Príspevky užívateľa

Cizinka si jí nakonec všimla sama (logicky). Tím byl její problém vyřešen. I protože vlčice konverzaci začala. „Ahoj,“ pozdravila ji a jak u ní byla blízko, všimla si vzhledu její nové společnice. Nejen, že měla pár tlap navíc, no taky měla tři páry uší a dva páry očí! Tuhle vlčici jí snad seslal sám Hati z nebe, ne? Na chvíli vykulila mírně oči, pak jen zavrtěla hlavou. Nebude na ni přece koukat jak na nějaký muzejní exponát, ne? Byť si vždy myslela, že její vzhled byl vždy jen jejím prokletím. No, mělo očividně smůlu více vlků. „Tak vítej tu,“ promluvila k ní, snažila se znít aspoň trochu přátelsky. Erora se jí vcelku i líbila, avšak uvidíme její chování! „Silmä,“ představila se též a střihla uchem. Nejspíš rozhodně pochopí, že to bylo její jméno. Jak že se to říkalo? Ehm... Já jsem Silmä. Jo? Nevadí. „Co přivedlo tě do kultu?“ zeptala se jí hned poté. Táhlo jí to sem jako ji samotnou? Nebo dostala nějaké znamení? „Tohle místo...strašidelně působí. Na co lidem mohlo sloužit?“ vyslovila své myšlenky nahlas, když tu nebyla už sama. No lidi a jejich zvyky neznala. Jen nevěděla, jaký prospěch by z toho mohli mít. Jenže, Erora na tom těžko byla lépe.

Mohla se cítit dobře. Konečně se Hatimu úspěšně prověřila a mohla postoupit na post věřící. Vlastně už jí nebavilo být pořád deviantka. Začala se cítit, jakoby tato cesta pro ni nebyla ta pravá. No dál se uvidí, kam ji cesty zavedou. Však nebyla ten typ, co by dokázal mluvit skrz Hatiho. Ona spíš konala, moc nepřemýšlela. V budoucnu se stane popravčím, bude chránit kulťany před nevěřícími, lovit a kdo ví, třeba se stane i místní léčitelkou. Však zkušenosti na to i měla, ne? A nenacházel se tu nikdo jiný, kdo by toho byl schopný. Uznejme, nějaká péče pro ostatní se vyplatila vždy a všude. Hlavně kult neměl možnou požádat o poc zvenčí, takže... A také, až bude zas výš, bude moct jít ven a sbírat květiny i mimo město. Ať se jí to líbilo nebo ne, rostl tam mnohem větší výběr bylinek. Zrovna procházela místními železnicemi a přemýšlela, na co se kdysi používaly.

Lunapark byl pro Silmu pořád velké tajemství. Plno obřích a strašidelných, zchátralých staveb a pak ti obří umělí ptáci v kalné vodě, která kdo ví, zda se dala vůbec pít. No ona sama z ní nepila. Nerada by si zadělala na nějaké střevní potíže. Anebo se mýlila a pít tu z ní mohla úplně v pohodě. Momentálně panovala klidná noc, z měsíce šla vidět jen část. Bylo to tak pravidelně. Čtvrtina, půlka, úplněk a pak zas půlka a čtvrtina. Od té doby, co žila ve městě, si toho všímala víc a přemýšlela, jaký pro to měl Hati využití, no doufala, že při čtvrtině měsíce neměl menší sílu než při úplňku. Avšak, to by nechal jinak každou noc měsíc celý, ne? Vlčice, co se tu potulovala nedaleko a prohlížela si neznámé stavby, si všimla. Její sytě zelené části těla na ni v této tmě nadmíru svítily. Ještě ji tu neviděla, možná šlo o nějakou novou deviantku. Jo, tihle fázi si taky zažila. A mnoho vlků zde též. Nepůjde ji aspoň pozdravit? Nevěděla. V začínání a posléze udržení konzervace zrovna nevynikala. Nikdy nevěděla, co si s druhým jedincem povídat. Byla to pro ni velká neznámá. Jenže co se celkově nenaučila sama, nenaučil ji nikdo, no. Až na léčitelské schopnosti.

Ceremoniál začal. Silmä ležela v jednom z nejtmavších koutů mostu a rozjímala. Přemýšlela o víře i věcech, o kterých by s jinými vlky v životě nemluvila. Neměla hlad ani žízeň, nebyla ani unavená. Jako by jí něco dodávalo sílu. Prostě jí to pomáhalo v pohodlí zvládnout tento ceremoniál. Šlo o vyšší sílu, muselo jít o samotného Hatiho. Dal jí tím najevo, že si své nové postavení fakt zasloužila? První noc proběhla v klidu. Foukal mírný vítr, ani pachy potkanů poblíž ji nerozptylovaly. Hati nad ní dál bdil. To až druhou noc se to stalo. Celočerný, velký stín bloudil mezi domy a úkryty, chvíli šel vidět, chvíli ne. Zdálo se jí to? Byl to samotnej Hati, který se šel na ni kouknout? Protřela si oči, no stín tím pádem zmizel. Stříhla uchem a nenápadně se rozhlédla, no už ho nezahlédla. No tak i tak, brala to jako znamení. Nikdy v životě netušila, že mohla dostat znamení jako toto. Její život byl vždy tak prázdný. A teď? Teď se cítila jako nový vlk. Vlk, který mohl mít i budoucnost. Ne jak to malé ztracené vlče v tom neznámém světě.

Nirix došel zanedlouho. Pokývla mu též na pozdrav a rozhlédla se. Už si očkem hledala místo, kde stráví následující dny rozjímáním. „Vím, nebojím,“ odpověděla mu sebevědomě. Proč by se měla bát? Jen, aby se přiznala, nevěděla, co od toho čekat. Bude mít nějaké vize? Anebo bude celé dvě noci čumět do blba? Možná, když se bude koukat pozorně, něčeho si všimne. Nějakého znamení nebo stínu. Hati nebude mlčet, když uzná Silmu jako budoucí věřící. Naposled se koukla na Nirixe a pak zalezla do nejstinnějšího kouta pod mostem, kde se uvelebila a udělala si co největší pohodlí. Přece jen tu bude ležet dvě noci. Neměla strach, že by trpěla na žízeň nebo hlad. Ve svých tuláckých dobách přežila i jako malé vlče, aniž by déle jedla nebo pila. Zvládla to kdysi, zvládne to i teď. Avšak kdo ví, zda pobytem ve městě nezlenivěla. Krys plno, žaludek pořád plný. Ach, avšak i tak si ty doby strádání její tělo dost dobře pamatovalo. Ona to zvládne. No nic, konec řečí. Ceremoniál mohl započít.

Nastal čas, kdy měla vlčice Silmä podstoupit rituál na povýšení na věřícího. Byla velice ráda, že dostala možnost se konečně prověřit, zda mohla postoupit výš a věřila tomu, že to zvládne. Jako místo pro ceremoniál si vybrala místo pod mostem, blízko místa, kde si nedávno udělala svůj nový úkryt. Úzkou mezeru lehce kdekdo přehlédl, tak mohla mít i kousek soukromí. No kdo ví, na co bude její úkryt v budoucnu sloužit! Zatím si tam jen sbírala bylinky do zásoby, protože kdo ví, kdy by se jí mohly hodit. Co věděla, žádného léčitele tu neměli. Mohla kulťanům pomáhat ona! I když tvrdit, že by mohla Silmä pomáhat, to k sobě moc nešlo. Jenže, aspoň by měla nějaký pořádný cíl. Netvrdila, že se občas necítila ztracená. Čekala pod mostem na Nirixe, který jí měl dělat paladžína a dohlížet na ni při ceroši. Nebylo tu moc vysoko postavených vlků, no celkově usoudila, že on bude asi nejlepší volba. Vlci jako Tiam by ji tu spíš znervózňovali. Byť by neměli, avšak chápeme se, ona a společnost.

Cizinec se pokusil zvednout. Ke všemu údivu se mu to povedlo, jenom mohl být rád, že vůbec na tlapách stál. Musel totiž pociťovat obrovské bolesti. Tam, kde ho zasáhl blesk, mu křídlo jen viselo. A vlastně ani pořádně neviděla, jak jeho rány vlastně vypadaly. No tak či tak, nic hezkého to asi nebude. Blesk byl jako oheň. Uměl udělat pěkné popáleniny. Anebo to vlk nepřežil vůbec. „Mohu Mesiášovi s léčením pomoci,“ ozvala se po Noctřině vzkazu. „Pomocí bylinek to nejhorší vyléčit,“ pokračovala dál, „aby to pak měl jednodušší,“ dokončila svůj krátký proslov. Už předtím se nabízela, že donese nějaké květiny, jenže po Batdogovém vzkazu netušila, zda to léčení nenechají jen na něm samotném. Jenže taková magie léčení musela ubírat hodně energie. Dokázal by vyléčit taková rozsáhlá zranění? Aby pak nemusela pomáhat jemu...

Jo, lov předpokládala za úplně obyčejnou činnost a tak z toho nepociťovala radost jako on. Avšak ona nepociťovala nějakou radost z ničeho. Tiam ji neznal, tak to nemohl vědět, no snad si nebude myslet, že měla nějakou depku či co. Neměla. Takhle se chovala normálně. Zahrabala své úlovky s úmyslem, že je pak vyzvedne a vydala se za šedivým vlkem. Začal jí povídat, že měl vizi, která ho velice trápila. „Chceš snad mluvit o tom? Se mnou?“ zeptala se ho odvážně. Na druhou stranu, proč jí o tom říkal, když by jí to nechtěl říct? Kdyby ne, tak tím pádem si spíš plácal sám se sebou, ale dobře. Anebo ho možná bavilo, když se pak ostatní ptali, ale nechtěla ho momentálně urážet. Jenže, proč by beta mluvila o vizích s obyčejnou deviantkou. To je to, co jí nešlo do hlavy. Takže, proč jí to říkal? „Já? Jde to, celkem. Město mám radši, než přírodu,“ řekla mu to stejné, co řekla kdysi Nirixovi v knihovně. A Nirix to měl podle všeho stejně. Aspoň na něčem se v ten den shodli, haha.

Pokrčila rameny. Ne každý to uměl. Ne každého to měl kdo naučit. Jen jí přišlo vtipné, že jako mladší měla poučovat starší. Znělo to tak... divně, nerealisticky. Většinou to probíhalo naopak. No aspoň se Silmä mohla cítit dobře. „Mě to učil...někdo,“ odpověděla jí klidně. Ale to neznamenalo, že uměla všechno, že jo. Přece jen byla ještě dost mladá. Když se ocitla v jedné ze zahrad, rozhlédla se. Kromě čistě okrasných květin typu tulipány tu rostlo plno kopřiv a dalšího užitečného plevelu. Ale když zavětřila, ucítila výraznou vůni levandule. Podzvedla hlavu. To tu nečekala! Levandule se bude určitě taky hodit. „Levandule,“ zamumlala spíše pro sebe a vydala se k pár trsům fialové květiny. Škoda, že neměla ještě žádný trvalý úkryt, kde by si mohla takové nálezy ukládat. Zatím si to musela jen pamatovat.

Nirix jí to vysvětlil, avšak i tak to Silmě přišlo celkem nelogické, dát zrádci vůbec nějakou šanci. Popravila by ho rovnou na místě, takovej bude dělat škody všude, byť zrovna to jí mohlo být jedno. Hlavně, že nedělal problémy zde. „Nedala bych šanci,“ vyřkla nahlas své myšlenky. To byl její názor a nikdo ho nezmění. Jo, byla trochu tvrdohlavá. Avšak i tak jí zajímalo, co vedlo Mesiáše k takovému rozhodnutí? Pak jí začal vyprávět o své minulosti. Skoro zívla. Nezajímalo jí to, ale snažila se tvářit, že jo. „Věc? Jaká?“ zeptala se, aby předstírala zájem. Musela, aspoň dokud se neprověří jako plnohodnotný člen. Jak dlouho to bude ještě trvat? Dělala vše, co měla a i to, co mohla a nemusela. Štvalo jí to, ovšem musela s tím asi počítat.

Takže se to stalo. Nebezpečí uvnitř smečky. Nebezpečí uvnitř kultu. Možná jim to dal Hati jako nějakou zkoušku. Jak se s nebezpečím uvnitř sebe vypořádají. A zdálo se, že ji překonali dobře. A kult byl zas tím bezpečným místem. Aspoň tak se jí to zdálo. „Aha,“ odpověděla mu a zapřemýšlela se. „Počkat,“ zarazila se náhle nad jedním detailem. „Vyhostili? Vy...nezabili jste ji?“ zeptala se ho. Copak se vysoce nebezpečný vlk okamžitě nezabil? Nijak nepotrestal? To by i ona mohla pak utéct a nikdy se nevrátit. Kdokoli to mohl udělat. Kdyby posléze odešla mimo Norest, už nikdy ji nenajdou a čin by jí prošel. Tak co je k tomu vedlo, jen tak ji propustit? Vždyť pro tu vlčici to bylo ještě snad vysvobození. Ach, měla by toho šťourat? Jen jí to přišlo totálně nelogické! „Já město mám radši, než lesy,“ namítla sebevědomě. Avšak, to asi každý vlk kultu. „Pro neznabohy ve městě místo není,“ trvala si pořád na svém, i když tušila, že Nirix s ní souhlasit bude. Co by dělal ve městě mezi kulťany vlk, co sem nepatřil a ještě k tomu nevěřil? To by Hati nebyl moc hepy. Spíš vůbec.

Vydala se pryč z nákupního centra. Čerstvý, noční vzduch byl rozhodně příjemnější než ten zatuchlý uvnitř budovy. Byť teda všude byly díry a mezery, na pořádné vyvětrání to nestačilo. Taky aby jo. Ta budova byla obří! A stačilo, že v zatuchlých sklepích a úkrytech trávila dny. V noci chtěla být prostě na čerstvém vzduchu. Venku se rozhlédla a nabrala směr domy. Už přibližně věděla, kde se jaké místo města nacházelo, tak neměla problém se orientovat. To by musela mít paměť akvarijní rybky, aby s tím měla problém. Domy a jiné atrakce se daly i zapamatovat líp, než lesy a louky, které bývaly všechny zdánlivě podobné. Aspoň pro ni. Polorozpadlé domy se pyšnily ještě zbytky barev různého druhu, byly postaveny vedle sebe a mezi dvěmi řadami vedla široká ulička. Téměř každý měl před i za sebou menší dvorek a nejspíš na to Noctra narážela, že tam rostly různé bylinky. Ano, rostla tu i tráva a cítila nějaké bylinkové vůně. Tady pro ně muselo být vhodné stanoviště. Měla by pak Noctře poděkovat, že? Možná. V domech se nikdy pořádně nepohybovala, pokud zrovna nelezla do sklepů. A tak o takovém náležišti nevěděla. Dokonce si všimla, že tu rostl i mech a z něho rostly nějaké houbičky. A nevypadaly moc jedle. Což udělalo Silmě radost. Aspoň věděla, že tu rostly i přísady do jedů. Pokračovala do nejbližší zahrady.

O přítomnosti šedého vlka, kněze Tiama, už v průběhu lovu věděla. Jen se nechtěla rozptylovat od nahánění splašených potkanů. Možná ji to ani nepřekvapilo, že ji sledoval. Jako beta smečky na ostatní členy kultu pečlivě dohlížel. Jestli dodržovali pravidla a podobné věci. Otřepala si křídla a podívala se na něj, přičemž se mu mírně poklonila. Dělalo se to? Těžko říct. Jen se snažila respektovat ty výše postavené, byť jí někdy respekt k druhým dělal spíš problém. Hlavně, pokud měli jiný názor, než ona. „Zdravím,“ oplatila mu pozdrav posléze. Poté začal narážet na její čerstvé úlovky. Samozřejmě, že jí chvála "potěšila". Avšak o nic extra nešlo. Lovila pro smečku pravidelně. Potřebovala trénovat. A na potkanech ve městě to šlo lehce. Konec konců, zajíce by tu našla jen hodně zřídka. A nějaké velké tvory typu srna? Pf, to by tu nenašla už snad vůbec. I když kdo ví, nějaký odvážný kousek by do města třeba zavítal. A kulťani by měli o zásoby hned postaráno. „Já vím,“ odpověděla mu neutrálně a krátce se rozhlédla. Noc byla klidná a bezvětrná. Zatím nic nepředvídalo tomu, že by se mělo cokoli stát. „Může být. Vše v pořádku zatím?“ přijala jeho nabídku o společnost při hlídce. Pokud už žila ve smečce, měla by se konečně začít socializovat. A ne se neustále schovávat jak malé ustrašené vlče. I když, tady to bylo asi každému jedno. Nebo? Dál asi nechala mluvení na něm. Přece jen, Silmä nebyla typ, co uměl začínat konverzace. A kdo ví, třeba existovaly věci, co ho momentálně zajímaly.

Pomalu začalo svítat. Ta velká bílá koule, které se říkalo slunce, znovu převládlo nad měsícem a už se pomalu dralo ven. No SIlmä už byla schovaná v jednom z domu, ve stínu u jedné staré skříně, kde si našla provizorní doupě, aby se mohla vyspat. No aby řekla pravdu, dnes se jí příliš spát nechtělo. Možná bylo něco ve vzduchu, těžko říct. Avšak vyspat se musela, aby byla na další noc vzhůru a svěží. Nebude tu přece pak chodit jak polochcíplá mrtvola! To by se cítila příliš trapně a radši by pak zůstala zalezlá celou noc, ať by se to komukoli líbilo nebo ne! Avšak jediného vlka, který by ji byl schopen vykopnout někam do háje už dlouho neviděla. Možná už pošel a někde hnila jeho mrtvola, kdo ví. I když by o tom možná neměla přemýšlet, tak prostě se stalo, no. Jenže Acheron nemusel být špatný vlk. Jen měl prostě své způsoby. Ona taky měla své způsoby. Už už se chystala jít spát, stočená v klubíčku, když v tom sem někdo vešel. Zavětřila a našpicovala uši. Nemusela se bát, šlo o dalšího člena smečky, nejspíš se šel též schovat před sluncem. Tiše zívla. Doufala, že si ji nevšimne a v klidu se tudiž vyspí. Nechtěla skončit jak kdysi s Nirixem, heh. Ale to kdysi byla víc unavená...No její plány překázil pád kusu skříně. Silmä vyjekla a leknutím trochu uskočila. Naštěstí ležela v části, která se nezbortila, no byla prozrazená. Oddechla si a oklepala se.

Bouřky, která se vznášela někde v dálce, si už všimla před nějakou chvíli. Hromy znějící v dálce zněly o hodně lépe než je mít přímo nad hlavou. Avšak kdo ví, kdy se toto počasí dostane až k nim. Za hodinku, dvě, tři, nedokázala to přesně odhadnout. Takže si momentálně bouře v dálce nevšímala a dál se osaměle toulala mostem. Až za nějakou chvíli si všimla, že na mostě sedí další vlk. Vítr zafoukal jen občas, tak jí pach dalšího člena vítr donesl až později. No šla přímo naproti němu, tak nemohla říct nebudu ho otravovat a jít se někam schovat. To by bylo nadmíru divné, protože si jí už určitě všiml. Ach, kdy si konečně uvědomí, že by se měla pořádně socializovat? Žila ve smečce, už nebyla sama! Jenže její nedůvěřivost oproti ostatním byla pořád hodně silná. Ne, že by se jí někdo měl divit...Na druhou stranu, bylo lepší si držet odstup, než se druhěmu vlkovi ihned vrhnout kolem krku. „Uhm...“ podrbala se za uchem, „zdravím,“ pozdravila vlka ze slušnosti a okem se na něj podívala. Celkem jí fascinoval jeho roh a ultradlouhý ocas...ona měla jen nějaký králíčí ocásek, bohužel. Avšak, nepřekážel mu takový ocas v některých ohledech?