Príspevky užívateľa

Protočila očima. "Jak moc zpomalený musíš být, když nepoznáš ani svou sestru?" Ušklíbla se na něj. A to se snažila být milá. "Chápu, že jsem doma často nebyla, ale přesto si tě pamatuju, ty špunte." Odvětila mu pak už více naštvaně. "Co se týče mámy, tak ta nejspíše něco dělá. Neviděla jsem jí někde po okolí. Navíc můžeš toho využít." Vždy ráda objevovala sama bez mámy za svým zadkem. "Ve tvém věku jsem si našla kamarádku. Možná dvě, ale obě jsou.. pryč." Povzdechla si a stáhla uši k hlavě. Když se ptal na její dračí podobu pokynula hlavou. "Ukážu ti jí, jednou. Nemůžu v ní ale mluvit." Snažila se mu vysvětlit a následně ho do té hrudi píchla drápem, tak ale aby mu příliš neublížila. "Jedinej velkej vlk z nás dvou jsem tu já." Pravila pobaveně a nakonec i ona vydmula svou hruď,

Tiše se dívala na matku. Poslouchala každé slovo matky a cítila se možná více smutně. "I Jaina naposled, když mne přišla navštívit, aby mi vysvětlila některé příběhy říkala, že budu prožívat emoce, co nebudu znát a budou pro můj věk komplikované, ale.. takhle jsem si je nepředstavovala." Řekla nakonec poté co jí matka olízla čelo. Celou tu dobu mlčela a přemítala nad tím, co by vlastně měla říct. "Ale že na ně budu mít právo.. že to takhle cítí každej mladej vlk, kterýmu se narodí sourozenci..." Povzdechla. "Neumím je ani v sobě zkrotit, je to jako vír něčeho co neznám a co mě děsí a zároveň mě to nutí intenzivně prožívat každý pocit." Dodala nakonec jako pokračování. Tohle byl první krok k tomu, pochopit své emoce. Přiznat si je a to co znamenají. Jaina pro ní byla vzorem, který ale také zmizel z jejího života, prý aby se zase vrátila za svou rodinou.

Nečekala tady nikoho krom sebe a svých myšlenek. Měla je poslední dobou sice klidnější, ale s rodinou toho moc nenamluvila. Dávala jim prostor. Litovala toho, co řekla mámě, ale pořád se cítila nahrazená. Jako kdyby se prostě máma zbavila jí a jejích sourozenců, jen aby jí nahradila někým jiným.
Už na větší dálku si díky tvaru svých zorniček všimla malé kuličky sedící u jednoho z kamenů. Že by to byl někdo z jejích sourozenců nebo od alfy vlče? Ne, ty byli větší. Pomalým krokem se k němu dostala a podívala se na něj překvapeně. "Neměl by ses toulat, způsobíš akorát rodičům vrásky." Promluvila a šlehla ocasem. Dívala se na něj teď vážně. "A věř, že jediný, kdo na to má právo jsem já, prcku. Jenže na mé straně stojí podoba draka. Ty šupiny jen tak něco nezdolá, ale tebe? Tebe zraní i malej kamínek v tomhle věku." Odvětila mu a posadila se vedle něj. Bylo pro ní těžké najít to pořádné pouto k sourozencům, navíc když se jim vyhýbala.

Probodla ho pohledem, který uměla jen a pouze ona. "Kdyby nás měla ráda, tak se prvně zeptá. Zeptá se co si o něm myslíme! Ne že ho přivede domů, abychom se po.. z toho že je tam někdo nový. Nikdo se nás nikdy na nic neptal, co si myslíme. Prostě to udělali nehledě na naše pocity. Myslíš si že je to fér?" Zamručela nespokojeně Sindra. Ona to viděla prostě jako zradu nehledě na to, co matka cítila. Sama jí ujistila, ale nikdy se jich neptala co si o tom myslí. Co si o tom asi myslí nebohý Finn? Co si o tom myslí Huntley? Aikan ale chrlil další dobro za dalším. "A co jako? Já chápu že jsem možná jen dorůstající vlče, ale taky mám právo vyjádřit svůj názor na něco. Ne že vlci půjdou a udělají to, protože jsem mladá. Jak se pak mám cítit? Jak se vůbec mám brát, když všichni prostě jdou a dělají něco, bez optání se?" Možná se hodně opakovala, ale měla složité komplexní pocity, které cítila poprvé a neuměla se s nimi vypořádat. "Já ani nevím.. co budu dělat ve svém životě... já nevím. Mám odejít ze smečky? Mám se stát bojovníkem? Já fakt nevím." Povzdechla si Sindra, nejistá jejím vlastním osudem na kterým se neměla s kým zamyslet a nikdo jí nikdy nedal na výběr.

Kora byla až moc úžasná pro Sindru, co si momentálně prožívala silné pocity. Každé mladé dítě je má, když přichází nový sourozenec a Sindra ještě nestihla tolik dospět, aby je mohla plně akceptovat a nevidět v nich hrozbu. "To říká každej rodič a pak to je kec." Odfrkla si. Možná by měla jít na nějaké kurzy ovládání? Naštěstí svojí druhou podobu už použila, takže změna díky emocím nehrozila. "A proč potřebují tolik péče? Však my jsme.." Neměla na to argument, přeci jen co bylo menší potřebovalo vždy více pozornosti než ti co byli větší. Už jednou jí to vysvětloval někdo na jejích toulkách. Jaina? Ale ta už se hrozně dlouho neobjevila a říkala, že jde domů naposledy. Jenže kde bylo její domů? Netušila to. Kora jí objala a Sindra se přivinula k jejímu tělu. "Já ani nevím proč to tak bolí." Špitla tiše a z očích jí tekly slzy. Chtěla aby se seznámila se Shikem a Sindra jen zavrtěla hlavou. "Teď by.. neslyšel nic pěkného." Přiznala.

Sindra byla prořízlá huba, neměla problém mluvit dlouho. Jen co se cizinec blížil, věděla že to bude člen smečky. Cítila jeho pach, tolik už jí nasáklý. S jejími bělostnými vlasy si pohrával jemný větříček, který vůbec nebyl divný takto na kopcích. "Má matka, má nového partnera a mě to tak moc pije krev. Ani se nás nezeptala a už nás vyměnila novými vlčaty." Zavrčela Sindra. Štvalo jí to a trápilo jí to. Nemohla ale matce bránit ve štěstí. Dokonce i její nejlepší a jediná kamarádka zmizela. Kde byl asi konec Roo? "Navíc mou nejlepší kamarádku z Ignisu něco trápilo a ona mi to ani neřekla. Ať si všichni nase.. naštvou když mě chtějí takto dál přehlížet. Ignorovat moje pocity. Nikoho nepotřebuju." Typický teenager. Silné řeči jen aby to vypadalo že nikoho nepotřebuje, ale uvnitř skutečně volala o pomoc. Neuměla si to vysvětlit jak moc jí to bolelo a proč jí to bolelo. Proč nikdo neřešil to jak se cítí? Proč jí každý tak moc ignoroval?

Její packy jí dovedli až sem, netušíc stále co si o tomto lese myslet. Byla tu mlha, docela jí dráždila v čumáku. Byla zase o dost starší než když tu byla naposledy a s rodinou se moc nebavila, kvůli tomu že zastávala názoru že jí matka vyměnila za nové vlčata. Zabručela nespokojeně a šlehla ocasem. "Ať si je klidně samou láskou sežere." Zavrčela nakonec a hlavou se otřela o kůru stromů. Brousila si tím své stále rostoucí rohy. Dokonce se jí zničili i částečně rostliny rohy pokrývající. Což jí lehce zamrzelo, ale co se dalo dělat, patřilo to k úpravě rohů. "Kéž by tu byl někdo na objevování." Povzdechla si a stáhla uši dozadu. Netušila co by si měla dále myslet, netušila co by si měla vůbec myslet. Podívala se na nebe, které zakrývala mlha. Stála tam jako v tranzu.

Pokyvovala hlavou jako divá. Cítila se na sebe neuvěřitelně pyšně, ale pak si vzpomněla na.. informace o kterých si s matkou chtěla opravdu promluvit. "Víš.. Chtěla jsem si s tebou promluvit. Týká se to.. nové rodiny." Dostala ze sebe nakonec zvažující jestli to na máti má najednou takto vychrlit. "Bojím se, že nás pak začneš.. přehlížet. Budeš mít s novým tátou jiné děti, budeš mít jistě novou lepší rodinu.." Sindra netušila jak to fungovalo u rodin, netušila jaké pouto se tvoří, protože to vždy slepě ignorovala a teď jí to mrzelo. "A popravě, se mi to nelíbí! Nevím co si o tom myslet, nevím co si o něm mám myslet." Slovíčko o něm skoro znechuceně vyplivla. Byla jako pěti leté dítě, kterému do života přijde nový táta a ono ho neakceptuje, protože je to prostě něco nového a měla na to právo.

Nebyla sama. Upřela na něj pohled, na dálku nemohl postřehnout že má zornice. "Hledám Roo. Dlouho sem se s ní neviděla. Někdo z té vaší úžasné smečky jí ublížil. Přišla jsem zjistit zda to vůbec přežila." Odpověděla mu prostě. Neměla potřebu lhát. Neměla vůbec proč mu kecat. Zamručela něco pod vousy, byl stejně modrý, ale přes to.. zcela jiný. Ignis byl celý jedna velká tragédie. Zamrkala a nechala roztáhnout své zornice. Podobali se kočičím, nebo spíše dračím? Nikdo nikdy nemohl určit zda kočky měli zornice po dracích nebo draci po kočkách. Její matka byla mimo dosah, její bratr byl mimo dosah. Až se to posere může ho maximálně sežrat ve své druhé podobě, jelikož chráněná místa tvrdými šupinami by on neprokousl.

Šla po jeho boku s hlavou hrdě zdviženou. Nebylo to něco speciálního, pouze procházka s jejím bratrem. Který si nejspíše uvědomoval jejich ne moc výškový rozdíl. Sindra byla rozhodně vyšší jak Huntley. Vlastně nedělili tyhle dva jen tři centimetry? "Nemusíme jít pomalu. Už nejsme malá vlčata. Dělí nás max pět cenťáků, což není tolik." Zamručela.
Pak se ovšem bratr rozhodil jí sdělit své dobrodružství. "Tomhle místu jsem se vyhýbala. Tráva mě nefascinuje, když je všude. Všude jsou buď jen louky nebo takovéhle pahorky... nějak mě to tu přestává bavit." Zamručela nespokojeně, dneska měla nějakou divnou náladu. Typickou depresivní, jakou si prošel asi každý dospívající. Však jim byl za pár dní rok! Měla na to právo!

Máma o tomhle nemusela vědět, nikdo o tomhle nemusel vědět ze smečky. Ona se prostě toulala, aby poznala co nejvíce a hlavně její kamarádka Roo zase mohla vidět její větší já. Nadšeně zavrtěla ocasem při myšlence na Roo. Milovaná kamarádka, doufala, že to i druhá strana bere takto. Mohla by zvolat její jméno doufajíc, že se její kamarádka ozve, ale ona dobře věděla jaký Ignis je. Zvrácený a chaotický, toužící po krvi. Bože, ta by mi tak moc dala za uši, kdyby věděla, že jsem mimo území. Ta by mi dala za uši. Projelo jí hlavou, běžné myšlenky, které mělo mít vlče jejího věku co se blížilo k nepřátelskému území. Ale mohla by poznat více náturu vlků ze smečky.
Unaveně vydechla a sedla si. Měla v nohách dlouhou cestu, zasloužila si odpočinout. Očima těkala zda jí někdo nešel ublížit, zda byla skutečně v pořádku.

Sindra se ve své druhé podobě dívala přímo matce do očí a přemýšlela zda umí odpovědět. Přesto neváhala se dát do ukazování své matce co vše umí. Prvně začala mohutným mácháním křídel tak, že se vznesla kousek nad zem. Během toho se její hruď a krk začali modře zbarvovat a ona brzo zapálila kousek suchá trávy v jejich blízkosti. Neváhala a přistála zase na něm, aby ho uhasila. Hrdě vytasila hruď, aby na ní její matka mohla být náležitě pyšná.
A pak se proměnila zase zpět. Hrdě se na matku usmála. "Co na to říkáš?! Že je to super! Takhle vás všechny můžu chránit a nebát se toho, že mi někdo poraní, když přes tu tvrdou srst mi neublíží ani oheň!" Jako kdyby slova matky neslyšela, ona je vnímala, ale.. prostě ona doufala že svou matku zaujme, že na ní bude pyšná.

Zubila se nadšeně, nejspíše v ní byl ten malej satan jako v každém dítěti. Většina dětí ráda týrá dospělé nad otázkami na které nejspíše neexistuje odpověď. "Taková ta hnusná holá veverka co má jen dvě nohy, většinou chodí oblečení a mají vlasy jako já! To je jejich jediné hlavní ochlupení." Prozradila nadšeně Sindra a dívala se na Lunary. "A co ty a smečky jinak? Víš něco o té co sídlí v těch nechutných kamenných cihlách?" Zeptala se Lunary netušíc nejspíš její jméno nebo ho už stihla zapomenout. Vše je možné a něco je dokonce i nemožné.

Zavrtěla hlavou. "Řeky by měli být všechny stejné. Navíc tohle je spíše jezero. To se tvoří, když ho zásobí hodně řek, co? Nebo to je rybník? Myslíš že tu někdy byli ty dvounohé holé veverky? Z oblohy jsem viděla tunu podivných krabic ze skály a pak nějaké divné kolo. Netuším co by to mohlo být, ale bojím se že to tu zanechali ty veverky. Co si ale pak počneme?" Zeptala se Lunary a pokládala jí další složité otázky. Mohla otravovat její matku, ale to nebyla taková zábava jako totální rozbitý cizince otázkami nad kterými se skutečně a složitě musel zamyslet a odpovědět Sindře její úvahou. "Rozhodně je to ale hnusná holá veverka, našla jsem nějaký divný kus kamene na kterém byla. Byl hluboko v zemi. Pak také nějaké hřejivé látky. Proč ta veverka radši nemá srst, nechápu." Pochlubila se Sindra nálezem fotky nějakého člověka, když se ponořila do kopání děr. Byla na sebe náležitě pyšná, že si fotku dvounožce schovala do jiné díry ze které si udělala domov a nosila tam věci jako straka.

Poslouchala matku a naklonila hlavu na stranu. "Myslíš že kdybych se propadla, mohla bych furt aktivovat svou magii? Moje tělo vypadá mohutnější a rozhodně se na tu tvrdou srst bahno tak lehce nenalepí." Zeptala se matky na její názor, protože pokud zapadne, když nebude poblíž, bude si muset pomoci hlavně díky magii. A vlastně.. máma nevěděla furt co má za magii, když se před ní nikdy neproměnila. "Chtěla jsem ti to ukázat pak, až se to naučím lépe ovládat, ale sama furt nevím co to je. Jak se to hlavně jmenuje. Ale je to super zajímavé zvíře, které nikde v našem okolí volně nežije!" Pochlubila se mamce a soustředila se na to, aby se její tělo proměnilo. Brzo před Korou stál evropský typ draka s úsměvem na rtech. Sindra byla sama ze sebe spokojená. Sice si představovala, že se bude měnit do větší velikosti, než byla ta její, alespoň byla mohutnější.