Príspevky užívateľa

Tiše jsem následoval modrého vlka, už jsem se dál na nic nevyptával. Teď bylo důležité sehnat jejich alf--noxe nebo kohokoli, kdo ví, kde se nachází. Měli jsme štěstí, protože Kethir jednoho vlka našel a podle jeho reakce to byl přesně ten, kterého potřebuju. Na chvíli jsem byl rád, že jsem byl tak blízko k získání nové rodiny, ale hned na to mě přešla úzkost. Co když něco pokazím? Stáhl jsem ocas a sklopil krk. "Dobrý den," vypravil jsem ze sebe a snažil se tvářit se co nejzdvořileji... I když slovo "tvářit" v mém případě nic moc neznamená.

Zprvu jsem nervózně přešlápl, ale když modrý vlk domluvil, větší část obav ze mě spadla. Pokud všechny informace, které mi doteď byly předloženy, byly pravdivé, moje šance na úspěch, tedy že mě nevykopnou hned během prvního týdne, byly vysoké. Jak se na mě smečka bude dívat po prvním lovu... No, uvidíme. Koordinace ve skupině a intuitivní spolupráce nejsou zrovna moje silné stránky. "Dobře, díky." Měl jsem víc otázek, ale nechtěl jsem otravovat víc, než už jsem obtěžoval.

Ještě chvíli jsem se díval za bílou vlčicí, která již zmizela z dohledu. Tenhle modrásek na mě byl ale hodný a měl tu trpělivost mi něco o smečce vysvětlit. Poslouchal jsem a kýval hlavou. "Jak poznám, kdo je jakého postavení?" zeptal jsem se, a možná trochu hloupě naklonil hlavu na stranu. K čemu té smečce vůbec budu dobrý, aby mi každý dvakrát opakoval jak se jmenuje jakou má hodnost a jak se k němu mám chovat? Co umím, co můžu vyměnit za kamarády? Ale když řekl, že najdeme alfu, na víc jsem se nevyptával a jen přikývl na souhlas. Takhle to bude nejrychlejší. Jen se musím kontrolovat a neříkat nic nepřípustného nebo netaktního. To zvládnu.

Kettu × Nevaeh

Lokki × Teo

Malachiel × Kethir

Mírně vyděšeně jsem podíval za Brisou, když oznámila, že odchází. Nelíbilo se mi, že mě tady jen tak nechá. Byla přece moje kamarádka. Tenhle nový modrý vlk, ten byl také můj kamarád? Co když udělám něco špatně a zase mě vyženou? Jak ji znovu najdu? V Nihilu... Pokud tam trefím. Tiše jsem se s ní rozloučil, byť jsem se loučit nechtěl. Teď tu byl ten vodní vlk. "No, co jsem opustil rodiče, tak ne. A nikdy mi nikdo pořádně nevysvětlil, jak normální smečky fungují," přiznal jsem. Nemohl jsem po něm chtít celou přednášku, ale bylo by to prospěšné. "Raději bych věděl, co nemám dělat, ať se vyhnu nepříjemnostem."

Přikývl jsem, že poslouchám a rozumím. Představil jsem si, jak takový život asi vypadá. Asi by se mi líbil, ale to tak bývá, to, co máme se nám líbí míň, než co nemáme a má někdo jiný.
Co se týče modrého, nově příchozího vlka, byl jsem rád, že se ujala slova Brisa. Dobrá kamarádka, hodná kamarádka. Já bych se do toho sám nejspíš zamotal. Už teď jsem byl zmatený, co to je ta aesta? Pojem nox naštěstí Kethir vysvětlil. Přikývl jsem. "Děkuju." Tím nic nezkazím. "Jsou ve smečce nějaká pravidla, co bych měl znát?" Takhle se vyhnu nedopatření a nedopadnu tak, jak už předtím několikrát.

"Jo..." Vzpomínky na zasněžené stromy a kopce a pak na tající ledy a zurčící potůčky, dlouhá procházka krajinou dvakrát do roka, jo, asi to bylo esteticky hezké. Nikdy jsem nad tím tak neuvažoval, byla to přirozená část života, součást rytmu roku, střídání období, který se cyklycky opakoval, slunovrat za slunovratem, rovnodennost po rovnodennosti. Dávalo to světu svůj řád, ale nedovolovalo to příliš svobody. "Asi to bylo hezké."
Zakrýt ne? "Co bys s tím udělala ty?" Nechtěl jsem odstrašovat potenciální přátele... Když tu někdo přišel. Modrá bytost s docela zvláštní anatomií. Zdálo se, jako by byl napůl ryba? Už jsem asi začal chápat, jak to Brisa myslela s těmi různými podivnostmi. "Dobrý den," zopakoval jsem. "No..." Nebyl jsem si vůbec jistý, co mám dělat, tak jsem se jen podíval na Brisu, jestli to raději nevyřídí za mě.

"Je tam zima," odpověděl jsem pravdivě, "ale není tam málo jídla ani v zimě. Jsou tam velcí kopytníci, co žerou lišejníky. Jen je třeba cestovat podle pohybu stád." Na další prohlášení jsem sklopil hlavu. Opravdu to je tak strašidelné? "Možná... Možná by se to dalo něčím zakrýt?" napadlo mě. Ae už jsme přišli do lesa. Přikývl jsem, že rozumím. Nebyl jsem si jistý, co mám dělat, abych neudělal něco špatně, tak jsem se držel u Brisy. Napadlo mě, že bychom na sebe mohli nějak upozornit, aby někdo přišel dřív, ale se svými sociálními dovednostmi... No, raději jsem to nechal na svojí kamarádce, ta ví líp jak se to dělá.

Tak jsme tak poklidně šli, já v naprostým stavu euforie, když se mě Brisa zeptala, odkud pocházím. "Ze severu," začal jsem s jistotou. "Úplně nahoře, na poloostrově, máme velmi chladné a dlouhé zimy. Rozsáhlé tajgy a tundry. Tak tam je poblíž moře takové odlehlé údolí. Tam jsem žil se svou rodinou. Ale rodiče se mnou ztratili trpělivost a poslali mě pryč, že si mám hledat místo jinde. A ono to... Nějak nešlo," zkusil jsem vysvětlit, jak nejlíp jsem svedl. "Oni se vlci vždycky lekli, nejspíš. Nebo jsem udělal něco špatně. Já nevím..."

Jo, asi jsem působil jako malé vlče, i když jsem už nebyl. Naštěstí jsem se mohl spoléhat na svou výšku a zvláštní stavbu těla, která by zmátla kohokoli. A když se k tomu přidalo čiré, nefalšované nadšení z pro jiné těch nejjednodušších věcí, nikdo by mi víc než tři roky netipoval. A teď jsem byl štěstím bez sebe. Mám skvělou kamarádku, zatím tu nejlepší... A taky jedinou, ale to se brzy změní. Jestli všechno půjde takhle dál, budu mít přátel spoustu! Ideálně celou smečku přátel! Poslušně a spokojeně jsem následoval Brisu. Už jsem neměl potřebu pobíhat tam a zpátky, ale ocásek nebyl k uklidnění.

Přikývl jsem. Asi bych tam sám netrefil, bude lepší, když mě tam odvede. První odpovědí, co jsem dostal na svoji otázku, jsem nebyl potěšen. Na chvilinku jsem posmutněl, ale nálada se mi v okamžiku zlepšila, z nuly na sto, dalo by se říct. Nemohl jsem se usmívat, ale svítila mi očička a ocásek se mi mohl zbláznit. "Ano prosím." První vlk, kterého jsem tu potkal bude můj první kamarád? Tohle místo je zázračné! Nedokázal jsem sedět na místě. Vstal jsem a poodběhl jsem směrem, kam dříve ukázala a pak se zase otočil a vrátil. "Půjdeme?"

Nebyl by to dobrý první dojem? Ale jak jinak najít alfu? Tohle je zbytečně složité... Ale asi je to jeden z důvodů, proč mě ještě nikam nepřijali. Mě to připadalo nejlogičtější, ale zas. Když Brisa říká, že ne, tak ne. "Aha... Díky." Možná, když budou jenom chodit okolo hranic, tak na mě budou hodnější a budou se chtít kamarádit. Jako tahle vlčice. Už je prakticky moje kamarádka, ne? Povídáme si, neštěká na mě, nevrčí, nenadává, ani přede mnou neutíká, to už musí něco znamenat. "Jsme kamarádi?" zeptal jsem se nakonec.

Dokonce tři smečky? Paráda. Ocásek se mi zase začal vrtět. Pokud má Brisa pravdu a přijali by mě, tak bych se k těm Přízračným měl zajít podívat jako první. Mají hezký název. A nebo si tedy zajít k těm bažinám, pokud tam trefím, pokud mi ta nejbližší nevyjde. Ta třetí, no, snad nebudu potřebovat víc než dva pokusy, když tady mají různě zvláštní vlky a už se mi podařilo udržet konverzaci s Brisou. "To zní dobře... Kudy se tam jde? K těm přízračným."

Oddechl jsem si. On v té mojí lebce nějaký mozek nejspíš byl, ale že by byl co k čemu... O tom by se dalo diskutovat. To, že se tomu tady říkalo Norest jsem potřeboval vstřebat. Vůbec jsem netušil, kde na jihu je moře a jaké bažiny na západě. Určitě to bude stát za prozkoumání. "Aha." No, moudrý jsem z toho nebyl, ale nechtěl jsem mlčet a jenom na ni blbě vejrat. Smečky! Začal jsem vrtět ocáskem, ale hned zase přestal, když jsem si vzpomněl na svůj poslední pokus se do nějaké smečky dostat. "To... Je fajn," na víc jsem se momentálně nezmohl. Chvíli jsem byl zticha a přemítal, co a jak mám říct. "Kde... Jak... Jaké jsou? Ty smečky. Dá se do některé přidat?" Smečka, to je něco jako klíč ke spoustě kamarádů. Na obojí mám stejnou smůlu.

Zajímavé, vlci s rohy a s křídly, to jsem znal zatím jenom z doslechu. Když pak Brisa vyslovila zbytek svého jména a mít minické svaly, zatvářil bych se nepříjemně překvapeně. "Tak to... Si nezapamatuju." Ani jsem se nesnažil to po ní zopakovat, protože už teď jsem zapomněl, jak to celé bylo. Odkud vůbec vlci berou tak dlouhá jména? K čemu to je? "Já tě, umm, taky rád poznávám," nebyl jsem si jistý, jestli to dělám dobře. "Norest?" O tom jsem nikdy neslyšel. "Máte tady smečky?"