Príspevky užívateľa

Takhle daleko od své smečky ještě nebyla. Došla jsem v rámci průzkumu celého území a tak nějak netušila, že se zatoulala až takto daleko. To jí došlo až v moment, co jí do čumáku udeřil pach smečky dosti cizí než byla ta její či Ignis se kterým měla její smečka hranice. Zadívala se po svém okolí, zdali najde někoho, kdo by za tohle aspoň stál, za tu dlouhou debatu. Nakonec přeci jen.
Svalený vlk, který měl místo klasické vlčí hlavy lebku. Tohle bylo vůbec poprvé co něco takového viděla. Zadívala se na něj , dost možná i neslušně, něž se odhodlala udělat pár kroků k němu. "Zdravím." Hlesla, její hlas přeskakoval, nebezpečně. Netušila co za tím bylo, jestli jednoho dne nebude mluvit již vůbec? Nakonec si přeci jen odkašlala zdali to nepomůže.

Sindragosa nejdříve neměla s kým jít, její rodina se více méně rozprchla a tak byla více méně furt sama. Kdyby ovšem nebylo jednoho opravdu zajímavého vlka se kterým se rozhodla nakonec jít. Kethyr.
Dorazila nejspíše jako první z této dvojice. Nejistě našlapovala a vyhledávala očima aspoň svou rodinu. Jako první si všimla Hunta. Byl tam s jejich mladší sestřičkou., kterou nemohla stále za to, že se jejich matka rozhodla pro další vlčata. Usmála se jejich směrem a její pohled padl Finovo směrem. S kým tam byl on? Viděla více méně spoustu známých tváří, i těch méně známých u kterých znala nejlépe jen jména. Stáhla uši k hlavě. Byla chyba sem jít? Nebyla chyba sem jít? "Bože." Zamumlala si pro sebe. Viděla i ptakovlky. Takže tohle byli oni. Jejich některé části těla skutečně připomínali ty ptačí. Ale měli také křídla. Byl její bratr ptakovlk?

Šla hrdě klidným krokem lehce pohupující svým ocasem. Netušila proč sem byla svolána, ale přesto se nehodlala příčit přání své matky. I když její láska k novým sourozencům a tomu otčímovi prostě neexistovala. Její krok se změnil v ladný, když si všimla jednoho a jediného, toho kterého si chtěla všimnout.
Došla k němu a drcla do něj. "Bratře, jaký to krásný den." Pozdravila jej s úsměvem. Těm ostatním ani nevěnovala pohled. "Co si o tomhle vybafnutí a nenadálém zájmu naší matky myslíš?" Mluvila jak ta slova cítila. Leč jich možná později bude litovat. A co si ti ostatní budou myslet jí bylo jedno. Viděla tu zatím jen dva z toho vrhu. Nebyli tři? Nebo čtyři? Netušila vůbec. Bylo jí to popravdě i jedno.

Pokývala hlavou. "Dobrá, chápu." Odvětila mu nakonec prostě. Takže jí vlastně pach sabotoval s tom všem. Někdy doufala, že by tak nemusela smrdět a vše by bylo dokonalé. Mohla by odejít daleko a nikdo by jí nechtěl vracet domů. Vzpomněla si na Jainu a její vyprávění o jiném světě. Tušili by to i tam? Nebo by byla zcela maskovaná?
To co řekl pak jí překvapilo v podobném rázu. Zadívala se na něj. "Maximálně jí tak můžu někoho vystrašit. Oheň neplivu, aby se dali nepřátelé zapálit a ty šupiny jsou leda tak dobré na obranu. Nemyslím si, že je to problém se v ní někomu ukázat." Odvětila nakonec proud svých myšlenek. Ptal se zda se narodila mimo smečku. Zavrtěla hlavou. "Oba moji rodiče byli členy přízračných. Matka teda pořád je. Co se týče sourozenců, nevím. Můj bratr je nějaký.. opožděný a ten druhý se nikdy moc neprojevil." Tohle byla situace v její rodině. Nechápala jí snad nikdy, přesto tu o ní povídala cizinci.

Aikanova slova jí donutila se zarazit. "Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale opravdu nepochopím důvod jako je láska, když měla nás. Nebyl nám snad ani rok a už nás vyměnila za nové vlčata. Sotva jsme začínali objevovat svět a ona na nás hodí tohle? Nemyslím si, že je v pohodě mít tak blízko sobě vrhy vlčat, chápu že jí to sice příroda dovoluje, ale co my?" Zamručela nespokojeně. Joo být její matka samec tak je to jiná, otcovskou roli Sindra brala jako něco, co k životu mladého vlčete ani nepatřilo, prostě to bylo fajn mít, ale matka to zvládala sama. "Chci jít za tou jedinou osobou co mi měla kdy ráda a to je Roo v Ignisu." Dodala tiše. Tohle rozhodnutí zvažovala, ale furt pro ní byla rodina více, ale když se nezajímala rodina? Co měla Sindra dělat? Doprošovat se jim?

A tak se objevila zde, na tmavozelené planině. Netušila ani proč. Věděla že to dost možná má nějaký vyšší význam. Pomalu a tiše našlapovala, vydechovala při tom dým ze svých úst. Začínala být zima, pořádná zima však ještě přijde, ale i tohle byl skok z krásných letních teplot.
Ucítila pachy, až moc jí známé a rozběhla se. Skoro vykašlávala plíce, ale přeci jen se k ní dostala rychle. Nemohla tomu uvěřit, zastavila pár metrů od ní zcela překvapená tím co vidí. Zavrtěla ocasem. "Roo." Dostala ze sebe nadšeně a udělala pár kroků blíže k ní. Možná už si nebudou mít co říct, možná že je osud rozdělil až moc.

Nechávala se objímat od svého polovičního bratra, který vlastně za nic nemohl. "Zajímalo by mě, zda se věnuje aspoň vám." Dodala nakonec a popotáhla. Nebylo nic horšího než cítit se nemilován, ale Sindra už na tomhle nemohla nic změnit. Leda že by si našla partnera a na dobro odešla. Na dobro nechala svůj původ za hlavou, ale mohla to udělat své rodině? "Jinak víš vůbec o nás? Finnovi a Huntleymu?" Zeptala se Ace na docela hloupou otázku, ale zajímalo jí to zda někdo z jejích sourozenců skutečně udržoval kontakty s rodinou nebo se všichni nějak vydali na svou cestu životem sami.

Oslovení sestro působilo tak moc cize, nechápala proč ani. Však.. měli si být blítko, když to nebyla jejich matka co jim byla tak moc blízká jako rusko česku. Skoro vůbec. Podívala se na něj, když se ptal co dělá u hranic. "Skrývám se." Odvětila popravdě a povzdechla si. "Nedokážu se na mámu ani podívat bez toho, aniž bych cítila zhnusení a opovržení. Vyměnila nás za novou rodinu. A tak vlastně své pocity trpím tiše tady." Možná to nebylo fér matku tolik vynit, ale kdo jiný za to mohl? Kdo jiný než ona. Udělat si tak brzo další vlčata jen aby zahnala nějakou díru v jejím srdci? Ne, nezájem.

Zamrkala, nylo toho až moc. Přísun nových informací vždy ocenila a užívala si ho, ale tohle bylo.. vysilující. Stáhla uši k hlavě a poslouchala ho. Netušila zda si tohle vše dokáže zapamatovat, byla díky tomu lehce nervní. Možná lehce více. "Takže prostě smečka má svůj vlastní pach. Je to ovlivněné třeba tím co je na jejím území? Jakože třeba my tu máme močály.. můžeme jako ty smrdět a podle toho se poznáme?" Vypadal, že dokázal trpět její dotazy. Když řekl, že za tím není magie, překvapeně znovu zamrkala. Však jí to přišlo jako kdybys to dělila nějaká stěna, která nikomu nikdy nevadila, ale možná.. zavrtěla nepozorovaně hlavou, to co si myslela se jí zdálo jako kravina, něco co by nemohl snad někdo myslet.
Byla mezi nimi dlouhá odmlka, to ticho Sindru užíralo. Nakonec se zmínil o jeho smečce. Propagoval jí. "Nevím zda tu sílu mám." Dodala nakonec tiše. Nikdy si nevěřila, nikdy si nepotřebovala věřit. Prostě jen dělala že není a procházelo jí to. Na co si věřit? Na co mít sílu? "Ale mám svou podobu draka." Dodala nakonec. To možná bylo její plus. Podoba draka, která dost možná i vlky mohla děsit. Neodpustil si rýpnutí do její smečky, což jí donutilo se ušklíbnout. "Chyba matky." Dodala nakonec.

Odfrkla si. Zlost k její matce rostla stejně tak i pocit zrady v jejím srdci. Ona jim o nich ani neřekla, nezmínila se, že mají ještě větší sourozence. Zadržela slzy a podívala se na to malé nevinné vlče, nemohl za nic. "Jo.. možná to už tak bude. Možná to už tak bude, když se na tebe vlastní matka vykašle." Odvětila Sindra tichým hlasem plným smutku. Bolelo to, cítila hrozné těsno ve svém krku. Cítila jak se jí celá realita bortí. "Měl by sis s ní užít ty nejlepší chvíle, protože pak se na tebe vykašle a zapomene vůbec na to, že existuješ. Udělá si další vlčata s vlkem, co nikdy nebude tvým otcem a tebe odkopne jako hard. Jako nic." Neměla to říct, prostě to šlo ven samo. Stejně jako slzy po jejích tvářích, neuvědomovala si ani že brečela. Proč jen plakala? Proč to jen bolelo tak moc? "Ne.. věř mi, nejsi." Dodala pak tiše.

Dneska se zase vydala o kousek dál, objevovat hranice. Zase. Zase si až moc hrála s hranicemi. Tiše seděla ve stínu a nechávala své oči zavřené, naslouchající zvukům lesa, které jí až moc uklidňovali. Bylo to příjemné, taková ukolébavka pro vlky jako byla ona.
Z tohoto tranzu jí probralo až křupání větviček. Otevřela své modré oči a její zornice se ještě více stáhly. Podívala se tím směrem odkud to šlo a pokusila se nasát okolní pachy. Znala ho, až moc dobře ho znala. Někdo z jejího vrhu. Fin? Ne ten měl jiný pach. Ach Huntley. Zvedla se se zakřupáním jejích kloubů a konečně se vynořila ze stínu. "Bratře." Klidný, tichý hlas, který připomínal že tato vlčice dlouho nebyla stejná jako dříve. Pomalu se vydala směrem k němu. Její dlouhé světlé vlasy propletené černými pramínky se jemně pohupovali během její chůze.

Chvílí ho sledovala, panenky ještě více stažené, než bylo běžné, měla spíše drobné čárky. Nevěřila mu, bála se že jakmile opustí byť jen o centimetr území její smečky, tak jí bude moc ublížit, ale přesto pak udělala pár rozvážných kroků mimo území smečky. Nasála okolní pachy a rychle zase zacouvala zpět na své území. Nevěřila nikomu, ani své matce. "Je to.. zcela jiné." Odvětila mu překvapeně. Skutečně jí to dostalo. To co tam cítila se tomu tady vůbec nepodobalo. Packou ve vzduchu zkusila nahmatat jakousi bariéru, musela vypadat jako cizinec. "Co ta to může? Je tu nějaká neviditelná stěna? Nebo jako proč je to tam cítit jinak?" Někdo jiný by se na to ani neptal nejspíše, ale ona skutečně netušila. Myslela si že za tím stojí nějaká magie. Znovu hrábla packou vzduchem, ale nic nenašla. Jenom prázdnotu, co jí až moc připomněla realitu jejího života.
Když řekl, že se má dobře, tak se jí ulevilo. Ze srdce jí spadl obří kámen. Možná to byla i láska, co cítila k vlčici s krystaly, ale neuměla si to moc dobře přebrat. "Ach, aspoň jedna z nás se má dobře.." Dodala nakonec tichým hlasem. Na tváři se jí rozvinul úsměv. V jejím břiše nebezpečně zakručelo. Přesto to ignorovala, věděla že vždy to přestane když sní trochu hlíny či trávy, cokoliv co dokáže její žaludek zatemovat. Ptal se jí zda se znají dobře. Sindra se usmála nad vzpomínkou. "Známe se od dětství, ale zmizela jsem. Neviděla jsem jí tak šíleně dlouho, nevím zda se to kamarádstvím dá dále nazývat." Její hlas byl přátelsky tichý, tento hlas by skutečně mohl vlky uspávat, kdyby se o to Sindra více zajímala. "Jaké je to.. vlastně v Ignisu? Já.. necítím se tu jako doma. Necítím se nikde jako doma." Zeptala se nakonec na otázku, co jí vzala veškerou kuráž.

Byl až moc chytrý oproti ní. Cítila se zahanbena, úplně pokořena tímhle neznámým hnědým vlkem. Podívala se na něj a sklopila hlavu. "Myslela jsem, že si je už překročil, vím že jsme blízko, ale nevím jak moc blízko. Centimetry? Metry? Nikdo se o mne nepostaral. Matka si radši udělala nová vlčata a já nevím zhola nic. Rozhodně tu můžeš chodit, ale asi je povinnost vlka ze smečky hlídat hranice, já nevím ani. Promiň teda." Bylo to těžké to vyslovit, přiznat ten fakt že uměla zhola nic a nikdo jí nikdy nic neukázal, nevysvětlil. Podívala se na něj a pak zase rychle odvrátila zrak. "Jak je Roo na tom? Dlouho jsme se neviděli a neřekne mi skoro nic." Ptala se ho na svou kamarádku, nikoli aby vyzvídala situaci z jiné smečky. Cítila se však lehce jako špion. Co když její původ byl důvodem, proč se s ní Roo nebavila? Co když už se nechtěla kamarádit?

Drzost. Podívala se na něj a odfrkla. Kouř z jejích nozder byl stejně modrý jako ten z její tlamy. Proces transformace jejího těla započal s hlasitým lupnutí kostí. Byl to nechutný proces se na to dívat, ale nemohla tomu pomoct. Brzy před hnědým jedincem stála v její vlčí podobě. Podívala se na něj. "Si velmi blízko území přízračných. Uvědomuješ si to?" Zeptala se ho s úšklebkem. Co jim chtěl udělat? Chtěl je napadnout? Ne, byl sám a navíc Sindra neměla moc zkušeností díky svému více méně skrývání se. Byla pouze vlčetem v dospělém těle. Teda vypadala jako dospělec, ale kolik jí bylo netušila. Sjela cizince ještě jednou pohledem, cítila podobný pach Roo. "Ty si.. ze smečky jako Roo, že?" Zeptala se ho stahujíc uši k hlavě. Netušila co se s ní stalo, doufala pouze že žije.

Sindra využívala svou druhou podobu čím dál méně a méně, spíše se schovávala dále od ostatních vlků, než aby byla někde v terénu. Ani svou matku nevyhledávala, měla na ní furt zlost s tím jakého partnera si dovolila najít, proč to neprodiskutovala s nima? Dětma! Krev nebyla voda, aby to jejich matka mohla ignorovat. Zavrčela a přistála na zemi. Stále zachovávající si svou podobu. Z tlamy se jí nepříjemně kouřilo, vycházel modrý dým. To se dělo vždy, když se ve své podobě draka vztekala. Její pohled padl na cizince. Nebo to byl člen její smečky? Zasyčela jeho směrem. Tak či tak byl to narušitel a s těmi se muselo zacházet dle pravidel smečky. Znala je vůbec? Pamatovala si je?