jedům nadmíru. A to chtělo i protijed, samozřejmě. Obě se rozběhly směrem nahoru a naštěstí i Noctra vyběhla schody tak, aby se pod ní nepropadly. Měla tiché a rychlé kroky. Silmä pokračovala dál, přeskakovala různé překážky, které se jí ocitly v cestě. Zjistila, že běh nebyl její nejsilnější stránkou. Nikdy moc neběhala. Tolik se soustředila na učení ovládnutí jejích dvou párů křídel, že si ostatních svých vlastností nikdy moc nevšímala. Jo, mrštná a pozorná byla odjakživa, avšak rychlost nebo sílu nikdy pořádně v praxi nevyzkoušela. Na druhou stranu, i když nebyla tak trénovaná jako tady černá vlčice, výkon podávala celkem dobrý. Anebo šlo jen o její názor, kdo ví. Když se ocitla nad obří dírou ve stropě, skočila prvně na zábradlí, pak na nejnižší knihovnu, pak na vyšší knihovnu a nakonec se dostala až na střechu. Tam zastavila a oddechovala. Noctra ji asi bude následovat.

Silmä se vydala k řece Cayně. Takže ne moc daleko od města. Aby se mohla do večera vrátit. Venku se necítila pořád úplně ve své kůži a tak jí jednou se víc vzdálit bohatě stačilo. No to znamenalo, že bylo odpoledne a vlčice na sobě nesla svůj plášť. Pohled směřovala převážně směrem dolu, protože jak si zvykla za svůj život v kultu spíš na tmu, denní světlo jí pálilo. Avšak, znovu si zvykne. To bylo jasný. Poblíž, též u řeky Cayny, se nacházel i další vlk. Když zvedla zrak, došlo jí, že šlo o toho vlka z přízračných, Tima, který kdysi vedl léčitelský workshop, kterého se zúčastnila ještě jako věřící. Došlo jí, že to mohla být dobrá příležitost nabrat ještě další zkušenosti v léčitelství. Uznejme, ještě se potřebovala hodně učit. A ať se jí to líbilo nebo ne, musela je získat od jiných. No Timotheé jí připadal jako dostatečně klidný vlk. Ona většina léčitelů byla dobrého charakteru. Silmä byla spíš taková výjimka, dalo se říci. Protože se o ní fakt nedalo mluvit jako o dobré vlčici. „Zdravím,“ zabručela směrem k vlkovi a krátce se na něj podívala. Pak zrak znovu odvrátila někam směrem k řece.

Silmä zrovna byla na túře v centru města a aniž by se rozhlížela okolo, šla po jedné z vyšlapaných cestiček, co tu přes nános sněhu vedla. Věděla, že by mohla roztáhnout křídla a centrum lehce proletět, aniž by se musela brodit sněhem, jenže okolím se nesla jemná mlha a tím pádem by riskovala náraz do nějaké z vyšších budov. A po tom fakt netoužila. Taky si vzpomněla na vlka Caliga, který sem kdysi pod bouří zabloudil, uhodil do něj blesk, přičemž narazil do budovy a skončil v bezvědomí zde ve městě. A asi nechtěl být potrestán a tak se přidal mezi kulťani. Jenže, mohli mu důvěřovat? Kývl na to spíš z donucení, než aby měl zájem o víru. Avšak, kdyžtak budou zabíjet dalšího zrádce. Žádná škoda. Zrádců nikdy nebyla škoda. V tom se ozval ze stínů hlas, který ji oslovil. Otočila se za hlasem a to už zahlédla šedou malou vlčici, kterou už kdysi viděla i v botanické zahradě. Ach, ta vlčata měla ve zvyku se toulat všude, kde se dalo. Kdy se něco stane? „Silmä,“ opravila ji. Neměla ráda tyhle přezdívky. A ještě narážející na její mutace! Ale to ještě nevěděla, co znamenalo v překladu její jméno, haha. „Co děláš tu? Nemáš se svou rodinou být?“ zeptala se jí. Hlavně to tu kvůli zimě nebylo zrovna nejbezpečnější, no nezmiňovala to. Nebude její chyba když se mladé vlčici něco stane. Avšak teď tu s ní byla a to znamenalo, že se o ní musela postarat. A to samozřejmě nebyl její denní honorogram, jenže Hati by nebyl rád, kdyby se věštkyně nepostarala ani o vlče, víme jak.