Príspevky užívateľa

Neplánoval jsem se dostat na tak rozlehlý prostor. Ale když už jsem tu byl, bylo dobré se s ním seznámit. Hojné pachy sobů a vlků naznačují, za čím se sem chlupatí soudruzi nejraději stahují. Naštěstí teď tu nejsou zrovna čerstvé stopy. V posledních hodinách tady rozhodně nikdo nebyl. A to mě popravdě celkem uklidnilo. Sice bych potřeboval znát nějaké informace o místním světě a smečkách, ale to je vedlejší. Právě teď jsem byl rád, že jsem sám. I když mi jindy chybí společnost vlků.
Nakonec se ale přeci jen s jedním chundelatým soudruhem setkám. Popravdě si tě ani nevšimnu, dokud se neozveš. Zvednu hlavu a zadívám se na tebe. Přejedu pohledem náš rozestup. Musím se v duchu usmát.
"Zdravím," odpovím poklidně. A abych ti dal najevo, že ti rozhodně neplánuju jít po krku, tak se uvolněně posadím.

I když mi není zrovna dvakrát příjemné, jak odtažitě se stále chováš, nedávám to na sobě znát. Nechávám na tobě, kdy budeš chtít naše setkání utnout. Tvá další slova mi jen připomenou, proč se nevzdávám naši návštěvy. A zároveň mě i překvapí. Vlčecí zvědavost je přirozená a láká i ke kdejakým hloupostem. Což se u tebe říct nedá. Jsi rozumná, držíš se poblíž hranic a držíš si odstup. Být tvůj otec, jsem na tebe opravdu hrdý! Překvapí mě ale, že tě sem vyhnal vztek i nenávist. V tak mladém věku? Měla bys znát jen radost, dovádění, lásku rodiny... Nakloním hlavu ke straně.
"Smím se zeptat, kdo nebo co v tobě probudilo nenávist a vztek?" zeptám se jemně, ale s upřímnou zvědavostí. Úmyslně používám na začátku, zda se smím zeptat. Dávám ti tak najevo, že mi na tuhle otázku nemusíš odpovídat a že to hodlám respektovat. Ale někdy je dobré se o to s někým podělit.
"Cestuju. Kam mě nohy a křídla zanesou. A třeba jednou najdu místo, které mě zaujme natolik, abych zůstal." odpovím upřímně.

Trosky byly očividně oblíbeným místem. Mísilo se tu celkem dost pachů, různě starých. To mě trochu začalo odrazovat od mého původního plánu zařídit si zde úkryt. Možná ale přeci jen najdu nějaké místo, které bym ě zaujalo. Ouška mám našpicovaná, zatímco očima zaujatě prohledávám všechny překryvy, suť a podobná místa. Nechci přeci jen nic okatého. Co si třeba pod nějakou zdí vyhrabat noru? Zastavil jsem se u jedné ze zdí a zvedl k ní pohled. Poté jsem si stoupl bokem k ní a zatlačil o ni svou vahou. Pozorně jsem vnímal, jak se zeď chová... A rychle toho nechal.
"Nope. Rozhodně nemám zájem, aby se mi zeď sesypala na hlavu. Minimálně pod touhle se hrabat nebude," zamručím si. Jak udělám pár kroků ke konci zdi, zarazím se. Ucítím čerství vlčí pach. Tedy, vlčecí. Kouknu na zeď vedle sebe.
"Jsem já to hlupák... Vždyť jsem tu zeď mohl omylem na někoho shodit..." podotknu jakoby nic.

Ujistím se, že je zajíc po smrti a rozhlédnu se kolem. Bylo by třeba teď najít nějaké větve a kamení, abych mohl zajíce dle svého zvyku tepelně zpracovat. Ale taky nezapomenout! Skloním hlavu k zajíci.
"Děkuji ti za tvou oběť. Tvůj život bude pokračovat dál skrze mne. Nechť tě Fenrir přivítá s otevřenou náručí. Neboť Fenrir uctívá každý život, nejen ten vlčí." pronesu tiše k mrtvému ušákovi. Poté ho jemně vezmu do tlamy a vstanu. Když se otočím směrem k lesu, zarazím se. Dosud jsem si nevšiml, že tu nejsem sám. Alespoň nejsi přímo za mými zády, ale teprve se přibližuješ. Nakloním hlavu ke straně, ale pak ji skloním a položím zajíce k mým tlapám. Hlavou mi probleskne, zda se mám představit jako první nebo počkat, s jakou přijdeš ke mě ty. Nakonec se rozhodnu počkat. Přeci jen, pořád bys mohl být tulákem, který má zájem o můj úlovek, nikoliv o mne.

Dál tě pozorně sleduju. Tak mladičká a už tak odtažitá od veškerého světa. Je to pro mě nezvyk. Vídal jsem vlčata skákající a dovádějící. Ne takhle vážná. Takové chování mi sedí spíše ke starcům omrzelím životem.
"Pravda. Informace lze získat různými způsoby. Ale já mám raději přátelský způsob," pokrčím rameny. Stočím pohled za tvá záda, na území smečky.
"Hm. Za ten risk mi to nestojí. Mám svůj kožich i peří až příliš rád," podotknu a vrátím se pohledem k tobě.
"Velice mě těší, Raneyo. Máš krásné jméno," zareaguju upřímně. Opravdu se mi líbí. Zní nespoutaně, jako divoký pták letící oblohou. Ale tyhle poetické řečičky si raději nechávám pro sebe. Už dávno jsem zjistil, že to nemívá dobrý efekt. Posměchů na to jsem si na svých cestách užil dost. Zdá se, že život mimo mou domovinu je o hodně jinačí, než jak jsem jej znával.
"Smím se zeptat, co tě zaneslo na tuhle divokou louku?" nakloním zvědavě hlavu ke straně.

Samozřejmě, že si všimnu, jak se zarazíš a zůstaneš na mě zírat. Je to na jednu stranu velmi vtipné. Nakloním hlavu mírně ke straně a čekám, až se dáš do řeči. Naštěstí to není na dlouho. Bylo by nemilé vymýšlet, jak tě rozmluvit. Ale zdá se, že to nebude třeba.
"Jak bych mohl sledovat někoho, koho neznám?" uchechtnu se.
"Jsem tulák. Přeletěl jsem přes zátočinu, podívat se na další kousek země, který neznám. A jsem celkem rád, že vaše smečka nesahá až k okraji moře. To bych byl v pěkném maléru," vysvětlím.
"Sköll, jméno mé," prohlásím a předvedu ti elegantní úklonu. Nikoliv v posměchu, je myšlena opravdu vážně a provedena s úctou.
"Smím znát tvé jméno?"

Když jsem kroužil po okolí téhle země, nejednou mě zaujala stavba na kopci. Až nyní jsem se ale dostal k tomu, abych se přiblížil a mohl ji prozkoumat. Ani nevím, proč jsem se tu dosud nezastavil. Nikam nespěchám, nikdo mě nevyhání a přesto jsem ji dosud míjel. Ale teď? Už ne! Zvolna jsem se snesl bokem do volného prostoru, aby nehrozilo, že si poškodím křídla. Srovnám je v klidu na zádech a rozhlédnu se kolem. Je to hezké místo. A blízko vody. Hezky strategické. Zavětřím. Podle pachu se nezdá, že by tohle místo někomu patřilo. Třeba bych ho mohl využít a zajistit si tu úkryt? Než se tak ale stane, vydám se zvolna na průzkum po okolí. Hezky kolem trosek. Až poté nakráčím mezi zbytky zdí.

Potulovat se světem znamená jediné. Vydávat energii. A tlapu v tlapě s tím jde samozřejmě i o její doplňování - tedy jídlo. Nikdy jsem neměl rád, když jsem musel lovit. Ale co se dá dělat - jíst se samozřejmě musí. Když jsem narazil na tuhle rozlehlou louku, bylo mi jasné, že tady prostě MUSÍM mít úspěch. Nehledal jsem nic velikého. Odrazil jsem se a mávl velikýma křídlama, abych vystoupal do vzduchu. Plachtil jsem neslyšně vzduchem a sledoval zem pod sebou, dokud jsem nezahlédl svou kořist. Zajíce. Když se nedostanu stínem před něj, nemá šanci na mě zareagovat. Můj let je jako soví - neslyšný. A tak postupným kroužením sestupuju dolů. Dávám si pozor, abych nemusel příliš máchat křídly a také, abych se nevyplašil zajíce svým stínem. Pak už se stačilo jen prudce snést dolů na zajíce a přesně mířenou ranou tlapou mu srazit vaz. Netypický způsob usmrcení kořisti. Ale pro mě ten jediný!

Systematickým krokem se pomalu přibližuju k hranici. Nijak nespěchám, ale ani se vyloženě neloudám. Pach smečky se ale brzy promísí s dalším pachem. Pachem jednotlivce. Zvednu pohled a zadívám se pozorněji směrem k hranicím. Našpicuju uši a pozorně sleduju tmavou vlčinku, která se tam pohybuje. Zdá se, že ji něco zaujalo. Díky větru na této louce sem tam ztratím její mladičký pach. Nemluvě o slovech, které ji vítr bere od tlamičky a zanáší daleko ode mě. Nemám nejmenšího tucha, co si to tam brebentí. Ale vím jistě, že tenhle drobeček pro mě není žádným nebezpečím. A tak po chvíli pozorování vykročím dál. Zvolna se blížím, ale zastavím se bezpečný kus od vlčinky. Nikoliv z vlastních obav, ale aby se ona cítila v bezpečí.
"Dobrý den, mladá dámo," pozdravím s upřímnou uctivostí. Však jak se přiblížím, je jasné, že ona je tu doma.

Tahle krajina pro mě byla relativní novinkou. Nebyl jsem tu zas tak dlouho, abych o ní měl nějak velké povědomí. A zatím se mi ani nepovedlo se s kýmkoliv potkat. A tak jsem se zde potuloval a tak nějak si hleděl svého. Tu a tam jsem si něco ulovil a sledoval jsem rozložení krajiny a smeček tady. Že ale narazím na smečku poté, co přeletím zátoku, to jsem opradu nečekal. Jsem na jednu stranu rád, že mě nenapadlo ji obcházet a pro tentokrát jsem si zkrátil cestu. Z úterů jsem matně viděl pevninu a rozhodl se vzít to zkratkou - letem. Přistání na louce nebylo zrovna jednoduché. Vítr se tu proháněl, jako by to tu patřilo jen jemu. Jsem ale zkušený letec a tak jsem si poradil. I když přistání bylo přeci jen trochu tvrdší.
Složil jsem křídla na zádech a postupně si prostřepal všechny tlapky. Když se vítr na chvíli otočí, moc doboře cítím pach smečky, který sem zanáší. Ale je slabší. Nejsem tedy v její těsné blízkosti. To mě uklidní a zároveň ve mě probudí zvědavost. Volnýým krokem se tedy vydám vpřed. Uši mám našpicované a pravidelně větřením kontroluju intenzitu pachu. Sice jsem zvědavý, ale zase nechci narušit hranice smečky.

Trochu jsem měl obavy z letu přes moře. Kdyby se mi udál jeden z mých výpadků, mohl bych se utopit. Ale nový začátek si žádá rapidní kroky a tak to nakonec risknu. Přeletěl jsem nakonec moře bez úhony. Krátce jsem se zastavil na útesech, abych si odpočinul a ulovil nějakou tu rybu k snědku. Ale nezdržel jsem se nijak dlouho. Bylo tu větrno a mě zajímalo spíše vnitrozemí.
Jakmile jsem si dostatečně odpočal, opět jsem vzlétl. Z výšky mám bezpečný rozhled a nehrozí takové komplikace, pokud naruším cizí území. A že tu jsou opravdu zajímavé oblasti. Horkou oblast pouště jsem spíše obletěl a pak se držel široké řeky. Na chvíli jsem se ve vzduchu zastavil nad jejím soutoku. Byl odsud krásný výhled na opuštěné město, které působilo skoro až temně. Příliš mě ale nelákalo se do něj podívat. Místo toho pokračuji po proudu řeky, která se od města vzdaluje.
Přeci jen ale dostanu příležitost prozkoumat nějakou tu budovu. Po minutí dalšího soutoku se přede mnou vztyčí na kopci trosky. Nepůsobí tak temně, spíše smutně. Zakroužím kolem o něco níž, abych mohl zachytit případnou stopu smečky - ale nic necítím. Tedy, žádnou stopu smečky. Je ale znát, že je to tu celkem často navštěvované různými vlky.
Přistanu o kousek dál od trosek. Složím křídla na zádech a oklepu se. Pak zvolna vykrořím k první z polorozbořených zdí, zvědavě čenichající pachy vznášející se všude kolem.

Magie:
Zvýšení síly
Jedná se o dočasné dvojnásobné zvýšení síly. Při plném využití v kuse bez přestávky vydrží v tomhle režimu maximálně 10 minut. Poté síla opadne, vlk je naopak malátnější a unavený. Je schopný se odšourat někam do bezpečí, kde na hodinu usne, aby dočerpal energii. Když to přežene, omdlívá. V plném rozsahu může magii využít s odstupem půl dne - tedy max. 2x denně. Krátkodobě lze magii aktivovat kdykoliv, pokud se jedná o využití maximálně do pěti minut s minimálním rozestupem dvou hodin od poslední aktivace. Toto krátkodobé využití síly neubírá tolik na energii, zatěžuje spíše svaly, které bolí jak po intenzivním tréninku.
Sköll tuto magii neumí ovládat, netuší o ní - v jeho případě se náhodně bez jeho vědomí občas sama aktivuje, ale bez následků (jedná se o aktivaci ani ne minutového rázu, např. vyšší síla při šťouchnutí, atd..). Jeho druhé já Hatia ale tuto magii umí plně využívat.

Jméno - Sköll Ättlingar till Fenrir
Přezdívka - Hatia
Věk – Dospívající - 2 roky
Pohlaví – Samec
Matka - Thyra †
Otec - Villas †
Sourozenci – žádní

Charakteristika:
Sköll byl vychováván jako jedináček. Měl pro sebe všechnu lásku své rodiny i okolí, jelikož byl vymodleným synem. Nestouplo mu to však do hlavy. Byl vychováván v pevné víře, aby si vážil života druhých. Při lovu se naučil být vděčný za oběť kořisti. Neubližoval, pokud se nemusel bránit. Je to spíše pacifista, který se snaží věci řešit slovy.
Stýská se mu po smečce. Byl zvyklí na ruch kolem sebe, ale teď je sám. Je to velmi společenský vlk. Po zkušenostech po útoku na smečku je ale vcelku opatrným jedincem. Jakmile si ho ale získáte a otevře se vám, je z něj velmi živelný společník. Je ochoten bránit své milované, i když prvně se snaží vše vyřešit slovy.
Z obavy, že by se opakovala situace se jeho rodnou smečkou, nemá aktuálně sebemenší zájem do jakékoliv nové smečky vstupovat.
Nemá rád konflikty ani stísněné prostory. Nesnáší pohled na krev - své kořisti tak raději láme vaz a tepelně ji zpracuje.
Má rád aktivitu, ale i lenošení na sluníčku. Rád poletuje za jasného dne po obloze. Nepohrdne ani letem za jasné noci.

Hatia se poprvé zrodila po útoku cizí smečky. Její první vzpomínkou je pach krve a spalující vztek promíchaný se strachem. Zrodila se z temných pocitů, které jsou v ní pevně zakořeněné. Převládá tak v ní touha zabíjet. Bere to jako svou podstatu.
Oproti Sköllovi si uvědomuje svou úlohu v těle. Není příliš nadšená, že hraje druhé housle - a snaží se to změnit. A co teprve fakt, že tělo je samčí, zatímco ona se vnímá jako samici. Když ji někdo označuje za samce, je schopná na takového jedince i zaútočit. Je to trochu horká hlava, dokáže ji k útoku vydráždit téměř cokoliv - málokdy si zachová chladnou hlavu. I proto považuje Skölla za slabocha, kterým pohrdá. Velmi ráda využívá toho, že si narozdíl od ní nic nepamatuje. Využívá toho a připravuje pro něj různé vtípky - například, že se probudí celý pokrytý neoblíbenou krví.
Hatiin největší cíl je získat tělo Skölla pod plnou kontrolu. To se jí zatím nedaří. Možná je to ale tak lepší. Kdyby přebrala kontrolu, nejspíše by plně propadla své podstatě. Spolu se svou magií by byla schopná dostat se do stavu berserka a stát se tak absolutní kalamitou.
Hatia má ale i svou lepší stránkou. Neskutečně miluje mláďata! U těch je schopná i respektovat její špatné označení za samce. Je vůči nim neskutečně tolerantní a nejraději by je umazlila.
Zatímco právě ona je schopná ovládat jejich magii, oproti Sköllovi zase neumí vůbec používat křídla. Považuje je za zbytečnou zátěž a neustále s nimi válčí.

Minulost:
Narodil se do perfektně fungující harmonické smečky. Byl vychováván s láskou a k pevným principům života. Vážili si každé kořisti, které měli hojnost. Smečka vyznávala víru v prvního vlka, Fenrira. Všichni vlci na zemi jsou dle jejich víry jeho potomci. Sköll byl vymodlený syn, proto dostal jméno po jednom z Fenrirových synů. Navíc se narodil za velmi jasného dne, což přispělo k výběru jeho jména. V jednom roce pak dostal smečkový přívěsek, na kterém je vyryto jméno jejich smečky.
Smečka žila mírumilovně na svém území, dokud nedorazila krize. Počasí se obrátilo proti nim a začala být nouze o potravu. Další smečky začali útočit na své sousedy. Pokud se jim nepovedlo původní smečku vyhnat, z hladu se nebáli vyvraždit celou odporující smečku. Právě takovou byla i Sköllova - odmítli ustoupit a nechat se vyhnat z vlastního území, které se rozhodli chránit.
Když Sköll zůstal jako poslední, v hlavě jako by mu přeskočilo. Začal se divoce bránit a dokonce i užívat svou magii. Z téhle situace si ale nic nepamatuje. Pamatuje si, jak je obklíčen. Poté se probouzí, když je celá útočná smečka zabita. Nemá tušení co se stalo. Situace ho ale natolik vyděsila, že se dal na útěk.
Za dobu svého putování měl těchto výpadků spoustu. Nikdy si nepamatuje, co se v této situaci děje.

Sneak peek:
V okamžicích, kdy ztratí Sköll pojem o situaci, přebírá vládu nad tělem jeho "temnější já" - identifikuje se jako vlčice a říká si Hatia. Oproti svému druhému já, Sköllovi, si pamatuje dění i za jeho bdění. To ona má na svědomí veškerou jejich obranu ve vypjatých situacích a některé ústřelky.

Zajímavosti:
Dvě mysli v jednom těle - zatímco Sköll netuší o přítomnosti druhé mysli, Hatia si je toho plně vědoma a přesně si pamatuje, co se odehráva i za "vlády" Skölla. Oproti tomu hodňoučký Sköll si nepamatuje vůbec nic.

Pět očí - Sköll sám o sobě ani netuší o tom, že jakmile se chopí žezla Hatia, na hlavě se mu otevírají další tři oči. Nemá o jejich přítomnosti ani ánunk.

Má velmi tvrdé drápy - nejčastěji je používá při křesání ohně

Sköll neumí ovládat magii - v jeho případě se náhodně sem tam krátkodobě aktivuje.

Hatia magii ovládat umí, ale neumí nakládat s křídly a létat.

Ättlingar till Fenrir - rodové jméno znamená "potomci Fenrira"

Magie:
Zvýšení síly
Jedná se o dočasné dvojnásobné zvýšení síly. Při plném využití v kuse bez přestávky vydrží v tomhle režimu maximálně půl hodiny. Poté síla opadne, vlk je naopak malátnější a unavený. Když to přežene, omdlívá.
Krátkodobě lze magii aktivovat kdykoliv, pokud se jedná o využití maximálně do pěti minut s minimálním rozestupem dvou hodin od poslední aktivace.
Sköll tuto magii neumí ovládat, netuší o ní - v jeho případě se náhodně bez jeho vědomí občas sama aktivuje.
Jeho druhé já Hatia ale tuto magii umí plně využívat.

Doplňky:
Smečkový přívěsek - zub rytinou názvu smečky "Fenrir"

Obrázek:


Další postavy na Brlohu: Ikke, Asteri