Príspevky užívateľa

Kněz Tiam se po smrti své partnerky dočista zbláznil a začal hřešit. Anebo to nemělo nic s tím společného a prostě přestal věřit. U bety jí to připadalo mírně nezvyklé, avšak ne nemožné. Změnit názor mohl kdokoli kdykoli. Doufala, že se to nestane i jí. Jenže, ona by se šla obětovat radši dobrovolně, než aby šířila po městě nechutné lži. Tiam si to zasloužil, sama by s ním neměla slitování. Čím si myslel, že dosáhne? Chtěl snad zemřít? Myslel si snad, že ho jeho činy dostanou na stejné místo, jako jeho partnerku? Hah, to by si přál, co! Ta teď maximálně ohrnuje pysky nad tím, co tu dělal. Avšak to nebyla její starost. Stejně jí teď nezbývala možnost mu to vytmavit. Brzy bude zabit. Stála a pomalu máchala ocasem. Jak to bývalý kněz chtěl, tak to měl mít. Co na to jiného říci?

Pod dohledem Mesiáše a se společností dalšího kulťana se vydala na léčitelský workshop. Po roce a kdo ví, jestli dýl, vylezla z města. Šlapala po trávě a nad hlavou měla stromy. Sice už byla zkušenější, jenže i tak se cítila strašně nechráněná (a to měla vedle sebe další dva vlky, lol). Asi trauma z vlčecích dob. Cítila se trochu i jako zrádce, že jako věřící vylezla mimo kult, jenže workshop jí mohl mnohé naučit, hlavně pokud měla být v kultu něco jako léčitelka. Na místě, kde se dvě řeky slévaly v jednu, se už nacházeli tři vlci. Nejspíš zakladatelé této aktivity. Byl jasný den a Silmä na sobě měla svůj nový plášť, aby se ochránila před sluncem. Zvedla zrak, až když došla k přiměřené vzdálenosti k neznámým. Oni byli určitě též rádi za osobní prostor. „Zdravím, jsem Silmä,“ pohlédla na jednoho k druhému a třetímu všema svýma očima. Tak snad se jí neleknou. No mohla být asi ráda, že plášť zakrýval její dva páry křídel. Už kvůli těm očim ji budou v mysli označovat za mutanta. S těmi křídly by byla ULTRAmutant, haha.

Rozdělily se. Nevěděla, zda to byl nejlepší nápad, přece jen sem přišly seznámit se s okolními bylinami, jenže Silmy schopnosti jednání s ostatními byly bídné. Občas si neuvědomovala, že nějaké rozhodnutí byla... podivná. Po tom, co to v okolí prozkoumala a zapamatovala si, kde co užitečného leží, vrátila se zpět na místo setkání. Tam už čekala Noctra s pár vzorky květin, které jí nejspíš zajímaly. „Chytré...“ poznamenala tiše. „Tyto zajímají tě?“ zeptala se jí. Dobře, blbá otázka. No pořád mohla sebrat jen nějaké první random, co uviděla, víme jak. Přičichla k oněm vzorkům. Poznala aromatické květiny typu rozmarýn a tymián, pak modré kuličky jalovce, zrak jí však na chvíli ulpěl na oměji, prudce jedovatém druhu. Ukázala na ni. „Jedovaté. Ani kapka v tvém těle?“ ušklíbla se. Nevěděla, kolik množství stačilo k otravě, no i jeden kvítek by někomu nabrala do tlamy jen z čisté msty. Nerada by způsobila Noctře otravu jen kvůli tomu, že se na chvíli rozdělily. Ona nevěděla, že byla jedovatá. Nu což, zase aspoň věděla, že tu rostly i jedy. Ona moc ráda jedy... „Oměj vlčí mor. Útočí na nervy a srdce,“ posadila se. Výuce o jedech dávala pozornost obzvlášť. Proč asi? Protože na ten okamžik, kdy někoho škodného otráví, čekala věčnost. Zachrání se pomocí jedovaté květiny. Copak to neznělo nenápadně, až nerealisticky? O to větší úspěch to bude. Ukázala na modré bobulky jalovce. „Jalovec. Močové cesty a bolest břicha,“ pojmenovala další rostlinku, když vyřešily oměj vlčí mor. „Tymián. Podobný jako levandule. Na nachlazení a stres, též ale na záněty různého druhu. No i desinfikovat rány jím můžeme, myslím,“ pokračovala. „Rozmarýn, ten-“ začala, avšak pak jí zrak padl na nebe. Začalo svítat. „Měli bychom jít se schovat, brzy den započne. Můžeme kdykoli jindy pokračovat. Roste tu toho plno,“ promluvila na ni náhle. Stejně jí už začalo připadat, že moc mluvila a cítila se z toho nadmíru unaveně. Spánek jí po této noci nadmíru prospěje.

Přivřela oči. Myslel to jako vážně, nebo? Byl horší než osina v zadku. A to naštěstí ještě nikdy osinu v zadku neměla. „Jestli máš velkou nudu, je tu jiných vlků plno,“ zavrčela na něj. O společnost tohodle nýmanda fakt nestála. Sice to byl on, kdo jí o kultu řekl, avšak nic mu nedlužila. Svým způsobem jí sem dovedl Hati, ne Chris nebo jak se jmenoval. „Jako bys záviděl. Vždyť taky jsi věřící,“ nasadila tázavý výraz, protože tón, jakým to podal, nezněl tak, že by jí to fakt přál. To jí připomnělo Acherona. Ten by jí to asi taky moc nepřál. Jenže černý vlk byl dospělý jedinec podceňující mládež. Chris byl taky mladý, kdo ví, jestli nebyli podobně staří. Tak co mu prolétlo kolem čumáku? „Tak uhni?“ oddechla si naštvaně a obešla ho. Vydala se dál, aniž by se na něj znova ohlédla. Jen zbytečně ztracený čas, byť neměla co dělat momentálně.

Její soukromí netrvalo dlouho. Čerstvý pach kulťana se vznášel ve vzduchu a to do ještě pomyslela, že si ji na vršku vlaku nevšimne. No to se nestalo a vlk Nirix se též vznesl a přistál vedle ní. No jo, ona zapomněla, že nebyla jediná, kdo zde měl křídla, když odečetla samotného Mesiáše. Jo, kvůli tomu nemohli odlétnout z města a doufat, že je nikdo nikdy nechytí. No to by ani jeden nikdy neudělal. Hlavně Nirix byl beta, takže představa, že zdrhá z kultu, se jí zdála nereálná. I když, zbláznit se mohl kdykoli, to nikdo neřekl. „Si myslím,“ odpověděla mu trochu přidrzle, avšak pravdivě. Pro ni byla výuka těžší, než pro ostatní letce. „Mi trvalo, než jsem ty dva páry křídel ovládla,“ přiznala se mu, žádné tajemství to nebylo. To viděl každý, kdo se na ni podíval, ne? No někdy by si i řekl, jak bylo možné, že vůbec létat mohla. Jo, to si říkala občas taky, avšak šlo to. Vše šlo, když jedinec chtěl. „Něco nového?“ zeptala se ho poté. Jako třeba okolo smečky nebo víry. Jeho problémy a strasti jí zas tolik nezajímaly. Měla plnou hlavu svých, natož si tam cpát jiných.

Od Erory se dozvěděla, že vypadala tak, jak vypadala jen kvůli lidem. Hm, to měla ještě dobrý, no. Přišla do města jen proto, aby se lidem mstila a společně s dalšími kulťany obsadila město? Mohla, proč by ne. Jenže kdyby nevěřila a viru s nimi nesdílela, dopadla by brzy špatně, ať by se jí to líbilo nebo ne. Kulťani ve městě nežili jen tak. „Aha...mně příroda ublížila,“ ušklíbla se, čímž asi i odpověděla na její nevyřčené otázky, že jaktože vypadala tak jak vypadala. Byl rozdíl, když to někomu udělali lidé a někomu příroda. Narodit se s tím byl nejspíš horší pocit. I když jak pro koho. „Hati mocnější, než kdejaký „člověk“, souhlasila s ní. Tak věřila, to bylo dobré znamení. Lidi nebyli nepřemnožitelní. Stačilo v Norestu pár vlků a opustili to tu, nesnažili se to tu ani bránit. Byli slabí. Samozřejmě, že nevěděla, k čemu to tu sloužilo. Jako nikdo zde. „Ses nezbláznila?“ promluvila na její slova o bílých stěnách. Spíš se taky divila, že nebyla slepá. Ta bílá všude by jí osobně vypálila sítnice. A teď tuplem. Už si nadmíru zvykla na všudypřítomnou tmu. „Nenarodila. Přišla jsem...odjinud,“ pokrčila rameny. Podrobnosti jí nesdělovala. Vlastně v podstatě neměla co jí sdělovat. Odmítnutí matky, její opatrovník... nic zásadního, co by měla zelená vědět. „Však naší viru to nějak neovlivňuje. Že nenarodili jsme se tu,“ ujistila ji. Víra byla silná. Uvěřit mohl kdokoli kdykoli, když chtěl. Na co se tu nutně narodit?

Z jejích myšlenek ho vyrušil hlas. Hned věděla, komu hlas patřil, byť by byla stejně víc nespokojená, kdyby šlo třeba o Acherona, haha. Ten totiž věděl, jak jí zvednout žluč. Aby neměl někdy v jídle nějaké jedovaté bobule... Hm, škoda, že to nemohla. By ji popravili za účelnou smrt jiného člena, oops. Zavrčela, když do ní drcnul jak kdyby se nechumelilo a ještě jí zablokoval cestu. „Procházím se,“ odpověděla mu mírně nevrhle. No modrej taky nebyl zrovna nejlepší společnost, když na to tak myslela. „Správně jsi slyšel,“ odpověděla mu poté. To se postup každého devianta rozkřikl po celém kultu? Zajímavé. „Ještě něco chceš?“ zeptala se ho. Nebo přišel jen otravovat? Ani by se nedivila.

Skoro nevěřila svým očím i uším. Vlka musela pořádně vylekat. Chudáček malý, denní tvor, ani nemohl vědět, zda se tu nacházela jen ona nebo někdo další. Jeho oči holt ne tmu přivyklé nebyly. No po nějaké době možná zaostří. Možná. Anebo spíš doufala, že ťulpas už zmizí. Cizák tak blízko města a jejího úkrytu se jí nelíbil. Nene. „A co zde by dělala?“ přimhouřila oči. Vlk nevypadal jako budoucí následovník Hatiho, natož nějaká jeho přítelkyně či co. Nejspíš ji tu jen hledal. No měl smůlu. Asi před ním utekla, haha. „Nikdo takovej není tu,“ odpověděla mu a narovnala se. Cizinec nepůsobil nebezpečně, no to neznamenalo, že se tu mohl zdržovat. A k tomu musela dohlédnout, aby fakt odešel a naopak nešel hlouběji do města, jako že jí třeba nevěřil. „A teď vypadni,“ řekla mu pouze. Nemělo dál smysl, aby se tu zdržoval. Už jen pro jeho dobro.

Zívla. Nastala noc a Silmä se právě probudila. Svůj plášť (kterej vypadá kdo ví jak) nechala včera v noci ve svém úkrytu a šla se zas projednou vyspat někam jinam. No naštěstí ji nikdo nevyrušil a tak měla poklidný spací den. A to bylo skvělé. Jinak by asi litovala, že z toho úkrytu vůbec vylezla, haha. Vylezla ze stinného koutu a protáhla se. Roztáhla křídla a vzlétla do oblak. Její dva páry křídel už ovládala téměř dokonale a tak se už nebála tak hloupého pádu. Nebo už nemusela přemýšlet nad tím, že si jeden pár ukousne. Chvíli jen tak plachtila ve vzduchu a pak přistála na střeše polorozpadlého vlaku, až vše na ni smetla dolu. Nebála se, že se propadne. Kdyžtak znovu roztáhne křídla a sletí zas jinam, íz. Rozhlédla se. Poklidná noc bez dalších otravných tvorů. Aspoň na chvíli.

tw smrt

Oba na ni čuměli jak na mimoně, když k tělu Acherona čuchala, avšak nějak je neřešila. Na druhou stranu, kdyby šlo o něco nakažlivého, všichni tři by se mohli za chvíli přidat k němu, protože ho tu zkoumali jak nějaký exponát. Co už, bylo jí nějakým způsobem hned jasný, že neměl nějakou infekční nemoc. Už by dávno onemocnělo víc vlků přece. Pochybovala, že se držel furt osamotě jako ona. Jak už zmínila, jeho záliba byla kritizovat druhé, píchat do vosího hnízda vždy, když dostal příležitost. Skoro se nad tím ušklíbla. Odstoupila od mrtvoly. Nemělo smysl se u něj dál zdržovat. Zjistila, co potřebovala. „Po čichu dokážete poznat rakovinu,“ pokrčila rameny, rozhodně jim došlo, že k tomuto verdiktu došla. „Nebo vy ne možná, nevím,“ doplnila ještě a dlouze zívla. Jeden život se zrodil a druhej skončil...

Silmä zrovna odpočívala ve svém úkrytu, když ucítila pach zvenčí. Bylo zvláštní, jak tu pachy zvenčí hned vyšly najevo. A bylo zvláštní, jak se pro ni staly ty pachy zvenčí tak nezvyklé a podivné. Už si holt zvykla na puch města a jeho obyvatelů. Tím chtěla říct, že zacítila cizího vlka na území města! Tak to mu nedaruje. Rozhodla se, že to prvně prozkoumá a při známce problémů zavyje na pomoc. Přece jen už byla věřící, s nějakým osamělým nýmandem si dokázala poradit, ne? Opatrně vylezla ven a celá naježená se plížila k vetřelci. Po krátké době ji musel neznámý zacítit a snad i vidět. Naježená vypadala větší a strašidelnější. No jejích šest, ve tmě zářících očí, už tak muselo vlka zmást. „Co chceš tu,“ zasyčela na něj se zavrčením. Byla připravená se kdyžtak bít? Samozřejmě. Pro Hatiho. Pro město.

tw smrt

Tenhle pach, pronikavý a odporný, dost dobře znala. Však kdo by ho neznal? Možná nějaké malé vlče, které ještě nemělo sebemenší zkušenosti. Puch smrti ji dovedl až k vrakovišti. Byl silnější, než všechny pachy kořisti a starých, nepoužívaných aut tady. Pokračovala dál, avšak obezřetně. Kdo ví, kdo tu na co chcípl. Nerada by se čímkoli nakazila, že ano. Za to jí to nestálo. U jednoho z auta už stál Huntley s Hiisi a o něčem diskutovali. Když se přiblížila, už věděla, kdo odešel z našeho světa. Acheron. Ležel tam nehybně, podle dvou dalších vlků zde jí došlo, že už museli ověřit, že fakt bylo po něm. Přišla k mrtvému a očichala ho. S tím pachem, který ji udeřil do nosu, kromě silného pachu smrti, neměla zkušenosti. Nikdy se s tím ještě nesetkala. Avšak podle teorie mohla hned vědět, o co šlo. Odtáhla se. Bylo jí ho líto? Nevěděla. Mohl přijít. Mohl přijít a možná by mu pomohla. Na druhou stranu, neměla žádné zkušenosti s rakovinou. Dalo se to vůbec vyléčit? Možná při správné léčbě ano. No Acheron byl ješitný a tvrdohlavý, nenechal by si pomoc. A možná ani nevěděl, že mohl za ní přijít. O jejích schopnostech nikdo moc nevěděl. A bylo jí ho líto? Možná ani ne. Jen všechny buzeroval a podceňoval. Mohl si za to čistě sám.

Co už. Byla jasná noc a Silmä se bezdůvodně přidala k činnosti s jednou další kulťankou, co zde kopala díru. Kdo ví, nikdy tu nikdo nekopal, kdo ví, co zde lidi vše pod zemí nechali. Černobílá si povídat nechtěla a Silmä taky ne. Tahle společnost jí plně vyhovovala, byť by to plno vlkům přišlo dost podivné. A ejhle, za sebou uslyšela další hlas. Acherona. Trochu se naježila. Tento vlk jí už na nervy trochu lezl, hlavně byl otravnější než moucha a dokázal ji zkritizovat už na základě jejího věku. U svatého Hatiho, vždyť sám byl jednou mladý! A pořád byl. Jen se pořád choval jak starý zatrpklý páprda. Na chvíli ukončila činnost a oklepala se. Nad odpovědí vlčky se musela ušklíbnout, no tak, aby to dědula neslyšel. Trefnější odpověď se ani nedala najít. „Nuda, odpočinek, vyčištění hlavy,“ řekla už neutrálně a začala si čistit kožíšek. „Z města se odejít nechystám,“ řekla mu, když dokončila čištění a zostra se na něj podívala. Pochyboval snad o její důvěryhodnosti? Pf. Pak pokračovala v hrabání.

Ušklíbla se a trochu ucukla, když se k ní přiblížil. Tahle blízkost jí nebyla vůbec příjemná. Neměla by mu rovnou ten čumák ukousnout? „Jde jen o můj názor,“ odpověděla mu nevrhle, když se zas odtáhl. Samozřejmě nehodlala mesiášovi jakkoli odporovat. Avšak právo na svůj názor měla, ne?! „Fajn,“ pokrčila rameny nad jeho tajnůstkářstvím. Páčit to z něj nebude, že ano. „Hmm,“ zamyslela se nad jeho otázkou. „Vlastně celkem dost. Každou noc bloudím a zkoumám. Radši jsem sama,“ odpověděla mu a naznačila mu, že s nikým moc neleží u vody a nepovídá si, naopak cestuje městem. Co by měla z toho, kdyby tlachala s každým o zbytečnostech. Zívla. Už nechtěla mluvit, chtěla spát. Přece jen byl den. „Měli bychom spát jít. Ať nejsme unavení v noci,“ řekla mu a aniž by čekala na jeho odpověď, začala si hledat místo na přespání. Jejich konverzace tím pádem skončila.

Pouze přikývla. Jasný, že to bylo dobře. Znát léčivé i jedovaté byliny nesloužilo jen k tomu, aby trávila a léčila. Bylo to důležité i pro ni samotnou, aby nesežrala něco, po čem by jí bylo třeba... špatně. A to u některých druhů bylo ještě slabé slovo. Jo, třeba takový tis. Skoro celý jedovatý. A jak ty červené bobulky přímo lákaly k sněžení! Hlavně pro vlčata. Otrávit se mohl jeden hned. Škoda, že ho tu ve městě ještě nikdy nenašla. Jen tak, kdyby si někdo myslel, že byl něco víc a chtěl jí ublížit, víme jak (B)). Neznamenalo, že byla ve městě, že jí tu nehrozilo žádné nebezpečí. Hrozba uvnitř i zvenčí se tu mohla objevit vždycky. Noctra se začala zajímat, což Silmä předpokládala. Aspoň si mohla osvěžit znalosti i před jinými. „Na nachlazení i uklidnění. Myslím, že občas velmi užitečné,“ odpověděla jí klidně. Levanduli znala zrovna hodně dobře. Taková specifická květinka. Kdo by jí neznal aspoň od pohledu? „Zkus podívat se poblíž, jestli ještě něco zajímavého nenajdeš. Jsem zvědavá, co vše zde roste. Kdyžtak tu pak na mě počkej a pak řekneme si, co vše našli jsme,“ pobídla ji a zapamatovala si naleziště kopřiv a hlavně levandule. „Já půjdu...tam,“ ukázala na jiný směr. Když se rozdělí, aspoň toho prozkoumají víc. Kdo ví, co vše zde najdou! Hlavně se nemusely sebe furt držet jak klíšťata. Jo, Silmä chtěla trochu té samoty, aspoň na minutku. No to jí nahlas říkat nechtěla. Přišlo jí to prostě... blbý.