Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  2 3 4 5 6 7 8 9 10   ďalej » ... 13

Ah, tak magie byla to, co jí zachránilo. Silmä do teď svou magii nepoznala. Možná žádnou ani neměla. Nebylo podmínkou, že musel mít magii každý. A možná to tak bylo dobře. Nepotřebovala žádné bonusy v podobě magií. Byť se našly i nějaké velice užitečné... „Proč neudělala jsi to hned, jak dostala si se do laboratoře? O ní si ještě nevěděla?“ vyzvídala dál. Nedalo se říct, že jí to přímo zajímalo, avšak příběh Erory byl čímsi uchvacujícím. „Správná slova,“ souhlasila s ní. Ona jednou zemře. Víra neumře nikdy. Zůstane s ní i po smrti. Jako správná věřící se dostane po smrti k samotnému Hatimu. Možná ho uvidí naživo. Anebo se možná příliš neukazuje ani tam. No zatím se zemřít fakt nechystala. „Lidé tolik vzít dokážou,“ poznamenala krátce. „Občas zajímá mě, jaktože kult rozhodl se žít ve městě. Ve městě, které patřilo dřív tvorům jako lidem,“ zamyslela se. Nevěděli snad první kulťani o činech lidí? Nebo to zde obsadili a lidi za své činy vyhnali? Ach, došlo jí, že ani zdaleka neznala historii kultu. Ovšem, znal ji vůbec někdo? Koho by se na to měla zeptat? Tolik otázek a žádné odpovědi. Možná jim samotný Hati ukázal cestu do města...

<< mladý les

Na chvíli se zastavila a zadívala na zrzavého. Možná měl na jednu stranu pravdu, ale proč to vytahoval? Myslel si snad, že byla Silmä postižena, nebo co? Jo, možná měla postižený vzhled, avšak to neznamenalo, že ji tu bude nenápadně urážet. Hlavně jí neznal, tak nemohl posoudit jejich pravou povahu. No hádat se tu s ním nehodlala. Ztráta času. „Asi jo,“ pokrčila rameny a pokračovala v cestě, aniž by se k tomu dál vyjadřovala. „Tož pravda, ale lepší je, když tě někdo jiný tam zavede. My opatrnější býváme,“ odpověděla mu neutrálně. Za svoji existenci v kultu už zde popravovali několik zrádců, i takových, kteří jakou dobu sekali dobrotu. Ovšem pak se zbláznili. Bude sranda, pokud se to stane i tomuhle. No jeho chyba, ne její. Každý se musel sám sebe zeptat, zda hodlal dodržovat pravidla. A pokud nehodlal, měl smůlu. „Silmä,“ představila se mu jednoslovně. Když po tom někdo toužil, klidně mu své jméno řekla. I když ještě nebylo jisté, že se Bailey členem kultu stane! Nevadí. Sice se dalo jméno zneužít na pomluvy a tak, ovšem bylo jí to jedno. Kdo někdy nepomlouval? Komu se vždy všechno líbilo? Konečně dva vlci došli na hranici mostu a Silmä zavetřila. Necítila zde žádný čerstvý pach, a tak se rozhodla, že zavyje, aby někoho upozornila na její přítomnost, přičemž by mu pak řekla, ať najde Mesiáše, nebo tím třeba přiláká Nirixe samotného. Kdo ví!

„Praštěnej si, to mi jasný,“ odfrkla si a nasadila poker face. Jestli se v tom chtěl zrzavý motat, kromě za ní. Však ona to hodlala už ukončit. Když se k ní ještě víc přiblížil, stáhla trochu výhrůžně uši, no posléze zjistila, že jeho plány byly úplně jiné. Chtěl do kultu. Kdo ví, kde vzal tolik odhodlání kvůli pár jejím slovům, no kdo ví, třeba v tom bylo cosi víc. Konec konců, ona měla taky své pohánění do kultu. Měl ho i on? Nebo dostal nějaké znamení? No, to ať si řekne pak Mesiášovi. Jí to nějak urputně nezajímalo. Avšak musela uznat, že s jeho proslovem musela souhlasit. Mít cíle se vyplatilo. Vždyť teď z ní byla kultská léčitelka, i když se nedalo příliš předpokládat, že to plánovala od začátku. Přišlo to tak naráz, z nenadání. A nakonec se tak stalo. Zavrtěla nad svými myšlenkami nakonec hlavou a pohlédla na jejího společníka. „Dobrá, bránit ti nemůžu v tom, samozřejmě. Určitě máš své důvody. Uvidíme, co na to Mesiáš řekne,“ odpověděla mu, přičemž mu tím pokynula, aby šel za ní směrem k městu, kde zavolá Nirixe. A pak, ať si to spolu vyřídí. Ona se půjde schovat do bylinkami provoněného úkrytu.

>> most

Odolala pokušení převrátit očima. U všech vlků, to musela jen vyjít ven a potkat tohoto otravu?? Hlavně, když měl už dávno spát? Ale nee, on si určitě cíleně hledal někoho, koho otravovat, protože nemohl spát. Určitě! A bohužel to schytala Silmä. „Ten pocit nemám,“ oddechla si už otráveně. Nevyjasnili si nic. Jen tu dráždili hada bosou nohou. A on obzvlášť, samozřejmě. „Smečka ve městě? Ach, tam žiju já. Jsme kult, Boha měsíce Hatiho uctíváme a řídíme se slovy jeho, též světlu se vyhýbáme,“ řekla mu základní charakteristiku kultu. Copak? Vysměje se jí? Vždyť to tady dělal celou dobu. Ani by se nedivila. Však nezáleželo jí na tom, co si kdo myslel. Mohla kdykoli odejít. Nechat ho se přiblble chechtat a třeba se udusit smíchem. „Pro tebe nic, hádám“ tipla si a mrkla všema očima. Protáhla si křídla a rozhlédla se. Vypadalo to, že v lese byli pořád jen oni dva. Nu což, v případě nouze uletí. Žádný problém. Pohlédla zpět na vlka, zatímco čekala na jeho vyjádření okolo kultu.

Smrt mesiáše musela být pro kult vždy poradna ztráta. Jako smrt každého vůdce v každé smečce, avšak to jí momentálně nezajímalo. A dnes to bylo poprvé, co to Silmä zažila. Batdog, teď už bývalý mesiáš, zemřel z neznámých příčin a dnes se konal jeho pohřeb. A Silmä tu nechyběla. Tedy, nikdo by tu neměl chybět. Šlo o dost zásadní věc, rozloučit se naposled ze zesnulým. Batdogovi vytvořil Nirix s popravčími hrob a poté ho tam uložili. A teď nastal další zásadní bod noci. Kdo se stane dalším Mesiášem? Nirix. Ne, ne, ne! Jak se mohl tak hloupý a otravný vlk stát Mesiášem?! Jak to mohl Hati dopustit?! Nehodil se na to, ani zdaleka! I ona by to zvládla lépe! I třeba toho modrého tydýta by tam viděla radši! Potlačila pokušení se zamračit a z frustrovanosti zavrčet a na tváři udržela klidnou tvář, byť vevnitř to v ní vřelo. Neměla Nirixe ráda, jenže se stal novým vůdcem a jako členka kultu a jako léčitelka bylo její povinností ho respektovat a poslouchat ho. Líbilo se jí to? Ne. Jenže už si dávno uvědomila, že život nešel jako po másle. Přežije to, hlavně pokud bude svou práci konat, jak měl. I když na ni momentálně působil, že se brzy rozbrečí. Že byl schopen se rozbrečet kvůli každé kravině. Jako nový Mesiáš by se měl schopit a nebýt srab. A pokud to nedokáže, minuta ticha za organizaci kultu.

Přivřela oči. Jestli byl vlk normální, ona byla Bohyně zeměkoule. „Ani ne, víš?“ ušklíbla se v odpověď. Dobře, nevypadali ani jeden, že by tomu druhému chtěli ublížit, spíš se jen vzájemně chystali provokovat. Avšak na jednu stranu by měla Silmä radši svůj klid. Neuměla komunikovat. A hlavně to z plného hrdla nesnášela. Každý vlk pro ni byl jako otravný bzučivý hmyz, který se objevil, když se chystala jít spát. Bylo to tak, nedalo se nic dělat. Zabručela na jeho další slova. „Mně to je jasný?“ odpověděla mu jízlivě. Zrzoun si o sobě myslel kdo ví co, šlo to na něm dost zřetelně vidět. Ale to Silmu nějak neodstrašilo. Jak se vlk choval, byl jeho problém. Dokud ji druhý jedinec neohrožoval, mohlo jí to být šumák. Dobře, to otravování nebylo o nic lepší, a možná by udělal lépe, kdyby se do ní pokusil zakousnout, no ne každý den bylo posvícení na klidný a osamělý den...ehm, teda noc. Noci už bývaly chladné a větrné, mráz dokázal slabším jedincům proniknout až pod kůži, a to i přes srst! No noční les byl děsivý, ovšem zároveň i svým způsobem krásný.

Prosím obyčejného mazlíka pro Silmu - vačici a malý přívěsek pro Sola - náušnice se sluncem.

Už nějak instinktivně se jí zježily chlupy na zátylku, jako by ji někdo pozoroval. A její tušení se nemýlilo. Poblíž, na velkém, zasněženęm balvanu, seděl zrzavý vlk a upřeně ji pozoroval. Nechápala, jaký v tom hledal význam, pozorovat neznámé vlky. Měřil si ji snad? Aby zjistil, jaký by mohla proti němu být protivník? Představa, že poprvé po roce a něco vyjde z města a hned se popere, se jí nezamlouvala, no co jeden nadělal. Utéct jako srab zpět do města nehodlala. To nebyl její styl. S problémem se radši vypořádá hned a tady. Otočila se k němu čelem a též si ho chvíli s přivřenýma očima prohlížela. Třeba ho vyplaší její tři páry očí, kdo ví. Protože neznámý byl naprosto nemutantní Vlk bez jakýkoli vymožeností. A takové určité mutace děsily, nebo lépe řečeno, znechucovaly. „Co je?“ promluvila na něj zostra, pozdravem se ani nenamáhala. Jo, kdyby za ní normálně přišel a měl zájem o konverzaci, budiž, ještě by to skousla, ovšem takový tydýt, který se zmohl jen na čumění, to jí zrovna moc nebavilo. Spíš vůbec. „Na víc nezmůžeš se?“ zeptala se ho náhle vcelku otráveně. A teď se jí vrhne po krku a mohlo to začít naplno, haha. Třeba to plánoval celou dobu...

Mírně se ušklíbla. „Pozná každý umírající rostlinu, o to nemám strach“ odpověděla jí klidně. Musela uznat, že Noctra dokázala vymyslet dobré téma, možná jediné, o kterém se dokázala Silmä aspoň jakž takž bavit. Anebo jen nenašla správného vlka, s jakým se bavit. Buď a nebo. Nikdo nevěděl, ani ona sama. „Spíš na vlčata dohlížej, ať nevyvedou něco,“ řekla jí na to pouze, možná o vlčatech věděla málo, no fakt, že dokázala vyvést pěkné neplechy, to byl všeobecný fakt. „Ale kdybych pomoc potřebovala, ozvu se,“ přikývla, aby vlčici úplně neurazila. Věděla dost dobře, že to myslela černá dobře, tak ji z toho nechtěla úplně vynechat. Na druhou stranu, musela si prvně na své postavení pořádně zvyknout. A až pak si pod sebe brát nějaké učedníky, nebo co. Ona už učená byla, avšak nebyla ještě připravena někoho učit. Časem třeba. A když ne Noctra, tak možná nějaké z jejích dětí. Jeden nikdy nevěděl, co mu osud přinese. Na jednu stranu by byla i ráda, že by tu nebyla jediná, kdo se vyznal v kytkách. A zajímal se o ně. „Hmm, pravda. Prozkoumám to tam,“ souhlasila s ní. V botanické zahradě bude sněhu minimum, kdo ví, co tam přežije!

Silmä se už nějakou dobu nacházela na železnici. Země byla pokrytá trochou sněhu a nebe bylo zatažené, takže hvězdy vidět nešly. Ze starodávných zdí visely liány a na vršku těch zdí se tyčilo pár osamělých stromů. Železnice, to byl kousek přírody. Až na ty koleje, co rozhodně postavili lidé. Pošlapovala z jednoho kusu dřeva na druhý a dávala pozor, aby na tom neukouzla. Klouzalo to celkem. Její pozornost náhle upoutalo malé vlče, které tu v mezeře mezi dřevy hrabalo. „Uf, ty děti všude jsou,“ zamumlala si pro sebe. Každý z nich se rozleze někde a zamoří pak celé město. Co už. Však ona si zvykne. „Tvá činnost...má hlubší plány?“ vyhrkla na vlče, když k němu přišla. Jestli se tady jako rozhodlo rozhrabat celou železnici, tak jako e e, to mu spíš nedovolí. Protože proč tady zu toho dělat nějaké minové pole? Njn, to si malý černý vlček holt ještě neuvědomoval. Avšak to neznamenalo, že ho to nechá tady vybombardovat, že jo. Ráda by tudy ještě několikrát šla, jakoby. Asi.

Tráva. Mech. Hlína. Průzračně čistá voda. To v kultu znala minimálně. Teď, po tak roce (když odečteme workshop), tak se stala věštkyní a vyšla ven z města. Byl to zvláštní pocit. Ale jak tu byla tak sama, bez dalšího množství vlků, uvědomila si, že být ve venkovním světě nebylo zas tak hrozné. Necítila se tak v nebezpečí, jako vždycky. Holt vyrostla a obrnila se. Bylo to logické. Avšak i tak si zvykla na město a viru natolik, že by jí ani nenapadlo zdrhnout, nevrátit se. Kult byl jejím domovem. Byla k jemu připoutaná a už se nikdy neodpoutá, i kdyby nechtěla. No ona nechtěla, ani omylem. Rozhlížela se. Zpod prvního letošního sněhu prokukovaly osamělé trsy trávy a mechu. Říčka rychleji a občas v ní poskočila nějaká rybka. V dálce mohla pozorovat hory,které musely být pěkně rozlehlé. No nacházely se až někde tam dále a tam se v aspoň blízké době fakt nechystala. Zatím se nechystala dál, než se potulovat kolem tohoto lesa. Možná až bude na sběru bylinek, bude muset postoupit pro ty nejlepší kusy dál, to věděla. No dnes na sběru nebyla. Zásoby měla dostatečné, aspoň toho nejdůležitějšího. Ovšem, kdyby náhodou něco užitečného našla... náhodou...

Vlče zareagovalo rychle, což se vlastně ani moc nedivila. Vlčata obvykle na všechno reagovala hned. Na každý nejmenší ruch, co se kde mihl. A co teprve, když se ztratilo od matky a z úkrytu? Ach, ten strach, co ho náhle ovládl. Mělo strach pomalu i ze sebe! I když uznejme, to mívala občas i Silmä sama. Nikdo ještě nevěděl, čeho byla tato vlčice schopná! Podívala se na malé černé, které ve tmě bylo skoro jen tmavý flek. No, dobré maskování. Stejně jako její matka, Noctra, no „To bych ráda taky věděla,“ odpověděla vlčeti zamyšleně. Její pach už se pomalu vytrácel, avšak možná by se dokázala orientovat, kterým směrem šla. No co jí zbývalo? Nechtěla tu s tím prckem zůstat sama, nevěděla, co s ním tady. A tak vlčce aspoň pomůže najít Noctru, když už. „Chceš najít ji?“ zeptala se černé náhle, ale aniž by se na ni podívala. Věděla, že ji vnímala, tak snad zareaguje i na toto. Doufala, že se nic nestane, haha. To by velká černá vlčice neměla radost. A možná by ji neměl ani sám Hati. Neochránila by přece svého soudruha! Marná budoucí léčitelka, uh oh.

Usmíval se pořád jak tydýt, avšak Silmä věděla, že s tím nic nenadělá a říkat mu věci typu neusmívej se tak přiblble by nepomohly. Usmát se pro ni bývala velká neznámá věc. V podstatě se neusmívala a to už někteří vlci zde rozhodně poznali. Na tváři neustále pěstovala výraz, který pro některé působil naštvaně, pro některé otráveně a pro některé, jakoby byla celkově mimo. No ty první dvě i platily. Naštvaná a otrávená se naopak cítila celkem často. Třeba teď se cítila otrávená z Nirixovy přítomnosti, víme jak. „Aha,“ odpověděla mu pouze. Co jiného na to říct? Hlavně na ni Semie působila jako ta klasická bad bitch, ale co mohla soudit, když ji neznala a byla už mrtvá, haha. No závěr si i z vyprávění udělat mohla, ne? Jejich rozhovor se stočil na vlčata, která ještě občas nevěděla, kde bývalo jejich místo. Některá bývala i klidnější a poslušnější, no některá potřebovala té péče více, aby se srovnala a stala se v budoucnu pravými věřícími. Ovšem kdyžtak se o to postará ceremoniál v bazénech a tím pádem Hatiho vůle. Budoucí hříšníky tu nikdo nepotřeboval. „Ou, to by matka nebyla moc ráda,“ ušklíbla se, trochu si rýpla. „Hlavně si musí je hlídat, pokud nechce, aby se stalo,“ pokrčila rameny. Ta představa jí přišla vtipná. Dítě meee, pojď zpátky do města rychleji, než si toho někdo všimne! Vtipné. Rodič byl skoro vždycky schopný své dítě obhajovat a chránit ho. Ona to neznala. Ona nikdy děti neměla. A kdo ví, jestli mít bude.

Vlčice se chudák lekla, což mohlo SIlmu až rozesmát. Zdálo se, že měla i mírné obavy, kdo se to tam schovával. Vzhledem k tomu, že byla Silmä schovaná v nejtmavším rohu, neznámá na ni příliš neviděla. Avšak, podle pachu musela poznat, že šlo o vlka kulťana, ne? Zavrtěla se a pohlédla na hnědou. Poté se zvedla a vyšla k ní, aby na ni viděla. A naopak. Vlčice vypadala také mladá, avšak kdo ví. Zdání občas klamalo, no. „Silmä jsem,“ odpověděla jí krátce, nebo co chtěla vědět? Její DNA? Doufejme, že ne! Jeden nevěděl, jak ukázat někomu své DNA, haha. Rozhlédla se. Slunce už bylo skoro nejvýš na obloze, no obě vlčice byly našta´ěstí schované ve stínu. „Tebe neznám ještě,“ podotkla. Místní vlci se občas trvale schovávali (jako třeba ona, že jo), takže nemohla znát všechny. „Jsi už dlouho tu? V kultu,“ zeptala se jí poté a mrkla všema šestma očima. Vzhledem k tomu, že neměla vůbec ponětí, o koho šlo, nemohla logicky ani vědět, jak dlouho tu žila. I když, nejspíš déle, než Silmä sama.

Byla jasná noc, když Silmu její procházka zavedla k místním bazénům. Stojatá voda byla ozářená půlměsícem, co bloudil na obloze. Rozhlédla se. Bylo zde ticho a klid, to, co měla Silmä moc moc ráda. Až po nějaké době náhle uslyšela pisklavé kňučení. Vlče. A podle těch zvuků vypadalo, že se zde nacházelo samo. Tady? Na takovém místě? Vlčata, o kterých věděla, měla na ceremoniál ještě čas, zda se nemýlila. A kdyby měl probíhat ceremoniál, dávno by to věděla. Pomalu, s hlavou poloskloněnou se vydala ke zvuku a jo, nemýlila se. Jedno z děcek Noctry se tu osaměle a unaveně válelo a bylo nanejvýš zmatené, byť ne až vystrašené. Matka si nejspíš zašla někam na skok a tohle vlče bez ní nemohlo očividně vydržet. Jo, kdyby tam mělo matku jako měla ona. To by se k ní asi tak nehrnulo, haha. Přišel k vlčce blíže, už si ji musela všimnout. „Hledáš matku, že?“ zeptala se jí a párkrát mrkla. No jestli byla jako to druhé vlče, s kterým měla čest v botanické zahradě, pochybovala, že ji bude vnímat. Klasika. „Ona za chvíli se vrátí. Ale sem ne. Zpátky do úkrytu,“ promluvila ještě a zavětřila. Noctřin pach už odtud mizel. Asi by nebyla hepy, kdyby se vrátila a jedno dítě se tak nenacházelo, že?


Strana:  1 ... « späť  2 3 4 5 6 7 8 9 10   ďalej » ... 13