Príspevky užívateľa

Ten hlas, co na ni ze "srandy" bafal, poznala hned. Nasadila poker face a aniž by projevila sebemenší náznaky leknutí, otočila se. Ach, jak tušila. Bailey tam se svým zrzavým kožichem stál a s pobaveným výrazem ji pozoroval. On nevěděl, že Silmä disponovala lepšími smysly než jiní vlci. A tak svůj výraz ve tmě holt neskryje. „Chceš něco?“ zeptala se ho pouze. Neměla ráda úplně zbytečná setkání o ničem a tohle tak působilo. Teda, chtěla říct, ze to působilo tak, že na ni zas chtěl vytáhnout svůj šarm a humor. A to i přesto, že už nebyl tulák, avšak panovala mezi nimi určitá hierarchie a aspoň prozatím byl rozdíl dost velký. No očividně mu to nebránilo v jeho úmyslech. „Předem bych si dala pozor, co řekneš. Už tulák nejsi a já jen neznámá vlčice,“ promluvila na něj s mírnou frustrací. I když záleželo, jak se ten pojem neznámá vlčice vzal. Neznal ji, nevěděl o ní zhola nic. Ovšem, to nikdo, když se to tak vzalo. Silmä před ostatními vše dobře skrývala. I sebe. Takže...

Být Silmä někým jiným, nemohla by skrýt svůj šok nad tím, co vše lidé dokázali. Jenže Silmä se takovým pocitům přísně vyhýbala a tak na ni jen chvíli čuměla, jak kdyby spadla z Marsu. Mnohokrát lepší, co? „Dva vlky spojili do jednoho,“ vyřkla pouze, avšak pak pohlédla jinam, na velké ruské, zrezivělé kolo. I když to šlo proti všem přirozeným instinktům, stejně jí zajímalo, jak toho lidé dosáhli. Okatá už experimentovala s jedy. Proč se nezajímat i o takové pokusy? Samozřejmě jen zajímat, haha. Chtěla by vůbec někdy spojit dva vlky v jednoho? Na jednu stranu to znělo totiž příliš zvráceně! Avšak na druhou... „Jak povedlo se to jim?“ zamumlala si pro sebe, no Erora ji určitě slyšela. Ovládali snad taky nějakou magii? Měli nějaké vyspělé technologie? Kdo ví. „Ano, hatí vede nás. Rozhodně pro kultu předky vybral město. On ví, proč,“ vyjádřila se k tomu. Hati nikdy nejednal bez důvodu. On důvod znal a to jí stačilo. Nepotřebovala znát úmysly svého Boha. K tomu by snad rouhala, ne? Kdyby na něj začala řvát, ať jí to laskavě řekne. Kdyby ho nedej vlku začala zpochybňovat! Ne, nebyla jako jiní.

Bylo jí to jasné. Tulačka, nebo o koho šlo, si přiznat smrt svého přítele nehodlala. Však ona to pozná. Jo, Silmä to neznala, strach o svého blízkého. Nikdy nikoho blízkého neznala. A strachu se vyhýbala. Strach byl nepřítelem, který by ji jen omezoval. Nehodlala nechat se jím ovlivnit. Spíš, co jí nešlo do hlavy bylo, že ta vlčice si ani nevšimla, že byl ten vlk mrtvý? Nehýbal se, nezvedala se mu hruď a páchlo to tu solidně. Jak moc musel být vlk zaslepený, aby mu to nedocvaklo? Hodně, fakt hodně. A pokud to už neviděla, mohla to aspoň cítit. Avšak dobře, jak myslela. Jen Silmä s ní jako v rukavičkách jednat nebude. „Pomůžu TI, zda chtít budeš,“ začala a o něco se přiblížila k mrtvole, jen ne příliš, aby něco nechytla. To si všimla tmavých skvrn na jeho jazyce a u očí. Byť to tak okatá nevnímala, vypadalo to dost nechutně a pokud vlčici někdo nevyléčí a tohoto vlka se nezbaví, začne tu snad nějaká epidemie! Ani netušila, jak chtěla pomoc strakatá vlčice kousek od ní, no podle její nejistoty to znělo jak prvotřídní kravina. A hlavně risk. „Jenže on má to už za sebou. Aspoň pěkný pohřeb by si podle tebe zasloužil?“ řekla, přičemž pohlédla na neznámou, zda na ni bude znovu cenit tesáky nebo se na ni přímo vrhne. „Nemůže jen tak tu zůstat ležet,“ poznamenala ještě, přičemž zrak znovu odvrátila k mrtvole. „Ty strupy na obličeji jeho neznamenají žádný kašel obyčejný,“ zamrlala si pro sebe, i když ostatní ji nejspíše slyšeli.

Nacházela se tu neznámá vlčice a za ní další vlk, teď už jen tělo bez života. No vlčice působila, že si jeho smrt nehodlala přiznat a pořád ho bránila vlastním tělem. Bránila mrtvolu. A ještě nakaženou kdo ví čím. Nebyla už náhodou nakažená i ta vlčice? Přičemž by to pak přenesla na ně? Haha, krásná představa, však. „Tomu se pomoci už nedá, mrtvý je. A pořád může to být nakažlivé,“ řekla jim s tvrdým výrazem na tváři. Sice tu jistotu neměla, jenže ta šance tu pořád byla. A představa, že něco chytí teď v zimě, ji moc nelákala. Jo, pokud šlo o obyčejný kašílek, tak si hodí nějaké bylinky a vyléčí se, avšak kdo ji ujistí, že šlo jen o kašílek? Hlavně na kašílek se obvykle neumíralo. Bylo v tom něco víc a Silmä nedokázala identifikovat, co. Možná dokázala vycítit rakovinu, no u jiných nemocí to tak bohužel nefungovalo. Měli by se té mrtvoly zbavit a přeléčit tu vlčici. Ovšem bude chtít bez svého kamaráda odejít? Nespoléhala na to. No přemlouvat ji nebude. Tak tu umře s ním, no. Nezáleželo jí na tom. Když někdo nechtěl, nechtěl. Tečka. Případně ji můžou pomoci tito dva, co se tu nacházeli též. Ti by ji třeba chtěli přemlouvat, kdo ví. Neznala je. A oni neznali ji.

Silmä vyrazila do centra města. Procházela všechna místa kultu a v duchu si skládala obrázek jejich stavu v této kruté zimě. Některá byla zasypaná více, některá méně. Taková železnice byla zasypaná více a ještě tam padal sníh z výšky. Toto centrum města bylo zasypané méně, takže pokud se zasypou víc místa jako vrakoviště, kde byl hojný počet potkanů, hlodavci se přesunou nejspíše sem. Teda aspoň okatá doufala, že se to nějak nadmíru nezhorší. I když, počítat s tím případně musela. Nikdo nevěděl, kam tahle zima nabere spád. Mohlo se to zlepšit, avšak i zhoršit. I když by si toho neměla vůbec všímat, vcelku jí zajímalo, jak na tom byly ostatní smečky. Ovšem, chodit tam a ptát se, na to se nechystala ani omylem. Zůstane radši zde v kultu a bude tu na to dohlížet. Musela spolu s dalšími vlky zajistit, aby kulťani zimu přežili aspoň jakž takž ve zdraví. Jiné smečky jim vždy byly někde a tak to bude i teď. Ony se o sebe postarají. Hlavně kulťani nebyli žádní supermanové, budou mít co dělat sami se sebou, haha. Otřepala ze sebe sníh, co na ni právě odněkud spadl a pokračovala dál.

Silmä dorazila na svolání ve staré továrně. Zima zaútočila na Norest v plné síle, v takové, jak to ona, ani snad mnoho místních vlků, ještě neznalo. I když město na tom nebylo zatím tak špatně, jak jiné části Norestu, hodit upozornění se hodilo vždy. Hlavně se to mohlo kdykoli náhle rapidně zhoršit. Nikdo nevěděl, co budoucnost přinese. Naštěstí, či bohužel? No konec konců na tom nezáleželo. Něco se prostě stane, ať půjde o cokoli. Zasedla mírně stranou od ostatních vlků a jen poslouchala návrhy a řeči ostatních. Prozatím. Nováček Caligo si nepřál být s ostatními. No upřímně, plně mu rozumněla. Taky by se ráda zašila ve svém úkrytu v mostě a s radostí by každého poslala do háje. Jenže ona byla výše postavený člen a hádala, že by se to od ní neslušilo. A tak se k jeho názoru nepřidávala. Pak se ozvala Noctra, která navrhla úkryt v botanické zahradě. Kdo ví, jestli proto, že tam fakt bylo teplo nebo jen nechtěla stěhovat svá vlčata. No jo, s vlčaty bývalo jen spoustu práce. Ještě si 2x rozmyslí, zda bude chtít někdy i svá. Odkašlala si. „Před pár dny jsem provedla okolo kultu obhlídku menší. Jít na lov mělo by se jít někam do lesů, kde sněhu přirozeně méně a kde ze stromů padá jen měkký sníh. Nedoporučuji chodit k horám. Odtamtud padá tvrdý sníh z velké výšky, zabít by nás to mohlo. Pokud s námi věřící, měl by každý mít jednoho výše postaveného na hlídání, který zaručí se za jeho slušné chování a úspěšný návrat zpět. I tak by tu měl zůstat jeden vlk, který dohlídne na devianty, kteří ale mohou zároveň pohlídat vlčata anebo lovit zde. Na vrakovišti vždy spoustu potkanů bývalo,“ rozmluvila se. FUJ! Takových slov! Tohle teď bude muset dělat častěji? Vždyť ji to jednou jistě zabije! Nenápadně se otřásla, no pak si zpět sedla a rozhlédla se. Uvidí se, co vlci a hlavně Mesiáš řeknou na její poznatky.

Tahle zima, to byla vážná věc. Takovou minulý rok nezažila. Šlo to snad obrok, nebo se dělo něco, co nedokázala Silmä identifikovat? A tak se vydala z města na průzkům Norestu, aby zhodnotila okolní situaci. Brodila se sněhem až k místu zvané kanon, který pod tíhou silného větru zpíval pomalou a smutnou melodii. Nebo jí to aspoň tak připadalo. Zjistila, že se na tomto nehostinném místě nenacházela sama. Cítila čerstvé pachy vlků. A pak, výkřik. Zabystřila. Něco se dělo. Ani se v této kruté zimě nedivila. Jenže, její lepší čich odhalil ještě něco dalšího. Pach nemoci. A smrti. Pomalu se blížila k onému pachu, mírně přikrčená, s ušima pořád ve střehu. Zastavila a narovnala se, až když uviděla dva vlky stojící vedle sebe, jenže žádné tělo u nich neviděla. A oba vypadali celkem zdravě. Co se tu dělo? „Cítím pach nemoci...a smrti,“ ozvala se za nimi jako přízrak. Kdyby se jí lekli, ani by se nedivila. Cítili to též? Nebo se zas projevily naplno její smysly? Anebo snad už šílela?

Bailey začal Nirixovi vyprávět svůj sen, právě důvod, proč do kultu chtěl. Nedokázala odhadnout, zda vlk lhal, nebo zda jí to přišlo jako úplná blbost. Na druhou stranu, když si Hati někoho vybere do svých řad, udělá to různými způsoby. Jenže i kdyby lhal, jeho zlé úmysly by ho stejně nakonec dovedly k bazénům na jeho vlastní popravu. Takže by si zábavy moc neužil. No, to už bude případně jen a pouze jeho chyba. Mesiáš však neotálel a v kultu ho přivítal s otevřenou náručí. I když se blížila zima a kult bude muset krmit další hladový krk, no své ovečky potřeboval jako sůl. A tak neměla žádné námitky. Vydali se pomalu podél mostu. „Vše nejdůležitější povím mu,“ oznámila ještě, než se Nirix odpojil a oni zde zůstali sami. A tak, když ji začal zrzavý zas vnímat, tak mu pověděla o nejdůležitějších rituálech kultu, něco o víře, o nějakých místních členech,... a na zbytek si už přijde sám, nebo od jiných. Protože proč by měl hned vše vědět? Byla to pak menší zábava, hehe. I když, ona moc zábavou nehodovala. „Jo a tato stavba, most,“ odpověděla mu ještě na otázku, kterou podal před příchodem Mesiáše. „Hodně štěstí a brzy schovej se, bude se stmívat,“ rozloučila se s ním a upozornila ho. Protože když pohlédla na nebe, to se pomalu zbarvovalo do různých barev. Avšak, do svého úkrytu ho zvát určitě nebude.

Nirix se začal okamžitě vyptávat a ona tu klidně zůstat mohla. Avšak chtěla? Samozřejmě, že nechtěla. Přivedla potenciálního člena, tím to končilo. No pro jistotu se posadila a tiše pozorovala hovořící vlky. Baileymu se očividně nelíbilo, že bude své důvody sdělovat i před ní, no nic jinému mu bohužel nezbývalo. Jako v snad v každé smečce by si i zde v kultu měli vlci věřit. A zároveň se nechat vést jejich Bohem. Pokud měl podle zrzavého vědět tyto důvody jen Mesiáš, nepatřil sem, ani do jiné smečky. Avšak na druhou stranu, copak ona někomu věřila? Nebyla se snad, že někdo nezneužije i její jméno, natož nějaké soukromé informace? Dosti si teď protiřečila. Vlastně i toho vlka chápala. Dnes si musel obzvlášť jeden vybírat, komu bude vybírat, nebo ne. Někomu věřit byla spíš Sazka do loterie, než stoprocentní jistota. Měl snad Bailey stejné myšlenky? Nevěděla, a momentálně jí to ani nezajímalo. No pokud se bál, že někdo jeho úmysly vykecá, tak Silmä to nebude. Ta nemluvila skoro vůbec, natož aby roznášela po kultu a Norestu kraviny, s kterými by ji každý stejně poslal do zadele.

Nirix na sebe nenechal dlouho čekat. Při prvním pohledu si musel myslet, že šlo o vetřelce, kterého nedokázala vyhnat. Ale pozor. Ona by vyhnala každého vetřelce! Případně by ho odstrašila vzhledem, protože by si vlk myslel, že tu žili mutanti, haha. Trochu se divila, že si to nemyslel i samotný Bailey. Avšak to si při pohledu na Mesiáše už myslet asi nemohl. On neměl tři páry očí a čtyři křídla. Odkašlala si, když černobílý vlk dorazil a začal se ptát, no posléze i zrzavému vyhrožovat. „Tento cizinec jmenuje se Bailey a podle slov jeho má zájem se přidat,“ objasnila mu, než by se to tu zvrtlo. Když už měl někdo zájem být dítě Hatiho, musela se ho přece zastat. „Budu zde potřeba dále, nebo mám jít?“ zeptala se ještě. Bailey měl určitě své důvody, které by rád sdělil jen a pouze Mesiášovi a nikomu jinému. No kdyby jí Nix přikázal zůstat, nic jinému by mu nezbývalo. Popřípadě by si stoupla někam opodál a pozorovala je, jak kočka lovící kořist. Ovšem tak či tak, stejně by se nacházela poblíž v úkrytu, takže kdyby si chtěl cizinec něco zkusit, zas by přilítla, takže...

Pořád ležela na tom kusu trávníku na kraji bazénů, když sem přišel další vlk. Šlo o toho nového, který se tu nedávno zřítil zasažený bleskem. Jeho zranění byla ještě dosti viditelná, jedno křídlo táhl v podstatě za sebou. Tomu bude dost dlouho trvat, než začne zas létat. Jestli vůbec. Avšak, vždy se snažila dát šanci na uzdravení. Teda, skoro vždy. Poznala, když už byl případ beznadějný. Zvedla se a oklepala se. Chvíli Caliga pozorovala, jak vzhlížel k měsíci a o něčem úsilovně přemýšlel. Pak se za ním tiše "proplížila" a promluvila na něj: „Jak zvykáš si v kultu?“ Jestli se jí lekl, neřešila. Spíš se zamyslela. Vlk se dostal do kultu spíš nedobrovolně, než dobrovolně. Nemohl se na to dostatečně připravit. Sice mu Mesiáš musel to nejzákladnější o kultu říct, avšak i tak si potřeboval na rituály života v kultu pořádně zvyknout. A to nešlo hned. Jí to taky nešlo hned. Pamatovala si na to ještě dost dobře. A teď tu byla doma. Pokud si Caligo nezvykne, asi se pokusí zradit a budou muset popravovat dalšího člena. Žádný hříšník jim už neuteče!

Vlčka souhlasila, že půjdou Noctru najít. Ještě aby ne, šlo nejspíše o malou závislačku. Silmä usoudila, že by se to měla brzy odnaučit. Ono ve vyšším věku to dělalo jen problémy. A hlavně to bylo celkem pro smích. Avšak copak to mohla Silmä chápat? Připadala si úplně jiná, než osttaní. A hlavně se od své mámy odloučila se svými sourozenci ve vcelku raném věku. Nebyl čas a ani důvod, stát se závislými na své matce. „Fajn,“ zamumlala a potlačila oddechnutí, když jí vlče vlezlo mezi přední tlapky. No chvíli ho tam nechala a zhodnocovala situaci. Rozhlížela se a nasávala okolní pachy. Z nějakého důvodu cítila i nepatrné pachy, což by jí kdekdo nevěřil. Netušila, čím to bylo, no aspoň něco nahrazovalo její vzhled. „Teď musíš mi zpod tlapek vylézt. No...abych nezakopávala o tebe. Pojď za mnou jen,“ promluvila k ní klidně. Nevěděla, čím vším ji byla schopná urazit nebo rozbrečet. No, vlčata. „Silmä,“ řekla jí své jméno a posléze se pomalu vydala po slabém pachu podél bazénů. Počítala s tím, že malá půjde za ní. Zničilo by jí, zůstat tady samotná, he.

Ještě, než vlčku zvedla za zátylek, stihla obdivovat SIlminy tři páry očí. To ještě neviděla, co? Musela se nad tím v duchu ušklíbnout. Přišlo jí příjemné, že se nějaké vlče nevyděsilo. Vždy si myslela, že se vlčata takových věcí bála. Možná jak jaká. No za zátylek ji dlouho nedržela, protože se jí šedá vyvlékla a s tišším kníknutím dopadla na zem. Nenápadně se rozhlédla, zda se tu nenacházel ještě někdo. Tahle situace totiž mohla působit jakkoli. Nakonec nad tím jen zavrtěla hlavou. jakoby jí to zajímalo. A co. Vlče se zvedlo bez zjevných zranění a svou pozornost z jejích očí přesměrovalo na její křídla. Doufala, že příště nebude zkoumat úplně jiné partie jejího těla, haha. „To křídla jsou. Neznáš?“ řekla jí náhle. Bylo fakt, že v kultu nemělo křídla moc vlků. Jen Batdog, Nirix a ona. Avšak když se třeba Batdog setkával se svými dětmi, musela je vlčka už zahlédnout. Jo, on měl sice křídla blanitá a ona péřová, avšak křídla jako křídla. Dokud svůj účel plnila, bylo to dobrý.

„Nejspíš ano,“ vyjádřila se ještě krátce, ale jako ona se k tomu už dál nevracela. A pak existovali vlci, kterým bylo úplně jedno, jak květina přežívala. Avšak takoví neměli o léčení květinami většinou ani tušení. Nebo jim na tom nezáleželo. Kdyby tohle o každém vlkovi věděla, asi by se jí nechtělo ani jim pomáhat. Vlků, kteří nedokázali ocenit práci druhých, existovalo nemálo. Ale číst myšlenky neuměla, takže by asi pomohla komukoli a pak nadávala, že cizinec utekl a neřekl blbé děkuji. „O vlčatech nevím příliš. Ale logicky zní, že čím větší jsou, tím zvědavěji chovají se,“ slabě se ušklíbla. Ona taková taky musela být. A Noctra samozřejmě též. I když, i klidně a závislá vlčata existovala. Tisíc vlků, tisíc povah. Tak to bylo a bude. Na její nabídku jen přikývla, neměla k tomu už co říct. Ovšem někde v hloubi duše musela uznat, že každá pomoc se bude hodit. Ve více se to lépe táhlo. Ovšem to Silmä většinou neuznávala. Ráda si vše udělala sama, nesnášela ostatní žádat o pomoc. No když už se někdo nabídl a nebyl jí úplně protivný, přišlo by jí též blbý nedat aspoň plané sliby, víme jak. „Pohyb zdravý je, i přesto, že radši já létám. Ale pohyb jako pohyb,“ poznamenala prvně. I při létání vlk napínal velkou část svalů. Teda, aspoň to tak křídlatá cítila. A na co by jí byla kondička, kdyby měla zatuhlé křídla, když už se s nimi narodila, no ne? Pak se znenadání rozběhla po vratkých schodech nahoru. Byla pravda, že by po těch schodech měla tak lítat, no zrovna ona mohla v případě nouze použít křídla a bezpečně přistát. V případě Noctry by to bylo horší. Uf, nebude jí muset ještě chytat?

Vlče se jí leklo, což předpokládala za celkem logické, když na něj tak vybafla. Avšak nenechala se tím zahanbit. Stejně to černému nic neudělalo. „Silmä,“ řekla mu své jméno, usoudila, že tomu rozumět bude, když znal i své jméno. „Nemůžeš to ale tady hrabat,“ promluvila k němu. I když ta prkna v těch kolejištích neměla už sebemenší výraz, chodilo se tu na nich lépe, než se propadat někam do děr, víme jak. „Existují...lepší klacky,“ začala. Nelíbila se jí představa trávit čas s veselým vlčetem, avšak nějak ho zaměstnat bylo asi lepší, než tohle. Kdo ví, jestli by ho za to nesprdl ještě někdo jiný. A ještě třeba hůř. I když se to tak nezdálo, nechtěla být na něj zas tolik zlá. Že by měla Silmä kapku empatie? „Nechceš najít? Lepší klacek,“ navrhla mu posléze. Tipla by si, že někde poblíž bude ležet plno hezkých, velkých klacků, lepších, než nějaké prkno v kolejích. K tomu měla pocit, že by takové prkno moc daleko nedostal. Ono se to nezdálo, ale musela být pěkně těžká!