Príspevky užívateľa

Byl podán povel. Povel se vrhnout na toho zrádce, toho, kdo zapříčinil hněv Hatiho. Silmä neváhala. Silmä se hodlala aspoň trochu zavděčit a nezůstat pozadu a vrhla se stejně jako další vlci na Tiama. Bylo to poprvé, co se zakousla do vlka. Co cítila v tlamě jeho krev. Co mu trhala maso i vnitřnosti, byť ne sama. Bylo to zvláštní, bylo zvláštní dělat něco takového, avšak nevadilo jí to. Vůbec jí to nevadilo. Hlavně asi proto, že si to zasloužil. Rozhněval smečku, rozhněval jejich Boha. Kdo by si to pak tím pádem nezasloužil. Po tom, co byl šedý vlk roztrhán téměř na kusy, všichni odstoupili. Okatá vlčice si prohlédla to dílo, co kutani provedli. Vzrušením se skoro třásla. Jenže...to nebylo všechno. Údajně to nestačilo. Hati se údajně furt hněval. A tak se Tiamův syn Cepheus nabídl, že se pro jejich dobro obětuje. Chtěl napravit otcovy chyby? Nebo by bez něj nedokázal žít? Kdo ví, avšak třeba tohle bylo to řešení. Obětovat se pro dobro kultu. Silmä trochu odstoupila a chystala se sledovat i obětování mladého vlka. Na jednu stranu, vcelku obdivovala jeho odvahu.

Jiný vlk by řekl, jo, to je dobře, no Silmä mlčela. Nevuděla smysl v tom vést nějaké zbytečně sladké řeči. Byla v pohodě? Odpověděla ano. Víc se v tom rýpat nehodlala. Noctra k ní zamířila blíže, a tak konečně viděla aspoň její obrysy. Pokrčila rameny. „Normálně, bych řekla,“ odpověděla jí bezvýznamně. nezáleželo na tom, jak se zrovna Silmä měla. Nikdo se o ni zajímat nemusel. „Posoudit nemohu, jak se daří bylinkám,“ hodila menší úšklebek na její divně zkonstruovanou otázku. Představa, že se ptá bylinek, jak se mají a ony jí odpovědí, tak usoudí, že zešílela, haha. „To rozhodně. A jsem ráda za to,“ přikývla. Věděla, kam tím Noctra mířila. Usoudila, že ji konverzací o kytkách rozkecá. Jenže...to nebylo tak jednoduchý. Jak dospívala a uvědomovala si čím dál víc, že nedokázala mluvit normálně, uznala, že se za to celkem styděla a tudiž mluvila většinou jen v nutných případech. Na žádné proslovy ji neužilo. „Ano, botanická zahrada...věřím, že tam dalo by se najít plno užitečných druhů kytek. Jen...nechci tam bloudit pořád poblíž tebe s vlčaty,“ pověděla jí opatrně. Aby třeba nerušila, haha. Ne, doopravdy neoplívala radostí ze setkání s vlčaty. Ach, hrozný. Léčitelka a nevěděla, jak se chovat k vlčatům! Co až bude potřebovat nějaké ošetřit? To bude katastrofa...

Bazény. Místo, kde se v obřích dírách pomalu linula odstátá, špinavá voda a místo, kde trestali hříšníci. Co věděla, naposled šlo o Tiama, minulého kněze kultu. Zbláznil se a tak na to doplatil. Hati by nikdy nenechal kohokoli, aby po městě šířil lži a špinavosti. No vzhledem k závažnosti celé situace se musel obětovat další vlk, Cepheus, Tiamův syn. Bylo jí to líto? Ani ne, považovala to za nutnost. Konec konců, nejspíš to pomohlo. Hati už nevypadal, že se zlobil a znovu držel nad kultem ochrannou tlapu. A to bylo to nejdůležitější. Procházka mezi bazény, pomalu a rozvážně, protože uznejme, celkem to tu klouzalo a nechtěla se do jednoho z těch špinavých bazénů svalit. To by byla ostuda! Plně věřící v bazénech! Brr. Pod vírem těchto myšlenek se radši vymotala z "bludiště" tohoto místa a skončila na kusu trávníku na kraji tohoto místa. Tam si pomalu lehla a začala si očišťovat tlapy. Noc probíhala v poklidu, všude panovalo příjemné ticho, jen foukal silnější vítr, což předznamenávalo nadcházející zimu. Město se brzy ponoří do bílé pokrývky, co bude padat z nebe a Silmu napadlo, nezamrznou pod vlivem mrazu tyto bazény? Jak by se pak trestali případní hříšníci? No čím méně hříšníků bude, tím lépe. Už to stačilo. Aspoň na nějakou dobu.

Seděla a poslouchala, seděla a poslouchala. Taky proto tu byla, že ano. Aby posunula své znalosti mnohem dál. A ona věřila, že po tomto workshopu se tak stane. A nejen jí. Mnoho vlků zde se něčemu přiučí nebo dozví úplně nové věci. Aspoň bude méně práce léčit povrchové škrábance, když budou mít vlci základní znalosti, byť se tu nenacházela nejspíš ani půlka brlohu, avšak co už. Jak měla vědět, kolik vlků se v této krajině pohybovalo?? „Jaké byliny jsou...ty nejdůležitější úplně? Jako takové, které měli bychom mít vždy při tlapě?“ zeptala se náhle na otázku, která ji pronásledovala už od nějaké půlky workshopu. Byla zvědavá na odpověď pořadatelů. Tušila, že názor na toto se mohl u různých vlků lišit, no chtěla znát ten jejich a pak si na to vytvořit svůj. A hlavně mít nějaký všeobecný přehled. Mnoho z nich, co řeknou, bude fakt potřeba mít vždy v zásobě. Uznala, že měla ještě jednu otázku na jazyku, byť tu chtěla podat spíše v soukromí, po workshopu. Nechtěla jen místní vlky případně děsit, víme jak. No na druhou stranu jí bylo jedno, kdo bude mít kdy z něčeho osypky. Strach byl nepřítel, který by se měl eliminovat.

Jeho smrt ji nemrzela. I když by měla, že byl jeden z kulťanů, jeden z nich, no nemrzela. Acheron si hrál na něco víc. Myslel si, že byl lepší, než ostatní. A takové vlky Silmä nenáviděla. Zasloužil si to. Možná na něj Hati tu nemoc seslal záměrně. Už by se ani nedivila. Odstoupila od těla. Nezdržovala se v něm déle, než bylo nezbytně nutné, byť neměl nakažlivou nemoc. Ale i tak na něj brzy nalezou nějací brouci a začnou ho požírat. A u toho už byť nehodlala. Dva její "společníci" chtěli znát význam rakoviny. Nevěděla, jak to vysvětlit vlkům, kteří neměli s léčitelstvím žádné zkušenosti. Ať by jim řekla cokoli, nerozuměli by jí, hlavně pokud nechtěli. Prostě jim podá nějaké random vysvětlení a pak asi odejde. Usoudila, že oni se o jeho tělo postarají. A kdo ví, možná i obsadí jeho úkryt. Taky by to chtěla udělat, kdyby už neměla jiný svůj úkryt. „V těle roste nádor, který způsobí vám plno problémů. Plno vlků nemá to tušení, že jeho problémy jsou způsobeny právě touto nemocí. Zhoršuje se to a...pak smrt. Hodně se to vyléčit nedá,“ vysvětlila jim jednoduše a pokrčila rameny. Pochybovala, že chtěli podrobnosti. Ach, některé nemoci byly tak zrádné. Nebezpečné. Smrtící. „Hádám, že postaráte se o jeho tělo,“ promluvila na ně ještě, než jim pokývla na rozloučení a nechala je tam osamotě. To ty dvě hrdličky určitě chtěly. A pokud se ho nezbaví oni, tak se o tělo pak postará ona. Co už.

Ani už nevěděla, jestli jí někdy její vzhled trápil nebo ne. A i kdyby, už se s tím dávno smířila a ať si každý o ní říká, co chtěl. Chtěl ji soudit, posmívat se jí? Budiž. Ona to brala tak, že si ten vlk jen léčil své komplexy. Co měla nadělat s těmi, kteří nebyli spokojeni sami se sebou? Nezajímali jí a neměla by ona ani je. Avšak, řekněte to takovým, že ano. Jako do dubu. „Zvyk je zvyk, pravda,“ pokrčila rameny. Kdyby celý život žila mezi liškami, taky by si zvykla na ně a naopak, byť smrděly hůř než její trus. Lišku jeden cítil na míle daleko a bylo to nadmíru nechutné. Aspoň, že do města se neodvážily. Možná. No hlavně tu neměly nic k užitku. „Jak podařil se ti útěk?“ zeptala se jí. Ne, že by jí to kdo ví jak zajímalo, spíš jí připadal útěk z takové laboratoře plné lidí jak nadvlčí úkol. Avšak kdo ví, neznala takové místa. Možná to bylo jednodušší, než se na první pohled zdálo! No ocenila, že Erora bojovala, dokud se neocitla na svobodě. To se cenilo vždy. „Myslíš? Víra tvoří nás, díky víře máme život a naději,“ odpověděla jí důrazně. Jak myslím? Chtěla snad zpochybnit její slova? Anebo to jen převzala jinak, než to vlčice myslela. To se taky stávalo. Odkašlala si. „To...udělali ti lidi,“ poukazovala na její vzhled. Kdo jiný?

Nezapomněla? pomyslela si trpce. Chvíli uvažovala, co si asi o ní myslel že by měla zapomenout, jak se létá, avšak pak to hodila za hlavu. Vždy jí bylo jedno, co si o ní kdo myslel. Mohl si rovnou myslet, že zapomene na viru a uteče z kultu, jen se za ní zapráší, haha. Jo, jako beta musel dohlédnout má své "ovečky", no přišlo by jí příliš, myslet si, že každý jednou zradí. Jako jo, stát se to může, ale chápeme se. Být paranoidní se občas nevyplatilo. Kvůli své paranoie si bude dlouho zvykat na svět venku. A to se jí nelíbilo. Vůbec. Jakoby trpěla agorafobií. Jako on se na chvíli podívala na nebe. Semie příliš neznala. Spíš vůbec. Byla pro ní velká neznámá, ovšem věřila tomu úsudku, že byla čestná. Taky, kdyby nebyla, to by každý věděl, přece. Takže... „Dobře jsi ji znal?“ zeptala se ho, zatímco ho zas propalovala pohledem. Možná jen truchlil pro mrtvého člena kultu, možná mu byla určitým způsobem bližší, kdo ví. I když ne, že by to Silmu nějak hicovalo, vědět to. Oklepala se a protáhla si křídla. Foukal mírný větřík a čechral ji kožíšek. Příjemná změna od spalujících veder, co vždy sužují léto. „Hm, asi ano, vlčata občas mohou problémy dělat. Někdy neví, kde mají místo,“ odpověděla mu a olízla si pysky. Ta představa, že bude hlídat vlčata se jí příčila, no na druhou stranu si musela taky říci, že nechat je bez dozoru mohlo být kolikrát ještě horší. Dělala Silmä taky tak velké problémy, že se jí matka až vzdala, nebo v tom hrál roli jen její vzhled? To se už nikdy nedozví. A ani to nechtěla. Tuhle kapitolu už dávno uzavřela.

Knihovna byla tak zbytečné místo pro vlky. Všude prach, staré, polorozpadající se knihy, které stejně vlci nevyužili, protože neuměli číst a obří díra ve stropě, kterou sem v denní dobu prosvítalo ostré slunce, bránící si tu vlkům najít dostatek stinných míst na spánek. No tak či tak sem občas Silmä chodila se vyspat, urputně vyhýbající se té dítě, případně na sobě měla zrovna plášť, takže mohla skrz díru projít a nic se jí nestalo. No momentálně byla zrovna noc, když vstoupila do prostorů knihovny. V noci působilo toto místo celkem strašidelně. Pod svitem měsíce vysoké police tvořily stíny a občas jí připadalo, jakoby se hýbaly. Pozorovala stromy, co zde vyrůstaly skrz zem a tyčily se do výšky. A vyhýbala se kupu věcem, co se válely různě po zemi, ať už osamělé knihy, kusy dřeva nebo sklo. Na sklo si musela dát obzvlášť pozor, protože by pak musela ošetřovat sama sebe. Olízla se a zavětřila. Ucítila čerstvý pach dalšího kulťana, ti bližším pohledu zjistila, že šlo o Noctru, která se z nějakého důvodu vzdálila od svých vlčat. Ve tmě nešla díky jejich černé srsti skoro vidět, no pach vlčat na ni ulpěl dost výrazně. Takže nepochybovala o tom, o koho šlo. Nikdo jiný tu vlčata neměl, co věděla. Pomalu se k ní přikradla a chvíli ji pozorovala svýma šestmi očima. Pak promluvila. „Zdravím,“ pozdravila ji a naklonila hlavu na stranu. „V pořádku vše?“ zeptala se jí ihned poté. Vypadala mírně unaveně – taky aby ne, s kupou vlčat – no jinak na ní nic vážného nezaznamenala. Tak či tak, nebyla vševědoucí a už to bylo jen na Noctrině uvážení, zda by jí řekla, kdyby ji ne do trápilo. Silmä se vnucovat taky nebude, že ano.

No prvně, jako by si jí malá ani nevšimla a vší silou (což u vlčete moc není, haha) do Silmy vrazila a pak vypadala nadmíru zmatená, proč neměla volný průchod. No aspoň jí zabránila jít někam dál a úplně se ztratit. i když by asi začala ječet a někdo by pro ni došel, že ano. Stejně by se nedostala daleko a po chvíli by ji bolely tlapky a bála by se. Ach, jaká nevýhoda být vlče, v tomto. Jinak jo, jen spát a zahřívat se, kdo by nebral, že. Jak mohla tušit, Silmě ani nerozuměla a jen se na ni usmívala jak sluníčko na hnoji. A snad se ještě pokusila o nějaké mávnutí! Ušklíbla se. Bylo to komické, vlčecí pokusy o akrobacii. Dělala to i ona? Možná. Ale zajímalo to někdy někoho? Očividně ne. Jaké smutné dětství. „Zavedu tě zpět k rodině,“ pověděla jí, byť jí stejně zas nerozumněla a chystala se jí vzít opatrně za zátylek. Protože ona nevěděla, co tu s tím prckem dělat. Nic vlčici nemohla nabídnout a ani naopak. I když jí ten pohled na to malé tělíčko přivádělo na otázku, dokázala by ona být někdy matkou? i když by kvůli svému šílenému vzhledu nenašla ani otce, natož mít vlčata, HAHA. A tak zvedla malou šedou vlčku a nesla ji tam, kde cítila zdroj - doupě nebo úkryt, kde žili ostatní. Tam jí bude lépe, než být osamocená někde...někde.

Někomu to mohlo připadat jak přehršel informací a mohly tu být rušivky v podobě tichých rozhovorů jiných vlků, no Silmä díky svům lepším smyslům a dobré paměti hltala každou bylinku, prostě jí to šlo do hlavy samo a ostatní vlky v podstatě už nevnímala. Momentálně pro ni nebyli ani zdaleka důležití. Některé květiny již znala, o některých slyšela dnes zprve. Věděla, že mnoho z nich ve městě nenajde, proto se musela co nejdříve vyhoupnout výš v hierarchii, aby mohla chodit pryč z města, byť se jí to líbilo nebo ne. Konec konců, údělem možné budoucí léčitelky bylo vzdát se i trvalého bezpečí města. No na jednu stranu to bylo dobře. Nemohla se bát okolního světa, nemohla si to trauma s sebou nést do konce života. Možná se na město upnula víc, než bylo zdrávo. Avšak i tak mu a Hatimu zůstane navždy věrná. To se změnit už nedalo. Nic a nikdo to nezmění. Aspoň u ní ne. Konečně se odvážila položit otázku, a tak zvedla krátce tlapu a poté si odkašlala, aby si jí pořadatelé všimli. Přece jen ve svém temném plášti působila nenápadně. „Kde nejčastěji najdu libeček? A...růži?“ zeptala se důrazně. Pokud se na ni někdo podíval, nevšímala si toho, protože by ji to jen zbytečně znervoznilo. Vlastně se na okolní vlky neohlížela vůbec. Proč by měla? byla tu kvůli léčitelství a ne navazování nových vztahů, ať už dobrých nebo špatných. Jo, byla pravda, že léčitelé bývali mezi sebou kolikrát přátelé, no Silmä byla prostě jiná. Vlčice samotářka. Však určitou, výhodnou spolupráci by jen tak neodmítla.

Prosím magii pro Silmu.

Klidně to přiznala. To, jak se zde cítila nepříjemně, mezi tuctem vlků, kteří nebyli ani věřící! No aspoň je zde respektovali. Jenže, někteří zde nemohli být ani léčitelé! Proč tu muselo být těch vlků plno kolem? Kdyby neměla plášť, všichni by viděli její mírně naježený kožíšek. Takhle viděli jen vlčici s pronikavým pohledem. Naštěstí. Když začal vlk Ikke mluvit o prvních bylinkách, celou svou pozornost přesunula na něj a celej houf jedinců odsunula stranou. To jí uklidnilo. Trochu. Přišlo jí to užitečné. Nejen, že poznala i nějaké nové bylinky jako mateřidoušku nebo lnici, no taky zjistila, že květiny, které již znala, se daly použít i na věci, o kterých dosud neměla ani ponětí. Cítila, že se její znalosti posouvaly o něco dál a že bude mít po tomto workshopu lepší šance se stát v kultu o to zkušenější léčitelkou s více znalostmi, než měla doteď. A mohla za to vděčit Mesiášovi, který jí sem dovolil jít. Asi by mu měla poděkovat, že? Zatím se nedotazovala. Případné dotazy si nechávala po představení všech druhů.

Acheron radši odešel, než aby čelil jejich rýpání, z něž by se mu podle jeho slov roztekl mozek, ale Silmě to vůbec nevadilo. Jí se roztékal mozek zas z něho. Otravnějšího vlka v kultu nebylo. Teda, možná ještě Nirix, avšak zrovna kněze urážet nechtěla. To by nedopadlo moc dobře. „Radši bych jiné vlky zakopala,“ odpověděla jí pouze. Usoudila, že nemusela ani povídat, koho měla na mysli. Vylezla ze své díry a oklepala se, přičemž se pak rozhlédla, zda je někde ten černý pes nešmíroval. Cítila by ho. Rozhodně by ho cítila. No jeho pach pomalu slábl, jak odešel někam do číči. Nad jejími dalšími slovy se podívala zpět do svého díla a fakt. Nad zem se tyčil kousek bílé, hladké kosti. Skočila zpět do díry a začala znovu hrabat, aby kost vyhrabala. Poté ji vzala do tlamy, vytáhla ji a položila na zem. Došlo jí, že poprvé v životě viděla holou kost. Takhle vypadaly i její kosti? „Lidská, nebo zvířecí? Poznáš?“ zeptala se vlčice. Třeba se v tom vyznala lépe, než Silmä. No nebude si vytahovat kosti z těla, aby to porovnala.

V botanické zahradě cítila pachy vlčat a mléka, tudíž usoudila, že zde se nacházely všechny nové přírůstky kultu. Možná by se mohla stavit za Noctrou a zeptat se, zda bylo vše v pořádku, byť se jí příliš nechtělo. Protože uvidí tu hromadu malých kuliček a bude chtít utéct. Co když bude chtít, aby na ně dohlížela? S vlčaty to neuměla. No i tak jim mohla přát lepší dětství, než měla ona. A přála? Těžko říct. Každý by si měl vyzkoušet nějaké to utrpení. Aby se stal odolnějším, silnějším. I když svým způsobem, čtyři z těch vlčat stejně přišly o matku při jejich narození. Uvědomovala si to, nebo je to nijak nepoznamená? Nevěděla, v tomhle se zrovna nevyznala. Při viru myšlenkách si nevšimla ani jednoho z těch vlčat, co se potulovalo stranou od ostatních. Ušklíbla se. Ještě kousek a zašlápla by ho. Oops. „Ahoj, nějak stranou od ostatních,“ promluvila na ni pomalu, aby pochytila každé Silmino slovo. Rozuměla jí vůbec šedivá? Nevěděla! Nevěděla nic! Nevěděla zhola nic o vlčatech!

To, zda si věřila nebo ne, bylo diskutabilní. Byla příliš poznamenaná na to, aby měla nějaké ego. Tím chtěla říct, že to myslela ironicky, no Nirixovi to očividně nedošlo. Vtipné. „Ani ne,“ odpověděla mu krátce. Teď mu třeba ta ironie dojde, kdo ví! Anebo možná taky ne... ani by se nedivila. Vlk byl celkem mimo, no jeho problémy jí fakt nezajímaly. Takže se ho vyptávat nebude. „To taky vím,“ zareagovala na jeho slova o křídlech. „Nejsi první, kdo říká mi to,“ doplnila ještě. Jasný, že i když už létala mnohem lépe, pořád se mohlo stát, že by se jí křídla srazila o sebe a ona by se rozmázla na zemi. Jenže strach byl silný nepřítel a ona se jím nenechala odstrašit. Byla ráda, že na její otázku odpověděl o dění v kultu a ne o sobě. Tak to taky myslela, že ano. „Semie,“ řekla pouze. Už to věděla, že tato vlčice zemřela při porodu. Všichni to asi věděli. To ale znamenalo, jak řekl, že tu po ní zůstaly čtyři malá vlčata. Nevěděla, kdo je kojil a dohlížel na ně, no chtěla jen říct, že ta představa, že měla hlídat čtyři děti, se jí příliš nezamlouvala. Snad ji tím nikdy nikdo nepověří, haha. Ušklíbla se. „E? To asi pro mě nebude,“ odpověděla mu lehce. By ji naštvali a skončili by v bazénech ještě před jejich ceremoniálem. A Silmä by měla velký problém...