Príspevky užívateľa

Byla pořád dítě, netušila co si může dovolit říct, aby neublížila její slova tolik. Obecně se má za to, že bývají děti dosti kruté a to bude nejspíše platit až do jejího jednoho roku, protože si své dětství chtěla užít co nejdéle. Nechtěla se zaměřovat na nic jiného než na to, aby si své nevinné mládí užila do posledních doušků. Váha jejích slov jí docházela po reakci všech. Uvědomovala si, že nejspíše neměla volit tak silná slova. Matka jí objala a ona se klepala. Jemný třes doprovázel její slzy. Neměla už ani sílu mluvit. Raději si uvědomovala tíhu svých slov. Co když se přeci jen pak vydá jinou cestou? Nějakou divější? Nemohla si pomoci, ale fakt že měla v sobě magii proměny v tak divokou věc jako byl drak jí občas bouřilo krev. Její bratr jí dal květinu do vlasů a ona si uvědomovala že okolí zahalovala mlha. Povzdechla. "Díky" Vypadlo z ní konečně. A to s tátou? Raději se nevyjadřovala. Bolelo to v některém případě furt. A ona nechtěla říct více hnusných slov. Slova co řekl Finn jako další jí donutila zkroutit rty do úšklebku. "Ale nestvůry číhají jen ve stínech." Byla to narážka na její magii. Pořád netušila jak tvora pojmenovat, ale rozhodně to nebylo něco přátelského.

Dívala se na něj a přemýšlela. "Pokusím se tam neodejít." Přiznala nakonec a povzdechla si. Ale co by bylo kdyby se nakonec přeci jen vzdala? Kdyby prostě nechala podlehnout své srdce té bolesti. Mnoho vlků na světě cítilo bolest, ona to věděla, ale nenacházela zde místo. Netušila kam se pohnout a nebo jestli stagnovat dále na místě. Povzdechla si a podívala se na bratra, která se jí otíral o smrt. Měl jí rád skutečně? Netušila. "Ale kolik vlků mě má skutečně rádo? Je to.. občas sama nevím." Přiznala nakonec tiše. Nebylo víc proč mluvit, všechno uměla dusit akorát jen v sobě a pak to vypouštěla, když už toho bylo moc. Podívala se na strop jeskyně. Krásné... jako skutečné nebe.

Běhala si tak vesele a šťastně okolo studánky jak to většinou tak radostně vlčata dělávají. Byla mladá, celý život před sebou a tak neměla stoprocentně žádné černé myšlenky, teda až na pár, ale to je běžné u vlčat jako je se brala ona. Přesto jí ale něco v tomhle pobíhání vyrušilo. Byl to váženější člen smečky, který se tu nejspíše byl jen procházet. Sindra k němu přiběhla a zavrtěla ocasem. "Dobrý den, pane Monty! Že je dneska velice pěkné počasí? A jak se vůbec máte? A co učení budoucích léčitelů? Jak to jde bráškovi? Slyšela jsem že Finn chce být léčitel! Já osobně bych chtěla něco zábavnějšího! Nakopávat všem co budou chtít ublížit mé smečce zadky!" Vychrlila všechno na nebohého stařečka jedním dechem a nadšeně čekala co jí odpoví. Bude stejně nadšený jako ona? Ona ho velice ráda viděla, ona si užívala přítomnost vlků, kterým mohla vykecat díru do hlavy.

Zavřela oči a nějak vnitřně přemítala své myšlenky. "Udělal nechtěně? Stejně nás tu neměl nechat. Ale občas.. občas toužím jít za ním. Odejít a nikdy se nevrátit. Nedělat mamince problémy. Nedělat problémy nám všem. Prostě zmizet mezi hvězdy." Pronesla své niterní myšlenky, otevřela oči a podívala se na svého bratra. "Ale to je.. jen něco co nikdo z vás nemusí řešit." Dodala nakonec, aby upozornila na to, že možná tohle nebude nejlepší téma na rozebírání. Ale měl právo vědět i ty nejniternější myšlenky co měla, byl to přece její sourozenec... někdo kdo by jí měl chápat.

Jen co se rozhodla zkoumat věci po svém se na ní rozhodli řvát. Ihned stáhla uši k hlavě a podívala se po nich. Na tu dálku bylo těžké soudit zda jen na ně natočila hlavu, tedy z jejich pohledu, jelikož její úzké panenky měli tu vlastnost, že na dálku nebyli vidět. Když k ní přiběhla už i matka rozhodla se květinu vyplivnout. Proč vždy ten povyk? Byla skutečně jiná tak moc že si nic jiného nezaslouží? "Pouze objevuju. Je na tom něco špatně? Je se mnou něco špatně? Tak se nedržím u tvé packy jako bratři." Pronesla a snažila se znít klidně. Cítila vždy od matky, že jí nejspíše působí jen problémy. Dlouho se rodině vyhýbala a teď když byla celá pohromadě se cítila ještě víc jako vyvrhel. "Můžu odejít klidně jako táta, pokud ti působím problémy." Občas nepřemýšlela než něco řekla. "Promiň, maminko.. to ze mě vyjelo. Nic se nestalo. Už si nepochutnám na květinách" S tím se otočila na žluté krokusy. Jako kdyby si už zvykla své problémy ignorovat a nechávat pocity v sobě. "Ale myslím že teď je tu hlavní problém to, že bráška neví, že tohle je žlutá." Upozornila na to, co se díky ní strčilo stranou. Zase hezky do pozadí, zaplout a nechávat se vnitřně žrát. Jako to dělala vždy.

Byla divoká, jeden nikdy netušil zda to bylo dobře a nebo špatně, ale s úbytkem sněhu se její divokost projevovala ještě více. Skákala si ve vyšší trávě dál od své matky jako by se nic nedělo. Však za hranicemi už byla, nejspíše zrovna tady a pak ještě u takové pěkné řeky. Ale to matka samo sebou nevěděla, bylo to její tajemství.
Podívala se na Finna, který se spíše držel mámy a sledoval je také, nejspíše aby mu neuniklo něco zajímavého. To zajímavé ale však stihlo přijít. Sindra se zaměřila na rudý krokus, který ještě neviděla a rozběhla se k tomu. Nadšeně se nad něj sklonila a udělala mohutné "nom" a bylo po krokusu. Jen co si ho párkrát skousla a poválela ve své tlamě ho začala vyplivávat. "Fuj! Co to je? Proč to chutná tak hnusně?" Prskala a snažila se té pachutě zbavit. Byla ale v obklopení různě barevných krokusů a tak jí nenapadlo nic jiného než se teď sklonit ke žlutému a také si na něm pochutnat doufajíc že to bude o hodně lepší chuť.. Někdo by jí měl asi říct, že květiny nejsou dobrou stravou, hlavně ne ty jedovaté.

Sice to byli jen sekundy, než jí matka přiběhla na pomoc, ale ta beznaděj a bezmoc! V hlavě už si sepisovala závěť, komu všemu něco odkáže a koho jako duch bude otravovat. Na prvním místě byl její otec.. Ale to už byla vyrušená její hrdinskou matkou. Jen co jí uchopila za zátylek se uvolnila, nejspíše reflex který přetrval z jejího mladšího období, a nechala se vytáhnout. Jen co cítila, že jí matka vytáhla plně se oklepala. Usmála se na ní na znamení díků a napadla jí dosti důležitá otázka. "Co to je a proč mě to chtělo sežrat?" Zeptala se a dívala se na místo kam zapadla. Něco takového neviděla. "Proč to tady vůbec je? Proč to nemůže být normální louka, kterých je tady hodně! Tohle je špatný a je to bubák!" Zavrčela na to místo naštvaně. Co si jako vůbec dovolovalo tady existovat? Být lidské dítě nejspíše by vzala klacek a začala by do toho místa mlátit, aby mu dala za vyučenou. Ale takhle jí nezbývalo nic jiného než natáhnout packu a podobně jako kočka místo párkrát fláknout. "Zlý hnusný místo." Odfrkla si nasupeně.

Nadšeně se procházela po území jejich smečky a užívala si to, že je docela pěkného dne. Začínalo jaro a objevovali se již jarní květiny. Sněženky, které si zamilovala či rudé krokusy, které chtěla ne jednou ochutnat díky jejich lákavé rudé barvě. V tom si ale všimla svého bratra. Pár ladnými kroky se k němu přiblížila a dala mu tlapu na záda. "Huntley! Co tu děláš? Proč něco netropíš s Finnem?" Zeptala se ho udiveným hlasem a pozorovala jak se mu nejspíše špatně dýchá. "Co se děje?" Zeptala se ihned a úzké zorničky se jí stáhly ještě více. Vypadala teď jako by je téměř neměla. Bože bože, co si jen počne když se mu udělá ještě hůř. Chtěla zase volat mámu, jako vždy když se dostala do nebezpečí, ale.. udržela se. Musela zachovat klidnou hlavu hlavně díky němu. Nemohla hulákat, aby se mu neudělalo ještě hůř. Nemohla nic. Jen čekat na odpověď.

Pokývala hlavou, všímala si jak její bratr byl jiný, ale neřešila to. Každý je občas jiný a ona ani nějak nechtěla přemýšlet nad tím proč je jiný. Pro ní to byl bráška jako třeba Huntley. Nemohl za to a nikdo ho za to nemohl vinit nebo schytá od ní tou mohutnější tlapkou. "Neboj, řeknu jí to. Ale musím pro to vymyslet název. Máma to rozhodně bude vědět. Ale bojím se jí to zatím ukázat, když to není dokonalé. Musí to být prvně dokonalé a až pak to bude vědět." Vysvětlila mu a zamyslela se, co se jí díky tomu vlastně může stát. Nebyla to nějaká složitá proměna, ale neuměla jí zatím ovládat zcela. Netušila co si může ve své druhé podobě dovolit či co si nemůže dovolit. Podívala se na Finna a pak zase na své packy. "Musí mít ty nejlepší děti, když nás táta nechal na tomhle světě samotné." Nenáviděla ho, proklínala ho každý den a neuměla ho milovat, když ho ani neznala. Byl pro ní odpad. Více méně.

A brzy tu byla vlčice, která se k ní dostala přes tu masu vody a zajímala se o ní. Dívala se na ní a nechápala moc co se děje. Chtěla mámu a tohle máma nebyla, její máma byla jiná a v očích Sindry rozhodně lepší. "Jak asi, přiletěla jsem. A přistála jsem tady, protože mohu být jen určitou dobu jako ta příšera! A navíc máma o mě určitě ví a zachrání mě. Jen si dává na čas! A kdo je moje máma? Ta nejlepší vlčice pod sluncem! O hodně lepší než ten zbytečný táta co nás ani nepoznal!" Odpověděla vlčici a nadšeně zavrtěla ocasem. Tohle bylo něco nového, ale musela ten ostrov poznat než se to vše nějak změní. Sledovala stromy na něj a vodu okolo. "Proč to tu je a proč tohle jiné vody nemají?" Zeptala se vlčice, která byla nejbližším zdrojem odpovědí na její otázky.

Jak se sem dostala? Pomocí své druhé podoby? Jak se dostane ven? Netušila! Tohle bylo nové drama, které někdo bude muset vyřešit. "Mamiiiii" Hulákala na celé kolo jen aby na sebe upozornila, že je tady a že neví jak ven. Vychodila si tu už kolečko během toho co uvažovala jak sakra ven. Začínala i menší panika. "Maaaaaamiiii, prosím! Já se tu za.. já tu jsem jako ve vězení! Já nevím jak pryč!" Zvolala ještě jednou ve snaze se opravdu své mámi dovolat. Ach, proč si působila ještě větší trable. Bylo jí teprve šest měsíců a ona tu měla umřít na pustém ostrově bez rodiny, bez jídla.. smutná a sama.
Sedla si a svěsila hlavu. Její dlouhé bělostné vlasy jí zahalili obličej. Rozbrečela se a byla hodně už zoufalá. Jak se měla dostat pryč? Nechtěla tu umřít bez maminky!

Otevřela tlamu a vyšel z ní modrý dým. V téhle podobě nebyla o nic vyšší než ve své vlčí, ale byla mohutnější. Hlavně měla křídla. Dívala se na ně a začala jimi máchat, aby rozdělila nějak ten dým. Aby svého bratra mohla vidět a zase uklidnit.
Podařilo se jí to a ona se ho opatrně dotkla svou mohutnou packou. Sama byla nervní co tohle bylo. Něco nového a nepoznaného. Měla by to ukázat mámě, aby jí její magii mohla lépe vysvětlit? Bála se sama sebe aby něco neudělala. S hlasitým puf se proměnila zpátky do své vlčí podoby. "Wow!" Pronesla nadšeně. Bylo to poprvé co se jí to podařilo. Co se skutečně proměnila.

Nevěděla jak pokračovat, nikdy se takhle daleko nedostala. "Je to myšlenka, reaguji na své pocity uvnitř sebe. Nechávám je plynout a umisťuji je do svých částí. Poprvé se mi to stalo, když sem se naštvala a dupla si." Vysvětlila svému bratrovi jak to nejspíše všechno zvyklo a pořádně se soustředila na pocity uvnitř sebe. Všechno co se uvnitř ní dělo. Všechna nenávist vůči jejich biologickému otci, že tu nechal matku samotnou na tři vlčata. A pak se to stalo. Proměna postupovala jejím tělem. Brzo tam stála ve své plné dračí podobě a byla fascinovaná sama sebou. Co to bylo za zvíře? Chápala že to nejspíše dlouhou dobu nebude moc udělat, ale... tohle bylo něco co se nepoštěstí vidět každému. Spokojeně se dívala na sebe a usmívala se. Nebo co jí to spíš její nová tlama dovolila.

Se zavrčením se její noha se spíše hlasitým lupnutím proměnila ve dračí packu. Podívala se na svou milovanou kamarádku a udeřila mohutnější packou do země. "Copak to nechápeš? Jsem tvoje kamarádka! Tohle nejsi ty.. jak bys to mohla být ty, když.." Zavrčela a mávla svým ocasem. Uměla být impulzivní, hlavně kvůli tomu do čeho se uměla měnit. S tím se posadila a vydechla. "A nenávidím lži, abys věděla. Nejsou nic jiného než nalhávání si sám sobě, že je vše v pořádku." Tušila že musí lhát, tohle totiž nebylo normální chování Roo! Navíc jí znala od jejich dětství většího, takže si uměla představit, že za tím nějaké to trauma bude.

Mávla ocasem. "Jo.. pach starých majitelů naší smečky. Nebo co jsem to slyšela. Jednoho dne se prostě sbalili a odešli. Jejich mínus." Odpověděla mu s vysvětlením co tady nejspíše smrdělo. S tím, když se zeptal, co má za magii sama "pokrčila" rameny. "Nevím sama. Nikdy se mi nepodařila udělat celá. Vždy jen část." Posteskla si. Chtěla to umět. Chtěla vědět co má za magii, ale nejspíše jí to prozatím nebylo souzeno. S tím natáhla packu a pekelně se soustředila. Packa se začala pomalu deformovat do dračího pařátu. "Nedokázala jsem nikdy více, ale věřím že za tím bude víc!" Řekla nadšeně a sledovala jak proměna postupuje až k jejímu rameni. Byla nadšená a pyšná sama na sebe, že se jí tak dokonale dařilo. "Tím že jí furt dokola a dokola zkoušíš! Tak se trénuje magie." Odpověděla mu a zkusila pomalu i druhou packu proměnit v dračí nohu.